Mých 10 nejlepších knih roku 2014

Jako každý rok v lednu, i letos nabízím přehled 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce z 68 knih, které jsem přečetl.* Zde je můj letošní seznam podle důležitosti:

1. N.T. Wright: Surprised by Scripture (HarperCollins, 240 stran)

Wright je jeden z mých tři nejoblíbenějších teologů. Nutí mě myslet a studovat. Líbí se mi, jak podává některé teologické pohledy velmi neotřele v jedinečném mixu konzervativního a velmi čerstvého přístupu. Jedna z jeho nejnovějších knih je kolekce kázání a esejí pojednávající o tom, jak můžeme přijímat a milovat Bibli a přitom ji aplikovat do některých "horkých současných debat". Skvělý název má třeba kapitola o křesťanském postoji k životnímu prostředí, která se jmenuje: "Ježíš se brzy vrátí. Jdi proto, a zasaď strom."

2. Gregory Boyd: Is God to Blame? (IVP, 211 stran)

Když jsem se na jaře připravoval na naši asi nejlepší sérii nedělních přednášek v Elementu v roce 2014 s názvem Tváře zla, přečetl jsem různé knihy zabývající se teologii dobra a zla. S mnohými jsem byl velmi nespokojen. Boydovu knihu však považuji za tu úplně nejlepší a hodně mi s mou sérii pomohla. Kéž by vyšla v češtině, hodně lidem by u nás pomohla.

3. Philip Yancey: The Vanishing Grace (Zondervan, 298 stran)

Tuto knihu jsem četl v roce 2014 jako svou poslední a byl jsem z ní nadšen. Je to vlastně kolekce čtyřech knih o milosti, které se vzájemně spojí v zamyšlení jak na tom jsme dnes s poselstvím a životním stylem milosti. Pro všechny, kdo dříve četli jeho What's So Amazing About Grace? je The Vanishing Grace nutným pokračováním.

4. N.T. Wright: Surprised by Hope (HarperCollins, 352 stran)

Druhá Wrightova kniha na mém letošním seznamu je jeho nejlepší dílo o věčné naději, síle vzkříšení a obnově světa. Velmi podnětné myšlenky, důraz na pozitivní eschatologii a skvěle zpracováno.

5. Bill Hybels: Simplify (Tyndale, 309 stran)

Billova poslední kniha je voláním k úklidu vlastní duše. V podobném stylu a duchu jako ve svých dřívějších knihách Honest to God? nebo Making Life Works se Hybels nebojí klást důležité a provokativní otázky, které nás mají povzbudit k radikálnímu následování Krista. Tato kniha letos vyšla také v češtině!

6. Paul McCusker: C.S. Lewis & Mere Christianity (Tyndale, 228 stran)

Lewise není třeba zvlášť představovat, v češtině vyšlo mnoho (ne-li všechny) jeho knih. McCusker vypráví okolnosti, které ovlivnily Lewisovy plodné spisovatelské léta ve 40. letech 20. století, a jak byly knihy zpočátku přijímány. Povzbudivé bylo číst, jakým problémům Lewis čelil, vlastně se toho moc od té doby nezměnilo (v situaci, kdy je nějaký akademik věřícím křesťanem). Velmi čtivé.

7. Paul Johnson: Mozart (Barristel a Principal, 183 stran)

Poslední dobou pravidelně v češtině vychází Johnsonovy portréty (ve stylu krátkých životopisů) různých zajimavých osobností od Ježíše až po Darwina. Byť nejsem odborník (a ani velký fanoušek) vážné hudby, tento Mozartův portrét byl natolik čtivý a informovaný, že ze mě fanouška málem udělal.

8.  Shaunti Feldhahn: The Good News about Marriage (Multnomah, 196 stran)

Každoroční Element série FamilyFest mě nutí neustále studovat téma manželství. Tato kniha je jiná než ostatní. Spojuje sociologické výzkumy a pověry o manželstvích a jejich zdánlivých těžkostech s realitou. Jedním slovem: dává naději, protože ukazuje, že většina manželství je zdravých a dokonce i ty, které procházejí těžkostmi, je mohou překonat, pokud to nevzdají příliš brzy.

