Připravený | Skorokřesťan na cestě

Práce pastora přináší někdy veselé a někdy smutné zážitky. Jedna z radostných je příprava párů na svatbu a pak samotný svatební obřad. Je to hezké, rodiče jsou úplně naměkko, pár natěšený, všechno je pěkné. Je to zkrátka krásný den. Před několika lety jsem takto vedl jeden svatební obřad pro pár, který není součástí Elementu a jak je to dnes běžné, novomanželé využili služeb svatební agentury, která všechno zajišťovala. Po obřadu jsem se chvíli zdržel a pak se vydal na cestu ke svému autu, abych odjel domů. Slyšel jsem, jak jedna slečna z agentury na mě volá, abych počkal. Zeptal jsem se: „Co se děje?“ Odpověděla, že se mě musí na něco důležitého zeptat. Pobídl jsem ji, a tak mi začala vyprávět příběh o svém dědečkovi, kterého měla moc ráda. Když ji ale bylo asi 12 let, dědeček tragicky zemřel a to dokonce přesně na její narozeniny. Strašlivě ji to zranilo. Vůbec nevěděla, jak se s tím vypořádat. Pořád jsem netušil, proč mi příběh vypráví – svatba s ničím takovým neměla nic do činění. Pak ale ta slečna řekla: „Nevím, jestli Bůh opravdu existuje nebo ne. Ale od prvního okamžiku, kdy se to stalo, jsem věděla (dala velký důraz na slovo „věděla“), že mi mého dědečka Bůh zabil! Prostě to udělal schválně, aby mě nějak za něco potrestal.“ Byl jsem v šoku, opravdu jsem nečekal takové vyústění. Pak se ta slečna na mě podívala se slzami v očích a zeptala se mě: „Proč to udělal? Proč mi zabil dědečka?“ Co můžete říct na takovou otázku? Je jasně, že tato otázka není racionální – cokoliv bych řekl (že lidé nevyhnutelně umírají, nebo že je to smůla), bylo pro ní nezajímavé. Její otázka byla emocionální povahy. Někde možná slyšela něco o Bohu, co ji přimělo věřit tomu, že když uděláš něco zlého nebo odporného, Bůh tě potrestá – třeba tak, že ti vezme něco nebo někoho vzácného – jako třeba tvého milovaného dědečka. Té slečně bylo už dávno přes 20 let, ale dodnes se trápí nad Boží krutostí. Přemýšlí, jak je nemožné věřit v Boha. Problémem však je, že bůh, ve kterého nemůže věřit, přesně ten bůh, který trestá naše chyby smrtí někoho blízkého, nikdy neexistoval. Nevěřili byste, kolik lidí odmítá věřit v boha kvůli něčemu, co tento bůh dělá nebo nedělá – jenže bůh, kterého odmítají možná nikdy neexistoval.

Právě na problém podobných neexistujících bohů se dnes podívám v druhém dílu seriálu Připravený. V této sérii přemýšlíme nad tím, co říct na otázky víry, když nemáme moc času a nemáme ani moc opravdového zájmu o hlubokou odpověď. Je jasné, že pokud má někdo zájem o hlubší rozhovor nebo se o nějaký problém zajímá hlouběji – vždy jim můžeme nabídnout nějakou zajímavou knihu k tématu nebo se s nimi můžeme domluvit na klidném a delším setkání, kde ty věci probereme. Většina příležitosti, které k rozhovoru ovšem máme, jsou v povaze rychlého údivu, komentáře nebo popíchnutí. Naše odpověď v takovém případě je důležitá – může vzbudit větší zájem, který třeba může vyústit v pozvání k návštěvě církve, nebo ještě lépe, k pozvání poznat toho, ve kterého jsme uvěřili – tedy do koho jsme vložili svou důvěru. Naše odpověď by (podle Ježíšova blízkého přítele Petra, jak jsme si řekli minulý týden) měla být sdílena vlídně a s úctou. Měla by zahrnovat důvod naší naděje, jinými slovy, měli bychom být připraveni poskytnout odpověď na otázku, proč jsme se rozhodli následovat Krista. Tady to začne být zajímavé. Většina lidí nemá velký problém s Kristem, obecně ho považují za velkého nebo skvělého muže dějin – a to dokonce i tehdy, kdy nepřemýšlejí nad tím, co Ježíš o sobě nebo Bohu nebo světě opravdu řekl. Mají však problém s Bohem, a protože Ježíše automaticky s Bohem neztotožňují (byť se on sám s Bohem ztotožňoval), jejich otázka většinou nezní: „Jak to, že jsi začal následovat Krista?“ Jejich otázka ohledně víry většinou zní: „Jak můžeš věřit v Boha, když…?“ Tam si doplňte mnoho možností: …když je na světě zlo? …když očividně věda dokázala, že Boha není třeba? …když nedokážeme věřit všemu v Bibli? …když Bůh nevyslyšel mou modlitbu? …když mi zabil dědečka?

