Odvážný leadership

O leadershipu (nebo chcete-li vůdcovství) se dnes píše hodně knih a dělá se hodně seminářů, ale ne vždy se shodneme na tom základním: Co vlastně znamená vést. Není to žádná novinka, definic bylo vždy docela dost. Již Warren Bennis a Burt Nanus ve své knize Leaders: Strategies for Taking Charge popisují, že našli více než 850 různých definic leadershipu. A to byl prosím rok 1997 (druhé vydání knihy), dávno před boomem leadership literatury. Je to proto, že leadership není věda s přesnými pravidly a zákony, ale spíše je to umění. Při pohledu na umění prostě každý prostě vidí jiné barvy a slyší jiné tóny. Leadership je umění inspirovat následovníky k nějaké aktivitě.

Oprostíme-li definici vůdcovství od morálního významu, vůdcovství je vliv, jak kdysi poznamenal John Maxwell. Je to jednoduchá, ale účinná definice – inspirujeme následovníky, aby za námi šli nebo udělali to, co jim říkáme. Leadership je ovšem více než prostý vliv, protože určití lidé nás mohou ovlivňovat, ale nikam nás nevedou. Abych dal konkrétní příklad: učitel ve škole nás sice ovlivnil, ale nikam nás nemusel vést. Zároveň je ale potřeba říct, že někteří (ne všichni) učitelé nás však vedli a nastartovali proces našeho trvalého růstu. Jak to, že někteří jen učili a jiní vedli? To je důležitá otázka, kterou si musíme položit. Stejný princip totiž vidíme v jakémkoliv odvětví. Některé firmy jen vyrábějí a produkují, jiné však definují kategorie. Některé neziskovky vytvářejí systémy a prostředí vedoucí k žádané změně, jiné jen naplňují nepřeberné množství potřeb. Některé církve dělají bohoslužby pro své členy, jiné vytvářejí atraktivní prostředí pro kohokoliv na duchovní cestě. V čem spočívá základní rozdíl mezi těmito dvěma tábory? Myslím si, že spočívá v přítomnosti nebo absenci odvahy.

Co mám na mysli, když říkám odvážný leadership? Když použijeme o někom spojení, že je odvážný lídr, obvykle si to spojujeme s několika možnostmi: (1) Je to silná a odvážná osobnost – tedy odvaha je projevem extrovertní osobnosti. Jenže extroverti nemusí být nutně odvážní, mohou jen rádi mluvit. (2) Je to osoba bez strachu. Jenže všichni míváme nějaké strachy nebo obavy, bezstarostní lidé bez jakéhokoliv strachu jsou obvykle po smrti. (3) Je to talentovaná nebo charismatická osobnost. Jenže ve skutečnosti se talentovaní lidé mohou stát doslova zátkou, protože na svůj talent spoléhají až příliš. (4) Je to chytrá nebo vzdělaná osobnost. Podobně jako u talentu, přítomnost zdrojů naopak odvahu může potlačit – jsme totiž pokoušeni dělat projekty jen proto, že je někdo zaplatí. Samozřejmě, vždy najdeme důvod, proč je ten či onen projekt potřebný, ale přítomnost zdrojů může naši odvahu spíše zničit.

Odvážný leadership je něco jiného. Je to vedení, které spočívá na hodnotách ne potřebách. Co tím myslím? V životě obvykle reagujeme na situace nebo je vytváříme. Leadership není jiný. Mnoho neziskovek reaguje na potřeby (vzbuzuje pocity a skrze ně motivuje k akci), což je správné, ale činnost orientovaná na potřeby má úskalí: Potřeb je vždy více než našich možností, emoce se vyčerpávají a mění, hrozí nám vyhoření, vyčerpání a zahlcení problémy. Motivace může sklouznout k nátlakové manipulaci.

Věřím, že potřebujeme vést lidi k něčemu jinému. Jako organizátor vzdělávacích a inspirativních programů pro lídry stávající i budoucí vidím velkou potřebu měnit směr vzdělávání pro současné, ale zejména pro přicházející generace lídrů na iniciativní postoj charakterizovaný přesvědčením, vědomím poslání, vizi, sdílenými hodnotami, a vedoucí lidí k rozhodnutí něco strukturálně a systematicky měnit. Takový leadership musí ovšem vědět, co vlastně chce a proč. Takový leadership se primárně neptá „JAK“, ale zamýšlí se nad „CO“ a „PROČ“. Odvážný lídr se nenechá zastavit tím, že nezná odpovědi na všechny „JAK“, protože není řízený potřebami, ale hodnotami.

Co by mohl být vhodný příklad odvážného leadershipu? Přemýšlel jsem, že uvedu nějaké konkrétní příklady z historie – v poslední době je jistě skvělým příkladem iniciativnost Nicholase Wintona, který zachránil stovky židovských dětí před smrtí. Pak jsem ovšem narazil na skvělý příklad v přednášce Andyho Stanleye, který na první pohled vůbec nevypadá jako odvážný leadership. Podle Stanleye je odvážné vůdcovství jako středoškolačka toužící po iPhone. Takové děvče má totiž všechny charakteristiky odvážného vůdcovství: Má jasný záměr (přesně ví, co chce), je zcela zaměřená na výsledek (všechno počká, dokud nedostane to, co chce), je dostatečně tvrdohlavá („Ne“ pro ní není žádná odpověď). Je vynalézavá (všechny v rodině otravuje dostatečně dlouho, dokud to od někoho nezíská).

Odvážný leadership tak znamená, že někdo ví, co je nutné udělat a najde odvahu se pustit do činnosti dokonce i když zdroje, talenty, možnosti nebo lidi nemá. Odvážný leadership je jasné přesvědčení a až skoro nesmyslné odevzdání tomu, co by se mělo dít.

Jak ale poznáme, co by se mělo dít? Všichni přece máme hodně nápadů, co by se dalo dělat. Jak se v nich vyznat, abychom jen nenaplňovali potřeby a nereagovali na situace, ale dokázali být iniciativní a vést své následovníky k odvaze být iniciativní? Možná by nám pomohly mé závěrečné dvě otázky. První otázka se týká naší mysli, druhá se týká našeho srdce. První otázku nabídl spisovatel Joel Barker: (1) Co věřím, že je nemožné v mém odvětví udělat, ale pokud by to bylo možné, zásadně by to změnilo mé odvětví? Odpověď na tuto otázku je velmi důležitá. Pomůže nám definovat oblast, ve které můžeme být iniciativní nebo skrze ni dokážeme rozpoznat iniciativní lidi, kteří se pokoušejí změnit to, co není možno změnit. Druhá otázka je srdečná: (2) Co láme mé srdce? Všechny neziskovky začínají proto, že něco láme srdce lídra, který dostane nápad, chuť a vizi změnit tuto situaci. Takové lídry potřebujeme i dnes, nebo vlastně, především dnes.

Dnes potřebujeme nejen odvážné lídry, ale potřebujeme změnit náš trénink, naše vzdělávání nových lídrů tak, aby nejen řídili a reagovali na potřeby a možnosti, které se před nimi otevřou, ale aby odvážně měnili status quo, protože budou mít hodnoty a přesvědčení, že budoucnost může být lepší. Takoví lídři nebudou čekat na příležitosti, ale sami tyto příležitosti systematicky připraví pro další lidi.