Follow: Následování bez vědění

Čas od času mi někdo při rozhovoru položí otázku, čemu všemu jako křesťané vlastně věříme a má za to, že to musí být velmi komplikovaná záležitost. Ptají se mě na hodnoty a mají otázky, zda skutečně věříme tomu nebo onomu, co jim přijde těžko k uvěření. Čas od času si také přečtu nějaké diskuse na internetu nebo sociálních sítích, kde se tato otázka posouvá do velmi sofistikované roviny zdánlivého sporu mezi vědou a vírou. Existují dnes autoři a vědci, kteří tvrdí, že věda dokázala nesmyslnost víry, že existuje možnost vzniku vesmíru z ničeho (byť to zatím žádný vědec ani přibližně nedokázal experimentálně potvrdit), máme takzvané nové ateisty, kteří s rétorikou připomínající bolševický postoj k náboženství tvrdí, že církev je pouhou mentální berličkou a nástrojem na ovládání tupých ovcí, a proto bychom ji měli zakázat zákonem. Je úplně jedno, že stejně tak existuje velké množství vědců, kteří jsou věřící nebo kteří dokazují, že víra a věda v rozporu vůbec nemusí být, že ve skutečnosti máme rozpor dvou světonázorů: antiteistického a teistického, přičemž si oba berou vědu jakou svou berličku. Rozpor je mnohem více otázkou morálky, etiky nebo prostě a jednoduše zkušeností.

Je totiž překvapivé, jak velké množství lidí odmítající víru v Boha nebo církev, tak činí na základě své osobní zkušenosti nebo zkušenosti někoho známého či příbuzného. Je to přirozené, zkušeností (osobní nebo zprostředkované) nás formují a ovlivňují. Máme tak například člověka, jehož příbuznému nějaký křesťan nějak ublížil nebo byl kdysi dokonce na nějaké hodině náboženské výchovy a farář ho nepěkně napomenul či snad dokonce uhodil. Jeho názor je tedy ovlivněn touto zkušeností. Jenže pak potkáš jiného křesťana nebo faráře, který se choval jinak, a najednou to „neladí“ s tvým světonázorem. Jiný příklad: Myslíš si, že být věřícím člověkem je ptákovina, protože jsou to všechno jen pohádky. Nutně si tedy myslíš, že křesťané jsou poněkud slabomyslní lidé, kteří moc inteligence a zdravé skepse k pohádkám nepobrali. Jenže pak přijdeš třeba na X-LARGE kemp a potkáš tam zábavné lidi, se kterými se zasměješ, popovídáš si o všem možném, a navíc zjistíš, že jsou třeba vzdělaní doktoři nebo obecně docela chytří lidé. Moc to však „neladí“ s tvými již dosaženými zkušenostmi a dokonce možná tě napadne, jak takoví milí a inteligentní lidé mohou věřit v Boha. A ptáš se zcela logicky a zcela správně. Naše víra je totiž velmi osobní záležitostí, a každý opravdu věřící člověk, který svou víru aktivně praktikuje, ti může vyprávět velmi osobní příběh, jak se stal křesťanem.

Ve skutečnosti to bylo mnohem jednodušší, než by sis myslel. Co byste vy odpověděli na to, co podle vás charakterizuje věřícího křesťana? Většinou si myslíme, že být křesťanem znamená věřit dlouhému seznamu konkrétních teologických nebo etických principů, které jsou někde úhledně a systematicky sepsány. Nebo si myslíme, že být křesťanem znamená, že dodržuješ nějaká pravidla, přikázání a životosprávu, zkrátka, že se snažíš chovat svatě. Je zajímavé, že i když křesťané skutečně věří nějakým věcem a nějak se snaží chovat, nic z toho je doopravdy necharakterizuje. Vždyť původní křesťané v době Ježíše část Bible, které říkáme Nový Zákon, teprve psali, takže jejich víra nespočívala na předepsaných bodech věrouky. A pocházeli z různého prostředí jak zbožných Židů, tak velmi nevázaných pohanů, takže mnoho těchto dopisů do prvních církví bylo psáno za účelem vyučování, jak se k sobě opravdu chovat v lásce. Víte, je to paradox, ale abys mohl být následovníkem Ježíše Krista, což je vlastně definice věřícího křesťana, nemusíš všechno chápat, nemusíš všemu věřit a nemusíš se chovat podle nějakých měřítek. Tyto první následovníky Ježíše spojovalo něco úplně jiného na začátku jejich cesty víry. A tento start je tak jednoduchý, že ho můžeš začít i ty, aniž bys čemukoliv věřil nebo se choval jakkoliv. 

