Prolomení do nové radikální budoucnosti

Jedna z věcí, která mě opravdu na Ježíši fascinuje je, že byl radikálně inkluzivní. Možná nám to nepřijde vůbec něčím zvláštní, ale prostý a jednoduchý fakt, že Ježíš měl mezi svými následovníky ženy, které byly ceněnou součástí jeho týmu, to bylo radikální. Tyto ženy podporovaly jeho službu, cestovaly s ním, a především se od něj učily (seděly u jeho nohou jako Marie). V Ježíšově době rabíni obvykle žádné ženy ve svém týmu neměli, a co se týče vzdělání, jejich názor byl jasný. Rabín Eliezer například řekl v prvním století: Slova Tóry by měly raději shořet, než aby byly svěřeny ženě. Ženy byly redukovány do druhořadých občanů, které nesměly svědčit u soudu, mluvit k cizím lidem, bylo jim bráněno v uctívání Boha, jejich status byl jen těsně nad otroky. Už chápete, proč bylo Ježíšovo chování k ženám tolik radikální? Ježíš byl inkluzivní jako nikdo před ním (není divu, že se ženy s nadšením přidávaly k církvi). Podobně Ježíš zahrnul do svého poselství a vztahů další odstrkované skupiny, jako třeba nemocné a malomocné. Přesto i Ježíš zažil moment, který v tomto radikálním zapojování odstrkovaných otevřel úplně nové dveře do nové budoucnosti. Byl to moment, kdy jeden člověk – jedna žena – prolomila ticho. Prolomení ticha vždy otevírá nové netušené možnosti a novou budoucnost. 

Abychom pochopili, jak radikální bude náš dnešní příběh, potřebujeme se vrátit doprostřed Ježíšovy služby. Budete-li číst evangelia, a podíváte-li se do mapy, uvidíte, že většina Ježíšovy služby se odehrávala v Galileji (což je horská oblast v centrálním Izraeli na sever od Jeruzaléma). Galilea byla spíše prostší oblast, byla obydlena farmáři a drobnými řemeslníky. Bez ohledu na římskou nadvládu celé oblasti byla tato oblast velmi silně homogenní židovskou populací. Můžeme tedy říct, že většina Ježíšovy služby se týkala jeho vlastního kmene. Ježíš sloužil především svým vlastním lidem. To je důležitý úvod, protože pokud mi je známo, nikdo z nás tady v sále nepochází z Galileje a nabízí se důležitá otázka, jak tedy můžeme tvrdit, že tento Ježíš sloužící jen své komunitě je spasitelem celého světa. Dnešní příběh se odehrává v širším kontextu několika událostí popsané evangelistou Markem. Nejprve (6:30-44) popisuje fascinující příběh, kdy se do pustiny za Ježíšem sešel tisícový dav lidí, aby slyšel Ježíšovo vyučování. Celá scéna je symbolicky podobná scéně z knihy Exodus (16:13-21), kde na pustině z egyptského otroctví čerstvě vysvobozený izraelský národ dostal hlad a jejich mesiáš Mojžíš jim zajistil chléb zázračně modlitbou, kdy z nebe padala zvláštní hmota, kterou mohli upéct do podoby chleba, a později ji nazvali Mana. Chléb z nebe. Nyní je Ježíš v pustině z davem lidí, kteří dostanou hlad. Lidem musel připadat jako novodobý Mojžíš, když vzal bochník chleba, požehnal ho, rozlomil, a rozdával. Chleba zázračně neubývalo a nakonec bylo nasyceno nejméně 5000 lidí, a navíc zůstalo 12 celých košů – symbolický dostatek pro všechny izraelské kmeny. Ježíš dává chléb štědře. Příběh tedy začíná nasycením davu chlebem s 12 koši navíc. Nebude trvat dlouho a davy, které se za ním vydají právě proto, že nakrmil masy, bude provokovat rčením, že tím opravdovým chlebem z nebe je on sám.

Ale tam ještě nejsme. Hned po nasycení davu, kterému symbolika s Mojžíšem musela být nápadná, odchází na druhý břeh Galilejského jezera, tam se okamžitě sbíhají další davy a Ježíš je uzdravuje. Nicméně, v 7. kapitole Markova evangelia se pouští do slovní přestřelky (jako mnohokrát předtím) s farizeji a znalci Zákona, kteří dorazili z Jeruzaléma. Jeruzalém je protiklad Galileje, takže přestřelka se vždy dá čekat. Téma hádky? Začíná výtkou, že Ježíšovi učedníci jí chléb (zase chleba, vidíte) neumytýma rukama. Čistota je pro farizeje extrémně důležité téma – snaží se být svatí, oddělení od hříšného světa, a také od hříšných lidí, od pohanů všeho druhu. Proto by s pohany a hříšníky nikdy společně nejedli. A tak se s nimi Ježíš pře na téma čistota, především rituální čistota, dobré a špatné (špinavé) jídlo, a nakonec špinavé srdce. Příběh pokračuje hádkou o čistotu při jezení chleba. Následuje ale něco, co navždy změní trajektorii Ježíšovy služby. Někdo - statečná žena, která byla pro Židy v kategorii „nečistá pohanka“ - otevírá nové dveře.

