Milovat Boha

Je to poněkud zvláštní, ale většina lidi v naší kultuře by souhlasila, že základním konceptem křesťanské víry je láska. Proč je to zvláštní? Je to zvláštní, když uvážíme, jak málo lidé dnešní doby znají základní předpoklady a cíle jednotlivých náboženství. Někteří lidé si dokonce myslí, že všechna náboženství jsou náboženství lásky, pokoje a tolerance, a pokud to tak není, je tomu jen proto, že jejich příslušníci chápou svou víru špatně. Odkud ti lidé mají tyto názory? Proč si to myslí? Nenechte se zmást. Láska rozhodně není základním předpokladem všech, ba není dokonce ani základním předpokladem většiny náboženství. Lásku jako základní hodnotu rozhodně nenajdete v islámu, v hinduismu, v buddhismu, ani v náboženstvích postavených na uctívaní předků. Láska zcela určitě nebyla hnacím pohonem řecko-římského světa antických bohů. Ne, ve skutečnosti, lidé západní společnosti považuji všechna náboženství za náboženství lásky a pokoje jen proto, že sami byli ovlivněni křesťanským postojem a myslí si, že tento postoj sdílejí lidé jiných náboženství. Někteří z nich by možná rádi, ale víte, když jsem se kdysi za svého půlročního pobytu v Indii ptal hinduistů a muslimů na to, zda je jejich bůh miluje, ani jeden za půl roku mi nebyl schopen upřímně říct, že ano. Jistě, věřili, že bůh či bohové dokážou být soucitní a dokážou být spravedliví, ale představa, že by bůh miloval člověka?!? V jejich myšlení bohu nebo bohům slouží z poslušnosti nebo ze strachu nebo z chamtivosti, kdy čekají nějaké požehnání, aby se jim to vyplatilo. Ale láska jako základ vztahu?

Ano, proč by nás mělo zajímat, jestli mezi Bohem a lidmi je láska? Odpověď je nasnadě. Pokud láska Boha k lidem není předpokladem víry, pak to znamená, že v náboženství nemáme ani základ k lásce jeden k druhému. No, a v tom se křesťanství opravdu od všech hlavních náboženstvích (snad s částečnou výjimkou judaismu) liší. Je totiž postaveno na základní premise, že Bůh miluje lidi a proto poslal svého Syna, jak píše Jan 3:16 v asi nejznámějším verši celé Bible. Doslova se tam píše: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Základním poselstvím křesťanské víry tedy je Boží láska k lidem. Bůh miloval svět – tedy lidi v něm – tak moc, že neváhal poslat svého Syna – aby přišel, ukázal lidem Boží charakter, zemřel za jejich hříchy a dal jim sílu žít. Láska Boha k člověku pak zcela logicky vytváří základ lidského chování a etiky – jinými slovy, na stejný základ staví chování člověka zpět k Bohu a k lidem. Proto Ježíš odpovídá na otázku, co je největším přikázáním toto: milovat Boha a milovat bližního. To je Boží největší priorita.

Následující příběh zachycují hned dva evangelisté, byť se liší v detailech. Ježíš je již veřejně činný, lidé za nim přicházejí prosit o modlitbu, ale také se s ním různí lidé přou a slovíčkaří, aby ho dostali na nějakou nepodstatnou věc. Ježíš však je velmi chytrý a moudrý a na většinu chytáků dokáže odpovědět tak, že je uzemní. To se jim líbí, zvláště pak jednomu konkrétnímu učiteli židovských Písem. Marek 12:28 Jeden ze znalců Písma slyšel jejich rozpravu a viděl, jak dobře jim odpověděl. Přistoupil tedy a zeptal se ho: „Které přikázání je ze všech nejdůležitější?“ To je zajímavá otázka. Víte, Židé si ze svých Písem, kterým my dnes říkáme Starý Zákon, vytáhli všechna přikázání, která na jejich adresu Bůh má. Spočítali si, že je to celkem 613 zákonů (248 pozitivních a 365 negativních), které měli dodržovat. Už před Ježíšem probíhaly různé pokusy známých rabínů najít nějakou esenci, o čem ten zákon vlastně je: snaha destilovat celý zákon do jedné věty. Proto se ptali tuto otázku: Co je vlastně úplně to nejdůležitější? Co je základní esence Božích pravidel. Co je ta hlavní vize, největší hodnota, nejvyšší priorita? 

