V této dnes končící sérii se společně zamýšlíme, co říct, když nás
někdo zaskočí otázkami o naší víře. Ty otázky jsou skvělé, máme
díky nim příležitost sdílet svůj příběh a cestu víry. Problémem však je, že
málokdy k tomu přímo v tom okamžiku máme dost prostoru. Většinou je
otázka položena doslova „mezi dveřmi“, jen mimoděk a na odpověď nemáme ani
dost času, ani necítíme dostatek zájmu. Většina příležitosti k rozhovoru jsou
v povaze rychlého údivu, komentáře nebo popíchnutí. Naše odpověď
v takovém případě je důležitá – může vzbudit větší zájem. Proto jsme si
zatím řekli, že Ježíšův blízký přítel Petr nám radí, abychom byli vždy vlídně a s úctou připraveni poskytnout odpověď na
otázku, proč jsme se my osobně rozhodli následovat Krista. Čteme-li důvody
osobní naděje Petra a také dalšího apoštola, Pavla, je jasné, že v obou
případech jejich rozhodnutí nespočívalo ve skvělém a promyšleném systému
věroučných pravidel. Ano, křesťanství je dnes má, ale ty se vyvíjely po
staletí. Na začátku církve první křesťané se rozhodovali následovat Krista
z jiného důvodu: Kvůli historickému faktu Ježíšova vzkříšení.
Ta první generace Ježíšových následovníků říkala: „My jsme ho viděli na vlastní
oči umírat na kříži, všechno bylo ztraceno. Neměli jsme žádnou naději. Vlastně
jsme se rozutekli jako ovce bez pastýře. Ale pak jsme se s mužem, kterého
jsme viděli umírat, znovu setkali. Ne ve snu, halucinaci nebo v nějakých
alegorických představách. Viděli jsme ho v různých počtech na různých
místech, jedli jsme s ním, dotýkali jsme se ho – viděli jsme ho v těle.
Bylo to lidské tělo, ale přitom jiné. Dokázal mizet a dokázal procházet zdí.
Každopádně, nerozumíme všemu, ale pro nás je evidentní, že to co naší otcové
věřili o Bohu, se najednou radikálně projevilo jinak než jsme čekali. Je pro
nás evidentní, že Ježíš je ten Mesiáš, kterého jsme čekali. Zároveň je to Bůh,
který přišel jako Král. A který odpustil naše hříchy.“
Proto
jsme si říkali, že odpověď na otázku „Proč věříš?“ může znít jako: Věřím,
že Ježíš zemřel za moje hříchy a vstal z mrtvých – proto s ním mohu
mít vztah. Ať jsou detaily našeho příběhu různé, tohle je nakonec
základem každého našeho svědectví. Problémem je, že otázka víry v Boha je
zatížena mnoha představami a dokonce mnoha předsudky. Lidé někdy rychle
odmítají Boha, ve skutečnosti ale odmítají jeho karikaturu. Některé představy o
Bohu, které jsme si představili minulý týden, jsou slibem bohů, kteří nikdy
neexistovali. Když lidem představíme karikaturu Boha, jejich přirozenou reakcí
bude Boha odmítnout. Když se však někdo setká s Kristem a jeho
představením Boha, reakce bude jiná. Vzbudí zájem. Zapálí srdce.
Nasadí do hlavy brouka. Ježíšův obraz Boha způsobuje zájem podobně jako
v našem příběhu minulý týden, kdy král Agrippa poté, co slyšel Pavlův
příběh řekl: „Téměř
jsi mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ Když někomu
představíme obraz Boha tak, jak ho ukazuje Ježíš, vzbudí to dostatečný zájem,
abychom se stali skorokřesťany. Proto
je tak důležité, abychom se ujistili, co je obsahem odpovědi na naději, kterou
v Bohu máme.
Poslední
krok k opravdovému následování Boha ale stejně zůstává na našem
posluchači. Nikoho nemůžeme přesvědčit
až k víře. Naším příběhem, postaveném na faktu, že Ježíš vstal
z mrtvých a dnes žije a můžeme mít s ním vztah, můžeme lidi
přesvědčit až ke skorokřesťanství.
