Série o ničem | Nic není nemožné

V tomto seriálu přednášek se společně díváme na důležitá a mocná slova nic nebo ne. Kdykoliv říkáš něčemu ne, říkáš něčemu jinému ano a kdykoliv říkáš něčemu ano, říkáš něčemu ne. Podobně to platí u slov nic a všechno. Kdykoliv někde máš jedno velké nic, máš jinde všechno, a kdykoliv máš někde všechno, jinde nemáš ani to nic. Princip zůstává stejný: Díky NIC na jedné straně máme VŠECHNO na druhé straně. V sérii spolu prodiskutujeme řadu veršů o ničem a o tom, co se z nich můžeme naučit a jak nám mohou pomoci v životě. Překvapivě je v Bibli celá řada veršů o ničem a úžasnou hloubkou o bohatství na druhé straně. Minule jsme probrali Žalm 23 s krásnou modlitbou krále Davida: Hospodin je můj pastýř, vážně mi nic nechybí. Celý Žalm pak popisoval, co to přesně znamená, že nám nic nechybí. Naučili jsme se, že i kdybychom procházeli stínem smrti, Bůh nám hlídá záda – pokud zůstává naším pastýřem. Pak je naše duše v pořádku a nic ji nechybí. Dnes se podíváme na další verš se slovem nic, tentokrát z evangelia Lukáše. Možná si pamatujete z předchozí série, že evangelium (slovo pochází z řečtiny) je v překladu dobrá zpráva, biblické evangelium je tedy dobrá zpráva o Ježíši. Evangelia (máme hned 4) jsou jak záznamem o Ježíšově životě, tak také svědectvím o jeho charakteru, o jeho působení a o jeho moci. A dnešní slovo je právě o jeho moci.

Dnešní verš zní: U Boha přece není nic nemožné. To je krásný slib. Svědčí o Boží všemohoucnosti – jinými slovy, že Bůh dokáže cokoliv. Zajímalo by mě, jestli byste uhodli, kdo tuto větu řekl. Je to v evangeliu a zní to jasně a kategoricky, takže to vypadá na Ježíše. Ale omyl. Ježíš to neřekl. Ne, že by neřekl něco podobného, jeho věta spíš zněla obráceně. Ve dvou následujících kapitolách evangelia Marka Ježíš nejprve napomíná otce zlým duchem posedlého syna, aby věřil, že mu Bůh dokáže pomoci (9:23): Pro věřícího je možné všechno. A o chvíli později při diskusi o tom, jak nesnadné je pro bohaté lidi vidět potřebu svého spasení a následném úděsu svých učedníků, kdo že tedy může být zachráněn, Ježíš říká (10:27): U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. U Boha je možné všechno. Ježíš tedy zcela jasně věřil stejnému principu, jako u naší dnešní věty: U Boha přece není nic nemožné. Nicméně, tuto větu nepronesl on. Zazněla o něm, a stala se určujícím posláním jeho života. Kdo ji pronesl? Podle evangelia Lukáše ji řekl anděl oznamující Marii poselství o tom, že porodí Mesiáše. Dovolte mi zde krátkou pauzu. Anděl? Oznamující poselství? Mesiáš? Copak to není pohádka?

