#FamilyFest16 | Ochota umřít

Když se španělský dobyvatel Fernando Cortez v roce 1519 vylodil ve městě Veracruz na území dnešního Mexika, vydal rozkaz ke spálení lodí, aby tak znemožnil svým lidem cestu zpět do Evropy a šli dobýt bohatou aztéckou říši. Cortez pochopitelně nemohl dopředu tušit, jak jeho výprava dopadne, ale přesto riskoval a dal všechny svoje lodě spálit. Lidem, které vedl, nezbývalo nic jiného, než cesta vpřed. Rčení o spálených lodích se brzy rozšířilo, ve střední Evropě se pak změnilo na spálené mosty, neboť tu nemáme moře ani loďstvo. Výrok „SPÁLIT ZA SEBOU MOSTY“, tedy znamená neponechat možnost návratu, nebo přetrhat dřívější svazky. Když to Cortez udělal, dal tím najevo, že jediné dvě alternativy pro své vojsko bylo zvítězit nebo zemřít. Ústup nebo útěk nebyl volbou, protože to bylo nemožné. Fantazie nad tím, co by bylo, kdyby neměla živnou půdu. Tohle, přátelé, je přesně ten postoj, který všichni potřebujeme, pokud chceme zažít manželský restart. Dovolte mi to prosím vysvětlit.

V minulých týdnech jsem psal o dvou důležitých principech, na kterých stojí a padá skvělé manželství. Prvním byl princip primární aliance, abychom totiž mohli ke svému manželovi/manželce opravdově přilnout, musíme se nejprve oddělit od jiných aliancí, ať už to byla naše původní rodina, vlastní děti, přátelé, práce nebo koníčky. Druhým principem bylo vzájemné poddání, které vytváří společný rytmus dvou nezávislých a rovnocenných partnerů. Vzájemné poddání zahrnuje dvě „nebeské“ hodnoty: bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečnou úctu. Dnes se s vámi podívám ochotu zemřít. Když jsem poprvé řekl svým spolupracovníkům, že se chystám na FamilyFestu mluvit o ochotě umřít, setkal jsem se se zvednutým obočím a udiveným pohledem. Téma manželství je přece pozitivní téma, mluvit o rodině je príma. Jak s tím ladí téma smrti? Kupodivu, souvisí s tím velmi dobře. Ochota umřít je totiž nezbytným předpokladem pro to, abychom mohli doopravdy žít – a ne pouze přežívat. 

Co tím myslím? Každý z nás, kdo vstupuje do manželství, tak činí s určitými očekáváními v různých oblastech: Máme očekávání ohledně společného času, vzájemného chování, sexuálního života, komunikačních schopností, životních cílů, rodinného života, a tak dále. Na očekáváních samotných není nic špatného, díky ním se těšíme na společný život. Problémem však je, že mnoho z nich zůstane, abych tak řekl, za očekáváním. Zkrátka, očekáváni mají svou světlou stránku (motivují a dávají naději), ale také svou temnou stránku (přinášejí zklamání a dokážou ze vztahu vytvořit kontrakt místo lásky). Otázkou mimo jiné je: Kdo vytváří mé očekávání? Jak jsme totiž ke svým očekáváním vůbec dospěli? Částečná odpověď se skrývá v historii naší rodiny, jejich problémů, radostí a starostí. Jsme samozřejmě ovlivněni také kulturou země, kde jsme vyrostli. Jsme formováni četbou a sledováním filmů. Ano, tyto filmy a seriály dokážou vytvořit očekávání na vysněnou partnerku nebo vysněného partnera, a pak podlé této vysněné a zcela imaginární postavy poměřujeme a hodnotíme svého opravdového partnera. Není divu, že selhává. Vysněná žena je vždy mladší, čerstvější a víc sexy, než skutečnost. Vysněný muž je vždy pozornější, chytřejší a svalnatější než chlapík vedle vás. Snažíme se manžela nebo manželku přinutit stát se podobnými svým vysněným partnerům. 

Co se stane, když se nemění? Sklouzáváme tak ke dvěma věcem: buď to vzdáme a přestaneme se snažit se druhému zalíbit úplně – už nás nebaví nebýt nikdy dostatečnými, a tak začneme pasivní koexistenci. Nebo se staneme věčnými kverulanty – už nás nebaví poslouchat neustálou uštěpačnou kritiku, a tak začneme sarkasticky kritizovat toho druhého zase zpátky. Navíc se stane ještě horší věc. Očekávání mění povahu vztahu od lásky ke kontraktu – výsledkem nakonec je, že to, co pro sebe děláme, bereme jako samozřejmost. Začne to plíživě. Do vztahu vstupujeme se sny. Po chvíli se sny změní na očekávání, a očekávání změní láskyplný vztah na vztah dlužníků, kteří si vyčítají, když není po jejich. Začneme ignorovat, co pro nás ten druhý udělá, a všímáme si pouze toho, co pro nás druhý neudělal. Neděkujeme si za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco v pořádku (navařeno, uklizeno, opraveno). Očekávání jsou problémem, protože „já“ jsem v jejich středu: Já očekávám, že ona udělá tohle; já očekávám, že on řekne tamto. V manželství jsou dva tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání. 

