Story: Příběh o trní a bodláčí

Dnes se na závěr série STORY podíváme na to, jak Bůh chce pracovat s námi, a co se může v našem životě stát, že se naše víra stává prázdnou a neplodnou. Bůh chce totiž jednat s každým z vás, ale je to na tobě, jak moc Bohu dovolíš, aby ve tvém životě jednal. Je to paradox, Bůh, stvořitel vesmíru a spasitel světa ve tvém životě bude působit tak málo nebo tak mnoho, jak mu to dovolíš. Tohle je totiž příběh, který se do velké míry týká každého duchovního hledače. Víte, každý z nás ve svém životě zažívá jiné situace, kdy hledáme Boha a smysl: někdo si tak víceméně spokojeně vykračuje životem, a potká někoho, kdo věří, a ten člověk mu nasadí brouka do hlavy, protože je zkrátka o dost jiný, než by měl být. Jiný zase prožije zvláštní otřes, kdy se mu v životě něco tvrdě nepovede, nebo kdy se mu stane nějaká katastrofa: vážná nemoc, nehoda, selhání, manželský rozpad, a tento emocionální šok ho přivede k hledání, zda to má vůbec nějaký smysl. Dá se říct, že někoho k Bohu dovede touha po štěstí, jiného touha po naději. Někdy k nás víře dovede vyslyšená modlitba, někdy nás dovede k Bohu naše pochybnost nebo zlomenost. 

Tak jako tak, když se přiblížíme k Bohu, který se dynamicky přiblíží zase k nám, Bůh do nás zaseje své slovo, které má tendenci proměnit náš život a přinést ovoce. Jenže, u zasetého slova to žel někdy nekončí. Víte, jsem následovníkem Krista už skoro čtvrtstoletí a za tu dobu jsem viděl desítky či dokonce stovky nadšených hledačů, kteří slyšeli slovo od Boha, kteří ho přijali, kteří začali hledat Boha, kteří začali žít svou víru, kteří dokonce s nadšením začali sloužit dalším lidem, ...a kteří po nějakém čase najednou ochladli. Někdy se zdálo, že tam je jasný důvod: jejich modlitby nebyly vyslyšené, jejich problémy nebyly vyřešené, někdo je naštval, nebo se rozhodli hledat zase něco jiného. Ale někdy se ti lidé doslova a do písmene vytratili a nikdo vlastně ani nevěděl, kam zmizeli. Na jednu stranu jsem si na to trochu už zvykl, ale na druhou stranu se s tím odmítám smířit. A tak přemýšlím, co jsme mohli udělat jinak, abychom jim pomohli překonat překážky k víře, které se někdy náhle objevily v jejich životech. Pro Ježíše však tyto situace nejsou překvapením, ve svých podobenstvích přesně vysvětluje, co tuhle krizi víry působí. Ježíšova pointa také je, že jen málokdo, do slovo od Boha přijímá, jej odmítá vědomě a chtěně. Většinou jsou to faktory zvenčí, které v kombinaci s nepřipravenou půdou způsobí, že víra skomírá.

Mnoho z Ježíšových podobenství se tak týkalo zemědělství, nebo ovocnářství: Ježíš mluví o nesení ovoce v životě když vidí fíkovník, nebo o sklizni požehnání, když vidí rolníka. Na pěstování se totiž dá dobře ilustrovat pointa duchovního růstu. V podobenství, na které se podíváme dnes, totiž Ježíš říká, že růst v našem životě neovlivní jen samotné semeno, nebo rolník, nebo vláha či slunce, ale že všechno záleží na půdě. Vše záleží na tom, jak moc dovolíme Bohu, aby v nás pracoval, protože Bůh se nevlamuje násilím. To je obraz Božího charakteru ve Starém i Novém Zákoně. Ve Starém Zákoně je třeba verš, kde se píše: Brány zvedněte nadpraží, aby mohl vejít král slávy. V Novém Zákoně je zase slavný Janův příměr, že Ježíš tluče na dveře lidského srdce a čeká, kdo mu otevře, je skvělou ukázkou jeho gentlemanství. Zkrátka, volba je na tobě, protože Bůh respektuje jako správný gentleman tvoje dveře a tvé nadpraží. Bůh ti dal talenty, a Bůh s tebou jedná velmi osobitě a různě. Ale dovolíš Bohu, aby skutečně jeho slovo přineslo užitek? Aby náš dům byl na skále, musíme zapracovávat Ježíšova slova do svého života. Tak, jak můžeme vytvořit ve svém životě místo pro Boha? Dnešní podobenství je jedno z mála, kde Ježíš dává konkrétní vysvětlení, o čem jeho podobenství přímo je.