Víte, krmíme děti pohádkami, ve kterých se stírá rozdíl mezi fikcí a skutečností. Vezměte si například Mikuláše, navštěvujícího rodiny spolu s čertem a andělem, aby ohodnotil chování malých dětí a dal jim podle toho dárek. Uhlí, když zlobí a něco sladkého, když jsou hodné. Pokud vám to rodiče dělali, možná si pamatujete na moment, kdy vám docvaklo, že to není reálné. Pro Ditu to bylo tehdy, když si všimla, že anděl má stejné boty jako její babička. Hm, tak tady něco nehraje! Už nikdy nebudu věřit, že Mikuláš, čert a anděl je reálný. Vždyť je to jen pohádka. Málokdo ale v naší kultuře ví, že Mikuláš byl opravdový. Byl to řecký biskup z Myry, který žil v letech 270-343, a který se proslavil tím, že dával dary potřebným tajně (například třem dcerám chudého muže, který si nemohl dovolit za své dcery zaplatit věno, což by vedlo nakonec k jejich neprovdání a pravděpodobně k nucené prostituci). Díky jeho modlitbám se také děly zázraky, což mu vyneslo přezdívku Divotvůrce. Tak se z reálného příběhu vyvinula pohádková postava Mikuláše, nebo Santa Klause. Když jako děti prokoukneme, že se za Mikuláše, anděla a čerta převlékají příbuzní, zničí to naší víru v reálnost těchto postav. Ale ve skutečnosti byl jejich příběh reálnější než se nám na první pohled zdálo. 

Stejně přistupujeme také k andělům. Podíváme se v kostele na sošky andělíčků, což jsou v barokní představě baculaté děti s křidélky – proto také svým dětem někdy říkáme, že je to celý andělíček. Úplně se tím stírá, jak reálně o andělech píší autoři Starého a Nového Zákona a jak často tam vystupují a hrají konkrétní důležitou roli. Díky historickému návyku dělat ze všeho pohádku, máme tendenci tyto zmínky přesunout do kategorie mýtů, bájí a pověstí. Andělé jsou ale reální. Jen to nejsou baculaté děti s křídly. Ve skutečnosti, když někdo viděl v biblických příbězích anděla, většinou padl hrůzou k zemi a se strachem se bál o svůj vlastní život. Byla to bytost nabitá světlem a mocí. (Když už jsme u toho, stejně tak ďábel není čertem. Není to chlupatá bytost s kopytem, ocasem, rohy a vyplazeným jazykem.) Zpátky ale k andělům. Co jsou zač? Stručně řečeno, andělé jsou Boží poslové. Autorka knihy Židům píše (1:14): Andělé jsou pouzí služebníci, duchové posílaní sloužit těm, jimž se má dostat spásy. Bible o andělech mluví více než dost: SZ více než 100x a NZ asi 160x. Je o nich zmínka v 34 knihách Bible. Ježíš o nich mnohokrát mluvil. Má jich být mnoho. Nespočet nebeského vojska (L 2:13), desetitisíce andělů (Žd 12:22), 12 legií andělů (Mt 26:53) a desetitisíce desetitisíců (Zj 5:11). Také mnoho významných křesťanů historie podává svědectví, že vidělo anděly. Například zakladatel Armády spásy William Booth. Andělé chránili misionáře a přinášeli poselství. Jsou to duchové, ale mohou se zjevovat lidem. Podle autorů Bible je jejich hlavním povahovým rysem to, že slouží Bohu: uctívají jej, chrání a vedou národy, oznamují soudy, oddělují spravedlivé od nespravedlivých, pomáhají na cestě spasení, vykonávají odpovědi na modlitby, pozorují a střeží nás. Jak jednou napsal Billy Graham: Andělé jsou tajní agenti na naší straně. Někdy lidé poznali okamžitě, že se jednalo o anděla, jindy se jim nejprve zdálo, jaká je to náhoda, že potkali tak „hodné“ lidi. Proto také autorka Židům nabádá k pohostinnosti (13:2 ČEP): S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Jak jistě vidíte, je to fascinující téma Bible, a historie je plná lidí, kteří měli takový nadpřirozený zážitek nebo nevysvětlitelné náhody v potížích…

Pojďme se ovšem podívat na kontext dnešní pasáže, kde zazněla naše věta: U Boha přece není nic nemožné. Celý příběh začíná u jisté ženy jménem Alžběta, která nemohla mít děti, ale Bůh pro ni udělal zázrak a ona otěhotněla. Syn, kterého porodila se stane proslulým prorokem Janem Křtitelem. Lukáš pak vypráví, že když byla v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, jménem Marie. Lukáš 1:28-33 Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“ Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“ 