Když nám náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit, zažíváme zklamání a volíme jednu z těchto ústupových cest: (1) Vzdáme to. To je nejčastější reakce. Říkáme si, že to nevyšlo, ale třeba to vyjde v příštím vztahu. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel, příští manželka, mé sny naplní. (2) Vyhrajeme. Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché frustrace. (3) Ustoupíme. Snažíme se stát tím druhým tím, že chceme přejmout jeho nebo její sny. Jenže já dokážu být velmi dobře já, ale nedokážu být Ditou. Nemusím se povzbuzovat, abych byl sám sebou, to je přirozené. (4) Kompromis. Čtvrtá taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně k dispozici. Letos pojedeme k našim, příští rok zase k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí intimitu. Jedeme na dluh. Dlužníci jsou nevděční. Nechceme si sloužit. Vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a sobeckost. 

Zní to některým povědomě? To je proto, že potřebujeme úplný restart ve svém manželství. Potřebujeme doslova spálit mosty a být ochotni umřít. Láska totiž vede vždy k tomuto závěru – vede k oběti a ke smrti vlastního já. Opravdová láska dokáže najít soulad v těžkých časech konfliktních zájmů. Ty z nás, kteří se považujeme za Kristovy následovníky, nebo alespoň oceňujeme radu Bible, zaujme Ježíšův příkaz, který svým následovníkům řekl (Jan 13:34): Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás. Láska v Ježíšově podobě ale nikdy nebyla jen o slovech. Byla to láska velmi praktická, byla to láska jako sloveso. Láska je vždy sloveso. Ježíšova láska ho přivedla k dobrovolné oběti – Ježíš nebyl oběť politických machinací nebo justiční omyl. Jako dobrý pastýř, který je za své ovce ochoten položit život, aby je uchránil před dravci, Ježíš položil sám od sebe dobrovolně svůj život za lidi. To je jeho standard lásky. Ježíš miloval tak, že byl ochoten se vzdát svého postavení a práv. V listu Filipským píše Pavel (Filipským 2:5-8): Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži! Láska v Ježíšově podání se projevila poddáním, ponížením, pokorou – a nakonec také ochotou umřít za druhé. To je základní rozdíl mezi láskou a vztahem postaveným na dojednaném kontraktu: Láska se obětuje, kontrakt jen vyžaduje. Pokud s někým uzavřeme kontrakt, chceme dosáhnout situace, ve které druhá strana plní, co slíbila – vyžadujeme naplnění smlouvy. Opravdová láska jde ovšem mnohem dál než je vyžadování plnění. Opravdová láska se obětuje. Přesně to měl Ježíš na mysli, když svým následovníkům říká, aby milovali, jako miloval on.

Ježíš tak demonstroval na sobě své učení, protože předtím tvrdil, že (Jan 12:24-25): Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu. Kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí. Kdo na svém životě v tomto světě nelpí, uchrání jej k věčnému životu. Říká tady, že člověk, který lpí na svém životě – a my bychom ve světle FamilyFestu mohli říct – člověk, který lpí na svých očekáváních, ten ztratí svůj život – nebude nikdy naplněný, nikdy spokojený – zůstane nakonec sám. Pokud ovšem umře sám sobě, přinese nakonec hojnou úrodu. Otázkou pak tedy je: Jsem ochotný umřít sám sobě? Možná máš ohledně tohoto pár dotazů nebo námitek. Třeba si myslíš, že jsi už sám sobě umřel. Kontrolní otázka: Jaké znaky má mrtvý člověk? Už moc nevyžaduje, že? Určitě tě ale napadne otázka: Nezneužije to ta druhá strana? Možná zneužije. Co když ale zemřou oba sami sobě? Co by dokázal Bůh udělat s manželstvím, kde oba umírají sami sobě a rozhodují se pro lásku, která se obětuje až ke smrti? Jak by vypadalo manželství, kde by byli manželé ochotni umírat sami sobě? Určitě by se učili dobrozvyk poděkování a pomoci. Určitě by se učili naslouchat druhému. Láska si volí důvěru, ne podezřívavost. Láska se obětuje. A taková oběť dokáže divy.

