Slovo na H* | Skandál

Dnes začínám sérii třech příspěvků na téma, které je nám všem velmi dobře, velmi často a velmi důvěrně známé. Když to uděláme, cítíme se tak skvěle uvolnění, cítíme se naprosto skvěle. Ale jen chvíli, pak to až moc často začne smrdět, páchnout, není to vůbec hezké a nakonec děláme všechno proto, abychom to skryli. Vítejte u seriálu Slovo na H. Musím se na začátku přiznat, že když jsem tuto sérii přednášek do našeho plánovacího kalendáře napsal, prakticky všichni vedoucí Elementu si mysleli, že je to jen vtip. Zůstali velmi překvapeni, když dostali aktuální verzi a série tam pořád byla. „Cože?! Ty chceš fakt mluvit na tohle nepěkné téma?“ Ano, chci. Chci o něm mluvit a to dokonce hned třikrát, protože – jak už jsem řekl – je to téma nám všem důvěrně známé. Vím, co si teď někteří z vás myslí: „Tak už to vyslov, ať je v tom jasno, o čem to bude!“ Dobrá tedy… Budu mluvit o tom strašném slovu na H, které není nic jiného, než hřích. O čem jiném jste si mysleli, že to bude?!? Hřích je slovo, které dneska nemá nikdo rád, a hlavně, je to slovo, které během staletí kompletně změnilo význam. Od původního „minutí se správného cíle“ se ze slova hřích stalo synonymum pro slovo „zločin“. Takže, zatímco kdysi byli hříšníci všichni lidé, kteří minuli Boží plán pro svůj život, dneska je hříšník někdo, kdo páchá skutečně odporné zlo: Možná nějaký násilník, terorista, nebo někdo, kdo netřídí odpad (to bude definice podle politické orientace). A protože většina z nás jsou v jádru slušní a spořádaní lidé, kteří zločiny nepáchají, za hříšníky se vlastně nikdo z nás nepovažuje. Což je škoda. Protože jen opravdový hříšník dokáže ocenit odpuštění hříchů. Ale to trochu předbíhám. Jasně, všichni se i dnes míjíme cíle, a to nejen Boží (ve kterého koneckonců mnozí ani nevěříme), ale dokonce i vlastní cíle. To ovšem nepovažujeme za hřích, nýbrž za úplně jiné slovo: chyby. Nikdo není dokonalý, a všichni děláme chyby, ale nazvat se kvůli tomu hříšníkem? To ne! To by bylo přehnané.

Aby bylo jasno, docela chápu, kde se odpor ke slově hřích v naší kultuře vzal. Je to následek falešného obrazu Boha. Nedávno jsem o tom mluvil. Lidé odmítají Boha na základě obrazů, které si o něm vytvořili, ale ty obrazy často nepopisují realitu, ale jsou spíše karikaturou opravdového obrazu. Karikatura zdůrazní nadmíru nějaký rys osobnosti a nakonec celý obraz zdeformuje, takže se výsledek originálu vlastně nepodobá. V Bibli je hodně o hříchu. Ve Starém i Novém Zákoně. Ježíš mluvil hodně o hříchu. Církev popisovala, co Ježíš s hříchem udělal. A tak není divu, že různí lidé začali kreslit portréty Boha jako někoho, kdo řídí svět pomoci pocitu viny a hanby. Vina je totiž mocný nástroj řízení. Když vytvoříte pocit viny, dokážete přesvědčit lidi, aby dělali to, co chcete. Dokážete manipulovat. Přesně to se během staletí kázání o hříchu stalo. Lidé začali vidět Boha jako boha viny, který manipuluje lidstvem. Bylo tedy nasnadě, že abychom se zbavili viny, musíme se zbavit také příčiny – tedy procitu provinění, který vyplývá z hříchu. Pokud dokážeme své hříchy nazvat omyly, a pokud dokážeme své chyby na někoho svést (rodinu, krátkodobou nepříčetnost, sociální společnost, šikanu ve škole, atd.), nedělá to z nás přece hříšníky, dělá to z nás oběti. Oběti systému a oběti boha viny, který pohání světová náboženství.

