Story: Příběh o talentech

Ježíš vyučoval pomocí různými formami: tvrdil principy, vyprávěl skutečné příběhy, zajímal se o lidi a jejich příběhy, a také často okořenil své vyučování vymýšleným vyprávěním nebo příkladem, kterému se říkalo podobenství. Příběhy, které spadaly do podobenství byly často velmi radikální a paradoxní, takže když je čtete, říkáte si, že to snad ani není možné. Máte pravdu. Smyslem podobenství nebylo předat skutečný příběh, ale fiktivní příklad, který měl dobře ilustrovat jednu konkrétní pointu Ježíšova vyučování. Podobně máme dnes některé romány, které jsou vymyšlené (byť se odehrávají v reálných kulisách), ale skrze fiktivní příběh sdělují vyprávěcí formou důležitý princip. Dobrým příkladem autorů, kteří mistrně uměli pracovat s fikcí, aby řekli zajímavou myšlenku, byli třeba Tolkien se svým Pánem prstenů a Lewis s Letopisy Narnie a Sci-fi trilogií. Stejně tak znáte dneska filmy, které sdělí skrytou myšlenku tak skvěle, že jsou z toho diváci paf. Musím říct, že paf byli z Ježíšova učení pomoci příběhů také jeho posluchači, protože způsob, které Ježíš používá, je tak účinný, že lidé byli v úžasu nad dopadem konkrétního principu podaného v tom či onom fiktivním podobenství. A také je potřeba zmínit, že ne vždy úplně skvěle chápeme, co chtěl Ježíš říct, protože se nám předkládaná linie příběhu zdá až moc radikální. Nicméně, to není nic nového, se stejnými pocity zápasili i Ježíšovi učedníci. Mnoho z Ježíšových podobenství začínají slovy „Boží království je jako...“, a Ježíš tím ukazuje, co si o tom myslí Bůh a jak nás vidí a měří on.

Dnes se podíváme na jedno z Ježíšových slavných podobenstvích z překvapujícím závěrem, které si pravděpodobně pamatuje každý, kdo kdy četl nebo slyšel evangelia, protože toto podobenství mluví ke konkrétní lidské potřebě. Tato potřeba vyplývá přímo z podobenství o pokladu a perle, o kterém mluvil Randy v Elementu (poslechněte si prosím na našich podcastech na Element.cx). Mluvil o vzácné perle, pro kterou je Bůh ochoten obětovat vše, a o pokladu, který jsme nehledali, ale protože jsme o něj zakopli na poli, jsme ochotní obětovat  všechno, abychom ten poklad (tedy Boha a spasení) dostali. Ale víte, jak je to s pokladem, že? Když se podíváme pozorně do naší truhly, kterou jsme našli na poli, a pak se podíváme k sousedovi do jeho truhly, najednou se nás zmocní nepříjemný pocit, že v naší truhle je toho méně než v sousedovic truhle. Nezažili jste to? Jste nadšení z toho, že jste našli Boha, že vám odpustil hříchy, že patříte do skvělého společenství jeho církve, že můžete začít nový život; a najednou, z ničeho nic, zjistíte, že jiní mají ve své truhle ještě pár věcí navíc: třeba byli nadpřirozeně uzdraveni, a vy ne; nebo se jim najednou začalo lépe dařit v práci, a vám ne; nebo se jejich prospěch ve škole dramaticky zlepšil, a ten váš jde spíše ke dnu. Najednou máme pocit, že jim žehná Bůh více než vám. Tento pocit ukazuje na jednu potřebu, kterou všichni řešíme. Víte, jaká potřeba to je? Ano, je to potřeba se srovnávat.

Nevím, jestli se stále srovnáváte, ale co si já pamatuji z dětství, vždycky jsem se snažil někomu vyrovnat. Možná za to může syndrom prostředního dítěte: Kdo z vás je prostřední? Neustále je před vámi ten starší, kterého nedoženete, a se kterým se budete srovnávat. Když se přou děti, přijde to nám, dospělým, vcelku vtipné: která panenka je opravdovější, které autíčko luxusnější, kdo má lepší mobil... Já si například pamatuji, že v základní škole se někteří kluci přeli kdo je lepší podle toho, kdo dál doplivne. Vyhrál to kluk, co dokázal plivnout na strop. Každopádně, horší je to s dospělými, co se pořád srovnávají. Nevím, jak vy, ale myslím si, že už bych měl být dost starý a zralý, abych byl za tou vnitřní touhou se snažit srovnávat se s jinými. Pokud budu ale srovnávat svou potřebu se srovnávat s jinými lidmi a jejich potřebou se srovnávat, hned se cítím lépe! Většinou to začíná v rodině a pak ve škole: ve sportu, v inteligenci, v borcích třídy. Srovnávání se pak často překlopí v nenávist k těm, kdo jsou lepší. Zvládám to? Chci být prostě lepší, krásnější, bohatší, úspěšnější, milejší, populárnější, prostě chci mít víc –ší. Pak potkáš toho či tu pravou, a chceš, aby ona byla pěknější, hubenější, úspěšnější, sympatičtější. Pak se vezmeme a doufáme, že ho nebo ji přetvoříme k většímu –ší. Měl by být skvělejší. Ale říkáme tomu, že chceme rozvinout jeho potenciál, i kdy ve skutečnosti chceme vypadat lepší s ním po boku. A už vůbec nemluvím o dětech, kdy se snažíme do nich vtisknout to, co jsme sami nestihli. Samozřejmě že to rodiče myslí vždycky dobře, navíc mají zkušenosti ze života a vědí, že některé věci jsou lepší nebo horší. Na druhé straně ke svým zkušenostem došli tím, že sami dělali chyby a učili se z nich. Stejný luxus někteří rodiče svým dětem nedovolí, protože chtějí dosáhnout úspěchu skrze ně. Nakonec to ale vůbec není o dětech, ale o nich samotných.