Ježíš odpovídá velmi jasně, ale zároveň jinak, než onen učitel čekal. Ježíš totiž odpoví prohlášením a hned dvěma přikázáními, které považuje za stejně důležité, takže se k nim chová, jako by to byly dvě stránky jedné mince. Marek 12:29-31 Ježíš mu odpověděl: „Nejdůležitější je: ‚Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.“ Podle Ježíše je celý Zákon, všechna pravidla, všechny přikázání – prostě všechno, co Bůh chce – shrnuto do dvou stránek jedné mince: milovat Boha a milovat bližního. Láska k Bohu na jedné straně a láska k lidem na druhé. Bez jedné strany není možná ani druhá. My (a spolu s námi všichni Ježíšovi posluchači) se logicky soustředíme na lásku k bližnímu, tu totiž nejen že dokážeme popsat a probrat do hloubky – je dostatečně viditelná – ale víc nás zajímá, protože máme různé bližní okolo sebe a najít k nim vztah, který dělá Bohu radost, je těžké. Já tady ale dnes nezačnu. Ne proto, že by tato strana nebyla důležitá. Naopak, tento svět potřebuje více lásky k bližním. Jenže, nikdy – opravdu nikdy – nepochopíme a neprojevíme správně lásku k bližním bez nezbytného předpokladu, bez prvního kroku, bez lásky k Bohu. To je problém moderního post-křesťanského člověka. Imponuje mu poselství pokoje a lásky, které Ježíš přinesl, modeloval, vyučoval, žil na tomto světě a chtěl by tuto lásku nějak nasáčkovat a rozdávat do celého světa. Jen se mu moc nehodí, že podle Ježíše lásce k bližnímu předchází láska k Bohu. Jenže, opravdová láska k bližnímu je možná jen když budeme nejdříve milovat Boha.

Samozřejmě, vím, že někteří mi v mysli oponujete: máte rádi třeba svou ženu nebo děti a přitom v Boha ani nevěříte, natož abyste ho milovali. Jasně, to dává smysl. Možná by nám pomohlo vědět, že existuje více druhů lásky, jak hezky popsali Řekové ve svém bohatém jazyce: Storgé je rodičovská a pečující láska, Éros je všepohlcující a spalující vášeň, Filia je čisté přátelství založené na lásce mysli. To, o čem ale dnes mluvím já, je Agapé - nesobecká a obětující se láska pro druhého. Aby ovšem nebylo mýlky, všechny tyto čtyři druhy lásky jsou pro náš život nezbytně důležité, a všechny čtyři stojí za to rozvíjet a pracovat na nich. Jenom bychom je neměli zaměňovat, a měli bychom navíc chápat, že mají své omezení. 

Náklonnost můžeme cítit nejen k lidem, ale také ke své zemi, nebo k věcem či přírodě či zvířeti. Je to láska, která operovává a potřebuje dávat, v této se cítíme dobře, když jsme potřební. Náklonnost je láska tolerantní a nediskriminující, prakticky každý ji může zakusit. Nečeká nic převratného, a proto nemůže být jednoduše zklamána nebo zničena. Náklonnost má ale odvrácenou stránku. Právě proto, že je to láska přirozená, je také žárlivá, ve smyslu zrady. Projevuje se různě: někdo se zamiluje do osoby, kterou její rodina neschválí, a proto cítí vůči vetřelci žárlivost, že jim ukradl jejich dceru; někdo se posmívá naší zemi, a my bojujeme s posmívačem, přestože má možná faktickou pravdu; někdo uvěří v Boha, ale jeho ateistická rodina se tomu náboženskému blouznění vysměje. Je to zrada kmene. P