Bůh viny je však mýtus, rozhodně nepochází z obrazu Boha, jak jej vysvětlil Ježíš. Když si přečtete ty nejlepší záznamy o Ježíšově životě, zjistíte, že Ježíš se nejen hříšníky obklopoval, ale ti ho rádi následovali. Rádi s ním trávili čas, rádi ho zvali na návštěvy a dokonce na své mejdany. Ne, Ježíš se jim nesnažil zalíbit tím, že se snížil na jejich úroveň (jak to děláme někdy my, když chceme, aby nás nějaká skupina nebo parta přijala mezi sebe). Což ale ukazuje na jeden velmi důležitý fakt. Ježíš jim neprezentoval boha viny. Pokud by to dělal, lidé by od něj instinktivně odcházeli. Vždyť by to bylo přesně to, co jim celá jejich okolní společnost dávala najevo: „Jste hříšníci! Jste nečistí! Nechceme mít s vámi vztah! Jste nehodní!“ Ale z několika příkladů vidíme, že Ježíš si nedělá iluze a volně mluví o hříchu i s nimi. Nehledá jiný jazyk, nesnaží se mírnit to, co udělali. Mluví o nich dokonce jako o hříchem nemocných lidech. Nabádá je, aby už opustili život hříchu. Tak jak to, že navzdory otevřené řeči o hříchu ho mají hříšníci rádi a nepovažují jeho slovo za prezentaci boha viny? To je to, čemu musíme přijít na kloub. Protože v tom očividně církev selhává. Málokdo se dneska cítí pohodlně mluvit o hříchu s křesťanem, aby zároveň cítil, že ten hřích fakt smrdí, a přitom nebyl motivován ke změně vinou, ale láskou. Církev ztratila schopnost o hříchu mluvit upřímně, otevřeně a bez manipulace vinou.

Na začátku jsem napsal, že když to děláme, cítíme se uvolnění a dobře. Kolikrát jsem slyšel mluvit lidi o hříchu jako by to bylo něco šíleného od začátku. Ale ne! Hřích zhořkne a začne smrdět až posléze, ale na začátku vždy přináší uvolnění a zábavu. Jak říká Craig Groeschel: Pokud tě tvůj hřích nebavil, pak jsi ho nedělal správně. Hřích je nebezpečný ne proto, že od začátku vypadá hrozně a nepřátelsky. Je nebezpečný proto, že často vypadá jako skvělá volba, jako zábava, jako potěšení, dokonce jako útěcha. Vypadá lákavě. Protože je ale jen kousek od opravdového cíle, nakonec ho mineme a hřích posléze hnědne, začne zapáchat, zhořkne nám a nám nezbývá, než se ho snažit za každou cenu schovat. Což je přesně to, jak se všichni stáváme klasickými a trénovanými hříšníky. První lež. První krádež. První nevěra. Následek? Vždy to schováváme, vždy se snažíme hrát, že se nic nestalo. Hřích smrdí.

Na začátku ale nesmrdí. Na začátku vypadá vábně. Je navoněný. Chutná sladce. Chápete, co mám na mysli? To je motiv, který dokážeme vysledovat v Bibli ohledně bezhlavého naplňování chutí v našem životě. Autor Přísloví 27:7 třeba napsal: Sytý i pláství medu pohrdá, hladovému se každá hořkost sladká zdá. Jednoduchým způsobem tady píše, že pokud máš hlad, a já si myslím, že to může být jakýkoliv hlad – tělesný, duševní, finanční, sexuální, intelektuální, a tak dále, pokud máš opravdu hlad, i hořkost se ti zdá slaďoučká. Hlad přehlušuje skutečný stav věcí. Nakonec to však většinou dopadne tak, jak básnicky popsal ničemníky jeden z Jobových přátel (Job 20:12-14): I když mu zlo chutná v ústech sladce, i když je chová pod jazykem, i když je vychutnává, nemá naspěch, i když je převaluje na patře, v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed. A o to jde. Je to lidská zkušenost. Každý z nás tohle zklamání zažil. Vypadalo to tak vábně, ale vyklubal se z toho jed. Právě proto, že je to univerzální lidská zkušenost, všechna různá náboženství nebo filozofie, a dokonce i politika, psychologie a sociologie se snaží najít způsob, jak se s tímto zklamáním vypořádat, na koho svalit vinu, jak popřít hořkou chuť, a jak se tvářit, že jsme v pohodě. To je lidská zkušenost, a celý svůj život se stáváme stále lepšími v tom, jak se s takovým zklamáním vyrovnáváme. Každý po svém.