Pak se to ovšem přesmykne do negativního, že? Není překvapující, jak jsme šťastní, když se dětem našich přátel něco nepovedlo? Samozřejmě to nemůžeš říct otevřeně, protože jsi křesťan, takže se jen usmíváš uvnitř, zatímco navenek říkáš: „To je mi fakt líto!“ Co to je? Je to čiré zlo, které pramení z touhy se srovnávat a v tom srovnání vyhrávat. Protože jsou lidé, jejichž –ší je negativní povahy: jsou chudší, nenešťastnější, plnoštíhlejší, pomalejší, hloupější. Najednou se přehoupne tvoje –ší také do negativa: cítíš se nadřazenější, i když víš, že bys neměl. Kdekoliv se podíváš, neustále se srovnáváš, i když v tom nenacházíš žádné štěstí. Při srovnávání vlastně nikdo nevyhraje. Pak je tady ještě jedna kategorie. Ti nejsou spokojení s –ší. Oni chtějí ne-jší. Nechci být bohatší, chci být nejbohatší. Chci být nejchytřejší, nejšťastnější, nejzdravější, neoblíbenější. Chci být v kategorii sám o sobě, která bude tak dokonalá, že si ze mně lidé sednou doslova na zadek. Možná si říkáš, že vlastně je to pozitivní vlastnost, protože je to pro tebe motorem růstu. Ale uvnitř tě to užírá a nenávidíš ty, kdo jsou lepší. Nakonec se totiž ta nenávist vůči jiným přesune překvapivým směrem. Není to totiž jejich chyba, že jsou bohatší, že jsou jejich děti chytřejší, a jejich pes hodnější. Najednou při tom všem srovnávání, ušlápnutosti a povýšenosti zjistíš, že nenávidíš sám sebe a svou neschopnost mít více nej-ší nebo alespoň –ší. Tvá nenávist se promění k nesnášení sebe sama. Víš, že nikdy nebudeš jako on nebo ona nebo oni. Při srovnávání prostě nikdo nevyhraje. Při srovnávání není nikdy dost. Nikdy nejsou všichni šťastni. Nikdy nebude konec srovnávaní. Protože vždycky budou nakonec lidí, kteří jsou lepší a přitom mladší. A já budu stále starší a přitom už to nestihnu.

To není skvělá perspektiva, že? Je možné povzbuzovat manžely, manželky a děti k lepším výkonům a nesklouznout do pasti srovnávání, která nakonec úplně zničí tvé vztahy? Jsem rád, že ses zeptal. Matouš 25:15 „Je to, jako když si člověk při odchodu na cestu svolal své služebníky a svěřil (to je důležité slovo) jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven,  dalšímu dvě a dalšímu jednu, každému podle jeho schopností, a odešel na cestu. Hřivna nebo v některých překladech talent znamená míra peněz: zlato nebo stříbro. Svěřil jim peníze zatímco jel pryč. Jak to, že rozdal peníze tak nerovnoměrně? Jako kterýkoliv šéf jim dal podle jejich schopností různé množství peněz ke správě. Nemáme všichni stejné schopnosti. Myslím si, že to intuitivně všichni tak jako tak chápeme. Ještě malá poznámka: Kde jsi ty a kde je Bůh v podobenství? Bůh je pán, to je jasné, ale řekněme, že ty jsi dvoutalenťák (zní to líp než dvouhřivňák), zkrátka nejsi ani ten s pěti ani s jedním. Vždycky je někdo lepší a někdo horší, ne? 16-18 Ten, který dostal pět hřiven, ihned šel, nechal je vydělávat a získal jiných pět.  Podobně ten, který dostal dvě hřivny, získal jiné dvě.  Ten, který dostal jednu, ale šel, zakopal ji v zemi, a tak ukryl peníze svého pána.

