Jak to z mnoha diskusí v posledních letech vypadá, pro mnoho křesťanů je eschatologie (učení o posledních věcech) nejoblíbenější disciplínou (což je docela škoda), ale jiní se ji zase vyhýbají seč mohou (a to je také velká škoda). Sám jsem dlouho patřil k těm druhým. Jedním z důvodů, proč se lidé eschatologii vyhýbají je fakt, že nechápou rozdíly mezi jednotlivými směry, a ty jim navíc přijdou složité. To byly i mé důvody, k tomu navíc - jak už to někdy bývá - jsem lépe věděl, čemu nevěřím, než to, čemu věřím. Léta jsem se tak vyhýbal ucelenému vyučování o posledních časech. Samozřejmě, sem tam jsem něco zmínil v běžných kázáních, ale to bylo asi tak všechno. Jenže, eschatologie není jen koníček pro futuristy. Je velmi důležitou součástí našeho pohledu na Boha a jeho příběh. Ovlivňuje, jak dnes žijeme eticky, morálně a aktivisticky. Formuje naše očekávání ohledně budoucnosti světa: bude to lepší nebo stále horší nebo oboje najednou? Ovlivní to také náš postoj ke světu: Jak moc chceme svět zlepšit? Má to vůbec cenu? Jaký budeme mít postoj třeba k Blízkému Východu (specificky k Izraeli)? Některé eschatologické názory totiž dělají z křesťanů mizerné mírotvůrce – podvědomě si přejeme válku, protože čekáme Armageddon. Eschatologie ovlivňuje mnoho součástí teologie, například povahu Ježíše: je to bojovný a agresivní Lev nebo vždy pokojný, ukřižovaný Beránek? Mnoho křesťanů překvapí, že Ježíš není nikde popsán jako Lev – pouze zazní slova, že jen Lev z Judy může otevřít knihu a rozlomit pečeti. Když však Jan vzhlédne, nevidí Lva, vidí pouze Beránka zabitého, který tu knihu vzal a otevřel (Zj 5). Beránek je totiž Lev. Ale Beránek má zcela jinou povahu než Lev. Zjevení je kniha o pokojné vládě Beránka. Slovy Briana Zahnda: Není to kniha o násilném konci světa, ale kniha o konci násilného světa.
Je tedy jasné, že téma eschatologie je velmi obšírné a pohledy jsou různé. Na začátek zřejmě pomůže když si definujeme, na čem se shodneme a na čem nikoliv. Nejprve tedy, na čem se (skoro) všichni křesťané shodnou: (1) Evangelium bude kázáno všem národům - Mt 24:14, (2) Ježíš se skutečně fyzicky vrátí na zem - Sk 1:9-11, (3) Ježíš bude soudit a odměňovat - 2Tm 4:1, (4) Nastane všeobecné vzkříšení mrtvých - 1K 15:20-26, (5) Začne nové éra - věčnost - 1 Te 4:15-18. Tady by mohla diskuse o eschatologii klidně skončit a byli bychom všichni spokojení. Je totiž mnoho dalších oblastí, kde se naopak křesťané vzájemně neshodnou, a tam se jedná o detaily a podrobnosti jednotlivých předchozích bodů. Například se neshodneme na chronologii návratu (kdy, kde, jak, před čím, po čem). Bude nějaká doba soužení? Vrátí se před, po nebo uprostřed soužení? Bude to předvídatelná událost nebo jako zloděj v noci? Bude jeden konkrétní Antikrist nebo se jedná o princip či více antikristů? Neshodneme se ani na existenci doslovného milénia a jeho umístění v časové lince, určitě se neshodneme na vytržení věřících ze země ve smyslu zmizení všech (opravdových) křesťanů léta před druhým příchodem Krista. Neshodneme se na velké válce u příchodu Krista. Bude skutečně bitva v Armageddonu? Skutečně Ježíš a jeho armáda zabije v ten den 200 miliónů lidí? Nejasno zůstává u průběhu všeobecného vzkříšení: Bude jedno všeobecné vzkříšení či budou vzkříšení dvě nebo ještě více? Neshodneme se jak chápat knihu Zjevení a především na roli Izraele v celé eschatologii. Je historie především příběhem Izraele a církev je pauzou před posledním dějstvím? Nebo církev plně nahradila Izrael? Nebo se z Izraele a církve stal jeden Boží lid – kde ale ne každý je opravdový Izraelec nebo opravdový křesťan? Bude existovat jiná cesta k Bohu než skrze Krista? A je vznik moderního státu Izrael naplnění specifického eschatologického Božího plánu nebo ne?