Zároveň je ovšem přítomnost hříchu velmi silně spjatá s naší existencí na téhle zemi. Nikdo z nás nikdy nezažil svět bez hříchu, takže si ani neumíme představit, jaké by to bylo žít ve světě, kde se nikdy nemusíš ničeho a nikoho bát, kde není zlo, kde neexistuje bolest, kde vztahu funguji na skutečné nepodmíněné lásce (a to nejen u tvých nejbližších, kde se o to snažíme, ale u všech lidí). Svět bez strachu, viny, porovnávání se, svět, který by nebyl chladným a bezcitným výběrem jen těch nejsilnějších. Nikdo z nás ani vzdáleně takový svět nezažil. Utopisticky však po něm toužíme, básnicky k němu vzhlížíme, něco uvnitř jakoby nám říkalo, že takový svět přece jen někde musí existovat. Proto vytváříme programy na humanizaci společnosti, polidšťování světa, proto tolik chceme věřit politikům slibujícím příchod ráje na zemi. Ta touha je vnitřní volání srdce, volání ztraceného ráje. Vyřežte všechny zmínky o tomhle a na světě máte o dost chudší svět umění, poezie a hudby! Myslím, že mi rozumíte. Chci vám dneska říct, že ta touha není ani hloupá ani utopistická. A chci také říct, že důvod, proč Ježíš a jeho následovníci mluví tolik o hříchu není to, aby tě individuálně mohli strašit a mohli s tebou pomoci viny manipulovat, ale že jim jde o něco mnohem grandióznějšího a většího: Vykoupení světa, který je dneska zhnědlý smradlavým hříchem do dokonalé krásy, kterou si neumíme ani trochu představit.

Důvod, proč Ježíš zemřel za naše hříchy, není to, že by se nedokázal vyrovnat s našimi pády a selháními jinak, že by třeba nedokázal hříchy prostě jen prominout. Ježíš zemřel proto, že započal něco nového, co jednoho dne dokoná při svém druhém příchodu, což je jedna ze základních doktrín křesťanství: Bůh promění svět, opona oddělující nebe od země spadne a země bude proměněna k dokonalému stavu. Takovému stavu, po kterém (podle apoštola Pavla) dneska dychtivě touží celé tvorstvo – celé stvoření totiž čeká na vykoupení ze světa hříchu. Hřích totiž není jen seznam tvých špatných skutků, je to kolektivní systém, ve kterém se svět nachází. Je to jako hydra vzájemně propojená a nedá se zničit tím, že přestaneme dělat jeden hřích. Je to systém, který nakonec zotročí každého, kdo je jeho součástí. Proto se Ježíš zdaleka nevypořádává jen s individuálním hříchem, který někdo z nás udělal, ale s celkovým systémem. Proto o něm jeho apoštolové psali, že se stal doslova sám hříchem, aby se smířil s celým světem! Ne jen s individuálními věřícími. Jaké je tedy jejich místo? 

Víte co? Podívejme se na tu pasáž společně. 2. Korintským 5:16-21: Od nynějška již proto nikoho neposuzujeme tělesně. I na Krista jsme kdysi měli tělesný názor, teď už ho ale známe jinak. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové! A to všechno je z Boha, který nás se sebou smířil skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám. Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.

