Follow: Cena následování

Jsme právě uprostřed série Follow s podtitulem Ať už věříš čemukoliv a chováš se jakkoliv, Ježíš tě zve k následování. To je úžasná věc, protože většina lidí si myslí, že křesťané jsou charakterizováni nějakým systémem učení (čemu věří) a morálky (jak se chovají). Ve skutečnosti jsou to lidé, kteří reagovali na Ježíšovo pozvání následovat v době, kdy toho moc nevěděli, moc toho neznali, nechovali se skvěle a necítili se připraveni. Abys mohl být následovníkem Ježíše Krista, což je vlastně definice věřícího křesťana, nemusíš všechno chápat, nemusíš všemu věřit a nemusíš se chovat podle nějakých měřítek. Vše začíná prostým pozváním k následování. Následování ovšem obsahuje jednotlivé kroky, při kterých se doopravdy ukáže, zda skutečně následuješ nebo zda jsi typický zákazník nebo konzument. Co tím myslím? Možná pomůže sportovní analogie. Všimli jste si, že když nějaký klub třeba ve fotbale nebo hokeji začne být opravdu úspěšným, okamžitě se mu zvedá počet fanoušků? Když ovšem stejný klub to dlouhodobě moc nedává (nemluvím o jedné špatné sezóně, ale prostě špatné generaci), že mu fanoušků ubylo? Ve skutečnosti klubu neubyli opravdoví následovníci. Ubyli mu (a v době úspěchů mu přibyli) konzumenti – to byli ti, kterým se najednou líbilo, jak klub hraje, měli oblíbené hráče, a získali skvělý pocit z faktu, že jsou součástí velké a úspěšné rodiny. Když však klub přestal být úspěšný, lepidlo jejich „klubové lásky“ vyschlo – nikdy totiž nebyli opravdovými fanoušky. Proto se také říká, že pravé fandy poznáš v neúspěšných obdobích – ne v obdobích, kdy se oblíbenému klubu jen daří a vše je skvělé.

Problém je, že se přesně tak někdo chováme i ke Kristu. Být následovníkem Ježíše nám totiž přináší mnoho výhod (v křesťanském žargonu jim říkáme požehnání): jsme lepšími lidmi, budujeme rodinu na skvělých základech, máme finanční návyky přitahující požehnání, máme smysl života, můžeme se modlit za své problémy, můžeme hledat uzdravení, hříchy jsou odpuštěny, Bůh nás má rád, všechno je super. Ježíš dokonce říká, že když jsme poslušni jeho vyučování, a zapracováváme je do svého života, je to jako bychom stavěli dům na skále, který obstojí v každé bouři. Jenže, co když při všem tom požehnání se z následovníků stávají konzumenti? Co když se z nás stanou „nábožensky vypadající pověrčiví lidé“, kteří v tom budou mít „jasno“: Když se jim daří nebo se jim přihodí cokoliv pozitivního, je to určitě Bůh, a když se jim něco nepovede, nebo prožívají něco nepříjemného a bolestivého, je to určitě ďábel? Co když zaměníme opravdové následování Ježíše za honbu za benefity (požehnáními)? Myslím si, že už Ježíš viděl přesně toto pokušení u svých původních následovníků a proto se rozhodl na toto téma přednést vyučování, které je pro nás tak moc důležité! Následování má totiž někde cenu k zaplacení. Pojďme se na to podívat do evangelia.

Marek 8:27-28 Ježíš a jeho učedníci pak vyšli do vesnic kolem Cesareje Filipovy. Cestou se svých učedníků ptal: „Za koho mě mají lidé?“ Odpověděli: „Někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní za jednoho z proroků.“ Ježíš se ptá na otázku, co si jeho učedníci, jeho následovníci myslí o jeho identitě. Odpovědi lidí se různí, pro některé je Ježíš těžko zařaditelný. Ježíš se tedy ptá přímo jich. Marek 8:29-30 „A za koho mě máte vy?“ zeptal se. „Ty jsi Mesiáš!“ odpověděl mu Petr. On je ale přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Tohle je tedy Ježíšova identita, a Ježíš je napomíná, aby to ještě moc veřejně neříkali, protože začíná mluvit o ceně, kterou ho jeho poslání bude stát. Marek 8:31 Tehdy je začal učit, že Syn člověka musí mnoho vytrpět a být zavržen staršími, vrchními kněžími i znalci Písma, být zabit a po třech dnech vstát z mrtvých. Ježíš mluví zcela jasně a bez příkras: čeká ho utrpení, zrada, odmítnutí a nakonec smrt. Předvídá také své vzkříšení, ale tomu učedníci nerozumí.

Petr a učedníci jsou z toho v šoku. Vždyť to zatím vypadá tak skvěle. Navíc Petr právě vyznal Ježíše jako očekávaného Mesiáše a podle jejich představ měl přijít triumf, ne smrt! Marek 8:32-33 Protože ty věci říkal otevřeně, Petr ho vzal stranou a začal ho kárat. Ježíš se ale obrátil, podíval se na své učedníky a okřikl Petra: „Odejdi ode mě, satane! Nemyslíš na Boží věci, ale na lidské.“ Tohle je tak důležitá součást příběhu následování. Petr zcela logicky napomíná Ježíše, aby nebyl tak negativistický. Věci jdou přece dobře kupředu, Ježíš je známý a oblíbený (tedy alespoň davem, když už ne zákoníky), tak proč tolik chmur? Víte, tohle mi strašně připomíná několik rozhovorů, které jsem během let měl s různými křesťany, kteří na některé prvky mého učení mě korigovali, abych nebyl takový pesimista, že všechno bude skvělé a dobré, jen když budeme správně věřit. Jenomže tohle je právě ten problém: myslet si, že Bůh je s námi a proto se nám vždy bude skvěle dařit, nebo (řečeno obráceně) když se nám skvělé daří, je to známka toho, že Bůh je s námi. To je pověra, ne víra v Boha. Ježíš také okřikuje Petra dost radikálním způsobem! Přirovnává jeho slova k satanu! To bychom rozhodně nečekali. 