Lukáš 8:5-8 Vyšel rozsévač, aby rozséval své zrno. A jak rozséval, jedno padlo podél cesty, bylo pošlapáno a sezobali je ptáci.  Jiné padlo na skálu, a když vzešlo, uschlo, protože nemělo vláhu.  Další padlo mezi trní a to rostlo spolu s ním, až je udusilo.  Jiné však padlo do dobré země, a když vzešlo, přineslo stonásobnou úrodu.“  Když to dořekl, zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš! V tomto podobenství říká, že je tady jakýsi rozsévač (ano, ten reprezentuje Boha), který rozhazuje zrno, které padá na různé místo: něco se dostane až k cestě, kde je půda tvrdá, a kde je malá šance, že zrno zapustí kořeny; další se dostane na kámen, kde je obecně málo vláhy, takže toto semeno je bez šance přežít na slunci; další zrno sice přežívá, ale je značně udušené. Jen jedno dopadlo na správnou půdu a přineslo užitek. Kvalita půdy ovlivňuje schopnost přijmout semínko, které zapustí kořeny, vyroste a stane se užitečným.

Pokud si právě teď říkáte, že by vás zajímalo, co přesně jsou ony čtyři kategorie, a nevíte, co si máte představit pod pojmem zrno na cestě nebo na skále, pak vězte, že Ježíšovi učedníci měli úplně stejné otázky. Proto se na přesný význam Ježíše zeptali, a on jim podal ucelené vysvětlení. Lukáš 8:11-15 Zrno v tom podobenství je Boží slovo.  Ti podél cesty jsou ti, kteří slyší, ale potom přichází ďábel a bere jim Slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni.  Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří jen dočasně, v době pokušení odpadají.  Zrno, které zapadlo mezi trní, jsou ti, kteří slyšeli, ale pozvolna bývají dušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi tohoto života, takže nedozrají, aby nesli ovoce.  Zrno v dobré zemi jsou ale ti, kteří slyší Slovo, chovají je v ušlechtilém a dobrém srdci a vytrvale přinášejí užitek.

Takže máme tady čtyři kategorie: První je někdo, kdo nerozumí a nechce rozumět. Kdo nezapracovává slovo. Je to pro něj jen teorie. Krásná slova. Tomu ďábel krade slovo, takže všechny výhody aplikace slova ztrácí. Druhý ztrácí slovo kvůli pokušení a slabému kořenu: víra je přenesena, ne osobni zkušenost. Slovo tak usychá, nemá trvanlivost. Zdá se, že tohle jsou lidé, kteří věří v Boha, ale nikdy se nedostanou k tomu, aby svou víru opravdu důsledně žili. Když přijdou těžkosti, když se jim někdo za víru vysmívá, když věci nejsou tak, jak by měly, jejich víra lehce skomírá. Třetí si nevytvořil ve svém životě prostor pro Boha kvůli starostem, bohatství a rozkošemi života. Tihle nedovolí Bohu, aby rostli, takže nedozrají, aby nesli ovoce. Čtvrtý je ten, kdo slovo přijímá, kdo slyší a rozumí. To je ten, kdo zapracovává slovo do svého života. Tohle je místo, kde bychom všichni chtěli být. Každý následovník Krista by si přál, aby jeho víra přinášela tak dobrý a vytrvalý užitek, že bude přinášet stonásobnou úrodu! Víte ale, kolik lidí jsem za svůj křesťanský život potkal, kteří víru ztratili z důvodů, které tady Ježíš nabízí? Se kterou z uvedených třech skupin si myslíte, že máme největší problém, respektive, který negativní scénář nám hrozí nejvíce? Myslíte si, že je to ďáblem ukradené slovo? Myslíte si, že jsou to pokušení nebo testy víry? Samozřejmě, takových lidí je mnoho. Naší největší metlou v dnešní době je však něco zcela jiného. Je to ona třetí skupina.

Přečtěme si ještě jednou, co o ní Ježíš říká, a pak si ukážeme na jednotlivé části problému: Lukáš 8:14 Zrno, které zapadlo mezi trní, jsou ti, kteří slyšeli, ale pozvolna bývají dušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi tohoto života, takže nedozrají, aby nesli ovoce. Máme tedy tři různé důvody, které Ježíš zmiňuje konkrétně, které dusí život v nás. První jsou starosti, druhé je bohatství a třetí jsou rozkoše. Zajímavá trojka, co? První jsou starosti. To je vůbec zajímavý fenomén. Podíváte-li se do knihkupectví nebo na internet, najdete mraky knih a materiálů, jak jednat se stresem a obavami. Důvod, proč toho tolik máme, je proto, že se to prodává; a prodává se to proto, že se tolik lidí strachuje o tolik různých věcí. Máme obavy o své zdraví, svou práci, o své děti, o svou rodinu, bojíme se prasečí chřipky, létání letadlem, toho, co ještě nepřišlo i toho, co už tady bylo. Dovolte se mi vás zeptat na dvě otázky. (1) Kdo z vás si myslí, že je schopen si prodloužit a zkvalitnit život tím, že se bude více strachovat? (2) Kdo z vás si naopak myslí, že obavy a starosti mohou život zkrátit a znepříjemnit? To je zajímavé, dejme si to tedy dohromady: Jestli nám obavy nemohou život prodloužit ani zkvalitnit, a dokonce, jestli nám život naopak zkrátí a znepříjemní, proč se strachujeme? Jako váš pastor vám chci tedy říct: Přestaň s tím!

