Story: Příběh o dvou synech

Také dnes se společně podíváme na fiktivní příběh od Ježíše. Ježíš tyto příběhy a příměry (my jim říkáme podobenství) vyprávěl rád, protože tím chtěl ilustrovat konkrétní pointu, a často to bylo hodně radikální nebo paradoxní. Mnoho z Ježíšových podobenství začínají slovy „Boží království je jako...“, a Ježíš tím ukazuje, co si o tom myslí Bůh a jak nás vidí a měří on. Dnes se posuneme o jeden kus dál, a povíme si něco o Bohu, který dává; o lidech, kteří přijímají; a o oněm hněvu, který cítíme vůči Boží dobrotě, když nefunguje podle našich měřítek. Naše dnešní podobenství je ještě slavnější než příběh o talentech z minulého týdne, a myslím, že každý z vás ho v nějaké verzi už slyšel. Říkám v nějaké verzi, protože existují dokonce moderní pojetí stejného příběhu, píšou se o něm knihy, z nichž asi nejznámější je v poslední době ta od Tima Kellera. Většinou toto podobenství známe pod jménem Příběh o marnotratném synu, a je o mladém muži, který se rozhodl utéct od svého otce. Jenomže při pozorném čtení zjistíme, že o tom ten příběh vlastně vůbec není, byť je náš mladý útěkář důležitou součástí Ježíšova podobenství. Ve skutečnosti Ježíš vypráví hned tři stejná podobenství v různých podobách za sebou, a váha příběhu je spíše u otce a, poněkud překvapivě, u staršího bratra našeho neslavného hrdiny. 

Než se tam ovšem dostaneme, musíme se podívat na kontext, o kterém mluvíme. Když Jan popisuje ve svém evangeliu, kdo byl Ježíš, píše slavná slova (1:14), o kterých jsme tady v Elementu tak rádi mluvili: To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Soustřeďme se na poslední dvě slova: plný milosti a pravdy. Víte, co je milost a pravda: Milost říká: Jsi v pohodě, ale pravda říká: Ne, jsi zlomený. Milost říká: Odpouštím ti, ale pravda říká: Musíš se napravit, abych ti důvěřoval. Milost se vztahuje navzdory tomu, co jsi udělal, pravda tě konfrontuje s tím, co jsi udělal. Obvykle se v naších vztazích snažíme vyvážit pravdu a milost, takže někdy jsme pravdiví a jindy milostiví. Někdy máme v rodině rozdělené úlohy na hodného a zlého policajta. Potřebujeme pravdu, protože nenapravený hřích tě zničí. Potřebujeme milost, protože jen ta ti dá sílu dostat se k Bohu. Jan to potvrzuje slovy (1:17) Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše.

Úžasná věc na Ježíši je, že pravdu a milost nevyvažoval, byl ztělesněním obou. Ve svých setkáních s lidmi dokázal vždy odhadnout míru. Jenže, to je pro nás složité, protože Ježíš se nechoval podle očekávání. Byl totiž zcela nekonzistentní: s těmi, se kterými by normálně souhlasil a pravděpodobně chodil do školy, velmi často byl ve sporu, kdežto s těmi, kteří se chovali zcela opačně od jeho standardů, si rozuměl nadmíru dobře. Ježíš byl neuchopitelný, a toto napětí nevyřešil, dokázal v něm žít. Také církev dnes funguje zdaleka nejlépe, když se nesnaží vyřešit napětí mezi pravdou a milostí, ale když se naučí žít v tomto napětí a přijímá lidi s milostí a pravdou zároveň. Ježíš to tedy uměl, a naše dnešní podobenství se zaměří na jeho učení o napětí mezi pravdou a milostí. Všechno to začalo právě díky tomu, že jste mohli vidět ovoce jeho přístupu. Celá pasáž začíná v evangeliu Lukáše 15, kde je Ježíš obklopen dvěma skupinami lidí: první jsou výběrčí daní a hříšníci, což byla obecně skupina, o které se soudilo, že je Bůh nikdy nemůže přijmout k sobě. Druhou skupinou byli farizejové a učitelé zákona, kteří pro změnu věřili, že díky své teologické pravdě a svatému životu je Bůh přijímá. Tato skupina si stěžuje na Ježíše. Mrkneme se na to: Lukáš 15:1-3 Všichni výběrčí daní a hříšníci ho chodívali poslouchat. Farizeové a znalci Písma si ale stěžovali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Vyprávěl jim tedy toto podobenství: Tady vidíme pozadí našich dnešních podobenství: Ježíš je kritizovaný za to, že přijímá hříšníky a jí s nimi. Samozřejmě, že to Ježíš dělá, je totiž ztělesnění pravdy a milosti. Ne, neříká, že všechno, co dělají, je v pohodě. Ale zároveň jim ani neříká, že se musí nejprve změnit. Zákon totiž říká: Nejprve se změň, a pak k nám můžeš patřit. Ježíš říká: Nejdřív mě následuj a pak se změníš. Možná si nyní říká, že to je výborná příležitost obě skupiny učit a tak vypráví hned tři podobenství za sebou, která se týkají představitelných situací, a která gradují díky emocionálnímu náboji.

