Připravený | Skorokřesťan na cestě

Práce pastora přináší někdy veselé a někdy smutné zážitky. Jedna z radostných je příprava párů na svatbu a pak samotný svatební obřad. Je to hezké, rodiče jsou úplně naměkko, pár natěšený, všechno je pěkné. Je to zkrátka krásný den. Před několika lety jsem takto vedl jeden svatební obřad pro pár, který není součástí Elementu a jak je to dnes běžné, novomanželé využili služeb svatební agentury, která všechno zajišťovala. Po obřadu jsem se chvíli zdržel a pak se vydal na cestu ke svému autu, abych odjel domů. Slyšel jsem, jak jedna slečna z agentury na mě volá, abych počkal. Zeptal jsem se: „Co se děje?“ Odpověděla, že se mě musí na něco důležitého zeptat. Pobídl jsem ji, a tak mi začala vyprávět příběh o svém dědečkovi, kterého měla moc ráda. Když ji ale bylo asi 12 let, dědeček tragicky zemřel a to dokonce přesně na její narozeniny. Strašlivě ji to zranilo. Vůbec nevěděla, jak se s tím vypořádat. Pořád jsem netušil, proč mi příběh vypráví – svatba s ničím takovým neměla nic do činění. Pak ale ta slečna řekla: „Nevím, jestli Bůh opravdu existuje nebo ne. Ale od prvního okamžiku, kdy se to stalo, jsem věděla (dala velký důraz na slovo „věděla“), že mi mého dědečka Bůh zabil! Prostě to udělal schválně, aby mě nějak za něco potrestal.“ Byl jsem v šoku, opravdu jsem nečekal takové vyústění. Pak se ta slečna na mě podívala se slzami v očích a zeptala se mě: „Proč to udělal? Proč mi zabil dědečka?“ Co můžete říct na takovou otázku? Je jasně, že tato otázka není racionální – cokoliv bych řekl (že lidé nevyhnutelně umírají, nebo že je to smůla), bylo pro ní nezajímavé. Její otázka byla emocionální povahy. Někde možná slyšela něco o Bohu, co ji přimělo věřit tomu, že když uděláš něco zlého nebo odporného, Bůh tě potrestá – třeba tak, že ti vezme něco nebo někoho vzácného – jako třeba tvého milovaného dědečka. Té slečně bylo už dávno přes 20 let, ale dodnes se trápí nad Boží krutostí. Přemýšlí, jak je nemožné věřit v Boha. Problémem však je, že bůh, ve kterého nemůže věřit, přesně ten bůh, který trestá naše chyby smrtí někoho blízkého, nikdy neexistoval. Nevěřili byste, kolik lidí odmítá věřit v boha kvůli něčemu, co tento bůh dělá nebo nedělá – jenže bůh, kterého odmítají možná nikdy neexistoval.

Právě na problém podobných neexistujících bohů se dnes podívám v druhém dílu seriálu Připravený. V této sérii přemýšlíme nad tím, co říct na otázky víry, když nemáme moc času a nemáme ani moc opravdového zájmu o hlubokou odpověď. Je jasné, že pokud má někdo zájem o hlubší rozhovor nebo se o nějaký problém zajímá hlouběji – vždy jim můžeme nabídnout nějakou zajímavou knihu k tématu nebo se s nimi můžeme domluvit na klidném a delším setkání, kde ty věci probereme. Většina příležitosti, které k rozhovoru ovšem máme, jsou v povaze rychlého údivu, komentáře nebo popíchnutí. Naše odpověď v takovém případě je důležitá – může vzbudit větší zájem, který třeba může vyústit v pozvání k návštěvě církve, nebo ještě lépe, k pozvání poznat toho, ve kterého jsme uvěřili – tedy do koho jsme vložili svou důvěru. Naše odpověď by (podle Ježíšova blízkého přítele Petra, jak jsme si řekli minulý týden) měla být sdílena vlídně a s úctou. Měla by zahrnovat důvod naší naděje, jinými slovy, měli bychom být připraveni poskytnout odpověď na otázku, proč jsme se rozhodli následovat Krista. Tady to začne být zajímavé. Většina lidí nemá velký problém s Kristem, obecně ho považují za velkého nebo skvělého muže dějin – a to dokonce i tehdy, kdy nepřemýšlejí nad tím, co Ježíš o sobě nebo Bohu nebo světě opravdu řekl. Mají však problém s Bohem, a protože Ježíše automaticky s Bohem neztotožňují (byť se on sám s Bohem ztotožňoval), jejich otázka většinou nezní: „Jak to, že jsi začal následovat Krista?“ Jejich otázka ohledně víry většinou zní: „Jak můžeš věřit v Boha, když…?“ Tam si doplňte mnoho možností: …když je na světě zlo? …když očividně věda dokázala, že Boha není třeba? …když nedokážeme věřit všemu v Bibli? …když Bůh nevyslyšel mou modlitbu? …když mi zabil dědečka?