ak tady máme vášeň ve smyslu erotické lásky. Je to stav, kdy jsme zamilovaní do druhého až po uši. Éros zahrnuje sexualitu, ale nerovná se sexu. Éros zahrnuje více než jen sex. Sexuální touha bez érotu chce jen sex samotný, ne nutně osobu. Éros vždy chce milovanou osobu. Bez érosu bychom vymřeli. Vášeň přece dává životu barvy a smysl, že? Avšak právě ve vznešenosti érotu jsou skryty nebezpečné zárodky. Éros totiž mluví jako Bůh. Jeho naprostá oddanost, jeho nezájem o vlastní štěstí, jeho schopnost tropit ze sebe šašky, to vše zní jako poselství z věčnosti. Ve své vrcholné podobě tíhne k nárokování si božské pravomoci. Říká nám, abychom se neptali, co to bude stát, žádá si od nás oddanost, snaží se přehlušit veškeré ostatní nároky a našeptává nám, že jakýkoliv čin spáchaný ve jménu lásky je legitimní a správný. A tak máme lidi, kteří opouštějí rodinu, protože jim to láska k jiné ženě přikázala. Éros, pokud je bezvýhradně uctívaný, stává se démonem. 

Láska může být i přátelství. Na rozdíl od náklonnosti je přátelství tou nejméně přirozenou láskou, protože se jedná o lásku mysli. Rozhodli jsme se někoho mít rádi z vlastní vůle. Z biologického hlediska nemá přátelství význam (zatímco éros způsobuje, že jsme vznikli a storgé, že o nás rodiče pečovali, přátelství není nezbytná životní funkce). Přátelství je průzračný, křehký a racionální svět svobodně zvolených vztahů. Přátelé si přejí a jsou rádi, když mohou stejný vztah navázat s dalšími přáteli. Srdce přátelství spočívá ve společném zájmu, hledání nebo cíli. Abys získal opravdového přítele, potřebuješ chtít něco víc než jen najít přítele. Potřebuješ najít něco, co tě bude spojovat. To je rozdíl od romantické lásky. Přátelství je vztah, který nás spojuje. Ale přátelská láska také vyděluje: sdílíme svá tajemství a své pohledy, ne ovšem s lidmi mimo náš kruh přátelství. Právě to je omezením lásky přátelství.

Láska, o které mluví Ježíš, je však nesobecká a obětující se agapé – tento druh lásky není přirozený ani lehký. Bývá označován za čistou a ideální verzi lásky, za nezištnou lásku duše. To je láska, po které podvědomě touží každá lidská bytost. Když mluvíme, že bychom měli mít rádi svého bližního láskou agapé, pak potřebujeme vědět, že tato láska začíná Ježíšovým prvním krokem: Láskou k Bohu. Implikuje to mimochodem desatero. První přikázání je celé o Bohu. Bůh vždy byl prvním krokem, první prioritou. Ježíš tedy začíná klasickým židovským vyznáním: Bůh je jen jeden. Toto teologické prohlášení v sobě skrývá zaslíbení: Bůh je jen jeden, ale natáhl se k nám se svou láskou, se svou milostí. Proto, říká Ježíš, základní prioritou je milovat tohoto Boha, z něj totiž plyne veškerý život – a tato láska předchází lásce k bližnímu. Ježíš ve své odpovědi říká, že máme milovat Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou silou. Co to znamená? 

1. Máme milovat Boha celým srdcem. Srdce je v Bibli označení pro esenci naší identity. Milovat celým srdcem znamená, že dovolíme, aby Bůh zlomil naše srdce pro věci, které lámou jeho srdce. Naše srdce je vydané Bohu se vším všudy – naše identita spočívá v tom, co říká on o nás. 

2. Máme milovat celou duší. Duše je označení komplexity naší existence. Milovat duší znamená, že naše nitro je našlo svůj domov, svůj pokoj, v Bohu. Bůh je zdrojem naší radosti a vděčnosti. 

3. Máme milovat celou myslí. Pavel napsal, že máme mysl Kristovu. Milovat Boha svou myslí znamená, že ji používáme – přemýšlíme, tvoříme své myšlenky, své vzorce. Nespokojíme se s laciným klišé, milujeme Boha tím, že o něm hluboce přemýšlíme a vytváříme si Ježíšovy filtry na skutečnosti okolo sebe. 