Ale pak říká tu důležitou větu: Nemyslíš na Boží věci, ale na lidské. Co tím myslí? Jinými slovy říká Petrovi: Hele, až dosud mě následuješ, protože ti to přináší výhody a benefity. Není divu, že si užívání užíváš. Jenomže se chováš jako ti fanoušci, kteří podporují jen vítězné týmy. Chováš se jako konzument, který sleduje jen svůj prospěch, ne jako následovník, který jde kamkoliv v časech dobrých i zlých. Následovník jde i tam, kde to něco stojí. Ježíš vlastně říká: Tebe nezajímá, co se stane mě, ale co se kvůli mě stane tobě.

A pak jako skvělý učitel využívá tento moment jako lekci pro nás všechny, obrací se tedy nejen ke svým nejbližším učedníkům, ale k celému zástupu následovníků. Marek 8:34 Potom svolal zástup se svými učedníky a řekl jim: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdo mě chce následovat, pak se musí zříct sám sebe, zapřít sám sebe (jak se to dá přeložit). Co to znamená? Každý z nás to zná. Zříct se něčeho kvůli něčemu přece praktikujeme neustále. Například, abys úspěšně udělal zkoušky, musíš se zříct touhy jít někam pařit a místo toho se sedneš do kavárny s učebnicemi a budeš se šprtat, a to přestože je krásně a ty bys chtěl na koupaliště. Nebo abys podal sportovní nebo hudební výkon, musíš hodiny, dny a týdny cvičit a pracovat na sobě a tím se zřekneš jiných věcí, které bys mohl nebo chtěl dělat. 

Je jasné, že každá situace, která za něco stojí, tě také něco stojí. To je také to, co říká Ježíš: Někdy budu pro tebe chtít to, co ty pro sebe chtít nebudeš, a v tom momentu se budeš muset rozhodnout: Budu následovníkem (který následuje kamkoliv) nebo jen konzumentem (který jde jen za benefity)? Navíc po nás Ježíš chce, abychom nesli svůj kříž. Co si představuješ po křížem? Šperk? Symbol? Pro jeho posluchače to byl ten nejhorší popravčí nástroj, kterým Řím udržoval svět v poslušnosti a porobě. Byla to ta nejhorší smrt a nést si svůj kříž byl úkon patřící jen zločincům mířícím k vlastní smrti. Ježíš nás tedy vede k umírání sobě. Není divu, že někteří jeho učedníci se raději zvednou a odejdou pryč. Jsou ustrašení a logicky se ptají, zda jim stojí za to Ježíše následovat.

Ježíš to tedy posouvá do širšího kontextu. Marek 8:35 Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání. Všichni chceme zachránit svůj život, ale je faktem, že nakonec (ať děláme co děláme) svůj život ztratíme. Nakonec všichni zemřeme. Pokud se ale rozhodneme ztratit svůj život (který nakonec ztratíme tak jako tak) pro nějaký záměr, pokud se rozhodneme svou volbou svůj život dát Ježíši, pak ho paradoxně zachráníme a získáme. Jedná se tady o to, jaký bude závěr tvého příběhu: Když následuješ Krista a jeho učení a to tě vede k tomu, abys některé příležitosti nerealizoval, některé vztahy nerozvíjel, některé možnosti nechal utéct, některých výhod ses vzdal, paradoxně můžeš na konci získat mnohem více. Ježíš ti nabízí ztrátu se záměrem.

Marek 8:36-37 Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil? Co dá člověk na oplátku za svůj život? Představ si, že máš úplně všechno, na co pomyslíš: bohatství, slávu, vztahy, prostě celý svět – ale nakonec zjistíš, že jsi za celý tento skvělý život zaprodal svou duši, bral bys to? To je taková Faustovská otázka, že? Záleží na tom, čemu věříš, že? Pokud je jediná realita tvého života to, co vidíš na této straně věčnosti, pak zaprodat svou duši pro celý svět pro tebe nepředstavuje žádný problém, ale co když je tento život pouhou epizodou věčnosti? Co když opravdu existuje realita věčnosti, která přesahuje dnešní zkušenost? Co když získat celý svět nakonec může vyústit v tom, že uškodíš sám sobě na věčnosti, ať už tady Ježíš myslel to, že přestaneš existovat nebo peklo. Co bys dal na oplátku za svůj život? Kolik bys investoval do své věčnosti? Pokud věříš, že existuje věčnost, pak cokoliv, ne? Tvůj život, tvá duše, je totiž to nejvzácnější, co máš. Dal bys za svůj život a svou duši cokoliv. Pokud je budoucnost tvé duše v sázce, žádná oběť není dost velká, ne? Pokud tvé studium, tvůj výkon, tvá práce je v sázce, udělal bys cokoliv. Proč ne pro duši?

