10 | Křesťan čte Desatero | Bezpečná morální kotva

V naší malé studii o Desateru se snažíme podívat na poměrně jednoduchou a přesto závažnou otázku se silnou gravitací: Proč se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onoho směru? Je to důležitá otázka v době morálního relativismu, kdy se lidé řídí svými pocity (tzv. srdcem) a protichůdnými hodnotami. Je to důležité proto, že bez jasného racionálního základu naší morálky sklouzneme na jedné straně k nesmiřitelnému fanatismu, či na druhé straně k pocitu úplného zabloudění ve světě protichůdných směrů, tvrzení a šířící se nenávisti. Otázka by také mohla znít: Proč se snažit být dobrým ve světě, kde se k sobě lidé chovají zle? Nebo by mohla znít: Proč se snažit být dobrým, když je podle mnohých člověk nenapravitelně zkaženým? Taky by mohlo zaznít: Proč se snažit být dobrým, když prý neexistuje absolutní dobro a všechno závisí jen na kontextu? Náš světonázor určí, jak tuto otázku položíme a jak si na ni zodpovíme.

V této souvislosti je zajímavé prozkoumat Deset přikázání, které Mojžíš přinesl národu zrovna osvobozených otroků tvořících si vlastní identitu. Ještě předtím, než je s tímto desaterem seznámil, ujistil je, že Bůh s nimi má vztah. Jinými slovy, tento národ ho poznal jako vysvoboditele dřív než ho poznal jako Boha a jako Stvořitele. Díky tomu, že již jsou tímto Bohem milováni a vykoupení, mohou také být poslušni a dodržovat jeho přikázání. Konání dobra má tedy vnitřní motivaci lásky. Seznam Desatera má dvě strany, dvě roviny. První čtyři přikázání jsou zaměřeny na vztah s Bohem. Dalších šest se týkají vztahu s lidmi. Struktura Desatera se dá shrnout do jednoduché věty: Cti Všemohoucího a měj péči o svého bližního. Tato odpověď je v plném souladu s Ježíšovým popisem nejdůležitějšího přikázání: Miluj Boha a miluj bližního. První část Desatera zahrnuje vztah člověka k Bohu – je tak bezpečnou kotvou v morálce. První delší část Desatera najdeme v Exodu 20:1-11. 

První přikázání je volání k tomu, abychom Boha brali vážně. Všechna další přikázání vyplývají z prvního. V srdci biblické víry je monoteismus, přesvědčení, že existuje Bůh, který je nade vším. Některé staré civilizace věřily v polyteismus, existenci mnoha božstev zasluhujících uctívání. Jiné zase byly henoteistické (věřily v existenci božstev s jedním hlavním bohem – například v Řecku to byl Zeus). Monoteismus se od nich velmi liší a má velký vliv na to, jak vidíme svět a naše místo v něm. První přikázání zdůrazňovalo, že žádným jiným bohům, ani opravdovým, ani imaginárním, se nemá dávat žádný prostor. Lidé věřili v různé stvořitelské mýty a díky tomu zbožštili různé jevy a tělesa – slunce, měsíc, bouře, moře, atd. Tím, že Bůh označuje sebe za jediného aktéra stvoření – tvořil z lásky, dává důraz na to, že nic jiného není vhodno k uctívání. To má přímý dopad na naši morálku. Ve světě, kde lidé jsou vedlejším produktem (smetím, doslova) války bohů, chybí celistvá realita naší identity – hodně jsme o tom mluvili na jaře v sérii 4 malá slova. Bez sjednocujícího prvku stvoření z lásky chybí pochopení, proč se snažit být dobrým. A nakonec, máme problém přijmout, proč vlastně Bůh zachránil lidi z otroctví Egypta. Pokud by byl jen jedním z mnoha bohů, kteří spolu soupeří, a kteří sledují své zájmy, pak není lepší než faraon, který zkrátka potřeboval otroky. Pokud je ovšem Stvořitelem všech lidí, pak fakt, že si vybral nějaké lidi, má zcela jiný účel – vybral si jeden národ, aby získal celý svět. To bylo povolání Izraele od počátku, které se naplnilo nakonec v Kristu – který se stal požehnáním pro celý svět.

