Rozhovory: Tvá odměna

Nevím, jak to máte vy, ale mě se někdy do obtížných rozhovorů vůbec nechce. Když už třetí týden mluvíme v této sérii přednášek o kritických či konfrontačních rozhovorech – těch, kterých se tolik bojíme kvůli hrozícímu konfliktu, a tak se některé rozhovory odehrávají jen v naší hlavě nebo je probíráme s někým úplně třetím – uvědomuji si, že i když se podle mnoha lidí konfliktů nebojím, čím jsem starší, tím se mi do nich chce méně a méně. Vždycky mě totiž napadne, jestli mi to za to stojí. Máte to taky tak? Aspoň někdo? Připadá mi, že když jsem byl mladší, skákal jsem do některých kritických rozhovorů doslova po hlavě – jsem koneckonců cholerik, ale výsledkem často zůstala jen moje nutnost se omlouvat, a strach, který jsem kolem sebe – často nevědomky – šířil. Nedělal jsem to schválně. Když mi už několikátý člověk řekl: „Teď, když jsem tě poznal, musím říct, že nejsi tak naštvaný člověk, jak jsem se bál, že jsi.“, uvědomil jsem si, že asi kolem sebe šířím pověst, které si vůbec nejsem vědomý. Vždycky mi přišlo, že jsem poměrně milý člověk. Jasně, rychle jsem se rozčílil a rychle jsem zase vychladl. Ale někteří lidé mě už nezažili po tom vychladnutí. S tímhle je tu jeden problém. Nejenže tento přístup nepomáhá vztahům, ale hlavně to vůbec nic neřeší. Až příliš často totiž sklouzává k obviňování – hlavní metle obtížných rozhovorů. Hledáme, kdo za to může, a obviňováním (ať už přímým tomu viníkovi nebo nepřímým pomlouváním viníka třetí osobě) se snažíme uvolnit tlak ze sebe a předejít tak vlastnímu obvinění.

Zažili jste to někdy u sebe? Něco se vám nepovedlo, a nebyla to úplně vaše chyba. Možná to byla z malinkaté části vaše chyba, ale většinově to byla chyba někoho jiného. Co uděláte jako první věc? Obviníte toho druhého. Někdy, když dělám nějaké manželské poradenství, překvapuje mě, co všechno je vina toho druhého. Malá vsuvka: Naučil jsem se, že v manželském poradenství slyším vždy tři verze jednoho příběhu. Jeho příběh. Její příběh. A příběh, který mi vyprávějí, když jsou dohromady. To bývají tři různé verze stejného příběhu. Nejčastější rys takového příběhu? On říká: Je to její vina. Ona říká: Je to jeho vina. Když jsou spolu, často je to vina někoho úplně jiného: bývalého manžela, tchýně, nebo špatného šéfa v práci. Někdy dokonce udělám takový kruh na papír a požádám obě strany, aby mi v tomto kruhu, který symbolizuje 100% vinu nakreslili svůj výsek viny. Ještě se mi nestalo, že by někdo nakreslil větší polovinu. Vždy je to jen část kruhu. Obviňování patří mezi jednoduché nástroje, jak ze sebe setřást tlak. Díky tomu se dokážeme vyhnout změně (která je cílem obtížných rozhovorů), respektive, vyhneme se vlastní změně. A když obviňujeme, nemáme pocit, že se musíme snažit mluvit pravdu v lásce (strategie pro obtížné rozhovory). Pokud je totiž viník jasný, proč se namáhat se zabalováním pravdy do lásky? Děláme to tak celou historii lidstva. Většina z nás je odborníkem na obviňováni. 