Základní křesťanské poselství první církve se zdaleka netýkalo snahy se polepšit a žít svatější život (myslím to ve významu lepší, slušnější, atd.). Ne, základním poselstvím bylo, že Bůh skrze Ježíše započal něco nového: Rozhodl se vyhlásit válku systému světa ovládaného hříchem, s tímto světem se skrze Ježíše smířil, a nás pověřil o tomto smíření všem říct a doslova prosit lidi, aby se tedy na tomto základě rozhodli individuálně také smířit s Bohem. Když to udělají, pak se slovy Pavla stávají novým stvořením, kdy vše staré pominulo a Bůh dělá věci nově. To je základní poselství. A mimochodem, je to trochu paradox, protože když člověk přijme Ježíšovu nabídku smíření, stává se sice vnitřně novým stvořením, ale staré zvyky mu zůstávají a právě tam u nich nastává náš aktuální boj s hříchem, na který se podíváme podrobněji v dalších dvou příspěvcích. 

Skandálem Ježíšova poselství nebyla požadována změna chování, skandálem jeho poselství bylo vyhlášení válku hříchu a světu, který je hříchem ovládaný. Tato totální válka způsobila smrt Dárci života. Ale zároveň díky vzkříšení z mrtvých Ježíš započal proces proměny světa v nové stvoření, takže nakonec bude svět proměn a my vzkříšení stejně jako on, který se stal závdavkem, prvním, novým Adamem. Tak jako podle příběhu z Genesis přivedl starý Adam svět k hříchu, kdy mu otevřel dveře svým rozhodnutím, nový Adam, jak Ježíš autoři NZ někdy označují, otevřel dveře k tomu, aby se volání našeho srdce po ztraceném ráji jednou uskutečnilo. Proto tolik záleží na tom, jak dnes žijeme. Už dnes jsme totiž velvyslanci toho nového světa. Proto bojujeme v této válce. Proč to ale Bůh dělá? Proč Bůh vyhlašuje válku systému hříchu? Protože nás hřích zotročuje. Stává se závislostí, a Bůh jako milující Otec touží po tom, abys byl skutečně svobodný. Miluje tě natolik, že se rozhodl zatočit s celým systémem, který tě spoutává a zotročuje, ale o tom zase příště.

Milníky | Mých 10 nejoblíbenějších veršů z Novém Zákoně

Před několika lety jsme v létě měli v Elementu sérii Krédo – Můj životní verš, ve kterém několik našich řečníků a kazatelů probírali svůj nejoblíbenější verš z Bible. Moc se mi ta série líbila. Sám jsem tehdy nebyl její součástí, ale říkal jsem si: „Co by byl můj životní verš?“ A pak mě napadlo, co kdybych někdy mluvil na téma hned několika životních veršů, respektive na téma veršů z Nového Zákona, to je ta křesťanská část příběhu Bible, které mě nejvíce ovlivnily na mé cestě za Bohem? Všichni jsme totiž na cestě k Bohu nebo od něj, je to cesta postupného poznávání a (doufám) cesta stále větší důvěry vůči Bohu. V Elementu respektujeme rychlost i pozici každého člověka na jeho cestě k Bohu, ale také tajně doufám, že každý z nás se o krok blíž k Bohu přiblíží. Přál bych si, aby každý z nás měl skvělý vztah s Bohem. Je to cesta a proces, který vyžaduje postupné kroky. Čím je takový krok k Bohu způsobený? Může to být mnoho věcí – rozhovor o víře s někým, koho si vážíme u kafe; emocionální dotyk při zpívání písní, které se promění v projev vděčnosti Bohu; četba knihy, která nás osloví; když někomu nesobecky posloužíme. Jeden z nejčastějších kroků ale může být četba Bible a konkrétní verš, který nás tak moc osloví, že se stane naším mottem, krédem, signálem, měřícím milníkem. Stane se zkrátka zásadním milníkem, který způsobí krok blíž k Bohu.

