Rozhovory: Tvá odměna

Nevím, jak to máte vy, ale mě se někdy do obtížných rozhovorů vůbec nechce. Když už třetí týden mluvíme v této sérii přednášek o kritických či konfrontačních rozhovorech – těch, kterých se tolik bojíme kvůli hrozícímu konfliktu, a tak se některé rozhovory odehrávají jen v naší hlavě nebo je probíráme s někým úplně třetím – uvědomuji si, že i když se podle mnoha lidí konfliktů nebojím, čím jsem starší, tím se mi do nich chce méně a méně. Vždycky mě totiž napadne, jestli mi to za to stojí. Máte to taky tak? Aspoň někdo? Připadá mi, že když jsem byl mladší, skákal jsem do některých kritických rozhovorů doslova po hlavě – jsem koneckonců cholerik, ale výsledkem často zůstala jen moje nutnost se omlouvat, a strach, který jsem kolem sebe – často nevědomky – šířil. Nedělal jsem to schválně. Když mi už několikátý člověk řekl: „Teď, když jsem tě poznal, musím říct, že nejsi tak naštvaný člověk, jak jsem se bál, že jsi.“, uvědomil jsem si, že asi kolem sebe šířím pověst, které si vůbec nejsem vědomý. Vždycky mi přišlo, že jsem poměrně milý člověk. Jasně, rychle jsem se rozčílil a rychle jsem zase vychladl. Ale někteří lidé mě už nezažili po tom vychladnutí. S tímhle je tu jeden problém. Nejenže tento přístup nepomáhá vztahům, ale hlavně to vůbec nic neřeší. Až příliš často totiž sklouzává k obviňování – hlavní metle obtížných rozhovorů. Hledáme, kdo za to může, a obviňováním (ať už přímým tomu viníkovi nebo nepřímým pomlouváním viníka třetí osobě) se snažíme uvolnit tlak ze sebe a předejít tak vlastnímu obvinění.

Zažili jste to někdy u sebe? Něco se vám nepovedlo, a nebyla to úplně vaše chyba. Možná to byla z malinkaté části vaše chyba, ale většinově to byla chyba někoho jiného. Co uděláte jako první věc? Obviníte toho druhého. Někdy, když dělám nějaké manželské poradenství, překvapuje mě, co všechno je vina toho druhého. Malá vsuvka: Naučil jsem se, že v manželském poradenství slyším vždy tři verze jednoho příběhu. Jeho příběh. Její příběh. A příběh, který mi vyprávějí, když jsou dohromady. To bývají tři různé verze stejného příběhu. Nejčastější rys takového příběhu? On říká: Je to její vina. Ona říká: Je to jeho vina. Když jsou spolu, často je to vina někoho úplně jiného: bývalého manžela, tchýně, nebo špatného šéfa v práci. Někdy dokonce udělám takový kruh na papír a požádám obě strany, aby mi v tomto kruhu, který symbolizuje 100% vinu nakreslili svůj výsek viny. Ještě se mi nestalo, že by někdo nakreslil větší polovinu. Vždy je to jen část kruhu. Obviňování patří mezi jednoduché nástroje, jak ze sebe setřást tlak. Díky tomu se dokážeme vyhnout změně (která je cílem obtížných rozhovorů), respektive, vyhneme se vlastní změně. A když obviňujeme, nemáme pocit, že se musíme snažit mluvit pravdu v lásce (strategie pro obtížné rozhovory). Pokud je totiž viník jasný, proč se namáhat se zabalováním pravdy do lásky? Děláme to tak celou historii lidstva. Většina z nás je odborníkem na obviňováni. 

Možná znáte příběh z Ráje, který tak krásně poeticky popisuje první kniha Bible, Genesis. V tomto příběhu Bůh postavil Adama a Evu do zahrady, která byla skvělá na první pohled, kde měli všeho dostatek, a dovolil jím tam dělat, cokoliv budou chtít, kromě jednoho stromu, ze kterého jim zakázal jíst. Adam a Eva se však nechali svést a ze stromu si vzali. Bible doslova říká, že ztratili nevinnost a jejich oči se otevřely. Najednou si připadali nazí, nebylo nic, co by je chránilo. Schovali se před Bohem, což bylo něco, co nikdy předtím udělat nemuseli. Schovali se proto, že chtěli schovat svou vlastní vinu. A když je Bůh našel, místo toho, aby vzali zodpovědnost na sebe, začali házet vinu jeden na druhého. „Ne, Bože, já jsem opravdu nechtěl. To ta žena, kterou jsi mi TY dal, to ona mě svedla.“ Vlastně za to můžou hned dvě osoby: „Ty, protože jsi mi ji dal, a ona, protože... Protože je žena a já ji nedokázal odolat.“ Žena nezůstávala pozadu: „Já jsem taky nechtěla, ale to ten had!“ Had neměl, co by dodal, a tak jen zasyčel… A od té doby už jen syčí. Zbytek příběhu jsme asi už někde slyšeli, Bůh Adama a Evu vyhání z Ráje a člověk od té doby hledá ztracenou nevinnost. Jak by vypadal příběh lidí, kdyby se Adam s Evou nevymlouvali, neobviňovali a převzali zodpovědnost za své vlastní činy? Co myslíte? Odpustil by jim Bůh? To je otázka, která mě zajímá od první chvíle, kdy jsem si tento příběh přečetl v Genesis.