Marek 8:38 Kdo by se v tomto cizoložném a hříšném pokolení styděl za mě a za má slova, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“ Ježíšův další argument je ve stejném duchu – budeš-li se stydět za následování Ježíše, bude se on stydět za tebe v budoucnu. Když jsme u toho, Petr to slyšel a stejně ho zapřel kvůli obvinění středoškolačky, že patří k Ježíši, když věci šly zle. Ježíš mu odpustil a dal druhou šanci stejně jako odpustí a dá druhou šanci i tobě. Ale už to nedělej. Nebuď jen konzument, staň se následovníkem.

Co se dnes můžeme naučit? Pozvání k následování a spasení je zdarma, nic tě nestojí, protože Ježíš pro tebe a tvé spasení udělal všechno. Ale následování Krista v této generaci tě nakonec něco bude stát. Budeš na rozcestí morálním, etickém, a jiném a budeš vědět, že Ježíš po tobě bude chtít některé věci a ty budeš mít pokušení tyto věci odmítnout, protože ti to přijde těžké. Bude to dokonce cítit jako smrt. V jistém smyslu následovat Ježíše znamená umřít sobě, protože každá situace, která za něco stojí, tě také něco stojí. Nakonec zůstane jen otázka: Jaký příběh o sobě chceš vyprávět? Příběh následovníka Ježíše nebo konzumenta, který za Ježíšem šel kvůli svým benefitům a požehnáním?

Follow: Malý krok, velký skok

Určitě jste někdy na záznamu viděli, jak americký astronaut Neil Armstrong 21. července 1969 (tento týden tedy slavíme přesně 45 let) jako první člověk poprvé udělal krok na Měsíci. Pamatujete si na jeho slavný výrok, který v tom slavném okamžiku pronesl? Je to malý krok pro člověka, ale obří skok pro lidstvo. Tohle řekl. Jeho výrok nebyl připravený, stal se ovšem proslulým díky svým okolnostem. Vždyť kolika z nás se poštěstí projít se po jiném vesmírném tělese, že? Tento výrok je ale zároveň velmi platným v našem běžném životě, jenže díky chybějícím slavným kulisám a bez milionů lidí sledujících náš krok vlastně ani nevíme, jak moc náš příští krok ovlivní náš život. Jenže náš příští krok tvoří naši budoucnost. Je to paradox: mluvíme dnes o velkých věcech, které nás čekají, jak můžeme změnit svět a dosáhnout pronikavého úspěchu, ale naše budoucnost není určena velkými dnešními slovy, ať znějí sebevíce vizionářsky. Naše budoucnost je ovlivněna malými kroky, které děláme dnes, když je nikdo nevidí, když se zdají těžké, obtížné, nebo když z nich máme strach. Tak nějak také funguje naše víra a budoucnost víry v našem osobním životě. Dovolte mi to vysvětlit.

Minulý týden jsme začali novou sérii s názvem Follow a podtitulem Ať už věříš čemukoliv a chováš se jakkoliv, Ježíš tě zve k následování. V první části jsme si řekli, že i když si většina lidí myslí, že křesťané jsou charakterizováni nějakým systémem učení (čemu věří) a morálky (jak se chovají), ve skutečnosti jsou to lidé, kteří reagovali na Ježíšovo pozvání následovat v době, kdy toho moc nevěděli, moc toho neznali, nechovali se skvěle a necítili se připraveni. To, že někdo byl hříšníkem, spodinou nebo odmítnutým vyvrhelem nebylo překážkou, spíše naopak. To je překvapivé ve světle většiny náboženských systémů, které v jádru říkají: „Změň se a pak se k nám můžeš připojit.“ Ježíš svým následovníkům říkal přesný opak: „Následuj mě a pak se změníš. Tato změna však nebude vynucována, bude spočívat na vztahu, který si vypěstuješ s tím, koho následuješ. Na Matoušově příběhu jsme si ukázali, že chápání vlastní situace a uvědomění si, že potřebujeme pomoct není překážkou, ale naopak je předpokladem následování. Abys mohl být následovníkem Ježíše Krista, což je vlastně definice věřícího křesťana, nemusíš všechno chápat, nemusíš všemu věřit a nemusíš se chovat podle nějakých měřítek. Vše začíná prostým pozváním k následování. 

Jak ale vypadá následování Ježíše v praxi? Co to znamená pro mě? A co to znamená pro tebe? Minulý týden jsem řekl, že je to osobní cesta, protože víra je vždy osobní záležitost. Ježíšovo pozvání k nám tedy může přijít do zcela různých životních situací a může mít také odlišné implikace. Dnes se podíváme na další příběh pozvání, který nám tento princip skvěle objasní a popíše. Budeme mluvit o povolání Petra, později Ježíšova nejhorlivějšího učedníka. Jeho povolání je popsáno na více místech. Matouš nám ho popisuje slovy (4:18-20): Jednou se procházel podél Galilejského jezera a uviděl dva bratry, jak házejí síť do vody. Byli to rybáři Šimon (později zvaný Petr) a jeho bratr Ondřej. Řekl jim: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí!“ Oni hned opustili sítě a šli za ním. To zní skoro nepravděpodobně, že? Nějaký rabín přijde za úplně cizími lidmi a řekne jim: Pojďte za mnou, a oni všeho nechají a jdou za ním? Pokud to čteš a představíš si sebe, pravděpodobně se necítíš připravený Ježíše následovat. Navíc, Ježíš se tady nezastavil a Matouš pokračuje dál (4:21-22): Poodešel dál a uviděl jiné dva bratry – Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana – jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. Zavolal je a oni hned opustili loď i svého otce a šli za ním.

