Prolomení církevního tlumiče

Dnes končíme s přednáškovou sérii Prolomit ticho, kde jsem se pět týdnů snažil ukázat důležitost odvahy. Je to proto, že kdykoliv ve správný čas prolomíme ticho, otevřeme dveře alternativní budoucnosti. Díky tomu může jediný a zcela obyčejný člověk změnit dějiny. Naše slova, naše skutky, naše modlitby, naše zastání – to vše může změnit chod událostí, a spustit lavinu změn, nebo to může vytvořit nenápadnou díru do zdi, která se zdá být neprolomitelná. V sérii jsme se tedy podívali na roli křiku (nebo modliteb, chcete-li) utlačovaných, na vykoupení ze strachu bezvýznamnosti, na radikální výzvu, která Ježíšovi otevřela dveře ke službě pohanům, a na Ježíšovo povolání stát proti rozzlobenému davu. Dnes se podíváme dovnitř církve na prolomení církevního tlumiče. Abych vám vysvětlil, o čem budu mluvit, povyprávím vám vzpomínku na jednoho člověka, který nás krátce v Elementu navštěvoval. Byla to mladá žena z USA, která sem do Hradce přijela vyučovat angličtinu. Protože byla křesťanka, někdo ji poradil, aby k nám začala chodit. Když sem přišla, zhrozila se. Ne, nevadilo ji, že se scházíme v kině, s hudbou ani hlasitostí taky neměla problém. Byla ale z církve, kde upřímně věří tomu, že by žádná žena neměla kázat, vyučovat a vést. Když přišla k nám, s hrůzou zjistila, že u nás tohle všechno ženy dělají. A že dokonce máme více žen, které kážou a vyučují, než mužů. A že v LeadTeamu Elementu je více žen než mužů. Bylo to pro ni velmi nemilé překvapení.

Teď malé vysvětlení. Větší půlka z vás přišla do Elementu bez předchozí církevní zkušenosti, takže věci, které a jak je tu děláme, vám přijdou úplně normální. Pravděpodobně jste nad tím nikdy ani moc nepřemýšleli. Ale pokud za sebou máte nějakou církevní zkušenost, pak víte, že v docela dost církvích nasadili na větší polovinu svých lidí tlumič – ženám něco prostě nedovolí. Samozřejmě, i v takovýchto církvích se to liší, existuje tam různá škála toho, co zakazují a co povolují. V některých například ženám zakazují kázat, ale dovolí jim říct dlouhá svědectví podepřená biblickými verši. Jinde nesmí žena vůbec mluvit. Mají pro to biblické verše. Za chvíli se na ně podíváme. Ale zpět k našemu příběhu. Naše dívka z USA byla z takového typu církve a od prvního momentu ji tedy bylo jasné, že děláme něco zakázaného, nebo dokonce i hříšného – necháváme ženy mluvit. Požádala mě o schůzku, aby se pokusila napravit mé očividné teologické selhání. Šel jsem na schůzku i s Ditou. Na ni se odmítla ze celý rozhovor dokonce i podívat. Asi si myslela, že mě Dita drží pod svou železnou rukou! Důrazně mi vysvětlila, že děláme něco zakázaného a že si Bůh opravdu nepřeje, abychom dávali ženám prostor k vedení a vyučování. Já si vysvětlil, že na to máme jiný názor. Ona zpochybnila, že bychom nad tím fakt přemýšleli. Já ji ujistil, že opravdu ano. Nakonec se mě zeptala: „Kdybych ti přinesla všechny biblické důkazy, které by ti dokázaly, že se pleteš, jsi ochoten změnit názor?“ Já ji řekl: „Samozřejmě, že ne! Už jsem si svůj domácí úkol udělal a nebudu ho opakovat pokaždé, když s tím bude mít někdo problém.“ To bylo naposledy, co jsem ji viděl. Doma mě pak napadlo, že pokud doopravdy věřila, že žena nesmí ovlivňovat teologicky muže, pak měla být přece zticha a přijmout můj teologický názor! Ale kdo ví, třeba věřila, že výjimkou z pravidla, a že zrovna ona v církvi mluvit může.

