Překvapující Bible: Číst Bibli jako novou knihu

Předpokládám, že většina z nás už někdy držela její fyzickou podobu ve své ruce. Podle verze, kterou máme v ruce vypadá docela jako velká a dost tlustá kniha s maličkým písmem. Většina z nás ji četla, nebo se o to alespoň pokoušela. Ale někteří z nás (a bude nás více než se na první pohled zdá) to také po nějaké době vzdala, nebo se případně rozhodla číst z ní části nahodile. Důvodem, proč jsme to vzdali, může být u každého z nás něco jiného: Někdo například dostal do ruky dost nesrozumitelný překlad ze středověku. On srozumitelný byl – ale pro tehdejší lidi. Jazyk se posunul a nám připadá tento překlad archaický. Někdo další se do Bible pustil s odhodláním ji celou přečíst, ale hned na začátku se dostal do pasáží, kterým buď nerozumí, nebo nedokáže pochopit, co to znamená pro nás. Jsou tam nějaké předpisy o hygieně, stravování a rodinném právu, které dneska v naší kultuře vůbec neřešíme. Pochopitelně. Pro původní čtenáře to smysl dávalo velký, ale žijeme v jiné době. A tak s tím zápasíme. Co se týká dnešní doby? A co už ne? Když v části, které říkáme Starý Zákon čteme o zákazu tetování, platí to pro nás i dnes? Pokud je ve stejné kapitole (Lv 19) popsán zákaz nosit oděvy z více druhů látek (to bude splňovat asi 100% z nás), znamená to, že něco platí a něco už ne? Podle jakého klíče se pro to rozhodujeme?

Dovolte mi na začátek napsat jednu věc: Miluji Bibli. Přečet jsem ji celou mnohokrát a Nový Zákon ještě více. Četl jsem Bibli v různých překladech, a mnoho veršů se naučil nazpaměť. Když otevřu tuto knihu a začtu se do ní, slýchávám, že ke mně Bůh mluví. Bible povzbuzuje mou představivost a tak ji rád čtu. Ale taky s ní zápasím. Jsou tam pasáže, u kterých mám silné otázky. Jsou tam výroky, které podle mě nezachycují Boží charakter a jeho vůli. Jsou tam místa, která bych dokonce nejraději vynechal. Myslím si, že když budeš upřímný, i ty budeš mít podobné pocity, když Bibli čteš. Zároveň to nic nemění na tom, že ke mě Bůh skrze Bibli mluví, usvědčuje mě, potěšuje mě, a dává mi naději. Nemyslím si, že má víra v Ježíše po mě chce, abych se na nic neptal a vše slepě přijímal. Naopak, má-li má víra obstát otázkám a bouřím života, pak musí stát na subjektivním a nepřenositelném prožitku s Bohem, a zároveň na objektivních historických faktech. Věřit tedy neznamená odhodit svůj rozum, naopak. Znamená to, že se snažíme poznat Boha (subjektivně) a kontext jeho příběhu (objektivně) celou svou bytostí. Neřekl snad Ježíš (Lukáš 10:27): Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí? Podívejte se pořádně, co je tam napsáno. Láska k Bohu se má projevit skrze naše srdce, naší duší, ze vší síly a celé své mysli! Tedy, žádné odhazování mysli! V hledání Boha zapojíme svůj vnitřní a ryze subjektivní svět (naše srdce a duše) spolu s vnějším hledáním a zkoumáním (naše vůle a rozum). Bůh se tvého rozumu nebojí, vždyť jej stvořil! Naopak, touží po tom, abys ho rozumem miloval. Jak začneme Boha poznávat čtení Bible jako nové knihy? Musíme začít tím, že pochopíme, co to vlastně Bible je a co Bible není. 

Lidé říkají, že Bible je jako Příručka Stvořitele, ve smyslu Návodu k používání. No, nevím, jestli někdy nějaký návod četli. Návod má většinou jasnou strukturu (popis výrobku, jak ho zapojíme a spustíme, pak je tam oddíl popisující možné potíže a jejich řešení a případně informace o opravách), a Bible (ať se snažím jakkoliv) tam žádnou podobnou strukturu nemá. Přál bych si, aby měla, ale místo toho musíme všechno hledat v úplně jiném kontextu: Začíná to příběhem nějaké rodiny na Blízkém Východě před tisíci lety, následuje poezie a ohniví proroci varující před Babyloňany a Asyřany. Pak skočíme do čtyřikrát popsaného příběhu o Ježíši, co řekl, jak zemřel a vstal z mrtvých, co následně udělali jeho učedníci, jaké dopisy si vzájemně psali. Zhruba na místě, kde je v návodu pasáž o řešení problémů, v Bibli máme knihu Zjevení s vícehlavými šelmami a draky. Ne, na příručku to opravdu nevypadá. Jiní k Bibli přistupují jako k losovací truhličce, která funguje na podobném principu jako házení mincí. Když se neumíme rozhodnout, hodíme si a podle toho, jestli padne orel nebo panna budeme vědět, co dělat, jakou práci vzít, na jakou školu se hlásit a za jakého partnera se provdat. Někteří takto přistupují k Bibli. Hledají náhodný verš, který je má nasměrovat, zcela vytržený z kontextu. Další k Bibli přistupují jako k učebnici systematické teologie, kde každý verš má nějaký význam pro doktrínu a dogma. Jenže, zatímco je křesťanská teologie postavená na Bibli, zřídkakdy je nějaká teologická definice popsaná v nějakém verši. A to včetně takových základních tvrzení, jako je učení o Trojici, nebo dvojí přirozenosti Krista. Jiní k Bibli přistupují jako k učebnici biologie a historie, i když tak Bible nepůsobí. Někteří chápou Bibli jako knihu přání nebo zaslíbení od Boha, a na tomto základě vyznávají, že Bůh je něco „nucen splnit, protože mi to slíbil v Bibli“, aniž bych se obtěžovali sledovat komu byly zmíněné sliby skutečně napsány. Pak se diví, že působí více jako kniha zlomených přání.

Obávám se, že tohle nebude nejlepší způsob proč a jak číst Bibli. Bible je totiž především příběh. Nebo, jak si za chvíli ukážeme, je to příběh s komentářem. Pozadí biblického příběhu je území úrodného půlměsíce (dnešního Irák, Sýrie, Libanon, Izrael, až do Egypta), kde se objevují první moderní města a kde se díky vynálezu kola rozvíjí i obchod. Biblický příběh se zaměřuje na muže, který se jmenuje Abrahám, žijícího někdy mezi lety 2250 a 1800 před Kristem. Příběh se od počátku soustředí na malý kousek pozemku, který byl strategický díky své poloze: táhly tudy hlavní obchodní cesty mezi Mezopotámii a Egyptem, proto o něj velké mocnosti vždy stály. Bůh tuto zemi slibuje Abrahámovi a o 500 let později ji po smrti Mojžíše dobývá Jozue. Právě na tomto území vyrostl, žil a působil Ježíš, což je hlavní postava druhé části Bible, které my říkáme Nový Zákon. Bible tedy není učebnice, vědecká literatura, encyklopedie a historický archív. Je to příběh o nás (proč na tom jsme tak, jak na tom jsme) a příběh o Bohu (kdo je a co s námi hodlá udělat).

Pokud jste přemýšleli, o čem tedy je první část, které křesťané říkají Starý Zákon a Židé ji říkají Písmo, dám vám krátký přehled celého SZ a jak ho chápat. Problém s knihami Bible je, že nejsou vždy seřazeny chronologicky. Máme tak dějovou linku a máme tam komentáře k událostem, které se děly. Je to podobné, jako by sis udělal album fotek svého života (to by byla ta dějová linka), ale ke každé fotce bys ještě přiložil nějakou písemnou zprávu, deník, žurnál, kde bys popisoval, co jsi zrovna během těch událostí prožíval, případně jaké jsi měl emoce nebo za co ses modlil. To dělá z Bible jedinečnou knihu: zachycuje nejen příběh, ale také vnitřní pocity aktérů příběhu. Když se podíváš, vidíš příběh a zároveň deník králů, a modlitby proroků. SZ je rozdělen do 4 částí: Tóra (Zákon), Historie, Spisy a Proroci. Genesis 1-11 jsou prastaré a prehistorické příběhy, protože popisují dobu před tím, než lidé začínají zachycovat historii a většinou ukazují na větší příběh. Vypráví příběh, ale mluví k nám o nás a našem stavu. Příběhy stvoření a potopy popisují boj s pokušením, žádostivost zakázaného ovoce a lidskou náklonosti ke zlu a pýše. 