Jasně, už minulý týden jsem říkal, že lidé jako Ježíš byli považováni za Mistry, a za to nejlepší, co se v Izraeli bylo. Být pozván rabínem ke spolupráci nebo k následování bylo považováno za největší věc, která se ti mohla stát. Rabín reprezentoval Boha, a pro každou rodinu bylo největším vyznamenáním, když nějaký rabín, který přinášel vlastní učení, přišel za mladým mužem a řekl mu prostě: Následuj mě. Znamenalo to, že takový člověk se stane jeho žákem, a bude reprezentovat tohoto rabína a jeho učení. Nicméně, Matoušův strohý popis rozhodnutí následovat Ježíše je tak krátký, že nám to spíš nahání husí kůži, než že bychom byli nadšeni z Ježíšova povolání. Jen tak opustit rodiče, to je přece až nezodpovědné. Navíc se ani nerozloučili se svou matkou! 

Jenže potřebujeme pochopit, že Matouš je Žid, který své evangelium směruje především židovským čtenářům, kterým byl proces povolávání učedníků mnohem jasnější než pohanům. Naštěstí máme evangelií – tedy zpráv o Ježíši Kristu – více, a pro nás je docela významné evangelium Lukáše, protože ho píše řecký doktor s cílem oslovit pohany jako jsme my. Díky tomu vysvětluje, co nechápeme a naopak opomíjí některé věci důležité pro Matouše a Marka, protože pro nás nejsou důležité. Jako příklad můžeme uvést rozdíly v rodokmenech Ježíše. Zatímco Matouš zdůrazňuje Ježíšovu linii od Abraháma, aby zdůraznil jeho zaslíbený původ Mesiáše a syna Abrahámova a Davidova (tedy významných postav judaismu), Lukáš se věnuje rodokmenu od Adama, aby zdůraznil Ježíšovo spojení s celým lidstvem a nejen se Židy. Stejně tak Matouš zdůrazňuje útěk Ježíšovy rodiny do Egypta, aby zdůraznil naplnění proroctví o povolání syna z Egypta, ale pro Lukáše a jeho pohanské čtenáře se jedná o dost nepodstatnou věc, proto celý Egypt přeskakuje. Díky Lukášovi máme také více informací o povolání Petra.

Lukáš 5:1-2 Jednou, když stál na břehu Genezaretského jezera a lidé se na něj tlačili, aby slyšeli Boží slovo, uviděl poblíž stát dvě lodi. Vystoupili z nich rybáři a prali sítě. Tohle nám Matouš tedy zcela vynechal, v jeho podání jde Ježíš prostě jen okolo a říká: Pojď za mnou. Tady u Lukáše pro změnu celý příběh začíná tím, že se lidé shromáždili, aby slyšeli Ježíše vyučovat. To je velmi důležitá zmínka. Křesťanská víra vždy začíná informací, vyučováním, slovem. Není to slepá víra, je to prostor na přemýšlení a kladení otázek. Jinak řečeno, je to informovaná víra.

Lukáš 5:3 Do jedné z těch lodí, která patřila Šimonovi, nastoupil a poprosil ho, aby poodjel kousek od břehu. Potom se posadil a učil zástupy z lodi. Protože dav shromážděný k poslechu byl příliš velký, Ježíš poprosil Petra, zda by mu loďku nepůjčil jako pódium. Petr Ježíšovi vyhověl, očividně pouze z úcty k rabínovi, který očividně umí mluvit tak, že se shromáždil dav. Lukáš 5:4-5 Když domluvil, řekl Šimonovi: „Jeď na hlubinu. Tam roztáhněte sítě k lovu.“ „Mistře,“ řekl mu na to Šimon, „dřeli jsme celou noc a nic jsme nechytili. Ale když to říkáš ty, spustím sítě.“ Po konci přednášky však Ježíš vybízí Petra, aby jel znovu na ryby. Jenže Petr již chytal neúspěšně celou noc (v Galilejském jezeře se kvůli hloubce chytalo v noci), navíc ještě před Ježíšovým vyučováním již vyčistil sítě, což také nebyla legrace. Navíc, co tenhle tesař-rabín ví o chytání ryb? Petr má všechny logické důvody, aby Ježíše odmítl a s díky se s ním rozloučil. Co ale doopravdy Ježíš chce po Petrovi? Chce, aby ho následoval k důvěře. Ježíš ho zve, aby udělal to, co už dělal předtím tisíckrát, ale tentokrát jinak. Ježíš chce, aby mu Petr důvěřoval, že tentokrát to může být jiné. A přestože má Petr dobré důvody odmítnout, říká velmi velmi důležitá slova: „Ale když to říkáš ty...“

Ani si neumíš představit, jak důležitá slova to jsou. Petr netuší, co se stane pak. Petr neví, že výsledkem jeho malé a na první pohled nenápadné věty důvěry začne mezi ním a tímto rabínem vztah, který předčí všechno, co kdy Petr zažil. Petr netuší, že se stane vůdcem celosvětové skupiny následovníků tohoto Ježíše, neví nic o tom, že jednoho dne nad jeho hrobem na vatikánském pahorku postaví nejopulentnější kostel všech dob, který pojmenují po něm. Nic o tom neví v okamžiku, kdy mu Ježíš říká, aby ho vzal na ryby! Jeho slova důvěry, že udělá to, co dělal již tisíckrát, ale tentokrát jinak, protože „když to říkáš ty“, způsobí něco neuvěřitelného. Lukáš 5:6-7 Jakmile to udělali, nabrali takové množství ryb, že se jim sítě začaly trhat. Zamávali proto na své společníky na druhé lodi, ať jim jedou na pomoc. A když připluli, naplnili obě lodi, až se ponořovaly. Chápete, co se právě stalo? Zkušený rybář chytá celou noc, ale na Ježíšovo pozvání k následování udělá něco, co již předtím dělal tolikrát, jenže tentokrát se zázračnými výsledky. Petr to udělal jen s minimálním respektem, ale jeho skutek spustil zázrak. Jak čekáte, že Petr zareaguje? Docela překvapivě.