Dnes se tedy podíváme na církevní tlumič, i když to není něco, co u nás praktikujeme. Opravdu máme rádi ženy! Ale pokud jste sem přišli z jiné církve nebo třeba jste byli navštívit jinou církev někde jinde, všimli jste si, že to není úplná samozřejmost. Pro mnohé křesťany je to silně kontroverzní, protože podle nich by ženy učit neměly a vlastně by měly být na shromáždění úplně ticho. I když, zpívat by asi mohly. Ty, kdo mají jiný pohled, kritizují jako liberály. Je potřeba, abyste věděli, že jsou důvody, pro které silně věříme, že tento tlumič musí být odstraněn z církve jako celku. Pro mě osobně je jedním z klíčových veršů Nového Zákona slova apoštola Pavla (Galatským 3:28): Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Ve světě, který si zakládá na statusu, postavení a titulech, je to silné prohlášení. V Kristu není rozdílu, a všichni jsme v něm jedno, bez ohledu na svůj sociální, etnický nebo genderový status. Dnes se především díváme na to, že v Kristu není muž ani žena. Co to ale pro nás znamená? Pokud zastáváte podobné názory jako ona Američanka, budete to chápat asi jako potvrzení, že žena i muž jsou oba Kristem zachránění. Ale ten verš byl v kontextu dědictví, což už tak samozřejmé pro ženy nebylo. Já v tom tedy vidím prolomení genderových hranic, což je upřímně věc, která církvi historicky pomohla k růstu. 

Skutečně, církev byla od svého vzniku pro ženy bezpečným přístavem. Ve světě, kde se ženy ani nemohly pořádně nic naučit, je církev vzdělávala, zmocňovala a umožňovala jim sloužit a vést. Bylo to radikální. Například, Lukáš popisuje židovský pár jménem Priscilla a Akvila, se kterými se ve službě spojil Pavel. Tento pár velmi ovlivnil pozdějšího důležitého vedoucího církve Apolla. Pavel to popisuje ve Skutcích 18:24-26: Do Efesu zatím přišel jeden Žid jménem Apollo, výmluvný muž a znalec Písma, původem z Alexandrie. Byl obeznámen s Pánovou cestou, a tak vroucně mluvil a přesně učil o Ježíši. Znal však jenom Janův křest. Když začal směle mluvit v synagoze, uslyšeli ho Priscilla s Akvilou, vzali ho k sobě a vysvětlili mu Boží cestu ještě přesněji. Tento pár tedy vyučil Apolla, jednoho z pozdějších apoštolů a vůdců rané církve. Víte, co je zvláštní? Priscilla je jmenována jako první. Dnes nám to přijde běžné (dámy a pánové), ale ve starověku ženy nebyly uváděny první. Pořadí znamenalo hodně. Bylo znamením vůdcovství. V tomto páru vedla Priscilla. A kdo ví, třeba i napsala knihu Židům. 

A co teprve Junia? Tato Pavlem zmíněná žena neměla ponětí, že jednou budou o jejím pohlaví diskutovat různí teologové, když se objevila v Římanům 16:7: Pozdravujte Andronika s Junií, mé krajany a spoluvězně, významné apoštoly, kteří patřili Kristu dříve než já. Andronikus byl pravděpodobně manželem Junie, a společně byli považováni za „významné apoštoly“, a pravděpodobně patřili k těm prvním apoštolům, kteří ještě zažili na vlastní oči Ježíše, proto o nich Pavel mluví jako o těch, kdo patřili Kristu dříve než on. Některé překlady Bible ovšem mají: pozdravujte „Junia“, muže. Je historicky zdokumentovaný proces, kdy přesně a jak se ze ženy Junie stal muž, jak a kdy se Junia dostala pod čáru do poznámek, a kdy vypadla i z nich. Prvotní nadšené prolamování genderového ticha totiž církvi do dnešních dní nezůstalo. Linie byla totiž žel jasná: Ženy nemohou vést a kázat, a představa, že by nějaká žena byla významnou apoštolkou, některým teologům pozdější a dnešní doby působila bezesné noci. Jenže, nenašel se důkaz existence mužského jména Junias. První církev přitom nikdy neměla problém s akceptováním Junie jako významné apoštolky. Jan Zlatoústý například napsal ve čtvrtém století: Být apoštolem je veliká věc. Ale být někým jedinečným mezi apoštoly – jenom pomysli, jak úžasný to chvalozpěv! Jsou jedinečnými na základě svých skutků a dokonalých ctností. Vskutku, jak veliká musela být moudrost této ženy, že byla uznána za hodnou apoštolského titulu. Mohli bychom pokračovat, pointa je jasná: Ženy v první církvi vedly, kázaly, učily, byly významnými spolupracovníky apoštolů i apoštolkami.