4. Máme milovat celou silou. Ježíš používá slovo, které se dá přeložit jako tělesná energie. Milovat silou znamená, že jsme se rozhodli běžet s Ježíšem dlouhý běh. Nezkoušíme to, ale trénujeme své tělo jako chrám, bohulibou oběť. Malcolm Gladwell popisuje experiment provedený psychology v berlínské Akademii hudby. Identifikovali tři skupiny studentů: hvězdy, dobré hráče a ty, co zřejmě skončí jako učitelé hudby na školách. Rozdílem nebyl talent. Všichni studenti začali hrát na housle zhruba v 5 letech, ovšem to, co je ve 20 letech odlišilo, byla energie s jakou celou dobu cvičili. Budoucí učitelé cvičili zhruba 4 tisíce hodin, dobří hráči 8 tisíc, ale hvězdy bez výjimky cvičily ve stejném období 10 tisíc hodin. Výsledkem experimentu byl princip deseti tisíc hodin. Opravdové mistrovství potřebuje nejméně tolik úsilí v našem mozku. Milovat Boha celou silou znamená, že to bereš vážně. 

Naučit se myslet, cítit a jednak jako Ježíš je nejméně stejně tak náročné, jako se stát mistrem na piano nebo běžcem na maratonu. Milovat Boha znamená nasazení celé naší osobnosti – naše srdce, duše, mysl a síla. Výsledkem bude radikální druhá strana mince: láska k bližnímu. Ale o tom zase příště.

Odvážný leadership

O leadershipu (nebo chcete-li vůdcovství) se dnes píše hodně knih a dělá se hodně seminářů, ale ne vždy se shodneme na tom základním: Co vlastně znamená vést. Není to žádná novinka, definic bylo vždy docela dost. Již Warren Bennis a Burt Nanus ve své knize Leaders: Strategies for Taking Charge popisují, že našli více než 850 různých definic leadershipu. A to byl prosím rok 1997 (druhé vydání knihy), dávno před boomem leadership literatury. Je to proto, že leadership není věda s přesnými pravidly a zákony, ale spíše je to umění. Při pohledu na umění prostě každý prostě vidí jiné barvy a slyší jiné tóny. Leadership je umění inspirovat následovníky k nějaké aktivitě.

Oprostíme-li definici vůdcovství od morálního významu, vůdcovství je vliv, jak kdysi poznamenal John Maxwell. Je to jednoduchá, ale účinná definice – inspirujeme následovníky, aby za námi šli nebo udělali to, co jim říkáme. Leadership je ovšem více než prostý vliv, protože určití lidé nás mohou ovlivňovat, ale nikam nás nevedou. Abych dal konkrétní příklad: učitel ve škole nás sice ovlivnil, ale nikam nás nemusel vést. Zároveň je ale potřeba říct, že někteří (ne všichni) učitelé nás však vedli a nastartovali proces našeho trvalého růstu. Jak to, že někteří jen učili a jiní vedli? To je důležitá otázka, kterou si musíme položit. Stejný princip totiž vidíme v jakémkoliv odvětví. Některé firmy jen vyrábějí a produkují, jiné však definují kategorie. Některé neziskovky vytvářejí systémy a prostředí vedoucí k žádané změně, jiné jen naplňují nepřeberné množství potřeb. Některé církve dělají bohoslužby pro své členy, jiné vytvářejí atraktivní prostředí pro kohokoliv na duchovní cestě. V čem spočívá základní rozdíl mezi těmito dvěma tábory? Myslím si, že spočívá v přítomnosti nebo absenci odvahy.

Co mám na mysli, když říkám odvážný leadership? Když použijeme o někom spojení, že je odvážný lídr, obvykle si to spojujeme s několika možnostmi: (1) Je to silná a odvážná osobnost – tedy odvaha je projevem extrovertní osobnosti. Jenže extroverti nemusí být nutně odvážní, mohou jen rádi mluvit. (2) Je to osoba bez strachu. Jenže všichni míváme nějaké strachy nebo obavy, bezstarostní lidé bez jakéhokoliv strachu jsou obvykle po smrti. (3) Je to talentovaná nebo charismatická osobnost. Jenže ve skutečnosti se talentovaní lidé mohou stát doslova zátkou, protože na svůj talent spoléhají až příliš. (4) Je to chytrá nebo vzdělaná osobnost. Podobně jako u talentu, přítomnost zdrojů naopak odvahu může potlačit – jsme totiž pokoušeni dělat projekty jen proto, že je někdo zaplatí. Samozřejmě, vždy najdeme důvod, proč je ten či onen projekt potřebný, ale přítomnost zdrojů může naši odvahu spíše zničit.

Odvážný leadership je něco jiného. Je to vedení, které spočívá na hodnotách ne potřebách. Co tím myslím? V životě obvykle reagujeme na situace nebo je vytváříme. Leadership není jiný. Mnoho neziskovek reaguje na potřeby (vzbuzuje pocity a skrze ně motivuje k akci), což je správné, ale činnost orientovaná na potřeby má úskalí: Potřeb je vždy více než našich možností, emoce se vyčerpávají a mění, hrozí nám vyhoření, vyčerpání a zahlcení problémy. Motivace může sklouznout k nátlakové manipulaci.

Věřím, že potřebujeme vést lidi k něčemu jinému. Jako organizátor vzdělávacích a inspirativních programů pro lídry stávající i budoucí vidím velkou potřebu měnit směr vzdělávání pro současné, ale zejména pro přicházející generace lídrů na iniciativní postoj charakterizovaný přesvědčením, vědomím poslání, vizi, sdílenými hodnotami, a vedoucí lidí k rozhodnutí něco strukturálně a systematicky měnit. Takový leadership musí ovšem vědět, co vlastně chce a proč. Takový leadership se primárně neptá „JAK“, ale zamýšlí se nad „CO“ a „PROČ“. Odvážný lídr se nenechá zastavit tím, že nezná odpovědi na všechny „JAK“, protože není řízený potřebami, ale hodnotami.

Co by mohl být vhodný příklad odvážného leadershipu? Přemýšlel jsem, že uvedu nějaké konkrétní příklady z historie – v poslední době je jistě skvělým příkladem iniciativnost Nicholase Wintona, který zachránil stovky židovských dětí před smrtí. Pak jsem ovšem narazil na skvělý příklad v přednášce Andyho Stanleye, který na první pohled vůbec nevypadá jako odvážný leadership. Podle Stanleye je odvážné vůdcovství jako středoškolačka toužící po iPhone. Takové děvče má totiž všechny charakteristiky odvážného vůdcovství: Má jasný záměr (přesně ví, co chce), je zcela zaměřená na výsledek (všechno počká, dokud nedostane to, co chce), je dostatečně tvrdohlavá („Ne“ pro ní není žádná odpověď). Je vynalézavá (všechny v rodině otravuje dostatečně dlouho, dokud to od někoho nezíská).

Odvážný leadership tak znamená, že někdo ví, co je nutné udělat a najde odvahu se pustit do činnosti dokonce i když zdroje, talenty, možnosti nebo lidi nemá. Odvážný leadership je jasné přesvědčení a až skoro nesmyslné odevzdání tomu, co by se mělo dít.

Jak ale poznáme, co by se mělo dít? Všichni přece máme hodně nápadů, co by se dalo dělat. Jak se v nich vyznat, abychom jen nenaplňovali potřeby a nereagovali na situace, ale dokázali být iniciativní a vést své následovníky k odvaze být iniciativní? Možná by nám pomohly mé závěrečné dvě otázky. První otázka se týká naší mysli, druhá se týká našeho srdce. První otázku nabídl spisovatel Joel Barker: (1) Co věřím, že je nemožné v mém odvětví udělat, ale pokud by to bylo možné, zásadně by to změnilo mé odvětví? Odpověď na tuto otázku je velmi důležitá. Pomůže nám definovat oblast, ve které můžeme být iniciativní nebo skrze ni dokážeme rozpoznat iniciativní lidi, kteří se pokoušejí změnit to, co není možno změnit. Druhá otázka je srdečná: (2) Co láme mé srdce? Všechny neziskovky začínají proto, že něco láme srdce lídra, který dostane nápad, chuť a vizi změnit tuto situaci. Takové lídry potřebujeme i dnes, nebo vlastně, především dnes.