Lukáš 5:8-10 Když to Šimon Petr uviděl, padl před Ježíšem na kolena. „Odejdi ode mě, Pane!“ zvolal. „Jsem jen hříšný člověk!“ Spolu s ostatními byl totiž přemožen úžasem nad tím úlovkem ryb; stejně tak i Šimonovi společníci, Zebedeovi synové Jakub a Jan. Překvapivá reakce na ryby, že? V tomto zvláštním momentu, kdy udělal malý skutek důvěry, si najednou uvědomil, kdo je Ježíš a kdo je on. Najednou věděl, že se setkal s někým mnohem větším, než tušil, když jej tento někdo požádal o půjčení loďky. Jeho jednoduchý krok následování otevřel jeho srdce a jeho mysl, aby nahlédl do skutečné reality dosud mu skryté. Už neoslovuje Ježíše Mistře, ale najednou mu říká Pane. Jeho perspektiva je změněná, protože zakusil přítomnost. Lukáš 5:10-11 Ježíš ale Šimonovi řekl: „Neboj se. Od nynějška budeš lovit lidi.“ Jakmile s loděmi přirazili ke břehu, všechno opustili a šli za ním. Věděl Petr a jeho společníci, o čem Ježíš mluví, když mluví o chytání lidí? Myslím si, že ne, ale koho to zajímá? Právě se setkali s Pánem a zrodil se vztah, kvůli kterému všechno opustili a šli za ním. Začalo to prostým Ježíšovým pozváním k následování.

Myslím si, že i dnes tady v církvi máme jednotlivce v těchto čtyřech skupinách lidí, které náš příběh reprezentuje, a které jsou Ježíšem zvány k následování. Máme tady první skupinu podobnou davu, který si přišel Ježíše poslechnout. Tak to totiž vždy začíná. Možná jsi i ty dnes tady jen proto, aby sis sednul a poslouchal. V jistém smyslu je i toto rozhodnutí následovat Ježíše. Zatím nevíš, co si o něm máš myslet. Ale přišels, abys zjistil víc, protože víra v Ježíše je informovaná a není to slepá víra. Možná patříš do druhé skupiny pozvaných, do té skupiny, od které si Ježíš chce půjčit trochu času a úsilí podobně, jako si od Petra půjčil jeho loďku. Možná po tobě chce Ježíš trochu času a úsilí, aby sis položil důležité otázky. Možná, aby sis přečetl Bibli – příběh o něm. Možná to není pohodlné, ale moc tě to stát nebude, jen trochu času a úsilí. Přece jen je to další krok k následování. 

Možná jsi ve třetí skupině těch, po kterých Ježíš chce rybařit, tedy chce po tobě důvěru udělat to, co jsi dělal už tisíckrát, ale tentokrát jinak, protože to říká on. To se může týkat zásadních otázek tvého života, a téměř vždy se to týká situací ve vztazích, v zaměstnání a ve financích. To jsou kriticky zásadní uzly rozhodování, kdy se pozvání k následování projeví důvěrou nebo nedůvěrou. Jít do dalšího vztahu? Co takhle jinak, co takhle jít do vztahu založených na jiných základech? Co takhle s důvěrou udělat rozhodnutí týkající se tvých peněz nebo tvého zaměstnání. Uvěříš Kristu a budeš důvěřovat jeho pozvání k následování? Možná však patříš ke čtvrté skupině těch, po kterých Ježíš chce opustit vše a stát se rybáři lidí. Tohle je krok, který říká: Jdu kamkoliv mě pošleš, protože jsem se setkal s někým, kdo mě přesahuje a komu mohu svěřit svůj život. 

Jaké je tvé pozvání k následování?

Follow: Následování bez vědění

Čas od času mi někdo při rozhovoru položí otázku, čemu všemu jako křesťané vlastně věříme a má za to, že to musí být velmi komplikovaná záležitost. Ptají se mě na hodnoty a mají otázky, zda skutečně věříme tomu nebo onomu, co jim přijde těžko k uvěření. Čas od času si také přečtu nějaké diskuse na internetu nebo sociálních sítích, kde se tato otázka posouvá do velmi sofistikované roviny zdánlivého sporu mezi vědou a vírou. Existují dnes autoři a vědci, kteří tvrdí, že věda dokázala nesmyslnost víry, že existuje možnost vzniku vesmíru z ničeho (byť to zatím žádný vědec ani přibližně nedokázal experimentálně potvrdit), máme takzvané nové ateisty, kteří s rétorikou připomínající bolševický postoj k náboženství tvrdí, že církev je pouhou mentální berličkou a nástrojem na ovládání tupých ovcí, a proto bychom ji měli zakázat zákonem. Je úplně jedno, že stejně tak existuje velké množství vědců, kteří jsou věřící nebo kteří dokazují, že víra a věda v rozporu vůbec nemusí být, že ve skutečnosti máme rozpor dvou světonázorů: antiteistického a teistického, přičemž si oba berou vědu jakou svou berličku. Rozpor je mnohem více otázkou morálky, etiky nebo prostě a jednoduše zkušeností.