Zkuste si představit, jaký šok to musel pro Marii být. Byla to velmi mladá dívka, pravděpodobně teenagerka, možná ji bylo tak patnáct let, která měla upřímnou víru v Boha. Byla zasnoubená Josefovi, který byl (jak bylo tehdy zvykem) pravděpodobně o dost starší. Sňatky byly většinou domluveny rodiči, když byla dívka ještě mladá a podle tehdejších poměrů od okamžiku zasnoubení nastalo jednoroční období, kdy se snoubencům sice říkalo manželé, ale dívka stále žila se svými rodiči. Toto jednoroční období mělo symbolizovat čistotu jejich slíbeného svazku: pokud by v té době porodila dítě, bylo jasné, že nezůstala pro svého manžela čistá, a kvůli nevěře by byl svazek rovnou anulován, dívka vystavěna posměchu a trestu, a muž byl terčem posměchu, že jeho vybraná žena byla dívka lehčích mravů. K Marii, k této upřímné dívce uprostřed tohoto čekacího období přichází anděl s oznámením, že ji dává skvělý dar: Má se radovat, protože si ji Bůh vybral, aby porodila Mesiáše, kterému dá jméno Ježíš, a který vykoupí lid z jejich hříchů. Skvělý dar. Jenže se nehodí, když jste zasnoubení s místním podnikatelem s nábytkem, a máte demonstrovat čistotu.

Marie se lekla, ale také začala přemýšlet, snaží se porozumět. Není hloupá, ví, jak se rodí děti. 34-37 „Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“ „Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. U Boha přece není nic nemožné.“ Po andělově ujištění, že u Boha není nic nemožného pak prohlašuje 38 Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tehdy od ní anděl odešel. To jsou slova statečné ženy. Jen se zamysleme. Po selhání prvních lidí je celý svět ztemnělý a pod vládou smrti. Skoro to vypadá, jako by Bůh hledal způsob, jak by do tohoto temného světa znovu mohl vejít. Zaklepe u Marie, protože potřebuje lidskou svobodu. Nemůže člověka, kterého stvořil svobodným, a který svobodně jeho vládu odmítl, vykoupit bez jeho svobodného přitakání Boží vůli. Marie je statečná a přijímá dar, který si nevysnila: tento dar ale nakonec zachrání její vlastní život. Marie byla statečnou ženou, která se stala matkou pouhým přitakáním Boží vůli. Slovo do ní vstoupilo a stalo se plodným skrze její poslušnost. Jenže, pak je tu Josef. Umíte si představit, jak Mariin andělský příběh musel znít jeho uším? „Jo, jasně, navštívil tě anděl. A kde, že ses s ním potkala? Jo, jasně! V ložnici!“ Jen trochu si umíme představit, jakou hořkost musel cítit, jakou zradu od Marie. Musel si myslet, že jeho vyvolená mu byla nevěrná...

Josef ale Marii upřímně miluje a tak ji nechce vystavit veřejnému posměchu. Raději ji propustí potají. Jasně, zbožní Židé na Mesiáše čekají. Ale takhle si jeho příchod nepředstavovali. To je námitka, kterou slyším často: proč přišel Ježíš tak nenápadně a nepoznán? Vždyť, jak by měl Bůh přijít na tento svět? S fanfárami? V moci? Co možná nejveřejněji? Ve své nebeské slávě? A pak se i on setkává s andělem a chápe, že se tu odehrává něco, čemu nerozumí, ale protože je zbožný, přijímá dar, po kterém netoužil. Pověst o nemanželském dítěti se jich ale bude držet. Marie byla neuvěřitelně statečná žena a Josef byl neuvěřitelně statečný muž, kteří si ani neuměli představit, že přijetím daru, který nechtěli, jim tento dar zachrání život. Ta věta: U Boha přece není nic nemožné, se stane klíčovým směrem a povzbuzením pro ně a nakonec pro většinu z nás. V Ježíšově příběhu jsou dva momenty, kdy Bůh svým působením bezprostředně zasahuje do hmotného světa: narození z panny a zmrtvýchvstání, kdy Ježíšovo tělo nezůstalo v hrobě a nepodlehlo rozkladu. Oba momenty jsou pro moderního člověka skandální: podle něho může Bůh působit v myšlenkách a idejích, ale ne v hmotné rovině. To nás ruší, protože to tam nepatří. V hmotném světě si chceme žít po svém. Jenže o to jde: Pokud je Bůh Bohem, nepohybuje se jen ve světě myšlenek a idejí. Jde o otázku: Patří mu i hmota? Pokud totiž Bůh nemá moc nad hmotou, není opravdu Bohem. Ale on tuto moc má, a početím a vzkříšením Ježíše otevírá nové stvoření: Jako náš Stvořitel je i naším Vykupitelem a Zachráncem. A je zřejmé, že takový Bůh může udělat skutečně cokoliv.