Jak se tedy stalo, že s tím mají někteří křesťané problém? Mohou za to hlavně tyto dvě místa: 1. Korintským 14:-35: Vaše ženy ať při shromážděních zůstávají tiše. Nemají povídat, ale být poslušné, jak ostatně říká i Zákon. Když jim něco není jasné, ať se ptají doma svých manželů. Je to přece ostuda, když žena při shromáždění povídá. a 1. Timoteovi 2:11-13: Žena ať přijímá vyučování tiše a s veškerou poslušností. Nestrpím, aby žena poučovala nebo sekýrovala manžela. Ať je raději tiše, vždyť první byl stvořen Adam, teprve potom Eva. Samozřejmě, pasáže jsou to delší, ale tyto verše vyjádřují to hlavní. Ženy by podle nich měly být na shromáždění zticha!

Proč tady ty místa jsou? Samozřejmě, existuje mnoho výkladů a teorií. Základním principem Bible je schopnost vysvětlovat Bibli jinými místy Bible. Pokud tedy na jedné straně Pavel oceňuje přední apoštolku Junii, pochvalně mluví o Priscille, která učila Apolla, a mohli bychom pokračovat třeba o Foibé, kterou posílal předat svůj dopis Římanům, číst ho a vysvětlovat ho, určitě tyto místa neznamenají automatický zákaz vyučování žen. To by byl sám proti sobě. Musí existovat nějaký jiný důvod, proč tyto místa napsal. Teď tedy stručně, proč si myslím, že tam jsou.

Jedna z možností výkladu 1. Korintským je porozumění kontextu, ve kterém to Pavel psal. Jak jistě chápeme, jsou to dopisy do konkrétní situace a konkrétní církve. Pavel je nepsal jako Bibli. Církev později uznala, že principy a poselství těchto dopisů přesahují jen rámec jedné situace. To ovšem neznamená, že úplně vše je vždy přenositelné, zvláště když si to protiřečí s jinými místy, které Pavel píše. Například, Pavel píše Timoteovi (2Tm4:13-15): Až půjdeš, přines mi plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, a knihy, zvláště pergameny. Kovář Alexandr mi velmi ublížil; Pán mu odplatí podle jeho skutků. Dávej si na něj pozor, protože tvrdě odporoval našim slovům. Jistě se ale shodneme, že si nemusíme dávat pozor na každého Alexandra ani na každého kováře. A nemusíme furt někde hledat Pavlův zapomenutý plášť. Musíme si tedy klást otázku, zda je to v souladu se zbytkem jeho spisů, především pokud se jedná o stejný dopis. No, a ve stejném dopise (1 Kor 11:2-11) Pavel píše, jak se mají ženy obléknout při veřejných projevech v církvi, což je samozřejmě nemožné, pokud zároveň mají v církvi být absolutně zticha. 

Takže ten kontext: Na Blízkém Východě sedávali muži a ženy v církvi odděleně (koneckonců jsem to měl tak i v církvi mého dětství). Bohoslužby v těchto částech světa se konaly v jazyce, který muži ovládali, ale ženy ne. Nezapomeňte, že jen minimum lidí mělo školy a umělo jazyky. Ženy byly většinou velmi nevzdělané a mluvily pouze místními dialekty a nářečími (zase církev mého dětství). Každopádně, během delšího kázání (a ty mohly být fakt dlouhé), ženy nerozuměly, co se děje a začaly se mezi sebou bavit (velmi běžné chování celou historii církve). Hluk se zvyšoval natolik, že kazatel musel napomenout, aby se ženy utišily. To pomohlo na chvíli, ale víte jak to je. A tak to pokračovalo s napomínáním a navíc kazatel dodal, že pokud něčemu nerozumí, aby se zeptaly doma svých mužů. Tohle vysvětlení nejlépe zapadá do celkového kontextu, kterým je pořádek na shromáždění. Ta pasáž je delší s dalšími detaily, ale všechna ty místa se takto dají pochopit.