9. Amid D. Aczel: Why Science Does Not Disprove God (WM Morrow, 294 stran)

Tento spisovatel, matematik a vědecký autor, není křesťanem. Byl ale natolik vyprovokován nesmyslnými argumenty tzv. Nových Ateistů, kteří se snaží účelově postavit vědu proti víře, že na toto téma napsal celou knihu, aby vůbec vysvětlil, co věda je, a o co se snaží. Působivě ukazuje, že toto rozdělení je nesmysl, a že je možné být pevně ve světě vědy i víry zároveň.

10. John Eldredge: Nebojte se života (Portál, 117 stran)

Nenápadná kniha o uzdravení duše a svatosti našeho srdce ukazuje, jak moc může víra v Ježíše změnit náš život do Ježíšovy podoby. Opravdová svatost je totiž opravdová svoboda. Čte se jedním dechem.

Doufám ale, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Už teď se těším na všechny knihy, které přečtu v tomto roce. Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2014 přečetli?

* Poznámka:

Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, tedy není to reprezentativní vzorek všech knih vydaných v tomto roce. Některé přečtené knihy mohou být staršího data. Celkem jsem přečetl 68 knih (celkem 12 817 stránek), do seznamu nepočítám Bibli, kterou čtu průběžně již hodně let. Z hlediska témat jsem letos přečetl celkem 22 knih teologických, 7 o manželství, 6 o vůdcovství, 6 životopisů, 5 o křesťanském životě, 4 historických, 4 knihy úvah a esejí, 3 knihy o financích, 3 romány, 2 sociologické, 2 o víře, a po 1 o modlitbě, darech a inspirace. Ještě dva statistické údaje o formátu a jazyku: 9 knih jsem přečetl ve čtečce kindle, zbytek v papírové verzi; 32 knih jsem četl v češtině a 36 v angličtině.

Na závěr pro zajímavost přehled medailistů z minulých ročníků mé ankety od doby, co jsem začal svou četbu cíleně sledovat.

2013

1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)

2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)

3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

2012

1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)

2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)

3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

2011

1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)

2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)

3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

2010

1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

2. George W. Bush: Decision Points (Century)

3. Andre Agassi: Open (Kopf)

2009

1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)

3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

2008

1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

2. Craig Groeschel: It (Zondervan)

3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

2007

1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)

3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

2006

1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)

3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

2005

1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)

3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

2004

1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)

3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

2003

1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)

3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

2002

1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)

2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)

3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

2001

1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)

3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

2000

1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

1999

1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)

3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)

(Ex)Hříšníci v náruči šťastného Boha

Rok 2015 jsme v Elementu začali se sérií s názvem V Božích rukou. Mohu se tě na něco upřímně zeptat? Co ti tohle spojení slov evokuje? Když někdo řekne, že se „dostal do Božích rukou“? Nebo když se jiný bojí, že se do Božích rukou „dostane“? Zkus na chvíli zavřít oči a představ si svou emoci, kterou v tobě spojení slov „v Božích rukou“ působí. Je to nadšení? Nebo raději obavy? Smutek? Hanba? Trest? Hněv? Co přesně se ti vybaví, když řeknu, že tě Bůh chce dostat do svých rukou? To záleží, že? Záleží to na tom, jakou představu o Bohu máš. Je to Bůh verze „Talibán“, kterému jde především o čistotu náboženství, a je proto vždy připraven potrestat hříšníky? Je to Bůh, který se pořád na něco zlobí, a dostat se mu do rukou vždy evokuje hněv? Samozřejmě, záleží to i na tom, jakou máš představu o sobě, ale především je to obraz Boha, který naši emoci ovlivní. A pozor, nemluvím o tom, zda v Boha věříš nebo nikoliv. To nehraje roli. Věděl jsi, že podobně jako C.S. Lewis můžeš věřit, že Bůh neexistuje a přitom být na něho naštvaný, že není? 

Na druhou stranu, můžeš být věřícím člověkem, a stejně můžeš mít pokřivený obraz Boha. Vlastně můžeš věřit nějaké jeho karikatuře, která až trapně zvětšuje jeden jeho rys a opomíjí ty další. V Bibli je třeba místo, které v nás emoci má vzbudit (Římanům 9:20-21): Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí. Jakou emoci v tobě vzbuzuje tato pasáž? Bezmoc? Strach? Rezignaci? Předtím, než si ve své hlavě vytvoříš představu, že Bůh je jako hrnčíř, kterému se přestaneš líbit a tak tě splácne zpět na kruh a udělá z tebe popelnici (neříká tam snad Pavel přesně tohle?), poslechni si, jak tohle místo pokračuje dál (Římanům 9:22-24): A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů? Jinými slovy, co když Bůh je trpělivější a milosrdnější, než si umíš představit? Trpělivý s popelnicemi a milosrdný se všemi?

Když jsem žil před lety v Chomutově, pomáhal jsem pastorům různých malých církví s organizací prezentačních aktivit, kdy jsme jim například přivezli tým ze zahraničí, který měl mít program na školách a podobně. Jednou jsem přivezl tým asi 15 mladých lidí z Anglie do jednoho města v severních Čechách a místní vedoucí měl orientační a informační setkání s týmem, kde jim měl říct svou představu o tom, co mají tito mladí angličtí věřící dělat. Ten vedoucí jim řekl, že je velmi nespokojený s předchozími týmy, které lidem mluvili o Boží lásce a chtěl, aby náš tým ve svých přednáškách hlavně zdůraznil, že všichni lidé jsou hříšníci a Bůh je za to potrestá. Doslova se vysmál podle něho plytkému a prostoduchému kázání o Boží lásce. Ne, chtěl v lidech vyvolat emoci viny, hanby a strachu před Božím hněvem. Není přesně tohle poselství, které byste v církvi očekávali? Víte, jak často jsem slyšel nějaké poselství o tom, že když mineš dnešní příležitost k pokání, něco se ti určitě stane ještě dneska, a pak umřeš a propadneš se rovnou do pekla? Nebo nastane konec světa a všichni křesťané najednou zmizí a budou padat letadla, a tak podobně, prostě katastrofa? 

Chápu, čeho tím chtějí kolegové dosáhnout, ale upřímně: Opravdu potřebujeme přesvědčovat sami sebe o své nedokonalosti? Vždyť všichni známe pravidla selhání. Nedokážeme přece dodržovat ani vlastní předsevzetí (poslyšte, je týden od Silvestra a někteří jsme už porušili své sliby). Ne, většina z nás si o sobě nedělá iluze. Až moc dobře si svou nedokonalost uvědomujeme, protože žijeme ve světě, který nikdy nezaváhá nám ji připomenout, často bolestivým způsobem. Tento svět nedokonalost rozhodně neodpouští. Jasně, můžeme si lhát a tvrdit sami sobě, že jsme vlastně skvělí, a že nám nesejde na těch druhých, kteří naši skvělost nedocení. V některých krátkých upřímných chvilkách však sami moc dobře víme, že zase tak skvělí nejsme. Je tedy zcela pochopitelné, že mnoho křesťanských kazatelů poukazuje na naši obecnou zkaženost nebo na zlo, které číhá v nás všech (více k tématu v seriálu Tváře zla). Nevytvářejí tím ale nevědomky Boží karikaturu? 

Před zhruba 270 lety kázal americký pastor Johathan Edwards slavné kázání pro svou církev s názvem „Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha“. Dodnes imponuje těm, kteří chtějí zdůraznit, jak moc se Bůh zlobí nad hříchem. Poslechněte si úryvek: 

Bůh, který vás drží nad pekelnou jámou stejně jako ten, kdo drží pavouka nebo nějaký ohavný hmyz nad ohněm, si vás oškliví a je hrozně drážděn: Jeho hněv vůči vám hoří jako oheň, nahlíží na vás jako na toho, kdo si nezaslouží nic jiného, než být vhozen do ohně; má čistší oči, než aby vydržel se na vás dívat, jste v jeho očích deseti tisíckrát ohavnější, než ten nejodpornější jedovatý plaz v očích našich. (...) Ach, hříšníku! Zvaž strašné nebezpečí, ve kterém se nacházíš: je to veliká pec hněvu, široká a bezedná propast plná ohně hněvu, nad kterou jsi držen rukou Boží. (...) Visíš na tenkém vlásku, okolo kterého plápolají plameny hněvu Boha, který je v každé chvíli připraven jej sežehnout a přepálit ve dví; a ty nemáš (,,,) nic, co můžeš udělat, abys Boha přiměl, aby tě v každou chvíli ušetřil.

Bůh, který se tě jako hříšníka štítí podobně jako my se štítíme odporného hmyzu? Takový Bůh zapadá do naši koncepce a představ o Bohu a o tom, v čem spočívá křesťanské poselství. Máme ale problém takového Boha milovat. Problémem však je, že náš vztah s Bohem má být založený na lásce, ne na strachu. Koneckonců, Edwards byl kalvinistou, což je poněkud extrémní teologický směr mimo jiné zdůrazňující Boží svrchovanost, svatost a slávu. Jan Kalvín, který mu dal své jméno, napsal monumentální mnoha set stránkové teologické dílo Instituce učení křesťanského náboženství, kde se píše o lásce jen na dvou místech, a v obou případech o lásce, kterou my dlužíme Bohu! 

Chápu. Lidé, kteří zdůrazňují náš stav hříchu, se obvykle bojí laciného poselství odpuštění bez pokání (tedy změny smyšlení a chování). Problém však je představa, že pokání dokážeme způsobit strachem z rozzlobeného Boha. Zkus se zamyslet, co tě motivuje ke změně: Výčitky nebo fakt, že se do někoho zamiluješ? Tady bychom mohli skončit a mohli bychom si říct, že je super, že Bůh nám nic nevyčítá a nezlobí se. Ale pozor! Ne tak rychle. Není to tak jednoduché. Bůh se totiž skutečně zlobí. Nemůžeme přeskočit třeba Žalm 7:12, kde je napsáno: Bůh je spravedlivý soudce, Bůh plane hněvem každý den. Zároveň však čteme, že Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna... Tak, jak to jde doopravdy? Zlobí se nebo miluje?

Dlouho jsem nad tím sporem a tenzí představ přemýšlel. Jak to uchopit, abychom viděli opravdu Boží srdce? Nakonec mi pomohl, jak jinak, Ježíš a jeho příklad. Jednou za ním přichází bohatý mladík, který chce věčný život, ale chce si ho zasloužit vlastní pílí a snahou. Představuje někoho, kdo chce být dobrý sám o sobě. Evangelista Marek píše, že Ježíš přistoupil na jeho hru a vyjmenoval mu všechna zásadní přikázání, i když věděl, že největším problémem pro tohoto mladého muže byly peníze a majetek, ve kterém spočívala jeho identita. Když mu tento mladík řekl, že to všechno dodržuje, Marek píše, že na něho Ježíš pohleděl s láskou... a následně mu řekl tvrdou pravdu, aby se vzdal majetku, na kterém si postavil své bezpečí, protože tento majetek ho stáhne dolů. Ježíš se podíval s láskou, ale zároveň řekl pravdu. 

Jak se tedy zlobí Bůh? Zlobí se jako milující otec. Představ si to. Zlobíš, něco vyvedeš a rozbiješ. Tvůj milující otec uslyší tříštící se věc a vykřikne: „Co to děláš?!?“, a hned poté měkce: „Není ti nic?“ Hněv není projevem zlosti, ale péče. Je jasné, že Boží hněv je přemožen Boží láskou, a přitom tato láska nezastírá náš opravdový stav. Ano, jsme hříšníci. Ale Bůh se nás neštítí, on nám běží vstříc. Co jinak bychom mohli říct na slova apoštola Pavla, který napsal v Římanům 5:6-10: Kristus zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Jsme-li teď jeho krví ospravedlněni, čím spíše jím budeme zachráněni před Božím hněvem! Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život! 

Často popisuji cestu za Bohem jako dynamickou činnost. Přibližujeme se k Bohu a on se přibližuje k nám. Můžeme se také od Boha oddálit, a někdy si myslíme, že to znamená, že on od nás odešel daleko. Ve skutečnosti tě Bůh nehoní, ale už tam na tebe čeká (podobně jako na starozákonního Jonáše). Když se otočíš, abys Boha začal hledat, on je už rovnou tam, připravený tě vzít do své náruče a zásadně změnit tvou identitu. A to, prosím pěkně, i když jsi hříšník. Nejsi totiž hříšník v rukou rozzlobeného Boha, který tě na vlásku milosti drží nad pekelnými plameny, které tě zespoda už olizují. Jsi exhříšník v náruči šťastného Boha, který tě miloval, když jsi ještě byl hříšník, naprosto bezmocný a plácal ses v tom všem, co sis v životě nadrobil. Co kdyby ses tedy místo strachu před Bohem, který se na tebe zlobí kvůli tvému hříchu, raději rozběhl do otevřené náruče milujícího Boha?

Ježíš v jednom svém nejslavnějším podobenství vyprávěl příběh o otci se dvěma syny, z nichž jeden ho zneuctil, vzal si dopředu své dědictví (tím vlastně otci řekl, že si přeje jeho smrt, protože dědictví se mělo vyplatit po smrti), utekl a žil si svým nezávislým životem, který ho nakonec dovedl až k prasatům (což byla potupa pro židovského mladíka). Nakonec se rozhodl vrátit ke svému otci se strachem, ale nadějí, že ho přijme aspoň jako sluhu. V tom slavném příběhu otec svého marnotratného syna vyhlíží a jakmile ho spatří, běží ze všech sil naproti. To je moc hezké, ale pro Ježíšovy posluchače musel být tento příběh neuvěřitelný. Víte proč? Protože v jeho době staří mužové nikdy neběhali. Čím starší, tím pomalejší jste byli a nikdy, prostě nikdy jste neběželi. To, že otec běží s otevřenou náruči k synovi, který si to nezaslouží, který ho zneuctil a přál mu smrt, bylo zcela radikální. N.T. Wright říká, že bychom měli toto podobenství přejmenovat na příběh o otci, který běžel. To je pravý obraz Boha a jeho vztahu k tobě. Ano, Bůh dokáže říct pravdu, a ta pravda je, že jsme si doslova svůj život (s prominutím) podělali. Přesto nás miluje a běží k nám se svou náručí. Změna našeho života nastává, když se vrhneš do Božích rukou, do jeho náruče. Jeho zlomená láska má moc proměnit život. Bůh přece pro nás nemá hněv, ale záchranu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za nás zemřel, abychom – ať už bdíme nebo spíme – žili společně s ním. (1 Tesalonickým 5:9-10). 

Rozběhneš se tedy v tomto roce do náruče šťastného Boha?

Tak trochu nedokonalé Vánoce

Pokud jste jako většina lidí, chcete mít dokonalé Vánoce. Platí to samozřejmě i u jiných příležitostí nebo oslav: třeba u narozenin nebo svatby. Ve své hlavě si přehráváme, jak dokonalé musí věci být, aby nás uspokojily, nebo abychom udělali dobrý dojem na svou rodinu. Nebo třeba moment, kdy požádáme vysněnou dívku o ruku. Představujeme si, jak dokonalé to bude, na dokonalém místě, v dokonalém čase (a pod dojmy z romantických filmů dokonce i s podkladovou hudbou, se soundtrackem). Představujeme si, jak dokonale řekneme to, co jsme si nazkoušeli, a jak dokonale dívka našich snů zareaguje. Chceme to mít prostě perfektní. Vánoce nejsou jiné: Chceme mít dokonale uklizeno, dokonale napečeno, dokonale vyzdobeno, chceme mít dokonalý stromek, dokonalé dárky, dokonalou atmosféru, dokonale štěstí a dokonale nefalšovanou radost z dárků. Budou to přece dokonalé dárky, že? 

Jenže pak nastane realita. Ne, řekněme to jinak. Naše vysněná dokonalost se srazí s realitou! Srážka je to přímo kolosální. Dokonale uklidit a napéct nestiháme, prostě některé věci jen zameteme tak, aby je nikdo neviděl a cukroví se přece dneska dá dobře nakoupit. Dokonalý stromek nedopadnul, ten náš je nějak nakřivo. A ta výzdoba! Vypadá to jen o trochu lépe, než naše dva soutěžní stromky. Místo dokonalého uměleckého výstupu máme tvrdou realitu. A dokonalé dárky? Nenechte se vysmát! Samozřejmě, někteří naši blízcí se trefí (dali jsme jim koneckonců více či méně nápadné seznamy, co chceme). Ale ty, které jsme neinformovali? Amatérsky zabalené trapné dárky, které jsme nechtěli. Už dvacátý pár vánočních fuseklí. Obrázek na zeď, který se hodí snad jen na odvracenou stranu Měsíce. Kdysi, když jsem byl dítě na Základní škole, naše učitelka měla skvělý nápad, že každý přinese na Vánoce jeden zabalený dárek, který pak dáme pod stromek a budeme losovat, co dostaneme. Já jsem s rodiči koupil nádherné fotoalbum, hezky jsme ho zabalili a celý natěšený jsem běžel do školy s očekáváním dokonalého protidárku. Víte, co jsem dostal? Staré použité ořezávátko na tužky! Vidíte, ještě dnes, po 30 letech, mám z toho trauma! Jak v takové situaci máte předvést pravou nefalšovanou a především dokonalou radost?!?

Když se naše vysněná dokonalost srazí s realitou, přináší to hodně smutku. Ale proč? Proč tak málo vycházejí naše dokonalé představy? Protože dokonalé představy vyžadují dokonalou souhru dokonalých činitelů. Samozřejmě, můžeme se dokonalým představám vyhnout, a stát se klasickými cyniky, kteří štěstím a radostí okázale pohrdají s tvrzením, že nic oslavovat nepotřebujeme. Ve skutečnosti však po dokonalosti toužíme. Dává nám totiž naději. Naději na získání ztraceného ráje. Na získání světa, kde vše bylo dokonalé. A tak po dokonalosti toužíme a stále znovu jsme zklamání, že se nám to dokonale nepovedlo. Do našich dokonalých představ totiž přicházíme my s celou svou nedokonalostí. My jsme důvodem, proč naše dokonale touhy přemůže naše nedokonalost. A kdybychom byli k sobě opravdu upřímní, museli bychom si přiznat, že na nedokonalém stavu našich Vánoc neseme velký kus viny: Nechali jsme všechno na poslední chvíli. Nechali jsme se unést materialismem. Nedbali jsme na přání a touhy druhých. Nestíháme a nezvládáme. Jako by ani Vánoce nebyly svátky pro nás. Otravuje nás, když nám někdo přeje klidné svátky, protože možná právě teď procházíme bouří a jsme zmítání neklidnou hladinou. Cítil ses tak někdy? Cítíš se tak právě teď? Pokud ano, mám pro tebe velmi dobrou zprávu. Vánoce jsou ve skutečnosti svátkem přesně pro tebe!

Smyslem Vánoc není vytvořit dokonalou zkušenost a dokonalý zážitek, ale setkat se s Dokonalým v našem nedokonalém světě. O Vánocích si připomínáme, že Bůh, který dává všechny dobré a dokonalé dary, přišel do zcela nedokonalého prostředí. To není vedlejším příběhem Vánoc. To je samotným smyslem Vánoc. Netuším, jak si Boha představujete, ale jsem si jist, že jsou mezi námi lidé, kteří ho považují za přísného Otce, nebo za věčně nespokojeného šéfa Vesmíru, nebo za Krále, který vyžaduje dokonalost. Jenže, co když je tento pohled od začátku spíše reflexí naší podvědomé touhy po dokonalosti, kdy je všechno ťipťop, na míru, na správném místě, dokonalé? Ano, příběh Bible nám popisuje svět, který byl stvořen jako dokonalý, a poničen zlem. Popisuje nám velmi barvitě trápení, které na zlém světě máme. Je ovšem obrovským projevem lásky, že když nakonec Bůh vstupuje na tento zlý svět, nepřichází s bičem dokonalosti, ale se zranitelnosti bezbranného dítěte. Ježíš, který přichází jako Bůh v těle, je tak plný soucitu a lásky, protože nás miloval, když jsme ještě byli hříšní. A počkejte, nemusíme se hádat o slovo „hřích“, které si dnes každý vysvětluje jinak. Když si totiž položíme ruku na srdce, víme moc dobře, že nám k dokonalosti ještě docela velký kus chybí. Je to ozvěna ztraceného ráje. Je to ozvěna toho, čím jsme mohli být, a čím jsme se nakonec stali. A přesně pro takové, jací jsme my, když si svou nedokonalost uvědomíme, přišel Ježíš na tuto zemi. Dovolte mi to vysvětlit.

Na ničem tento fakt nejde vidět lépe, než na samém začátku Ježíšova příběhu, kterému říkáme evangelium. Pokud pro tebe Ježíšův příběh je nový, a chceš se o něm dozvědět více, pravděpodobně otevřeš Nový Zákon hned v první knize, které se říká Matoušovo evangelium. Jak jste možná slyšeli, v Novém Zákoně máme celkem čtyři tyto evangelia, čtyři verze Ježíšova příběhu psané různými lidmi pro různé lidi. Matoušovo evangelium je psáno například pro Ježíšovy následovníky mezi Židy, obsahuje tedy mnoho narážek a vysvětlení ke Starému Zákonu. Lukášovo evangelium je pro změnu psané jistému Teofilovi, řecké postavě, a snaží se tedy soustředit na to, co bylo důležité pro pohanské zájemce o Ježíšův život.  Markovo a Janovo evangelium začínají rovnou v Ježíšově dospělosti s jeho veřejnou službou, kdežto Matouše a Lukáš jeho narozením. Jenže hned první Matouš nezačíná samotným narozením, ale rodokmenem. Koho, pro všechny na světě, má zajímat nějaký rodokmen? Vždyť je to naprosto nezáživná pasáž!

Kdo jsou ti lidé? A proč to vůbec číst? Pro Matoušovy posluchače to bylo zcela zásadní. Rodokmen byl pro ně důležitý, protože odkazoval na Abraháma a Davida, dvě legendární postavy židovské víry. Otázka tedy zněla: Je Ježíš příbuzným Davida? Mesiáš měl být Davidovým potomkem. Proto Matouš na tuto otázku odpovídá. Ale pozor, zásadně odbočuje od zvyklostí historických záznamů a dělá něco neobvyklého: Do rodokmenu přidává celkem čtyři ženy a navíc k nim přidává detaily z jejich života, které byste měli spíše vynechat, pokud píšete oslavný příběh s cílem dokázat Ježíšův speciální a dokonalý původ. Ve starověku se totiž historie psala trochu jinak. Životopisy psali najatí historikové, kteří oslavovaným osobnostem zdůrazňovali jejich úspěchy a naopak vynechávali méně lichotivé části jejich příběhu. Díky tomu a navíc díky zvyklostem opomíjet dcery, starověké životopisy hýří informacemi o synech udatných hrdinů, ale skoro nic nepíšou o ženách, které považovali za bezvýznamné. Kromě toho si Matouš nevolí jen tak nějaké ženy. Většina zmíněných žen jsou nežidovského původu, což pro nás představuje skvělý námět pro myšlenku, že Ježíš nepřišel jen pro Židy, ale také pro pohany, pro celý svět. Jenže, Matouš píše především pro Židy, takže jim vlastně nahrává na smeč: Mesiáš podle Matouše není čistokrevný Žid, nemá dokonalý původ. 