Jedna z krásných věcí, které si musíš všimnout, když čteš v Bibli evangelia je to, že lidé, kteří vůbec nebyli jako Ježíš, ho měli opravdu rádi. A navíc, vypadá to, že Ježíš měl rád lidi, kteří vůbec nebyli jako on. Církev, jak ji známe však my, ovšem někdy lidem dává poselství, že je pro křesťany, a pokud nejsi dostatečně náboženský, pak církev pro tebe není. Obraz Ježíše je ale úplně jiný. Když čteš evangelia, uvidíš, že Ježíš přišel, aby vysvětlil evangelium tak, aby lidé měli vztah s Bohem. Nepřišel založit ani vymyslet systém, ale přišel nám pomoct objevit Boha jednoduchým způsobem. Tohle byla hodně radikální a novátorská myšlenka. Například jeho důraz na vztah s Bohem jako vztah otce ke svému dítěti. Neslýchané. Lidé tehdy bohy vnímali jako vzdálené, systematické bytosti, ke kterým se můžete přiblížit pouze za pomocí rituálních praktik. Ježíš přinesl hodně odlišnou myšlenku: vysvětlit Otce, který se chce spojit ne s národem, skupinou, ale s tebou jako jednotlivcem. To je hodně jiný koncept. Ježíš navíc mluvil o hodně intimním a osobním spojení s Bohem. Můžeme tedy říct, že Ježíš přišel, aby cestu k Bohu zjednodušil, rozhodně nepřišel založit jakýsi nový etický řád nebo vymyslet křesťanskou morálku. To udělali lidé později. Ježíš však nabízí něco mnohem jednoduššího.

Dnes se podíváme na příběh Matouše, popsaným v jeho vlastním evangeliu (9:9): Cestou odtud Ježíš uviděl člověka jménem Matouš, jak sedí v celnici. Musím vám nejprve vysvětlit, co je celnice. Moc jich dnes na cestách po Evropě nevidíme, ale celnice v tomto příběhu je ještě zajímavější. Řím prodával práva na výběr celních a daňových poplatků ve všech zemích, které si podrobil. Římský občan si koupil licenční právo vybírat daně v určitém teritoriu, najal si místní lidi, a začal vybírat poplatky. Vlastně si takový člověk zorganizoval jakousi firmu, kdy různí lidé vybírali poplatky za cokoliv, část si mohli nechat, a zbytek předávali výše, ti zase výše, a tak podobně. Místní lidé byli výběrčími, a přidávali k poplatku další sazbu, kterou si nechávali. Byli to ale lidé stejných národů, jako ti, od kterých vybírali. Jinými slovy, stali se konstantní připomínkou vojenské poroby a byli považování za hnusné kolaboranty s okupační silou. Takže, pokud jsi jako Žid začal pracovat s Římany, stal ses vyvrhelem. Nemohl jsi jít do synagogy, byl jsi ceremoniálně nečistým, nikdo se s tebou nebavil (kromě jiných celníků), lidé si před tebou tak akorát odplivli (znáte to, báli se a zároveň pohrdali). Byl to hodně nešťastný život, který ti sice přinesl hodně peněz, ale žádnou lásku. Navíc, pro typického obyvatele Izraele, celníci byli úplnou spodinou společnosti. Tak hlubokou, že pro ně vymysleli vlastní kategorii hříšníků. Jak uvidíte v evangeliích, často je tam referováno o hříšnících a celnících. Prostě, mohli jste být vrahem, zlodějem, násilníkem, bít své děti nebo lhářem, a spadal jste to kategorie hříšníků. Celníci však nikoliv, ti měli svou vlastní kategorii, protože byli úplná spodina. Matouš byl celníkem, a byl součástí této spodiny. Byl Židem, který se zaprodal a bohatnul skrze útlak vlastních lidí. A právě k takovému člověku se vydal Ježíš, určitě následovaný svými učedníky, kteří si šeptali pod vousy: Koukejte se, další židovský zrádce. Co ale řekl Ježíš? Matouš 9:9 Řekl mu: "Pojď za mnou," a on vstal a šel za ním.