Možná znáte příběh z Ráje, který tak krásně poeticky popisuje první kniha Bible, Genesis. V tomto příběhu Bůh postavil Adama a Evu do zahrady, která byla skvělá na první pohled, kde měli všeho dostatek, a dovolil jím tam dělat, cokoliv budou chtít, kromě jednoho stromu, ze kterého jim zakázal jíst. Adam a Eva se však nechali svést a ze stromu si vzali. Bible doslova říká, že ztratili nevinnost a jejich oči se otevřely. Najednou si připadali nazí, nebylo nic, co by je chránilo. Schovali se před Bohem, což bylo něco, co nikdy předtím udělat nemuseli. Schovali se proto, že chtěli schovat svou vlastní vinu. A když je Bůh našel, místo toho, aby vzali zodpovědnost na sebe, začali házet vinu jeden na druhého. „Ne, Bože, já jsem opravdu nechtěl. To ta žena, kterou jsi mi TY dal, to ona mě svedla.“ Vlastně za to můžou hned dvě osoby: „Ty, protože jsi mi ji dal, a ona, protože... Protože je žena a já ji nedokázal odolat.“ Žena nezůstávala pozadu: „Já jsem taky nechtěla, ale to ten had!“ Had neměl, co by dodal, a tak jen zasyčel… A od té doby už jen syčí. Zbytek příběhu jsme asi už někde slyšeli, Bůh Adama a Evu vyhání z Ráje a člověk od té doby hledá ztracenou nevinnost. Jak by vypadal příběh lidí, kdyby se Adam s Evou nevymlouvali, neobviňovali a převzali zodpovědnost za své vlastní činy? Co myslíte? Odpustil by jim Bůh? To je otázka, která mě zajímá od první chvíle, kdy jsem si tento příběh přečetl v Genesis.

Jisté ovšem je, že obviňování nic nevyřešilo. Dokážeme popsat problém ze svého pohledu, ale neznáme jeho příběh. Většina těžkostí v obtížných rozhovorech spočívá v neznalosti úmyslů druhého. Při každé kritice nebo konfrontaci ovšem posuzujeme úmysly druhého, často podle toho, jak to na nás působí. Pokud nám někdo ublíží schválně, bereme to hůře, než kdyby nám někdo ublížil nedopatřením. Snášíme lépe, když se někdo omluví za své schování, než když vypadá, že je mu to jedno. Problém s úmysly je ten, že nikdy neznáme úmysly toho druhého tak dobře, jak si to myslíme. Záměry druhých jsou pouze v jejich hlavách a srdcích, a dokonce ani oni někdy neví, proč se zachovali tak, jak se zachovali. Právě z tohoto důvodů obviňováni je slepá strategie: Oponent totiž odmítá naše posouzení svých záměrů, přesvědčuje nás o svých, ale obviňování působí slepotu k opravdovému porozumění v rozhovoru. Musí tedy existovat lepší cesta!

Pokud máme konfrontovat správně, k obviňování bychom nesklouzávali. Co to vlastně znamená, správně konfrontovat? Kdybychom chtěli shrnout definici efektivní konfrontace, řekli bychom, že konfrontace není záležitost taktu, diplomacie nebo umění jazyka. Je to jednoduchost řeči, empatie v postojích, upřímnost v reakcích. Je skutečné umění říct jasně a srozumitelně, co mi vadí. Umění je vcítit se do kůže druhého a podívat se na problém z jeho strany. Je umění reagovat upřímně zpátky – nebát se mluvit pravdu a přijímat pravdu. Konfrontace je umění, kterému se všichni můžeme učit. Otázkou zůstává, proč? Proč se snažit konfrontovat, když konfrontace přináší potenciál nepochopení, odmítnutí, konfliktu a vzájemného obvinění? Jinými slovy, co je odměna konfrontace? Stručně řečeno, odměnou jsou lepší vztahy. 

To není málo. Někdo jednou řekl, že náš život je definován vztahy, které máme, nebo které nemáme. Když se nad tím zamyslíme, je to pravda. Na svět jsme přišli jako výsledek nějakého vztahu a náš život v rané fázi byl definován kvalitou vztahu (nebo nedostatkem vztahu) s osobami, díky niž jsme se na tomto světě ocitli. Od raného dětství se snažíme svůj svět definovat ze svého pohledu, především v závisti na reakcích jiných lidí – rodiny, přátel, partnerů, spolupracovníků. Většina našich problémů začala nebo byla ovlivněna vztahy s dalšími lidmi. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme sociální, vztahové bytosti a náš život je vztahy (nebo jejich nedostatkem) definován. Obtížné rozhovory jsou nutnou součástí vztahů. Čím lépe budeme zvládat tyto obtížné rozhovory, tím lepší potenciál budou naše vztahy mít. Pokud v životě nezažíváme konkrétní výzvy, stáváme se sebestřednými, pohlcení do sebe. Naše vztahy se ponoří do rutiny a někde uvíznou. Život bez výzev je život beze směru, pasivní, reagující, prázdný. Konfrontace sice není příjemná, ale je to dar. Konfrontace je nutná stimulace, která pomáhá dostat se z průměrnosti a zároveň brání upadnutí do extrémů. Život bez konfrontace je zploštělý, nudný, po kterém vlastně ani nikdo netouží. 