Matouš 1:3 Juda zplodil Perese a Zeracha z Támar. Támar! Raději nemluvme o Támar. Všichni Židé znali její příběh, a při jeho vyprávění se museli červenat. V tom příběhu se děly takové věci, že ho raději nebudeme tady dneska ani psát (je ale popsaný se vší otevřeností ve Starém Zákoně). Matouš 1:5 Salmon zplodil Boáze z Rachab, Boáz zplodil Obéda z Rút. A co Rachab? Každý Žid okamžitě znal její přezdívku: Prostitutka Rachab. Proč tam vůbec její jméno dávat? Pak je tam Rút, což je hezký příběh. Tak hezký, že dokonce máme ve Starém Zákoně celou knihu o této zajímavé ženě. Jenže to nebyla Židovka. A navíc, způsob, jak se do rodokmenu dostala, byl trochu zvláštní. Chápete to? Matouš se pokouší svým evangeliem přesvědčit Židy o božském původu Ježíše, o jeho dokonalosti, a místo toho tam dává takové bomby. Nakonec se tedy dostává až k Davidovi (to bylo záměrem rodokmenu), ale hned tam přidává detaily o Davidově nevěře a vraždě. Dělá to tak, že dokonce vynechává jméno oné ženy, protože o ní přece v Davidově příběhu nebudeme ani mluvit... Všichni Židé tento příběh důvěrně znali. Matouš 1:6 David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy. Místo toho tam Matouš přidává jméno zavražděného manžela této nejmenované ženy.

Je to zvláštní. Proč Matouš přidává do Ježíšova rodokmenu odkazy na nejkomplikovanější příběhy židovských dějin, navíc nežidovky? Když už měl to nutkání psát o ženách, proč tam raději nenapsal skvělé příběhy o Sáře, Rebece a podobně? Proč místo toho zmiňuje tyto ženy? Víte, jsem si jist, že Matouš tam tyto jména se všemi jejich příběhy napsal do Ježíšova rodokmenu schválně. Matouš znal Ježíše velmi důvěrně, strávil s ním prakticky celou dobu jeho veřejné služby. Viděl a slyšel Ježíše kázat, sloužit, konverzovat. Viděl ho umřít na kříži a stál u jeho prázdného hrobu, a tak ví, že všechny tyto příběhy hanby, hříchu a nedokonalosti, byly přesně pointou Ježíšova příběhu a příchodu. Matouš ví, že je to příběh světla ve tmě. Je to příběh odpuštění ve světě, který zná jen odsouzení. Matouš také ví, že je to historie. Všechny tyto komplikované postavy jsou jako on. Byli to lidé takoví, jaký byl Matouš sám, když se setkal s Ježíšem sám.

Byl plný hanby a odsouzení. Byl nedokonalý. Matouš byl totiž celníkem. Řím prodával práva na výběr daňových poplatků ve všech zemích, které si podrobil. Římský občan si koupil licenční právo vybírat daně v určitém teritoriu, najal si místní lidi, a začal vybírat poplatky. Byli to ale lidé stejných národů, jako ti, od kterých vybírali. Stali se připomínkou vojenské poroby a byli považování za hnusné kolaboranty. Takže, pokud jsi jako Žid začal pracovat s Římany, stal ses vyvrhelem. Byl to hodně nešťastný život, který ti sice přinesl hodně peněz, ale žádnou lásku. Ježíš ho ale pozval k následování. Nechtěl po něm změnu, rituál, jen to, aby se zvedl, a šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku. Ale Ježíš přišel do jeho nedokonalého světa, ve kterém obrátil vše vzhůru nohama. Myslím si, že se Matouš musel při psaní rodokmenu usmívat, protože věděl, že právě to je pointa příběhu, který bude vyprávět. Dokonalý Bůh přišel do naší dokonalosti, aby ji naplnil odpuštěním a smyslem. To je pointa Vánočního příběhu. Když budeš mít záchvěv, že vše není dokonalé, že ty jsi nedokonalý, věz, že Boha to nepřekvapilo. On ví, že tvůj život není dokonalý, on ví, že ty nejsi dokonalý, a přesto tě miluje.