Umíme si představit, jaký ohlas to mělo mezi Ježíšovými následovníky: „Ježíši, promiň, co jsi mu řekl?“ Hm, právě jsem ho pozval, aby se k nám přidal. „Cože?!? Ježíši, poslyš, já jsem se svými bratry opustil legitimní rybářskou firmu, ale tenhle chlapík je nečistý, a pokud se s ním budu stýkat, budu i já rituálně nečistý, a to se mi moc nelíbí. Navíc, který rabín by si vybral jako následovníka celníka? To je neslýchané!“ Lidé jako Ježíš, kteří byli považováni za Mistry, za Učitele, Rabíny, byli považováni za to nejlepší, co se v Izraeli dělo. Být pozván rabínem ke spolupráci nebo k následování bylo považováno za největší věc, která se ti mohla stát. Rabín reprezentoval Boha, a pro každou rodinu bylo největším vyznamenáním, když nějaký rabín, který přinášel vlastní učení, přišel za mladým mužem a řekl mu prostě: Následuj mě. Znamenalo to, že takový člověk se stane jeho učedníkem, jeho žákem, a bude reprezentovat tohoto rabína a jeho učení. Znamenalo to, že mají na to, aby se mohli sami stát rabínem. Doslova se říkalo, že takový žák bude pokryt prachem svého rabína, protože bude kráčet tak blízko za ním. Byl to ten nejintimnější vztah spolupráce, jaký jste si mohli představit. Ale požádat Matouše? Děláš si legraci? Vždyť je to zrádce, vždyť je to horší než hříšník. Veřejně zapřel národ, Boha, synagogu, a je mu to jedno! A ty ho zveš stejně jako nás? Tak s tím máme velký problém!

Ježíš žádá Matouše, aby ho následoval. Nechce po něm změnu, nechce po něm rituál, nechce po něm nic jiného, než aby se jen zvedl, a šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku. A Ježíš by měl úplnou pravdu, klidně ho mohl pohřbít ve vině. Ale místo toho Ježíš říká jedinou věc, a to je: Pojď za mnou. Takhle to vždycky začíná. Stačí jen následovat. Tolik lidí tě může odsoudit, a může chtít, aby ses změnil nebo se alespoň cítil mizerně. Ježíš však říká: Následuj mě. Kdybychom neznali celý příběh, jak bychom odhadli, kam má Matouš Ježíše následovat? Možná do synagogy nebo chrámu, aby si dal konečně vztah s Bohem do pořádku. Nebo na malou skupinku, kde si sedneme do kruhu a ukážeme Matoušovi konečně, v čem všem hřešil. Začneme třeba desaterem a půjdeme dál. Kam si myslíš, že Ježíš s Matoušem šel? Matouš 9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě… Ježíš pozval Matouše, aby ho následoval… do jeho vlastního domu, kde pro něj zorganizoval párty. Kdo na jeho mejdan přišel? Ti sami lidé, kteří by přišli na tvůj mejdan. Jediní lidé, kteří přišli, byli ti, které Matouš znal. Matouš 9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě, přišlo tam mnoho výběrčích daní a různých hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho učedníky. Jít k celníkovi domů? „Ježíši, budeme také nečistí. Vidíš to? Pozval jsi ho k následování, a teď následuješ ho do jeho domu!“ Tohle je pravý příběh Ježíše. Lidé, kteří vůbec nebyli jako Ježíš, ho velmi milovali, a on měl rád je. Není divu, že tolik kamarádů ze spodiny přišlo k Matoušovi na párty!

Farizejové byli pobouření! Matouš 9:11-13 Uviděli to farizeové a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že váš mistr jí s výběrčími daní a hříšníky?" Ježíš to uslyšel a odpověděl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: `Chci milosrdenství, ne oběti.´ Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky." Ježíš říká hodně jasně, že přišel pro lidi, kteří ve svých momentech upřímnosti vědí, že něco v jeho životech je špatně. Kteří vědí, že jsou nemocní. Kteří vědí, že jejich manželství, jejich finance, jejich soukromí, jejich život, je nemocné. Tihle lidé vědí, že potřebují zachránit. Zajímají mě lidé, kteří potřebují zachránit mnohem víc, než vy, chlapíci, kteří máte pocit, že nic nepotřebujete. Ježíš přesně tohle pování nabízí také tobě, ať jsi v církvi léta nebo minuty. Každý den ti nabízí svou ruku se slovy: Následuj mě! Hele, vím, že v tobě není všechno v pořádku, že je něco nemocného, ale já po tobě nechci nic víc, než abys mě následoval. Tohle je pozvání pro hříšníky, ne pro dokonalé lidi. 

Když uděláš tyhle malé kroky za Ježíšem, začneš vidět sebe jinak. Začneš vidět svět jinak. Začneš vidět Boha jinak. A najednou se začneš měnit, ale ne proto, že ti někdo řekl, že to máš změnit. Začneš měnit některé věci proto, že ses zamiloval do Ježíše, zamiloval ses do Boha. A víte jaké to je, když se zamilujete. Měníte se. Děláte věci, které jste si mysleli, že nikdy dělat nebudete, když jste viděli zamilované lidi. Láska vám dává odvahu a ochotu krok za krokem dělat věci jinak. S Bohem to není jiné. Když se zamiluješ do Boha, začneš vidět život jinak a začneš žít jinak. Vše začíná prostým pozváním k následování.