Aby bylo jasno, netvrdím, že člověk musí věřit v Boha, aby dokázal být dobrým. Kapacita k dobru je v každém člověku – každý člověk (věřící i nevěřící) byl stvořen k Božímu obrazu a ať je jeho život jakkoliv negativní nebo zničený, všichni bez výjimky v sobě máme střípky původního dobra, které můžeme rozvíjet. Ateista tedy může být zcela objektivně dobrým člověkem. Aby ovšem dobro mohlo být považováno za univerzálně platné (tedy použitelné v jakékoliv kultuře a v jakémkoliv čase) a objektivně přijímané bez ohledu na to, kdo to tvrdí – pak musí existovat nějaký základní princip, nebo musí existovat Bůh, který, jehož existence je základním morálním principem. Jinak nám hrozí, že morálka bude spočívat pouze v tvrzení, že se nám něco líbí a něco nelíbí. A že bude vyžadována pouze tehdy, když to tak budeme cítit. Jak jsme si ovšem minulý týden řekli, mnozí lidé to tak necítí (jak vidíme na terorismu, zlu a zločinu okolo nás). Pokud nám ovšem chybí objektivně a univerzálně přijatelné pravidla, pak kdo jsme my, abychom takovému násilníkovi řekli, že se mýlí a jeho chování je odsouzeníhodné? Jak koneckonců na konci kapitoly o morálce, kde se stěžuje na představu Boha jako absolutního morálního základu napsal zavilý anti-teista Richard Dawkins: I tak je ovšem velmi těžké obhájit absolutistickou morálku jinak než na náboženském základě.

Co to znamená v praxi? Pokud nevěříme, že existuje Bůh a nemáme ho jako základ morálky, neexistuje logicky důvod, proč bychom na člověka měli mít jakékoliv ohledy. Zda-li milujeme nebo nenávidíme, je to na nás a našem rozhodnutí, ale není to přímý logický důsledek našeho světonázoru. U křesťana ovšem je základem chování k lidem Ježíšův ideál milovat Boha a lidi. Když tedy křesťan nenávidí, logicky popírá své křesťanství, a když miluje, logicky svou víru následuje. Koneckonců, Ježíšovo zlaté pravidlo (Lk 6:31) „Jednej s druhými jak chceš, aby druzí jednali s tebou“ nemá ve starověkých systémech a náboženstvích žádnou obdobu. Jasně, najdeme třeba Konfucia, který napsal „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ Podobných výroků najdeme celou řadu, ale všechny jsou stejně jako o Konfucia v negativní podobě. Rozdíl od Ježíše nemůže být markantnější – „neubližovat druhým“ a „dělat druhým to, co bych si přál pro sebe“ je slovy Johna Dicsksona stejný rozdíl, jako to, že odolám pokušení tě praštit versus postavím pro tebe nemocnici. Proto je toto přikázání tak důležité – dává smysl všem ostatním a definuje dobré a špatné.

Druhé přikázání zakazuje vytváření obrazu uctívání a třetí zakazuje zneužívání Božího jména. Redukce Boha na modlu: doslova na bůžka, se kterým se dá manipulovat, a zneužívání jeho jména k „lidové magii“ (touze naklonit si Boha svým a směrem a přinutit ho dělat, co chci já), ničí pevný základ dobrého života. Starověcí pohané všechno zbožštili, Izraelité nic – proto neměli žádné modly. Jejich odstup Stvořitele od stvoření je jedním ze základních rozdílů mezi židovsko-křesťanským Bohem a všemi bohy starověku. Ti všichni byli nadpřirozenými stvořeními uvnitř přírody. Bůh Bible je mimo své stvoření. Bůh tedy není jeden z bohů. Je ovšem možné si postavit mentální obrazy Boha (teologické dogma), které jsou lidským konstruktem modly stejně jako dřevěný bůžek. Výsledek se vždy projeví ve vztazích s lidmi. Nejbližším obrazem Boha na světě jsou podle básně o stvoření koneckonců lidé – mužové a ženy. Když tedy uctíváme modly, nejenže urážíme Boha, ale také rozkládáme lidstvo. V Bibli proroci kritizují Izrael za dva velké hříchy: že zbožštili obrazy Boha a ponížili lidské bytosti na komodity.

Na zboží. Což je velmi zajímavé slovo. Když Boha redukujeme na bůžka, z lidí se automaticky stane zboží. Když tedy Ježíš interpretuje druhé přikázání, kritizuje se stejným zápalem mamon – materialismus, politiku hromadění, sobecký a chamtivý život. Ne proto, že majetek je sám o sobě zlý, ale proto, že stejně jako u starověkých model, máme i u majetku tendenci z něj učinit bezpečný střed svého života. Jedeme na jistotu a běda, když nám ji někdo naruší. Proto uctíváme finance – dávají nám pocit bezpečí. Jenže, tento pocit je stejně falešný, jako je falešný dřevěný či hadrový panák. Proto později varuje Pavel, že chamtivost je skutečným modlářstvím (Koloským 3:5): Umrtvěte proto své pozemské sklony – smilstvo, nečistotu, vášeň, zlé choutky a hlavně chamtivost (což je modlářství). Další přikázání je o zneužívání jména. Jméno, zjevené Mojžíšovi (JHVH), překládáme jako Hospodin (znamená „Jsem, který jsem“), a je vyjádřením osobního vztahu. Bůh se nezjevil jako vzdálená bytost, ale jako někdo, kdo má zájem o nás, a proto chce být v našem středu pevnou kotvou našeho života. Jedním z hlavních projevů zneužívání bylo, když lidé přísahali při Bohu, aby dodali vážnost svým slovům. Podle Ježíše, pokud budeme mít Boha na prvním místě, pak budeme k sobě pravdomluvní, a proto si nemusíme vůbec přísahat. Proto stačí jen (Matouš 5:37):  Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne.

Z faktu, že má o nás opravdový zájem, tady máme i přikázání o odpočinku. Čtvrté přikázání nás nabádá k rytmu víry ve ztišení a zpomalení. Vznik praxe sabatu (a pro nás dnes tak běžného volného dne v týdnu) je tajemstvím. Nemáme žádné jiné srovnatelné pravidlo ve starověku ve stejné nebo starší době. Lidé byli skutečným zbožím, tvrdě pracovali pro vládce a bohaté, kteří naopak nepracovali vůbec. Židovská praxe sabatu přináší na jedné straně silné zvýraznění práce (abyste všichni mohli pracovat) a na druhé silné zvýraznění odpočinku i za stavu, kdy práce není dokončena. Vytváří to zdravý rytmus, který ovšem vyžaduje důvěru, že se Bůh o nás postará, i když mi si odpočineme. Je to tak fantastické pravidlo, že ho od Židů některé národy prostě zkopírovaly. Židé ovšem sabat někdy dotáhli do extrému. Místo pokojného ztišení v odpočinku a rytmu víry zabalili sabat do různých restrikcí a nařízení, takže dokonce zakázali dělat dobro! 

Bylo to jedním z největších Ježíšových sporů – kdy uzdravil v sobotu nemocnou ženu, a jeho kritici mu vyčítali, že dostatečně neodpočíval. Ježíš je dráždil také tím, že dovoloval svým učedníkům sbírat obilí v sobotu, což se považovalo za práci. Na jejich kritiku odpovídá, že nepochopili, co sabat je. Je to Boží dar lidem, kteří pracují. Proto jim říká (Marek 2:27): Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Bůh dal sobotu jako dar lidem, aby našli rytmus života založený na důvěře v něj, který je zpomalí, aby načerpali sílu. Sabat je ústřední praxe v židovství. Byl to však jen stín, předobraz mnohem lepšího a silnějšího odpočinku, který najdeme v Kristu. Ježíš nabízí skutečný pokoj. (Matouš 11:28): Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Apoštol Pavel v pasáži o sabatu shrnuje slovy (Koloským 2:17, ČSP): To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. Ježíš se ovšem nespokojil jen s naší úctou k Bohu. Sám tvrdil, že jediný způsob, jak lze skutečně poznat hloubku tvého vztahu s Bohem, spočívá v horizontální morálce. O tom zase příště.

10 | Křesťan čte Desatero | Klíče k Desateru

Zažil jsem to osobně několikrát. Mluvil jsem s někým o víře, a můj společník v rozhovoru mi řekl, že nepotřebuje nic moc dalšího slyšet, protože přece dodržuje Desatero, takže to má s Bohem v pořádku. Je to zvláštní, ale skutečně i v naší ateistické zemi hodně lidí slyšelo o Desateru, i když vlastně zpravidla netuší, co to přesně je, či co obsahuje. Nicméně, dokonce i ti, kteří všech deset přikázání nedokážou vyjmenovat, tvrdí, že žijí víceméně podle Desatera. Mají víceméně pravdu. Aniž by si to uvědomili – Desatero je totiž tak pevně vetkáno do etiky západního světa, kam se řadíme, že mnoho jeho prvků přejímáme automaticky. Což je trochu paradox. Mnoho lidí si dnes tvrdí, že jejich etika je sekulárního nebo nenáboženského původu – něco, co se prostě intuitivně vyvine, když máme správné podmínky. Zajímavé však je, že při bližším pohledu na obsah takové etiky zjistíme, že se jedná o mírné přepracování Mojžíšova Desatera s trochou Ježíše Nazaretského. Dokonce i lidé jako politický filozof a ateista Jurgen Habermas uznávají monumentální vliv Mojžíše a Ježíše – Západ byl podle nich formován spravedlností judaismu a soucitem křesťanství. „Rovnostářský universalismus, ze kterého prýští myšlenky svobody, lidských práv a demokracie, jsou přímým dědicem židovské etiky spravedlnosti a křesťanské etiky lásky. Do dnešního dne k tomu neexistuje alternativa.“ Navíc je důležitou historickou pravdou to, že se Desatero do naší kultury dostalo v křesťanské podobě. Myslím tím, že židovství Západ neobrátilo, to udělalo křesťanství. A kamkoliv se křesťané dostali, židovská písmo s učením Mojžíše, je následovalo. Židovské pozadí křesťanského světonázoru je nezbytné pro jakékoliv porozumění historie, ale mnohem více nás zajímá dopad Desatera na morální rozhodování.

O tom je totiž celá studie Desatera. Odpovídá na (zvlášť v dnešní době životně důležitou) otázku: Proč se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onoho směru? Mnoho skeptických kritiků křesťanství odsuzuje náboženství, že jejich motivem pro konání dobra je uniknout věčnému trestu a/nebo získat věčné zisky. Jinými slovy, základem pro etiku je nebe a peklo. Samozřejmě, takový pohled je neúplný, je karikaturou náboženské motivace obecně a znevažuje křesťanskou motivaci konkrétně. Samozřejmě, že Bible skutečně vyhrožuje trestem za zlé chování a slibuje odměnu za chování dobré. Ale co je na tom vlastně špatného? Naše společnost přece tyto motivátory používá neustále. Například tím, že vyžaduje maximální povolenou rychlost třeba ve městě a trestá porušení tohoto pravidla. Obava z pokuty je přece důležitým faktorem pro dodržování rychlosti. Pamatujete si, když u nás zavedli bodový systém za prohřešky? Než lidem zhruba po dvou týdnech otrnulo a přestali mít strach ze zabavení řidičáku, po dva týdny všichni – a myslím tím doslova všechny – dodržovali přesně všechna pravidla. Bylo to neskutečné! Ale zamysleli jste se nad dodržováním pravidel někdy hlouběji? Většina z nás dodržuje rychlost a další pravidla (jako třeba přednost v jízdě) ne kvůli strachu z pokuty, ale z ohleduplnosti k ostatním řidičům, chodcům a dokonce i k cyklistům! Proto nás přece tolik rozčílí, když je někdo bezohledný a jezdí jako prase! (Omlouvám se čuníkům, kteří se obvykle za volantem chovají pěkně.) Většina z nás má v sobě zakořeněnou ohleduplnost – kde se ale vzala? Co je jejím etickým základem? A přesto – značky nemáme v podobě nápisu: „Prosím zpomalte, jinak zraníte další lidskou bytost!“ Ne. Jednoduché číslo na značce evokuje hrozbu trestu a je stručnou připomínkou správného chování ve společnosti.

Samotná motivace strachem z trestu a touhou po odměně by tedy nebyla sama o sobě špatná. V Bibli je tomu ovšem zcela jinak! Tyto touhy tam nejsou motivací ke konání dobra. Biblickým poselstvím je přímý opak – konání dobra tam vyplývá z faktu, že už jsi milován a vykoupen Všemohoucím. Říkáme tomu doktrína milosti, a najdeme ji v Bibli všude, dokonce i na začátku Desatera. Co je to tedy Desatero? Je to sbírka zákonů, které dal Mojžíš Izraeli jako nově osvobozenému národu, když si budoval svou identitu. Izraelité byli potomky Abraháma, ale poslední léta byli zotročeni v Egyptě jako nevolníci tvrdě pracující pro nelítostného faraona. Mojžíš v úžasném příběhu vyzval faraona, aby nechal jeho lid odejít, ten odmítl, a pak po sérii ran a neštěstí Egypťané doslova požádali Mojžíše a Izraelity, aby odešli. Po dramatickém odchodu se dostali k hoře Sinaj, kde Bůh povolal Mojžíše nahoru a dal mu zákony a pravidla a principy pro národ, který si neuměl vládnout sám. Tyto zákony najdeme v knihách Exodus, Leviticus, Numeri, a Deuteronomium. První zákony pak tvořilo deset základních přikázání, které byly něco jako jádro celého Zákona. Nicméně, co je pro nás důležité, jsou okolnosti, za kterých tyto přikázání byla Izraeli dána. Jsou totiž připomínkou Boží milosti, který je osvobodil ještě předtím než stačili naplnit jakékoliv přikázání. Proto Desatero (jak mu v češtině říkáme) začíná ujištěním vztahu a až pak požadavkem poslušnosti. Možná teď je nejlepší čas si celou pasáž přečíst. Exodus 20:1-17

Bůh promluvil všechna tato slova: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví. Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání. Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu. 

Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. 

Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabíjej.  Necizolož. Nekraď. Nelži o svém bližním. Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“

Je opravdu důležité, abychom neminuli počáteční pointu. Bůh označuje sebe za jejich Boha, který je vysvobodil dříve než jim říká cokoliv o tom, jak mají žít. Jinými slovy, nezískávají si jeho lásku tím, že něco pro něj dělají. Dělají pro něj něco proto, že je má rád a začal s nimi vztah tím, že je vysvobodil. Tohle je jedno z hlavních témat Bible, které se opakuje u proroků a pak v NZ u Ježíše i u apoštolů. Spasení není odměnou za poslušnost, je inspirací k poslušnosti. Jsi milován. Teď poslouchej. Echo tohoto principu vidíme také v každé dobré rodině. Pokud potkáme dítě, které cítí lásku jen tehdy, když splní úkoly od svých rodičů, všichni víme, že jejich vztah je nezdravý. Ale také je nám jasné, že v láskyplném vztahu existuje ochota k poslušnosti. Navíc, v biblické teologii milosti milost přikrývá naše provinění žít dobře a dává nám sílu k dobrému životu. Naše skutky tak jsou vděčnou odpovědí na Boží jednání s námi. Dnes se tedy podíváme na tři klíče, jak chápat Desatero, zejména v jeho křesťanské interpretaci.

(1) Ježíš přetlumočil Mojžíše. Desatero se do světa dostalo především skrze Ježíšovo učení. Od počátku to byla křesťanská interpretace Desatera, která ho vtiskla do základů našeho světa. Mohli bychom říct, že Ježíš Mojžíše proslavil. Koneckonců, Ježíš nepřišel zrušit jedno náboženství a začít jiné. On je naplněním Židovských Písem. Sám to řekl, a později to potvrdil apoštol Pavel, když napsal (Římanům 10:4): Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří. Završení neimplikuje jen to, že se věci o Ježíši naplnily. Je to bohatší. Ježíš je závěrečnou scénou epického divadelního představení. Jeho život, učení, smrt a vzkříšení řeší napětí v příběhu, krystalizují příběh a směřují příběh k jeho zakončení. Aby spojení bylo ještě jasnější, Mojžíš sám předpověděl příchod proroka jako je on sám. Deuteronomium 18:15+18: Hospodin, tvůj Bůh, ti zprostřed tvých bratrů vzbudí proroka, jako jsem já – toho poslouchejte. (…) Zprostřed jejich bratrů jim vzbudím proroka, jako jsi ty. Vložím svá slova do jeho úst a on jim poví vše, co mu přikáži. Na konci, který byl napsán později, pravděpodobně v babylonském zajetí, pak editor připsal (34:10): V Izraeli už ale nepovstal prorok, jako byl Mojžíš, se kterým se Hospodin znal tváří v tvář. 