#FamilyFest16 | Vzájemné poddání

Dnes se s vámi podívám na princip manželství, který osobně považuji za zcela nejdůležitější. Každoročně ho na FamilyFestu zdůrazňujeme, a kdykoliv mám možnost přednášet o manželství, tento životodárný princip zmíním. Jde o princip vzájemného poddání, který vytváří společný rytmus dvou nezávislých a rovnocenných partnerů. Nedávno jsem byl na nějaké akci v jiném městě, a přišel za mnou jakýsi muž s tím, že mě slyšel ve své církvi mluvit o manželství a moc se mu to líbilo, protože ho to upevnilo a oslovilo. To mě potěšilo (každý řečník je rád, když mu někdo řekne, že jeho přednáška byla nápomocná). Muž pokračoval dál a já jsem začal mít pocit, že mluví o něčem, co jsem ve skutečnosti neřekl. Začal jsem se ho ptát podrobněji a on mi říká: „No, hrozně moc se mi líbilo, jak jsi vyučoval, že se má žena podřídit svému muži. To je fakt potřeba, protože je přece jasné, že vždycky musí být někdo hlavou, kdo rozhodne a tím je muž, že ano? Žena by měla přijmout jeho vedení, muž je přece vůdcem v rodině.“ Tady jsem ho musel přerušit, a říct mu, že ve skutečnosti, tohle jsem říct nemohl, protože tomu nevěřím. Najednou byl překvapený. Tak jsem mu řekl, že princip, kterému věří, a který vyučujeme jako hlavní základ manželství, je princip vzájemného poddání, kde se poddává žena muži a muž ženě – jen to vypadá trochu jinak, protože jejich poddání reaguje na základní potřeby obou pohlaví. Muž se však nechtěl dát a tak mi dal příklad: „Mám přítele, který je trochu sociální případ, a rád bych mu půjčil nějaké finance. Žena s tím však nesouhlasí. Měla by se mi ale podřídit, protože jsem muž, který vede, ne?“ Na to jsem mu řekl, že v takové situaci, jako je finanční rozhodnutí, musí se svou ženou spolupracovat. Nejsou to totiž jeho peníze nebo její, ale společné. Pokud se v takové situaci se svou ženou neshodnou, musí rozhodnutí odložit. On nesouhlasil, protože je prý nutné jednat rychle, a „někdo“ to musí rozhodnout. Tak jsem mu řekl něco, co mu vyrazilo dech: „Pokud je nutné jednat rychle a myslíš si, že to někdo musí rozhodnout a převzít za rozhodnutí plnou zodpovědnost, pak to nech rozhodnout svou ženu. Proč bys totiž měl být vždy ty, kdo udělá finální rozhodnutí?“ „Protože jsem muž!“, skoro vykřikl.

V dnešní době se v našem prostoru dost mluví o roli mužů a žen. Křesťanské manželství vychází z principu, že v Kristu není muž ani žena, otrok ani svobodný, Žid ani Řek. Jinými slovy, základem křesťanského světonázoru je to, že každý člověk má, bez ohledu na své pohlaví, barvu kůže, etnicitu, jazyk nebo svůj věk, stejnou hodnotu, doslova vyplývající z Ježíšova postoje k lidem. Uvědomte si, jak revoluční slova to byla v době, kdy muži Ježíšova světa doslova vlastnili své rodiny, a svůj svět. Židovské ženy na tom byly lépe než jiné ženy, přesto byly i ony vnímány v podřízené roli. Jediný způsob, jak by žena mohla cokoliv vést, spočívala v manipulaci muže – ale dělo se tak zřídkakdy. Muž, který by svou ženu poslouchal, by byl považován za slabocha. Nenechte se zmást populárními seriály popisující tehdejší dobu: pro ženu nebyl římský svět bezpečným místem. Muži navíc chtěli sex, ale ne děti, a tak manželky bývaly odmítané úplně.