Zajímavé je to proto, že některé verze boha, kterého lidé odmítají, jsou verze, které rozhodně nepocházejí z křesťanství. Aniž bychom si to uvědomili, bezděky zjistíme, že nevěříme v Boha, ale věříme v jeho karikaturu. Česká spisovatelka Kateřina Lachmanová na toto téma napsala fantastickou malou knihu Karikatury Boha. Karikatura je zpravidla obraz, ve kterém jsou některé charakteristiky obličeje zvýrazněny tak, že obraz reality deformují. Člověk si pak na základě různých střípků informací a vlastních vztahových zkušeností vytváří „nějaký“ obraz Boha, více či méně posunutý od originálu. Když pak lidé kladou otázku, jak můžeš věřit v Boha, většinou mají na mysli nějakou karikaturu, která je Božímu obrazu tak, jak ho představil Ježíš (kterého následujeme), na hony vzdálená. Možná tvůj přítel nebo rodinný příslušník řekl: „Nemohu věřit v Boha.“ Uděláš dobře, když se zeptáš zpátky: „Pověz mi, v jakého boha nemůžeš věřit.“ Je totiž velmi pravděpodobné, že se shodnete, protože bůh, kterého tak odmítá, nikdy neexistoval. V takovém případě je jenom dobře, že v takové bohy nevěří. Dává nám to příležitost představit v jakého Boha věříme doopravdy.  Lidé, kteří odmítají víru, tak často činí na základě představ o Bohu, a když o těchto obrazech slyšíš, musíš si říct: „Kdo ti řekl, že Bůh je takový? Kde jsi to slyšel? Proč si myslíš, že Bůh je takový?“ To byla přesně má otázka oné slečně ze svatební agentury. Překvapivě, sama netušila. Bůh, ve kterého nedokázala věřit, na kterého byla nazlobená, kterému spílala a vůči kterému byla zahořklá, tento bůh, který zabíjí příbuzné, aby se pomstil za nějaký náš hřích, tento bůh nikdy neexistoval! Možná to byla nějaká dětská představa, možná ji někdo tuto karikaturu představil jako věrný obraz. Nevíme. Právě proto je velmi důležitou součástí sdílení naší naděje to, jakého Boha doopravdy představujeme.

Kateřina Lachmanová popisuje karikatury Boha jako vodič loutek, policajt, záchranář, bůh wellness, kámoš nebo trapič. Musíte si to přečíst sami. Někteří bohové mohou být ještě tristnější. Je to jakási dětská verze Boha. Možná nám takhle Boha někdo představoval, a teď nás tento bůh zklamal. Při bližším zkoumání bys ale zjistil, že tento bůh v křesťanství nikdy neexistoval. Nedávno jsem slyšel Andyho Stanleye mluvit o těchto několika bozích, o těchto Božích karikaturách, které lidé přisuzují do křesťanství - tito bohové ale v poselství Ježíše neexistují. Uvedl trochu jinou sestavu než Katka Lachmanová, mrkneme se na ni:

Bůh bodyguard, který spočívá v představě, že když se budeš snažit žít dobře, když budeš dobrým člověkem, pak tě bude chránit, aby se ti nic zlého nestalo. Protože se lidem dějí zlé věci, protože zažíváme bolest, odmítáme Boha. Jenže, nikdo v křesťanství nikdy netvrdil, že věříme v Boží existenci proto, že se zlé věci nedějí dobrým lidem. Ve skutečnosti, křesťanství začalo s opravdu strašnou věci, která se stala opravdu dobrému člověku. Kdyby křesťanství věřilo bohu bodyguardovi, nikdy by nepřežilo ani první století! Tenhle bůh nikdy neexistoval! Alespoň ne v křesťanství.

