Slovo na H* | Léčba

Minulý týden jsem začal otázkou, zda jste někdy do slova na H šlápli. Barvitě jsem se vám snažil popsat, jak to vypadá a taky, jak to smrdí. Jeden z našich mimohradeckých posluchačů na podcastech přijel o víkendu na konferenci GLS do Hradce, a jakmile vylezl z auta, rovnou do toho šlápl! Vše, co jsem minulý týden popisoval, se tak stalo naprostou realitou. Není to totiž vůbec taková výjimka, jak bychom si mysleli. Víte, v této sérii mluvíme o hříchu, jeho zotročující moci, a o vysvobození, které Bůh skrze Ježíše pro nás získal – jen proto, že nás miluje jako ten nejlepší otec by mohl milovat své děti, které se ušpinily a padly do závislosti. Hřích není jen zločin, který se stává zřídkakdy. Je to minutí se cíle, je to život na horní hranici různých pravidel. A hřích se na nás snadno přichytí, jak koneckonců napsal autor(ka) Židům 12:1: Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Hřích nás tak snadno svazuje. Brání nám v běhu k cíli. Zabraňuje nám v opravdovém progresu. Slovo na cestu to překládá jako …hřích, ve kterém můžeme snadno uvíznout… To je děje každému z nás. Jen si všimněte, komu je dopis Židům adresován. Je napsán lidem, kteří svůj život Bohu vydali – jsou sice očištěni, ale stále žijí ve světě ovládaném pudy, kde se na ně lehce něco přichytí.

Co nás vyléčí? Odmítnutí či popření hříchu? To je možná varianta, kterou tolik lidí zkouší. Říkají: „Vlastně o nic nejde a vůbec, proč se zabývat hříchem? Každý ať si dělá, co uzná za vhodné.“ Jenže, podíváme-li se na svět okolo nás, také to podle toho vypadá. Ve světě, kde si každý dělá, co uzná za vhodné, vládnou žádosti těla, očí a pýcha života. Pomůže nám program svépomoci „self-help“? Nedávno jsem četl, co si o svépomoci myslí psycholog Henry Cloud, který celý systém self-help označil za skutečný protimluv. Tragédie hříchu, podle něj, spočívá v tom, že si nikdy nedokážeme sami pomoci – vždy potřebujeme pomoc zvenčí. Není tedy divu, že se mnozí lidé obracejí k různým projevům neorganizované spirituality nebo dokonce k organizovanému náboženství. Jenže, náboženství se s hříchem neumí vypořádat. Umí ho jen přikrýt. Každé náboženství vyžaduje poslušnost mnoha pravidel, a zároveň je v každém náboženství zakódované selhání: u přikázání je často napsáno „Tohle bys měl udělat, a pokud to neuděláš, zažiješ tohle.“ Nekraď, jinak ti useknou ruku. Neodmlouvej rodičům, jinak se nedožiješ dlouhého věku. Necizolož, nebo budeš ukamenovaný. Zkrátka, náboženství počítá s tím, že nezvládneme tyto pravidla dodržovat a tak zakódovala rovnou následky. Náboženství popisuje náš problém a navrhuje řešení: měli bychom, neměli bychom, ale udělali jsme to, a teď máme problém. Mám problém sám se sebou, s Bohem a s příslušníky svého náboženství. To je univerzální poselství všech náboženství. K tomu ovšem Boha ani nepotřebujeme. Vždyť jsme zklamali dokonce i sami sebe. Všichni jsme zklamali své vlastní očekávání a standardy. Vina a hanba jsou skutečné. Hodně z našeho životního hledání je motivováno vinou. Minulost ovšem nedokážeme změnit, uvízli jsme.