A ona pasáž z Timotea? Na první pohled vypadá, že ženy jsou druhořadé. Nejlepší je, aby jen měly děti a byly zticha. Tak to ale čteme dnes. Pavel píše, že ženy se mohou učit v poslušnosti (ne mužům, ale evangeliu nebo Bohu). Následuje verš o autoritě, který může to znamenat: “Nechci, aby to vyznělo, že ženy jsou nyní nová autorita nad muži tím samým způsobem, jako muži dříve vykonávali autoritu nad ženami.” Proč by tohle Pavel řekl? Dopis byl poslán Timoteovi do Efesu, kde byl známý chrám bohyně Artemis, sloužily tam kněžky, muži byli ve městě na místě pod nimi. Pavel tedy říká: Nechceme zanechat špatný dojem, že pokračujeme v kultu žen. Z křesťanství se nestane podobný kult jako Artemis. Pavel říká, stejně jako Ježíš, že ženy mají mít svůj prostor k učení se - ne aby uchopily kult Artemis, ale aby se jako mužové a ženy sdíleli dary, které jim Bůh dal – Priscilla a Akvila jsou skvělým příkladem. Ženy se nemusí snažit být jako muži – mohou být samy sebou. Pavel řeší gnostické vlivy do církve. Koneckonců, v 1. Timoteovi 1:3 píše, co je důvodem psaní dopisu: Jak jsem tě už prosil cestou do Makedonie, zůstaň v Efesu a zakaž jistým lidem šířit odlišná učení. Co to bylo? Třeba kult ženskosti nebo že Eva osvobodila svět. Termín je tedy silně negativní: Nedovoluji ženě uzurpovat si kontrolu. Na jiném místě ve stejném dopise je ale Pavel stejně ostrý vůči mužům. 

Je tedy načase, abychom začali číst Bibli jako celek a zrušili církevní tlumič, který brání ženám sloužit dary od Boha. Tvrdíme, že muži a ženy jsou si rovni, a ženy mohou mít roli vedoucích, protože záleží na darech, které dává Bůh, jak sám chce – mužům i ženám. A proto jako Element prolomíme ticho!

Prolomení davového tlumiče

Přehoupli jsme se do druhé poloviny přednáškové série, ve které se snažím ukázat, jak moc může změnit dějiny i jeden jediný a klidně i zcela obyčejný člověk, který se odváží ve správný čas prolomit ticho - skrze modlitbu, skrze výzvu, a zastání se odstrkovaných. Kdykoliv prolomíme ticho ve správný čas, otevřeme dveře alternativní budoucnosti. Dnes si ukážeme, jak můžeme prolomit – jak musíme prolomit – davový tlumič. Jak mnozí víte, jsem hokejový fanoušek. Jako ostatně mnozí z vás, které pravidelně na stadionu potkávám. Před jistou dobou mě začal zajímat problém davu. Všiml jsem si totiž, že fotbaloví a hokejoví fanoušci nejsou totožní (jak by si někdo, kdo sport nesleduje mohl myslet), ale mají odlišné návyky a jinou fanouškovskou kulturu. Nechci zacházet do podrobností, na to dnes nemáme čas, ale kdo fandíte na nějakém stadionu, pak víte, o čem mluvím. Když jsem se ale začal zajímat, v čem se fanouškovské kultury liší a v čem shodují, uvědomil jsem si, že je to širší téma – davová dynamika. Dav jako anonymizovaná skupina lidí dokáže nejen hlasitým šumem zcela vygumovat hlas jednotlivce, ale dokáže jednotlivce vést k jednání, které by tento jednotlivec nikdy neudělal vědomě sám o sobě. Dav je vskutku zajímavý fenomén.