Do tohoto světa přichází Ježíš s otevřeným chováním vůči ženám, učením o nesobecké lásce, a o hodnotě každého člověka, a na jeho příklad navazují jeho následovníci s učením o vzájemném poddání. Možná jste si ale také mysleli, že Bible učí nadřazenost mužů nad ženami. Koneckonců, to, na co narážel onen muž z našeho příběhu skutečně najdete v Pavlově listu Efeským. Je tam napsáno (5:22-23): Manželky, poddávejte se svým mužům jako Pánu. Muž je hlavou své ženy, jako je Kristus hlavou církve, která je jeho tělem a on jejím zachráncem. Na základě toho si někteří muži myslí, že jejich role je jako hlava o všem rozhodovat a jejich ženy mají být poslušně ve všem poslouchat. Tento verš ovšem nevyjadřuje obsah celé pasáže. Ta začíná a končí úplně jinak. Než se k tomu dostanu, chci jen říct něco na začátek:  Nevěřím, že muži jsou nadřazeni ženám! Nebo ženy mužům. Ale taky si nemyslím, že muži a ženy jsou stejní. Prostě nejsou, a nemyslím tím jen prostý a lehce ověřitelný fakt, že muži a ženy vypadají jinak. To, co celá pasáž, na kterou se záhy podíváme, řeší, je jak reagujeme na své nejvnitřnější potřeby. Jeden z hlavních rozdílů mezi muži a ženami totiž spočívá v tom, co oba nejvíce ve vztahu potřebují. Základní potřebou muže je potřeba respektu, základní potřebou ženy je potřeba být milována. Samozřejmě to neplatí ve 100% případů: i žena touží po úctě a muž touží po lásce. Přesto však vnitřní potřeba obou je jiná. Jen si všimněte, jak se kluci od malička snaží pro sebe vybojovat prostor. Všimněte si, co dívky udělají pro svou oblíbenost a přijetí. Naše pasáž, na kterou se podíváme bere obě potřeby v potaz a začíná tímto skvělým veršem (Efeským 5:21): Z úcty ke Kristu se poddávejte jedni druhým. Předtím, než Pavel napíše, aby se ženy poddávaly svým mužům jako Bohu píše, že se mají obě pohlaví poddávat sobě navzájem z úcty (nebo bázně) ke Kristu. Jinými slovy, v obou případech reflektují Boží příklad jednání s námi. Následné verše jsou vyjádřením toho, jak to funguje v praxi. Vzájemné poddání zahrnuje dvě „nebeské“ hodnoty: bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečnou úctu. Efeským 5:21-25: Podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově: Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak i ženy ve všem svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sebe samého za ni vydal.

Oba požadavky na muže i ženy jsou tedy vyjádřením vzájemného poddání v praxi, která reaguje na nejvnitřnější potřeby muže (úcta) a ženy (láska). Pavel tvrdí, že muž a žena jinak reagují na druhého, a proto Bůh dal vzájemně vyvažující se princip, který dokáže způsobit, že manželství bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat. Manželka se poddává muži, muž se odděluje od svých rodičů, aby přilnul ke své ženě a miloval ji obětavou a bezpodmínečnou láskou. Až dosud nic nového. Všimli jste si, pokud čtete různé články nebo knihy o manželství, kolik z nich se snaží působit na muže, aby milovali více nebo lépe? Přesto se nezdá, že by to jejich snaze o tolik pomohlo. Ne, není to proto, že by byli hloupí. Je to proto, že jsme nečetli tu pasáž až do konce. Pavel totiž mluví o tom, že tajemství skvělého manželství spočívá v projevu bezpodmínečné lásky muže k ženě a (tohle pro některé ženy a muže je překvapivé) bezpodmínečné úctě žen k mužům. Říkám, že je to překvapivé proto, že se nám zdá, že křesťanská láska agapé by měla vždy být bezpodmínečná, a ženy to právem od svých mužů vyžadují. Zároveň mnozí věří tomu, že respekt a úcta musí být zasloužená, a proto, pokud si muž nezaslouží úctu, neposkytnu mu ji. Víte, kolik žen je schopno říct svým mužům (a já to slyšel na vlastní uši), kdy říkají: „Mám svého muže ráda, ale nevážím si ho.“ Zkuste si představit, jak by to znělo od mužů ve stejném pojetí: „Vážím si své ženy, ale nemiluji ji.“ Většina žen by byla zdevastovaná, kdy by ji to její muž takto řekl. Proč tedy říkají svým mužům, jak moc si jich neváží? Nebo to alespoň dávají najevo? Je to proto, že předpokládáme, že úcta musí být zasloužená. Žena se bojí, že když prokáže úctu muži, který si ji nezaslouží, on toho zneužije. Jasně, to nebezpečí tu je, ale stejně tak je tu nebezpečí, že když muž projeví svou lásku k ženě, která si ji nezaslouží, ona toho zneužije. Místo, toho Pavel říká (Efeským 5:32-33): Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi. Ať ovšem každý jednotlivý z vás miluje svou manželku jako sám sebe. A žena ať má svého manžela v úctě. Pavlovo použití slov „ať" implikuje naprosto stejný přístup. Jak láska, tak úcta musí být dávány bezpodmínečně.

Co to znamená prakticky? Někdy si muži myslí, že respekt znamená, když je jejich žena obdivuje. Ale úcta a obdiv není totiž. Líbí se mi slova autorky slavného detektiva Hercule Poirota Agathy Christie, která napsala: Úcta – nepleťme si ji s obdivem. Pociťovat k muži po celé manželské soužití obdiv by, myslím, bylo navýsost únavné. Z toho by žena dostala takříkajíc mentální strnutí šíje. Ale respekt je něco, o čem nemusíte přemýšlet, o čem s vděčností víte, že tu je. Jako to o svém muži říkala jedna stará Irka: „On je moje lepší hlava.“ To je asi to, co žena potřebuje. Chce mít pocit, že její partner je celý člověk, že na něm může záviset a respektovat jeho úsudek, a když je třeba učinit nějaké obtížné rozhodnutí, že je klidně může nechat na něm. 