Poslední krok je ovšem na nich. Na křižovatce se ale musí rozhodnout sami.
Křesťanem se nemůžeš stát přeneseně, za někoho, a ani z donucení. Opravdová
víra v Ježíše spočívá na našem vlastním rozhodnutí na černobílé křižovatce
víry. Co myslím tímto termínem? Víte, sdílení naděje zahrnuje tři části: První
částí je sdílení našeho příběhu o naději, kterou máme v Bohu. Druhou
částí je práce Ducha svatého, který slova našeho svědectví dostane
z naší hlavy do našeho srdce. Ježíš o Duchu svatém prohlásil, že stejně
jako je naším úkolem vydávat svědectví o Kristu, stejnou práci dělá i Duch
svatý – jen působí vnitřně, skrytě, vzbuzuje emocionální zájem, dovoluje nám,
abychom cítili teplo Boží blízkostí. To je ten nevysvětlitelný pocit, který
jsme cítili, když se nám otevřely oči, abychom rozuměli. Třetí částí je rozhodnutí
toho, který svědectví o Kristu slyší. Ježíš je gentleman, a jak píše další
Ježíšův blízký přítel Jan (Zjevení 3:20): Hle,
stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu
a budu s ním večeřet a on se mnou. Do dveří se ovšem nelomí násilím.
Pokud ti někdo představil Ježíše nátlakově, je mi to moc líto! Je to na míle
vzdálené tomu, co Ježíš a jeho první následovníci dělali. Ježíš respektuje tvé
rozhodnutí. Ježíš dokonce nemá problém ani s tvými pochybami a
nejistotami.
Když
jeho další přítel Tomáš o jeho vzkříšení pochyboval, protože jej ještě
nepotkal, řekl (Jan 20:25): „Dokud neuvidím stopu
hřebů v jeho rukou, dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím
ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“ Jak pochopitelná reakce, když vám
všichni vyprávějí, jak viděli Ježíše, ale vy ne. Pak ovšem Jan vypráví dál
(20:26-27): O týden později byli jeho
učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a
postavil se doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož sem
prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být
nevěřící a začni věřit.“ Ježíš se dává Tomášovi poznat tam, kde Tomáš je.
Ten je najednou zcela přesvědčen a začíná Ježíše uctívat (28-29): „Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš. „Uvěřil
jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a
uvěřili.“ Všimněte si, že Ježíš Tomáše nijak nekázní nebo nekritizuje za
zjevný nedostatek jeho víry. Dává se ovšem poznat těm, kteří ho poznat chtějí.
A chválí ty, kteří věří, i když neviděli fyzickýma očima. Protože je ovšem Bůh
gentleman, reaguje také na tvé odmítnutí pozvání. Řekněme, že cítíš jemné
klepání na dveře svého srdce, ale rozhodneš se říct ne. Co se stane? Bůh
tě nezavrhne, ale stáhne se. Bude rád, když se znovu dostaneš na
křižovatku rozhodnutí, ale do té doby tě nechá být.
Viděl
jsem to ve stovkách případů: Někdo slyšel svědectví o naději v Ježíši,
jeho srdce se zapálilo a projevil zájem. Když však přišel na křižovatku
rozhodnutí, dostal strach. Najednou se objevily obavy, že co když není
připravený, nebo co když po něm bude Bůh chtít něco, co mu není blízké, nebo mu
sebere všechno potěšení. Co pak? Připomíná lidi, kteří slyšeli apoštola Pavla
v Aténách (Skutky17:32+34): Jakmile
uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli:
„Poslechneme si to od tebe někdy jindy.“ …Někteří se ale k němu připojili a
uvěřili. Toto je přesná reakce na poselství naděje: U některých poselství o muži, který zemřel a vstal z mrtvých a
proto s ním mohu mít vztah, vzbudí posměch. Jiní uvěří. Ale třetí skupina
se nedokáže rozhodnout. „Poslechneme si to ještě někdy jindy.“ Dává to
smysl, musíme se na to vyspat. Problémem však je, že ze slova jindy se velmi často stane nikdy.