I my máme chvíle, kdy víme, že po nás Bůh chce nějaké rozhodnutí, nějaký skutek víry, nějaký krok do neznáma, který vyžaduje statečnost. Není překvapivé, že nás v těchto chvílích napadá totéž, co Marii: „Jak by se to mohlo stát, když…“ Naše KDYŽ má mnoho variant a alternativ. Kéž je nám ovšem dnes povzbuzením, že u Boha přece není nic nemožné!

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 

http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.

Série o ničem | Nic mi nechybí

Poprvé jsem na veřejnosti kázal v únoru roku 1990. Bylo to pár měsíců poté, co jsem se rozhodl začít následovat Ježíše a vydal jsem mu svůj život. Od té doby jsem kázal, přednášel a vyučoval doslova stovky, či spíše tisíce přednášek. Jen v Elementu je toto přepis mé 419. přednášky na nedělním setkání. Už se mi tedy stalo docela vícekrát, že za mnou někdo po nějakém kázání zašel a řekl mi, že ho dneska něco oslovilo. Na to se obvykle zeptám jednoduchou otázku: „Co přesně tě oslovilo?“ Víte, jak to je... Někdy člověka osloví něco, co přednášející vlastně ani neřekl. Většinou se mi dostane zajímavé odpovědi, a já si této zpětné vazby vážím. Párkrát se mi ale stalo něco jiného. Místo, aby ten člověk usměrnil svou dobře míněnou pochvalu, najednou nevěděl, o čem to vlastně bylo. V té chvíli je jen několik možností. Buď to kázání bylo tak špatné, že si uvědomil, jak moc je potřeba mě povzbudit – kdyby mi totiž neřekl něco pozitivního, třeba bych to vzdal a už nikdy nekázal. Nebo se mu líbil celkový pocit, ale vůbec netuší, co jsem říkal a proč jsem to říkal. I to se stává. Někdy mi to trochu ale žel připomíná jeden rádoby vtip, jak paní byla nemocná a nemohla do církve, ale její muž ano. Tak šel, a když přišel domů, paní se ho ptala, o čem to bylo. „Myslím, že kazatel mluvil něco o Bohu.“ Jinými slovy, nic si nepamatoval! Chtěl bych tak všem těmto lidem udělat radost, a proto právě začínáme novou sérii, která se jmenuje: Série o ničem. 

