pondělí 1. října 2018

Pod kapotou | Odvaha


Vítám vás u prvního dílu nového seriálu s názvem Pod kapotou, kde se společně podíváme, jaké vlastnosti má život, který je úspěšný a správně vyladěný. Nevím, kdo z vás by sám sebe označil za klasický technický typ, který by byl schopen si sám opravit motor pokaženého auta. Co vím ale zcela určitě je to, že já mezi ně nepatřím! Když zvednu kapotu svého auta, uvidím tam motor, který funguje dohromady dobře a vyladěně. Samozřejmě, pamatuji si ze školy různé názvy částí motoru a asi bych si dokonce i vybavil jejich vzájemnou součinnost. Nicméně, to nic nemění na tom, že jsem nadšený, když mi motor šlape, a rychle spěchám za odborníky do servisu, když mám pocit, že všechno není jak má být. Ve své podstatě jsem nadšený, když mi auto jede bez potíží tam, kam ho řídím. Naopak, trochu panikařím, když naopak v něm rachotí něco navíc. Znáte ten pocit? Podobný pocit máme i ze svého života, není-liž pravda? 

Dokud všechno funguje tak, jak má; dokud máme pocit, že vše je vyladěno; dokud nikde nic nerachotí – vesele upalujeme dopředu. Jenže, někdy se rachot ozve, někdy začne náš život škytat, někdy se něco zadrhne. Pak hledáme odborníky, aby nám poradili, co dál. Nebo na to kašleme a jedeme na sílu dál, dokud to aspoň trochu jede – i za cenu, že motor definitivně zadřeme. Možná by nám pomohlo vědět, co se skrývá pod kapotou vyladěného života. Jistě není náhoda, že jsme si jako motto této série vybrali auto, které nám pomáhá v pohybu vpřed. To je totiž hnací síla našeho života – chceme se vyvíjet, chceme být úspěšnější, chceme objevovat, chceme poznávat, chceme bez problémů jít kupředu. Máloco nás dlouhodobě odpuzuje, když někdo blízký, na kom nám záleží, na vše rezignoval a odmítl pohyb kupředu. Stojaté vody páchnou, a my víme, že život není statický, takže když se zastavíme, svět okolo nás běží dál. Fakticky se tedy nezastavíme, ale vlastně začneme propadat dozadu. Z toho míváme obavy, ale zároveň nevíme, co by mělo pod kapotou našeho života být vyladěno pro úspěšnou jízdu vpřed. V této sérii se podíváme na několik vlastností, které opravdu potřebujeme, pokud se chceme v životě pohnout dál, pokud chceme jít kupředu.

Pokud se podíváme do životopisů prakticky kohokoliv, kdo se někdy v životě posunul opravdu dopředu a ovlivnil při tom i další lidi, najdeme tam jednu konkrétní vlastnost. Je to vlastnost, která umožňuje všechny ostatní fungovat tak, jak mají. Je to vlastnost podobná motorovému oleji – bez ní se motor zadře. Olej umožní, aby všechny části motoru fungovaly jak mají, a aby se nepřehříval. Jakmile v motoru chybí olej, nemůžeme kupředu. Co je olejem našeho životního motoru? Je to odvaha. Tato jedna vlastnost je pro tvůj pohyb kupředu zcela nezbytná. Byl to Winston Churchill, který řekl: Odvaha je správně považována za první z lidských kvalit… protože je to kvalita, která zaručí všechny ostatní. Skutečně, při hledání jedné konkrétní vlastnosti, která posouvala hrdiny Bible kupředu a která posouvala kupředu všechny hrdiny dějin a dokonce, která posouvala v různých životních situacích nás, je to odvaha! Kde bychom byli bez odvahy? 

A pozor, nemluvím o odvaze jako absenci strachuv životě (k tomu se ještě dostaneme), ani o absenci pochyb. Strach i pochyby jsou životní emoce, které všichni prožíváme v závislosti na našich zkušenostech a minulosti. Když mluvím o odvaze, myslím tím onu ochotu udělat krok do neznáme navzdory svému strachu a svým pochybnostem! O odvaze obvykle slyšíme jen při hrdinských výkonech nebo v naprosto krizových situacích (například, když někdo zachrání dítě z hořícího domu nebo pomůže někomu, na koho útočí gang mladistvých delikventů) – dává to jistě smysl. Jenže to trochu stírá nezbytnost odvahy pro nás pro všechny. Každý den totiž všichni děláme rozhodnutí založené na odvaze nebo na zbabělosti. Vybíráme si mezi správnou a lehkou věcí, držíme se přesvědčení nebo hledáme pohodlí, chamtivost a povolení dělat si, co chceme. Tyto volby máme před sebou dennodenně, je to odvaha, co nás posouvá kupředu.