Bůh na vyžádání reaguje na nesobecké žádosti a prosby. Žádáme jeho pomoc a určitě po něm nechceme nějakou hloupost či malichernost. V této představě věříme, že Bůh odpovídá na modlitby, které nejsou sobecké. Chceme zázrak, znamení, nasměrování. Nedostaneme to, a jsme tedy nutně zklamaní. Jenže bůh na vyžádání nikdy neexistoval. Ježíš popisuje Boha jako živou bytost, ne spiritualizovaný automat na vyslyšenou modlitbu.

Bůh miláček, se kterým vždycky cítíme Boží přítomnost, pokud necítíme jeho přítomnost, pochybujeme. Jasně, někdo ti řekl, že Bůh je stále s tebou, a ty jsi z něho udělal svého boyfrenda. Jsi zklamaný, že necítíš jeho blízkost. Ale Bůh slibuje, že je s námi, ne že vědomě neustále cítíš jeho blízkost. Bůh miláček nikdy neexistoval.

Bůh viny je bůh, který tě opravdu nemusí. Má tě rád, ale nemusí tě. Utíkáme před ním, ale náboženská vina v nás zůstává. Takový bůh pak pohání celý náboženský systém. Kdo ti řekl o tomhle bohu? Tenhle bůh nikdy neexistoval. Je smutné, že někteří křesťané představují Boha, který tě opravdu miluje, jako náročného boha viny, který je furt nespokojený a libuje si v trestech. Možná právě u tohoto boha se křesťanství oddělilo od toho, aby bylo "cestou" k Bohu a zařadilo se mezi "světová náboženství". 

Bůh antivědy tě nutí ke slepé víře, aby ses nedíval na žádné vědecké důkazy a slepě přijímal, že je to jinak. Je těžké předstírat, že věřím něčemu, co je v protikladu s fakty, které jsem schopen získat. Místo toho slyšíš: „Prostě jen věř.“ Křesťanství ovšem rozhodně není protiklad k vědě. Volba mezi Bohem nebo vědou je falešná. Do této volby tě vlastně nutí jen fanatici na obou stranách. Není to ale nutná volba. Křesťané historicky věřili, že Bůh stvořil svět a věda je objevování, jak to udělal. Není divu, že opravdová věda se rozvinula jen v křesťanství. 

Bůh mezer je jev, kdy ti někdo pomůže či zažiješ něco pozitivního a automaticky to přisuzuješ Bohu. Pokud ovšem automaticky přisuzuješ prázdná místa Bohu, svou víru nakonec ztrácíš. Máme totiž čím dál méně mezer, které neumíme vysvětlit. Křesťanství však nespočívá v existenci nevysvětlitelného. Nevysvětlitelné je pouze důkazem naší nevědomosti. Není to důkazem pro Boží existenci. Křesťanství spočívá na historické události vzkříšení, ne na existenci tajemství.

Některá popíchnutí nebo údivy nad naší vírou jsou poháněné velmi falešnou představou o Bohu. Lehce se může stát, že lidé odmítají Boha, a přitom odmítají jen jeho karikaturu. Odmítají bohy, kteří nikdy neexistovali. Když vám je představen Bůh, jak ho ukázal Ježíš, děje se v nás něco jiného. Vzbuzuje to náš zájem. Zapaluje to naše srdce. Nasazuje nám to do hlavy brouka. Ježíšův obraz Boha způsobuje zájem. Jak můžeme Boha představit podobně jako Ježíš? Pro pomoc se podíváme na dalšího velkého Ježíšova apoštola, tentokrát na Pavla (původně Saula). Ten byl silně věřícím člověkem, jenže v jiný obraz Boha, než jak ho představoval Ježíš. Proto Ježíšovy následovníky pronásledoval a mučil. Pak měl ovšem sám vlastní zkušenost setkání se vzkříšeným Kristem, což způsobilo dramatickou proměnu a následně se stal jedním z hlavních vedoucích rané církve. Tento Pavel byl zároveň římským občanem a když ho ke konci života zatkli v Izraeli a chtěli jej soudit, odvolal se k císařskému soudu, na což měl právo. 