Jak je z uvedeného výčtu patrno, jde zejména o hermeneutický přístup k Písmu. Protože i v mém amilénialním postoji hraje konkrétní přístup k výkladu Písma roli, je nezbytné, abych stručně popsal dvě východiska, která jsou pro mě zásadní: Prvním je, že Nový Zákon má přednost před Starým Zákonem. Což znamená, že NZ vysvětlujeme SZ a snažíme se pochopit, jak SZ chápali apoštolové – což je pro eschatologii velice důležité. Abych dal příklad, Amos 9:11 píše, že Bůh hodlá obnovit zbořený Davidův stánek. Jedná se zde o obnovu chrámu, aby byl vztyčen jako za dávných časů? Jak toto eschatologické místo chápali apoštolové? Jako obnovu chrámu určitě ne – vždyť chrám v jejich době ještě stále stojí. Ježíšův bratr Jakub ve Skutcích 15:13-19 Amose cituje a prohlašuje, že se obnova Davidova svatostánku vztahuje na fakt, že pohané jsou nově součást Božího lidu a aplikace textu je nečinit pohanům žádné překážky a vlastně je zbavit povinnosti dodržovat Mojžíšův zákon. V mém chápání je Nový Zákon jediným opravdovým inspirovaným komentářem na Starého Zákona a ten tvrdí, že mnoho věcí se již vyplnilo. Například Letnice (Sk 2:15-21) jsou Petrem prohlášeny za naplnění Joele 2:28, vize Jr 31:31 o ustanovení Izraele je podle Žid 8:6-12 naplněna při prvním příchodu Krista.
Druhým východiskem je to, že jasný text má přednost před symbolickým textem. Klíčem porozumění je určit, které pasáže vnímáme jako symbolický, abstraktní nebo imaginativní text, a která místa doslovně. Je nabiledni, že nikdo (opravdu nikdo) nebere všechna místa v Bibli doslovně nebo všechna místa symbolicky a alegoricky. Amileniální postoj zdůrazňuje, že jasný text je důležitější nad symbolickým. Proto Ježíšovo nebo Pavlovo učení o druhém příchodu je důležitější než Janovo Zjevení, které je jednak velice symbolickým textem se spoustou odkazů na SZ a na římskou říši, a jako speciální druh literatury je především imaginativním textem sloužícím k povzbuzení pronásledované církve. Nemyslím tím, že Zjevení je méně inspirovaným textem než evangelia. Myslím tím, že je to jiný druh literatury než Ježíšovo učení a Pavlovy dopisy. Slouží k jinému cíli a používá jiné prostředky. Z toho tedy vycházím při studiu a interpretaci biblických textů.
Než se dostanu k samotnému amilenialismu, rád bych na chvíli mluvil na téma nebe. To hraje v eschatologii dost velkou roli, protože se v ní jedná o zemi, o možném tisíciletém královstvím na neproměněné zemi, někteří věří v evakuací do nebe, a tak dále. Někdy se mi trochu zdá, že se jakoby předpokládá, že všem jen nám jasné, co nebe je a jak funguje vztah mezi nebem a zemí. O nebi mluvíme jako našem domovu, místě věčnosti. Což je velmi nepřesné, protože všechny eschatologické názory se shodují na Novém Jeruzalému jako místě věčného spočinutí, nebo také se ve SZ i NZ píše o novém nebi a nové zemi. Proto se například Iz 65:17-25 někdy používá jako podpůrné místo pro tisícileté království, ale celápasáž začíná provoláním o novém nebi a nové zemí, s čímž souhlasí Petr (2 Pt 3:13) se slovy …my vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. Zdá se tedy, že otázka nebe a nového nebe je pro celkové vyznění eschatologie velice důležité, také proto, že Nový Jeruzalém sestupuje z nového nebe na novou zemi - Zj 21:1-4.