Princip vzájemného poddání není o přetahování se. Ne, žena projevuje své poddání tím, že svého muže respektuje a ctí. Reaguje na vnitřní touhu každého muže vést a být respektován. Neexistuje horší zbraň proti muži než zesměšnění, neúcta a ponižování. Respekt a úcta muže odzbrojí a otupí jeho hroty. Znamená to, že si má žena nechat všechno líbit? Že by snad měla být ničena nebo znevažována? Absolutně ne! Muž projevuje své poddání tím, že miluje svou ženu a obětuje se za ni. Mužova role je milovat ženu jako Kristus: tedy tak, že je připraven za ni i zemřít. Taková láska jsou více než slova, jsou to činy. Pokud bude muž milovat ženu, ta si nebude muset nechat všechno líbit, protože muži půjde o její dobro. Nebude znevažována, protože láska je protikladem znevážení. Její názor bude láskyplně brán na zřetel, protože milující neudělá nic bez milované. Láska muže odzbrojuje ženu, protože reaguje na její vnitřní touhu být milována. To je nejdůležitější faktor pro manželský restart!

#FamilyFest16 | Primární aliance

Hlavní důvod, proč v církvi Element již dvanáct let organizujeme přednášky v sérii FamilyFest spočívá v našem  přesvědčení, že skvělé manželství nepadá z nebe, ale musíme si ho pečlivě vypiplat. Chce to úsilí, chce to přemáhání, nutí nás to k odpouštění, stojí to energii... Ale když manželství funguje tak, jak má, neexistuje jiný vztah na této zemi, který by se mu rovnal. Žádné přátelství, žádné soužití, žádná komunita, nic se mu nevyrovná. Pokud ovšem nefunguje jak má, je to strašné místo – doslova peklo na zemi. Někteří z nás viděli v rodinách svých známých peklo. Někteří z nás peklo zažili. Nedovolte ale, aby peklo, které jste viděli, zastřelo skutečnost, že když manželství funguje, jak má, má doslova nebeský charakter – a nic se mu nevyrovná. My si přejeme, aby každý z vás tohle nebe zažil a proto děláme FamilyFest s nadějí, že pro některé bude skvělým startem a pro jiné zase restartem.

Letos se svou manželkou Ditou slavíme 20. výročí svatby, což nám poskytuje jistou příležitost k malé reflexi, co jsme zažili, co se naučili, co jsme rádi přežili a na co rádi vzpomínáme. Při té příležitosti jsem si říkal: Kdybych dnes začínal znovu a věděl to, co vím teď, co bych udělal znovu nebo co bych udělal ještě důsledněji? Zamyslel jsem se tedy nad třemi oblastmi, které považuji za extrémně důležité pro úspěšné manželství – a které bych dnes řešil stejně. Tyto tři oblasti mimochodem zdůrazňuji také všem snoubeneckým párům, které připravuji na svatbu. První oblast se týká vytváření primární aliance. Dovolte mi to na začátek trochu vysvětlit. Nevím, jestli si to uvědomujeme v celé své hloubce, ale manželství je první vskutku všekulturní institucí v lidském rodu. Nevzniklo jako následek nějaké víry nebo kultury. Ve všech kulturách všech dob lidé spolu uzavírali manželský sňatek. Samozřejmě, někdy se lišila forma, počet i konkrétní důvody. Manželství je tak stará instituce, jak je starý moderní člověk. Pokud se podíváme jak na tyto historická manželství, tak i na současné problémy, všimneme si jedné věci: Jedna z nejčastějších příčin manželských konfliktů je nejasná aliance. Co je to  aliance? Je to smluvně zakotvený vztah mezi dvěma partnery. Existují různé typy smluvně zakotvených vztahů: Například máme pracovní smlouvu nebo pracovní dohodu – je to smluvní aliance. Jsme něčí děti – nepodepsali jsme sice smlouvu, ale rodičovská zodpovědnost je jasným příkladem smluvního vztahu. Jsme součástí nějakých kroužků, klubů, zájmových činností, atd. – to vše je forma smluvních vztahů, které vytvářejí aliance. Dokonce i pravidelní štamgasti v hospodě jsou příkladem smluvní aliance – mají přece společné nepřátele.