Abychom si představili, co dav dokáže, vrátíme se společně do dětství a podíváme se na dětské hřiště plné kluků. Moc se omlouvám přítomným dámám, ale když jsem byl dítě, holky se jaksi do mého světa nevlezly a protože nemám sestry, potkával jsem je jen jako cizí a jejich kultura davového jednání mi byla zcela cizí – tedy až na některé momenty, kterých jsem si všiml: Jako třeba, že když jedna holka řekla, že jde na záchod, vždycky se s ní vypravila na záchod celá skupina kamarádek! Dělo se to i u vás? Vůbec jsem tomu nerozuměl. Cože? Že to dělají holky i v dospělosti? Dobrá, doufám, že se tedy i děvčata najdou na mém chlapeckém hřišti. Je to jen příklad. Ale většina z nás ho zná. Tak tedy, když jsem byl klukem, neměli jsme mobily, tablety ani počítače (tam jsme v klubech výpočetní techniky objevovali PMD nebo Atari 800) a tak jsme si mnohem častěji někde venku hráli. Když si kluci hrají, vznikají vzájemně si fandící týmy (kdo s kým chce hrát), a vzniká taky přirozená soutěživost. Vždycky jsme chtěli být lepší než ta druhá skupina. Lepší, rychlejší, silnější, chytřejší… Druhá skupina to měla taky tak, takže to posilňovalo napětí a zvyšovalo to tenzi. Pokud se jednalo jen o hru, bylo to v pořádku, prostě jsme se vybouřili. Ale partičky, skupinky a jejich vzájemná tenze se stala návykem po celý rok. 

Mezi vlastností davu patří, že anonymizuje (lidé nefungují za sebe, ale dohromady) a sjednocujese za nějakým cílem. Protože všichni chtějí vyhrát, vzniká podvědomé a velmi silné napětí a nerovnováha na hřišti. Aby se rovnováha obnovila a tenze se uvolnila, dav vždy podvědomě hledá nějakého obětního beránka, který snímá tenzi soutěživosti. Jinými slovy, dav vždy hledá vnějšího nepřítele, někoho jiného než jsme sami. Tak nějak vzniká šikana. Hledá se obětní beránek, většinou je vybráno dítě, které je jiné, slabší, tlustší, mladší, nemocnější…, znepřátelené skupiny mu dokážou ze života udělat peklo, ale rovnováha je nastolena. Hřiště je zase bezpečné a pokojné. Samozřejmě, že to není vědomá reakce, ale podvědomá. Když se budete bavit s většinou šikanujících dětí samostatně bez davu, nebudou ani vědět, co udělaly a proč to dělaly. Anonymizující dav hledající uvolnění z tenze je k tomu dovedl. O to víc se v šikaně cení, když někdo prolomí ticho a zastane se šikanovaného i za cenu rizika, že sám bude šikanován (což se většinou také děje). Toho všeho jsme schopni skrze své vrozené temné pudy. Obětní beránci nesou tíhu nejistot svých silnějších spolužáků srocených v davu. Takto vyrůstáme a ani o tom nevíme. Davovou filozofii si ale neseme do života dál. Dovolte mi hned na začátku tedy říct něco s čím někteří možná nebudete souhlasit a jiní tomu nebudete rozumět: Nazlobený dav hledající zástupnou oběť je démonická síla. Ještě to vysvětlím.

Dav si nikdy nemyslí, že dělá cokoliv zlého. Dav může být samozřejmě lehce ovlivněn. Dav nepřemýšlí, dav reaguje, nejčastěji na strach, na pocit ohrožení. Proč si myslíte, že mocní tohoto světa umně pracují (a vždy pracovali, naše doba není výjimečná) se strachem a pocitem permanentního ohrožení? Dav, který se cítí ohrožený, je nazlobený dav. Jedno z mých dalších hobby (kromě hokeje) je četba, a v této kategorii mě baví mimo jiné historické knihy. Většinou se soustřeďuji na dvě historické epochy, které mě fascinují: Prvních 300 let p/Kristu a okolnosti, které vedly k tomu, že malá skupina Ježíšových následovníků v zapomenutém koutě říše se stala hybnou silou celé civilizace. A pak období okolo druhé světové války, fascinuje mě bezprecedentní erupce zla, který zcela rozmetala osvícenský sen o nezastavitelném pokroku lidstva. Při té příležitosti jsem byl vždy šokován, jak po válce za plného vědomí, že právě byli svědky pokusu vyhladit celý židovský národ, se lidé ve východní Evropě stejně Židy cítili ohroženi a pořádali na ně pogromy. Ohrožený dav je vždy nazlobený a lynčující dav. Upřímně? Nepotřebujeme dav. Potřebujeme mírotvůrce, kteří nás zachrání od nemyslícího davu. Mírotvůrce je téměř vždy v opozici vůči davu a jeho volání po krvi. Nazlobený dav touží naplnit své nutkání bránit se útokem. Mírotvůrce se snaží najít prostor pro milost a pravdu, ale dav ani o jedno nemá zájem. Proto tolik mírotvůrců končí mučednicky rukou davu. Dav pod vládou násilného ducha je nebezpečná věc. Přejímá satanskou roli obviňovat, žalovat a odplácet. Když se skupina lidí cítí vykořeněna nebo potlačována, metastázuje do násilného davu. Potlačuje osobní zodpovědnost. Má pocit, že když si bouchnou všichni, nikdo není zodpovědný. Dav je schopen násilí, které by jednotlivec nebyl ochoten snést a spáchat individuálně, což vidíme od Třetí říše ke Rwandě.