                              

To je přesně ten důvod, proč potřebujeme Krista, a nemůžeme se spokojit jen s náboženstvím a pokusy zalíbit se Bohu. Možná pomůže malý příklad. Apoštol Pavel byl velmi nábožný člověk, který ovšem opustil náboženství svých rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Tento Pavel později napsal církvi v Římě, která byla tvořena především bývalými pohany, kteří neměli poznání Boha skrze judaismus jako dříve Pavel. (Římanům 8:1) A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Hned velká dobrá zpráva na začátek! V Kristu tě Bůh již neodsuzuje. Možná cítíš vinu za věci ve své minulosti. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem neakceptovatelný, ale milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný, protože v Kristu není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v něm! Pak Pavel pokračuje (Římanům 8:2) Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Hřích a smrt spolu úzce souvisí. Na jiném místě v tomtéž dopise Pavel tvrdí, že mzdou hříchu je smrt. Když zhřešíš, něco zemře. Když zhřešíš ve svém manželství, vztah zemře. Když zhřešíš ve svém podnikání, něco zemře. Vztahy, věci, atd. manželství, národy, rodiny. To vše může zemřít. Zákon hříchu přináší smrt.

Tento zákon byl ale překonán jiným zákonem. Dám vám praktický příklad, jak jeden zákon může překonat druhý zákon. Když letíš letadlem, zmizí gravitace? Ne, zákon gravitace je stále stejný, ale jiný zákon překonává gravitační zákon. Zákon, který překonává zákon smrti, je zákon Ducha. Co je zákon Ducha? Zákon Ducha je odpuštění a milost. Někdo z vás zabil vztah skrze hřích, cítili jsme se špatně, snažili jsme se to napravit, ale nic nedokáže uzdravit vztah tím, že jsme dobří. Jediný způsob je dostat od ublíženého povolení, jestliže se rozhodne tě nechat vztah napravit. Zákon Ducha říká, že Bůh se rozhodil pozvat tebe a mně zpátky do vztahu, ne založené na našem slibu to dodržet, ale na svém odpuštění a milosti. Jeho zákon překonává zákon smrti. Bůh ti říká: Náboženství tě dostalo přesně na místo, kde jsem tě chtěl mít: kde potřebuješ spasitele, a přesně to jsem udělal. Poslal jsem Spasitele.

Římanům 8:3 Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro systémy, pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal Bůh. Jak? Poslal nové pravidla? Ne, poslal svého Syna. Dilema každého náboženství je to, co udělám s mou minulostí. Boží odpověď je dar svého Syna. Ježíš nás tedy od hříchu zachraňuje. To je dobrá zpráva.

Dává nám také strategii, jak nad hříchem vítězit – pokud ovšem chceme. A to je první problém s naší léčbou. Dokážeme se vyléčit, pokud chceme. Jenže my ne vždy chceme. Lidská přirozenost obvykle volí (byť jen zdánlivé) bezpečí před opravdovou svobodou. Archetypem je odchod Izraele z Egypta. Byli šťastni, že jsou svobodní. Jakmile ovšem přišly první potíže, hned začali váhat a lavírovat. Nakonec to vypadá, že by dali přednost otroctví, které znají před svobodou, která je riskantní. U nás to známe z politiky. Je to ovšem obecná lidská vlastnost všude a kdykoliv. Proto Pavel nabádá první křesťany, aby se nenechali znovu spoutat - čímkoliv (Galatským 5:1+13): V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. …Byli jste povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost, ale raději si navzájem v lásce pomáhejte. Proč to říká? Protože některé hříchy jsou příjemné natolik, jsou pro nás únikem tak dobrým, jsou zábavou tak moc, že se z nich dostat zkrátka nechceme. Raději žijeme v tělesnosti, což nakonec skončí tak, že si na sebe znovu naložíme otrocké jho.

Pokud ovšem chceme být svobodní, Pavel slibuje v Římanům 6:6 toto: Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Staré já, to jsem já bez Krista. Tento starý Lukáš je ukřižován s Kristem, už nežije, je pohřbený ve vodním křtu. Moje identita je nové stvoření. To vše ale proto, aby hříšné tělo (soubor návyků a zlozvyků ze starého života) bylo oslabeno a já nebyl otrokem hříchu, který musí dělat to, co si hřích přeje. Právě přijetím jeho daru života jsme se obrazně pověsili na kříž s ním a zemřeli jsme sami sobě a všem pudům, které řídí svět. Co je tedy součástí vítězné strategie za předpokladu, že chceme být na prvním místě svobodní? Pokud jsi již dal svůj život Kristu, zemřel jsi s ním, jak může být tělesnost zbavena moci, abychom už dále nesloužili hříchu?