Jisté ovšem je, že obviňování nic nevyřešilo. Dokážeme popsat problém ze svého pohledu, ale neznáme jeho příběh. Většina těžkostí v obtížných rozhovorech spočívá v neznalosti úmyslů druhého. Při každé kritice nebo konfrontaci ovšem posuzujeme úmysly druhého, často podle toho, jak to na nás působí. Pokud nám někdo ublíží schválně, bereme to hůře, než kdyby nám někdo ublížil nedopatřením. Snášíme lépe, když se někdo omluví za své schování, než když vypadá, že je mu to jedno. Problém s úmysly je ten, že nikdy neznáme úmysly toho druhého tak dobře, jak si to myslíme. Záměry druhých jsou pouze v jejich hlavách a srdcích, a dokonce ani oni někdy neví, proč se zachovali tak, jak se zachovali. Právě z tohoto důvodů obviňováni je slepá strategie: Oponent totiž odmítá naše posouzení svých záměrů, přesvědčuje nás o svých, ale obviňování působí slepotu k opravdovému porozumění v rozhovoru. Musí tedy existovat lepší cesta!

Pokud máme konfrontovat správně, k obviňování bychom nesklouzávali. Co to vlastně znamená, správně konfrontovat? Kdybychom chtěli shrnout definici efektivní konfrontace, řekli bychom, že konfrontace není záležitost taktu, diplomacie nebo umění jazyka. Je to jednoduchost řeči, empatie v postojích, upřímnost v reakcích. Je skutečné umění říct jasně a srozumitelně, co mi vadí. Umění je vcítit se do kůže druhého a podívat se na problém z jeho strany. Je umění reagovat upřímně zpátky – nebát se mluvit pravdu a přijímat pravdu. Konfrontace je umění, kterému se všichni můžeme učit. Otázkou zůstává, proč? Proč se snažit konfrontovat, když konfrontace přináší potenciál nepochopení, odmítnutí, konfliktu a vzájemného obvinění? Jinými slovy, co je odměna konfrontace? Stručně řečeno, odměnou jsou lepší vztahy. 

To není málo. Někdo jednou řekl, že náš život je definován vztahy, které máme, nebo které nemáme. Když se nad tím zamyslíme, je to pravda. Na svět jsme přišli jako výsledek nějakého vztahu a náš život v rané fázi byl definován kvalitou vztahu (nebo nedostatkem vztahu) s osobami, díky niž jsme se na tomto světě ocitli. Od raného dětství se snažíme svůj svět definovat ze svého pohledu, především v závisti na reakcích jiných lidí – rodiny, přátel, partnerů, spolupracovníků. Většina našich problémů začala nebo byla ovlivněna vztahy s dalšími lidmi. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme sociální, vztahové bytosti a náš život je vztahy (nebo jejich nedostatkem) definován. Obtížné rozhovory jsou nutnou součástí vztahů. Čím lépe budeme zvládat tyto obtížné rozhovory, tím lepší potenciál budou naše vztahy mít. Pokud v životě nezažíváme konkrétní výzvy, stáváme se sebestřednými, pohlcení do sebe. Naše vztahy se ponoří do rutiny a někde uvíznou. Život bez výzev je život beze směru, pasivní, reagující, prázdný. Konfrontace sice není příjemná, ale je to dar. Konfrontace je nutná stimulace, která pomáhá dostat se z průměrnosti a zároveň brání upadnutí do extrémů. Život bez konfrontace je zploštělý, nudný, po kterém vlastně ani nikdo netouží. 