Někteří teď nevíte, co si myslet. Vzpomínáte na to, že i loni tady byla série s názvem Slovo na H, a vy jste netušili, jak to zavane. (Omlouvám se, nemohl jsem si to odpustit…) Ale na to, že to bude o ničem, to bude trvat docela dlouho, ne? Ve skutečnosti, tato série bude trvat až do Vánoc. Neuvěřitelné. Copak se dá mluvit o ničem tak dlouho? Dá, věřte mi… Série o ničem je série o důležitém a mocném slově nic nebo ne. Já vím, chceme být pozitivní, ale kdykoliv říkáš něčemu ne, říkáš něčemu jinému ano a kdykoliv říkáš něčemu ano, říkáš něčemu ne. Podobně to platí u slov nic a všechno. Kdykoliv někde máš jedno velké nic, máš jinde vlastně všechno, a kdykoliv máš někde všechno, jinde nemáš ani to nic. Když to říkám, vždy si vzpomenu na jednu mou oblíbenou píseň od Kari Jobe, kde zpívá Bohu tyto slova: “If I have you, I have everything, but without you, I have nothing.” Když mám tebe, mám vše, ale bez tebe nemám nic. Víte, je to 28 let, když jsem si uvědomil, že všechny mé sny a touhy o tom, co bych chtěl být, jsou ničím ve srovnání s tím, kým pro mě Ježíš může být. Toužil jsem po příteli, který stojí vždy na mé straně. Ale o tom jsem tady mluvil v létě, můžete si to poslechnout na podcastech. Princip ovšem zůstává stejný: Kdykoliv máš někde všechno, jinde nemáš nic.

Proto jsme se rozhodli mluvit o slově nic. Díky NIC na jedné straně máme na druhé straně VŠECHNO. V sérii spolu prodiskutujeme řadu veršů o ničem a o tom, co se z nich můžeme naučit a jak nám mohou pomoci v životě. Budete asi překvapeni. V Bibli je opravdu celá řada veršů o ničem, které mají úžasnou hloubku o tom, co je na druhé straně. Prvním takovým veršem je krásný začátek Žalmu 23:1. Je tam napsáno: Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. Tento verš se mi moc líbí v přebásnění Daniela Rause: Hospodin je můj pastýř, vážně mi nic nechybí. Jen pro vysvětlení: Slovo Hospodin, které nám zní poněkud archaicky a nesrozumitelně, je český ekvivalent, místo vlastního jména židovského Boha. Mohli bychom to napsat také jako Pán Bůh. Je to proto, že Židé z pocitu bázně a vážnosti nechtěli vyslovit jméno, které Bůh zjevil Mojžíšovi: JHVH, což někdy vyslovujeme jako Jahve, a my to máme v české Bibli opisem: „Jsem, který jsem“. Mluvíme tady tedy o Bohu, ale ne o ledajakém bohu, ne o jednom z mnoha starověkých bohů, ale mluvíme o Bohu s velkým B, Stvořiteli nebe a země. A o tomto Bohu píše král David tento Žalm, ve kterém jej označuje za svého pastýře, díky čemuž mu vážně nic nechybí!

Žalmy jsou velmi důležitou součástí Bible. Většinou je to poezie utrpení psaná v životních bouřkách. Někdy se cítíme jako lidé ve vleku okolí: Říkáme, že se už nezměníme. Žalmy jsou ale modlitby, které nám vracejí perspektivu. Když je budeme číst, všimneme si jednoho zajímavého rysu: naprosté upřímnosti. Žalmista je člověk, který neváhá radikálně Boha chválit, když se mu věci daří a když jde kupředu. Se stejnou vášnivostí ale také Bohu spílá, že na něj zapomněl, když jdou věci ke dnu. Se stejnou upřímnosti se kaje a Boha hledá. A v naprosté upřímnosti Bohu radí, jak má být zlý na jeho nepřátele. Proto byly Žalmy vždy tak oblíbenou součástí bohoslužeb v židovství i v křesťanství. Ukazují totiž na opravdový vztah člověka a Boha, kde se člověk nemusí modlit naučené básně, ale kde může být sám sebou, nahý a odhalený před Boží tváří. Je to vztah, kde si člověk může dovolit říct Bohu úplně všechno. Proto křesťané rádi tyto Žalmy čtou a modlí se je, protože prožívají podobné emoce. Věří Bohu, mají ho rádi, ale někdy mu vůbec nerozumí a jsou na něho naštvaní. Někdy se cítí opuštěni. Žalmy zachycují všechny tyto emoce. Navíc na sebe pěkně navazují. Krásně to jde vidět právě v sousedství Žalmu 23. Ve 22. Žalmu vyznává autor své starosti, což dává prostor pro uklidnění v Žalmu 23, a nakonec vede k úplnému výkřiku chvály v Žalmu 24. Hezky to na sebe navazuje, a protože máme také v Bibli historické knihy, které popisují události, ve kterých Žalmista svou modlitbu zapsal, dává nám to krásný příklad komentáře – něco jako byste si psali deník. A tady je David nadšený. Díky Bohu mu vážně nic nechybí.