Novozákonní kniha Skutků popisuje zajímavý příběh. Pavel byl ve vazbě římského místodržícího Festa a čekal na vydání do Říma. Festa navštívil král Herodes Agrippa II, který byl Židem. Festus mu vyprávěl o Pavlově při: „Felix tu zanechal jednoho vězně. Když jsem byl v Jeruzalémě, vrchní kněží a židovští starší mi o něm řekli a žádali jeho odsouzení. On se odvolal do Říma, ale nevím, co o něm napsat. Jaké je jeho provinění. Prý je to něco o mrtvém muži, o kterém Pavel tvrdí, že žije.“ Agrippa projevil zájem si Pavla poslechnout. Skutky 26:1-3 Pavel pokynul rukou a začal svou obhajobu: „Jsem šťasten, králi Agrippo, že se dnes mám hájit proti všem židovským obviněním právě před tebou, zejména proto, že jsi znalcem všech židovských zvyků a záležitostí. Proto tě prosím, vyslechni mě trpělivě.

Poté Pavel začne vyprávět svůj příběh a vztahuje ho na to, čemu oba věří: 6-8 Teď tu stojím, abych byl souzen kvůli naději v to, co Bůh zaslíbil našim otcům. Dvanáct našich pokolení ustavičně slouží Bohu dnem i nocí v naději, že dosáhnou onoho zaslíbení. Kvůli této naději mě Židé žalují, králi Agrippo! Co je podle vás neuvěřitelného na tom, že Bůh křísí mrtvé? Vzkříšení Ježíše je základem nejen Petrova svědectví, ale také Pavlova. 22-23 Díky Boží pomoci, kterou až dodnes zakouším, tu však stojím a vydávám svědectví malému i velkému. Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: že Mesiáš má trpět, jako první vstát z mrtvých a zvěstovat světlo tomuto lidu i pohanům.“ Festus vykřikl: „Pavle, ty šílíš! Tvá veliká učenost tě přivádí k šílenství!“ Pavel odpověděl: Nešílím. Má slova jsou pravdivá a rozumná. Král těm věcem dobře rozumí. Jsem si jist, že mu nic z toho neuniklo, neboť se to nedělo někde v ústraní. 

Agrippa pak řekne něco velmi zajímavého: 28 „Téměř jsi mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ Tohle se stane, když někomu představíme pravý obraz Boha tak, jak ho ukazuje Ježíš. Vzbudí to dostatečný zájem, abychom se stali skorokřesťany. Poslední krok k opravdovému následování Boha ale stejně zůstává na našem posluchači. Nikoho nemůžeme přesvědčit až k víře. Naším příběhem, postaveném na faktu, že Ježíš vstal z mrtvých a dnes žije a můžeme mít s ním vztah, můžeme lidi přesvědčit až ke skorokřesťanství. Poslední krok je ovšem na nich. Na křižovatce se ale musí rozhodnout sami. Křesťanem se nemůžeš stát přeneseně, za někoho, a ani z donucení. Opravdová víra v Ježíše spočívá na tvém vlastním rozhodnutí na černobílé křižovatce víry.