Že nás dusí starosti, není překvapení, že? Ale proč by nás mělo dusit bohatství a radosti? Vždyť na bohatství není nic špatného. Matouš ve své verzi stejného podobenství ještě upřesňuje, co přesně za problém tam máme s bohatstvím: podle něj jsou tito lidé oklamání bohatstvím. Bohatství jako takové problémem není, ale přesně jak později popisuje apoštol Pavel, láska k penězům je kořenem všeho zla. Message pak tuto frázi v podobenství překládá jako někdo, kdo podléhá iluzím o neustálém přísunu věcí a peněz. Když to čtete, nemůžete se ubránit myšlenkám na světovou finanční krizi, ve které stále jsme. Tato krize vznikla právě díky iluzím o neustálém růstu. Proč je tedy honba za bohatstvím problémem? Protože je to iluze finanční svobody. Tohle je termín, který čas od času slyším od lidí, kteří o finanční svobodě mluví jako o svém cíli. Jejich představa je, že budou hromadit bohatství, a vytvoří takový systém, že jednoho krásného dne dosáhnou momentu, kdy se už nebudou muset snažit, protože budou mít tolik peněz, a systém bude fungovat tak skvěle, že se budou moci věnovat čemukoliv budou chtít, včetně bohulibých činností. Jenže, je to past. Za prvé tento moment nikdy doopravdy nepřijde (vždy budeš chtít o trochu víc), a za druhé vytvoří návyk, ze kterého nepůjde jen tak lehce vyskočit. Když se pak přestaneš hnát za finanční svobodou, zjistíš, že Boží život byl mezi tím tak přidušený, že tam nezbyl žádný prostor. Nakonec se vrátí pán a bude účtovat naše hřivny, ale my mu ukážeme jen svou svobodu. On nám řekne: Můj princip byl štědrost, ne svoboda. Až když jsi štědrý, jsi opravdu svobodný. Tehdy život vzkvétá a přináší stonásobný užitek.

Proto, že zadušení starostmi, iluzemi o bohatnutí a životním stylem užívání si je náš největší problém, díky kterému se Boží život v nás jen dusí, skomírá a sotva přežívá, příští týden začínáme zcela novou sérii, která nám pomůže vytvořit strategii, abychom si udělali prostor pro Boha a jeho život! Jen když si vytvoříš prostor, začneš slyšet, rozumět, zapracovávat Boží slovo a nakonec přineseš užitek Bohu, sobě i lidem okolo. Udělej si tedy PROSTOR.

Story: Příběh o dvou synech

Také dnes se společně podíváme na fiktivní příběh od Ježíše. Ježíš tyto příběhy a příměry (my jim říkáme podobenství) vyprávěl rád, protože tím chtěl ilustrovat konkrétní pointu, a často to bylo hodně radikální nebo paradoxní. Mnoho z Ježíšových podobenství začínají slovy „Boží království je jako...“, a Ježíš tím ukazuje, co si o tom myslí Bůh a jak nás vidí a měří on. Dnes se posuneme o jeden kus dál, a povíme si něco o Bohu, který dává; o lidech, kteří přijímají; a o oněm hněvu, který cítíme vůči Boží dobrotě, když nefunguje podle našich měřítek. Naše dnešní podobenství je ještě slavnější než příběh o talentech z minulého týdne, a myslím, že každý z vás ho v nějaké verzi už slyšel. Říkám v nějaké verzi, protože existují dokonce moderní pojetí stejného příběhu, píšou se o něm knihy, z nichž asi nejznámější je v poslední době ta od Tima Kellera. Většinou toto podobenství známe pod jménem Příběh o marnotratném synu, a je o mladém muži, který se rozhodl utéct od svého otce. Jenomže při pozorném čtení zjistíme, že o tom ten příběh vlastně vůbec není, byť je náš mladý útěkář důležitou součástí Ježíšova podobenství. Ve skutečnosti Ježíš vypráví hned tři stejná podobenství v různých podobách za sebou, a váha příběhu je spíše u otce a, poněkud překvapivě, u staršího bratra našeho neslavného hrdiny. 

Než se tam ovšem dostaneme, musíme se podívat na kontext, o kterém mluvíme. Když Jan popisuje ve svém evangeliu, kdo byl Ježíš, píše slavná slova (1:14), o kterých jsme tady v Elementu tak rádi mluvili: To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Soustřeďme se na poslední dvě slova: plný milosti a pravdy. Víte, co je milost a pravda: Milost říká: Jsi v pohodě, ale pravda říká: Ne, jsi zlomený. Milost říká: Odpouštím ti, ale pravda říká: Musíš se napravit, abych ti důvěřoval. Milost se vztahuje navzdory tomu, co jsi udělal, pravda tě konfrontuje s tím, co jsi udělal. Obvykle se v naších vztazích snažíme vyvážit pravdu a milost, takže někdy jsme pravdiví a jindy milostiví. Někdy máme v rodině rozdělené úlohy na hodného a zlého policajta. Potřebujeme pravdu, protože nenapravený hřích tě zničí. Potřebujeme milost, protože jen ta ti dá sílu dostat se k Bohu. Jan to potvrzuje slovy (1:17) Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše.