Takový dav má silnou negativní energii, které se chce zbavit, stejně jako ti kluci na hřišti. K tomu slouží obětní beránek: institut oběti, která nese hříšný hněv davu. Jakmile je beránek identifikován, dav začne obviňování. Obětní beránek je obvykle odstrkovaný člověk nebo menšina, kterou je lehké obvinit. Dav ovšem nepřizná, že tuto skupinu nebo člověka vybral jako beránka. Věří bludu, že tento beránek je ve skutečnosti hrozbou svobodě nebo spravedlnosti, nebo čehokoliv dalšího, na čem se dá stavět jako na řešení k nejistému strachu davu. Proto jsou obvykle cizinci, imigranti, rasové menšiny a náboženské menšiny lehkými cíli rozhněvaného davu. Když se se na beránkovi uvolní destruktivní síla davu, dochází k “zázraku” - pokoj je obnoven, tenze uvolněna, jednota získána. Dav se zkrátka cítí lépe. Pomsta na obětním beránkovi je vlastně podvědomý reflex uvolnění napětí ze sebe sama. Toto temné tajemství je ale davu skryto. Dav věří démonické lži, že oběť je nutná pro zachování svobody a pravdy. To je jedním z důvodů, proč je následování nazlobeného davu (dokonce i křesťanského) pravděpodobně špatné a chybné. Možná není chyba v obsahu protestu (i dav někdy protestuje proti opravdové křivdě), ale chyba je v jeho duchu: Lidský hněv přece k spravedlnosti před Bohem nevede, napsal Ježíšův bratr Jakub (1:20). Nikdy, opravdu nikdy se tedy nezapojuj do nazlobeného davu. 

Asi by nás nemělo překvapit, že Kristus byl ukřižován proto, že nechtěl mít nic společného s davem. Skutečně, Ježíš byl skoro vždy proti davu. Pár příkladů: Chtěli ho udělat Králem, ale on se jim schoval (Jan 6:15), když za ním dav chodil jen kvůli tomu, že nakrmil zástup, schválně je provokoval tak radikálními tvrzeními, až ho celý dav opustil (Jan 6:22-59), když dav křičel radostí a prohlašoval ho za krále, Ježíš plakal, protože viděl jak jejich cesta nakonec skončí násilně (Lk 19:37-44), až nakonec vidíme jeho výměnu názoru s davem popsanou v Janovi 7:19-20: „Mojžíš vám dal Zákon, že? Přitom nikdo z vás Zákon neplní. Proč mě chcete zabít?“ „Jsi posedlý!“ odpověděl mu zástup. „Kdo tě chce zabít?“ Jsi posedlý, řekl zástup, my ti přece neublížíme. My jsme však příběh evangelii četli až do konce a víme, jak to později dopadlo, že? Samozřejmě, že se ho dav snažil zabít, jen to ještě sám netušil. Je hluboce ironické, že dav vznesl otázku démonů, davová dynamika je totiž velmi démonická. Ježíš věděl, že dav toužící po revoluci je vždy advokátem násilného řešení, které je poháněno démonickým duchem vraždy. O šest měsíců později o Velikonocích dav požaduje Ježíšovo ukřižování. Slovy pastora Briana Zahnda: Co slavíme jako svobodu milující dav revolucionářů, kříž odhaluje jako démonický dav schopný zabit nevinného. Nikdy bychom neměli zapomenout, že Ježíš byl zabit ve jménu svobody a spravedlnosti – ať už v židovské nebo římské verzi. Kříž se však této představě svobody a spravedlnosti vysmívá. A tak dav volá Hosana (zachraň nás), ale když se to teď nestane, volá Ukřižuj ho. Ježíš odmítl být mesiášem po vzoru Alexandra velikého, Julia Césara, Judy Makabejského, Williama Walaceho nebo Jana Žižky – a dav jím proto pohrdnul. Dav miluje násilné hrdiny. Když lidé následují naštvaný dav, výsledkem jsou masakry, genocidy, pogromy, holocaust.