Připravený | Síla mého svědectví

Určitě každý z nás zažil situaci, kdy nás někdo zaskočí otázkou, na kterou nejsme připraveni. Nevím, jak je tomu u vás, ale mě napadne opravdu skvělá a jednoduchá odpověď na tuto nečekanou otázku nebo komentář. Mám jediný problém. Napadne mě to většinou až doma nebo na cestě domů. Celý život pracuju na tom, abych si zlepšil tu pohotovost – někdy se mi to i podaří. Jen to vždy není zrovna moudrá věc, co jsem řekl… A každému z nás, kdo jsme aktivně věřící lidé, se přesně tohle stává s otázkami či komentáři o víře. Pokud jsme například věřícími ne moc dlouho a lidé si nás ještě docela dobře pamatují jako „neznabohy“ (myslím to slovo ne jako nadávku, ale jako technický popis někoho, kdo Boha nezná), pak se klidně může stát, že se při nějaké příležitosti „prokecneme“ a překvapíme své spolupracovníky nebo spolustudenty nebo rodinu svou vírou. Klidně se pak může stát to, co mi řekl krátce po mém obrácení ke Kristu můj učitel fyziky v podobné situaci, když prohlásil: „No, Targoszi, podle tvého chování bych nikdy netušil, že jsi věřící!“ Touhle větou mě zastihl zcela nepřipraveného! Měl totiž recht – ani já bych podle svého chování a mluvy netušil, že jsem věřící. Snad bylo jen omluvou to, že jsem byl obrácený krátce, ale to mě napadlo až dlouho po jeho pichlavému komentáři. Nebyla to totiž pozvánka ke konverzaci, byl to jednouchý komentář, který popisoval aktuální stav – můj stav.

Někdy nás takto lidé ke konverzaci ovšem pozvou. Je jasné, že pokud má někdo zájem o hlubší rozhovor nebo se o nějaký problém (třeba vzniku světa, problém bolesti nebo věrohodnost evangelia) zajímá opravdu hlouběji – vždy jim můžeme nabídnout nějakou zajímavou knihu k tématu nebo se s nimi můžeme domluvit na klidném a delším setkání, kde ty věci probereme. Většina příležitosti (a skoro všechny první příležitosti), které máme, jsou ovšem v povaze rychlého údivu (Cože, ty jsi věřící? Proč jako?), komentáře (No, jako křesťan se moc nechováš!) nebo popíchnutí (Všechna náboženství jsou stejně opium lidstva). Co můžeš říct v situaci, kdy máš málo času a ještě méně opravdového zájmu o odpověď?

Naše odpověď v takovém případě je důležitá – může vzbudit větší zájem, který třeba může vyústit v pozvání k návštěvě církve, nebo ještě lépe, k pozvání poznat toho, ve kterého jsme uvěřili – tedy do koho jsme vložili svou důvěru. Nebo se můžeme natolik zamotat s odpovědí, že už příště hodíme ten lehký údiv, komentář nebo popíchnutí rovnou do autu. Nebudeme chtít o tom mluvit. A začneme se otázkám na svou víru vyhýbat. Začneme se skrývat za výmluvu, že beztak o víře ještě víme málo, a tak nemá cenu, abychom se o ní bavili s lidmi okolo. Aniž bychom se pro to vědomě rozhodli, začneme oddělovat svůj „normální“ svět od světa víry. V neděli chodíme do kostela (v našem případě do kina), ale jinak víra zůstává velmi privátní a skrytou záležitostí. Jenže, křesťanská víra není určena jako privátní záležitost a nedá se žít skrytě. Pokud totiž opravdu následujeme Ježíše, dříve nebo později to ovlivní naše myšlení, názory, chování a vztahy. Skutečná víra se nedá oddělit od celkového středu našeho života, takže skrývat ji by vyžadovalo stále větší úsilí, až bychom nakonec zjistili, že žádnou víru nemáme. Kromě toho, většina z nás se do Elementu dostala jedním konkrétním způsobem: Někdo nás pozval. Tak se drtivá většina křesťanů na světě a v historii (týká se to mimochodem i Ježíšových prvních následovníků, kterým říkáme apoštolové) stala křesťany – někdo je pozval k následování. Někdo je pozval k seznámení s někým úžasným – Ježíšem Kristem. Někdo je pozval mezi jiné křesťany. Je to tedy jedině správné, když stejně tak zveme i své rodinné příslušníky, kamarády, spolužáky nebo kolegy.