Možná by tedy stálo za to, abychom se na chvíli zamysleli, jak si vlastně představujeme nebe, respektive, co je naše definice nebe a kde podle nás nebe je. Mnoho představ o nebi je jako o místě někde tam. Proto také ona evakuace do nebe – tedy na jiné místo. Co ale nebe přesně je? Podle mě nebe jako nějaké místo někde ve vesmíru není nejlepší obraz. Nebe nechápu jako místo, kam lidi jdou, ale mnohem více jako jinou dimenzi časoprostoru, která je velmi blízko, i když je nám dnes neviditelná. Jak chápali nebe Židé? Kdybych to měl říct zjednodušeně, nebe byla sféra, kde žije a vládne Bůh a země byla sféra, kde žije a měl vládnout člověk (který ovšem svou vládu odevzdal silám temnoty svou neposlušností). Proto se modlíme, aby to, co Bůh dělá v nebi (pod svou vládou) se dělo i na zemi. A proto Ježíš začal své království svým působením, které se projevilo například vymítáním démonů (tedy právě těch sil zla - Mt 12:28, Lk 17:20-21). Nebe a země jsou dnes odděleny neviditelnou oponou. Až se Ježíš vrátí (nebo se zjeví z nebe - obě varianty najdeme v NZ), aby soudil svět a posléze jej smířil se sebou, tato neviditelná opona zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. Proto autoři Bible popisují toto budoucí nebe jako věčné spojení nebe se zemí, jako dokonale novou zemi a nové nebe. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Rád používám obraz pro ajťáky: Bůh zformátuje zemi zpět do továrního nastavení. Vrátí zpět původní dokonalost, ale v lepší verzi operačního systému. V praxi pak nebe uzavře se zemí věčné manželství.
Židé věřili, že v nejsvětější svatyni jeruzalémského chrámu, kam mohl vstoupit velekněz jednou za rok na den smíření, se nebe se zemí protnulo a proto tam přebývá Bůh. Skrze Ježíšovu oběť se však symbolicky roztrhla opona, která toto místo oddělovala, protože nyní Bůh žije ve svém lidu, který se tak stává chrámem (jeho přítomností ve světě), a velvyslanectvím (jeho mocí a autoritou ve světě). Proto jsou Ježíšovi následovníci povzbuzováni svou nebeskou identitou a autoritou, přestože žijí na této pozemské straně věčnosti. Žijeme tedy ještě za oponou. Tato opona mezi dimenzemi jednoho dne padne, ale zatím stále je. Tato opona se někdy stává průsvitnou, kdy se stává jakoby z plastu – stále ne úplně průzračná, ale jde vidět velký kus reality za ní. Proto apoštol Pavel píše, že poznáváme Boha na tomto světě částečně a jakoby v mlze, ale jednoho dne ho spatříme tváří v tvář (bez opony). Když se obracíme ke Kristu, tato opona slábne a stává se natolik průsvitnou, že zažíváme dotek nebe. Okamžiky slávy jsou momenty, kdy nebeské království přichází na zem, včetně zázraků, jako záblesků budoucího světa. Zázraky nejsou nápravou tohoto zhrouceného světa, jsou záblesky budoucího světa a reality nebeského království, které se jednou prolne se zemí. Cílem křesťanské spirituality je zažít průsvitnou oponu, vidět na druhou stranu, zakoušet záblesky budoucího světa, kde Ježíš vládne, a tento svět odrážet do našeho pozemského světa. Přesně, jak napsal apoštol Pavel v 2 K 3:13-18. Krásným příkladem průsvitné opony je mučedník Štěpán, který byl pro víru v Ježíše kamenován a krátce před svou smrtí vzhlédl a uviděl Boha a Ježíše, který po Boží pravici povstal, aby mu vzdal čest. Jak to, že je Štěpán viděl? Jak to že jeho tvář zářila jako tvář anděla? Opona se stala natolik průsvitnou, že nejen viděl realitu za ní, ale ta sláva se odrazila na jeho obličeji. Mladý farizeus Saul to viděl, byl tím usvědčován a tento zážitek později hrál formativní součást jeho vlastního příběhu následování Krista. Naším cílem je nová země a nové nebe. Sféra, kde žije a vládne Bůh se navždy spojí se sférou, kde žije a má vládnout člověk.