Zajímavé je to proto, že některé verze boha, kterého lidé odmítají, jsou verze, které rozhodně nepocházejí z křesťanství. Aniž bychom si to uvědomili, bezděky zjistíme, že nevěříme v Boha, ale věříme v jeho karikaturu. Česká spisovatelka Kateřina Lachmanová na toto téma napsala fantastickou malou knihu Karikatury Boha. Karikatura je zpravidla obraz, ve kterém jsou některé charakteristiky obličeje zvýrazněny tak, že obraz reality deformují. Člověk si pak na základě různých střípků informací a vlastních vztahových zkušeností vytváří „nějaký“ obraz Boha, více či méně posunutý od originálu. Když pak lidé kladou otázku, jak můžeš věřit v Boha, většinou mají na mysli nějakou karikaturu, která je Božímu obrazu tak, jak ho představil Ježíš (kterého následujeme), na hony vzdálená. Možná tvůj přítel nebo rodinný příslušník řekl: „Nemohu věřit v Boha.“ Uděláš dobře, když se zeptáš zpátky: „Pověz mi, v jakého boha nemůžeš věřit.“ Je totiž velmi pravděpodobné, že se shodnete, protože bůh, kterého tak odmítá, nikdy neexistoval. V takovém případě je jenom dobře, že v takové bohy nevěří. Dává nám to příležitost představit v jakého Boha věříme doopravdy.  Lidé, kteří odmítají víru, tak často činí na základě představ o Bohu, a když o těchto obrazech slyšíš, musíš si říct: „Kdo ti řekl, že Bůh je takový? Kde jsi to slyšel? Proč si myslíš, že Bůh je takový?“ To byla přesně má otázka oné slečně ze svatební agentury. Překvapivě, sama netušila. Bůh, ve kterého nedokázala věřit, na kterého byla nazlobená, kterému spílala a vůči kterému byla zahořklá, tento bůh, který zabíjí příbuzné, aby se pomstil za nějaký náš hřích, tento bůh nikdy neexistoval! Možná to byla nějaká dětská představa, možná ji někdo tuto karikaturu představil jako věrný obraz. Nevíme. Právě proto je velmi důležitou součástí sdílení naší naděje to, jakého Boha doopravdy představujeme.

Kateřina Lachmanová popisuje karikatury Boha jako vodič loutek, policajt, záchranář, bůh wellness, kámoš nebo trapič. Musíte si to přečíst sami. Někteří bohové mohou být ještě tristnější. Je to jakási dětská verze Boha. Možná nám takhle Boha někdo představoval, a teď nás tento bůh zklamal. Při bližším zkoumání bys ale zjistil, že tento bůh v křesťanství nikdy neexistoval. Nedávno jsem slyšel Andyho Stanleye mluvit o těchto několika bozích, o těchto Božích karikaturách, které lidé přisuzují do křesťanství - tito bohové ale v poselství Ježíše neexistují. Uvedl trochu jinou sestavu než Katka Lachmanová, mrkneme se na ni:

Bůh bodyguard, který spočívá v představě, že když se budeš snažit žít dobře, když budeš dobrým člověkem, pak tě bude chránit, aby se ti nic zlého nestalo. Protože se lidem dějí zlé věci, protože zažíváme bolest, odmítáme Boha. Jenže, nikdo v křesťanství nikdy netvrdil, že věříme v Boží existenci proto, že se zlé věci nedějí dobrým lidem. Ve skutečnosti, křesťanství začalo s opravdu strašnou věci, která se stala opravdu dobrému člověku. Kdyby křesťanství věřilo bohu bodyguardovi, nikdy by nepřežilo ani první století! Tenhle bůh nikdy neexistoval! Alespoň ne v křesťanství.

Bůh na vyžádání reaguje na nesobecké žádosti a prosby. Žádáme jeho pomoc a určitě po něm nechceme nějakou hloupost či malichernost. V této představě věříme, že Bůh odpovídá na modlitby, které nejsou sobecké. Chceme zázrak, znamení, nasměrování. Nedostaneme to, a jsme tedy nutně zklamaní. Jenže bůh na vyžádání nikdy neexistoval. Ježíš popisuje Boha jako živou bytost, ne spiritualizovaný automat na vyslyšenou modlitbu.

Bůh miláček, se kterým vždycky cítíme Boží přítomnost, pokud necítíme jeho přítomnost, pochybujeme. Jasně, někdo ti řekl, že Bůh je stále s tebou, a ty jsi z něho udělal svého boyfrenda. Jsi zklamaný, že necítíš jeho blízkost. Ale Bůh slibuje, že je s námi, ne že vědomě neustále cítíš jeho blízkost. Bůh miláček nikdy neexistoval.

Bůh viny je bůh, který tě opravdu nemusí. Má tě rád, ale nemusí tě. Utíkáme před ním, ale náboženská vina v nás zůstává. Takový bůh pak pohání celý náboženský systém. Kdo ti řekl o tomhle bohu? Tenhle bůh nikdy neexistoval. Je smutné, že někteří křesťané představují Boha, který tě opravdu miluje, jako náročného boha viny, který je furt nespokojený a libuje si v trestech. Možná právě u tohoto boha se křesťanství oddělilo od toho, aby bylo "cestou" k Bohu a zařadilo se mezi "světová náboženství". 

Bůh antivědy tě nutí ke slepé víře, aby ses nedíval na žádné vědecké důkazy a slepě přijímal, že je to jinak. Je těžké předstírat, že věřím něčemu, co je v protikladu s fakty, které jsem schopen získat. Místo toho slyšíš: „Prostě jen věř.“ Křesťanství ovšem rozhodně není protiklad k vědě. Volba mezi Bohem nebo vědou je falešná. Do této volby tě vlastně nutí jen fanatici na obou stranách. Není to ale nutná volba. Křesťané historicky věřili, že Bůh stvořil svět a věda je objevování, jak to udělal. Není divu, že opravdová věda se rozvinula jen v křesťanství. 

Bůh mezer je jev, kdy ti někdo pomůže či zažiješ něco pozitivního a automaticky to přisuzuješ Bohu. Pokud ovšem automaticky přisuzuješ prázdná místa Bohu, svou víru nakonec ztrácíš. Máme totiž čím dál méně mezer, které neumíme vysvětlit. Křesťanství však nespočívá v existenci nevysvětlitelného. Nevysvětlitelné je pouze důkazem naší nevědomosti. Není to důkazem pro Boží existenci. Křesťanství spočívá na historické události vzkříšení, ne na existenci tajemství.

