Již řadu let v lednu publikuji seznam mých deseti nejoblíbenějších knih předchozího roku. Blog o tom píšu proto, abych obecně inspiroval lidi k četbě a abych se dozvěděl, co čtou zase pro změnu oni. A také, abych těm nejlepším knihám udělal malou reklamu jako poděkování za to, že se mi líbily nebo mě nějak ovlivnily, posunuly, zaujaly a proměnily. Letošní článek najdete na zde
Jedna z otázek, kterou dostávám ohledně čtení knih úplně nejčastěji je podle čeho vybírám, co si budu číst. Je to proto, že při mém vyučování o vůdcovství nebo o kázání často říkám, že povzbuzuji vedoucí Elementu, aby četli alespoň dvě knihy měsíčně na téma teologie, sociologie, psychologie, historie a životopisů nebo leadershipu – to všechno jsou věci, které by vedoucí v církvi měli znát a měli by v nich mít přehled – pomůže to v jejich službě lidem, a rozhodně to zlepší jejich vyučování a veřejný přednes. Četba totiž rozněcuje části mozku a nejen zvyšuje množství informací, ale také zlepšuje kapacitu mozku konceptuálně přemýšlet. Bez pravidelné četby totiž kazatelé sklouznou k tomu, že kážou své zkušenosti nebo své emoce. Na tom není jistě nic špatného, ale naše vyučování by mělo být kristocentrické, praktické, inspirující, zapojující a informované. Naše zkušenosti a emoce jsou (a měly by být)součástí našeho vyučování, ale pokud jsou kázání jen o nich, lidé přestanou po chvíli dávat pozor. Jistě, jednou za čas – třeba jednou za rok – si můžeme dovolit poselství jen na tomto základě, ale jinak bychom měli především interpretovat do naší doby vyučování Ježíšovo a jeho apoštolů. Proto se potřebujeme naučit přemýšlet v konceptech a ve větším obrazu – a k tomu nám pomáhá pravidelná četba.
V roce 1999 jsem si začal dělat seznam přečtených knih – nejdříve jen pro mou zábavu (jsem ten typ, kterého baví vytvářet seznamy a systémy prakticky na cokoliv), ale později k tomu, abych měl přehled, jakým směrem se ubírá mé myšlení. Mám tedy za sebou 20 let seznamů – mohu díky tomu vidět, jak a kam jsem směřoval. Svým způsobem je to pro mě něco jako mentální deník. Rád bych se tedy podělil o několik myšlenek, které mě při pohledu na těch dvacet seznamů napadly. Nejdříve ale pár čísel. Za posledních dvacet let (1999-2018) jsem přečetl celkem 1189 knih. Nejčastějším tématem u mě bylo vůdcovství zastoupené 167 tituly (tady kromě mé práce pastora církve má toto číslo na svědomí také mé magisterské studium leadershipu v letech 2005-2010), těsně na druhém místě je teologie zastoupená 163 tituly, knihy o církvi se dostaly na 151 titulů, přes stovku má také oblast „křesťanského života“. Důležité pro mě je, že jsem přečetl 88 historických knih, 80 životopisů, a například 66 knih ze sociologie. Nyní tedy k samotným bodům:
(1) Četba se mění podle životní fáze. Není vůbec žádné překvapení, že dospělý člověk se učí nejlépe tehdy, když to potřebuje. Jinými slovy, budete-li se například učit principy leadershipu v době, kdy nic nevedete, spoustu myšlenek nebudete schopni nijak pojmout, protože vám chybí praktická zkušenost – některé dokonce pojmete chybně. Budete-li se ovšem tytéž principy učit v okamžiku, kdy něco vedete, uděláte úplně jiné pokroky, protože svou potřebu spojíte s tím, jak se rozvíjí vaše mysl ovlivněná vaší zkušeností.
Když jsem se tedy podíval na seznam knih, uvědomil jsem si, že v něm jde krásně vidět zhruba pětileté fáze. V první pětiletce (1999-2003) jsem pracoval v Projektu zakládání nových církví v Chomutově a navíc jsem v průběhu této fáze přijal povolání jít založit Element do Hradce Králové. Vůbec tedy není překvapením, že nejčastějším tématem mé četby byla ekklesiologie – tedy různé formy církve a růstu církve. Mým nejčtenějším autorem tohoto období byl misiolog a odborník na růst církve C. Peter Wagner. Druhým nejčastějším tématem bylo vůdcovství. Obě témata ale měly kolem 40 titulů, protože jsem se na roli vedoucího místní církve teprve připravoval.
To se náramně změnilo v druhé pětiletce (2004-2008), kdy jsem církev založil – a uvědomil jsem si, že je toho tolik, co nevím. Především o vůdcovství, bez kterého se „church planter“ prostě neobejde. Tím toto téma vyskočilo nahoru a stalo se dominantním rysem pětiletky, četl jsem o tom 68 knih, a mým nejčtenějším autorem byl John C. Maxwell, který je dodnes autoritou v oblasti vůdcovství – je schopen složité myšlenky vysvětlit velmi jednoduchým stylem, a slouží tak jako poměrně lehce přístupný autor do celého světa leadershipu (což jsem si uvědomil, když jsem kvůli studiu začal číst akademické knihy na podobná témata).