Proč tedy konfrontujeme? Obvykle konfrontujeme z několika důvodů: 1. Abychom pomohli sobě (něco nás trápí a hledáme vnitřní pokoj). 2. Abychom pomohli druhému (vidíme, že někdo si ubližuje svým vlastním chováním). 3. Abychom pomohli někomu třetímu (hledáme pokoj do vztahu více osob, protože vidíme problém z jiného úhlu než dvě sporné strany). Konfrontujeme tedy v zájmu společného vztahu – snažíme se působit pokoj, to je poznávací znamení správné konfrontace. Koneckonců sám Ježíš tvrdí (Matouš 5:9): Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi. Apoštol Pavel pak píše (Římanům 12:18): Pokud to záleží na vás, mějte se všemi lidmi pokoj. To je úžasný verš. Ne vždy to záleží na nás, ale pokud ano, měli bychom vždy směřovat ke společnému pokoji se všemi lidmi!

Pokoj, o kterém Ježíš a Pavel píší, však není pasívní ústup do klidu od obtížných a konfrontačních rozhovorů. Všimněte si, co tam říká Ježíš říká: „kdo působí pokoj“. Slovo působí ukazuje na aktivní účast, na aktivní snahu, na aktivní přístup. Prostě to není pokoj ve smyslu „chci mít od tebe pokoj“, ale spíše pokoj ve smyslu: „co mohu udělat, abychom spolu žili v pokoji?“ Totéž Pavel. Jak jinak můžeme zjistit, zda pokojný život závisí na nás, než že budeme aktivně hledat pokoj – vezmeme za to zodpovědnost. Takový pokoj neznamená, že nad některými věcmi mávneme rukou a neřešíme je. Znamená to opravdový zájem a aktivní přístup. Proto používá Jakub, bratr Ježíše, mnohem silnější výrazové prostředky, když popisuje, proč je konfrontace tak důležitou a hodnotnou záležitostí pro naše vztahy. Jakub ve svém dopise píše (5:19-20): Bratři moji, může se stát, že někdo z vás zbloudí od pravdy a někdo ho obrátí zpět. Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů. Moc se mi líbí, co tady Jakub říká: Ten, kdo konfrontuje (odvrátí), zachrání duši zbloudilého před smrtí a přikryje množství hříchů. Není přesně to cílem? 

Když totiž nebudeme konfrontovat, lehce sklouzneme k sobeckosti (staráme se jen o sebe – to je problém v situaci, kdy je náš život definován vztahy s dalšími lidmi). Konfrontace dává naději do budoucna v situaci, kdy nemůžeme změnit svou minulost. Jen se nad tím zamysleme. Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou nedokážeme změnit – ani to, co jsme udělali, ani to, co někdo udělal nám. Minulost se stala a my se s ní musíme naučit žít, můžeme měnit její následky, můžeme se učit ji neopakovat, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se stala, a navždy tady je. Když jsme začali následovat Krista, pominul důvod pro náš starý životní styl a zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od Boha v tomto světě. Zůstala nám ovšem naše osobnost, dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli a vztahy, které máme. Můžou se naše problémy změnit? Jistě, ale ne proto, že někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím? Získali jsme novou strategii, jak se svým životem nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z jeho síly a pod jeho autoritou a díky církvi, kde jako sourozenci se vzájemně napomínáme a povzbuzujeme. Takže, zjednodušeně řečeno, naší odměnou, když konfrontujeme, jsou lepší a obnovené vztahy.

Jak by vypadal tvůj život, kdyby ses odvážil aktivně působit pokoj kdekoliv to jde ve svých vztazích skrze úspěšnou konfrontaci (jednoduchost řeči, empatie v postojích, upřímnost v reakcích)? Byl by lepší nebo horší? Byl bys přitažlivější nebo odmítaný? Co myslíš? Cílem konfrontace je změna ke zralosti. Strategii konfrontace je pravda v lásce. Odměnou konfrontace je jsou silnější a důvěryhodnější vztahy – tedy život v pokoji. To stojí za riziko vzájemného rozhovoru!

Rozhovory: Tvá strategie

Vítám vás u druhého dílu seriálu Rozhovory, kde se díváme na téma obtížných konfrontačních a kritických rozhovorů. Všichni je známe, ale všichni se jich – do jisté míry – bojíme. Mnozí se jim snažíme vyhnout. Každý z nás ví, že kritika a konfrontace vede ke konfliktu, a konflikt je mnohým z nás nepříjemný. Proto nemluvíme otevřeně. V lepším případě naznačujeme, v horším to dusíme v sobě nebo to řekneme někomu jinému – vypustíme páru. V této sérii se díváme na tři důležité oblasti těžkých rozhovorů: Co je mým cílem? Co je mou strategii? Co je mou odměnou? Minulý týden jsme si řekli, že naším cílem konfrontačního rozhovoru není okamžitý souhlas, nadšení nebo přijetí našich slov, ale cílem je změna – ať už nastane dříve nebo později. Až příliš často se touto první reakcí necháváme odradit. Samozřejmě, potřebujeme mít i správnou strategii, a právě na ni se podíváme dnes. 