Prvním krokem je život v plnosti Ducha svatého. V dopise církvi v Galácii napsal apoštol Pavel 5:16: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Je to jedno z Pavlových velkých témat. Stejnou věc píše na několika dalších místech, včetně oné pasáže církvi v Římě. Uvádí tam (Římanům 8:13): Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít. Co to znamená, žít Duchem? Dovolíme, aby se jeho práce v nás mohla rozvinout. Jeho působení v nás zahrnuje nápravu našeho vnitřního života a práci na našem charakteru, což se projeví v našem charakteru, v našich hodnotách, a nakonec i v naších vztazích. To proto pak Duch v nás působí své ovoce, kam patří láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Díky tomu se aktivně přibližujeme k Bohu, vzpíráme ďáblu a poddáváme se Bohu.

Druhým krokem je život ve společenství. Lidé, kterými se cílevědomě obklopuješ, a kterým dovoluješ, aby v diskusi formovali tvé názory, ovlivní jak moc budeš úspěšný v zápase s hříchem. Někteří ti pomohou vyhrát, jiní tě uvrhnout do ještě větší závislosti a otroctví. Život ve světle přináší život ve společenství, a ten nás vede k čistotě od hříchu. Jan to napsal ve svém dopise (1 Jan 1:7): Žijeme-li však ve světle, jako je on ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.

Třetí krok je vyznávání hříchů - uznání, že jsme minuli cíl a chceme se v tom napravit. Jan hned pokračuje a píše (1 J 1:8-9): Říkáme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. Když vyznáváme své hříchy Bohu (a někdy také i lidem), děláme významný krok k životě ve svobodě. Je to životní styl: Uznáváme, že jsme hříšní a pak s tím přicházíme k Bohu, který je věrný a spravedlivý. Hříchy nám odpustí, ne ovšem kvůli tomu, že musíme přesvědčit, ale proto, že Ježíš získal svobodu, do které musíme a můžeme vstoupit. Jen slovo varování: Pokud nežijeme ve společenství a pokud se nesnažíme přiblížit k Bohu a žít v jeho Duchu, pak jen vyznávání je málo pro život ve vítězství a pro úplnou léčbu od hříchu, který se tak snadno na nás přichytí.

Bůh tě má rád a chce pro tebe úplnou svobodu, díky které budeš svobodný milovat, riskovat, spojit se a měnit svět k lepšímu. Je těžké to dělat, když všechno, co v životě zvládneme, je jen ze sebe škrábat slovo na H, do kterého jsme šlápli jen proto, že jsme nedávali pozor. To je hlavní důvod, proč si musíme dát pozor na slovo na H.