Hned po sporu s farizeji vyráží Ježíš do Týru v dnešním Libanonu (7:24-30). Týr bylo významné pohanské město na břehu Středozemního moře. Ježíš se tam vydal proto, že si chtěl odpočinout od davu a snažil se najít odpočinek v nějakém domě (předpokládám, že na pobřeží). Marek specificky píše, že nechtěl, aby to někdo věděl, ale jeho přítonost se nedala utajit. Byl vyrušen nějakou pohanskou ženou, kterou Marek identifikuje jako Syroféničanku, obyvatelku severních částí Izraele. Matouš píše, že se jednalo o Kenaanejku. Autoři si přesně původ nepamatovali, ale jistě věděli, že skandál byl v tom, že ona jako nežidovka se vecpala do Ježíšovy blízkosti, kde nepatřila a kde asi nebyla ani vítaná. Byla etnicky “jiná”, a kromě toho přišla do “mužského prostředí” jako žena, což v tehdejší patriarchální kultuře byl určitě prohřešek proti společenským konvencím. Byla obtížně vyrušující. Věděla o Ježíšově pověsti jako Uzdravitele, a její dcera měla démona. Věděla, že Ježíš měl moc nad démony, takže ho prosila o pomoc. Jako každý milující rodič chce pro své dítě to nejlepší, a byla proto ochotná porušit protokol, jen aby získala pomoc pro svou dceru. Ježíš ale odmítá. Je to překvapení? Vzpomínáte? Přišel přece sloužit vlastním lidem. Žena však neodchází. Je zoufalá, padá mu k nohám a žadoní o pomoc bez pýchy, bez arogance, bez pocitu, že ji Ježíš pomoc dluží.  Ježíš je poslední záchrana.

To, co se stane následovně, je silné. Ale pojďme se společně podívat do textu. Marek 7:24-27 Potom (Ježíš) vstal a odešel odtud do okolí Týru. Vešel do jednoho domu a ačkoli nechtěl, aby se to někdo dozvěděl, nedalo se to utajit. Hned se totiž o něm doslechla jedna žena, která měla dcerku s nečistým duchem. Přišla, padla mu k nohám a prosila ho, aby z její dcery vyhnal démona. Ta žena byla Řekyně, rodem Syroféničanka, a tak jí řekl: „Napřed nech najíst děti. Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psům.“ Ježíš dává do kontrastu děti a psy. Děti vždy mají přednost. Tento obraz Ježíš nerozvádí, ale všichni zúčastnění ho přesně chápou. Děti jsou Židé z Galileje. Mají mít přednost. A všimněte si: Ježíš znovu referuje o jídle, jako by se odkazoval na zázrak rozmnožení i diskusi o nečistém jídle. Možná si připomněl, že zůstalo 12 košů pro kmeny Izraele, ale nic navíc pro někoho dalšího. Pak promluví ona žena. Prolomí ticho. Muselo to být dlouhé ticho – ta žena je outsider na všech frontách (jako žena i jako Syroféničanka) v židovském mužském světě. Jako taková má být zticha – čekalo se to. Ale teď je ticho prolomeno. Je prolomeno zoufalou potřebou. Odhodlala se mluvit na místě své dcery. Marek 7:28 Ona však odpověděla: „Ano, Pane, ale i psi pod stolem jedí zbytky po dětech.“ 

“Ano, ale” Tato žena nejen mluví, ale navíc si dovolí nesouhlasit s Ježíšem. To ukazuje její mentalitu. Místo toho, aby se urazila a začala se hádat, že není přece žádný pes, raději pokračuje v Ježíšově obrazu a jeho implikaci, kdo má dostat jídlo jako první. Stejně jako Ježíš totiž ví, že konverzace není doopravdy o jídle – je o tom, co jídlo reprezentuje. Jídlo v tehdejší době a kultuře reprezentuje společenství. Jíst společně znamenalo patřit k sobě, mít spolu vztah. Jídlo reprezentuje rodinu. Jídlo reprezentuje jeden společný kmen. Jídlo bylo projevem dědictví. Naše hrdinka by mohla mít spoustu výhrad k tomu, co ji Ježíš řekl, ale místo toho přijala Ježíšovou analogii, nehádá se s tím. Místo toho nabízí, že drobky, zbytky (možná z těch 12 košů) by mohly být distribuovány i mezi psy. Věděla, že přesně takhle je viděli Židé: jako nečisté psy. Ale tato žena prolomila ticho etnického rozdělení. 

Ženin hlas se tedy stává advokátem postoje, aby Boží kapacita pro dobro nebyla monopolizována Židy. Stává se advokátem plného zapojení pohanů ke stolu zaslíbení. Ano, žena uznává, že Ježíšovo povolání bylo pro službu Židům, byl to příslušník Galileje. Mezi Židy bylo stále co dělat. Bylo mezi nimi hodně opovržených a odmítnutých. Ona však tento status quo přeruší a říká opak. Nastavuje Ježíši zrcadlo jako někdo, kdo není spokojený s tím, jak se věci mají. Marek nám v textu nabízí myšlenku, že jídlo je jen pro děti – což byl běžný konsensus. Tato žena s tímto výsledkem nesouhlasí, vyzvala tedy Ježíše ke změně. Jak Ježíš odpoví? Naštve se? Bude pokračovat v linii židovské výjimečnosti? Vše je v sázce! Ne, Ježíš se nenaštval. Naopak, ocenil tuto ženu a udělal, to, co potřebovala “díky tomu, co řekla”. Marek 7:29-30 „Díky tomu, cos řekla, můžeš jít domů,“ odvětil jí na to. „Ten démon už z tvé dcery vyšel.“ Když pak přišla domů, zjistila, že dívka leží na lůžku a že démon je pryč. Díky svým slovům a díky prolomení ticha je její dcera svobodná. Její odvaha otevřela pro Ježíše dveře mimo službu v Galileji. Příběh je o drobcích chleba pro celý svět.