Náš přístup ke konfliktu totiž může být různý a vede k různým výsledkům. Obecně platí, že existuje pět možných reakcí ke konfliktu, vyplývajících z mého pohledu na konflikt jako takový. 

(1) Konflikt je daná věc, osud. Pokud si myslím, že to jinak ani v životě nejde, vede mě to ke snaze se konfliktu vyhnout. Kdykoliv se tedy dostanu poblíž konfliktní zóny, raději to v sobě udusím, přejdu nebo vypustím páru pomluvou někde jinde. Můj přístup je Chci pryč. Nevěřím, že se cokoliv změní. 

(2) Konflikt je spor správného a špatného. Pokud si myslím, že cílem konfliktu je někomu ukázat, že se plete, pak je jasné, že moje strategie je vyhrát a to i za cenu nátlaku a manipulace. Můj přístup je Chci ho dostat. Konflikt je o tom, kdo má pravdu – a tu mám vždy já. 

(3) Konflikt je zničující. Myslíme-li si, že konflikt nás zničí, že určitě se nám to vrátí, pak je naší strategii vypadat jako pohodář, takže nakonec problém vypouštíme, abychom se cítili pohodlně. Můj přístup je Chci mít klid. 

(4) Konflikt vychází ze vzájemné rozdílnosti. Tehdy si myslíme, že konflikt vyřešíme setkáním uprostřed, tedy budeme se snažit vždy dojít ke kompromisu nebo dokonce hlasování. Můj přístup je Chci jít fitfy/fifty. Každý se něčeho vzdáme a dohromady se dohodneme. Jenže dvě polovičaté pravdy jen málokdy dají stoprocentně správný přístup. 

(5) Konflikt je přirozený, neutrální a normální. Pokud vidíme konflikt takto, je pro nás příležitostí stát se spolutvůrci společného řešení, jsme vedení ke spolupráci skrze otevřenou, důvěryhodnou a upřímnou konfrontaci. Můj přístup je Chci být tvořivý. 

Pokud přistupujeme ke konfliktu v tomto pořadí (vyhýbáme se, chceme vyhrát, vypouštíme to, hledáme kompromis, a nakonec spolupracujeme), cítíme se obvykle frustrováni a nepochopeni. Máme totiž za to, že jsme byli ke spolupráci přinuceni, protože nám nic jiného nezbylo. Všechny přístupy mají své místo, ale pokud začínáme snahou se konfrontaci vyhnout, nakonec nám zůstane špatná příchuť v ústech. Jak by vypadalo, kdybychom pořadí obrátili? Kdybychom nejprve hledali tvořivou spolupráci v upřímnosti, jako záložní plán měli ochotu najít kompromis, a jen kdyby to nešlo, bychom se uchýlili buď k tomu, že to přejdeme, pohádáme se nebo to necháme být? Už to by pomohlo mít dobrou strategii. Co myslíte?

Někdy se v konfrontaci uchylujeme k obviňování – hledáme viníka, obětního beránka. Nikdo však nechce být vinen a proto v takovém sporu veškerá naše energie jde na vlastní sebeobranu. Proto musíme mít nějaký systém nebo strategii rozhovoru. Ježíš nám takovou strategii nabízí. Jak jsme si již řekli, základem křesťanské konfrontace (říkám křesťanské ne proto, že by to nevěřící nemohl praktikovat, ale proto, že tento princip přímo vychází z Ježíšova postoje, příkladu a proměny lidí do jeho „těla“ kterou Bůh působí) je princip (Efeským 4:15):  Místo toho máme mluvit pravdu v lásce a v každém ohledu růst v Krista, který je hlavou. O pár veršů později pak Pavel dodává (Efeským 4:25): Odhoďme tedy lež a každý „říkejme jeden druhému pravdu“ – jsme přece údy téhož těla! Láska je odvaha důvěřovat projevená pravdou a zájmem zároveň – a o tom je většina konfrontace. Ježíš byl skvělým příkladem konfrontace v lásce a pravdě zároveň do té míry, že o něm později Jan napsal, že v něm byla veškerá plnost pravdy a lásky. 