Dneska bych chtěl mluvit o několika těchto milnících. Jeden z rysů mé osobnosti je, že si rád dělám seznamy na všechno možné – na knihy, které čtu; cesty, které podniknu; prostě na všechno. Když jsem nedávno četl blog Petera Ennse, jednoho z mých oblíbených teologů na téma 10 jeho nejoblíbenějších veršů z Bible, byl jsem inspirován se s vámi podělit o zásadní biblické milníky na mé cestě za Bohem za posledních téměř dvacet sedm let. Celou tu dobu totiž čtu Bibli. Stále znova a znova. V různých překladech. Česky. Anglicky. Postupně i na přeskáčku. Plynule jako celý text i studijně, kdy hledám konkrétní spojení nebo souvislosti. Bible je totiž fantastická kniha – stále v ní objevíte něco nového. Když čtete nějaký oblíbený román nebo praktickou knihu již poněkolikáté, už většinou víte, co následuje. Nic moc vás tam nepřekvapí. Takhle jsem jako dítě přečet asi 10x Robinsona Crusoa. Skvělá kniha. Na konci jsem ji ale znal skoro nazpaměť a když mi ji pak jednou četla babička a spletla se, protože ji únavou přeskočil řádek, opravil jsem ji. Nic mě nepřekvapilo. Znal jsem tu knihu nazpaměť. 

Ale Bible je skutečně jiná. Když ji čtu podesáté, osloví mě jiné věci, než když jsem ji četl poprvé. Autoři Bible totiž popisovali svůj vztah s Bohem a to, jak chápou Boží vztah k nám, proto se zdá, že je to živé slovo, které v nás neustále pracuje. Proto jsem se při přípravě na dnešní přednášku podíval do několika svých starých biblí, co a jak jsem si podškrtnul. Co mě oslovilo a proč. Dnes se tedy podívám na 10 zásadních milníků na mé cestě. Třeba to bude pro některé z vás inspirace, abyste si udělali vlastní seznam svých milníků a poděkovali Bohu za to, jak si vás přibližoval krok za krokem k sobě. Vždy vám přečtu verš a řeknu vám k tomu několik vět, čím je pro mě důležitý a zásadní, a v čem byl pro mě milníkem.

Skutky 15:19: Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže.

Tohle je jeden z nejdůležitějších veršů v Bibli vůbec. První křesťané pocházeli skoro bez výjimky z židovské kultury (byli dokonce považováni za židovskou sektu), ale když se začali obracet ke Kristu pohané (tedy nežidé), v církvi se rozhořel spor, zda je přípustné, aby se lidé, kteří s Bohem a jeho představou slušného chování mohli zapojit do církve aniž by se nejdříve nestali Židy. Tedy, aniž by se nenechali obřezat a přijali Mojžíšův zákon jako závazný kodex chování. Vznikla z toho velká diskuse, kterou ukončil touto větou Ježíšův vlastní bratr Jakub, a navždy tím ustanovil precedent, že k Bohu můžeme přijít bez překážek, a že církev by neměla lidem, kteří se obracejí k Bohu, dělat potíže, ale naopak by to měla dělat snazší. To je jedním ze zásadních milníků historie Elementu, protože tohle byla otázka, která nás stále provázela od našeho vzniku: Co můžeme udělat pro to, abychom ulehčili cestu k Bohu těm, kteří se k němu obracejí?

Galatským 3:28: Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

Ve světě, který si zakládá na statusu, postavení a titulech, je tato věta jak z jiné planety. V Kristu není rozdílu, a všichni jsme v něm jedno, bez ohledu na svůj sociální, etnický nebo genderový status. Křesťan nemůže být rasista, sexista nebo pyšný materialista. Ježíš mu to nedovolí. V Kristu jsme totiž všichni jedno, pokud jsme v Kristu. Proto je církev rodina.

Židům 6:19-20: Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš.

Před několika lety jsem kázal sérii o naději, kterou považuji za jednu z nejdůležitějších kázání a přednášek, které jsem kdy vyslovil. Pokud jste to minuli, najděte si to na podcastech. Tento verš jsem „objevil“ při přípravě série. Vyjadřuje symboliku místa za oponou, o kterém Židé věřili, že se tam spojuje nebe se zemí a bydlí tam Bůh. Bylo to svaté místo, kam nikdo neměl přístup. Boží svatost by jej totiž zničila. Jen jednou za rok tam vstoupil velekněz, označený a s provazy a konal tam bohoslužbu. V této silně symbolické větě píše autor(ka) Židům, že to naše naděje v Ježíši spočívá právě v tom, že „kotvu naší duše“ Ježíš zaťal právě na toto místo, kde bydlí Bůh a tím jednou provždy zrušil oponu, která nás odděluje od Boha.