Dnes potřebujeme nejen odvážné lídry, ale potřebujeme změnit náš trénink, naše vzdělávání nových lídrů tak, aby nejen řídili a reagovali na potřeby a možnosti, které se před nimi otevřou, ale aby odvážně měnili status quo, protože budou mít hodnoty a přesvědčení, že budoucnost může být lepší. Takoví lídři nebudou čekat na příležitosti, ale sami tyto příležitosti systematicky připraví pro další lidi. 

Mých 10 nejlepších knih roku 2015

Jako každý rok v lednu, i letos pokračuji s tradičním přehledem 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce z 51 knih, které jsem přečetl.* Zde je můj letošní seznam podle důležitosti:

1. Keith Lowe: Zdivočelý kontinent (Paseka, 424 stran). Fantastická kniha. Strašná kniha. Respektive je to naprosto skvělá kniha o strašných a hrozných časech, a především skvěle ukazující, že zlo není o režimu, politice nebo situaci. Zlo je součástí lidské zkušenosti a zjistit, jak hrozně se lidé (a tím myslím všichni lidé) chovali na konci války a dokonce po skončení války, bylo studenou sprchou. Zároveň je neskutečně pozoruhodné, jak je tato kniha aktuální v dnešní Evropě. Rozhodně doporučuji, Zdivočelý kontinent na mě velmi zapůsobil.

2. Adam Hamilton: Making Sense Out of Bible (HarperOne, 337 stran). Velmi zajímavá kniha o jednom z pohledů, jak číst a chápat Bibli. Hamilton nejprve vysvětlí původ a vznik Bible, pak se věnuje základnímu postoji, jak Bibli vykládat (křesťané chápou Bibli skrze Krista), a nakonec vtáhne tento výklad na konkrétní kontroverzní otázky dnešní doby. Dá se pochopit, že čtenáři nebudou souhlasit se všemi vývody, ke kterým dospěje, nicméně princip křesťanského chápání Bible skrze Krista je skvělý. V tomto roce jsem na stejné téma četl ještě jednu podobnou (a velmi vtipnou) knihu od Petera Ennse: The Bible Tells Me So.

3. Pavel Kosatík: Emil Běžec 00:100 (Prostor, 285 stran). Moc pěkně napsaná a řemeslně krásně udělaná kniha o Emilu Zátopkovi přímo svádí k přečtení jedním dechem. Silný příběh. Z životopisů, které jsem v roce 2015 přečetl, mě ještě podobně zaujal Napoleon od Paula Johnsona.

4. Andreas Maurer: Zeptej se svého muslimského přítele (Křesťanský život, 216 stran). V současné uprchlické krizi všichni všude sdílejí různé články a názory, takže se stává poměrně těžké se orientovat a udělat si vlastní kvalitní názor na celou situaci (zahrnující celkem tři konkrétní různé, byť vzájemně provázané problémy: uprchlictví samotné, islám a rasismus). Tato kniha je velmi důležitým a jednoduchým základem k jedné části – jak se chovat k muslimům, a především, jak jim porozumět a učinit evangelium o Ježíši srozumitelné zase jim. Čtivá a přehledně řazená kniha.

5. Scot McKnight: A Fellowship of Differents (Zondervan, 269 stran). Scot je jedním z mých nejoblíbenějších teologů, a tohle byla jeho pro mě zatím možná nejlepší kniha. Na příkladu, jak jíst zeleninový salát ukazuje Boží plán pro komunitu rozdílnosti – jako předobraz nebe. Moc fajn čtivá teologie s praktickým dopadem na život církve.

6. Brad Stone: Globální samoobsluha (Práh, 409). Fascinující příběh Jeffa Bezose a jeho Amazonu mě nepřestává bavit. Je to již několikátá kniha o Amazonu, kterou jsem četl, tahle je ovšem nejlepší.

7. Bárta, Kováč, Foltýn: Povaha změny (Vyšehrad, 317 stran). Sborník textů různých českých autorů z různých odvětví zabývající se současnou situací ve světě, například kořeny uprchlické krize (věděli jste například, že za mnohými problémy stojí konkrétní praktický problém – sucho?) nebo ekonomiky. Příspěvky jsou různé kvality a čtivosti, jako celek však silná, poučná a zajímavá kniha.

8. Lee Strobel: The Case for Grace (Zondervan, 230 stran). Pátá ze série knih napsaných reportážním stylem bývalého novináře – ateisty – který se stal křesťanem v církvi Willow Creek v Chicagu. První se týkala osoby Ježíše, druhá těžkými otázkami víry, třetí vznikem světa, čtvrtá obhajobou historického Krista. Pátá zahrnuje příběhy životních změn lidí, kteří se setkali s vírou v Ježíše a dotekem jeho milosti. Silné příběhy, pěkně napsáno. Škoda, že se série vydávaná v češtině v Návratu domů zastavila u třetího dílu. Čtvrtý i pátý rozhodně stojí za to.

9. Derek Vreeland: Through the Eyes of N.T. Wright (Doctrina Press, 93 stran). N.T. Wright je pravděpodobně nejvlivnější teolog současnosti. Přestože je anglikán, jeho vliv na pastory a teology zahrnuje široké rozpětí od letničních kruhů až po lidové církve. Wright je považován za předního experta na apoštola Pavla, o kterém napsal svůj magnum opus – knihu Paul and the Faithfulness of God, kterou by si všichni měli přečíst. Jenže... Tato kniha má 1700 stránek a je psána odborným jazykem, takže pro mnoho pastorů nedosažitelná meta. Derek Vreeland byl z této knihy tak nadšený, že napsal pro svou církev několikadílný kurz, aby toto monumentální dílo přiblížil svým členům. Z tohoto kurzu pak s Wrightovým požehnáním vydal tuto malou knihu shrnující hlavní myšlenky knihy. Je tak skvělým začátkem pro ty, kteří se chtějí s Wrightovými názory na Pavla seznámit, ale nemají čas a odvahu na jeho velkou knihu. Třeba je tato malá přivede k té velké. Jinak, Wright je velmi plodný autor a v tomto roce se mi také moc líbila jeho poslední novinka Simply Good News.

10. Elmer Towns: The Ten Most Influential Churches of the Past Century (Destiny, 240 stran). Towns napsal v minulosti několik knih zahrnující seznamy inovativních nebo vlivných církví. V této nové knize se snažil shrnout 10 konkrétních místních církví, které nejvíce ovlivnily křesťanství ve 20. století. Myslím si, že se mu to povedlo skvěle (měl jsem otazník jen u jednoho výběru), potěšující pak je, že ačkoliv Towns nemá s letničním hnutím nic společného, jako nejvlivnější hnutí minulého století (o kterém napsal velmi pozitivní kapitolu) označuje církev na Azusa Street, ze které se letniční hnutí rozšířilo do celého světa a stalo se jednou z dominantních skupin (nejen) v křesťanství. Pěkné počtení a zajímavé informace.

Doufám ale, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Těším se na knihy, které přečtu v tomto roce. Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2015 přečetli?

* Poznámka:

Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, není to tedy reprezentativní vzorek knih vydaných v tomto roce.

Na závěr pro zajímavost přehled medailistů z minulých ročníků.

2014

1. N.T. Wright: Surprised by Scripture (HarperCollins)

2. Gregory Boyd: Is God to Blame? (IVP)

3. Philip Yancey: The Vanishing Grace (Zondervan)

2013

1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)

2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)

3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

2012

1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)

2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)

3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

2011

1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)

2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)

3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

2010

1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

2. George W. Bush: Decision Points (Century)

3. Andre Agassi: Open (Kopf)

2009

1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)

3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

2008

1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

2. Craig Groeschel: It (Zondervan)

3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

2007

1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)

3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

2006

1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)

3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

2005

1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)

3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

2004

1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)

3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

2003

1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)

3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

2002

1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)

2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)

3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

2001

1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)

3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

2000

1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

1999

1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)

3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)