Série o ničem | Nic mi nechybí

Poprvé jsem na veřejnosti kázal v únoru roku 1990. Bylo to pár měsíců poté, co jsem se rozhodl začít následovat Ježíše a vydal jsem mu svůj život. Od té doby jsem kázal, přednášel a vyučoval doslova stovky, či spíše tisíce přednášek. Jen v Elementu je toto přepis mé 419. přednášky na nedělním setkání. Už se mi tedy stalo docela vícekrát, že za mnou někdo po nějakém kázání zašel a řekl mi, že ho dneska něco oslovilo. Na to se obvykle zeptám jednoduchou otázku: „Co přesně tě oslovilo?“ Víte, jak to je... Někdy člověka osloví něco, co přednášející vlastně ani neřekl. Většinou se mi dostane zajímavé odpovědi, a já si této zpětné vazby vážím. Párkrát se mi ale stalo něco jiného. Místo, aby ten člověk usměrnil svou dobře míněnou pochvalu, najednou nevěděl, o čem to vlastně bylo. V té chvíli je jen několik možností. Buď to kázání bylo tak špatné, že si uvědomil, jak moc je potřeba mě povzbudit – kdyby mi totiž neřekl něco pozitivního, třeba bych to vzdal a už nikdy nekázal. Nebo se mu líbil celkový pocit, ale vůbec netuší, co jsem říkal a proč jsem to říkal. I to se stává. Někdy mi to trochu ale žel připomíná jeden rádoby vtip, jak paní byla nemocná a nemohla do církve, ale její muž ano. Tak šel, a když přišel domů, paní se ho ptala, o čem to bylo. „Myslím, že kazatel mluvil něco o Bohu.“ Jinými slovy, nic si nepamatoval! Chtěl bych tak všem těmto lidem udělat radost, a proto právě začínáme novou sérii, která se jmenuje: Série o ničem. 

Někteří teď nevíte, co si myslet. Vzpomínáte na to, že i loni tady byla série s názvem Slovo na H, a vy jste netušili, jak to zavane. (Omlouvám se, nemohl jsem si to odpustit…) Ale na to, že to bude o ničem, to bude trvat docela dlouho, ne? Ve skutečnosti, tato série bude trvat až do Vánoc. Neuvěřitelné. Copak se dá mluvit o ničem tak dlouho? Dá, věřte mi… Série o ničem je série o důležitém a mocném slově nic nebo ne. Já vím, chceme být pozitivní, ale kdykoliv říkáš něčemu ne, říkáš něčemu jinému ano a kdykoliv říkáš něčemu ano, říkáš něčemu ne. Podobně to platí u slov nic a všechno. Kdykoliv někde máš jedno velké nic, máš jinde vlastně všechno, a kdykoliv máš někde všechno, jinde nemáš ani to nic. Když to říkám, vždy si vzpomenu na jednu mou oblíbenou píseň od Kari Jobe, kde zpívá Bohu tyto slova: “If I have you, I have everything, but without you, I have nothing.” Když mám tebe, mám vše, ale bez tebe nemám nic. Víte, je to 28 let, když jsem si uvědomil, že všechny mé sny a touhy o tom, co bych chtěl být, jsou ničím ve srovnání s tím, kým pro mě Ježíš může být. Toužil jsem po příteli, který stojí vždy na mé straně. Ale o tom jsem tady mluvil v létě, můžete si to poslechnout na podcastech. Princip ovšem zůstává stejný: Kdykoliv máš někde všechno, jinde nemáš nic.

Proto jsme se rozhodli mluvit o slově nic. Díky NIC na jedné straně máme na druhé straně VŠECHNO. V sérii spolu prodiskutujeme řadu veršů o ničem a o tom, co se z nich můžeme naučit a jak nám mohou pomoci v životě. Budete asi překvapeni. V Bibli je opravdu celá řada veršů o ničem, které mají úžasnou hloubku o tom, co je na druhé straně. Prvním takovým veršem je krásný začátek Žalmu 23:1. Je tam napsáno: Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. Tento verš se mi moc líbí v přebásnění Daniela Rause: Hospodin je můj pastýř, vážně mi nic nechybí. Jen pro vysvětlení: Slovo Hospodin, které nám zní poněkud archaicky a nesrozumitelně, je český ekvivalent, místo vlastního jména židovského Boha. Mohli bychom to napsat také jako Pán Bůh. Je to proto, že Židé z pocitu bázně a vážnosti nechtěli vyslovit jméno, které Bůh zjevil Mojžíšovi: JHVH, což někdy vyslovujeme jako Jahve, a my to máme v české Bibli opisem: „Jsem, který jsem“. Mluvíme tady tedy o Bohu, ale ne o ledajakém bohu, ne o jednom z mnoha starověkých bohů, ale mluvíme o Bohu s velkým B, Stvořiteli nebe a země. A o tomto Bohu píše král David tento Žalm, ve kterém jej označuje za svého pastýře, díky čemuž mu vážně nic nechybí!

Žalmy jsou velmi důležitou součástí Bible. Většinou je to poezie utrpení psaná v životních bouřkách. Někdy se cítíme jako lidé ve vleku okolí: Říkáme, že se už nezměníme. Žalmy jsou ale modlitby, které nám vracejí perspektivu. Když je budeme číst, všimneme si jednoho zajímavého rysu: naprosté upřímnosti. Žalmista je člověk, který neváhá radikálně Boha chválit, když se mu věci daří a když jde kupředu. Se stejnou vášnivostí ale také Bohu spílá, že na něj zapomněl, když jdou věci ke dnu. Se stejnou upřímnosti se kaje a Boha hledá. A v naprosté upřímnosti Bohu radí, jak má být zlý na jeho nepřátele. Proto byly Žalmy vždy tak oblíbenou součástí bohoslužeb v židovství i v křesťanství. Ukazují totiž na opravdový vztah člověka a Boha, kde se člověk nemusí modlit naučené básně, ale kde může být sám sebou, nahý a odhalený před Boží tváří. Je to vztah, kde si člověk může dovolit říct Bohu úplně všechno. Proto křesťané rádi tyto Žalmy čtou a modlí se je, protože prožívají podobné emoce. Věří Bohu, mají ho rádi, ale někdy mu vůbec nerozumí a jsou na něho naštvaní. Někdy se cítí opuštěni. Žalmy zachycují všechny tyto emoce. Navíc na sebe pěkně navazují. Krásně to jde vidět právě v sousedství Žalmu 23. Ve 22. Žalmu vyznává autor své starosti, což dává prostor pro uklidnění v Žalmu 23, a nakonec vede k úplnému výkřiku chvály v Žalmu 24. Hezky to na sebe navazuje, a protože máme také v Bibli historické knihy, které popisují události, ve kterých Žalmista svou modlitbu zapsal, dává nám to krásný příklad komentáře – něco jako byste si psali deník. A tady je David nadšený. Díky Bohu mu vážně nic nechybí.

Přečteme si nyní postupně celý Žalm 23, což je koneckonců asi nejznámější Žalm vůbec. Žalm 23:1: Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. Jeho autor legendární židovský král David byl kdysi na začátku svého života pastýřem a tak věděl přesně, co si má představit pod slovy, že Bůh je jeho pastýř. Pastýř měl několik důležitých úloh, mezi něž patřilo zejména to, že se staral o dobrou pastvu pro své ovce (znal a vodil je na místa, kde se stádo mohlo napást, což nám přijde jako lehký úkol, protože žijeme v zelené zemi, ale pro autora z Izraele, obklopeného pouští, to ukazovalo na skutečnou práci a skutečnou péči), a byl také tím, kdo své stádo chrání před smrtelnými predátory (v Izraeli především před vlky a medvědy). Nic mi nechybí neznamená nutně přepych, to David koneckonců celoživotně nezažíval. Spíše to ukazuje na to, že Bůh jako můj pastýř mi zajišťuje opravdové prostředí, abych vzkvétal, a že mě chrání před tím Zlým. Slova Nic mi nechybí vyniknou teprve při četbě zbytku této modlitby, tohoto Žalmu. David to rozvíjí do detailů. Všimněte si pozorně, čím pokračuje a jak na to navazuje.

Žalm 23:2-3 Na zelených loukách mi dává spočinout, ke klidným vodám mě přivádí, mou duši obnovuje, po stezkách spravedlnosti vodí mě pro jméno své. Dává mi uléhat na zelené trávě je pro Izraelitu ve vyprahlé zemi opravdovým požehnáním. Zná místa, kde zelená tráva je, a přesně tam mě přivádí, abych tam mohl nabrat sílu a mohl si tam odpočinout. Mou duši občerstvuje, nebo jak někteří překládají Mou duši mi navrací, to implikuje bezpečný domov naší duše. Když je Bůh mým pastýřem, pak to znamená, že se mé duši daří opravdu dobře. Cítím se celistvý. Cítím se bezpečně. Čerpám z klidných vod. Vodí mě po stezkách spravedlnosti ukazuje, že čím blíž jsem k němu, tím lépe vím, co je správné a kam jít. Prostě, tohle je hodně pozitivní obraz. Skoro to vypadá, jako by Bůh sliboval šťastný život bez potíží. Budeme mu blízko a vše je dobré. Nic nám nechybí.

Pak se ovšem najednou změní soundtrack! Místo pokračujícího štěstí v zelené trávě je tu najednou temný stín. Mohli bychom ho nazvat stínem smrti. Žalm 23:4 I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. Celý koncept údolí stínu smrti ukazuje na několik věcí: Opravdu někdy procházíme temným údolím, kde nevidíme moc dobrou budoucnost. Je tedy evidentní, že i Boží člověk (jako byl David) se stínům smrti vyhnout nemůže. Patří k životu. Stíny jsou ovšem možné právě tam, kde je světlo. Všimli jste si toho někdy? Pokud kráčíte v hluboké tmě, žádný stín nevrháte. Ten se objeví jen tehdy, když se za vámi objeví nějaké světlo. Tehdy začnete vrhat na svou cestu stín. Ne, to neznamená, že nutně odcházíte od Boha pryč. Může to být jen moment, kdy se zdá natolik nepřítomný, že žádné světlo nevidíme. Přitom však může hlídat naše záda. Někteří tohle potřebujete slyšet – stín, který cítíš jako stín smrti, je ve skutečnosti důkazem, že Bůh ti hlídá záda! David zároveň říká, že prochází údolím. Údolí je specifické. Můžeš v něm jít jen dopředu nebo dozadu. Neznamená to, že do našeho životního údolí nás vede Bůh – patří to k životu, že se dostáváme do údolí. Nikde nemáme zaslíbení, že se nám údolí stínu vyhne. Zato máme slib, že Bůh bude v tomto údolí s námi. Neřekl snad Ježíš, že je s námi až do skonání věků? Máme však vydržet a jít kupředu, protože se ani ve stínu údolí nemusíme ničeho bát, Boží prut a hůl nás konejší. Slovo prut někteří překládají jako žezlo nebo berla, což byl královský atribut, symbol autority. Hůl je nástroj pastýře, žezlo krále. Jinými slovy, ve stínech údolí se nemusíme zastavit nebo jít zpátky při vědomí, že Bůh je králem, který vládne a ví, co dělá.

Pak je tady další zajímavý verš. Kromě údolí je tu hostina před zraky nepřátel. Žalm 23:5 Před zraky protivníků stůl mi prostíráš, hlavu mi olejem potíráš, můj kalich přetéká. Nevím, zda jste si toho někdy všimli, ale čím blíž Bohu jsme, tím blíž se někdy zdají naší nepřátelé. Bůh se v tomto okamžiku ovšem stává zdrojem života – sytí nás, občerstvuje nás. A to vše právě před zraky nepřátel. Bůh s námi má oslavnou večeři ne až když projdeme údolím stínů smrti, ale přímo uprostřed, v přítomnosti nepřátel. Chce naší radost uprostřed našich starostí. Celé to rozvíjí stejný motiv – i kdyby se ti děly těžkosti, kdy tvou duši zastíní oblak smrti, i kdyby se proti tobě sestrojili tví nepřátelé, Bůh tě hodlá občerstvovat i v těchto chvílích. Právě tehdy nás žehná nejvíce. Bůh není ovlivněn množstvím tvých nepřátel, protože s ním jich je víc. Nakonec David končí slovy (Žalm 23:6): Dobro a láska mě budou provázet po všechny dny mého života, zůstávat budu v domě Hospodinově po dlouhý, věčný čas. Jinými slovy: Proto vím, že Bůh je mým vším. Proto také se vracím do jeho rodiny. Když David píše tato slova, Boží dům (chrám) ještě nestál. O čem tedy mluví? Duchovní význam domova je rodina. David říká, že nakonec si nepřeje nic jiného, než zůstávat s Boží rodinou. Právě tehdy mu vážně nic nechybí.

Když máš Boha, když ho opravdu máš uprostřed údolí a uprostřed nepřátel – tehdy i když nemáš nic, máš všechno. Bůh je opravdu vším. Přivádí nám to hodně otázek: Co to znamená, že Bůh je pro mě vším? Jak to můžeme žít? Jak se můžeme dostat do takového vztahu důvěry a vděčnosti, že s apoštolem Pavlem řekneme, že všechno, co jsme měli bez Krista jste považovali za nic, protože poznat Ježíše převyšuje všechno. Láska nás natolik přetaví a zasáhne, že jsme schopni a ochotni opustit pro něj všechno. Co se tedy musí stát, abychom mohli žít tak, že nám nic nechybí? Všiml jsem si, že lidé vyrostlí v nedostatku mají něco jako hladové oči – nikdy nemají dost. Neustále hledají životní spokojenost. Kdy se naše oči nasytí? Hladové oči se projevují v různých formách: od materialismu až po vztahovou naději. Nakonec zjistíme, že je to mýtus - ta či to mě udělá šťastným. Hledáme něco, co nasytí naše srdce a naše oči. Hledáme vnitřní spokojenosti, která se projeví navenek. Máme-li Boha jako pastýře, vážně nám nic nechybí. Proto se má duše má dobře.

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 
http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.