Jistě, řekli bychom, že Ježíš byl vždy Spasitelem světa. Přesto pracoval na zemi s lidmi – tím se sám omezil. Kultura nás omezuje. Tato žena však způsobila prolomení tlaku kultury. Faktem je, že Marek popisuje změnu. Od tohoto momentu má Ježíšova služba nový směr skrze nové dveře. Hned poté Ježíš vyrazil do Dekapole, což bylo deset řeckých (pohanských) měst. Tam udělal velký zázrak a uzdravil od narození hluchého a němého. Pak se kruh uzavírá a vidíme další zázrak, znovu nasycení zástupu. Udělal totéž, co v předchozím případě. Zázrak začíná se sedmi skývami a končí se sedmi koši chleba navíc. Dvojí užití číslovky sedm je odkaz na “sedm národů”, které podle tradice Izrael nahradil v této zemi (Sk 13:19). Příběh končí nasycením davu chlebem se 7 koši navíc. Tito lidé byli násilně vysídleni. Ježíš je nyní symbolicky zahrnuje mezi svůj vlastní lid jako ty, kteří se sdílejí o jídlo v nových Božích pořádcích. Proslov Syroféničanky uvedl do pohybu novou budoucnost. Otevřel dveře alternativní historii. Na začátku máme dvanáct košů pro dvanáct kmenů Izraele, na konec máme sedm košů pro sedm národů tradice. Obě skupiny sedí dohromady u stolu vyvolených: oběma bylo požehnáno, děti i psi jsou nyní zahrnuti jako děti zaslíbení. 

Zbytek Nového Zákona je přesně o tomhle. Co Bůh vždy zamýšlel (spasení a obnova světa), se naplňuje v Ježíši. Bůh nemá favority, miluje všechny lidi a Ježíš umírá za všechny lidi. 2. Korintským 5:19 Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám. Protože Bůh uzavřel mír, nastalo smíření mezi Bohem a lidmi, které se transformuje do smíru mezi lidmi. Apoštol Pavel to později shrnuje (Galatským 3:28) Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Ve světě, který si zakládá na statusu, postavení a titulech, je to jako z jiné planety. V Kristu není rozdílu, a všichni jsme v něm jedno, bez ohledu na svůj sociální, etnický nebo genderový status. V Kristu jsme jedna rodina. A chléb již není jen pro děti zaslíbení, je to chléb pro celý svět.

Příběh Syroféničanky má v historii rané církve pevné místo. Je apoštolským předchůdcem křesťanů z pohanů. Snaha přinést dobrou zprávu k pohanům nezačala Pavlem, ale touto ženou. Protože příběh o ženě a pohanství je hned po Ježíšově diskusi o čistotě, můžeme ho propojit s Petrovým viděním ve Sk 10, kde se Bůh vrací k otázce čistoty a říká, že on sám prohlásil vše za čisté. Kdy se to přesně stalo? Kdy Bůh přesně prohlásil vše za čisté? Tento příběh je o chlebu, ale není o jídle. Je o plném zapojení pohanů (a všech, co pohané reprezentují: nečistých, odstrčených, snižovaných) do Božího lidu. Dobré věci se stávají, když je ticho prolomeno. Naše tradice víry je dlouhá historie těch, kteří nekonvenčně přerušili ticho a otevřeli dveře do jiné budoucnosti. 

Jsem vděčný teologovi Walterovi Brueggamannovi, jehož kniha mě na celkový kontext příběhů o chlebu a drobcích inspirovala.

Prolomit ticho bezvýznamnosti

Někteří si to uvědomují jasně, jiní to možná ani netuší a tento motiv je skrytý v jejich podvědomí a jen sem tam vyhřezne ven. Přesto je tento motiv pro mnohé z nás řídící silou, motivací, motorem. Každý z nás touží po významu a bojí se, že jeho život bude jen tak promarněný. Bojí se bezvýznamnosti. Možná si říkáš, že zrovna tebe se to netýká, že netoužíš po úspěchu. Nemluvím ovšem jen o pracovních úspěších, nebo o bohatství. Mluvím o vnitřní skryté (a taky skrývané) touze udělat své jméno známé. Opravdu, neznám mnoho duševně zdravých lidí, kteří by toužili, aby se jim nedařilo, kteří touží po neúspěšném životě, špatném manželství, nemocech, chudobě, a tak dále. Samozřejmě, tyhle stavy mnozí lidé v různé intenzitě prožívají, ale nikdy to není něco, po čem by toužili. Někde hluboko v nás dřímá touha najít smysl v tom, co děláme a kým jsme. Chceme nechat na světě stopu. Věřím, že je to ozvěna dobrého stvoření: Touha obtisknout svůj obraz do něčeho jiného. Někteří to nalézají ve věcech, které tvoří: ve svých domech, ve svých firmách, ve svém umění, ve svých výtvorech. Jiní to najdou ve vztazích: ve svých rodinách, u svých přátel, mezi svými zákazníky. Jiní objeví význam ve svém výzkumu nebo v hnutích, které začnou. Nemusíme nutně myslet na svůj odkaz každý den, ale v okamžiku neúspěchu, zklamání, nebo nenaplnění tato touha vyhřezne a s ní frustrace, hněv, rezignace.

