Muž, který změnil svět

V nedávné sérii přednášek v Elementu s názvem Základech víry, jsme mluvili o tom, že víra je cesta, po které kráčíme. Ta cesta nás dovede k různým rozhodnutím a k různým výzvám. Díky víře budeme mít zcela jinou identitu, budeme zkrátka vidět jinak své místo na světě. A budeme mít touhu tento svět nějak změnit či ovlivnit. Koneckonců, Ježíš sám to řekl svým následovníkům (Matouš 5:13-14): Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby byla vyhozena ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže být ukryto město ležící na hoře. Ježíš ukazuje, že jako věřící ovlivňujeme svět již jen svou přítomností. Záleží však na nás, zda pozitivně či negativně. Můžeme být solí, která dává tu správnou chuť a ovlivňuje, nebo solí, která je k ničemu, protože ztratila svou slanost. Můžeme být světlem, které ukazuje směr, nebo můžeme být zbytečným světlem, které je přikryté nádobou. V Ježíšově době byla sůl tak důležitá, že byla považována za druhou nejdůležitější komoditou na světě po slunci. Ve starověkém Římě byla sůl dokonce jednu dobu i platidlem. Sůl konzervuje, sůl čistí, sůl působí žízeň, sůl rozpouští. Sůl je agresivní. Ale jestli sůl ztratí svou slanost, jestli sůl ztratí svůj význam, jestli sůl ztratí své poslání, je vyhozena ven. Ježíš také říká, že jsi světlem světa. Jako Kristovy velvyslance a jako Boží vůni k životu nebo smrti nás Bůh povolal k vlivu na tento svět. Vlastně to takhle Bůh zamýšlel od počátku. Příběh Genesis nám popisuje, že Bůh stvořil člověka, aby byl Božím obrazem, a postavil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával, střežil a panoval nad ní. Bůh i dnes volá lidi ke stejným dvěma úkolům: být obrazem jeho slávy a naplnit svěřený úkol. Zní to pateticky, ale přesně to dává životu smysl a rozměr, který nás naprosto přesahuje.

V knize Skutků, která popisuje příběhy rané církve, čteme o jistém následovníku Ježíšovu jménem Štěpán, který se stal jedním z prvních vedoucích jeruzalémské církve. Nežil dlouho, velmi záhy po začátku své veřejné služby byl umučen a popraven. Přesto velmi ovlivnil svět, ve kterém žil. Štěpán ovlivnil rozvoj celosvětové misie. I když církev měla jasné Ježíšovo poslání jít do celého světa, po určitou dobu zůstávala pouze v Jeruzalémě. V té době se církev skládala téměř výhradně ze zbožných Židů, kteří věřili v nesmírnou důležitost chrámu jako místa, které si Bůh vyvolil. Když pak ale Štěpán kvůli zvěstování poselství o Kristu stál před soudem, při své obhajobě uvedl, že Bůh není vázán na jedno místo: chrám. Zdůrazňoval, že Bůh je všudypřítomný a že svaté místo je všude tam, kde je Bůh. Ne naopak. Od té doby se jako červená nit vine myšlenka, že Bůh je stále s námi, i když jsme v pohybu kdekoliv. To je jedna z nejdůležitějších věcí pro misii. Krátce nato Pavel a Barnabáš jedou na první misijní cestu s tímto vědomím. Štěpánova smrt také způsobila celocírkevní pronásledování, jehož následkem ale bylo jediné – šíření evangelia více než kdykoliv jindy. Můžeme tedy bezpečně říci, že Štěpán ovlivnil rozvoj šíření evangelia. Svým krátkým životem ale ovlivnil něco mnohem většího.

Štěpán ovlivnil obrácení apoštola Pavla. Pavel, (tehdy ještě známý pod jménem Saul) byl židovský radikální farizej, který v křesťanství spatřoval herezi a hrozbu a proto Ježíšovy následovníky pronásledoval. Mnoho učenců věří tomu, že právě Štěpánova smrt měla obrovský (byť mírně opožděný) vliv na jeho obrácení. Štěpánova odvaha, jeho víra a láska oslabily Pavlovo odhodlání potírat křesťany. Později u popisu svého vlastního příběhu obrácení uvádí, že tam stál, když byl Štěpán vyslýchán a kamenován. Když byl u jeho výslechu, slyšel obvinění, které Štěpán pronesl vůči Izraelitům. Na vlastní oči viděl, jak Štěpánova tvář září jako tvář anděla, i to, že umíral s modlitbou na rtech. Augustin řekl, že kdyby se Štěpán nemodlil za své vrahy, církev by neměla Pavla. Slyšel, jak Štěpán říká, že vidí Syna člověka stojícího po Boží pravici. Nedokázal Štěpánovo svědectví vnitřně potlačit. Anglický učenec John Stott k tomu říká: V těch křesťanech bylo cosi nevysvětlitelného – něco nadpřirozeného, něco, co hovořilo o Ježíšově Boží moci. Právě fanatismus, s jakým vedl Saul pronásledování, prozrazuje jeho rostoucí vnitřní neklid, “protože fanatismus,” píše Jung, “se vyskytuje jen u jednotlivců, kteří si jím vyvažují své skryté pochybnosti”. 

