Minulý týden jsem začal otázkou, zda jste někdy do slova na H
šlápli. Barvitě jsem se vám snažil popsat, jak to vypadá a taky, jak to smrdí.
Jeden z našich mimohradeckých posluchačů na podcastech přijel o víkendu na
konferenci GLS do Hradce, a jakmile vylezl z auta, rovnou do toho
šlápl! Vše, co jsem minulý týden popisoval, se tak stalo naprostou realitou.
Není to totiž vůbec taková výjimka, jak bychom si mysleli. Víte, v této
sérii mluvíme o hříchu, jeho zotročující moci, a o vysvobození, které Bůh skrze
Ježíše pro nás získal – jen proto, že nás miluje jako ten nejlepší otec by mohl
milovat své děti, které se ušpinily a padly do závislosti. Hřích není jen
zločin, který se stává zřídkakdy. Je to minutí se cíle, je to život na horní
hranici různých pravidel. A hřích se na nás snadno přichytí, jak koneckonců
napsal autor(ka) Židům 12:1: Když jsme tedy
obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který
nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Hřích nás tak snadno
svazuje. Brání nám v běhu k cíli. Zabraňuje nám v opravdovém
progresu. Slovo na cestu to překládá jako …hřích, ve kterém můžeme snadno
uvíznout… To
je děje každému z nás. Jen si všimněte, komu je dopis Židům adresován. Je napsán lidem,
kteří svůj život Bohu vydali – jsou sice očištěni, ale stále žijí ve světě
ovládaném pudy, kde se na ně lehce něco přichytí.
Co
nás vyléčí? Odmítnutí či popření hříchu? To je možná varianta, kterou tolik
lidí zkouší. Říkají: „Vlastně o nic nejde a vůbec, proč se zabývat hříchem?
Každý ať si dělá, co uzná za vhodné.“ Jenže, podíváme-li se na svět okolo nás,
také to podle toho vypadá. Ve světě, kde si každý dělá, co uzná za vhodné,
vládnou žádosti těla, očí a pýcha života. Pomůže nám program svépomoci „self-help“?
Nedávno jsem četl, co si o svépomoci myslí psycholog Henry Cloud, který celý
systém self-help označil za skutečný
protimluv. Tragédie hříchu, podle něj, spočívá v tom, že si nikdy
nedokážeme sami pomoci – vždy potřebujeme pomoc zvenčí. Není tedy divu, že se
mnozí lidé obracejí k různým projevům neorganizované spirituality nebo dokonce
k organizovanému náboženství. Jenže, náboženství se
s hříchem neumí vypořádat. Umí ho jen přikrýt. Každé
náboženství vyžaduje poslušnost mnoha pravidel, a zároveň je v každém
náboženství zakódované selhání: u přikázání je často napsáno „Tohle bys měl
udělat, a pokud to neuděláš, zažiješ tohle.“ Nekraď, jinak ti useknou ruku.
Neodmlouvej rodičům, jinak se nedožiješ dlouhého věku. Necizolož, nebo budeš
ukamenovaný. Zkrátka, náboženství počítá s tím, že nezvládneme tyto
pravidla dodržovat a tak zakódovala rovnou následky. Náboženství popisuje náš
problém a navrhuje řešení: měli bychom, neměli bychom, ale udělali jsme
to, a teď máme problém. Mám
problém sám se sebou, s Bohem a s příslušníky svého náboženství. To
je univerzální poselství všech náboženství. K tomu ovšem Boha ani
nepotřebujeme. Vždyť jsme zklamali dokonce i sami sebe. Všichni jsme zklamali
své vlastní očekávání a standardy. Vina a hanba jsou skutečné. Hodně
z našeho životního hledání je motivováno vinou. Minulost ovšem nedokážeme
změnit, uvízli jsme.
To je
přesně ten důvod, proč potřebujeme Krista, a nemůžeme se spokojit jen
s náboženstvím a pokusy zalíbit se Bohu. Možná pomůže malý příklad.