Je totiž překvapivé, jak velké množství lidí odmítající víru v Boha nebo církev, tak činí na základě své osobní zkušenosti nebo zkušenosti někoho známého či příbuzného. Je to přirozené, zkušeností (osobní nebo zprostředkované) nás formují a ovlivňují. Máme tak například člověka, jehož příbuznému nějaký křesťan nějak ublížil nebo byl kdysi dokonce na nějaké hodině náboženské výchovy a farář ho nepěkně napomenul či snad dokonce uhodil. Jeho názor je tedy ovlivněn touto zkušeností. Jenže pak potkáš jiného křesťana nebo faráře, který se choval jinak, a najednou to „neladí“ s tvým světonázorem. Jiný příklad: Myslíš si, že být věřícím člověkem je ptákovina, protože jsou to všechno jen pohádky. Nutně si tedy myslíš, že křesťané jsou poněkud slabomyslní lidé, kteří moc inteligence a zdravé skepse k pohádkám nepobrali. Jenže pak přijdeš třeba na X-LARGE kemp a potkáš tam zábavné lidi, se kterými se zasměješ, popovídáš si o všem možném, a navíc zjistíš, že jsou třeba vzdělaní doktoři nebo obecně docela chytří lidé. Moc to však „neladí“ s tvými již dosaženými zkušenostmi a dokonce možná tě napadne, jak takoví milí a inteligentní lidé mohou věřit v Boha. A ptáš se zcela logicky a zcela správně. Naše víra je totiž velmi osobní záležitostí, a každý opravdu věřící člověk, který svou víru aktivně praktikuje, ti může vyprávět velmi osobní příběh, jak se stal křesťanem.

Ve skutečnosti to bylo mnohem jednodušší, než by sis myslel. Co byste vy odpověděli na to, co podle vás charakterizuje věřícího křesťana? Většinou si myslíme, že být křesťanem znamená věřit dlouhému seznamu konkrétních teologických nebo etických principů, které jsou někde úhledně a systematicky sepsány. Nebo si myslíme, že být křesťanem znamená, že dodržuješ nějaká pravidla, přikázání a životosprávu, zkrátka, že se snažíš chovat svatě. Je zajímavé, že i když křesťané skutečně věří nějakým věcem a nějak se snaží chovat, nic z toho je doopravdy necharakterizuje. Vždyť původní křesťané v době Ježíše část Bible, které říkáme Nový Zákon, teprve psali, takže jejich víra nespočívala na předepsaných bodech věrouky. A pocházeli z různého prostředí jak zbožných Židů, tak velmi nevázaných pohanů, takže mnoho těchto dopisů do prvních církví bylo psáno za účelem vyučování, jak se k sobě opravdu chovat v lásce. Víte, je to paradox, ale abys mohl být následovníkem Ježíše Krista, což je vlastně definice věřícího křesťana, nemusíš všechno chápat, nemusíš všemu věřit a nemusíš se chovat podle nějakých měřítek. Tyto první následovníky Ježíše spojovalo něco úplně jiného na začátku jejich cesty víry. A tento start je tak jednoduchý, že ho můžeš začít i ty, aniž bys čemukoliv věřil nebo se choval jakkoliv. 

Jedna z krásných věcí, které si musíš všimnout, když čteš v Bibli evangelia je to, že lidé, kteří vůbec nebyli jako Ježíš, ho měli opravdu rádi. A navíc, vypadá to, že Ježíš měl rád lidi, kteří vůbec nebyli jako on. Církev, jak ji známe však my, ovšem někdy lidem dává poselství, že je pro křesťany, a pokud nejsi dostatečně náboženský, pak církev pro tebe není. Obraz Ježíše je ale úplně jiný. Když čteš evangelia, uvidíš, že Ježíš přišel, aby vysvětlil evangelium tak, aby lidé měli vztah s Bohem. Nepřišel založit ani vymyslet systém, ale přišel nám pomoct objevit Boha jednoduchým způsobem. Tohle byla hodně radikální a novátorská myšlenka. Například jeho důraz na vztah s Bohem jako vztah otce ke svému dítěti. Neslýchané. Lidé tehdy bohy vnímali jako vzdálené, systematické bytosti, ke kterým se můžete přiblížit pouze za pomocí rituálních praktik. Ježíš přinesl hodně odlišnou myšlenku: vysvětlit Otce, který se chce spojit ne s národem, skupinou, ale s tebou jako jednotlivcem. To je hodně jiný koncept. Ježíš navíc mluvil o hodně intimním a osobním spojení s Bohem. Můžeme tedy říct, že Ježíš přišel, aby cestu k Bohu zjednodušil, rozhodně nepřišel založit jakýsi nový etický řád nebo vymyslet křesťanskou morálku. To udělali lidé později. Ježíš však nabízí něco mnohem jednoduššího.

Dnes se podíváme na příběh Matouše, popsaným v jeho vlastním evangeliu (9:9): Cestou odtud Ježíš uviděl člověka jménem Matouš, jak sedí v celnici. Musím vám nejprve vysvětlit, co je celnice. Moc jich dnes na cestách po Evropě nevidíme, ale celnice v tomto příběhu je ještě zajímavější. Řím prodával práva na výběr celních a daňových poplatků ve všech zemích, které si podrobil. Římský občan si koupil licenční právo vybírat daně v určitém teritoriu, najal si místní lidi, a začal vybírat poplatky. Vlastně si takový člověk zorganizoval jakousi firmu, kdy různí lidé vybírali poplatky za cokoliv, část si mohli nechat, a zbytek předávali výše, ti zase výše, a tak podobně. Místní lidé byli výběrčími, a přidávali k poplatku další sazbu, kterou si nechávali. Byli to ale lidé stejných národů, jako ti, od kterých vybírali. Jinými slovy, stali se konstantní připomínkou vojenské poroby a byli považování za hnusné kolaboranty s okupační silou. Takže, pokud jsi jako Žid začal pracovat s Římany, stal ses vyvrhelem. Nemohl jsi jít do synagogy, byl jsi ceremoniálně nečistým, nikdo se s tebou nebavil (kromě jiných celníků), lidé si před tebou tak akorát odplivli (znáte to, báli se a zároveň pohrdali). Byl to hodně nešťastný život, který ti sice přinesl hodně peněz, ale žádnou lásku. Navíc, pro typického obyvatele Izraele, celníci byli úplnou spodinou společnosti. Tak hlubokou, že pro ně vymysleli vlastní kategorii hříšníků. Jak uvidíte v evangeliích, často je tam referováno o hříšnících a celnících. Prostě, mohli jste být vrahem, zlodějem, násilníkem, bít své děti nebo lhářem, a spadal jste to kategorie hříšníků. Celníci však nikoliv, ti měli svou vlastní kategorii, protože byli úplná spodina. Matouš byl celníkem, a byl součástí této spodiny. Byl Židem, který se zaprodal a bohatnul skrze útlak vlastních lidí. A právě k takovému člověku se vydal Ježíš, určitě následovaný svými učedníky, kteří si šeptali pod vousy: Koukejte se, další židovský zrádce. Co ale řekl Ježíš? Matouš 9:9 Řekl mu: "Pojď za mnou," a on vstal a šel za ním.

Umíme si představit, jaký ohlas to mělo mezi Ježíšovými následovníky: „Ježíši, promiň, co jsi mu řekl?“ Hm, právě jsem ho pozval, aby se k nám přidal. „Cože?!? Ježíši, poslyš, já jsem se svými bratry opustil legitimní rybářskou firmu, ale tenhle chlapík je nečistý, a pokud se s ním budu stýkat, budu i já rituálně nečistý, a to se mi moc nelíbí. Navíc, který rabín by si vybral jako následovníka celníka? To je neslýchané!“ Lidé jako Ježíš, kteří byli považováni za Mistry, za Učitele, Rabíny, byli považováni za to nejlepší, co se v Izraeli dělo. Být pozván rabínem ke spolupráci nebo k následování bylo považováno za největší věc, která se ti mohla stát. Rabín reprezentoval Boha, a pro každou rodinu bylo největším vyznamenáním, když nějaký rabín, který přinášel vlastní učení, přišel za mladým mužem a řekl mu prostě: Následuj mě. Znamenalo to, že takový člověk se stane jeho učedníkem, jeho žákem, a bude reprezentovat tohoto rabína a jeho učení. Znamenalo to, že mají na to, aby se mohli sami stát rabínem. Doslova se říkalo, že takový žák bude pokryt prachem svého rabína, protože bude kráčet tak blízko za ním. Byl to ten nejintimnější vztah spolupráce, jaký jste si mohli představit. Ale požádat Matouše? Děláš si legraci? Vždyť je to zrádce, vždyť je to horší než hříšník. Veřejně zapřel národ, Boha, synagogu, a je mu to jedno! A ty ho zveš stejně jako nás? Tak s tím máme velký problém!

Ježíš žádá Matouše, aby ho následoval. Nechce po něm změnu, nechce po něm rituál, nechce po něm nic jiného, než aby se jen zvedl, a šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku. A Ježíš by měl úplnou pravdu, klidně ho mohl pohřbít ve vině. Ale místo toho Ježíš říká jedinou věc, a to je: Pojď za mnou. Takhle to vždycky začíná. Stačí jen následovat. Tolik lidí tě může odsoudit, a může chtít, aby ses změnil nebo se alespoň cítil mizerně. Ježíš však říká: Následuj mě. Kdybychom neznali celý příběh, jak bychom odhadli, kam má Matouš Ježíše následovat? Možná do synagogy nebo chrámu, aby si dal konečně vztah s Bohem do pořádku. Nebo na malou skupinku, kde si sedneme do kruhu a ukážeme Matoušovi konečně, v čem všem hřešil. Začneme třeba desaterem a půjdeme dál. Kam si myslíš, že Ježíš s Matoušem šel? Matouš 9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě… Ježíš pozval Matouše, aby ho následoval… do jeho vlastního domu, kde pro něj zorganizoval párty. Kdo na jeho mejdan přišel? Ti sami lidé, kteří by přišli na tvůj mejdan. Jediní lidé, kteří přišli, byli ti, které Matouš znal. Matouš 9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě, přišlo tam mnoho výběrčích daní a různých hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho učedníky. Jít k celníkovi domů? „Ježíši, budeme také nečistí. Vidíš to? Pozval jsi ho k následování, a teď následuješ ho do jeho domu!“ Tohle je pravý příběh Ježíše. Lidé, kteří vůbec nebyli jako Ježíš, ho velmi milovali, a on měl rád je. Není divu, že tolik kamarádů ze spodiny přišlo k Matoušovi na párty!

Farizejové byli pobouření! Matouš 9:11-13 Uviděli to farizeové a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že váš mistr jí s výběrčími daní a hříšníky?" Ježíš to uslyšel a odpověděl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: `Chci milosrdenství, ne oběti.´ Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky." Ježíš říká hodně jasně, že přišel pro lidi, kteří ve svých momentech upřímnosti vědí, že něco v jeho životech je špatně. Kteří vědí, že jsou nemocní. Kteří vědí, že jejich manželství, jejich finance, jejich soukromí, jejich život, je nemocné. Tihle lidé vědí, že potřebují zachránit. Zajímají mě lidé, kteří potřebují zachránit mnohem víc, než vy, chlapíci, kteří máte pocit, že nic nepotřebujete. Ježíš přesně tohle pování nabízí také tobě, ať jsi v církvi léta nebo minuty. Každý den ti nabízí svou ruku se slovy: Následuj mě! Hele, vím, že v tobě není všechno v pořádku, že je něco nemocného, ale já po tobě nechci nic víc, než abys mě následoval. Tohle je pozvání pro hříšníky, ne pro dokonalé lidi. 

Když uděláš tyhle malé kroky za Ježíšem, začneš vidět sebe jinak. Začneš vidět svět jinak. Začneš vidět Boha jinak. A najednou se začneš měnit, ale ne proto, že ti někdo řekl, že to máš změnit. Začneš měnit některé věci proto, že ses zamiloval do Ježíše, zamiloval ses do Boha. A víte jaké to je, když se zamilujete. Měníte se. Děláte věci, které jste si mysleli, že nikdy dělat nebudete, když jste viděli zamilované lidi. Láska vám dává odvahu a ochotu krok za krokem dělat věci jinak. S Bohem to není jiné. Když se zamiluješ do Boha, začneš vidět život jinak a začneš žít jinak. Vše začíná prostým pozváním k následování.

Moje nejoblíbenější knihy o Kristu

Několik přátel se mě u příležitosti série LifeSaver ptalo, co jsou moje nejoblíbenější knihy o Kristu. V angličtině (to je můj hlavní studijní jazyk) je samozřejmě výběr mnohonásobně větší a pestřejší, ale i v češtině najdeme několik hodně zajímavých kousků. Najdeme skvělé knihy, ale také úplný brak. Řekl bych, že těchto pár knih mi přišlo asi jako nejlepší. 

John Eldredge: Nádherný psanec (Návrat domů). Když jsem se připravoval na sérii Portréty, přečetl jsem hodně knih o Ježíši. Tahle z nich byla zdaleka nejlepší, byť se v jeden moment Eldredge neubránil zvednutému kárajícímu ukazováčku. Nicméně, konečně pohled na Ježíše tak, jak v něj sám věřím.

Timothy Keller: Králův kříž (Biblion). Keller je jedním z nejvlivnějších pastorů a myslitelů současnosti. Králův kříž je bezpochyby jedna ze tří nejlepších knih o Kristu, které jsem kdy četl a už jsem ji doporučil desítkám lidí. Velmi hluboké a extrémně čtivé.

Lee Strobel: Kauza Kristus (Návrat domů). Bývalý novinář a ateista pojal svou sérii knih „Kauza“ jako novinářské hledání odpovědí na nejčastější otázky. V Kauze Kristus se dívá poutavě skrze rozhovory s mnoha odborníky na osobu Ježíše Krista. Škoda, že čtvrtý díl série (The Cause for the Real Christ) v češtině již nevyšel, zabývá se totiž podrobně historickou věrohodností Ježíšova příběhu a Kauzu Kristus vhodně doplňuje.

Philip Yancey: Ježíš, jak jsem jej neznal (Návrat domů). Yancey je velmi čtivý autor a tak není divu, že od něj v češtině vyšla celá řada knih (i když se jejich přísun v poslední době zastavil). Toto je legendární kniha popisující nový pohled na Ježíše a jeho charakter.

Joseph Ratzinger: Ježíš Nazaretský: 3 díly (Barrister a Principal). Bývalý papež Benedikt XVI napsal strhující třídílné teologické dílo o životě Ježíše. Jedná se o katolickou christologii v tom nejlepším světle. Pro nás, evangelikály, je zajímavé číst tuto knihu i pro důrazy, kterých si ve svých výkladech někdy všímáme méně.

Jakou skvělou knihu o Kristu jste četli v češtině kromě těchto zmíněných?

UPDATE 29.7.
Od napsání blogu jsem četl ještě jednu knihu, která by si tady zasloužila přidat. Jedná se o:

Thomas Cahill: Vytoužené dávnověké pahorky (Pargma). Cahill vydává postupně svou sérií o několika klíčových událostech světových dějin. Nejméně tři díly jsou pro křesťany velmi zajímavé: "Jak Irové zachránili civilizaci" pojednává o svatém Patrikovi a jeho apoštolské službě, "Dary Židů" skvěle popisují příběh Abraháma a proč je pro nás dnes tak zásadní věta Abrahám vyšel. "Vytoužené dávnověké pahorky" pojednávají o světě, do kterého přišel Ježíš a jaký zanechal po svém odchodu. Dost zajímavé.