Myslím, že si všichni rozumíme. Proč je ale tohle příčinou konfliktů? Protože v některých manželstvích není jasné, kdo je hlavní smluvní partner nebo jinými slovy, kdo je moje primární aliance. V některých rodinách odmítá manželka udělat jakékoliv rozhodnutí, pokud ho neschválí děti z předchozího vztahu. V jiných rodinách se manžel vždy nejdříve poradí s kolegou v práci nebo s kolegou v hospodě – což může být tentýž člověk. V některých rodinách se některé věci neřeší, aby se nenaštval tatínek nebo tchán. V některých rodinách se vždy při hádce vyskytne odkaz na minulé vztahy. To všechno jsou případy tvořící nejasné aliance: kdo s kým a proti komu. Zdá se, že nejasné aliance jsou předurčeny ke konfliktu. Základ křesťanského manželství je položen na Ježíšem potvrzenému starodávném principu oddělení, jak je to popsáno v první knize první části Bible, v Genesis. Ježíš se na to místo odkazuje v zajímavé diskusi, kdy za ním přišli lidé a ptali se jej na možnosti rozvodu – očividně to řešili už tehdy, stejně jako dnes. Podle jejich zákona stačilo, aby manžel vystavil rozlukový list (mimochodem, v mnoha kulturách byl rozvod vždy v rukou muže), ale Ježíš říká, že to nikdy nebylo Božím záměrem pro manželství. Slovy Ježíše (Marek 10:4-9): „Mojžíš nám dovolil napsat rozlukový list a zapudit ji,“ odpověděli. „To přikázání vám napsal kvůli tvrdosti vašeho srdce,“ řekl jim na to Ježíš. „Od počátku stvoření je ale Bůh ‚učinil jako muže a ženu‘. ‚Proto člověk opustí svého otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo.‘ A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, ať člověk nerozděluje.“ Tuto Ježíšovu citaci bude později citovat také autor většiny spisů NZ, Pavel, a spolu s ním celá první generace Ježíšových následovníků. Bude to nakonec jeden z hlavních principů úspěšného manželství, které navždy ovlivní kulturu a náhledy na manželství v našem prostoru.

Prvním základem manželství je tedy oddělit se od rodičů – samozřejmě, že ne proto, abychom je ztratili, ale abychom vytvořili novou alianci. K rodičům se později můžeme vrátit, ale už nikdy nemohou být naší hlavní aliancí, naším hlavním smluvním vztahem. To není úplně samozřejmé. Některé kultury považují tento prastarý židovský a křesťanský pohled na vytváření nové primární aliance za ubohost. Například, v kulturách, kde se uctívají předkové (třeba v Japonsku) je vztah ke svým rodičům celoživotně silnější než ke svému manželskému partnerovi. Tento židovsko-křesťanský postoj však má smysl. Ježíš cituje Genesis a říká, že manželství je zvláštní: manželé mají k sobě přilnout tak, že se doslova stávají jedním. Je to jisté tajemství, které jste si určitě všimli v manželstvích, které skvělé fungují: Oba dva manželé mají vlastní silnou a jedinečnou osobnost, ale nějakým zvláštním způsobem působí tak harmonicky sladěně, jakoby byli jedné mysli a jednoho srdce. Nedává to smysl racionálně, je to průvodní jev tohoto přilnutí, nebo jak se to dá také přeložit: přilepení. Manželství je tak zvláštní povaha vztahu, že mezi manželi vzniká zvláštní tajemné pouto, které neznáme z přirozené rodiny nebo z přátelství, a dokonce ani ze sexuálního vztahu jako takového. Je to společný závazek, slib budoucnosti, který působí, že ta dynamika dostane takovou moc nad našimi životy. Tato nová aliance je primární a vytváří nový a oddělený a svatý prostor - nic do toho prostoru nemůžeme vložit bez následků.

To ale nutně musí znamenat, že musíme najít způsob jak vyřešit tenzi mezi úctou k rodičům a plnou loajalitou vůči svému manželskému partnerovi. Musíme milovat a ctít své rodiče – o tom není žádného sporu – je to koneckonců jedno z mála přikázání se slibem dlouhověkosti (elixír mládí je úcta k rodičům), ale jakmile uzavřeme novou alianci manželství, rodiče se navždy dostávají na nižší úroveň. Abychom totiž mohli pořádně přilnout, musíme se nejprve pořádně oddělit. Co to pak znamená v praxi? Můžeme se ptát na otázky typu: Jak proběhlo oddělení od rodičů fyzicky (bydlení), ale také finančně, emocionálně, komunikačně... Když rodič zaútočí na mého manžela, jak zareaguji? Když se mě budou snažit rodiče ovládnout nebo manipulovat pomocí financí pro naše děti, co uděláme? Jak vidíte, může to mít mnoho poloh. Ale primární aliance není jen o rodičích. Znamená to také, že musíme najít své místo pro další možné aliance, které vznikají v průběhu let: od dětí přes práci až po koníčky. Znovu se musíme ptát: Jsou děti požehnáním nebo cílem? Věnuji se svým dětem více než svému manželovi? Věnuji se svým kamarádům nebo koníčkům více než své manželce? Co je moje primární aliance? Pokud jsi v manželství, je to tvá manželka, tvůj manžel. Jak poznám, kdo je moje primární aliance? Poznáte to podle toho: (1) S kým nejdříve sdílíme své radosti a starosti. (2) Koho se nejvíce zastáváme. (3) Koho nejvíce opravujeme / kritizujeme / pomlouváme?