S touhou přichází i odvrácená strana: Strach. Bojíme se nevýznamnosti, bojíme se, že si nás nikdo nevšimne, bojíme se, že nebudeme nikoho znát a nikdo nebude znát nás. Tento strach je hnacím motorem řady úspěšných lidí ve všech možných oborech. Někteří slavní a úspěšní sportovci v životopisech přiznávají, že jejich původní motivací byl strach z bezvýznamnosti: strach, že „budou tak bezvýznamní, že si o ně nikdo ani neopře kolo.“ Bojíme se, že běžíme nadarmo. Proto máme touhu své jméno nějak proslavit. Po některé je cílem stát se slavným ve svém oboru. Pro jiné je to touha dokázat svým rodičům, že nejsme bezvýznamné nic. Chceme být vidět, slyšet, chceme být oceněni. Chceme prolomit ticho. Na tom není nic špatného. Ale nejde jen o cíl. Jde také o cestu, jak k cíli dojdeme. A jde také o naší vnitřní motivaci. Jen těžko skloubíme strach z láskou (už jsme o tom mnohokrát mluvili), a pokud je naše motivace strach z bezvýznamnosti, pak je pro nás těžké autenticky přát jiným. Ale tento strach nemusí být konečná záležitost. Nemusí to být finální stav. Dnes si ukážeme, co s touto touhou a s tímto strachem dělá Bůh. Bůh totiž chce prolomit ticho naší bezvýznamnosti. Začneme (pro některé trochu překvapivě) u křesťanských svátků. Cože? Svátků? Ano!

Možná jste si všimli, že křesťané slaví několik důležitých svátků, které mají co do činění s přerušením ticha. V naší zemi jsou určitě nejslavnějším křesťanským svátkem Vánoce. Už jsme o tom několikrát na Vánoce mluvili: příběh první části Bible, které říkáme Starý Zákon, končí zhruba 400 let před událostmi evangelií, prvních spisů druhé části, Nového Zákona. SZ se věnuje především příběhu Izraele, který se považoval za národ, který si Bůh vybral, aby celému světu ukázal, jaký je. SZ je velmi akční část historie, minule jsme začali naši sérii o prolomení ticha příběhem vysvobození z útlaku egyptského otroctví. Izrael byl v otroctví několik stovek let a zdálo se, že na něj Bůh zapomněl. Jak jsme si ovšem ukázali, jeho ticho ale není nutně ukazatelem jeho nepřítomnosti. Národ v otroctví křičel k Bohu a tento křik, který prolomil ticho, vystoupal k Bohu (protože křik věděl, že Hospodin naslouchá), který slyšel, viděl, všiml si a rozpomněl se. Prolomení ticha znamenalo vysvobození z útlaku. 

A tak začaly dějiny Izraele. Jenže jsou to dějiny podobné našim. Jsou to momenty střídání poslušnosti a rebelie. Každé odvrácení od Boha končí v různé další formě útlaku, každý útlak končí v ohlušujícím tichu, kdy Boží národ opakovaně ztrácel naději, že jejich hlas je slyšet. Vánoce přicházejí v podobné situaci. Znovu je Boží národ podroben, tentokrát ne do přímého otroctví, ale je rozptýlen silnějšími národy, znovu shromážděn, ale posléze okupován. Útlak může mít různé formy. A do tohoto útlaku si Izraelité připomínají každoročně o Velikonocích slavné vysvobození z otroctví, kdy Bůh poslal mesiáše, zachránce, Mojžíše. A tak nyní čekají na nového Mojžíše, na dalšího mesiáše, na finálního Mesiáše, který je jednou provždy vysvobodí a zachrání. Vánoce symbolizují konec ticha. Ježíš se narodil s křikem čerstvě narozeného děťátka, a pastýři opodál slyšeli anděly prozpěvovat chvály Bohu. Tíživé ticho je znovu prolomeno. A proto křesťané slaví Vánoce, kdy Bůh prolomil ticho.

Ještě důležitějším svátkem, který křesťané všude na světě slaví (i když ten nepatří mezi nejoblíbenější v naší zemi), jsou Velikonoce. Událostí okolo Ježíšovy smrti a vzkříšení, které se staly přímo během oslav vysvobození z otroctví Egypta, jsou momentem vysvobození a narození něčeho nového. I tento svátek je charakterizován protnutím ticha. Když Ježíš visí na kříži a ví, že všechny ty věci - jeho dobrovolná oběť, vysvobození z mocí hříchu a smrti, začátek nového stvoření - se mají co nevidět stát, vykřikne mocným hlasem: “Je dokonáno!” Velikonoce tak symbolizují vítězný křik někoho, kdo přes zdánlivou prohru ví, že zrovna vyhrál úplně všechno. Ježíš na kříži se stává symbolem paradoxního vítězství. Beránek zabitý (v tomto obrazu vidíte odkaz na původní Velikonoce s vysvobozením z otroctví) je navždy symbolem nového světa, který začal v tento moment smrti a vzkříšení a postupně se prolamuje do našeho světa, aby tento starý svět byl jednou pohlcen tím přicházejícím novým. Proto slaví křesťané Velikonoce, protože Bůh prolomil ticho smrti a začal něco skvělého a nového – z nás pak činí nová stvoření, která žijí ve starém světě v moci nového světa.