Od 12. kapitoly začíná příběh Izraelců a jejich jedinečného vztahu s Bohem. Je to příběh o smlouvě s Bohem a o potížích tuto smlouvu dodržovat. Bůh je vysvobozuje z egyptského otroctví, ale nastává neustálý koloběh: Když se daří dobře, na Boha lehce zapomínají a zajímají se jen o sebe a své potěšení. Bůh je nechrání, takže padnou do rukou nepřátel. K Bohu volají, kají se a prosí o pomoc. Bůh je vysvobodí. Začne se jim dařit dobře a na Boha zapomínají. Takhle to běží po většinu historie a v roce 722 před Kristem padne severní část Izraele Asyřanům do rukou, obyvatelé jsou přesídleni a asimilováni. O 130 let později padne jižní část (Judsko) do rukou Babyloňanů a jsou přesídleni, nicméně tentokrát se odmítnou asimilovat. Pokryli jsme SZ až do 2. Letopisů. Některé knihy popisuji stejné příběhy, ale z jiných úhlů pohledu, protože záleží na autorově teologické a historické perspektivě. Po 50 letech v exilu Bůh Izrael vysvobozuje, vede zpět do zaslíbené země a k obnově chrámu a hradeb. To je příběh Ezdráše, Nehemiáše a Ester. Od Gen 12 do Ester jsme pokryli dobu 2000-430 pK. Od Nehemiáše nastává 400 let ticha až do doby NZ. Všechny ty slavné antické příběhy, které jsme se učili ve škole (Peršané, Alexander Veliký), to všechno se stalo v tomto období čtyři sta let. Skoro se zdá, jako by se pak Bůh zcela odmlčel.

Od Joba po Píseň písní se dostáváme k poezii. Židovská poezie se nerýmuje, ale opakuje: Začne tvrzením a v druhém řádku opakuje nebo oponuje tvrzení. Poezie zahrnuje radostné chvíle života, ale také těžké chvíle života. Nejvíce je to vidět v modlitební knize, v Žalmech. Job je vyvážení historických knih SZ: Tam je utrpení následkem odvrácení od Boha, ale Job nás učí, že tomu tak není vždy. Přísloví se zabývá moudrostí a Píseň láskou a erotikou. Pak následují Velcí a Malí proroci (700-400 pK), což nebyli věštci budoucnosti, ale spíše ohniví kazatelé, kteří kritizovali poměry a přinášeli naději Božího vykoupení. Ke konci svých knih proroci mluví o tom, že Bůh jednou provždy vyřeší tento neustálý koloběh odpadání od něj tím, že pošle pomazaného vládce. Hebrejsky je pomazaný Mesiáš, řecky překládáme jako Kristus. Jeden příklad z Malachiáše 3:1 Hle, už posílám svého posla, aby připravil cestu přede mnou. Pak náhle přijde do svého chrámu Panovník, po němž se ptáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, už přichází, praví Hospodin zástupů. Bůh přijde znenadání, náhle, s překvapením. Po dlouhých 400 letech se Bůh ukáže mladé teenagerce jménem Marie, a této drobné dívce řekne: Vracím se zpět. Narodí se ti Syn, který bude Spasitelem světa. 400 let nic a pak najednou se objeví podivný muž ve velbloudí kůži, který vyhlašuje: Připravte se, Boží království je blízko, připravte se! To se nestalo dlouhé roky, proto se náboženští vůdcové tak ošívali, ale Jan Křtitel říká: Já nejsem Mesiáš, já jsem jen předskokan. A pak najednou přichází k řece jeho bratranec Ježíš, a Jan říká: Hle, konečně, předskokan může jít, protože ten, o kom to celé je, Mesiáš, Spasitel, ten právě teď přichází. A tím se dostáváme do části Bible, které říkáme Nový Zákon.

Příběh SZ je příběhem Izraele a jejich víry v Boha. Je to také příběh Boha a jeho záměrů pro svůj lid. Nevypadá to jako diktovaný sloh z nebe, ale spíše jako různorodá a multižánrová kolekce spisků, které psali lidé zamýšlející se nad svým vlastním příběhem ve světle své víry. A tak uprostřed Izraelského příběhu nacházíme náš vlastní příběh. Díky jejich příběhům a zamyšlením o Bohu tak dokážeme slyšet Boha, jak mluví přímo k nám i dnes. 