Úžasná věc na Ježíši je, že pravdu a milost nevyvažoval, byl ztělesněním obou. Ve svých setkáních s lidmi dokázal vždy odhadnout míru. Jenže, to je pro nás složité, protože Ježíš se nechoval podle očekávání. Byl totiž zcela nekonzistentní: s těmi, se kterými by normálně souhlasil a pravděpodobně chodil do školy, velmi často byl ve sporu, kdežto s těmi, kteří se chovali zcela opačně od jeho standardů, si rozuměl nadmíru dobře. Ježíš byl neuchopitelný, a toto napětí nevyřešil, dokázal v něm žít. Také církev dnes funguje zdaleka nejlépe, když se nesnaží vyřešit napětí mezi pravdou a milostí, ale když se naučí žít v tomto napětí a přijímá lidi s milostí a pravdou zároveň. Ježíš to tedy uměl, a naše dnešní podobenství se zaměří na jeho učení o napětí mezi pravdou a milostí. Všechno to začalo právě díky tomu, že jste mohli vidět ovoce jeho přístupu. Celá pasáž začíná v evangeliu Lukáše 15, kde je Ježíš obklopen dvěma skupinami lidí: první jsou výběrčí daní a hříšníci, což byla obecně skupina, o které se soudilo, že je Bůh nikdy nemůže přijmout k sobě. Druhou skupinou byli farizejové a učitelé zákona, kteří pro změnu věřili, že díky své teologické pravdě a svatému životu je Bůh přijímá. Tato skupina si stěžuje na Ježíše. Mrkneme se na to: Lukáš 15:1-3 Všichni výběrčí daní a hříšníci ho chodívali poslouchat. Farizeové a znalci Písma si ale stěžovali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Vyprávěl jim tedy toto podobenství: Tady vidíme pozadí našich dnešních podobenství: Ježíš je kritizovaný za to, že přijímá hříšníky a jí s nimi. Samozřejmě, že to Ježíš dělá, je totiž ztělesnění pravdy a milosti. Ne, neříká, že všechno, co dělají, je v pohodě. Ale zároveň jim ani neříká, že se musí nejprve změnit. Zákon totiž říká: Nejprve se změň, a pak k nám můžeš patřit. Ježíš říká: Nejdřív mě následuj a pak se změníš. Možná si nyní říká, že to je výborná příležitost obě skupiny učit a tak vypráví hned tři podobenství za sebou, která se týkají představitelných situací, a která gradují díky emocionálnímu náboji.

Nejprve jim říká jednoduchý příběh o muži, který měl sto ovcí, ale jedna se mu ztratí. Ježíš se ptá svých posluchačů: Lukáš 15:4 Kdyby někdo z vás měl sto ovcí a jednu z nich by ztratil, nenechá těch devadesát devět v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? Ano, všichni souhlasí. Pak popisuje velkou radost, kterou člověk má po naleznutí ovce. Ježíš dodává 15:7 Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Hned poté začne vyprávět další příběh, tentokrát o ženě, která ztratila drahocennou minci. Znovu se Ježíš ptá: Lukáš 15:8 Kdyby nějaká žena měla deset mincí a jednu minci ztratila, nerozsvítí lampu, nevymete dům a nebude pečlivě hledat, dokud ji nenajde? Ano, i tady souhlasíme. Tohle by udělala každá žena. Podobně jako v prvním příběhu, i tady je po nalezení ztraceného obrovská radost, protože Bůh hledá ztracené se stejnou intenzitou. 10 Říkám vám, že právě tak je radost před Božími anděly nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Pak Ježíš plynule přejde do příběhu o dvou synech. Starší syn byl pečlivý, poslušný a choval se správně (prostě jako prvorozený), mladší syn byl potížista. 

Lukáš 15:11-13 Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který mi náleží.‘ Co bylo zcela šokující, je to, že mladší syn požádal o předčasné vyplacení svého dědictví, což by znamenalo jediné. Syn vlastně řekl svému otci, že si přeje jeho smrt. A protože otec je stále naživu, syn po něm chce, aby se aspoň tvářil, že je mrtvý. Myslím si, že všichni Ježíšovi posluchači jsou v šoku, a to jak farizejové, tak výběrčí daní. Neslýchané. A tak jim rozdělil své jmění. Za pár dní mladší syn všechno prodal a odešel do daleké země, kde svůj majetek promrhal rozmařilým životem. Všichni jsou v šoku, protože tento syn se prostě nepovedl. Najednou ale peníze došly. Pak přišel do země hlad a on začal trpět nouzi. Hledal práci, ale pořádnou nemohl najít. Šlo to s ním z kopce, a všichni posluchači Ježíšova podobenství si říkali: Tohle přesně si zaslouží, zmetek jeden. Ale pak Ježíš vytvoří ještě horší scénář: Nejhorší práce, kterou mohl židovský chlapec dělat, je krmit prasata. Posluchači se radují. To si zaslouží. Už jí prasečí jídlo. 

Kdyby tady Ježíš skončil podobenství tady, všichni by souhlasili a byli rádi. Skvělý princip, který ukazuje, co se stane, když nectíš své rodiče. Co zaséváš, to sklidíš. Ale Ježíš pokračuje. Lukáš 15:17-20 Nakonec přišel k sobě. Řekl si: ‚Kolik nádeníků má u mého otce jídla nazbyt, a já tu umírám hlady! Vstanu, půjdu k otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě! Už si nezasloužím být považován za tvého syna. Udělej mě jedním ze svých nádeníků.‘ A tak vstal a vydal se ke svému otci. Teď si posluchači říkají: To je ještě lepší. Moc dobře vím, co bych udělal se svým synem, kdyby se takto vrátil. Ať je prostě otrokem. Ne synem. Ale Ježíš stále pokračuje.