Proč tedy konfrontujeme? Obvykle konfrontujeme z několika důvodů: 1. Abychom pomohli sobě (něco nás trápí a hledáme vnitřní pokoj). 2. Abychom pomohli druhému (vidíme, že někdo si ubližuje svým vlastním chováním). 3. Abychom pomohli někomu třetímu (hledáme pokoj do vztahu více osob, protože vidíme problém z jiného úhlu než dvě sporné strany). Konfrontujeme tedy v zájmu společného vztahu – snažíme se působit pokoj, to je poznávací znamení správné konfrontace. Koneckonců sám Ježíš tvrdí (Matouš 5:9): Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi. Apoštol Pavel pak píše (Římanům 12:18): Pokud to záleží na vás, mějte se všemi lidmi pokoj. To je úžasný verš. Ne vždy to záleží na nás, ale pokud ano, měli bychom vždy směřovat ke společnému pokoji se všemi lidmi!

Pokoj, o kterém Ježíš a Pavel píší, však není pasívní ústup do klidu od obtížných a konfrontačních rozhovorů. Všimněte si, co tam říká Ježíš říká: „kdo působí pokoj“. Slovo působí ukazuje na aktivní účast, na aktivní snahu, na aktivní přístup. Prostě to není pokoj ve smyslu „chci mít od tebe pokoj“, ale spíše pokoj ve smyslu: „co mohu udělat, abychom spolu žili v pokoji?“ Totéž Pavel. Jak jinak můžeme zjistit, zda pokojný život závisí na nás, než že budeme aktivně hledat pokoj – vezmeme za to zodpovědnost. Takový pokoj neznamená, že nad některými věcmi mávneme rukou a neřešíme je. Znamená to opravdový zájem a aktivní přístup. Proto používá Jakub, bratr Ježíše, mnohem silnější výrazové prostředky, když popisuje, proč je konfrontace tak důležitou a hodnotnou záležitostí pro naše vztahy. Jakub ve svém dopise píše (5:19-20): Bratři moji, může se stát, že někdo z vás zbloudí od pravdy a někdo ho obrátí zpět. Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů. Moc se mi líbí, co tady Jakub říká: Ten, kdo konfrontuje (odvrátí), zachrání duši zbloudilého před smrtí a přikryje množství hříchů. Není přesně to cílem? 

Když totiž nebudeme konfrontovat, lehce sklouzneme k sobeckosti (staráme se jen o sebe – to je problém v situaci, kdy je náš život definován vztahy s dalšími lidmi). Konfrontace dává naději do budoucna v situaci, kdy nemůžeme změnit svou minulost. Jen se nad tím zamysleme. Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou nedokážeme změnit – ani to, co jsme udělali, ani to, co někdo udělal nám. Minulost se stala a my se s ní musíme naučit žít, můžeme měnit její následky, můžeme se učit ji neopakovat, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se stala, a navždy tady je. Když jsme začali následovat Krista, pominul důvod pro náš starý životní styl a zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od Boha v tomto světě. Zůstala nám ovšem naše osobnost, dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli a vztahy, které máme. Můžou se naše problémy změnit? Jistě, ale ne proto, že někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím? Získali jsme novou strategii, jak se svým životem nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z jeho síly a pod jeho autoritou a díky církvi, kde jako sourozenci se vzájemně napomínáme a povzbuzujeme. Takže, zjednodušeně řečeno, naší odměnou, když konfrontujeme, jsou lepší a obnovené vztahy.

Jak by vypadal tvůj život, kdyby ses odvážil aktivně působit pokoj kdekoliv to jde ve svých vztazích skrze úspěšnou konfrontaci (jednoduchost řeči, empatie v postojích, upřímnost v reakcích)? Byl by lepší nebo horší? Byl bys přitažlivější nebo odmítaný? Co myslíš? Cílem konfrontace je změna ke zralosti. Strategii konfrontace je pravda v lásce. Odměnou konfrontace je jsou silnější a důvěryhodnější vztahy – tedy život v pokoji. To stojí za riziko vzájemného rozhovoru!