NZ je trochu jednodušší k pochopení. Obsahuje podobně historickou linku a komentáře k věcem, které se udály. NZ má podobnou strukturu jako SZ. První část, Evangelia jsou čtyři portréty jednoho příběhu o Kristu, jeho smlouvě a přikázání. Každé popisuje příběh ze svého pohledu a mluví k jiným posluchačům. Matouš byl očitým svědkem, stejně jako Jan. Marek se ptal především Petra, jemuž sloužil, a Lukáš je považován za nejlepšího historika biblické doby (jak sám píše, zjistil si velmi kvalitní podklady pro své evangelium od očitých svědků). V rukou máme evangelia jako nejzákladnější výčet (především) třech posledních Ježíšových let. Centrálním poselstvím Ježíšova kázání je Boží království. Vztahuje se k SZ, kde čteme o vzpouře proti Bohu a vytvoření lidského království bez Boha. Násilí, války, nespravedlnost a nenávist jsou průvodními jevy tohoto království. Ježíšovo poselství naproti tomu oznamuje dobrou zprávu, že Bůh je stále král a zve lidi k pokání – tedy odvrácení se od vzpoury a přimknutí k Božímu království. Každý člověk, který tak učiní, toho království Boží rozšiřuje. Ježíš v evangeliích zjevuje Boží charakter a záměry s člověkem. Jeho smrt symbolizuje soud nad lidským hříchem a jeho vzkříšení vítězství nad hříchem, zlem, beznadějí a smrtí. 

Ježíšovi následovníci jsou pak naplněni Duchem svatým a pokračuji v Ježíšově díle. Kniha Skutků pak je historií církve někdy do konce šedesátých let. Dopisy v Novém Zákoně jsou komentáře zachycených 30 let popsaných v knize Skutků. Můžeme například číst o návštěvě Pavla v Efezu, a dopis, který později napsal do církve, kterou tam založil. Poslední kniha Bible je Zjevení, která podobně jako SZ proroci (koneckonců z několika z nich čerpá) vyzývá první křesťany k věrnosti Bohu, varuje před přicházejícím soudem a nabízí naději těm, kteří vydrží až do konce. Ve Zjevení se mluví o Ježíši, který se znovu vrátí. Bůh utře každou slzu z očí, a nebude již utrpení, bolest, hřích a smrt.

Podobně jako Židé po Nehemiášovi žili v období očekávání, i my dnes žijeme v období očekávání, kdy Bůh slíbil, že se vrátí, ale nám se to zdá, jako by to byl už starý (a nemožný) sen. Ale jednoho dne Bůh přijde znovu s překvapením. Starý i Nový Zákon je příběh vykoupení. Je to tvůj příběh. Ty máš své místo v tomto příběhu. Samozřejmě, Bible byla napsána více než 40 lidmi, ale způsobem, kdy bez domluvy byli schopni najít příběh Božího hledání. V celé Bibli se tato nit vine, stejný Ježíš, který přišel jako dítě Marii, který zemřel, to je stejný Ježíš, o kterém psal dopředu Izaiáš, je to ten, koho vyhlížel Abrahám. A stejný Ježíš se stal natolik mocným předělem dějin, že město zodpovědné za jeho smrt se na dlouhá staletí stalo vůdčím městem následovníků Ježíše. Víte, kolik lidí Římané popravili? Kolik z těchto popravených změnilo město zodpovědné za jeho smrt? Nikdo. 

Bible je však Boží příběh a ty v něm máš místo. Autoři Bible píší příběh vykoupení. Příběh, jak si Bůh znovu získává srdce vzbouřené rasy. Příběh otce, jehož syn utekl s majetkem, ale otec s láskou na syna čeká. Je to poezie, proroctví, akce, reakce, a všechno, co správný příběh má být. Je to jeden příběh, který je napsán v obrovském časovém úseku, který na sebe navazuje jako by se domluvili. A to je jedinečné!

Mých 10 nejlepších knih roku 2014

Jako každý rok v lednu, i letos nabízím přehled 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce z 68 knih, které jsem přečetl.* Zde je můj letošní seznam podle důležitosti:

1. N.T. Wright: Surprised by Scripture (HarperCollins, 240 stran)

Wright je jeden z mých tři nejoblíbenějších teologů. Nutí mě myslet a studovat. Líbí se mi, jak podává některé teologické pohledy velmi neotřele v jedinečném mixu konzervativního a velmi čerstvého přístupu. Jedna z jeho nejnovějších knih je kolekce kázání a esejí pojednávající o tom, jak můžeme přijímat a milovat Bibli a přitom ji aplikovat do některých "horkých současných debat". Skvělý název má třeba kapitola o křesťanském postoji k životnímu prostředí, která se jmenuje: "Ježíš se brzy vrátí. Jdi proto, a zasaď strom."