Modelovým příkladem jeho chování by mohl být případ ženy chycené při cizoložství, nevěře (J 8), což byl podle židovského zákona v tehdejší kultuře hrdelní zločin. Když ženu přivedli k Ježíši, vyslechl si jejich obviňování (projevil aktivní zájem o případ). Pak je vyzval, aby kamenem hodil první ten, kdo sám je bez hříchu (nabídl jedinečnou přesnost v konfrontaci). Když všichni zmizeli, zeptal se ženy, kde jsou všichni, kdo ji obvinili a dodal, že ani on ji neobviňuje (poskytl vřelou a chápající péči). Ženě řekl, aby šla, a už více nehřešila (jasně ji tím konfrontoval – neodsouzení neznamenalo souhlas s chováním – vedl ji ke změně chování – to je správný cíl konfrontace). Podobně se choval Ježíš v dalších a dalších případech. Proto by nás mělo zajímat, jakou strategii Ježíš nabízí ke konfrontaci nám. Naším cílem by mělo být růst do plnosti lásky a pravdy stejně jako to dělal Ježíš, protože přesně to je v tom verši napsáno (mluvit pravdu v lásce a v každém ohledu růst v Krista), ale jak se tam dostaneme? Ježíš své následovníky učí pravidlům (strategii) konfrontace. 

Jednoho dne Ježíš začíná diskuzi se svými posluchači s řečnickou otázkou: Co si myslíte? Taková otázka je obvykle úvodem do nějakého podobenství, což je fiktivní příběh, který má vysvětlit princip, na který chce Ježíš ukázat. Matouš 18:12-13 Co myslíte, kdyby nějaký člověk měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na horách a nepůjde hledat tu bloudící? Upřímně? V naší kultuře bychom řekli: Ne, pořád mám 99 ovcí. V kultuře Ježíšovy doby je ale všem jasné, že jdeme a hledáme tu jednu ztracenou ovci. Nikdy bychom nevrátili jen s 99 ovcemi. A když ji konečně najde, amen, říkám vám, že se z ní raduje více než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Všimli jste si, že míváme větší radost z nalezené věci než z neztracené? Psychologové to nazývají strachem ze ztráty. Smutek ze ztráty 100 korun, které už vlastníme, je větší než radost ze získání této stejné sumy. Proč je strach ze ztráty tak stresový? Počítáme totiž s tím, co máme, nebo dokonce s tím, co máme slíbeno, a když to nedostaneme, prožíváme ztrátu, která bolí. Všichni to děláme. Když Dita nemůže najít klíče od auta, tak si neříká: To je v pohodě, že jsem ztratila klíče, pořád ještě ale máme to auto. Není to útěcha. Všichni Ježíšovi posluchači souhlasí. 

Matouš 18:14 Právě tak není vůle vašeho Otce v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých. Jako by Ježíš řekl: Přesně tak, jak se mnou souhlasíte ohledně ztracené ovce, můj nebeský Otec by nenechal ztratit jediné dítě. Ježíš tady nemluví jen o fyzické ztrátě, ale o jakékoliv ztrátě. Mluví také o lidech, kteří se ztrácejí na své cestě. Ježíš mluví o nebeském Otci, který se zajímá o každého člověka. Ale pak to zničehonic rozšíří i na mezilidské vztahy: 18:15-16 Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra. Bůh je pastýř, neměl by ho přivézt zpátky sám? Místo toho Ježíš chce, abychom my (to znamená jeho sourozenci – církev je rodina) šli za bloudícím a mluvili s ním a napomenuli ho. Mohli bychom si říct, že to nemá cenu. Stejně mě neposlechnou. Když to však uděláme a oni své chování změní, získali jsme bratra. Ježíš jde ale ještě mnohem dál, než je nám příjemné.

Matouš 18:16 Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. Jít za ním ještě jednou? Děláš si legraci? Odmítla mě už jednou a ty chceš ještě další telefonát, další setkání? Proč? Protože jsou jako ovce, jako děti. Kdyby se ti ztratila ovce, kdyby se ti ztratilo dítě, váhal bys? Nebo bys okamžitě zapojil co nejvíce lidí do hledání? Dobrá, tak ještě jednou. Jenomže, ani tam Ježíš nekončí. Matouš 18:17 Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. Proč to prostě nenecháš být? Protože to reflektuje Boží srdce. Bůh by nás nenechal jen tak sejít z cesty, tak proč bys měl ty? Malý dotaz: Když to Ježíš říkal, existovala vůbec církev? Samozřejmě, že ne. Slovo církev, ekklésia, bylo slovo, které se používalo běžně v řečtině: skupina lidí, shromáždění. Nemusí to být tedy instituce církve, jedná se o shromáždění, a skupinu, kam napomínaný člověk patří. A právě téhle skupině musíš říct: „Hele, teď je čas s tím něco dělat. Není to tajemství, že Honza, že Věra, že…“ Ježíš ovšem nekončí ani tady: Matouš 18:17 A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní. To zní docela tvrdě, že? Jak ovšem Ježíš jednal s pohany a výběrčími daní? Hledal je, aby je zachránil – zároveň ale nezavíral oči před jejich stavem (přišel jsem pro nemocné, ne pro zdravé). Ježíš chce, abychom pak s nimi jednali jako s těmi, kteří jsou vně církve, vně té rodiny, té skupiny. Nejhorší by ale bylo nedělat nic.