Pak je ale ještě jeden svátek, který křesťané slaví, a o něm už vědí jen ti hard-core. Jen to největší jádro tuší, co slavíme právě dnes v neděli za svátek, a přitom je to třetí nejdůležitější svátek křesťanského světa a historie. Je to svátek Letnic, které jsou vždy 50 dní po Velikonocích. Je to svátek, kdy křesťané slaví seslání Ducha svatého. Bůh v podobě Ducha byl seslán na zem místo Ježíše jako úplně stejný a přesto zcela jiný Přímluvce a Podporovatel a Advokát a Pomocník a Pán. Duch svatý je Bůh, který je zde. Je to Bůh, který uschopňuje a prolamuje naše přirozené omezení. Co se pro naše dnešní téma ovšem důležité, je způsob, jak přišel a na co odkazuje. Když Ježíš vstal z mrtvých, strávil se svými učedníky 40 dní a učil je o svém království, které začal. Pak odešel do nebeské dimenze, ztratil se jim z očí a fyzicky ho tedy nevidíme, byť můžeme cítit jeho přítomnost. Své učedníky požádal, aby se nevzdalovali z města a zůstávali na společných modlitbách, a očekávali jeho Ducha, kterého jim pošle. To se stalo o dalších deset dní později a byl to spektakulární zážitek pro všechny, co to viděli (a především slyšeli). 

Stejně jako Vánoce a stejně jako Velikonoce, i Letnice jsou momentem prolomeného ticha. Na shromáždění zhruba sto dvaceti Ježíšových následovníků se najednou ozval zvuk prudkého vichru a v místnosti sestoupily na hlavu každého shromážděného ohnivé jazyky, následkem čehož všichni přítomni začali chválit Boha. Na tom by nemuselo být nic převratného, kdyby se ovšem nejednalo o zázrak: všichni totiž mluvili v různých světových jazycích, kterým se přitom nikdy neučili. Sto dvacet lidí začalo nahlas chválit Boha všemožnými jazyky, a ten zvuk byl natolik silný, že se rychle shromáždil dav, aby se podíval, co se děje. Nebyl to jen dav místních, ale všemožných návštěvníků Jeruzaléma, kteří přijeli na svátky. Ti všichni slyšeli tyto místní (většinou nevzdělané) lidi mluvit perfektně jejich mateřštinou a chválit Boha. Vypadalo to tak šíleně, že si někteří mysleli, že jsou snad opilí. Výsledkem ale bylo masové obrácení několika tisíc lidí k Ježíši. Něco prolomilo ticho, co navždy změnilo tuto jen několik dní starou církev. Letnice jsou tak symbolem mnoha hlasů, které protnuly ticho. Jak to všechno souvisí se strachem z bezvýznamnosti?

Jak jistě víte, Bible je komplexní kniha. Pokud ale dokážeme najít souvislosti, uvidíme, jak nezměrnou hloubku tato kniha má. Abychom tedy pochopili Letnice, musíme se vrátit na úplný začátek Bible, do knihy Genesis, do té úplně první částí, které se říká “Prehistorie”. Jsou to příběhy z doby, kdy lidé ještě nezaznamenávali čas tak, jak to děláme dnes. V tomto období jsou umístěny formativní příběhy Starého Zákona: Stvoření, Pád, Potopa, Věž. Každý tento příběh má svou symbolickou důležitost: Stvoření nás učí, že nejsme hříčka vesmíru, ale Boží idea, jeho obraz a jeho záměr. Pád nás učí, že hřích (a tím myslím celý systém) náš svět pokazil a navždy změnil terorem smrti a strádání. Potopa nás učí, že Bůh nám dává naději skrze své zaslíbení, přestože naše zlo je schopno celý svět vymazat z vesmíru. A pak nám zůstává příběh o věži Bábel. Autor Genesis píše (11:4): Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“ 

Všimněte si, co je tady napsáno: Postavíme si věž až do nebe, to je kódové označení pro místo, kde přebývá Bůh. Motivací je „udělat si jméno“. Což znamená, že nechtějí být bezvýznamní. Chtějí, aby se na ně vždy pamatovalo, aby jejich památka byla ctěna, aby byli respektováni a oceňováni. Stavitelé věže Bábel se shromáždili ve strachu z bezvýznamnosti. Bůh je viděl, viděl i jejich strachy a destruktivní potenciál, který motivace strachem má, všechna zlomená srdce a bolest, která je následkem života ve strachu, a proto sestoupil a zmátl jejich společný jazyk, společnou řeč. (11:7): Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého. A tak tedy, Bůh rozptýlil ty, kteří se shromáždili ve strachu. 

O letnicích se ovšem stalo něco jiného. Letnice jsou vykoupením Bábelu. Prokletí Bábelu není zvráceno – alespoň když mluvíme o ztrátě společného jazyka lidí. Novým společným hlasem letnic je však překonáno rozptýlení. O letnicích přichází Bůh z nebe k nám – ne aby rozptýlil vystrašené lidi, ale aby shromáždil všechny ve víře. Bůh přichází v moci Ducha a výsledkem je (Skutky 2:4): Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat, aby každý kdo se přijde podívat(2:6)je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Proč? Aby (2:21) Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn. 