2. Gregory Boyd: Is God to Blame? (IVP, 211 stran)

Když jsem se na jaře připravoval na naši asi nejlepší sérii nedělních přednášek v Elementu v roce 2014 s názvem Tváře zla, přečetl jsem různé knihy zabývající se teologii dobra a zla. S mnohými jsem byl velmi nespokojen. Boydovu knihu však považuji za tu úplně nejlepší a hodně mi s mou sérii pomohla. Kéž by vyšla v češtině, hodně lidem by u nás pomohla.

3. Philip Yancey: The Vanishing Grace (Zondervan, 298 stran)

Tuto knihu jsem četl v roce 2014 jako svou poslední a byl jsem z ní nadšen. Je to vlastně kolekce čtyřech knih o milosti, které se vzájemně spojí v zamyšlení jak na tom jsme dnes s poselstvím a životním stylem milosti. Pro všechny, kdo dříve četli jeho What's So Amazing About Grace? je The Vanishing Grace nutným pokračováním.

4. N.T. Wright: Surprised by Hope (HarperCollins, 352 stran)

Druhá Wrightova kniha na mém letošním seznamu je jeho nejlepší dílo o věčné naději, síle vzkříšení a obnově světa. Velmi podnětné myšlenky, důraz na pozitivní eschatologii a skvěle zpracováno.

5. Bill Hybels: Simplify (Tyndale, 309 stran)

Billova poslední kniha je voláním k úklidu vlastní duše. V podobném stylu a duchu jako ve svých dřívějších knihách Honest to God? nebo Making Life Works se Hybels nebojí klást důležité a provokativní otázky, které nás mají povzbudit k radikálnímu následování Krista. Tato kniha letos vyšla také v češtině!

6. Paul McCusker: C.S. Lewis & Mere Christianity (Tyndale, 228 stran)

Lewise není třeba zvlášť představovat, v češtině vyšlo mnoho (ne-li všechny) jeho knih. McCusker vypráví okolnosti, které ovlivnily Lewisovy plodné spisovatelské léta ve 40. letech 20. století, a jak byly knihy zpočátku přijímány. Povzbudivé bylo číst, jakým problémům Lewis čelil, vlastně se toho moc od té doby nezměnilo (v situaci, kdy je nějaký akademik věřícím křesťanem). Velmi čtivé.

7. Paul Johnson: Mozart (Barristel a Principal, 183 stran)

Poslední dobou pravidelně v češtině vychází Johnsonovy portréty (ve stylu krátkých životopisů) různých zajimavých osobností od Ježíše až po Darwina. Byť nejsem odborník (a ani velký fanoušek) vážné hudby, tento Mozartův portrét byl natolik čtivý a informovaný, že ze mě fanouška málem udělal.

8.  Shaunti Feldhahn: The Good News about Marriage (Multnomah, 196 stran)

Každoroční Element série FamilyFest mě nutí neustále studovat téma manželství. Tato kniha je jiná než ostatní. Spojuje sociologické výzkumy a pověry o manželstvích a jejich zdánlivých těžkostech s realitou. Jedním slovem: dává naději, protože ukazuje, že většina manželství je zdravých a dokonce i ty, které procházejí těžkostmi, je mohou překonat, pokud to nevzdají příliš brzy.

9. Amid D. Aczel: Why Science Does Not Disprove God (WM Morrow, 294 stran)

Tento spisovatel, matematik a vědecký autor, není křesťanem. Byl ale natolik vyprovokován nesmyslnými argumenty tzv. Nových Ateistů, kteří se snaží účelově postavit vědu proti víře, že na toto téma napsal celou knihu, aby vůbec vysvětlil, co věda je, a o co se snaží. Působivě ukazuje, že toto rozdělení je nesmysl, a že je možné být pevně ve světě vědy i víry zároveň.

10. John Eldredge: Nebojte se života (Portál, 117 stran)

Nenápadná kniha o uzdravení duše a svatosti našeho srdce ukazuje, jak moc může víra v Ježíše změnit náš život do Ježíšovy podoby. Opravdová svatost je totiž opravdová svoboda. Čte se jedním dechem.

Doufám ale, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Už teď se těším na všechny knihy, které přečtu v tomto roce. Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2014 přečetli?

* Poznámka:

Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, tedy není to reprezentativní vzorek všech knih vydaných v tomto roce. Některé přečtené knihy mohou být staršího data. Celkem jsem přečetl 68 knih (celkem 12 817 stránek), do seznamu nepočítám Bibli, kterou čtu průběžně již hodně let. Z hlediska témat jsem letos přečetl celkem 22 knih teologických, 7 o manželství, 6 o vůdcovství, 6 životopisů, 5 o křesťanském životě, 4 historických, 4 knihy úvah a esejí, 3 knihy o financích, 3 romány, 2 sociologické, 2 o víře, a po 1 o modlitbě, darech a inspirace. Ještě dva statistické údaje o formátu a jazyku: 9 knih jsem přečetl ve čtečce kindle, zbytek v papírové verzi; 32 knih jsem četl v češtině a 36 v angličtině.

Na závěr pro zajímavost přehled medailistů z minulých ročníků mé ankety od doby, co jsem začal svou četbu cíleně sledovat.

2013

1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)

2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)

3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

2012

1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)

2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)

3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

2011

1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)

2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)

3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

2010

1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

2. George W. Bush: Decision Points (Century)

3. Andre Agassi: Open (Kopf)

2009

1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)

3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

2008

1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

2. Craig Groeschel: It (Zondervan)

3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

2007

1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)

3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

2006

1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)

3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

2005

1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)

3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

2004

1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)

3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

2003

1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)

3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

2002

1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)

2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)

3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

2001

1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)

3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

2000

1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

1999

1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)

3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)

(Ex)Hříšníci v náruči šťastného Boha

Rok 2015 jsme v Elementu začali se sérií s názvem V Božích rukou. Mohu se tě na něco upřímně zeptat? Co ti tohle spojení slov evokuje? Když někdo řekne, že se „dostal do Božích rukou“? Nebo když se jiný bojí, že se do Božích rukou „dostane“? Zkus na chvíli zavřít oči a představ si svou emoci, kterou v tobě spojení slov „v Božích rukou“ působí. Je to nadšení? Nebo raději obavy? Smutek? Hanba? Trest? Hněv? Co přesně se ti vybaví, když řeknu, že tě Bůh chce dostat do svých rukou? To záleží, že? Záleží to na tom, jakou představu o Bohu máš. Je to Bůh verze „Talibán“, kterému jde především o čistotu náboženství, a je proto vždy připraven potrestat hříšníky? Je to Bůh, který se pořád na něco zlobí, a dostat se mu do rukou vždy evokuje hněv? Samozřejmě, záleží to i na tom, jakou máš představu o sobě, ale především je to obraz Boha, který naši emoci ovlivní. A pozor, nemluvím o tom, zda v Boha věříš nebo nikoliv. To nehraje roli. Věděl jsi, že podobně jako C.S. Lewis můžeš věřit, že Bůh neexistuje a přitom být na něho naštvaný, že není? 

Na druhou stranu, můžeš být věřícím člověkem, a stejně můžeš mít pokřivený obraz Boha. Vlastně můžeš věřit nějaké jeho karikatuře, která až trapně zvětšuje jeden jeho rys a opomíjí ty další. V Bibli je třeba místo, které v nás emoci má vzbudit (Římanům 9:20-21): Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí. Jakou emoci v tobě vzbuzuje tato pasáž? Bezmoc? Strach? Rezignaci? Předtím, než si ve své hlavě vytvoříš představu, že Bůh je jako hrnčíř, kterému se přestaneš líbit a tak tě splácne zpět na kruh a udělá z tebe popelnici (neříká tam snad Pavel přesně tohle?), poslechni si, jak tohle místo pokračuje dál (Římanům 9:22-24): A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů? Jinými slovy, co když Bůh je trpělivější a milosrdnější, než si umíš představit? Trpělivý s popelnicemi a milosrdný se všemi?

Když jsem žil před lety v Chomutově, pomáhal jsem pastorům různých malých církví s organizací prezentačních aktivit, kdy jsme jim například přivezli tým ze zahraničí, který měl mít program na školách a podobně. Jednou jsem přivezl tým asi 15 mladých lidí z Anglie do jednoho města v severních Čechách a místní vedoucí měl orientační a informační setkání s týmem, kde jim měl říct svou představu o tom, co mají tito mladí angličtí věřící dělat. Ten vedoucí jim řekl, že je velmi nespokojený s předchozími týmy, které lidem mluvili o Boží lásce a chtěl, aby náš tým ve svých přednáškách hlavně zdůraznil, že všichni lidé jsou hříšníci a Bůh je za to potrestá. Doslova se vysmál podle něho plytkému a prostoduchému kázání o Boží lásce. Ne, chtěl v lidech vyvolat emoci viny, hanby a strachu před Božím hněvem. Není přesně tohle poselství, které byste v církvi očekávali? Víte, jak často jsem slyšel nějaké poselství o tom, že když mineš dnešní příležitost k pokání, něco se ti určitě stane ještě dneska, a pak umřeš a propadneš se rovnou do pekla? Nebo nastane konec světa a všichni křesťané najednou zmizí a budou padat letadla, a tak podobně, prostě katastrofa? 