Nejprve jim říká jednoduchý příběh o muži, který měl sto ovcí, ale jedna se mu ztratí. Ježíš se ptá svých posluchačů: Lukáš 15:4 Kdyby někdo z vás měl sto ovcí a jednu z nich by ztratil, nenechá těch devadesát devět v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? Ano, všichni souhlasí. Pak popisuje velkou radost, kterou člověk má po naleznutí ovce. Ježíš dodává 15:7 Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Hned poté začne vyprávět další příběh, tentokrát o ženě, která ztratila drahocennou minci. Znovu se Ježíš ptá: Lukáš 15:8 Kdyby nějaká žena měla deset mincí a jednu minci ztratila, nerozsvítí lampu, nevymete dům a nebude pečlivě hledat, dokud ji nenajde? Ano, i tady souhlasíme. Tohle by udělala každá žena. Podobně jako v prvním příběhu, i tady je po nalezení ztraceného obrovská radost, protože Bůh hledá ztracené se stejnou intenzitou. 10 Říkám vám, že právě tak je radost před Božími anděly nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Pak Ježíš plynule přejde do příběhu o dvou synech. Starší syn byl pečlivý, poslušný a choval se správně (prostě jako prvorozený), mladší syn byl potížista. 

Lukáš 15:11-13 Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který mi náleží.‘ Co bylo zcela šokující, je to, že mladší syn požádal o předčasné vyplacení svého dědictví, což by znamenalo jediné. Syn vlastně řekl svému otci, že si přeje jeho smrt. A protože otec je stále naživu, syn po něm chce, aby se aspoň tvářil, že je mrtvý. Myslím si, že všichni Ježíšovi posluchači jsou v šoku, a to jak farizejové, tak výběrčí daní. Neslýchané. A tak jim rozdělil své jmění. Za pár dní mladší syn všechno prodal a odešel do daleké země, kde svůj majetek promrhal rozmařilým životem. Všichni jsou v šoku, protože tento syn se prostě nepovedl. Najednou ale peníze došly. Pak přišel do země hlad a on začal trpět nouzi. Hledal práci, ale pořádnou nemohl najít. Šlo to s ním z kopce, a všichni posluchači Ježíšova podobenství si říkali: Tohle přesně si zaslouží, zmetek jeden. Ale pak Ježíš vytvoří ještě horší scénář: Nejhorší práce, kterou mohl židovský chlapec dělat, je krmit prasata. Posluchači se radují. To si zaslouží. Už jí prasečí jídlo. 

Kdyby tady Ježíš skončil podobenství tady, všichni by souhlasili a byli rádi. Skvělý princip, který ukazuje, co se stane, když nectíš své rodiče. Co zaséváš, to sklidíš. Ale Ježíš pokračuje. Lukáš 15:17-20 Nakonec přišel k sobě. Řekl si: ‚Kolik nádeníků má u mého otce jídla nazbyt, a já tu umírám hlady! Vstanu, půjdu k otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě! Už si nezasloužím být považován za tvého syna. Udělej mě jedním ze svých nádeníků.‘ A tak vstal a vydal se ke svému otci. Teď si posluchači říkají: To je ještě lepší. Moc dobře vím, co bych udělal se svým synem, kdyby se takto vrátil. Ať je prostě otrokem. Ne synem. Ale Ježíš stále pokračuje.