Lukáš 15:20 Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky. V téhle chvíli to Ježíš pro nás ruinuje, protože nikdo z nás si neuvědomuje tíhu svého hříchu a hloubku Božího soucitu s námi. Tenhle syn ponížil svého otce, a ten by měl právo být nazlobený. Ale otec se nezlobí. Tak jak to, že někteří z vás odmítáte víru, protože si myslíte, že se Bůh zlobí? Není to proto, že jste potkali příliš mnoho naštvaných křesťanů, kteří dělají kampaně a bojkoty vůči hříšníkům? Víte, jak moc jste duchovní? Svou duchovnost nepoznáte podle svých modliteb nebo chození do církve, ale podle toho, jaká je vaše prvotní reakce na hřích, váš i někoho jiného. Otec cítil soucit. Co cítíš ty? Syn říká 21 ‚Otče,‘ řekl syn, ‚zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Už si nezasloužím být považován za tvého syna.‘ Otec nepolemizuje, protože to je pravda, přesto však reaguje jinak: 22-24 Otec však nařídil svým služebníkům: ‚Přineste nejlepší šaty a oblečte ho. Navlékněte mu prsten a obujte ho. Přiveďte vykrmené tele a porazte je. Jezme a oslavujme, neboť tento můj syn byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen!‘ A tak začali oslavovat. Vypadá to, že Ježíšovi posluchači jsou zcela ticho: žádná zkušební doba? Přijetí? Fakt?

Ale příběh tady nekončí. Starší syn je jako správně vychovaný kluk na poli a pro svého otce tvrdě pracuje. Když se blíží domů, najednou slyší hudbu a tanec. Vidí, jak lidé přicházejí a odcházejí z domu jeho otce, očividně je tam nějaká slavnost. Lukáš 15:26-28 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se, co to má být. Ten mu řekl: ‚Přišel tvůj bratr. Tvůj otec porazil tučné tele, že ho má zpátky živého a zdravého.‘ Ale on se rozhněval a ani nechtěl jít dovnitř. Proč se rozzlobil? Proč se my vždycky tak snadno rozzlobíme, když Boží dobrota se týká někoho, kdo si to nezaslouží, kdo je nezodpovědný, kdo je hříšník? Proč je pro nás tak snadné se vytočit nad Boží dobrotou vůči někomu jinému? Chápete, proč to Ježíš říká, obklopený zbožnými lidmi, kteří pohrdají hříšníky? Ptá se jich skrze toto podobenství: Proč se tak zlobíte, že přijímám ty, kteří si to nezaslouží? Takže, máme tady party, na kterou mladší syn nechce jít, protože si myslí, že není hoden a starší syn tam nechce, protože souhlasí se svým mladším bratrem. Jeden se cítí nehodný, druhý se zlobí. A otec říká: Já chci oslavovat, protože to není o chování, ale je to o mně. 28-30 Když za ním vyšel jeho otec a prosil ho, odpověděl mu: ‚Podívej se, kolik let ti sloužím! Nikdy jsem nezanedbal jediný tvůj příkaz, ale tys mi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil s přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prožral tvůj majetek s děvkami, porazil jsi pro něj vykrmené tele!‘ Zlobím se. 31-32 ‚Synku,‘ řekl otec, ‚ty jsi stále se mnou (to je pro mě nejdůležitější, ne všechno to chování a služba a snaha) a všechno, co mám, je tvé. Ale oslavovat a radovat se bylo namístě, neboť tento tvůj bratr byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen.‘ Tak proč se zlobíš? A pak Ježíš odchází.

Proč s tím tak zápasíme? Protože je pro nás tak těžké přijmout, že Bůh už tě nemůže milovat více, a cokoliv děláš nemůže způsobit, že tě bude mít rád méně. Když tohle pochopíme, tak hřích zlomí naše srdce, ale přestaneme se zlobit na celý svět okolo, přestaneme posuzovat, srovnávat se, hodnotit, a kritizovat ty, kdo nesdílí naše hodnoty a víru. Víte, co nejvíce těší našeho otce? Když lidé, kteří jsou daleko a zbloudili, se vrátí. Když ztracení jsou nalezení. Když ti, kdo jsou Bohu nejdále, k němu obracejí svou tvář, a začínají ho hledat. Naše reakce na hřích a hříšníka ukáže na to, zda reflektujeme Ježíše a jeho ztělesnění milosti a pravdy. Kde jsi v příběhu? Potřebuješ se vrátit domů k otci? Nebo se potřebuješ připojit k party, kterou otec pořádá pro tvého mladého nezodpovědného bratra? Následování Boha není totiž o výkonu, ale o vztahu. A o něm to vždycky to bylo. Ztracení jsou nalezení. Zlomení jsou uzdraveni.