Chápu, čeho tím chtějí kolegové dosáhnout, ale upřímně: Opravdu potřebujeme přesvědčovat sami sebe o své nedokonalosti? Vždyť všichni známe pravidla selhání. Nedokážeme přece dodržovat ani vlastní předsevzetí (poslyšte, je týden od Silvestra a někteří jsme už porušili své sliby). Ne, většina z nás si o sobě nedělá iluze. Až moc dobře si svou nedokonalost uvědomujeme, protože žijeme ve světě, který nikdy nezaváhá nám ji připomenout, často bolestivým způsobem. Tento svět nedokonalost rozhodně neodpouští. Jasně, můžeme si lhát a tvrdit sami sobě, že jsme vlastně skvělí, a že nám nesejde na těch druhých, kteří naši skvělost nedocení. V některých krátkých upřímných chvilkách však sami moc dobře víme, že zase tak skvělí nejsme. Je tedy zcela pochopitelné, že mnoho křesťanských kazatelů poukazuje na naši obecnou zkaženost nebo na zlo, které číhá v nás všech (více k tématu v seriálu Tváře zla). Nevytvářejí tím ale nevědomky Boží karikaturu? 

Před zhruba 270 lety kázal americký pastor Johathan Edwards slavné kázání pro svou církev s názvem „Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha“. Dodnes imponuje těm, kteří chtějí zdůraznit, jak moc se Bůh zlobí nad hříchem. Poslechněte si úryvek: 

Bůh, který vás drží nad pekelnou jámou stejně jako ten, kdo drží pavouka nebo nějaký ohavný hmyz nad ohněm, si vás oškliví a je hrozně drážděn: Jeho hněv vůči vám hoří jako oheň, nahlíží na vás jako na toho, kdo si nezaslouží nic jiného, než být vhozen do ohně; má čistší oči, než aby vydržel se na vás dívat, jste v jeho očích deseti tisíckrát ohavnější, než ten nejodpornější jedovatý plaz v očích našich. (...) Ach, hříšníku! Zvaž strašné nebezpečí, ve kterém se nacházíš: je to veliká pec hněvu, široká a bezedná propast plná ohně hněvu, nad kterou jsi držen rukou Boží. (...) Visíš na tenkém vlásku, okolo kterého plápolají plameny hněvu Boha, který je v každé chvíli připraven jej sežehnout a přepálit ve dví; a ty nemáš (,,,) nic, co můžeš udělat, abys Boha přiměl, aby tě v každou chvíli ušetřil.

Bůh, který se tě jako hříšníka štítí podobně jako my se štítíme odporného hmyzu? Takový Bůh zapadá do naši koncepce a představ o Bohu a o tom, v čem spočívá křesťanské poselství. Máme ale problém takového Boha milovat. Problémem však je, že náš vztah s Bohem má být založený na lásce, ne na strachu. Koneckonců, Edwards byl kalvinistou, což je poněkud extrémní teologický směr mimo jiné zdůrazňující Boží svrchovanost, svatost a slávu. Jan Kalvín, který mu dal své jméno, napsal monumentální mnoha set stránkové teologické dílo Instituce učení křesťanského náboženství, kde se píše o lásce jen na dvou místech, a v obou případech o lásce, kterou my dlužíme Bohu! 

Chápu. Lidé, kteří zdůrazňují náš stav hříchu, se obvykle bojí laciného poselství odpuštění bez pokání (tedy změny smyšlení a chování). Problém však je představa, že pokání dokážeme způsobit strachem z rozzlobeného Boha. Zkus se zamyslet, co tě motivuje ke změně: Výčitky nebo fakt, že se do někoho zamiluješ? Tady bychom mohli skončit a mohli bychom si říct, že je super, že Bůh nám nic nevyčítá a nezlobí se. Ale pozor! Ne tak rychle. Není to tak jednoduché. Bůh se totiž skutečně zlobí. Nemůžeme přeskočit třeba Žalm 7:12, kde je napsáno: Bůh je spravedlivý soudce, Bůh plane hněvem každý den. Zároveň však čteme, že Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna... Tak, jak to jde doopravdy? Zlobí se nebo miluje?