Matouš 22:29: Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc.

Tohle řekl Ježíš při jednom sporu s učenci své doby. Pamatuji si, jak moc mě to oslovilo. Pokud nebudu znát Písmo a Boží moc, budou bloudit. Pokud budu znát Písmo, ale nebudu znát Boží moc, budu bloudit. Pokud budu znát Boží moc, ale nebudu znát Písmo, budu bloudit. Abych se v životě neztratil, potřebuji znát Písmo i Boží moc.

Skutky 19:15: Zlý duch jim odpověděl: „Ježíše znám, o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?”

V tomto fantastickém příběhu zkoušejí jistí potulní zaklínači vyhánět zlého ducha jménem Ježíše (při zaklínání používali jména různých bohů), a protože s Ježíšem jinak neměli nic společného, řekli „ve jménu Ježíše, kterého káže (apoštol) Pavel.“ Odpověď zlého ducha je neuvěřitelná: „Ježíše samozřejmě znám, je to Boží Syn. O Pavlovi jsem slyšel, má autoritu, protože slouží Ježíši. Ale kdo jste vy? Vás neznám. A nemáte nade mnou žádnou autoritu.“ Posedlý člověk pak zmlátil tyto zaklínače tak, že utíkali domů nazí a zkrvavení. Neuvěřitelná akce! Bez vztahu není autorita, pokud máme vztah s Ježíše, máme také autoritu.

Jakub 4:7-8: Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se vám.

Tento milník vyjadřuje základní motto mého života i Elementu: Přibližujte se k Bohu, on se přiblíží k vám. A mezitím, vzepřete se ďáblu, protože naše autorita pramení z přiblížení se k Bohu. Jsme na cestě a neustále se vymezujeme k němu nebo od něj.

1. Korintským 3:9: Jsme tedy Boží spolupracovníci.

Jeden z nejzásadnějších milníků mé cesty. Cože? Bůh si mě vybral jako svého spolupracovníka? Podílím se na jeho díle? Spolupracují s ním? Svědčím o Kristu a Duch svatý také? Takové pověření. Taková pocta.

Římanům 6:6: Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu.

Staré já, to jsem já bez Krista. Tento starý Lukáš je ukřižován s Kristem, už nežije, je pohřbený ve vodním křtu. Moje identita je nové stvoření. To vše ale proto, aby hříšné tělo (soubor návyků a zlozvyků ze starého života) bylo oslabeno a já nebyl otrokem hříchu, který musí dělat to, co si hřích přeje.

2.Tesalonickým  1:3: …vaše víra úžasně roste a všichni máte stále více lásky k druhým.

Tohle je cíl naší víry. Každý křesťan jako jednotlivec, ale také každá církev jako celek by měla usilovat o to, aby naše víra rostla a to dokonce úžasně, a všichni jsme měli stále více lásky jeden k druhému. Pokud tyto dva cíle nejsou dosaženy, nemáme naději. Jsme jen obyčejný spolek lidí, co se zajímají o podobné věci. Ale s tímto cílem je církev nadějí pro tento svět. A je to také moje přání ke každému z vás: Kéž vaše víra neustále roste a vaše vzájemná láska je stále silnější.

Koloským 3:11: Bude-li vám Kristus vším, zastíní všechno ostatní.
Poslední verš je z překladu Slovo na cestu. Je to jeden z posledních milníků na mé cestě. Pokud se Ježíš pro nás, kteří neseme jeho jméno (křesťan původně znamenal Kristovec), opravdu stane vším, pak zastíní všechno ostatní: Postavení, statusy, strach z toho, co se děje ve světě, přirozenou lidskou sobeckost, sny a cíle, prostě všechno. Když Ježíš zastíní všechno ostatní, zjistíme, že jsme našli smysl v životě, o kterém jsme ani netušili, jak moc pro nás může znamenat. To je můj poslední dnešní milník. Doufám, že vás některý oslovil a uděláte si s vděčností seznam svých milníků na cestě.