Rok 2015 jsme v Elementu začali se sérií
s názvem V Božích rukou.
Mohu se tě na něco upřímně zeptat? Co ti tohle spojení slov
evokuje? Když někdo řekne, že se „dostal do Božích rukou“? Nebo když se jiný
bojí, že se do Božích rukou „dostane“? Zkus na chvíli zavřít oči a představ si
svou emoci, kterou v tobě spojení slov „v Božích rukou“ působí. Je to
nadšení? Nebo raději obavy? Smutek? Hanba? Trest? Hněv? Co přesně se ti vybaví,
když řeknu, že tě Bůh chce dostat do svých rukou? To záleží, že? Záleží
to na tom, jakou představu o Bohu máš. Je to Bůh verze „Talibán“,
kterému jde především o čistotu náboženství, a je proto vždy připraven
potrestat hříšníky? Je to Bůh, který se pořád na něco zlobí, a dostat se mu do
rukou vždy evokuje hněv? Samozřejmě, záleží to i na tom, jakou máš představu o
sobě, ale především je to obraz Boha, který naši emoci ovlivní. A pozor,
nemluvím o tom, zda v Boha věříš nebo nikoliv. To nehraje roli. Věděl jsi,
že podobně jako C.S. Lewis můžeš věřit, že Bůh neexistuje a přitom být na něho
naštvaný, že není?
Na druhou stranu, můžeš být věřícím člověkem, a stejně můžeš
mít pokřivený obraz Boha. Vlastně můžeš věřit nějaké jeho karikatuře, která až
trapně zvětšuje jeden jeho rys a opomíjí ty další. V Bibli je třeba místo,
které v nás emoci má vzbudit (Římanům 9:20-21): Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš
Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“ Nemá snad
hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a
druhou na smetí. Jakou emoci v tobě vzbuzuje tato pasáž? Bezmoc?
Strach? Rezignaci? Předtím, než si ve své hlavě vytvoříš představu, že Bůh je
jako hrnčíř, kterému se přestaneš líbit a tak tě splácne zpět na kruh a udělá
z tebe popelnici (neříká tam snad Pavel přesně tohle?), poslechni si, jak
tohle místo pokračuje dál (Římanům 9:22-24): A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc,
snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl
ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě,
totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů? Jinými slovy, co
když Bůh je trpělivější a milosrdnější, než si umíš představit? Trpělivý
s popelnicemi a milosrdný se všemi?
Když jsem žil před lety v Chomutově,
pomáhal jsem pastorům různých malých církví s organizací prezentačních
aktivit, kdy jsme jim například přivezli tým ze zahraničí, který měl mít
program na školách a podobně. Jednou jsem přivezl tým asi 15 mladých lidí
z Anglie do jednoho města v severních Čechách a místní vedoucí měl
orientační a informační setkání s týmem, kde jim měl říct svou představu o
tom, co mají tito mladí angličtí věřící dělat. Ten vedoucí jim řekl, že je
velmi nespokojený s předchozími týmy, které lidem mluvili o Boží lásce a
chtěl, aby náš tým ve svých přednáškách hlavně zdůraznil, že všichni lidé jsou
hříšníci a Bůh je za to potrestá. Doslova se vysmál podle něho plytkému a
prostoduchému kázání o Boží lásce. Ne, chtěl v lidech vyvolat emoci
viny, hanby a strachu před Božím hněvem. Není přesně tohle poselství,
které byste v církvi očekávali? Víte, jak často jsem slyšel nějaké
poselství o tom, že když mineš dnešní příležitost k pokání, něco se ti určitě
stane ještě dneska, a pak umřeš a propadneš se rovnou do pekla? Nebo nastane
konec světa a všichni křesťané najednou zmizí a budou padat letadla, a tak
podobně, prostě katastrofa?
Chápu, čeho tím chtějí kolegové dosáhnout, ale
upřímně: Opravdu potřebujeme přesvědčovat sami sebe o své nedokonalosti? Vždyť
všichni známe pravidla selhání. Nedokážeme přece dodržovat ani vlastní
předsevzetí (poslyšte, je týden od Silvestra a někteří jsme už porušili své
sliby). Ne, většina z nás si o sobě nedělá iluze. Až moc dobře si svou
nedokonalost uvědomujeme, protože žijeme ve světě, který nikdy nezaváhá nám ji
připomenout, často bolestivým způsobem. Tento svět nedokonalost rozhodně
neodpouští. Jasně, můžeme si lhát a tvrdit sami sobě, že jsme vlastně skvělí, a
že nám nesejde na těch druhých, kteří naši skvělost nedocení. V některých
krátkých upřímných chvilkách však sami moc dobře víme, že zase tak skvělí
nejsme. Je tedy zcela pochopitelné, že mnoho
křesťanských kazatelů poukazuje na naši obecnou zkaženost nebo na zlo, které
číhá v nás všech (více k tématu v seriálu Tváře zla). Nevytvářejí
tím ale nevědomky Boží karikaturu?
Před zhruba 270 lety kázal americký pastor
Johathan Edwards slavné kázání pro svou církev s názvem „Hříšníci v rukou
rozhněvaného Boha“. Dodnes imponuje těm, kteří chtějí zdůraznit, jak moc se Bůh
zlobí nad hříchem. Poslechněte si úryvek:
Bůh, který vás drží nad pekelnou jámou stejně jako ten, kdo drží pavouka nebo nějaký ohavný hmyz nad ohněm, si vás oškliví a je hrozně drážděn: Jeho hněv vůči vám hoří jako oheň, nahlíží na vás jako na toho, kdo si nezaslouží nic jiného, než být vhozen do ohně; má čistší oči, než aby vydržel se na vás dívat, jste v jeho očích deseti tisíckrát ohavnější, než ten nejodpornější jedovatý plaz v očích našich. (...) Ach, hříšníku! Zvaž strašné nebezpečí, ve kterém se nacházíš: je to veliká pec hněvu, široká a bezedná propast plná ohně hněvu, nad kterou jsi držen rukou Boží. (...) Visíš na tenkém vlásku, okolo kterého plápolají plameny hněvu Boha, který je v každé chvíli připraven jej sežehnout a přepálit ve dví; a ty nemáš (,,,) nic, co můžeš udělat, abys Boha přiměl, aby tě v každou chvíli ušetřil.
Bůh, který se tě jako hříšníka štítí podobně
jako my se štítíme odporného hmyzu? Takový Bůh zapadá do naši koncepce a
představ o Bohu a o tom, v čem spočívá křesťanské poselství. Máme ale
problém takového Boha milovat. Problémem však je, že náš vztah s Bohem má
být založený na lásce, ne na strachu. Koneckonců, Edwards byl kalvinistou, což
je poněkud extrémní teologický směr mimo jiné zdůrazňující Boží svrchovanost,
svatost a slávu. Jan Kalvín, který mu dal své jméno, napsal monumentální mnoha set stránkové teologické dílo Instituce
učení křesťanského náboženství, kde se píše o lásce jen na dvou místech, a
v obou případech o lásce, kterou my dlužíme Bohu!
Chápu. Lidé, kteří
zdůrazňují náš stav hříchu, se obvykle bojí laciného poselství odpuštění bez
pokání (tedy změny smyšlení a chování). Problém však je představa, že pokání
dokážeme způsobit strachem z rozzlobeného Boha. Zkus se zamyslet, co tě
motivuje ke změně: Výčitky nebo fakt, že
se do někoho zamiluješ? Tady bychom mohli skončit a mohli bychom si říct,
že je super, že Bůh nám nic nevyčítá a nezlobí se. Ale pozor! Ne tak rychle.
Není to tak jednoduché. Bůh se totiž skutečně
zlobí. Nemůžeme přeskočit třeba Žalm 7:12, kde je napsáno: Bůh je spravedlivý soudce, Bůh plane hněvem každý
den. Zároveň však čteme, že Bůh
tak miloval svět, že poslal svého Syna... Tak, jak to jde doopravdy?
Zlobí se nebo miluje?
Dlouho
jsem nad tím sporem a tenzí představ přemýšlel. Jak to uchopit, abychom viděli opravdu
Boží srdce? Nakonec mi pomohl, jak jinak, Ježíš a jeho příklad. Jednou za ním
přichází bohatý mladík, který chce věčný život, ale chce si ho zasloužit
vlastní pílí a snahou. Představuje někoho, kdo chce být dobrý sám o sobě. Evangelista
Marek píše, že Ježíš přistoupil na jeho hru a vyjmenoval mu všechna zásadní
přikázání, i když věděl, že největším problémem pro tohoto mladého muže byly
peníze a majetek, ve kterém spočívala jeho identita. Když mu tento mladík řekl,
že to všechno dodržuje, Marek píše, že na něho Ježíš
pohleděl s láskou... a následně mu řekl tvrdou pravdu, aby se
vzdal majetku, na kterém si postavil své bezpečí, protože tento majetek ho
stáhne dolů. Ježíš se podíval s láskou, ale zároveň řekl pravdu.
Jak se
tedy zlobí Bůh? Zlobí se jako milující otec. Představ si to.
Zlobíš, něco vyvedeš a rozbiješ. Tvůj milující otec uslyší tříštící se věc
a vykřikne: „Co to děláš?!?“, a hned poté měkce: „Není ti nic?“ Hněv není
projevem zlosti, ale péče. Je jasné, že Boží hněv je přemožen Boží láskou, a
přitom tato láska nezastírá náš opravdový stav. Ano, jsme hříšníci. Ale Bůh se
nás neštítí, on nám běží vstříc. Co jinak bychom mohli říct na slova apoštola
Pavla, který napsal v Římanům 5:6-10: Kristus
zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. Sotva kdo zemře za
spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. Bůh
ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli
hříšníci. Jsme-li teď jeho krví ospravedlněni, čím spíše jím budeme zachráněni
před Božím hněvem! Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni
smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život!
Často
popisuji cestu za Bohem jako dynamickou činnost. Přibližujeme se k Bohu a
on se přibližuje k nám. Můžeme se také od Boha oddálit, a někdy si
myslíme, že to znamená, že on od nás odešel daleko. Ve skutečnosti tě Bůh
nehoní, ale už tam na tebe čeká (podobně jako na starozákonního Jonáše). Když
se otočíš, abys Boha začal hledat, on je už rovnou tam, připravený tě vzít do
své náruče a zásadně změnit tvou identitu. A to, prosím pěkně, i když jsi
hříšník. Nejsi totiž hříšník v rukou rozzlobeného Boha, který tě na vlásku
milosti drží nad pekelnými plameny, které tě zespoda už olizují. Jsi exhříšník
v náruči šťastného Boha, který tě miloval, když jsi ještě byl hříšník,
naprosto bezmocný a plácal ses v tom všem, co sis v životě nadrobil.
Co kdyby ses tedy místo strachu před Bohem, který se na tebe zlobí kvůli tvému
hříchu, raději rozběhl do otevřené náruče milujícího Boha?
Ježíš
v jednom svém nejslavnějším podobenství vyprávěl příběh o otci se dvěma
syny, z nichž jeden ho zneuctil, vzal si dopředu své dědictví (tím vlastně
otci řekl, že si přeje jeho smrt, protože dědictví se mělo vyplatit po smrti),
utekl a žil si svým nezávislým životem, který ho nakonec dovedl až
k prasatům (což byla potupa pro židovského mladíka). Nakonec se rozhodl
vrátit ke svému otci se strachem, ale nadějí, že ho přijme aspoň jako sluhu.
V tom slavném příběhu otec svého marnotratného syna vyhlíží a jakmile ho
spatří, běží ze všech sil naproti. To je moc hezké, ale pro Ježíšovy posluchače
musel být tento příběh neuvěřitelný. Víte proč? Protože v jeho době staří
mužové nikdy neběhali. Čím starší,
tím pomalejší jste byli a nikdy, prostě nikdy jste neběželi. To, že otec běží
s otevřenou náruči k synovi, který si to nezaslouží, který ho
zneuctil a přál mu smrt, bylo zcela radikální. N.T. Wright říká, že bychom měli
toto podobenství přejmenovat na příběh o otci, který běžel. To je
pravý obraz Boha a jeho vztahu k tobě. Ano, Bůh dokáže říct pravdu, a ta
pravda je, že jsme si doslova svůj život (s prominutím) podělali. Přesto nás
miluje a běží k nám se svou náručí. Změna našeho
života nastává, když se vrhneš do Božích rukou, do jeho náruče. Jeho
zlomená láska má moc proměnit život. Bůh
přece pro nás nemá hněv, ale záchranu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za
nás zemřel, abychom – ať už bdíme nebo spíme – žili společně s ním. (1 Tesalonickým 5:9-10).
Rozběhneš se tedy v tomto roce do náruče šťastného Boha?
Žádné komentáře:
Okomentovat