Shrňme si to, co tady Ježíš říká: (1) Hřích ve vztahu Ježíš bere jako zabloudění ovce od stáda – izoluje se. (2) Dobrý pastýř to ale nenechá jen tak – bude vždy iniciativní. (3) Konfrontace podle Ježíše má několik stupňů: Nejprve mezi čtyřma očima, pak se svědky, pak celé skupině, a nakonec oddělení od skupiny. 

Je zvláštní, kolik lidí nenajde řešení, protože se bojí, že je ten druhý bude ovládat, protože se neumějí v klidu dohodnout nebo protože ten, kdo něco chce, nepřevezme zodpovědnost za to, aby nějaké rozumné řešení hledal. Proto s důvěrou (presumpce neviny), pokorou (uvědomujeme si vlastní nedostatečnost) a pochopením (snažíme se vidět spor z pohledu druhého) musíme zjistit to, co nevíme (tím rozsvítíme na samotný problém). Pak můžeme být tvořivými v hledání řešení a jen tehdy, když se to nepovede, můžeme jít k dalším úrovním konfrontace: jako záložní plán máme ochotu najít kompromis, a jen kdyby to nešlo, přešli bychom to, pohádali se nebo to necháme být. Výsledkem je lepší vztah a řešení.

Rozhovory: Tvůj cíl

Všichni je známe, ale všichni se jich – do jisté míry – bojíme. Mnozí se jim snažíme vyhnout. Doufáme, že problémy zmizí samy a my je nebudeme muset mít. O čem mluvím? Mluvím o rozhovorech, specificky o těžkých rozhovorech, nebo ještě jinak, mluvím o konfrontačních rozhovorech. Minulý měsíc jsme v Elementu mluvili na téma záporných hodnot, které tu nechceme dovolit. Patřil tam rasismus, předuchovnělost, manipulace a pomluvy. Říkali jsme si, že pomluva může být lživá a hodně zlá, s cílem ublížit a zničit. Pomluva ale může být také pravdivá a na první pohled nevinná. Mluvit s někým o někom není pomluvou jen v případě lži a nactiutrhání. Ve skutečnosti pomlouváme pokaždé, když se nám něco na někom nelíbí, ale nechceme to řešit s danou osobou, ale vnitřní tlak řešíme tím, že se svěříme někomu třetímu. Testem pomluvy je otázka: Chci, aby se to objekt mého vyprávění dozvěděl? Jinými slovy: Kdy a jak budu dotyčného konfrontovat? Jsou situace, kdy ten, na kom nám záleží, dělá něco, říká něco, nebo má postoje, skrze které mu hrozí nebezpečí, nebo které nejsou správné. Správně bychom měli druhého konfrontovat. Jenomže, každý z nás ví, že konfrontace vede ke konfliktu, a konfliktu se mnoho z nás celkem přirozeně bojí a je nám nepříjemný. A tak máme tendence spíše nemluvit otevřeně. V lepším případě naznačujeme. V horším případě to dusíme v sobě nebo to řekneme někomu jinému – vypustíme páru. Takže, z mnoha důvodů spolu nemluvíme a ani nechceme. Když už promluvíme, všechno se jen zhorší – naše pocity hněvu, uraženosti a viny eskalují konflikt. Díky tomu si ještě více myslíme, že máme pravdu, ale totéž si myslí i druhá strana konfliktu. Proto je tak důležité, abychom se v této nové sérii zamysleli nad několika oblastmi těžkých a obtížných rozhovorů. V této sérii se podíváme na tři důležité oblasti těžkých rozhovorů: (1) Co je mým cílem? (2) Co je mou strategii? (3) Co je mou odměnou?