Ježíš ovšem nikdy nevede svůj lid jako naštvaný dav. To vás možná překvapí, protože znáte nějaké naštvané křesťany, připravené se urazit, bít se za pravdu. Nejsem si ale moc jistý, že naštvaný křesťanský dav je vedený Kristem. Vlastně, jsem si jistý. Ježíš nikdy nevede nic víc než mírnou a pokojnou menšinu. Ježíš se schovává před triumfalistickým davem, který ho chce korunovat na krále – Králem se stává skrze kříž. Ježíš pláče před nacionalistickým davem, jehož volání hosana je voláním k násilné revoluci. Naštvaný dav je ve svém krutém hledání obětního beránka přímým opakem Ježíšova učení o lásce k bližnímu a co víc, o lásce k nepříteli. Problém je, že lidé v nazlobeném davu se cítí dobře, cítí se patriotisticky, cítí se že mají pravdu, cítí se… svatě. Mají pocit, že Bůh je na jejich straně. Bůh musí být na jejich straně, protože brání pravdu! V tomto smyslu je davová zkušenost doslova spirituální zkušeností. Následovat Krista je lišit se od davu. 

Jenže lišit se od davu je vždy považováno za kontroverzní. Být kontroverzním je risk, z člověka vybočujícího z davu se také může stát obětní beránek. Proto je při lynčování vždy důležité, aby si každý bouchl. Při kamenování je důležité, aby každý hodil kamenem. Nikdo se pak necítí jako vrah, nikdo neví, která rána byla smrtící. Když ale odmítneš hodit kamenem, sám se stáváš cílem pro kameny. Stejně jako Ježíš, který se stal obětním beránkem, který na sobě ukončil smysl násilných obětí. Proto Ježíš nikdy nepovede dav, ale vždy jen malé stádo. Lukáš 12:32 Neboj se, malé stádečko. Vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Ježíšův lid není nikdy dav (bez ohledu na počet lidí), ale vždy malé stádo, kde Bůh zná každého jménem a kde je každý zodpovědný před Boží tváří. Není to anonymní dav. Je to rodina, kde má každý místo u stolu. 

Musíme si zvolit mezi následováním davu a Kristem. Následovat Krista někdy znamená opustit anonymní dav a připojit se k jeho stádu, které není ovládáno démonickým duchem strachu. Nemusíme se poddávat strach, Pavel napsal v 2. Timotevovi 1:7, že Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy. Bůh nás miluje, nemusíme se bát. Protože se nebojíme, můžeme milovat dokonce i své nepřátele. Pokoj je nyní darován skrze obětovaného a vzkříšeného Beránka. Tento Ježíš po vzkříšení své učedníky pozdravil slovy „Pokoj vám“. Žádné výčitky, žádná zlost, žádný strach. Dav je koalice strachu. Ježíšovo stádo je rodinou pokoje. Je to na tobě, kam chceš patřit. Kdykoliv stojíš tváří tvář pokušení přidat se k rozlícenému davu a hledat obětního beránka, který za to všechno může, pamatuj na Krista a jeho pozvání k rodinnému stolu pokoje. A pak, s odvahou prolom ticho proti ohlušujícímu šumu davu a zastaň se těch, na které dav chce svalit svou vlastní vinu. Kristus zachraňuje každou ztracenou duši v davu a přidává ji do svého stáda, které není ovládáno strachem a touhou po obětních beráncích. Toto stádo má jiný úkol a jinou cestu než se stát davem.

Jsem vděčný pastorovi Brianovi Zahndovi, jehož spisy o pokojné cestě Ježíše mě k tomuto tématu hluboce inspirovaly.