Stavitelé Bábelu toužili udělat si jméno tím, že dosáhnou až do nebe. Teď přichází Bůh z nebe k nám a dává nám jméno, které zachraňuje, jméno Ježíš. Proto pak Petr v letničním kázání říká (2:38): Čiňte pokání a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého. Paradoxně (a krásně), právě v tomto Ježíši jsme duchovně již tímto rozhodnutí vzatí do nebe – i když nebe přišlo na zem. Zatímco Bůh rozptýlil shromážděné ve strachu z bezvýznamnosti, Bůh dává nejlepší jméno těm, kteří se shromažďují ve víře.

Příběh Bábelu a Letnic není především příběh o vzniku mnoha jazyků. Je to mnohem více příběh o tom, proč se shromažďujeme, a jak hledáme význam ve svém životě. Je to příběh o strachu a víře. Boží Duch nás vede ke jménu Ježíš, ve kterém nebe přišlo na zem a my jsme pozvednuti k Bohu. Jistě, není nic zlého na hledání významu, je to koneckonců ozvěna našeho stvoření – byli jsme stvořeni k Božímu obrazu. Jen si musíme zvolit jméno, ke kterému se obrátíme v hledání smysluplnosti. Děláme si jméno ve strachu nebo přijímáme jméno ve víře? Rozdíl je obří. Je to rozdíl mezi být rozptýlen nebo shromážděn Bohem. Je to rozdíl mezi mocí Ducha nebo jen vlastní moci. Je to rozdíl o motivaci strachem z bezvýznamnosti nebo láskou. je to právě láska, kterou tento Duch leje rovnou do našeho srdce. Římanům 5:5 Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval. Bůh chce, abys prolomil ticho, vzýval Ježíšovo jméno, byl naplněný Duchem a jeho láskou, která je mnohem lepší motivací než strach. Dokonalá láska totiž zahání strach pryč. Včetně strachu z bezvýznamnosti.

Jsem vděčný teologovi Davidovi Fitchovi, jehož článek mě na spojení příběhu věže Bábel a Letnic upozornil úplně jako první.

Prolomit ticho útlaku

Nejsem si jistý, jestli máte rádi ticho, ale skoro jistě vím, že většina z nás v něm nedokáže dlouho vydržet. Samozřejmě záleží na tom, zda jste například introverti jako já – pak vyhledáváte okamžiky samoty, nabíjíte tam vnitřní baterku, umíte se vnitřně soustředit. Ale samota ještě neznamená ticho. Skoro si to neuvědomujeme, ale neustále jsme obklopování všudypřítomným šumem a hlukem – zejména když žijeme ve městech. Zvykli jsme si na to, takže nám to nepřipadá zvláštní. Pokud se ale ocitneme v opravdovém tichu, po nějaké době nevíme, co s tím. Úplné ticho nám nepřipadá jako přirozené prostředí. Ticho je komplexní záležitost. Může odkazovat na hlubokou úctu před svatostí nebo velikostí, ale může také odkazovat na vynucené utišení, kdy je hlas potlačen a kontrolován dominantní silou. Vidíme to v různých situacích v politice, sociální sféře, nacionalismu, a také ve všeobecných vztazích. Společnost, která chce nějakou skupinu udržet pod kontrolou, udělá vše proto, aby tato skupina ztratila svůj hlas. Vlivní lidé umlčují nepohodlné kritiky a vytvářejí hlasitý šum, kde se ztrácejí hlasy volající po změně, po vysvobození, po smyslu, po významu. Ticho (nebo utišující šum) se může stát strategii na udržování statusu quo, na udržování situace, že se daří jen některým, a že jen někteří privilegovaní mají možnosti a skutečnou budoucnost, zatímco jiní jen přežívají ze dne na den. Není divu, že každá totalita se snaží umlčet svobodný hlas. To není pro většinu z nás něco neznámého. Česká republika slaví letos 100 let od vzniku moderního státu – skoro polovinu této doby jsme prožili v nacistické nebo komunistické totalitě, a někteří si pamatujeme chvíle, kdy jsme o některých věcech mluvit nemohli vůbec, nebo jen tajně a šeptem.

Tato zkušenost není zdaleka naší specialitou. Každá totalita ve všech dobách se takto chovala. Nemělo by nás tedy moc překvapit, že příběh Bible je mimo jiné také příběhem odvážných lidí, kteří prolomili ticho, a tím otevřeli dveře do neznáma, do svobody a spustili tak proces smysluplnosti a vítězství. Bible, především Starý Zákon je příběhem izraelského národa, který si Bůh vybral jako svůj modelový národ. Hned na začátku tohoto příběhu vidíme, že tento národ byl zastrašován a utišován faraonem, který tento národ přistěhovalců zotročil. Tento příběh, na který se za chvíli podíváme, je modelovým příkladem prolamování ticha. Další a další autoři Bible přidávali příběhy prolamování ticha a ukazují také nám, že náš hlas – bez ohledu na to, jak umlčovaný může být – je Božím darem. Každý z nás byl stvořen k Božímu obrazu. K obrazu Boha, který je hned na začátku příběhu Bible při stvoření světa (Genesis 1:3) zaznamenaný jako někdo, kdo řekl: „Budiž světlo!“ Stvoření začalo prohlášením. Slovem. Prolomením ticha. Když Bůh stvořil člověka, jedním z prvních úkolů dostal pojmenovat všechna zvířata. Člověk, stvořeným slovem k obrazu Boha, který řekl prohlášení, je veden ke svému vlastnímu prohlášení! Prolamování ticha tak bylo od počátkuznakem svobody.