Dlouho jsem nad tím sporem a tenzí představ přemýšlel. Jak to uchopit, abychom viděli opravdu Boží srdce? Nakonec mi pomohl, jak jinak, Ježíš a jeho příklad. Jednou za ním přichází bohatý mladík, který chce věčný život, ale chce si ho zasloužit vlastní pílí a snahou. Představuje někoho, kdo chce být dobrý sám o sobě. Evangelista Marek píše, že Ježíš přistoupil na jeho hru a vyjmenoval mu všechna zásadní přikázání, i když věděl, že největším problémem pro tohoto mladého muže byly peníze a majetek, ve kterém spočívala jeho identita. Když mu tento mladík řekl, že to všechno dodržuje, Marek píše, že na něho Ježíš pohleděl s láskou... a následně mu řekl tvrdou pravdu, aby se vzdal majetku, na kterém si postavil své bezpečí, protože tento majetek ho stáhne dolů. Ježíš se podíval s láskou, ale zároveň řekl pravdu. 

Jak se tedy zlobí Bůh? Zlobí se jako milující otec. Představ si to. Zlobíš, něco vyvedeš a rozbiješ. Tvůj milující otec uslyší tříštící se věc a vykřikne: „Co to děláš?!?“, a hned poté měkce: „Není ti nic?“ Hněv není projevem zlosti, ale péče. Je jasné, že Boží hněv je přemožen Boží láskou, a přitom tato láska nezastírá náš opravdový stav. Ano, jsme hříšníci. Ale Bůh se nás neštítí, on nám běží vstříc. Co jinak bychom mohli říct na slova apoštola Pavla, který napsal v Římanům 5:6-10: Kristus zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Jsme-li teď jeho krví ospravedlněni, čím spíše jím budeme zachráněni před Božím hněvem! Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život! 

Často popisuji cestu za Bohem jako dynamickou činnost. Přibližujeme se k Bohu a on se přibližuje k nám. Můžeme se také od Boha oddálit, a někdy si myslíme, že to znamená, že on od nás odešel daleko. Ve skutečnosti tě Bůh nehoní, ale už tam na tebe čeká (podobně jako na starozákonního Jonáše). Když se otočíš, abys Boha začal hledat, on je už rovnou tam, připravený tě vzít do své náruče a zásadně změnit tvou identitu. A to, prosím pěkně, i když jsi hříšník. Nejsi totiž hříšník v rukou rozzlobeného Boha, který tě na vlásku milosti drží nad pekelnými plameny, které tě zespoda už olizují. Jsi exhříšník v náruči šťastného Boha, který tě miloval, když jsi ještě byl hříšník, naprosto bezmocný a plácal ses v tom všem, co sis v životě nadrobil. Co kdyby ses tedy místo strachu před Bohem, který se na tebe zlobí kvůli tvému hříchu, raději rozběhl do otevřené náruče milujícího Boha?

Ježíš v jednom svém nejslavnějším podobenství vyprávěl příběh o otci se dvěma syny, z nichž jeden ho zneuctil, vzal si dopředu své dědictví (tím vlastně otci řekl, že si přeje jeho smrt, protože dědictví se mělo vyplatit po smrti), utekl a žil si svým nezávislým životem, který ho nakonec dovedl až k prasatům (což byla potupa pro židovského mladíka). Nakonec se rozhodl vrátit ke svému otci se strachem, ale nadějí, že ho přijme aspoň jako sluhu. V tom slavném příběhu otec svého marnotratného syna vyhlíží a jakmile ho spatří, běží ze všech sil naproti. To je moc hezké, ale pro Ježíšovy posluchače musel být tento příběh neuvěřitelný. Víte proč? Protože v jeho době staří mužové nikdy neběhali. Čím starší, tím pomalejší jste byli a nikdy, prostě nikdy jste neběželi. To, že otec běží s otevřenou náruči k synovi, který si to nezaslouží, který ho zneuctil a přál mu smrt, bylo zcela radikální. N.T. Wright říká, že bychom měli toto podobenství přejmenovat na příběh o otci, který běžel. To je pravý obraz Boha a jeho vztahu k tobě. Ano, Bůh dokáže říct pravdu, a ta pravda je, že jsme si doslova svůj život (s prominutím) podělali. Přesto nás miluje a běží k nám se svou náručí. Změna našeho života nastává, když se vrhneš do Božích rukou, do jeho náruče. Jeho zlomená láska má moc proměnit život. Bůh přece pro nás nemá hněv, ale záchranu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel, abychom – ať už bdíme nebo spíme – žili společně s ním. (1 Tesalonickým 5:9-10). 

Rozběhneš se tedy v tomto roce do náruče šťastného Boha?