Co je na těchto rozhovorech tak zvláštní, že se jich děsíme? Je to náš strach z důsledků, které budou mít, ať už dané téma nastolíme nebo o něm pomlčíme. Víte, proč je tak těžké se rozhodnout, zda do konfrontace jít nebo ne? Někde uvnitř nás totiž dřímá nepohodlná pravda: Pokud se problému pokusíme vyhnout, bude nás hníst, jak nás někdo zneužívá, naše vlastní nečinnost nás bude trýznit, budeme se dokolečka sami sebe tázat, proč právě my se nejsme schopni postavit problému zpříma. Když se ale vybereme konfrontaci, může to být ještě horší. Můžeme být odmítnuti a neuspět, nebo se stát terčem protiútoku, můžeme druhým nechtěně ublížit a naše vztahy už nikdy nemusí být jako dříve. A tak se uchylujeme k taktnímu naznačování a doufáme, že ten druhý to pochopí a udělá to, co potřebuje. Jenže, takt sám o sobě nic neřeší. Taktnost nezaručí, že rozhovor s tátou bude otevřenější, ani nezaplaší rozčílení zákazníka z vyššího účtu. Stejně tak neexistuje jednoduchý diplomatický způsob, jak vyhodit z práce svého kamaráda, vyloučit přítele z církve, sdělit tchýni, jak strašně vás vytáčí nebo se vypořádat z urážlivými poznámkami svého kolegy. Sdělování nepříjemné pravdy je jako hození granátu. Ať už jej obalíme sladkou polevou, hodíme zlehýnka nebo prudce, vždycky nadělá škodu. A nechat si věci pro sebe není řešení. Tím, že se rozhodneme nechat si pro sebe nějaké sdělení jen proto, že je obtížné ho vyslovit, je jako nechat si odjištěný granát v ruce.

Bojíme se, že když řekneme pravdu, ztratíme vztah (je nutno říct, že se to někdy opravdu stává). Přesto je jen máloco tak důležité, jako mluvit pravdu. Není to ovšem jednoduché. Většinou uškodí, když řekneme, co máme na srdci bez ohledu na to, jak to říkáme. Apoštol Pavel proto popisuje v listu Efezským 4:15 princip:  Místo toho máme mluvit pravdu v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Milující lidé by měli mluvit pravdu a pravdomluvní lidé by měli milovat. Naše spojení, náš vztah, je nejlepší, když je pravdivé, a naše pravda je nejlepší, když vede ke spojení, ke vztahu. Úspěšná konfrontace bude vždy zahrnovat správný poměr milosti a pravdy. Milost znamená, že stojíme na straně toho druhého a našeho vztahu (jsme pro druhého a pro náš vztah). Pravda se týká skutečnosti, co potřebujeme říct o konkrétním problému. Pokud jsme konfrontováni bez lásky, cítíme se napadeni, souzeni nebo odsouzeni. Musíme však vědět, že málokdy máme pravdu – nejde totiž o faktickou správnost. Jde o protikladné vjemy, interpretace a hodnoty. Díky tomu nejen, že neznáme úmysly druhých, ale ještě si domýšlíme, že jsou nejhorší. Proto se v konfrontaci uchylujeme k obviňování – hledáme, kdo za to může. Výsledkem je nesouhlas, odmítání a nulová šance se poučit. Nikdo nechce být vinen a proto veškerá energie jde na vlastní sebeobranu. Obtížné rozhovory jsou totiž o pocitech – a to i když se snažíme zachovat racionalitu.

V rozdílu mezi tím, co si skutečně myslíte a cítíte, a co říkáte, tkví velká část toho, co činí rozhovory tak těžkými. Každý rozhovor má skrytou strukturu našich pocitů a myšlení. Ve skutečnosti, zahrnují tři různé sdělení: (1) Co se stalo? (2) Co jsem cítil? (3) Kdo jsem? Ve všech třech oblastech chybujeme: Nezjistíme si ani, zda víme všechno, co potřebujeme vědět ohledně situace, která se stala. Místo, abychom si byli vědomi svých emocí a pracovali s nimi, buď je skrýváme nebo je ventilujeme upouštěním páry. Místo, abychom se zamysleli, co je skutečnou příčinou našich obav, pokračujeme v rozhovoru, jako by šel okolo nás a vlastně se nás netýkal. Snažíme se oddělit od problému, ale protože konfrontace je emocionální povahy, vždy se cítíme posuzováni. Týká se to naší hodnoty. Možná proto, že se cítíme neustále někým posuzováni, rozhodně nechceme, aby nás naši přátelé, rodina, nebo dokonce naše církev (tedy místa, kde se máme cítit bezpečně) jakkoliv posuzovali. Rádi tedy souhlasíme s tím, že bychom nikdy, za žádných okolností neměli nikoho soudit. 

Je to paradox, na jedné straně o sobě nechceme slyšet pravdu a na druhé straně chceme vědět, co si o nás lidé myslí. Odpovídá to na fundamentální spor dvou našich základních potřeb: (1) Potřebu se učit a zlepšovat. (2) Potřebu být přijímán takový, jaký jsem. Pravda proto působí emocionální konflikt. A tak se zkoušíme tvářit, že žádný konflikt vlastně neexistuje, nebo si stěžujeme a poměřujeme se, jen to děláme pokoutně u jiných lidí. Pomlouváme. Konflikty ale nejsou zlé, naopak, měli bychom je vítat, protože nejlepším přínosem dobré konfrontace je zachování lásky v daném vztahu. Což je paradox vzhledem ke strachu, který lidi z konfliktu mají. Slovo konfrontace v latině znamená obrátit svou tvář k, podívat se na někoho. Je to komunikace tváří v tvář. Jak můžete konfrontace zachovat lásku? V podstatě tak, že chrání vztah před faktory, které ho ničí. 