Nejčtenější příspěvky na mém blogu

Nedávno jsem si říkal, jaké články jsou za mou krátkou blogařskou kariéru nejčtenějšími, takže jsem se mrknul na statistiku a toto jsou výsledky, které jsem shrnul od 10. místa až po 1. místo. Co na to říkáte? O čem byste si chtěli ode mě přečíst nejraději?

10. Praktický ateista: Jediná věc! (12. června 2012)

9. Láska jako způsob života: Čtyři druhy lásky (28. ledna 2010)

8. SexEd Otázky a odpovědi: CO SI MYSLÍTE O MASTURBACI? (14. března 2011)

7. Mých 10 nejlepších knih roku 2012 (1. ledna 2013)

6. Plán na randění (25. února 2013)

5. Jsi osoba, kterou osoba, kterou hledáš, hledá? (18. února 2013)

4. Praktický ateista: Ateismus 2.0 (verze pro křesťany) (5. června 2012)

3. Mých 10 nejlepších knih roku 2011 (9. ledna 2012)

2. SexEd Otázky a odpovědi: JAK SE MOHU ZBAVIT ZÁVISLOSTI NA PORNU A MASTURBACI, KDYŽ JSEM BEZ ŽENY? (17. března 2011)

1. Koho budu volit za prezidenta (9. ledna 2013)

PS. Děkuji všem čtenářům za přízeň.

Story: Příběh o talentech

Ježíš vyučoval pomocí různými formami: tvrdil principy, vyprávěl skutečné příběhy, zajímal se o lidi a jejich příběhy, a také často okořenil své vyučování vymýšleným vyprávěním nebo příkladem, kterému se říkalo podobenství. Příběhy, které spadaly do podobenství byly často velmi radikální a paradoxní, takže když je čtete, říkáte si, že to snad ani není možné. Máte pravdu. Smyslem podobenství nebylo předat skutečný příběh, ale fiktivní příklad, který měl dobře ilustrovat jednu konkrétní pointu Ježíšova vyučování. Podobně máme dnes některé romány, které jsou vymyšlené (byť se odehrávají v reálných kulisách), ale skrze fiktivní příběh sdělují vyprávěcí formou důležitý princip. Dobrým příkladem autorů, kteří mistrně uměli pracovat s fikcí, aby řekli zajímavou myšlenku, byli třeba Tolkien se svým Pánem prstenů a Lewis s Letopisy Narnie a Sci-fi trilogií. Stejně tak znáte dneska filmy, které sdělí skrytou myšlenku tak skvěle, že jsou z toho diváci paf. Musím říct, že paf byli z Ježíšova učení pomoci příběhů také jeho posluchači, protože způsob, které Ježíš používá, je tak účinný, že lidé byli v úžasu nad dopadem konkrétního principu podaného v tom či onom fiktivním podobenství. A také je potřeba zmínit, že ne vždy úplně skvěle chápeme, co chtěl Ježíš říct, protože se nám předkládaná linie příběhu zdá až moc radikální. Nicméně, to není nic nového, se stejnými pocity zápasili i Ježíšovi učedníci. Mnoho z Ježíšových podobenství začínají slovy „Boží království je jako...“, a Ježíš tím ukazuje, co si o tom myslí Bůh a jak nás vidí a měří on.

Dnes se podíváme na jedno z Ježíšových slavných podobenstvích z překvapujícím závěrem, které si pravděpodobně pamatuje každý, kdo kdy četl nebo slyšel evangelia, protože toto podobenství mluví ke konkrétní lidské potřebě. Tato potřeba vyplývá přímo z podobenství o pokladu a perle, o kterém mluvil Randy v Elementu (poslechněte si prosím na našich podcastech na Element.cx). Mluvil o vzácné perle, pro kterou je Bůh ochoten obětovat vše, a o pokladu, který jsme nehledali, ale protože jsme o něj zakopli na poli, jsme ochotní obětovat  všechno, abychom ten poklad (tedy Boha a spasení) dostali. Ale víte, jak je to s pokladem, že? Když se podíváme pozorně do naší truhly, kterou jsme našli na poli, a pak se podíváme k sousedovi do jeho truhly, najednou se nás zmocní nepříjemný pocit, že v naší truhle je toho méně než v sousedovic truhle. Nezažili jste to? Jste nadšení z toho, že jste našli Boha, že vám odpustil hříchy, že patříte do skvělého společenství jeho církve, že můžete začít nový život; a najednou, z ničeho nic, zjistíte, že jiní mají ve své truhle ještě pár věcí navíc: třeba byli nadpřirozeně uzdraveni, a vy ne; nebo se jim najednou začalo lépe dařit v práci, a vám ne; nebo se jejich prospěch ve škole dramaticky zlepšil, a ten váš jde spíše ke dnu. Najednou máme pocit, že jim žehná Bůh více než vám. Tento pocit ukazuje na jednu potřebu, kterou všichni řešíme. Víte, jaká potřeba to je? Ano, je to potřeba se srovnávat.