Některá popíchnutí nebo údivy nad naší vírou jsou poháněné velmi falešnou představou o Bohu. Lehce se může stát, že lidé odmítají Boha, a přitom odmítají jen jeho karikaturu. Odmítají bohy, kteří nikdy neexistovali. Když vám je představen Bůh, jak ho ukázal Ježíš, děje se v nás něco jiného. Vzbuzuje to náš zájem. Zapaluje to naše srdce. Nasazuje nám to do hlavy brouka. Ježíšův obraz Boha způsobuje zájem. Jak můžeme Boha představit podobně jako Ježíš? Pro pomoc se podíváme na dalšího velkého Ježíšova apoštola, tentokrát na Pavla (původně Saula). Ten byl silně věřícím člověkem, jenže v jiný obraz Boha, než jak ho představoval Ježíš. Proto Ježíšovy následovníky pronásledoval a mučil. Pak měl ovšem sám vlastní zkušenost setkání se vzkříšeným Kristem, což způsobilo dramatickou proměnu a následně se stal jedním z hlavních vedoucích rané církve. Tento Pavel byl zároveň římským občanem a když ho ke konci života zatkli v Izraeli a chtěli jej soudit, odvolal se k císařskému soudu, na což měl právo. 

Novozákonní kniha Skutků popisuje zajímavý příběh. Pavel byl ve vazbě římského místodržícího Festa a čekal na vydání do Říma. Festa navštívil král Herodes Agrippa II, který byl Židem. Festus mu vyprávěl o Pavlově při: „Felix tu zanechal jednoho vězně. Když jsem byl v Jeruzalémě, vrchní kněží a židovští starší mi o něm řekli a žádali jeho odsouzení. On se odvolal do Říma, ale nevím, co o něm napsat. Jaké je jeho provinění. Prý je to něco o mrtvém muži, o kterém Pavel tvrdí, že žije.“ Agrippa projevil zájem si Pavla poslechnout. Skutky 26:1-3 Pavel pokynul rukou a začal svou obhajobu: „Jsem šťasten, králi Agrippo, že se dnes mám hájit proti všem židovským obviněním právě před tebou, zejména proto, že jsi znalcem všech židovských zvyků a záležitostí. Proto tě prosím, vyslechni mě trpělivě.

Poté Pavel začne vyprávět svůj příběh a vztahuje ho na to, čemu oba věří: 6-8 Teď tu stojím, abych byl souzen kvůli naději v to, co Bůh zaslíbil našim otcům. Dvanáct našich pokolení ustavičně slouží Bohu dnem i nocí v naději, že dosáhnou onoho zaslíbení. Kvůli této naději mě Židé žalují, králi Agrippo! Co je podle vás neuvěřitelného na tom, že Bůh křísí mrtvé? Vzkříšení Ježíše je základem nejen Petrova svědectví, ale také Pavlova. 22-23 Díky Boží pomoci, kterou až dodnes zakouším, tu však stojím a vydávám svědectví malému i velkému. Neříkám nic než to, co předpověděli proroci i Mojžíš: že Mesiáš má trpět, jako první vstát z mrtvých a zvěstovat světlo tomuto lidu i pohanům.“ Festus vykřikl: „Pavle, ty šílíš! Tvá veliká učenost tě přivádí k šílenství!“ Pavel odpověděl: Nešílím. Má slova jsou pravdivá a rozumná. Král těm věcem dobře rozumí. Jsem si jist, že mu nic z toho neuniklo, neboť se to nedělo někde v ústraní. 

Agrippa pak řekne něco velmi zajímavého: 28 „Téměř jsi mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ Tohle se stane, když někomu představíme pravý obraz Boha tak, jak ho ukazuje Ježíš. Vzbudí to dostatečný zájem, abychom se stali skorokřesťany. Poslední krok k opravdovému následování Boha ale stejně zůstává na našem posluchači. Nikoho nemůžeme přesvědčit až k víře. Naším příběhem, postaveném na faktu, že Ježíš vstal z mrtvých a dnes žije a můžeme mít s ním vztah, můžeme lidi přesvědčit až ke skorokřesťanství. Poslední krok je ovšem na nich. Na křižovatce se ale musí rozhodnout sami. Křesťanem se nemůžeš stát přeneseně, za někoho, a ani z donucení. Opravdová víra v Ježíše spočívá na tvém vlastním rozhodnutí na černobílé křižovatce víry.