V konfrontaci si ovšem musíme klást jen realistické cíle. Víme, že se lidské vztahy mohou různě zašmodrchat a i když máme nejlepší úmysly, vztahy se mohou nepředvídatelně zaplést. Naše duše a srdce jsou křehké. Nedokážeme se zbavit úzkosti z rozhovorů, ale můžeme snížit strach a zvládat to, co nám z úzkosti zůstalo. Jeden z problémů, na který se ve zbývajícím čase chci podívat, je mít špatný cíl konfrontace. Někdy totiž přistupujeme k rozhovorům naivně: máme špatné cíle, strategie i výsledky. Co je příklad špatného cíle? Doufáme, že když řekneme pravdu a velmi dobře ji podložíme fakty a informacemi, naše pravda bude pozitivně a radostně přijata. Jak ovšem všichni, kdo jsou v manželství vědí, tohle je vtipný a naivní mýtus. Ne, ve skutečnosti můžeme mít přesné a správně propracované argumenty, takže spor vyhrajeme, a přesto jsme nakonec prohráli. Minuli jsme se totiž cíle konfrontace. Cílem konfrontace totiž rozhodně není souhlas nebo nadšení. Cílem je změna chování. Cílem je správné chování. Pokud ovšem máme jako cíl přijetí, jsme odrazeni od rozhovorů proto, že první reakce druhého byla negativní. Blbě se zatvářil. Odmítla kritiku. Vysmál se našim důvodům. Vyplakala se z našich důvodů. Argumentoval zpátky. Začala být hrubá. Zkrátka, všichni známe, jak chutná (nebo spíše nechutná) negativní první reakce na konfrontaci. Co když je ale náš cíl jiný? Co když je naším cílem změna? Jak a kdy budeme hodnotit reakci konfrontovaného?

Na jednom místě, zachyceném v evangeliu Matouše, vypráví Ježíš jeden ze svých proslulých příběhů, tentokrát o otci se dvěma syny. V tomto příběhu otec něco potřebuje nebo chce od svých synů a jejich reakce byla velmi odlišná, ale nakonec, v delším horizontu, vyzněla zcela opačně od první reakce. Podívejme se na tento příběh (Matouš 21:28-31): „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Odpověděl: ‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane, půjdu,‘ ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“ „Ten první,“ řekli. V příběhu první syn zareaguje zcela nesprávně – odmítne otcovu žádost, nehodlá mu pomoci. Pak se rozmyslí a udělá to. Druhý syn zareaguje tak, jak se sluší a patří, ale jen verbálně. Neudělal nic. Ježíš se ptá: „Který z nich naplnil otcovu vůli?“ Ten, který zareagoval správně, tak jak se sluší a patří? Nebo ten, který se usmál, poděkoval za zájem, slíbil změnu – ale neudělal nic? Ano, ten který nereagoval správně – ale přemýšlel nad tím, a nakonec se rozmyslel a udělal, co bylo potřeba.

Když budeš někoho konfrontovat, co nakonec oceníš více? Když ti ten druhý poděkuje, slíbí nápravu, ale nic neudělá? Nebo oceníš někoho, kdo nebude souhlasit, ale nakonec se rozmyslí a udělá, co je potřeba? Samozřejmě, všichni bychom chtěli kombinaci obou: V ideálním světě bychom chtěli někoho, kdo zareaguje přívětivě a udělá to, co potřebuje udělat. Jenže, žel, nežijeme v ideálním světě. Musíme být realističtí a strategičtí. Když někoho konfrontujeme, máme někdy představu, že ten člověk bude nadšený ze zpětné vazby. Jenže, pro něj situace může být komplikovanější (důvody, proč je zpětná vazba někdy odmítaná v první reakci). Cílem však není souhlas a následné nic. Cílem je správné chování, a to i za cenu negativní první reakce. Až příliš často se necháváme odradit první reakcí. Samozřejmě, potřebujeme mít i správnou strategii, na to se podíváme příště. Pro dnešek bych vás ale chtěl inspirovat k tomu, abyste se nenechali odradit první reakcí na konfrontaci, ale s modlitbou a láskou byli ochotni zkusit říct pravdu znovu a znovu. Jak, o tom příště.