Přečteme si nyní postupně celý Žalm 23, což je koneckonců asi nejznámější Žalm vůbec. Žalm 23:1: Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. Jeho autor legendární židovský král David byl kdysi na začátku svého života pastýřem a tak věděl přesně, co si má představit pod slovy, že Bůh je jeho pastýř. Pastýř měl několik důležitých úloh, mezi něž patřilo zejména to, že se staral o dobrou pastvu pro své ovce (znal a vodil je na místa, kde se stádo mohlo napást, což nám přijde jako lehký úkol, protože žijeme v zelené zemi, ale pro autora z Izraele, obklopeného pouští, to ukazovalo na skutečnou práci a skutečnou péči), a byl také tím, kdo své stádo chrání před smrtelnými predátory (v Izraeli především před vlky a medvědy). Nic mi nechybí neznamená nutně přepych, to David koneckonců celoživotně nezažíval. Spíše to ukazuje na to, že Bůh jako můj pastýř mi zajišťuje opravdové prostředí, abych vzkvétal, a že mě chrání před tím Zlým. Slova Nic mi nechybí vyniknou teprve při četbě zbytku této modlitby, tohoto Žalmu. David to rozvíjí do detailů. Všimněte si pozorně, čím pokračuje a jak na to navazuje.

Žalm 23:2-3 Na zelených loukách mi dává spočinout, ke klidným vodám mě přivádí, mou duši obnovuje, po stezkách spravedlnosti vodí mě pro jméno své. Dává mi uléhat na zelené trávě je pro Izraelitu ve vyprahlé zemi opravdovým požehnáním. Zná místa, kde zelená tráva je, a přesně tam mě přivádí, abych tam mohl nabrat sílu a mohl si tam odpočinout. Mou duši občerstvuje, nebo jak někteří překládají Mou duši mi navrací, to implikuje bezpečný domov naší duše. Když je Bůh mým pastýřem, pak to znamená, že se mé duši daří opravdu dobře. Cítím se celistvý. Cítím se bezpečně. Čerpám z klidných vod. Vodí mě po stezkách spravedlnosti ukazuje, že čím blíž jsem k němu, tím lépe vím, co je správné a kam jít. Prostě, tohle je hodně pozitivní obraz. Skoro to vypadá, jako by Bůh sliboval šťastný život bez potíží. Budeme mu blízko a vše je dobré. Nic nám nechybí.

Pak se ovšem najednou změní soundtrack! Místo pokračujícího štěstí v zelené trávě je tu najednou temný stín. Mohli bychom ho nazvat stínem smrti. Žalm 23:4 I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Celý koncept údolí stínu smrti ukazuje na několik věcí: Opravdu někdy procházíme temným údolím, kde nevidíme moc dobrou budoucnost. Je tedy evidentní, že i Boží člověk (jako byl David) se stínům smrti vyhnout nemůže. Patří k životu. Stíny jsou ovšem možné právě tam, kde je světlo. Všimli jste si toho někdy? Pokud kráčíte v hluboké tmě, žádný stín nevrháte. Ten se objeví jen tehdy, když se za vámi objeví nějaké světlo. Tehdy začnete vrhat na svou cestu stín. Ne, to neznamená, že nutně odcházíte od Boha pryč. Může to být jen moment, kdy se zdá natolik nepřítomný, že žádné světlo nevidíme. Přitom však může hlídat naše záda. Někteří tohle potřebujete slyšet – stín, který cítíš jako stín smrti, je ve skutečnosti důkazem, že Bůh ti hlídá záda! David zároveň říká, že prochází údolím. Údolí je specifické. Můžeš v něm jít jen dopředu nebo dozadu. Neznamená to, že do našeho životního údolí nás vede Bůh – patří to k životu, že se dostáváme do údolí. Nikde nemáme zaslíbení, že se nám údolí stínu vyhne. Zato máme slib, že Bůh bude v tomto údolí s námi. Neřekl snad Ježíš, že je s námi až do skonání věků? Máme však vydržet a jít kupředu, protože se ani ve stínu údolí nemusíme ničeho bát, Boží prut a hůl nás konejší. Slovo prut někteří překládají jako žezlo nebo berla, což byl královský atribut, symbol autority. Hůl je nástroj pastýře, žezlo krále. Jinými slovy, ve stínech údolí se nemusíme zastavit nebo jít zpátky při vědomí, že Bůh je králem, který vládne a ví, co dělá.