Slovo na H* | Odměna

Šlápli jste někdy do toho? Já párkrát jo a nikdy, opravdu nikdy to nebyla moc hezká zkušenost. Nejdřív se jen sklouznete a pak – po nějaké chvíli – začnete něco cítit. Je to opravdu nepěkná vůně a nepříjemná záležitost. Snažíte se to seškrábnout, ale toho smradu se nemůžete zbavit za nic na světě. Tak to vypadá, když šlápneme do slova na H. Jak jistě ale víte z minulého blogu, v této sérii s poněkud poetickým názvem Slovo na H mluvíme o hříchu, což je činnost, která je nám všem dobře známa. Hovory o hříchu se dají v církvi očekávat, protože jedním z důvodů, proč do ní chodíme, je naděje, že naše hříchy jsou odpuštěny, jak ostatně napsal apoštol Pavel ve svém dopisu Římské církvi (5:8): Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Na rozdíl od toho, co si myslí většina lidí, křesťané nejsou a ani se nepovažují za lepší lidi, než jsou nekřesťané. Rozdíl mezi oběma skupinami je v přijetí toho, co Bůh udělal z lásky pro nás – Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšníky. Problém, který ovšem řešíme, je fakt, že jsme si na hřích všichni víceméně zvykli. Jak jsme si řekli minulý týden, nikdo z nás nikdy nezažil svět bez hříchu, takže si neumíme představit, jaké by to bylo žít ve světě, kde se nikdy nemusíš ničeho a nikoho bát, kde není zlo, neexistuje bolest, a kde vztahy funguji na nepodmíněné lásce. Svět bez strachu, viny, porovnávání se, svět, který by nebyl chladným a bezcitným výběrem jen těch nejsilnějších. Nikdo z nás ani vzdáleně takový svět nezažil. Utopisticky však po něm toužíme, básnicky k němu vzhlížíme, něco uvnitř jakoby nám říkalo, že takový svět přece někde musí existovat. Tato touha není vůbec hloupá. Důvod, proč Ježíš a jeho následovníci mluví tolik o hříchu není to, aby tě individuálně mohli strašit a mohli s tebou pomoci viny manipulovat, ale že jim jde o něco mnohem grandióznějšího: Vykoupení světa, který je dnes zhnědlý smradlavým hříchem do dokonalé krásy, kterou si neumíme ani trochu představit.

Vykoupení světa. Víte, vždy mě tak trochu dráždila otázka, proč Ježíš musel zemřít za každý hřích. Je zcela evidentní, že navzdory tomu, co někdy říkáme, není každý hřích stejně závažný. To je ovšem téma na později. Nicméně, pokud tomu tak bylo, logicky by se tak ti slušní mezi námi cítili ukřivděni. „Cože, za moje hříchy že zemřel? Já ale žádné velké hříchy nedělám, takže jeho oběť vlastně nepotřebuju.“ Není tohle přesně ta reakce, kterou někdy slyšíme jako reakci na zprávu o Ježíšově smrti za náš hřích? Není tohle přesně ta reakce, kterou někteří z nás mají? Není tohle přesně důvod, proč nevíme, jak uchopit zprávu o kříži? Musíme tedy vědět, že Ježíš zemřel za hříchy celého světa, a právě díky jeho vítězství nad hříchem můžeme zažít opravdové očištění od nasmrádlého hříchu v našem osobním životě. Naše osobní hříchy jsou totiž součástí celého kolektivního systému zkaženého světa. Tento systém nás dostal do otroctví (kde si nemůžeme pomoci – hřešíme stejně přirozeně jako bychom dýchali) a ovlivnil všechno, co děláme, co si myslíme, co děláme. Tragédie hříchu spočívá v tom, že na začátku je sladký a voňavý, uvolňuje a baví. Ale pak zhořkne, začne zapáchat a nakonec nás spoutá. Nakonec zotročí každého, kdo je jeho součástí.

Díky tomu je tento náš svět nakonec řízený několika základními pudy. Apoštol Jan o tom píše ve svém dopise (1 Jan 2:15-17): Nemilujte svět ani to, co je v něm. Kdo má v lásce tento svět, nemá v sobě lásku k Otci. Svět je samá touha těla, touha očí, namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa. Svět pomíjí tak jako jeho touhy, ale kdo plní Boží vůli, trvá navěky. Svět je samá touha těla, očí a namyšlenost života. Slovy jiného překladu Bible: Svět je řízený žádostí očí, žádostí těla a pýchou života. Když se zamyslíme, prakticky všechny naše hříchy, na které si vzpomeneme, vyplývají z jedné z těchto tří kategorií. Touha očí nabíjí chamtivost, porovnávání, závist, pomluvy, krádeže. Touha těla nabíjí všemožné sexuální hříchy, obžerství, bulimii. Namyšlenost života nabíjí sobectví, povyšování, rozbroje, konflikty, vraždy. Zkombinujte všechny tři a výsledkem máte čiré zlo. To je náš svět, řízený pudy. Tyto touhy jednoho dne pominou i s tímto světem, když Bůh promění svět v jeho tovární nastavení dokonalého dobra. Dnes ovšem stále žijeme na světě řízeném pudy. Je snad nějaký div, že mnozí žijeme v otroctví hříchu a ani o tom nevíme? Na ten malý nepříjemný smrad jsme si zvykli. Nikdy jsme totiž nezažili opravdový čerstvý vzduch. Což nepůsobí moc skvěle. Protože nás ale Bůh má opravdu rád a záleží mu na tom, abychom žili v opravdové svobodě, což někdy znamená nejen ve svobodě od ďábla, ale také svobodě od nás samotných, Ježíš zemřel za naše hříchy, dokonce ho Bůh učinil hříchem a touto smrtí Ježíš porazil moc ďábla a moc hříchu, která má tendence všechno spoutat a zničit. Proto nám Ježíš dává sílu s hříchem bojovat. Než si ovšem řekneme jak, musíme začít tím, že si povíme, proč je hřích tak destruktivní, a co s námi dělá na individuální rovině. Nejhorší je totiž, když jeho strategii ani nepoznáme.