Není to odmítnutí samotného poselství, není to výsměch. Je to jen pozdržení
rozhodnutí. Jak jsem mnohokrát viděl v této situaci: Toto nerozhodnutí
člověka „vyhodí“ na opačný orbit. Ze zájmu se stane nezájem, ale s vnitřní
střepinou v srdci, která se někdy ozve. A pak po letech se tento člověk
ocitne znovu na křižovatce rozhodnutí. Agonie rozhodnutí bude stejná, ale
rozhodnutí bude ještě těžší. Znovu se bude moci rozhodnout: Vysměju se? Uvěřím?
Nebo rozhodnutí odložím?
Proč
vlastně lidé odkládají své rozhodnutí ohledně víry? Obvykle tak činí ze tří
důvodů:
Špatné
příklady. Většina z nás potkala úzkoprsé pesimisty, kteří ve jménu
Boha nebo církve obviňují všechny za všechno. Určitě taky znáte křesťany, kteří
mají plnou pusu duchovních zážitků, ale mají rozvrácený osobní život, mají
v nepořádku svou rodinu, finance, vztahy a všechno ostatní. Obvyklou
reakcí nutně je: „Jestli být křesťanem znamená tohle, pak jim nikdy být
nechci.“ Úplně rozumím. Bez svědectví života je naše ústní svědectví velmi
omezené. Lidé chtějí vidět, že žijeme to, co kážeme. Zcela s tím souhlasím.
Špatné
vyučování. Mnozí si Boha představují jako staříka na obláčku, nebo krutého
samovládce, což jim rovněž na víře nepřidá. Stejně jako v minulém případě,
i zde můžeme vyjádřit své porozumění. Ovšem, jedinou zbraní na pokřivený obraz
o Bohu je poskytnou obraz správný a nahradit špatné vyučování učením správným.
Proto je tolik důležité nepředstavovat karikaturu Boha, ale ukázat na obraz,
který opravdu Ježíš ukazoval svým příkladem.
Přirozený
strach. V normálním lidském životě před opravdu vážným rozhodnutím
cítíme přirozený strach z risku, který způsobuje podvědomé oddálení
rozhodnutí (mohou to být situace jako svatba, koupě domu, a také víra v Boha).
Bojíme se, že když Ježíši řekneme ano, ztratíme víc než dokážeme získat. Tito
lidé ovšem Boží charakter podceňují. Jak píše Žalmista (Ž 34:9): Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Strach z volby je ovšem realita.
Když nám někdo řekne, že nedokáže věřit, nesmíme brát jeho
rozhodování na lehkou váhu. Možná má intelektuální nebo emocionální
problém s Bohem. Pochybuje o hodnověrnosti křesťanství. Možná si jen není
jistý, čemu vlastně má věřit, když je tolik různých světonázorů a věroučných
systémů. Nespěchejme. Pro hledajícího člověka je velmi frustrující, když nějaký
křesťan na jeho otázky odpovídá: „Prostě věř!“ a bere je na lehkou váhu.
Naopak, Bible nás povzbuzuje k dialogu, jak jsme o tom mluvili
v prvním díle série. Buďme připraveni komunikovat. To bude samozřejmě
chtít, abychom sami studovali a hledali odpovědi.
Také je můžeme povzbudit
k modlitbě hledajících, podobně jako se vyjádřil Tomáš: „Je-li Ježíš živý,
chci, aby se mi dal poznat.“ . Můžeme se také ptát: „Je na tvé duchovní cestě
nějaká konkrétní otázka nebo starost, která ti brání se rozhodnout?“ Nakonec,
na křižovatce rozhodnutí musí každý udělat rozhodnutí sám za sebe. Naší rolí je
podělit se o své svědectví, modlit se, aby Duch svatý naše slova inspiroval, a
být k ruce svým přátelům jako doprovod k jejich rozhodování - vlídně,
s úctou a respektem, plni povzbuzování k odvážnému kroku, kterým
rozhodnutí následovat Ježíše je.
Žádné komentáře:
Okomentovat