Nevím, jestli se stále srovnáváte, ale co si já pamatuji z dětství, vždycky jsem se snažil někomu vyrovnat. Možná za to může syndrom prostředního dítěte: Kdo z vás je prostřední? Neustále je před vámi ten starší, kterého nedoženete, a se kterým se budete srovnávat. Když se přou děti, přijde to nám, dospělým, vcelku vtipné: která panenka je opravdovější, které autíčko luxusnější, kdo má lepší mobil... Já si například pamatuji, že v základní škole se někteří kluci přeli kdo je lepší podle toho, kdo dál doplivne. Vyhrál to kluk, co dokázal plivnout na strop. Každopádně, horší je to s dospělými, co se pořád srovnávají. Nevím, jak vy, ale myslím si, že už bych měl být dost starý a zralý, abych byl za tou vnitřní touhou se snažit srovnávat se s jinými. Pokud budu ale srovnávat svou potřebu se srovnávat s jinými lidmi a jejich potřebou se srovnávat, hned se cítím lépe! Většinou to začíná v rodině a pak ve škole: ve sportu, v inteligenci, v borcích třídy. Srovnávání se pak často překlopí v nenávist k těm, kdo jsou lepší. Zvládám to? Chci být prostě lepší, krásnější, bohatší, úspěšnější, milejší, populárnější, prostě chci mít víc –ší. Pak potkáš toho či tu pravou, a chceš, aby ona byla pěknější, hubenější, úspěšnější, sympatičtější. Pak se vezmeme a doufáme, že ho nebo ji přetvoříme k většímu –ší. Měl by být skvělejší. Ale říkáme tomu, že chceme rozvinout jeho potenciál, i kdy ve skutečnosti chceme vypadat lepší s ním po boku. A už vůbec nemluvím o dětech, kdy se snažíme do nich vtisknout to, co jsme sami nestihli. Samozřejmě že to rodiče myslí vždycky dobře, navíc mají zkušenosti ze života a vědí, že některé věci jsou lepší nebo horší. Na druhé straně ke svým zkušenostem došli tím, že sami dělali chyby a učili se z nich. Stejný luxus někteří rodiče svým dětem nedovolí, protože chtějí dosáhnout úspěchu skrze ně. Nakonec to ale vůbec není o dětech, ale o nich samotných.

Pak se to ovšem přesmykne do negativního, že? Není překvapující, jak jsme šťastní, když se dětem našich přátel něco nepovedlo? Samozřejmě to nemůžeš říct otevřeně, protože jsi křesťan, takže se jen usmíváš uvnitř, zatímco navenek říkáš: „To je mi fakt líto!“ Co to je? Je to čiré zlo, které pramení z touhy se srovnávat a v tom srovnání vyhrávat. Protože jsou lidé, jejichž –ší je negativní povahy: jsou chudší, nenešťastnější, plnoštíhlejší, pomalejší, hloupější. Najednou se přehoupne tvoje –ší také do negativa: cítíš se nadřazenější, i když víš, že bys neměl. Kdekoliv se podíváš, neustále se srovnáváš, i když v tom nenacházíš žádné štěstí. Při srovnávání vlastně nikdo nevyhraje. Pak je tady ještě jedna kategorie. Ti nejsou spokojení s –ší. Oni chtějí ne-jší. Nechci být bohatší, chci být nejbohatší. Chci být nejchytřejší, nejšťastnější, nejzdravější, neoblíbenější. Chci být v kategorii sám o sobě, která bude tak dokonalá, že si ze mně lidé sednou doslova na zadek. Možná si říkáš, že vlastně je to pozitivní vlastnost, protože je to pro tebe motorem růstu. Ale uvnitř tě to užírá a nenávidíš ty, kdo jsou lepší. Nakonec se totiž ta nenávist vůči jiným přesune překvapivým směrem. Není to totiž jejich chyba, že jsou bohatší, že jsou jejich děti chytřejší, a jejich pes hodnější. Najednou při tom všem srovnávání, ušlápnutosti a povýšenosti zjistíš, že nenávidíš sám sebe a svou neschopnost mít více nej-ší nebo alespoň –ší. Tvá nenávist se promění k nesnášení sebe sama. Víš, že nikdy nebudeš jako on nebo ona nebo oni. Při srovnávání prostě nikdo nevyhraje. Při srovnávání není nikdy dost. Nikdy nejsou všichni šťastni. Nikdy nebude konec srovnávaní. Protože vždycky budou nakonec lidí, kteří jsou lepší a přitom mladší. A já budu stále starší a přitom už to nestihnu.

To není skvělá perspektiva, že? Je možné povzbuzovat manžely, manželky a děti k lepším výkonům a nesklouznout do pasti srovnávání, která nakonec úplně zničí tvé vztahy? Jsem rád, že ses zeptal. Matouš 25:15 „Je to, jako když si člověk při odchodu na cestu svolal své služebníky a svěřil (to je důležité slovo) jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven,  dalšímu dvě a dalšímu jednu, každému podle jeho schopností, a odešel na cestu. Hřivna nebo v některých překladech talent znamená míra peněz: zlato nebo stříbro. Svěřil jim peníze zatímco jel pryč. Jak to, že rozdal peníze tak nerovnoměrně? Jako kterýkoliv šéf jim dal podle jejich schopností různé množství peněz ke správě. Nemáme všichni stejné schopnosti. Myslím si, že to intuitivně všichni tak jako tak chápeme. Ještě malá poznámka: Kde jsi ty a kde je Bůh v podobenství? Bůh je pán, to je jasné, ale řekněme, že ty jsi dvoutalenťák (zní to líp než dvouhřivňák), zkrátka nejsi ani ten s pěti ani s jedním. Vždycky je někdo lepší a někdo horší, ne? 16-18 Ten, který dostal pět hřiven, ihned šel, nechal je vydělávat a získal jiných pět.  Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal jiné dvě.  Ten, který dostal jednu, ale šel, zakopal ji v zemi, a tak ukryl peníze svého pána.