Církev má velkou roli v prolamování ticha, protože Bůh Bible je obvykle nalezen na okrajích mocenského spektra a živě se zajímá o ty, kteří svůj hlas ztrácejí nebo byli umlčeni. Není tedy divu, jak velkou roli církev vždy dávala modlitbě. Modlitba– a tím nemyslím nějakou hezkou básnickou milou modlitbu – je skutek prolamování ticha. Proto Lukáš zachycuje (18:1-8) Ježíšův příběh o jisté vdově, která měla potíže (odpůrce) a chodila za soudcem se znaky totalitního úředníka (Boha nebál a člověka si nevážil), aby ji pomohl. Jemu se nechtělo, ale podle Ježíše mu tato vdova prostě nedala pokoj, dokud pro ni něco neudělal. Otravovala ho. Ježíšův vývod z tohoto příkladu je radikální: Ježíš tvrdí, že se jeho učedníci mají modlit stejně jako tato žena v příběhu. Přímluva je vlomení se do soudní moci na straně druhého - proto má modlitba tak centrální roli v životě církve. A vždy měla. Tvá modlitba za spravedlnost, za život, za trpící, za ty, co hlas ztratili, za to, co je Bohu drahé je radikálním skutkem prolamování ticha a má obří význam. 

Chci také říct, že samotné prolamování ticha si nemusíme nějak zvlášť romantizovat. Není vždy konstruktivní a pozitivní. V historii lidstva máme bezpočet příkladů, jak se lidé snažili prolomit umlčující ticho tak, že se sami stali destruktivní umlčující silou. Někdy jejich snaha zbavit se monstra způsobila jejich vlastní proměnu v monstrum. Vyžaduje to pokoru modlit se, abychom se v boji s příšerami sami nestali příšerou. To nám ovšem nemůže – a ani nesmí – bránit ve snaze prolomit ticho tam, kam nás Bůh směřuje. Před několika týdny jsem říkal, že jsme již zahájili oslavy 15. narozenin Elementu, které vyvrcholí na začátku července. S vděčností za to, co uprostřed nás Bůh udělal, hledíme dopředu na to, co ještě udělá. Věřím, že jedna z hlavních rolí, kterou jako Element máme a budeme mít, je prolomit ticho! Proto se v následujících několika týdnech s vámi podívám na několik příkladů prolomení ticha, které na nás mají dopad.

Dnes začneme s faraonem. Možná jste viděli příběh Prince Egyptského. Možná si pamatujete příběh Mojžíše, jak vede svůj národ z otroctví Egypta do zaslíbené země. Je to praktický celý Starý Zákon, dvě třetiny Bible. V tomto příběhu je mnoho bohatství, a na jeden moment se dnes podíváme blíže. Příběh začíná s faraonem a končí s Bohem. Farao je metafora historických postav, které se chovají podobně. Na začátku příběhu je skvělý příběh židovského mladíka Josefa prodaného do otroctví vlastními bratry. S Josefem byl Bůh, a po mnoha a mnoha letech strávených ve vězení se z něj zcela akčně stává premiér celé země. Bůh svede Josefa a jeho bratry znovu dohromady, proběhne smíření a odpuštění, a Josefova rodina se přesídlí do Egypta jako vítání hosté. Již tehdy na začátku života v Egyptě je vidět jejich rozdílnost – Egypťané považovali Semity za podřadné, a jíst s nimi u stolu za poskvrňující, ale Josef je mocná postava, takže tohle nikdo moc neřeší. 

Jenže, jak jde čas, faraonové přicházejí a odcházejí, až nakonec se dostáváme k situaci popsané v Exodu 1:8-12+14: Později ale v Egyptě nastoupil nový král, který nezažil Josefa. Ten řekl svému lidu: „Izraelský lid je pro nás příliš veliký a mocný! Pojďme si rozmyslet, co s nimi, aby se nerozmnožili ještě více! Kdyby vypukla válka, mohli by se přidat k našim nepřátelům a odejít ze země!“ (…) Egypťany jímala z Izraelitů hrůza, a tak je začali nemilosrdně zotročovat. Ztrpčovali jim život těžkou dřinou s hliněnými cihlami i všemožnou dřinou na poli. Do vší té dřiny je nemilosrdně nutili.

Příběh Izraele v Egyptě začal Josefovou moudrostí, kdy zachránil svůj i egyptský národ před hladomorem. Jenže, přichází faraon, který si Josefa již nepamatoval. Zůstaly ale obavy z cizinců. Jak se ochránit? Zotročíme je. Začala cesta od prosperity k nevolnictví. Farao se stává postavou, která zneužívá chudých a práce zranitelných. Pak nastupuje faraonův pokus zabíjet malé židovské chlapce. Všechny totality jsou stejné. Otroci jsou redukováni do ticha. Nemají práva. Otroci nemají hlas. Pak se ovšem stalo něco významného. 