Co tedy dělat, když jste novým párem? Musíme si uvědomit, že manželský slib zahrnuje vydání se do nové a primární aliance - budujeme uzavřený prostor. Tato uzavřenost je možná pouze v manželství, které je z podstaty smluvním vztahem kombinujícím rodinnou dynamiku, přátelství, spolupráci za konkrétním cílem, a k tomu navíc sexuální, sociální a finanční dimenzi. Je to neuvěřitelné spojení, které nezažijeme nikde jinde. Znamená to, že se musíte co nejdříve osamostatnit mentálně, finančně, fyzicky, emocionálně. Pak se jednoho dne vrátíte ke svým rodičům s úctou jako k přátelům, ale vždy s vědomím, že primární aliance je již jinde. A co vy, kteří byste spíše potřebovali restart, protože představa, že on / ona jsou primární aliancí, vás spíše děsí?  Nezapomeňte, oddělení má smysl jen proto, abychom mohli přilnout. Možná můžeme začít tím, že si uděláte vnitřní audit všech možných aliancí, které máte ve svém životě a pak spolu mějte otevřenou a upřímnou konverzaci. Tyto aliance nejsou nutně špatné (i když některé mohou), ale nesmí v žádném případě být primární - jak se manželství může stát znovu primární aliancí? K tomu, abychom mohli vytvořit primární alianci (a být doslova spiklenci), potřebujeme druhou hodnotu, o které zase příště.

Vision Sunday 2016 | To nejlepší je teprve před námi

To nejlepší je teprve před námi. Netuším, zda tomu tvrzení věříte. Všimli jste si, že je součástí lidské zkušenosti, a to zcela bez ohledu na náš vrozený optimismus nebo pesimismus, že v jakékoliv době žijeme, jsme fixováni na současné krize a problémy? Jedno z mých velkých hobby je četba (jak mnozí víte) a někdy se dostanu k četbě starších knih nebo článků. Co mě při četbě těchto starších materiálů fascinuje, je neustálé očekávání problémů na všelijaké úrovní: politické, ekonomické, morální, mravní, náboženské, klimatické. Vždy existuje permanentní krize, kterou je třeba řešit nebo před ní varovat. Při četbě amerických knih ze sedmdesátých let minulého století jsem fascinovaný jistotou autorů, že do několika let Sovětský Svaz zaútočí na Izrael a tak vznikne Třetí světová válka, která nás dovede ke konci světa – to byly ty náboženské knihy. V sekulárních zase bylo mnoho výkřiků o konci světa díky velkému hladu, kam nás nutně dovede přelidněná planeta a naprosto vyčerpané zdroje. Vlastně jsme se podle autorů z obou stran spektra ani neměli dožít roku 2000. A vidíte, dnes jsme tady. Přesluhujeme už nejméně o 16 let. V dnešní době jsme pro změnu v krizi náboženské – bojíme se přemalování map díky islámu a z něj vyvěrajícího terorismu. Ten nám zcela nahradil strach z komunismu, což prý tehdy měl být ten světový Antikrist. Nesmíme také zapomenout na klimatické změny, ty zase pro změnu nahradily mezi „odborníky“ strach z přemnožení a hladomoru.

Snažím se říct, že je součástí naší lidské zkušenosti vidět problémy své doby jako zcela dominantní, jedinečné a proto definující naší budoucnost. První křesťané na tom byli podobně: viděli pronásledování církve, utrpení světa okolo sebe, a díky tomu věřili, že jsou v poslední hodině tohoto světa. Jejich naděje na vykoupení světa – na Ježíšův druhý příchod, a na smíření ve slávě – jim dávala eschatologický rozměr, který formoval jejich identitu. Tato naděje je důležitým prvkem naší víry i dnes, i dnes církev volá: „Ježíši, přijď brzy.“ Zároveň ale stejně jako první křesťané, a všechny generace potom, i my se necháme ovlivňovat svou aktuální geopolitickou situací, aby definovala naše očekávání a doslova náš běh tímto životem. A to není správné. Úplně totiž zapomínáme na slova Ježíše, který řekl (Jan 16:33): Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět. 

Ježíš se tím nijak netajil, dávno předtím svým následovníkům řekl, že každý den má dost svého trápení. Proč si tedy myslíme, že bychom se měli mít pohodlně, že bychom měli žít v klidu ve světě, který nás nebude nijak ohrožovat? Jak toto očekávání jde dohromady s Ježíšovými slovy? Proč nás současné krize odvádějí od dobrých věcí, které se v naší době dějí? Vždyť žijeme v Evropě, kde sedmdesát let nebyla pořádná válka – to je historická anomálie. Žijeme v době, kdy máme co jíst a většina nemocí je léčitelná – to dosud nebylo nikdy. Česká republika má nejmenší nezaměstnanost v EU, poprvé jsme v situaci, že žádný náš přímý soused nemá válečné plány na naše zničení. Žijeme dokonce v době, kdy se obrací ke Kristu celosvětově největší počet lidí v historii, a kdy je zároveň nejmenší procento chudých ve světové populaci, jaké kdy bylo. Skoro by se dalo říct, že prožíváme skvělé časy, ale nikdo o tom neví. 