Problémem je, že spousta křesťanů z tohoto pozvání udělala systém a strukturu, kterou nazvala evangelizace. To slovo pochází z řečtiny a znamená „sdílet se s dobrou zprávou“. Zahrnovalo pozvání k Ježíši. Přesně jak se zvali první apoštolové. Ježíšův bratranec Jan, zvaný Křtitel, označil Ježíše za toho přicházejícího Mesiáše a pozval své následovníky, aby Ježíše následovali. Ti měli dobrou zkušenost a proto pozvali další lidi. A ti pozvali další lidi. Jak to, že se ze sdílení dobré zprávy o přicházejícím Králi stalo suchopárné přesvědčování o tom, kdo má větší pravdu a lepší víru? Jak to, že se z pozvání evangelizace zredukovala na nucení a vysvětlování? Jak to, že místo k pozvání ke Kristu někteří křesťané začali jako svou strategií strašit peklem? Jak to, že se z pozvání k následování stala struktura, ve které se někdo má modlit předepsanou modlitbu (někteří křesťané ji dokonce dali jméno – modlitba hříšníka), aby se stal křesťanem? Křesťanství přece není islám, ve kterém se někdo stane příslušníkem tohoto náboženstvím vyřčením nějaké formulky. Křesťanská víra není o formulce, ale vždy byla o vztahu, proto evangelizace byla vždy pozváním do vztahu – s Ježíšem a s jeho církví. Není o naučených konverzacích. Proto se také mnozí následovníci Krista vyhýbají sdílení se o své víře. Není to vždy jen proto, že uvěřili lži o tom, že víra musí být privátní nebo skrytá záležitost. Jen prostě nechtějí být ve škatulce „Seš snad nějakej jehovista?“ (kteří pro mnoho Čechů ztělesňují někoho, kdo přesvědčuje a nutí svou víru) ani nechtěji působit jako arogantní všeználci, když mají pocit, že je toho tolik, co sami ještě nevědí. Zároveň by ovšem rádi také zvali ostatní, protože jim toto pozvání změnilo život. Jak to tedy vyřešit? 

Dnes se pokusím dát jednoduchou odpověď, kterou můžete říct, když někdo prohodí s údivem či popíchnutím komentář s otázkou: „Jak prosím tě, můžeš věřit v Boha? Proč jako?“ S odpovědí na tuto otázku nám dnes pomůže Petr, Ježíšův hlavní apoštol. Původně byl rybářem, ale na Ježíšovo pozvání se stal jeho blízkým přítelem a učedníkem, a později jedním z hlavních vedoucích církve. Po Ježíšově smrti jeho víra rychle zakolísala, ale když se setkal se vzkříšeným Kristem, zcela ho to proměnilo. Učinilo ho to radikálním, a když na konci jeho života jej Římané chtěli popravit ukřižováním, řekl jim, že si nezaslouží smrt jako jeho Pán. Ukřižovali jej tedy vzhůru nohama. Petra musíte mít rádi, je aktivní, ochotný, a někdy dost mluví. Později, když už byl vedoucím církve, napsal nějaké dopisy Ježíšovým následovníkům, ve kterých píše skvělou radu ohledně toho, jak být připravený na konverzace o naší víře, především v kontextu rozhovoru s někým, kdo naší víru nesdílí, nebo je vůči ní nastavený nepřátelsky. To je důležité vědět, protože Petr sám byl v prostředí, které bylo křesťanům laděno nepřátelsky. Nebylo divu. Křesťané byli považováni za nepřátele Říše. Jejich postoj totiž nebyl: „Vy máte své bohy a my zase své.“ Jejich postoj byl: „Vy věříte bohům, kteří bohové vůbec nejsou, ale my věříme v jediného pravého Boha.“ V Říši, kde je císař považovaný za božského syna je to dost nebezpečné poselství. V tomto kontextu tedy říká Petr, co máme dělat.