Pak je tady další zajímavý verš. Kromě údolí je tu hostina před zraky nepřátel. Žalm 23:5 Před zraky protivníků stůl mi prostíráš, hlavu mi olejem potíráš, můj kalich přetéká. Nevím, zda jste si toho někdy všimli, ale čím blíž Bohu jsme, tím blíž se někdy zdají naší nepřátelé. Bůh se v tomto okamžiku ovšem stává zdrojem života – sytí nás, občerstvuje nás. A to vše právě před zraky nepřátel. Bůh s námi má oslavnou večeři ne až když projdeme údolím stínů smrti, ale přímo uprostřed, v přítomnosti nepřátel. Chce naší radost uprostřed našich starostí. Celé to rozvíjí stejný motiv – i kdyby se ti děly těžkosti, kdy tvou duši zastíní oblak smrti, i kdyby se proti tobě sestrojili tví nepřátelé, Bůh tě hodlá občerstvovat i v těchto chvílích. Právě tehdy nás žehná nejvíce. Bůh není ovlivněn množstvím tvých nepřátel, protože s ním jich je víc. Nakonec David končí slovy (Žalm 23:6): Dobro a láska mě budou provázet po všechny dny mého života, zůstávat budu v domě Hospodinově po dlouhý, věčný čas. Jinými slovy: Proto vím, že Bůh je mým vším. Proto také se vracím do jeho rodiny. Když David píše tato slova, Boží dům (chrám) ještě nestál. O čem tedy mluví? Duchovní význam domova je rodina. David říká, že nakonec si nepřeje nic jiného, než zůstávat s Boží rodinou. Právě tehdy mu vážně nic nechybí.

Když máš Boha, když ho opravdu máš uprostřed údolí a uprostřed nepřátel – tehdy i když nemáš nic, máš všechno. Bůh je opravdu vším. Přivádí nám to hodně otázek: Co to znamená, že Bůh je pro mě vším? Jak to můžeme žít? Jak se můžeme dostat do takového vztahu důvěry a vděčnosti, že s apoštolem Pavlem řekneme, že všechno, co jsme měli bez Krista jste považovali za nic, protože poznat Ježíše převyšuje všechno. Láska nás natolik přetaví a zasáhne, že jsme schopni a ochotni opustit pro něj všechno. Co se tedy musí stát, abychom mohli žít tak, že nám nic nechybí? Všiml jsem si, že lidé vyrostlí v nedostatku mají něco jako hladové oči – nikdy nemají dost. Neustále hledají životní spokojenost. Kdy se naše oči nasytí? Hladové oči se projevují v různých formách: od materialismu až po vztahovou naději. Nakonec zjistíme, že je to mýtus - ta či to mě udělá šťastným. Hledáme něco, co nasytí naše srdce a naše oči. Hledáme vnitřní spokojenosti, která se projeví navenek. Máme-li Boha jako pastýře, vážně nám nic nechybí. Proto se má duše má dobře.

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 
http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.