Exodus 2:23-25: Po mnoha letech pak egyptský král zemřel. Synové Izraele kvůli svému zotročení sténali a úpěli a jejich křik o pomoc stoupal z jejich zotročení k Bohu. A Bůh uslyšel jejich úpění. Bůh si připomněl svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem.Bůh pohlédl na syny Izraele. Bůh rozuměl. Otroci bez hlasu, kteří nemohli nic změnit, kteří byli bez práv – promluvili. Mluvili sténáním, úpěním a křikem.Tento moment vlastního vědomí obětí otevřel malé dveře skrze které Mesiáš může vstoupit. Kdykoliv je nějaký národ (a teď nemyslím jen etnikum, ale i nějaké skupiny, které něco spojuje) pod útlakem, jejich křik otevírá dveře pro mesiáše. Význam slova mesiáš je zachránce. Nejčastěji používáme toto slovo pro Ježíše, který byl Mesiášem – Zachráncem – světa. V historii ale máme mnohem více mesiášů, prolamovačů ticha od Gándhího, Mandely, Havla až po M.L. Kinga. V tomto případě křik Izraelců otevřel dveře pro mesiáše – zachránce – Mojžíše. Farao předpokládal, že utrpení otroků je prostě normální součást života. Křik otroků – vyjádření bolesti nahlas – uvedl do pohybu alternativní budoucnost.

Jedním z velkých klíčů příběhu je zdánlivá Boží neúčast. Izrael trpí, Bůh mlčí. Na první pohled Bůh není aktivní. Zdání neúčasti ovšem neříká nic o opravdové přítomnosti. Bůh slyšel jejich křik. Židé byli umlčování až k zapomenutí: Neznali žádného mesiáše, který by k nim vstoupil, protože nevěděli o žádných otevřených dveřích. Aniž by to ovšem tušili, jejich nářek a volání tyto dveře vytvořil! Tohle dělá modlitba! Jejich křik nebyl směřován nikam konkrétně, a přesto vystoupal před Boha. Jejich křik, bez nasměrování, věděl přesně kam má jít. Křik věděl, že jeho destinace je Hospodinovo ucho, protože Hospodin vždy naslouchá. Hospodin se ukazuje jako magnet, který přitahoval a stále přitahuje volání a naříkání zraněných, bezmocných, zranitelných, odstrkovaných a zadlužených, kteří se tak mohou vydat na cestu k Boží štědré milosti.

Bůh slyšel - a to vyprovokovalo svatou moc a řešení jejich situace. Bůh viděl - trápení chtějí, aby si někdo všiml. Bůh si všiml. Bůh rozuměl - věděl, kdo mluví. Bůh rozpoznal, že to jsou lidé, které už zná. Nejsou pro něj cizí. Bůh tě zná. Bůh si připomněl - volání se spojilo se vzpomínkou. Křik otroků připomněl Hospodinu jejich předchůdce Abraháma, Izáka a Jákoba, z nich každý v padlých okolnostech svého života důvěřovali Bohu, že jim zajistí dědice – a tedy svou budoucnost. Bůh slyšel. Bůh viděl. Bůh rozuměl. Bůh si připomněl.

Tento Bůh je stále stejný. Tento Bůh má široký rozsah a tak jeho ucho dokáže slyšet volání mnohem většího počtu lidí, než si představujeme. Tento Bůh Mojžíšovi odhaluje svou motivaci. Exodus 3:7-10: Hospodin pokračoval: „Zřetelně jsem viděl trápení svého lidu v Egyptě, slyšel jsem i jejich naříkání na jejich biřice. Ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vytrhl z ruky Egypťanů a abych je z té země vyvedl do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a medem. Hle, nářek synů Izraele dolehl ke mně; viděl jsem také útisk, jakým je Egypťané utiskují. Nyní tedy pojď, pošlu tě k faraonovi a ty vyvedeš můj lid, syny Izraele, z Egypta!“

V jediné pasáži se Bůh pohnul od absence k všimnutí k rozpoznání k zaslíbení. To vše nezačalo tím, že Bůh je věrný, ale křikem, který prolomil ticho a prolomil faraonovu totalitu. Farao by preferoval ticho, které Izraelce udrží ve stavu otrocké beznaděje, kdy neznají nic než těžkou práci. Ale křik zrušil jednou pro vždy faraonovy preference. A tak není divu, že otrocký křik se nakonec promění v radikální oslavu, zpěv a tanec. Je to křik, který prolomí ticho útlaku, který začne proces obratu od bolesti do radosti.

Když tedy dnes končíme tento první díl o prolamování ticha, můžeme mít na paměti, že modlitba je mnohem důležitější, než se na první pohled zdá. Některým může připadat, že modlitba je jen oznamování Bohu něco, co už stejně ví. Věří, že všechno je stejně dáno, věci se změnit nemohou, asi se to mělo stát. Křesťanství ale tento fatalismus odmítá. Ve světě, kde různí faraonové drží různé oběti v útlaku – některé formy útlaku jsou viditelné, jiné skryté – nebesa čekají na někoho kdo svým křikem otevře dveře pro mesiáše. Čekají na někoho, kdo se bude modlit, aby Boží království přišlo na zemi tak, jako je v nebi, a bude to myslet vážně. Tento svatý křik prolamuje ticho útlaku. Naše modlitba je tak privilegiem i zodpovědností. Je to jazyk svobody, je to jazyk lidí, kteří dělají to, k čemu je Bůh volá, k čemu je stvořil: Jako ty, kteří prolamují ticho svým prohlášením!