1. Petrova 3:13-15: Kdo by vám ublížil, když budete horlivě konat dobro? I kdybyste však měli pro spravedlnost trpět, blaze vám. „Nemějte strach z toho, čím vás straší, nenechte se tím vylekat.“ Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. Všimněte si, co tady píše. Nebojte se, nenechte se vylekat. Nemějte strach z toho, čím vás straší. Vaše poselství je nebezpečné, ale nebojte se. Zasvěťte srdce Pánu znamená, že skutečně víš, že následuješ Krista, je to tvůj život a tvé rozhodnutí. A pak říká: Buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. Všimněte si, že neříká: Buďte připraveni bránit křesťanský světonázor. Ani: Buďte připraveni vysvětlit Bibli, všechny obtížná místa tam, podat svědectví o vzniku světa, jak dlouho to přesně trvalo a jakým způsobem, jestli existovala celosvětová potopa, a jestli skutečně padly zdi Jericha. Dokonce ani neříká: Buďte připraveni bránit církev a celou její historii, nebo nějaké jiné křesťany a jejich chování. Ne! Petr říká, abychom byli připraveni podat odpověď každému, kdo se ptá na důvod naší naděje. Jinými slovy: Máš být připravený poskytnout odpověď na otázku, proč ses rozhodl následovat Krista. To je tvé svědectví. To je tvůj příběh. Na těžké otázky existují dobré knihy a zajímavé kurzy. Tady je ovšem jednoduchá otázka vyžadující jednoduchou odpověď. Proč věříš v Ježíše? 

Proč věřil Petr? Pro Petra je to jasná otázka! Viděl jsem svého Pána zemřít na kříži, ale o pár týdnu později jsme spolu měli snídani na pláži. Koneckonců, Petr sám říká na začátku tohoto dopisu (1. Petrova 1:3): Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám ve svém velikém milosrdenství daroval nový život, když vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. Povolal nás k živé naději. Zdrojem Petrovy naděje byla jeho zkušenost, ne propracované teologické učení nebo příběh o stvoření. Muže, kterého jsem následoval, a kterého jsem viděl zemřít, jsem viděl živého. Vzkříšení je základem živé naděje. Proto se nebojím, protože moje naděje je ukotvena v mé zkušenosti, v mém svědectví se vzkříšeným Ježíšem. 

Pak ovšem Petr pokračuje se svými instrukcemi, jak se o své naději sdílet (1. Petrova 3:16-16): Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím, aby se ti, kdo vás pomlouvají, zastyděli, že napadali váš poctivý život v Kristu. Je-li však Boží vůlí, abyste trpěli, je lepší trpět za dobré činy nežli za zlé. Poděl se o své naději vlídně a s úctou. To znamená jemně a s respektem. To je přesně to, co některým moderním pojetím evangelizace schází, a díky tomu se evangelizaci vyhýbají jak křesťané, tak i nevěřící. Nikdo nemá rád agitaci, a nikdo nemá rád manipulaci k tak drahé věci, jako je víra. Petr ovšem říká ještě něco: Ať nikdo nemá důvod kritizovat tvé chování, a tvou poctivost. Přidej ke svému ústnímu svědectví také svědectví svým životem. Jak s oblibou říká Andy Stanley: Aby lidé, kteří nás poznají, řekli jinými slovy: „Nevěřím tomu, čemu věří, ale jsou to dobří lidé a já doufám, že moje dcera si jednou vezme někoho takového. Doufám, že takové lidi budu mít ve své firmě, protože jsou poctiví a pracují skvěle. Není jim co vytknout.“

Proč ses rozhodl následovat Ježíše ty? Já jsem začal následovat, protože jsem uvěřil, že Ježíš chce být mým přítelem. Dodnes jsem mu za to vděčný. Možná máš podobný důvod. Nebo úplně jiný. Je to náš příběh, naše svědectví. Myslím si ovšem, že naše odpověď by měla také zahrnovat to, o čem mluví Petr – základem našeho svědectví je to, že Ježíš je živý – proto jej následujeme. Proto jen nevěříme jeho myšlenkám, proto následujeme osobu. Proto by naše odpověď na otázku „Proč věříš?“ mohla znít podobně jako: Věřím, že Ježíš zemřel za moje hříchy a vstal z mrtvých – proto s ním mohu mít vztah. Ať jsou detaily našeho příběhu různé, tohle je nakonec základem každého našeho svědectví. Tato věta může sloužit jako jednoduchá odpověď o naší naději. Která, kdo ví, může vést k většímu a hlubšímu rozhovoru.