Tato zmínka samozřejmě vzbudila spekulace o tom, kdo to bude. V NZ je několik pasáží, kde první křesťané připisují tuto roli Ježíši. Mojžíš nám tedy nabídl melodii, a Ježíš je přetvořil v krásnou píseň, která zní dodnes. Ježíšovo tlumočení Mojžíše má pro nás ale také další zásadní momenty, jak chápat jednotlivá přikázání. Například instrukce druhého přikázání proti vytváření model se u Ježíše čte jako odmítnutí hromadění majetku jako formy uctívání bezpečí. Přikázání „nezabiješ“ Ježíš tlumočí v širším kontextu jako hněv a neochotu milovat bližního. 

(2) Desatero má dvě strany. Druhý klíč spočívá v chápání, že Desatero zahrnuje dvě roviny – symbolicky bylo Desatero Mojžíšovi dáno na dvou deskách. První čtyři přikázání jsou zaměřeny na vztah s Bohem. Dalších šest (které jsou ovšem popsány v méně slovech než první čtyři) se týkají vztahu s lidmi. Struktura Desatera se tedy dá shrnout do jednoduché věty: Cti Všemohoucího a měj péči o svého bližního. Tento dvojí přístup tvořil základní etiku Západní kultury. A není vůbec překvapivé, že když se Ježíše ptali na nejdůležitější přikázání (ze všech 613 obsažených v celém Zákoně), on místo jednoho zvolil odpověď se dvěma částmi: Miluj Boha a miluj bližního. Tato odpověď je v plném souladu se základním rozdělením Desatera. 

Zároveň nám říká, že pokud budeme dodržovat jen první část a ignorovat druhou, staneme se náboženskými pokrytci, kteří se snaží dělat radost Bohu, ale na lidi kašlou. Když ovšem budeme dodržovat jen druhou část a ignorovat první, budeme morálními agnostiky, kteří nevědí, na čem jejich základ stojí. Jinými slovy, když například tvrdíme, že každý člověk má stejnou vrozenou hodnotu a zaslouží si náš respekt, odkud toto tvrzení máme? V židovsko-křesťanském světonázoru je to jednoduché: Jsme stvoření k Božímu obrazu a odtud pramení naše hodnota. Ale když dáme Boha pryč, co je základem této myšlenky? Nevíme. Máme za to, že nás to instinktivně napadne, že to prostě ucítíme. Jenže, existuje hodně lidí, kteří to necítí (jak můžeme vidět v sérii různých teroristických a rasových útoků). Zkrátka chybí jim racionální základ etiky. 

(3) Vyznání svobody. Desatero se nepředstavuje zdaleka jako seznam povinností, ale mnohem více jako (slovy Johna Dicksona) jako „Vyznání svobody“. Kontext Zákona ukazuje, že Desatero přináší radost, požehnání a opravdový život. Je to cesta svobody. Možná nás mate samotné slovo zákon. Židovské slovo „tóra“ mnohem více ukazuje na instrukce, na směr, kterým si Bůh přeje, abychom se ubírali. (Proto je také „hřích“ minutí se cíle, tedy minutí se správného směru.) Svoboda v tomto smyslu nespočívá v tom, že si dělám, co chci (to, jak víme, nás spíše většinou něčím zotročí). Svoboda je moc stát se tím, pro co jsem byl stvořen. Svoboda má přímé spojení s nalezením identity a smyslu života. Když žijeme Božím způsobem, jsme v harmonii s jeho světem a s jeho záměrem pro náš život. A to je dobrým důvodem, abychom Desatero důkladně prozkoumali!