Apoštol Pavel byl velmi nábožný člověk, který ovšem opustil náboženství svých
rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Tento
Pavel později napsal církvi v Římě, která byla tvořena především bývalými
pohany, kteří neměli poznání Boha skrze judaismus jako dříve Pavel. (Římanům
8:1) A proto již není žádné odsouzení
pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Hned
velká dobrá zpráva na začátek! V Kristu tě Bůh již neodsuzuje. Možná cítíš
vinu za věci ve své minulosti. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar
jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je
ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice
jménem Hanba. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme.
Hanbu cítíme za to, co jsme. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem
neakceptovatelný, ale milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný,
protože v Kristu není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v něm! Pak Pavel pokračuje (Římanům 8:2) Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu
a smrti. Hřích a smrt spolu úzce souvisí. Na jiném místě v tomtéž
dopise Pavel tvrdí, že mzdou hříchu je smrt.
Když zhřešíš, něco zemře. Když zhřešíš ve svém manželství, vztah zemře. Když
zhřešíš ve svém podnikání, něco zemře. Vztahy, věci, atd. manželství, národy,
rodiny. To vše může zemřít. Zákon hříchu přináší smrt.
Tento zákon byl ale překonán jiným zákonem.
Dám vám praktický příklad, jak jeden zákon může překonat druhý zákon. Když
letíš letadlem, zmizí gravitace? Ne, zákon
gravitace je stále stejný, ale jiný zákon překonává gravitační zákon.
Zákon, který překonává zákon smrti, je zákon Ducha. Co je zákon Ducha? Zákon
Ducha je odpuštění a milost. Někdo z vás zabil vztah skrze hřích,
cítili jsme se špatně, snažili jsme se to napravit, ale nic nedokáže uzdravit
vztah tím, že jsme dobří. Jediný způsob je dostat od ublíženého povolení,
jestliže se rozhodne tě nechat vztah napravit. Zákon Ducha říká, že Bůh se
rozhodil pozvat tebe a mně zpátky do vztahu, ne založené na našem slibu to
dodržet, ale na svém odpuštění a milosti. Jeho zákon překonává zákon smrti. Bůh
ti říká: Náboženství tě dostalo přesně na místo, kde jsem tě chtěl mít: kde
potřebuješ spasitele, a přesně to jsem udělal. Poslal jsem Spasitele.
Římanům 8:3 Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal
svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk.
Na tomto těle odsoudil hřích. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro
systémy, pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal
Bůh. Jak? Poslal nové pravidla? Ne, poslal svého Syna. Dilema každého
náboženství je to, co udělám s mou minulostí. Boží odpověď je dar svého
Syna.
Ježíš nás tedy od hříchu zachraňuje. To je dobrá zpráva.
Dává
nám také strategii, jak nad hříchem vítězit – pokud ovšem chceme. A to je první
problém s naší léčbou. Dokážeme se vyléčit, pokud chceme. Jenže my ne vždy
chceme. Lidská přirozenost obvykle volí (byť jen zdánlivé) bezpečí před
opravdovou svobodou. Archetypem je odchod Izraele z Egypta. Byli šťastni,
že jsou svobodní. Jakmile ovšem přišly první potíže, hned začali váhat a
lavírovat. Nakonec to vypadá, že by dali přednost otroctví, které znají před
svobodou, která je riskantní. U nás to známe z politiky. Je to ovšem obecná
lidská vlastnost všude a kdykoliv. Proto Pavel nabádá první křesťany, aby se
nenechali znovu spoutat - čímkoliv (Galatským 5:1+13): V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil,
pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. …Byli jste
povoláni ke svobodě. Tu svobodu ovšem nemějte za záminku pro svou tělesnost,
ale raději si navzájem v lásce pomáhejte. Proč to říká? Protože některé hříchy
jsou příjemné natolik, jsou pro nás únikem tak dobrým, jsou zábavou tak moc, že
se z nich dostat zkrátka nechceme. Raději žijeme v tělesnosti, což nakonec
skončí tak, že si na sebe znovu naložíme otrocké jho.