V třetí pětiletce (2009-2013) zakoušel Element největší skokový růst a nutně se to odrazilo do mých témat – potřeba rozvoje teologického myšlení a celkového nastavení nové místní církve vyneslo na první místo tematického řebříčku teologické knihy, které následovaly témata církve, sociologie a vůdcovství. Mým nejčtenějším autorem v této pětiletce byl Andy Stanley, pastor skvělé církve NorthPoint, kam jsem také pravidelně jezdil na návštěvu. Andy reprezentuje styl vyučování, kdy teologické koncepty jsou podávány srozumitelně posluchačům na jakémkoliv bodě jejich duchovní cesty: ať už jsou věřícími na jedné straně nebo hledajícími, skeptiky či nevěřícími na straně druhé. Ti všichni chodí no NorthPointu a protože naše skladba nedělních setkání je podobná, tento styl myšlení mě velmi ovlivnil a pomohl mi kázat tak, abych oslovoval obě skupiny zároveň.
Ve čtvrté pětiletce (2014-2018) přišla zatím nejsilnější fáze teologického profilování Elementu a mě samotného, a na prvním místě tedy zůstala teologie, následována historickými knihami, které mi učení pomáhají zasadit do kontextu. Nejčtenějším autorem této pětiletky se stal teolog N. T. (Tom) Wright, od něhož jsem v tomto období přečetl celkem 16 knih. Tom reprezentuje mnoho dalších teologů, kteří doslova otevřeli okenice mé mysli – jsem za to vděčný.
Výběr knih tedy sleduje křivku profesního nebo osobního růstu a situace, ve které se nacházíme – a to je můj první princip pro vybírání si literatury: Studuji a čtu především to, co mi nejvíce pomáhá v situacích, které aktuálně řeším. Naše mysl je v těchto momentech nejvíce otevřená učit se nové věci a začít myslet jinak, nově. Tehdy probíhá největší proměna myšlení (paradigm shift). Praxe + četba jsou mocnými společníky proměny mysli.
(2) Rád čtu oblíbené autory. Druhou věcí, které jsem si všiml, je oddanost konkrétním autorům. Přestože jsem četl v tomto období knihy od celkem 587 autorů, zhruba 15 z nich má u mě na kontě 10 a více knih, top čtyři autoři pak 48, 37, 35 a 31 knih. Tři z nich jsem už zmínil: Wagner, Maxwell a Stanley. Tím čtvrtým oblíbeným autorem celých dvaceti let je John Grisham, což je prakticky jediný autor románů, kterého čtu – jeho styl právnických románů mě prostě baví.
Celý tento bod u mě ukazuje na skutečnost, že když mě nějaký autor zaujme, rád si od něj přečtu něco dalšího a nakonec to u některých autorů skončí kompletním přehledem jejich díla. Někdy takový přehled literatury zahrnuje jejich díla v průběhu desítek let a pro mě jako jejich čtenáře je velice zajímavé sledovat vývoj a rozsah jejich myšlení. Díky tomu vidím, že poznávání je skutečně cesta (jak už psal apoštol Pavel), víme vždy jen část a naše poznání se mění jak díky dalším informacím, tak také díky prožitým zkušenostem. Pomáhá to také mému vlastnímu vývoji myšlení. To je tedy můj druhý princip pro výběr knih: Čtu knihy několika oblíbených autorů napsané v rozmezí desítek let, abych viděl příklad, jak se formuje mysl a názory. Někdy je na některém názoru nejzajímavější část právě ta cesta k výsledku, ne samotný výsledný názor. Tento bod mi pomáhá objevovat tyto cesty poznávání.
(3) Všímám si nakladatelů. Ať už se to někomu líbí nebo ne, na nakladatelství záleží. Některá jsou serióznější a důvěryhodnější než jiná – za ty roky už vypozorujete, kde si které stojí na škále důvěryhodnosti. Neříkám, že dobrou knihu nemůže vydat divné nakladatelství a naopak, za těch dvacet let jsem si ale všiml, že jsou to opravdu výjimky. Na nakladatelství záleží. Pro mě má tento bod ještě jeden rozměr – jsem mnohem náchylnější vyzkoušet mi zatím neznámého autora, pokud ho vydalo nakladatelství s jejichž produkcí mám předchozí opakovanou pozitivní zkušenost. U neznámého autora vydaného novým nebo divným nakladatelstvím většinou zkoumám ještě další body: recenze knihy třeba na Amazonu, kdo tu knihu podporuje a doporučuje, a především seznam použité literatury přímo v té knize. Taky se někdy jen tak v knihkupectví začtu a pokud mě něco zaujme, pokračuji dál tím, že si knihu koupím. A poslední věc u nakladatelů – například v teologii se moc hodí znát, do jakého teologického směru patří to či ono nakladatelství. U některých mi zatím neznámých autorů stačí jen vidět, kdo je vydal, abych věděl, jaká bude základní teze jejich knihy. Můj třetí princip pro výběr knih tedy zní: Čtu především knihy od důvěryhodných nakladatelství, se kterými mám předchozí opakované pozitivní zkušenosti. To je pro mě nejefektivnější cesta také k objevení nových autorů.
Tak tohle je několik lekcí z dvacetileté zkušenosti systematické četby na téma výběru knih. Pokud byste měli nějakou jinou otázku o čtení nebo knihách, napište – třeba to bude dobrý námět na pokračování.
Přeji vám příjemnou četbu nějaké skvělé knihy!