Štěpán byl skutečným Ježíšovým následovníkem. Stejně jako Ježíš byl obviněn falešnými svědky, byl obviněn z rouhání se, před popravou se modlil dvě modlitby: za odpuštění svým popravčím a za svého ducha, kterého odevzdával Bohu, potažmo Ježíši. Štěpán se tak stal obrazem svého Pána a příkladem k následování. Musíme si ovšem uvědomit, že v době svého působení nebyl Štěpán dlouho věřící, nanejvýš asi čtyři roky. Někdy máme pocit, že Bůh si může použít pouze někoho velmi zralého a zkušeného. Ovlivnit svět však může být každý křesťan, který se rozhodl jít naplno za Ježíšem. Štěpán nebyl jediným, podobně ho ovlivnili později další na víru obrácení mužové a ženy ze Židů i pohanů. Tito byli někdy zkušenější (byli z náboženského prostředí), jiní byli ve víře krátce. Vždy ale milovali Ježíše a sloužili mu. Štěpán mě však fascinuje, protože vzbuzuje otázku, zda na něm bylo něco konkrétního, co můžeme napodobit, abychom ovlivnili svět způsobem, který si Ježíš přeje. Myslím, že ano. Skutky popisují Štěpána jako muže, který byl pro vliv připravený.

Jeho příběh začíná ve Skutcích sporem, který mladá církev řešila: církev byla různorodá a obsahovala tehdy dvě skupiny Židů: z diaspory, kterým se říkalo Helénisté a místním, kterým se říkalo Hebrejové. Spor se týkal rozdělování jídla. Církev rychle rostla a řešila (stejně jako řešíme dnes) mnoho provozních problémů. Zatím ale neměla moc nějakou strukturu. Byla tam skupina apoštolů (jedenáct Ježíšem osobně vybraných nejbližších spolupracovníků), které všichni respektovali jako vedoucí a naslouchali jejich vyučování o tom, co všechno Ježíš říkal a dělal. Pak tam byla masa nově uvěřivších křesťanů, mnohdy nadšených, prodávajících celý svůj majetek a darujících ho do církve. Církev se tak stala rychle rostoucí komunitou, která se mimo jiné starala o své sociálně slabší, zejména vdovy. Jenomže Helénistům se zdálo, že jejich vdovy jsou poněkud přehlíženy na úkor těch Hebrejských. Začali si (podobně jak to děláme i dnes, že?) stěžovat. Spor, který vznikl, byl manažersko-vůdcovský spor: Jak zajistit, aby vše fungovalo tak, jak má, aniž by apoštolové zodpovědní za duchovní zdraví církve, přestali vyučovat a začali řídit provoz u stolů s jídlem. Apoštolové tedy přinesli řešení: Vybereme nějaké spolehlivé lidi, kteří se stanou manažery provozu církve, abychom se mohli nadále věnovat tomu, co je naše povolání: Vyučovat Ježíšova slova. (Skutky 6:3 ČSP): Vyberte si tedy, bratři, mezi sebou sedm osvědčených mužů, plných Ducha Svatého a moudrosti, které ustanovíme pro tento úkol.

Všimněte si: První vlastnost, kterou se hlavní vedoucí hledali, bylo: Jsi osvědčeným člověkem? Osvědčený znamená spolehlivý a věrný. Později dokonce Pavel píše, že věrnost je předpokladem ke svěření služby (1Tm 1:12): Děkuji tomu, který mne posilnil, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za spolehlivého a ustanovil ke službě. Ani nevíte, jak moc je tato vlastnost důležitá pro službu Bohu. Co to znamená, že jsme spolehliví? Přirozeně, znamená to, že je na nás spolehnutí. Když slíbíme, že něco uděláme, tak to uděláme. Znamená to, že jdeme druhou míli – uděláme něco navíc. Myslím, že všichni víme, kdo je spolehlivý – a víme, proč nás takový člověk přitahuje. Všimněte si, že spolehlivost nebo osvědčenost apoštolové hledali dokonce ještě dříve, než plnost Ducha nebo moudrost (obě vlastnosti jsou důležité pro manažersko-vůdcovskou roli). Spolehlivost je ale trumfla. Jinými slovy: Můžeš být duchovní jak chceš, ale pokud nejsi spolehlivý, Bůh ti žádnou významnou službu k ovlivnění světa nesvěří. Proč by taky měl? 

A tak církev udělala přesně tohle. Vybrala spolehlivé lidi ke službě řízení (Sk 6:5): To slovo se zalíbilo celému shromáždění, i vybrali Štěpána, muže plného víry a Ducha Svatého, Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Apoštolové je pověřili ke službě tím, že na ně vložili ruce a modlili se za ně a výsledkem bylo (Sk 6:7): Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velký zástup kněží byl poslušný víry. Je zřejmé, že když spolehliví lidé slouží na správných místech, vede to k růstu církve. Dokonce se obraceli kněží, což je naprosto fantastické: to byli přece Ježíšovi oponenti. Zpátky ke Štěpánovi, u kterého se stalo něco úžasného. Lukáš píše (Skutky 6:8): Štěpán, plný milosti a moci, činil mezi lidem veliké divy a znamení. Štěpán začal jako manažer provozu, ale Bůh mu dal své duchovní dary, které jeho funkci přerostly, Štěpán tak začal sloužit lidem i v duchovní oblasti. Bůh skrze něj dělal zázraky. Štěpán začal kázat evangelium a to tak, že Lukáš píše, že oponenti se (Sk 6:9-10) ...hádali se Štěpánem, ale nemohli odolat moudrosti a Duchu, v němž mluvil. Kde se to v něm vzalo? Když se pozorně podíváme na těch pár veršů, které jsme si o Štěpánovi řekli, všimneme si, že Lukáš specificky zmiňuje hned pět Štěpánových „plností“: Byl plný Ducha svatého, plný moudrosti, plný víry, plný milosti a plný moci. Co to znamená?

plný Ducha svatého Duchem naplněný člověk je ten, jehož osobnost je prodchnuta a kontrolována Duchem svatým. Bible nás nabádá, že i my máme být plni Ducha. 

plný moudrosti Štěpán měl dar citlivého vhledu do situace. Je to více než poznání. Je to zároveň vědění, kde a jak toto poznání použít nejlépe. Duch mu dal schopnost argumentovat natolik silně, že teologičtí oponenti ze tří kontinentů mu nebyli schopni stačit. I my bychom měli toužit po moudrosti, jak napsal Jakub. Moudrost je dokonce jeden z duchovních darů. 

plný víry Štěpán byl věřícím člověkem. Co Ježíš řekl, považoval za fakt. Tato víra mu pomohla přijímat Boží dary a jednat v nich. 

plný milosti Milost je nezasloužená láska, která plyne skrze nás. Díky tomu, že byl Štěpán plný milosti, byl plný lásky a soucitu. Proto mohl mít tak úžasnou službu nemocným lidem. Vidíme, že uměl jednat s lidmi. Lidé ho měli rádi. Když zemřel, církev byla velice zarmoucena. To ukazuje na to, že Štěpán byl oblíbený mezi lidem. Žijeme ve světě, který je svázán konceptem viny a příčiny a následku. Je to svět karmy. My reagujeme na něčí skutek, což vyvolává zpětnou reakci a my reagujeme pod pocitem viny znovu, což má za následek… Nikdy nekončící kolotoč. Milost ale znamená, že nedostáváme to, co si zasloužíme (odsouzení), ale dostáváme to, co si nezasloužíme (novou šanci, odpuštění). Ježíš chce, abychom jako jeho následovníci byli lidmi milosti. Ježíš sám byl totiž příkladem člověka, který demonstroval život milosti. 

plný moci Boží království nespočívá v řeči, ale v moci. Štěpánova slova se zakládala právě na této moci. Byla to Boží moc, která ho uschopnila říct evangelium, bránit víru a projít mučednickou smrtí. Až dosud připisoval autor a historik Lukáš v knize Skutků zázraky pouze Ježíši a apoštolům. Nyní otevřeně říká, že je konají i jiní. Věřící bez rozdílu jsou povoláni se modlit za nemocné a sloužit duchovními dary. 

Štěpán je náš vzor. Co nás může naučit? Následovník Krista by měl být člověk charakterem podobný Štěpánovi. Měl by se snažit mít jeho vlastnosti. Štěpán nás učí radikálnímu učednictví a sebevydání. Učí nás ochotě, spolehlivosti a touze být plný Boha. To je počátek největší proměny, kterou můžeme zažít.