Matouš 25:19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a účtoval s nimi. V Ježíšových příbězích slova „Po dlouhém čase“ znamenají na konci života. Poté, co jsi žil celý život. Pamatujete na Gandalfa a jeho výrok: Nevíme, kolik času máme, ale záleží na tom, co uděláme s časem nám svěřeným? Je to stejné: Co jsi udělal s tím, co jsi měl? 20-21 Když přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl dalších pět hřiven a řekl: ‚Pane, dal jsi mi pět hřiven a podívej, získal jsem pět dalších.‘  Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘  Pár věci? Děláš si legraci, to je jako 30 až 40 let výplat. Je to ale fiktivní příběh, který ukazuje na pointu. 22-23 Potom přistoupil ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dal jsi mi dvě hřivny a podívej, získal jsem další dvě.‘ Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘  Pak se změní nálada příběhu, soundtrack najednou zní zlověstně.

Matouš 25:24-25 Potom přistoupil ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, věděl jsem, že jsi přísný člověk, že sklízíš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.  A tak jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi, protože jsem se bál. Podívej, zde máš, co ti patří.‘  Všimněte si, že tento člověk vůbec neříká, že mu bylo něco svěřeno. Ne, ne. Najednou je to vlastně vina pána, protože ho vyděsil ke smrti, protože je tvrdý. Vidíš, nic jsem s tím neudělal, protože to nakonec je tvoje chyba. Kdybys mi jen dal těch talentů víc, to by se daly dělat věci. Ale s jedním, co jsem měl dělat s jedním talentem? 26-27 Jeho pán mu odpověděl: ‚Ty zlý a líný služebníku! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal?  Měl jsi tedy dát mé peníze směnárníkům a já bych si po návratu vzal, co mi patří, i s úrokem!  Slovo „zlý“ může být přeloženo jako „bezcenný“. Je naštvaný ne proto, že by sluha dělal něco hříšného, ale proto, že neudělal nic dobrého s tím, co mu bylo svěřeno. 

Matouš 25:28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset. Dát to někomu s deseti pytli? Samozřejmě, že dáváme více příležitosti těm, kdo spravují dobře to, co jim bylo svěřeno. 29-30 Každému, kdo má, totiž bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.  A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“ Nezní to moc křesťansky, že? Pamatujte ovšem, že je to fiktivní příběh. Opravdu to neznamená, že když nespravuješ své finance dobře, že skončíš v pekle! Znamená to, že tento sluha už není v úzkém kruhu kolem pána. Skřípání zubů tady není známka bolesti, ale známka frustrace. A pak najednou Ježíš začne vyprávět na další podobenství! Skoro jsi naštvaný, že to nevysvětlil. Když ale čteš všechna tato následující podobenství, je zřejmé, že to, co máš, nebo Ježíšovými slovy, co ti bylo svěřeno, je mnohem méně důležité, než to, co s tím děláš. Všichni něco máme, to není přece pointa. Co s tím však děláš? Všichni máme čas, všichni máme přátelé, peníze, talenty, vliv, zdraví. Všichni máme kombinaci těchto věcí a máme svůj vlastní příběh, proto jsme specifickou osobou. Všichni máme zkušenosti, dobré i zlé, které dohromady s našimi vlastnostmi tvoří naši identitu. A Ježíš ti v tomto podobenství říká, že to, co děláš se svým životem je mnohem zásadnější, než kolik ti toho bylo svěřeno.

Není to snad pravda, že naše oblíbené příběhy se týkají lidí, kteří toho neměli moc, ale přesto se postavili proti všem okolnostem? Když teď máme to hokejové mistrovství: není snad Nagano legendárním turnajem proto, že jsme mnoho neměli a nikdo nás za lepší nepovažoval? Když Ježíš učil toto podobenství, učí tě, že cokoliv ve tvém životě je, tam jistým způsobem tam bylo dáno/svěřeno Bohem. Dobré i špatné. A s tím, co máš svěřeno můžeš udělat něco skvělého. Každý z nás jednou pak bude zodpovídat Bohu ne to, kolik jsme dostali, ale co jsme udělali s tím, co nám bylo svěřeno. Když se srovnáváme s jinými lidmi, říkáme tím Bohu: „Je to tvoje chyba. Mohl jsi mě udělat zdravějším, mohl jsem mít lepší rodinu, mohl jsem mít více možností.“ Ale v Božím království nezáleží na množství příležitostí, ale na tom, co děláš s tím, co ti Bůh svěřil. Oslavuj to, co Bůh dělá v životech jiných, ale používej to, co Bůh dal tobě. Nesrovnávej se s těmi druhými a nesnaž se je kopírovat. Jak by tento svět, naše města, rodiny, pracoviště, školy, naše vztahy a naše církev vypadala, kdybychom se všichni zeptali: Co udělám s tím, co mi bylo svěřeno?