Matouš 25:19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a účtoval s nimi. V Ježíšových příbězích slova „Po dlouhém čase“ znamenají na konci života. Poté, co jsi žil celý život. Pamatujete na Gandalfa a jeho výrok: Nevíme, kolik času máme, ale záleží na tom, co uděláme s časem nám svěřeným? Je to stejné: Co jsi udělal s tím, co jsi měl? 20-21 Když přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl dalších pět hřiven a řekl: ‚Pane, dal jsi mi pět hřiven a podívej, získal jsem pět dalších.‘  Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘  Pár věci? Děláš si legraci, to je jako 30 až 40 let výplat. Je to ale fiktivní příběh, který ukazuje na pointu. 22-23 Potom přistoupil ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dal jsi mi dvě hřivny a podívej, získal jsem další dvě.‘ Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘  Pak se změní nálada příběhu, soundtrack najednou zní zlověstně.

Matouš 25:24-25 Potom přistoupil ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.  A tak jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi, protože jsem se bál. Podívej, zde máš, co ti patří.‘  Všimněte si, že tento člověk vůbec neříká, že mu bylo něco svěřeno. Ne, ne. Najednou je to vlastně vina pána, protože ho vyděsil ke smrti, protože je tvrdý. Vidíš, nic jsem s tím neudělal, protože to nakonec je tvoje chyba. Kdybys mi jen dal těch talentů víc, to by se daly dělat věci. Ale s jedním, co jsem měl dělat s jedním talentem? 26-27 Jeho pán mu odpověděl: ‚Ty zlý a líný služebníku! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal?  Měl jsi tedy dát mé peníze směnárníkům a já bych si po návratu vzal, co mi patří, i s úrokem!  Slovo „zlý“ může být přeloženo jako „bezcenný“. Je naštvaný ne proto, že by sluha dělal něco hříšného, ale proto, že neudělal nic dobrého s tím, co mu bylo svěřeno. 

Matouš 25:28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset. Dát to někomu s deseti pytli? Samozřejmě, že dáváme více příležitosti těm, kdo spravují dobře to, co jim bylo svěřeno. 29-30 Každému, kdo má, totiž bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.  A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“ Nezní to moc křesťansky, že? Pamatujte ovšem, že je to fiktivní příběh. Opravdu to neznamená, že když nespravuješ své finance dobře, že skončíš v pekle! Znamená to, že tento sluha už není v úzkém kruhu kolem pána. Skřípání zubů tady není známka bolesti, ale známka frustrace. A pak najednou Ježíš začne vyprávět na další podobenství! Skoro jsi naštvaný, že to nevysvětlil. Když ale čteš všechna tato následující podobenství, je zřejmé, že to, co máš, nebo Ježíšovými slovy, co ti bylo svěřeno, je mnohem méně důležité, než to, co s tím děláš. Všichni něco máme, to není přece pointa. Co s tím však děláš? Všichni máme čas, všichni máme přátelé, peníze, talenty, vliv, zdraví. Všichni máme kombinaci těchto věcí a máme svůj vlastní příběh, proto jsme specifickou osobou. Všichni máme zkušenosti, dobré i zlé, které dohromady s našimi vlastnostmi tvoří naši identitu. A Ježíš ti v tomto podobenství říká, že to, co děláš se svým životem je mnohem zásadnější, než kolik ti toho bylo svěřeno.

Není to snad pravda, že naše oblíbené příběhy se týkají lidí, kteří toho neměli moc, ale přesto se postavili proti všem okolnostem? Když teď máme to hokejové mistrovství: není snad Nagano legendárním turnajem proto, že jsme mnoho neměli a nikdo nás za lepší nepovažoval? Když Ježíš učil toto podobenství, učí tě, že cokoliv ve tvém životě je, tam jistým způsobem tam bylo dáno/svěřeno Bohem. Dobré i špatné. A s tím, co máš svěřeno můžeš udělat něco skvělého. Každý z nás jednou pak bude zodpovídat Bohu ne to, kolik jsme dostali, ale co jsme udělali s tím, co nám bylo svěřeno. Když se srovnáváme s jinými lidmi, říkáme tím Bohu: „Je to tvoje chyba. Mohl jsi mě udělat zdravějším, mohl jsem mít lepší rodinu, mohl jsem mít více možností.“ Ale v Božím království nezáleží na množství příležitostí, ale na tom, co děláš s tím, co ti Bůh svěřil. Oslavuj to, co Bůh dělá v životech jiných, ale používej to, co Bůh dal tobě. Nesrovnávej se s těmi druhými a nesnaž se je kopírovat. Jak by tento svět, naše města, rodiny, pracoviště, školy, naše vztahy a naše církev vypadala, kdybychom se všichni zeptali: Co udělám s tím, co mi bylo svěřeno?