Abych dal konkrétní příklad. Předevčírem jsem oddal jeden manželský pár – mnozí jste na svatbě byli. Manželství chce odvahu, jistě. Ale jak každý, kdo někdy navazoval vážný vztah moc dobře ví, ochota udělat krok kupředu a požádat tu konkrétní dívku o ruku, nebo ochota nabídku přijmout a udělat krok k tomu chlapci, vyžaduje skutečnou odvahu: Nemůžeme si být jistí výsledkem (pochyby) a bojíme se odmítnutí (strach). Přesto, pokud tento krok neuděláme, zůstane nám jediné: Buď život o samotě s platonickými sny o tom, co by mohlo být, nebo série povrchních vztahů založených na sexuální přitažlivosti, které se po nějaké době začnou vyčerpávat uvnitř. Odvaha těch dvou lidí umožní začátek něčeho nového: zázraku čerstvě vznikajícího manželství, které má ohromný potenciál. Strach je přitom přirozenou lidskou reakci na krok do neznáme. Možná právě proto máme v Bibli celkem 189x napsáno: „Nebojte se“. Autoři těchto biblických spisů si moc dobře uvědomovali, jak nás strach může ochromit, takže místo, abychom šli kupředu, jsme paralyzováni. Možná proto apoštol Pavel napsal svému žákovi Timoteovi (2. Tm 1:7): Bůh nám nedal ducha strachu, ale ducha síly, lásky a rozvahy. Když čtu příběhy hrdinů historie i Bible, vidím, že v životě měli momenty, kdy je podobně jako Pavel někdo povzbuzoval, aby šli kupředu navzdory neznámému území a přirozeného strachu z neznáma. Kéž bychom mohli vidět, že Bůh povzbuzuje i nás dnes k odvaze! Je to důležité, protože každý strach, kterému se postavíme a překonáme ho, se stává stavebním blokem na naší cestě vzhůru. Proměňuje to naši mysl. Díky tomu dostáváme naději na to, co je možné!

Odvaha je tedy nezbytným předpokladem pro pohyb kupředu a pokud chceme mít svůj životní motor vyladěný, musíme odvahu najít. Možná by nezaškodilo se na chvíli zamyslet nad tím, co vlastně odvaha je. Už jsem řekl, že odvaha není absence strachu, naopak strach předpokládá. To je opravdu důležité. Pokud totiž čekáme, až si budeme ve všem jisti, nikdy se nikam nepohneme. Jistota je v nejistém světě nemožná. Bůh nás koneckonců nepovolal k jistotě, povolal nás k důvěře. Pokud bychom si ve všem byli jisti, nepotřebovali bychom na nic ani víru. Moc se mi líbí výrok švýcarského teologa z období 2. světové války Karla Bartha, který řekl: Odvaha je strach, který se pomodlil. Odvaha vždy začíná vnitřním bojem – místo abychom strach neměli, děláme to, z čeho máme strach. Je to ochota opustit známé území a jít do nové budoucnosti, která je nejasná. 

Řeknu to ještě jednou: Člověk, který čeká na to, až strach pomine, nikdy nevykročí do budoucnosti. Kromě toho můžeme říct, že odvaha je dělání správných věcí i tehdy, když to není pohodlné. Odvaha je dělání věcí správně, ne se snažit je ohnout ke svému prospěchu. Míra člověka nespočívá ve chvílích, kdy se mu daří, ale ve chvílích, kdy stojí v kontroverzích. Každý případ odvážného rozhodnutí nepodvádět, nepomlouvat, neškodit jiným vytváří životodárné hodnoty. Náš život se zvětšuje v závislosti na tvé odvaze. Vždy si můžeme vybrat odvahu nebo bezpečí, nemůžeme mít ovšem oboje najednou. Ironii osudu se ti, kteří se vyhýbají risku, se bojí v životě stejně jako ti, kteří riskují. Jediný rozdíl je ohledně čeho se bojí, jsou strašpytlové ohledně triviálních věcí. 