Dovolte mi říct, že hřích je podvodník, otrokář a vrah. Hřích na první pohled vypadá lákavě a přitažlivě, aby se pak změnil ve smrtící rakovinu, která prorůstá celým životem člověka a způsobuje mu smrt. Hřích je nabízen v úhledném balení, ale je smrtelně nebezpečný. Každý z nás, kdo bojoval s nějakou závislostí, si moc dobře uvědomuje, o čem mluvím. Většina z nich totiž vznikla jako příjemný únik, zábava nebo zabití volného času. Ale jakmile závislost získala sebemenší prostor, dokázala si pro sebe vytvořit své území, kde panovala a postupně, plíživě, ovládla celý náš život. Když jsme se pokusili osvobodit, šlo to ztuha. Všechno to ovšem začalo tím, že jsme viděli, co je dobré, a díky pudům, kteří řídí tento svět, jsme zatoužili po tom zlém. Apoštol Pavel to rozebírá obšírně ve slavné pasáži ve svém největším a nepropracovanějším dopisu církvi do Říma. (7:8-10) Hřích se chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, a vzbudil ve mně všemožnou dychtivost. Bez Zákona je ovšem hřích mrtvý. Sám jsem kdysi žil bez Zákona, ale jakmile přišlo přikázání, hřích ožil a já jsem zemřel. Přikázání, které mělo být k životu, je mi tedy nakonec ke smrti. Nejprve v této pasáži píše o vztahu přikázání a životu ve hříchu. Mluví samozřejmě o Božích přikázáních, ale klidně si pod tím můžete představit jakákoliv dobrá pravidla, která vám někdo odmalička určí. Není snad pravdou, že když nám někdo dá správné a dobré pravidlo, máme později vnitřní nutkání jít až na jeho samotnou hranici a případně ho porušit? Klidně bychom mohli uvést banální příklady jako maximální povolená rychlost. Jezdím zásadně na její horní hranici nebo dokonce přes hranici. Hrozně, ale opravdu hrozně mě štvou lidé, kteří jedou pomaleji, než je horní hranice. Jsem naštvaný na lidi, kteří jedou 45 km/h tam, kde je 50. Od svého volantu je pvzbuzuji, aby přidali. Proč jen nejedou na maximum?! Banální příklad. Jenže to děláme i v mnohem důležitějších oblastech. Proč? Nemůžeme si pomoci. Dobré přikázání vzbudí žádost, touhu, prostě onen pud, který řídí svět.

Pavel pokračuje (7:11-13): Hřích se totiž chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, oklamal mě a jeho pomocí mě zabil. Zákon je ovšem svatý, přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. Přineslo mi tedy to dobré smrt? V žádném případě! Hřích se však projevil jako hřích: tím, co bylo dobré, mi způsobil smrt. Díky přikázání se tedy ukázalo, jak je hřích nevýslovně hrozný. Hřích mě oklamal a nakonec zabil. Dobré přikázání, dobré pravidlo, dobrý zákon a já přesto udělám opak. Je to proto, že jsem tak strašně hrozný? Ne. Nemůžu si pomoct. Hřích je, slovy Pavla, nevýslovně hrozný. A já díky němu žiju v otroctví, které mě pomalu a polehoučku zabíjí. Nakonec se pak stane to, co Pavel píše ve stejném dopise ještě později (Římanům 6:23): Odměnou hříchu je totiž smrt. Některé jiné překlady zde uvádějí slovo mzda, výplata. Odměna za dobře vykonaný hřích je nakonec vždycky smrt. 

Smrt znamená v podstatě přerušení. Smrt vztahu znamená přerušení vztahu. Tělesná smrt znamená přerušení spojení mezi tvou vnitřní stránkou (duch) a tvou vnější stránkou (tělo). Věčná smrt znamená přerušení mezi tebou a Bohem. Smrt něco dramaticky končí. Když jsme zhřešili, zemřela naše nevinnost. Zemřel náš vztah s Bohem. Do života vstoupila destrukce. Když budete číst příběh o první hříchu Adama a Evy, jejich hřích spočíval v základní touze po nezávislosti – budeme se řídit vlastními touhami. Jenže, v důsledku svého hříchu je člověk odloučen od Boha, stává se otrokem sebe samého a nastupuje cestu konfliktů s jinými lidmi. Krátce nato vidíme syny Adama a Evy, jak se navzájem zabíjejí, jsou vůči sobě plní nevraživosti a nenávisti. Vidíme, jak pýcha a závist naplnila člověka a odloučila ho od obecenství s Bohem, ke kterému byl stvořen. Vy to ale víte, to není novinka. Každý z nás má zkušenost s nějakým druhem smrti. Otázkou tedy spíše je: Jak se s tím vypořádáme? Co máme dělat? A jde vůbec něco dělat?

Naštěstí smrt jako odměna hříchu není celá věta, kterou Pavel napsal. V Ř 6:23 totiž dodává: Odměnou hříchu je totiž smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu. Hřích vyžaduje platbu, mzdu, odměnu. Ale Bůh dává dary. Dává dary proto, že si je nezasloužíme, proto, že pro ně nemůžeme nic víc udělat. Dává dary proto, že mu na nás záleží. Nabízí svůj dar věčného života každému, kdo je ochoten ho přijmout. Nevybírá si dopředu: Tobě dám a tobě ne. Přesto naše otázka stále zůstává platnou. Jak se vypořádáme s hříchem i ve světle našeho odpuštění, které jsme od Ježíše přijali jako dar? Je totiž jasné, že prostým přijetím daru života, který nám Ježíš zdarma nabízí, náš zápas s hříchem nekončí. Jedna věc je ale jiná. Bůh nám k tomu dává sílu. Dává nám k tomu nástroje. Dává nám všechno, co potřebujeme mít ke svobodnému životu. O tom napíšu příště. Celé to bude postaveno na verši Římanům 6:6, kde Pavel píše: Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu.

Pokud jste někdy alespoň zběžně četli Nový Zákon, určitě jste si všimli, jak mnoho je tam napsáno o kříži. Kříž byl krutý popravčí nástroj Římanů. A právě kříž se stal centrálním bodem historie, protože se na něm stala velká výměna, kdy Ježíš obětoval svůj život za nás a naše hříchy. Náš dlužní úpis byl vymazán, takže dnes před Bohem stojíme, jako bychom nikdy ve svém životě nezhřešili. To přináší bezpočet požehnání, která si nezasloužíme, ale která nám Bůh dává darem. Jedním z daru je síla a strategie, kterou nám Ježíš dává k životu, který už hříchu neslouží. Právě přijetím jeho daru života jsme se obrazně pověsili na kříž s ním a zemřeli jsme sami sobě a všem těm základním třem pudům, které řídí svět. Proto dokážeme zbavovat sami sebe a své zlozvyky moci, takže nakonec neotročíme hříchu a dokážeme žít ve svobodě. Co přesně nám Ježíš nabízí jako strategii, o tom si – jak velmi dobře tušíte – povíme příště v posledním díle seriálu Slovo na H.