Jsme totiž fixováni na problémy, jaké podle nás tento svět ještě nezažil! Tyto problémy nás tak okrádají o pokoj, že začínáme ztrácet ze zřetele něco velmi důležitého. Poslední dobou často vzpomínám na mého přítele Kariho Harriho, finského misionáře v Indii, se kterým jsem před lety spolupracoval. Vždy, když vzal do Kalkaty skupinu mladých Zápaďáků, všichni mu říkali, jak tam cítí ducha smrti, a on jim na to říkal, že on naproti tomu cítí Ježíšovu přítomnost. Na Ježíše se totiž rozhodl zůstat zaměřený. Ten Ježíšův verš z Janova evangelia má ještě jednu část (Jan 16:33): Toto vše jsem vám pověděl, abyste ve mně nalezli pokoj. Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční – já jsem přemohl svět.

Ve světě spoutaném strachem, v době fixované na zásadní krize, v diskusích plných ironických zesměšňování se můžeme plně spolehnout na toho, který nám dává pokoj v soužení, protože je větší než tento svět. Přemohl jej. Proto se mi tak líbí slova apoštola Pavla z Filipským 3:10-15 Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti, abych, ať už jakkoli, dospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši. Všichni, kdo jsme dospělí, tedy sdílejme tento postoj. Slovy jiného, staršího překladu Bible: usilovně chvátám kupředu, abych dostal to, co je přede mnou! Ženu se vpřed, abych uchvátil přesně ten život, pro který mě sám Ježíš uchvátil! Taková intenzita. Tohle slovo zahrnuje hned několik velmi důležitých částí:

(1) Abych se dostal k budoucnosti, kterou pro mě Ježíš má, musím zapomínat na to, co je za mnou. Poslyšte, to je slovo dnes pro některé z vás – zapomeň na to, co je za tebou a rozběhni se vpřed. Už příliš dlouho jsi dovolil, aby tě tvá minulost a dokonce tvá současnost definovala! To nejlepší je ale před tebou. Vybodni se na svou minulost, uzavři ji, odpusť nebo požádej o odpuštění, ukonči to nebo to obnov, každopádně ale otoč svou hlavu do budoucnosti! 

(2) Budoucnost, kterou pro mě Ježíš má, nebude bez utrpení a těžkostí. Je snad takové překvapení? Opravdu chceš hlavně pohodlný život, kde nemusíš tvrdě pracovat? Bez práce nejsou koláče. Proč je to jasné sportovcům, ale není to jasné nám? Opravdu si myslíš, že jednou dokážeš velké věci a Bůh si tě použije, když je pro tebe těžká práce přijít ráno pomoci tahat bedny s aparaturou? Opravdu si myslíš, že nepotřebuješ disciplínu a ochotu pro něco trpět a pro něco se obětovat? Opravdu si myslíš, že se stačí pomodlit a přemluvit Boha, aby tě požehnal a přitom se nechtěl vydat místní církvi, kterou on miluje a buduje? 

(3) Abych se dostal k budoucnosti, kterou pro mě Ježíš připravil, musím běžet usilovně. Musím doslova chvátat a natahovat se do budoucnosti. Co to znamená? Pomohou nám slova autora, jehož jméno neznáme, ale který napsal velmi hluboký a bohatý dopis Židům (12:1-2): Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Usilovný běh zahrnuje odhazování toho, co nás svazuje a činí náš běh nemožným: specificky tady čteme o různé přítěží a o hříchu. Co tě zdržuje a svazuje ve tvém usilovném běhu za Ježíšem? Co máš odhodit, abys mohl běžet usilovně? 

(4) Abych se dostal k budoucnosti, kterou pro mě Ježíš připravil, musím mít oči upřené na něj. V Ježíši najdeme pokoj pro budoucnost, kterou pro nás připravil, a která je mnohem lepší, než co jsi dosud viděl. Platí to pro každého z nás individuálně, ale platí to také pro Element jako pro celek. To nejlepší je teprve před námi, proto poběžíme s očima upřenými na Krista, nenecháme se zastavit strachy nebo hříchy, budeme přinášet oběti a trpět, ale nezastavíme se. Nenecháme lidi, které už máme, definovat to, jak získat lidi, které ještě nemáme. Nedovolíme, aby složitost zničila jednoduchost. A nepřipustíme, aby zákon a pravidla zničily milost. Naše budoucnost je mnohem lepší, než co jsme dosud viděli a já vás chci pozvat k běhu za Ježíšem!