Lukáš 15:20 Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky. V téhle chvíli to Ježíš pro nás ruinuje, protože nikdo z nás si neuvědomuje tíhu svého hříchu a hloubku Božího soucitu s námi. Tenhle syn ponížil svého otce, a ten by měl právo být nazlobený. Ale otec se nezlobí. Tak jak to, že někteří z vás odmítáte víru, protože si myslíte, že se Bůh zlobí? Není to proto, že jste potkali příliš mnoho naštvaných křesťanů, kteří dělají kampaně a bojkoty vůči hříšníkům? Víte, jak moc jste duchovní? Svou duchovnost nepoznáte podle svých modliteb nebo chození do církve, ale podle toho, jaká je vaše prvotní reakce na hřích, váš i někoho jiného. Otec cítil soucit. Co cítíš ty? Syn říká 21 ‚Otče,‘ řekl syn, ‚zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Už si nezasloužím být považován za tvého syna.‘ Otec nepolemizuje, protože to je pravda, přesto však reaguje jinak: 22-24 Otec však nařídil svým služebníkům: ‚Přineste nejlepší šaty a oblečte ho. Navlékněte mu prsten a obujte ho. Přiveďte vykrmené tele a porazte je. Jezme a oslavujme, neboť tento můj syn byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen!‘ A tak začali oslavovat. Vypadá to, že Ježíšovi posluchači jsou zcela ticho: žádná zkušební doba? Přijetí? Fakt?

Ale příběh tady nekončí. Starší syn je jako správně vychovaný kluk na poli a pro svého otce tvrdě pracuje. Když se blíží domů, najednou slyší hudbu a tanec. Vidí, jak lidé přicházejí a odcházejí z domu jeho otce, očividně je tam nějaká slavnost. Lukáš 15:26-28 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se, co to má být. Ten mu řekl: ‚Přišel tvůj bratr. Tvůj otec porazil tučné tele, že ho má zpátky živého a zdravého.‘ Ale on se rozhněval a ani nechtěl jít dovnitř. Proč se rozzlobil? Proč se my vždycky tak snadno rozzlobíme, když Boží dobrota se týká někoho, kdo si to nezaslouží, kdo je nezodpovědný, kdo je hříšník? Proč je pro nás tak snadné se vytočit nad Boží dobrotou vůči někomu jinému? Chápete, proč to Ježíš říká, obklopený zbožnými lidmi, kteří pohrdají hříšníky? Ptá se jich skrze toto podobenství: Proč se tak zlobíte, že přijímám ty, kteří si to nezaslouží? Takže, máme tady party, na kterou mladší syn nechce jít, protože si myslí, že není hoden a starší syn tam nechce, protože souhlasí se svým mladším bratrem. Jeden se cítí nehodný, druhý se zlobí. A otec říká: Já chci oslavovat, protože to není o chování, ale je to o mně. 28-30 Když za ním vyšel jeho otec a prosil ho, odpověděl mu: ‚Podívej se, kolik let ti sloužím! Nikdy jsem nezanedbal jediný tvůj příkaz, ale tys mi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil s přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prožral tvůj majetek s děvkami, porazil jsi pro něj vykrmené tele!‘ Zlobím se. 31-32 ‚Synku,‘ řekl otec, ‚ty jsi stále se mnou (to je pro mě nejdůležitější, ne všechno to chování a služba a snaha) a všechno, co mám, je tvé. Ale oslavovat a radovat se bylo namístě, neboť tento tvůj bratr byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen.‘ Tak proč se zlobíš? A pak Ježíš odchází.

Proč s tím tak zápasíme? Protože je pro nás tak těžké přijmout, že Bůh už tě nemůže milovat více, a cokoliv děláš nemůže způsobit, že tě bude mít rád méně. Když tohle pochopíme, tak hřích zlomí naše srdce, ale přestaneme se zlobit na celý svět okolo, přestaneme posuzovat, srovnávat se, hodnotit, a kritizovat ty, kdo nesdílí naše hodnoty a víru. Víte, co nejvíce těší našeho otce? Když lidé, kteří jsou daleko a zbloudili, se vrátí. Když ztracení jsou nalezení. Když ti, kdo jsou Bohu nejdále, k němu obracejí svou tvář, a začínají ho hledat. Naše reakce na hřích a hříšníka ukáže na to, zda reflektujeme Ježíše a jeho ztělesnění milosti a pravdy. Kde jsi v příběhu? Potřebuješ se vrátit domů k otci? Nebo se potřebuješ připojit k party, kterou otec pořádá pro tvého mladého nezodpovědného bratra? Následování Boha není totiž o výkonu, ale o vztahu. A o něm to vždycky to bylo. Ztracení jsou nalezení. Zlomení jsou uzdraveni.