Pokud
ovšem chceme být svobodní, Pavel slibuje v Římanům 6:6 toto: Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním,
aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Staré
já, to jsem já bez Krista. Tento starý Lukáš je ukřižován s Kristem, už
nežije, je pohřbený ve vodním křtu. Moje identita je nové stvoření. To vše ale
proto, aby hříšné tělo (soubor návyků a zlozvyků ze starého života) bylo
oslabeno a já nebyl otrokem hříchu, který musí dělat to, co si hřích přeje. Právě přijetím jeho daru života jsme se obrazně pověsili na kříž s ním a
zemřeli jsme sami sobě a všem pudům, které řídí svět. Co je tedy součástí
vítězné strategie za předpokladu, že chceme být na prvním místě svobodní? Pokud
jsi již dal svůj život Kristu, zemřel jsi s ním, jak může být tělesnost
zbavena moci, abychom už dále nesloužili hříchu?
Prvním krokem je život v plnosti Ducha
svatého. V dopise církvi v Galácii napsal apoštol Pavel 5:16: Žijte
Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům. Je to jedno z Pavlových velkých
témat. Stejnou věc píše na několika dalších místech, včetně oné pasáže církvi
v Římě. Uvádí tam (Římanům 8:13): Žijete-li
podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít. Co to
znamená, žít Duchem? Dovolíme, aby se jeho práce v nás mohla rozvinout. Jeho
působení v nás zahrnuje nápravu našeho vnitřního života a práci na našem
charakteru, což se projeví v našem charakteru, v našich hodnotách, a
nakonec i v naších vztazích. To proto pak Duch v nás působí své ovoce, kam
patří láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a
zdrženlivost. Díky tomu se aktivně přibližujeme k Bohu, vzpíráme ďáblu a
poddáváme se Bohu.
Druhým krokem je život ve společenství.
Lidé, kterými se cílevědomě obklopuješ, a kterým dovoluješ, aby v diskusi
formovali tvé názory, ovlivní jak moc budeš úspěšný v zápase
s hříchem. Někteří ti pomohou vyhrát, jiní tě uvrhnout do ještě větší
závislosti a otroctví. Život ve světle přináší život ve společenství, a ten nás
vede k čistotě od hříchu. Jan to napsal ve svém dopise (1 Jan 1:7): Žijeme-li však ve světle, jako je on ve
světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od
každého hříchu.
Třetí
krok je vyznávání hříchů - uznání, že jsme minuli cíl a chceme se v tom
napravit. Jan hned pokračuje a píše (1 J 1:8-9): Říkáme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás
pravda. Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám
naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti. Když vyznáváme své hříchy
Bohu (a někdy také i lidem), děláme významný krok k životě ve svobodě. Je
to životní styl: Uznáváme, že jsme hříšní
a pak s tím přicházíme k Bohu, který je věrný a spravedlivý. Hříchy
nám odpustí, ne ovšem kvůli tomu, že musíme přesvědčit, ale proto, že Ježíš
získal svobodu, do které musíme a můžeme vstoupit. Jen slovo varování: Pokud
nežijeme ve společenství a pokud se nesnažíme přiblížit k Bohu a žít
v jeho Duchu, pak jen vyznávání je málo pro život ve vítězství a pro
úplnou léčbu od hříchu, který se tak snadno na nás přichytí.
Bůh
tě má rád a chce pro tebe úplnou svobodu, díky které budeš svobodný milovat,
riskovat, spojit se a měnit svět k lepšímu. Je těžké to dělat, když všechno, co
v životě zvládneme, je jen ze sebe škrábat slovo na H, do kterého jsme šlápli
jen proto, že jsme nedávali pozor. To je hlavní důvod, proč si musíme dát pozor
na slovo na H.
Žádné komentáře:
Okomentovat