Proto kralujeme s Kristem, proto jsme s ním již nyní posazeni na trůny (ve Zjevení je to hodně akcentovaný obraz miléniálního panování). Ve Zjevení je slovo trůn 47x a mimo tři případy (2:13, 13:2, 16:10) jsou všechny trůny v nebi. 1-3 je tedy o tom, co se děje na zemi a 4-6 o tom co se děje v nebi ve stejnou dobu. Zjevení je o spravedlnosti a tito na trůnu mají právo soudit – jsou to ti, kterým byla uťata hlava – tedy to nejsou ti, kteří v současnosti žijí na zemi. Zjevení chápu jako povzbuzení pronásledované církvi, a té Jan říká, že mučedníci sedí v nebi na trůnech a spolupodílejí se na souzení. Církev může být pronásledována na zemi, ale je vítězná v nebi. Milénium je tedy nebeské panování Krista s dušemi zesnulých věřících. Věřící jsou naživu s Kristem v nebi, nevěřící jsou mrtví ve svých hříších, budou obě skupiny vzkříšeny k životě na nové zemi. Druhá smrt (ohnivé jezero) už nemá vliv nad těmi, kdo jsou s Kristem na trůnu. Amilenialisté věří, že nebude existovat žádný speciální čas univerzálního míru před koncem světa, ale že dobro i zlo poroste kontinuálně vedle sebe a vyvrcholí druhým příchodem Krista, kdy budou všichni vzkříšení k poslednímu soudu. Věří, že Boží království přišlo s Kristem, který již dnes kraluje se svým lidem, a zároveň očekávají budoucí, slavné a dokonalé království na nové zemi a nebi, kdy opona rozdělující tyto dvě dimenze finálně jednou provždy spadne. Amilenialisté interpretují milénium ze Zjevení 20 jako popis současného panování duší zemřelých s Kristem v nebi. Jak píše Anthony Hoekema: Proč by měli být věřící vzkříšení z mrtvých k životu na zemi, která ještě není oslavena, a která stále sténá k vykoupení (Ř 8:19-22)? Proč by se měl Kristus vrátit na zem, kde bude vládnout železnou berlou nad svými protivníky, a tedy stále zakoušet zpochybňování své svrchovanosti? Nebylo toto pokušení dokončeno při jeho prvním příchodu? Nemá se Kristus vrátit v plnosti slávy, aby se všechno naplnilo v něm?
Chtěl bych shrnout několik důvodů, proč mi dává amileniální pohled největší smysl. Považuji za důležitý fakt historickou víru. Představa, že dlouhá staletí církev něčemu nerozuměla, ale odkrylo se to jen nám, mi přijde arogantní. Amilénialismus je společně s historickým premilenialismem nejstarším názorem v církvi. Někdy jsem se setkal s obranou progresivního zjevení, protože v Danielovi čteme (12:4), že měl zapečetit slova pro poslední čas. Jistě. Jenže, podle Jana už žijeme v poslední hodině před dvěma tisíci lety (1J 2:18). Takže, Danielovo proroctví bylo zapečetěno DO doby první církve, protože ona žila v poslední hodině. Ve Zjevení psané v této generaci pak čteme (22:10), že slova této knihy nemáme zapečeťovat. Amilénialismus podle mě nejlépe pracuje s texty, ve kterých se SZ naděje naplnila v Kristu a církvi - Ga 3:15-16, nejlépe odpovídá SZ typologii. Navíc, SZ nezná tisícileté království. Autoři SZ však píšou však o novém nebi a nové zemi konzistentní s popisem Zjevení. Jen amilénialismus tvrdí, že smrt je definitivně poražena při příchodu Krista, což je pro mě osobně nejdůležitější důvod, proč nevěřím na doslovné tisícileté království – Izajáš totiž píše (25:7-9), že v onen den Bůh navždy odstraní smrt, apoštol Pavel v 1K 15:51-55 souhlasí: Tehdy se naplní, co je psáno: „Smrt je pohlcena, přišlo vítězství!“„Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?“ Po druhém příchodu Ježíše již nebude fyzická smrt. Iz 25:8 tvrdí, že Bůh setře každou slzu z očí tím, že zničí smrt. Ve Zj 21:1-4 vidíme, že to nastane tehdy, když je stvořena nová země a nové nebe. Podle Korintským se to stane všechno při příchodu Krista. Ř 8:18-23 popisuje, že celé tvorstvo čeká na své vykoupení, které se také má stát při příchodu Krista.
Milénialisté věří ve dvě vzkříšení (nejprve spravedliví a pak nespravedliví). Mezi těmito dvěma vzkříšeními je tisíc let pauza. Ale Ježíš říká (J 5:28-29), že přichází chvíle, kdy všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou – ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, ale ti, kdo konali zlo, budou vzkříšeni k soudu.Totéž se týká soudu - 2 Te 1:5-10 říká, že soud bude u druhého příchodu. Amilénialismus je konzistentní s učením NZ, že prorokovaná obnova Izraele je naplněna v církvi. Skutky 15 dávají obnovu Davidova stánku do souvislosti se vzkříšením a povýšením (oslavením) Krista na trůn Davidův. V Kristu není pohan ani Žid, oba příběhy jsou provázány do Krista. Izrael nemá výlučné místo – většina SZ proroctví se naplňují na Kristu a v církvi a není tak potřeba speciálních dalších plánů. Tento pohled dává smysl při čtení Žd 11:13-16, kde se hrdinové víry upínali k městu, které staví Bůh. Bible je příběh od stvoření k novému stvoření. Genesis na začátku a Zjevení na konci. Zjevení podává vhodný závěr příběhu, který začal v Genesis. Závěrečná pasáž Zjevení je naplněním modlitby církve, aby přišlo Boží království. Bůh napravuje ztracený Ráj a hodně věcí z Genesis se objevuje ve Zjevení (strom života). Jan popisuje (Zj 21:15-16), že Nový Jeruzalém je velký zhruba 2200 km na délku i šířku, což je shodou okolností podobná míra jako byla Římská říše. Implikace je jasná: Římské impérium bude nahrazeno Říši Beránka! A navíc, má být 2200 km vysoký, což nám ukazuje, že Nový Jeruzalém je skutečným manželstvím mezi nebem a zemí.
Eschatologie je především očekávání: Očekávání Kristova návratu má být radostná událost, kdy čekáme na plné vykoupení stvoření (Ř 8:18-25), čekáme na obnovu všech věcí (Mt 19:28-29, Sk 3:19-21), a na novou zemi a nové nebe (Iz 65:17-19, Zj 21:1-5, 2 Pt 3:13). Nezapomeňme, církev nebyla pronásledována za kázání o nebi. Byla pronásledována za kázání o Božím království na zemi! Odvážně hlásali, že Ježíš je Pánem. Teď a tady. Ne tam a později. Eskapismus vede k pasivitě a pohrdání krásou. Proč tvořit, když vše bude stejně jednou zničeno? Učení o vytržení ukradlo smysl pro budoucnost, takže ji nevytváříme, jen se ji bojíme. Je poháněno filozofii strachu. Mění Ježíšovo poslání o přinesení Božího království na zem na útěk ze země. Učení o tisíciletém království předpokládá některá problematická místa: Musíme věřit, že fyzická smrt stále pokračuje po Kristově druhém příchodu – bude vzpoura proti Kristu na konci milénia. Přirozené stvoření pod vlivem prokletí bude pokračovat. Na konci milénia totiž bude země stále poskvrněna válkou, hříchem a smrtí. Plné vykoupení se tedy nestane u druhého příchodu, ale 1000 let poté. Musíme věřit, že Nové Nebe a Nová Země bude uvedena do reality až 1000 let po příchodu Krista. Nevěřící muži a ženy stále budou mít příležitost získat spasení od Krista 1000 let po jeho druhém příchodu – stále se totiž narodí miliony lidí. Musíme tedy věřit, že nevěřící nebudou vzkříšení 1000 let po příchodu Krista a Kristův soud nenastane 1000 let po jeho druhém příchodu. S tímto pohledem mám tedy potíže.
Věřím, že druhý příchod Krista bude jedna událost, během které nastane obecné vzkříšení z mrtvých a proměna žijících věřících, kteří půjdou vstříc Pánu. Pak bude následovat poslední soud a po něm finální stav – spojení nebe se zemí. Většina NZ obrazů konzumace dějin popisuje, že se to stane při Kristově návratu. Amileniální pohled mi tedy umožňuje být aktivním občanem nebe na zemi, která jednoho dne bude se zemí spojena do věčného manželství. Na to se moc těším.
Tento text je zkrácenou verzí poznámek k semináři na Pastorálce Apoštolské církve v březnu 2019.
Žádné komentáře:
Okomentovat