Poslední věc, kterou bych o odvaze zmínil je to, že odvaha je nakažlivá, a proto je to vůdcovská kvalita. Nejsou to slova, která na lidi okolo nás působí. Je to naše odvaha riskovat, zkoušet, jít do neznáma. Jak říkají někteří odborníci na vůdcovství: Různí efektivní vedoucí toho nemají vlastně moc společného. Žijí v jiných podmínkách a to co funguje u jednoho, nefunguje u druhého. Jednu věc ale mají společnou: ochotu riskovat. Odvaha vedoucích působí vydání u následovníků. Odvaha je totiž nakažlivá, posilňuje páteř ostatních. Jen ti vedoucí, kteří odvážně jednají v časech krize a změn jsou ochotně následování. Jen vidět, co se má udělat nic neznamená. Skutečnými průkopníky jsou lidé, kteří najdou odvahu podle toho jednat, proto je odvaha jednat vlastně definicí vedoucího. Usiluješ-li o respekt a aspiruješ-li na vůdcovství v jakémkoliv oboru, pak zcela určitě potřebuješ ochotu riskovat – touto odvahou nakazíš lidi okolo sebe. V Bibli vidíme mnoho příkladů odvážných lidí, kteří vykročili do neznáma. Skvělým případem je Mojžíš, starověký vůdce Izraele, kterého nejvíce známe jako prince egyptského, který vedl svůj opravdový zotročený lid do zaslíbené země.

Jeho příběh zní přímo pohádkově. Narodil se navzdory smutnému osudu mnoha izraelských chlapců jeho doby, kteří ze strachu byli zabíjení hned po narození. Přežil díky odvaze své maminky, která ho uložila do skořápky a nechala plavat po Nilu, a díky odvaze jeho sestry, která ho sledovala a viděla jeho záchranu dcerou faraona. Vyrostl na královském dvoře, ale když došel k tomu, že je ve skutečnosti příslušníkem zotročeného národa, rozhodl se vzít svůj osud do svých rukou tak nešťastně, že byl přinucen uprchnout do vyhnanství a dalších 40 let se živil jako pastýř midjanského velmože. Když pak měl nadpřirozený zážitek Božího poslání, musel překonat svou minulosti, přítomnost i budoucnost. Bůh ho povolal z pohodlí jeho rutiny. Jenže Mojžíš se už na to necítil. Byl to už starý člověk. Neměli by se spíše snažit mladší? A tak se Boha ptá: Kdo jsem? Co jim řeknu? Co když neuvěří? Namítal, že neumí mluvit a nakonec Bohu říká: Pošli raději někoho jiného

Jak vidíte, Mojžíš rozhodně netrpěl absencí strachu a pochybností. Přesto nakonec udělal krok do neznáma a díky němu se rozvinuly dějiny Izraele jako svébytného národa. Co nás může Mojžíš naučit o odvaze? Určitě by nám řekl, že si musíme uvědomit, že bezpečnou zónu neopouštíme přirozeně. Náš růst ale vždy začíná tehdy, když bezpečnou zónu opustíme. Bezpečná zóna nás okrádá o největší momenty života. Myslím si, že by Mojžíš řekl něco ve smyslu: Dvacet let ode dneška ti bude více líto riskantních momentů, do kterých jsi nevkročil, než těch, do kterých ses vydal. Můžeš selhat, když budeš riskovat? Samozřejmě. Ale co? Není život příliš krátký jen na bezpečí?

Mojžíšova cesta neskončila jen vyjitím z Egypta. Cesta do zaslíbené země neměla trvat dlouho, ale Izraelcům se stalo to, co se lehce může přihodit nám. Cesta záhy přinesla překážky. První bylo pronásledování Egypťanů. Národ najednou začal ztrácet naději, vždyť nikdoz nich nebyl vojákem, ještě včera to byl národ otroků. Poslechneme si, co řekli Mojžíšovi. Exodus 14:11-15: Osopili se na Mojžíše: "Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti." Mojžíš řekl lidu: "Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet." Hospodin řekl Mojžíšovi: "Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál. 

Tahle pasáž je jedna z mých nejoblíbenějších o Mojžíšovi. Bůh neříkal Izraelcům, aby jen stáli. On je pobídl, ať se hýbou kupředu, ať táhnou dál. To je nesmírně důležitý princip odvahy: Zklamal tě někdo? Jdi dál! Nevyšlo ti to? Jdi dál! Stojíš tváří tvář pochybnostem? Jdi dál! Ubývají ti síly? Jdi dál! 

Proč bys měl jít kupředu? Pro Boha je mnohem jednodušší nás vést, když se pohybujeme, než když stojíme na místěProto potřebujeme – my všichni – odvahu. Potřebujeme se naučit mít: 1. Odvahu říct ne. 2. Odvahu podívat se do očí skutečnosti. 3. Odvahu snít o tom, co by mohlo být. 4. A potřebujeme odvahu udělat první krok a táhnout dál! Díky tomu se náš vůz života bude moci pohybovat kupředu do lepší a alternativní budoucnosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat