úterý 30. července 2013

Pseudospasitel: Za dobrého člověka by snad někdo umřel rád



V naší malé sérii Pseudospasitel jsme si dosud pověděli, že existuje mnohem lepší varianta, než snaha být dobrým (nedokážeme totiž zjistit, jak dobrý je dost dobrý, nebo kdy budeme tak dobří, že nás Bůh přijme), a to je být někým, komu je odpuštěno. Odpuštění je úžasné. Možná si ale říkáš, jak to jde dohromady se snahou se zlepšit – přece se nechceme schovávat za Boha a dělat si, co si zamaneme, a pak jen říct: "Sorry, už jsem takový." Ptám se proto, že je evidentní, že víra pomáhá člověku v nastavení hodnot natolik, že změní myšlení a následní změní chování. Jak tedy můžeme skloubit přijetí odpuštění (což zní poněkud pasivně) a práci na sobě? Podívejte se na tento malý graf.


První linka mluví o našem statusu (linka hříšník-svatý), druhá o našem chování (zlý-dobrý).


Z Božího pohledu jsme jak hříšníci, tak navíc zlí. Což není moc dobrá zpráva. Nicméně, Bůh se rozhodl nás vidět jinak, díky Kristu (k tomu se ještě dostaneme).


Na druhé lince je náš posun od zlého k dobrému: je jasné, že tato linka není exkluzivně křesťanská: všichni se díky výchově a konvencím můžeme posunovat k dobrému, a většina lidí to také dělá. Ale nejde to dokonale a nikdy nejsme dokonale dobří. Navíc se nemění náš status. A tak tady přichází poselství odpuštění a milosti, o kterém jsem mluvil minulou neděli.


První linka implikuje náš status viděno Božíma očima. Bůh nám skrze Krista odpouští a vidí nás jako svaté: ne díky a skrze naše vlastní chování, ale skrze to, co Ježíš udělal za nás a pro nás. Na druhé lince je náš posun od zlého k dobrému: je jasné, že to je proces, který vyžaduje čas. Každá nová hodnota, kterou přijímáš, každé nové rozhodnutí, které jsi učinil, tě vedou o jeden krok blíž k tomu, abys byl lepším.

  
Nejsi zatím dokonale dobrý, na to jsi začal s proměnou své mysli dost pozdě, nicméně, děláš pokrok - krok za krokem zapracováváš Ježíšova slova do svého života. Někdy se ale křesťanství prezentuje jako životní filozofie zlepšování – tedy, bereme jen spodní linku jako svůj hlavní záměr – snažíme se zlepšovat, v církevním kruzích tomu obvykle říkáme posvěcování, a snažíme se bojovat se svými neřestmi a hříchy.


Ve skutečnosti, máme sílu pracovat na tom, stát se lepším, jen díky síle, která pramení z faktu, že jsme jiní (náš status je status svatých díky Kristu). Když si ovšem nedáme pozor, zapomeneme na to, že k tomu, jak nás vidí Bůh (horní linka), nemůžeme nic přidat ani ubrat, můžeme to pouze přijmout. A když to přijmeme, fajn, klidně se zlepšujme. Bohu to udělá radost. Nicméně, nedokážeš tím způsobit, aby tě měl raději nebo aby tě přijal šířeji. Pokud bys věřil tomuhle (jak za chvíli uvidíme), pak děláš z křesťanství jen další z mnoha náboženství, které vedou lidi k tomu, aby byli lepší a tím si získali Boží lásku. V křesťanství je to jinak: Bůh už tě měl rád, když jsi byl úplně na dně, když jsi byl zlý, hříšný, bezmocný a trestuhodný: A proto za tebe Ježíš zemřel.

Apoštol Pavel píše v Římanům 5:6-10 Kristus zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Jsme-li teď jeho krví ospravedlněni, čím spíše jím budeme zachráněni před Božím hněvem! Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život!

Podívejme se pozorně na to, co tady Pavel říká. Tvrdí, že za dobrého člověka by snad někdo mohl umřít rád. Jenže my jsme dobrými lidmi nebyli. Byli jsme bezbožní (a nemohli si pomoct sami), byli jsme hříšní, byli jsme Božími nepřáteli (to je koneckonců význam slova hřích), a Bůh se na nás zlobil. Pak tady ale říká, že právě v době, kdy jsme ještě byli hříšní, a kdy byl na nás Bůh naštvaný, prokázal on svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, a jeho smrt nás s Bohem smířila: začal nás vidět jako lidi, kterým bylo odpuštěno. To je jádro křesťanské zprávy.

Možná vás ovšem napadlo: Proč měl vlastně Ježíš za nás zemřít? Copak neexistovala jiná cesta, jak nám odpustit? Vždyť minulý týden jsme si vyprávěli, jak Ježíš odpustil hříchy chromého, kterého navíc ještě pak uzdravil, a to udělal za svého života a nikdo u toho neumřel. Copak by Bůh nemohl prostě vyhlásit něco jako generální pardon? Prostě říct: „Odpouštím jim všem a je to v pohodě“? Proč ta smrt? Nedává to smysl, že? Vždyť i my odpouštíme bez toho, aby někdo umíral. Když nám někdo ublíží nebo se něco stane v rodině nebo mezi přáteli, tak se nad to dokážeme povznést a prostě odpustit. Proč tedy Ježíš zemřel? Jinými slovy, proč se jen nemohl povznést nad našimi hříchy? Proč přišel se systémem, který vyžaduje smrt, aby se odpuštění mohlo opravdově uskutečnit? Skoro se zdá, že Bůh sám sebe omezil systémem, který nakonec stal život jeho syna. Samozřejmě, pro Pavlovy posluchače, kteří byli nejvíce nábožnými lidmi historie, a kteří obětovali mnoho zvířat, aby našli přikrytí hříchů, to dávalo smysl: Kristus přišel ukončit veškeré oběti jednou provždy svou vlastní smrtí. Proč ale jednoduše nezměnil pravidla hry? Vždyť je to Bůh! 

Tohle je zásadní a důležitá otázka. Abychom si na ní odpověděli, podíváme se dnes na další místo z Pavlova dopisu Římanům, které není jednoduché, ale obsahuje některé z nejúžasnějších veršů celé Bible. Pokusím se vám to krok po kroku vysvětlit. Římanům 3:21 Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují. Jak uvidíme za chvíli, slovo spravedlnost tady znamená správné (nebo spravedlivé) postavení před Bohem. Pavel tady říká, že obecně bylo vnímání našeho postavení před Bohem bráno skrze dodržování Zákona (tedy, na naší lince je to ta spodní snaha se zlepšovat, nebo uvádět Boží principy do praxe, a tím získat správné postavení před Bohem), ale teď (dobrá zpráva!) je tady nový způsob, jak vnímat své postavení před Bohem mimo dodržování Zákona, tedy mimo snahu naplnit všechna náboženská pravidla, byť jsou správná. Do té doby všechna náboženství tvrdila, že abys získal správné postavení před Bohem, musíš dodržet pravidla a přikázání. Na čem toto nové vnímání závisí?

Římanům 3:22 Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří. Tenhle nový přístup k Bohu je skrze víru, ne skrze lepší chování – kdokoliv věří v Krista, má přístup k Bohu. Římanům 3:23 Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Všichni jsme někdy v minulosti zhřešili a dnes proto nemáme Boží slávu a přístup k Bohu. Protože jsme v minulosti minuli cíl, je jedno, že se teď snažíme, protože jsme v minulosti udělali něco, co si zaslouží trest. Všichni jsme na jedné lodi. Římanům 3:24 Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. Všichni jsme zhřešili, ale zdarma jako dar získáváme postavení před Bohem skrze vykoupení v Kristu. Víte, co je vykoupení: je to původně ekonomický pojem. Dostaneš třeba nějaký kupon z obchodu a když si za něho jdeš vyzvednout zboží, „vykoupil“ jsi svůj kupon. Smyslem tohoto verše je tedy říct: Dostal jsi dar který potřebuješ skrze víru využít. Dar vždy někoho něco stojí (dárky na Vánoce). Tedy, abys měl možnost dostat dar, někdo za to musel zaplatit.

Římanům 3:25 Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost. Smíření znamená přikrytí: tedy Ježíš prolil svou krev, aby náš hřích byl přikrytý. Naše otázka ale zůstává stejná: Proč musel Ježíš zemřít? Proč prolil svou krev? Bůh totiž ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy... Bůh prokazuje svou spravedlnost (je to jeho přirozená vlastnost). Možná jste podobně jako já někdy Boha nabádali, aby projevil svou spravedlnost a potrestal ty, kteří si to zaslouží. Tohle je ovšem přesně ten důvod, proč Ježíš zemřel. Pokud jsi v systému dokonalé spravedlnosti, a v něm uděláš zločin, pak ho někdo musí zaplatit. Jasně, my dokážeme lidem prominout tak, že uniknou trestu. V čisté spravedlnosti někdo musí zaplatit zločin. Kdysi Bůh ustanovil systém, že když někdo zhřeší, zemřou. Jenže po generace lidé hřešili a nikdo neumíral. To nám dokonce mohlo vadit, protože se zdálo, že i zlí lidé unikají spravedlivému trestu. Proč? Bůh ve své shovívavosti prominul ty dřívější hříchy, ale poslal Ježíše, aby za ně zaplatil. Je to jako by říkal: Díky své shovívavosti mohu dočasně hřích prominout, ale protože jsem dokonale spravedlivý, nakonec někdo musí zaplatit. Jasně, ty nejsi spravedlivý, a můžeš jen tak promíjet hříchy, ale v systému dokonalé spravedlnosti někdo musí zaplatit. Ježíš zemřel proto, že Bůh je spravedlivý, a proto, že skoncoval s hříchem.

Římanům 3:26 ...aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše. Je to jako by Bůh říkal: Jsem spravedlivý, jsem shovívavý a jsem plný milosti. Díky mé shovívavosti dokáži počkat s trestem. Kvůli mé spravedlnosti nakonec někdo musí zaplatit za hřích. Díky mí milosti jsem dovolil mému Synu zaplatit za tebe. Důvod, proč Ježíš zemřel, je ten, že náš hřích si zaslouží smrt. Díky své shovívavosti Bůh počkal s platbou. Díky své spravedlnosti Bůh vyžadoval platbu. Díky své milosti Bůh zaplatil.

Tohle je jádro křesťanské víry. Jenže tady vzniká další otázka, na kterou se musíme podívat: Chceš opravdu říct, že co jsem v životě udělal, udělala, bylo tak hrozné, že si to zasluhovalo trest smrti? Fakt si myslíš, že moje hříchy si zaslouží smrt a oddělení od Boha? Jako upřímně, moje hříchy nikdy nebyly ani tak velké, aby mě dostaly do basy, tak jak by mě měly stát můj život? Jasně, nehraju si na dobrého člověka, ale fakt hřeším tak moc, že kvůli tomu musí někdo vykrvácet? Naše neschopnost chápat Boží slávu znemožňuje chápat hloubku našeho hříchu. Všichni totiž svůj hřích měříme podle hříchů jiných lidí okolo nás. A jasně, vždycky najdeme lidi, kteří jsou lepší než my, ale taky najdeme celou plejádu lidí mnohem horších než jsme my. Tendence pak je jasná: Vysvětlujeme Bohu, proč by se k nám měl chovat lépe, než k nim, protože si to zkrátka zasloužíme. Nejsme tak zlí.

Ten problém ale je, že Bůh se nedívá na tvůj hřích v kontextu hříchu jiných lidí. Neměří tě se sousedem, který sedí vedle tebe, neměří tě dokonce ani s člověkem, který tu pravděpodobně není, a který tě tak zranil a tak ti ublížil v minulosti. Bůh se dívá na tvůj a na můj hřích v kontextu své slávy, v kontextu dokonalého dobra a dokonalé krásy. Upřímně, to není něco, co dokážeš popsat. Na několika místech ve Starém Zákoně je zmínka o lidech jako byl Mojžíš nebo třeba Izajáš, kteří zahlédli kousek Boží slávy. Jejich reakce byla taková, že padli na tvář a uctívali Boha. Najednou se viděli v jiném světle. Izajáš se modlí: „Běda mi – teď zahynu! Jsem člověk s nečistými rty, žiji uprostřed lidu s nečistými rty, a přitom jsem na vlastní oči spatřil Krále, Hospodina zástupů!“ Jak to myslíš, člověk s nečistými rty? Vždyť jsi napsal knihu v Bibli. Jsi dobrý chlapík. A navíc, tohle ani není počátek tvého příběhu – už jsi napsal 5 jiných kapitol ve své knize, když jsi měl tenhle zážitek. Jenže, Izajáš najednou viděl sebe v jiné perspektivě, protože se srovnal s jiným kontrastem.

Možná víte, že na Novém Zélandu žije více ovcí než lidí. Můj tamní přítel Stuart mi jednou vyprávěl, jak si o víře povídal se svou maminkou, která měla za to, že je přece dobrým člověkem. Její argument byl něco ve stylu, že když se srovná s opravdu špatným člověkem, třeba Adolfem Hitlerem, pak je vlastně docela v pořádku. Stuart chvíli přemýšlel a pak ji řekl: Mami, máš pravdu. Když se srovnáš s Hitlerem, jsi světice. Ale víš, jak v létě ovce září do daleka na zelené louce? Všimla sis, že když na zelenou louku napadne čerstvý sníh, jak všechny ovce najednou zešednou? Ovce není chameleon a nemění barvy. Ty ovce byly vždycky takhle šedé. Jenže na jiném, zeleném, pozadí zářily čistotou. V kontrastu dokonalé běloby napadnutého sněhu se však ukázala jejich opravdová barva.

Příteli, možná ses i ty snažil celý svůj život usilovně být lepším člověkem. Možná sis myslel, že být dobrým je to, na čem opravdu záleží. Možná sis myslel, že díky tomu dokážeš zachránit sám sebe. Jenže ve skutečnosti se z tebe vyklubal Pseudospasitel. Možná si připadáš, že jsi v pohodě, ale není to jen díky tomu, že se poměřuješ s těmi, kteří jsou na tom ještě hůře? Bůh ti nabízí něco mnohem lepšího: dar života. Díky své shovívavosti Bůh čeká s platbou za tvůj hřích. Díky své spravedlnosti Bůh vyžaduje platbu. Díky své milosti ji Bůh za tebe zaplatil. A ty ji můžeš přijmout skrze víru v jeho vykoupení. Jednoho dne se Ježíš vrátí jako soudce a bude spravedlivě všechny soudit. Dnes však chce být tvůj pravý Spasitel. Hluboko uvnitř totiž víme, že potřebujeme Spasitele – slovy písně Mighty to Save Každý potřebuje odpuštění, každý potřebuje laskavost Spasitele. 

neděle 21. července 2013

Pseudospasitel: Ještě lepší než dobrý



Minulý týden jsem začal novou sérii, která má za cíl ukázat, že pokud se chceme dostat k Bohu, nebo pokud se chceme dostat do nebe, nestačí se jen snažit být dobrým člověkem. Tohle je totiž velmi často sdílená představa lidí věřících i nevěřících (zhruba polovina nevěřících totiž také věří na posmrtný život nebo osud či princip karmy/odplaty). Představa zní zhruba takto: Pokud existuje Bůh, pak je to dobrý Bůh, který žije na dobrém místě, které připravil pro dobré lidi. Tohoto Boha známe pod různými jmény a je za každým hlavním náboženstvím. Proto všechny hlavní náboženství ukazují cestu k Bohu, tedy do nebe. Kritérium jak se tam dostat, je být dobrým (tedy konat dobro). Každé náboženství má svou definici dobrého, ale mají společné to, že identifikují věci, které lidi dělat musí nebo nesmí pro to, aby si zajistili s Bohem to správné místo. Jenomže, jak jsme si ukázali minulý týden, tahle logika neobstojí. Nedokážeme totiž zjistit, jak dobrý je dost dobrý, nebo kdy budeme tak dobří, že nás Bůh přijme. Jasně, zdá se to fér, že si dobří lidé zaslouží dobré věci a špatní lidé zaslouží špatné věci. Problém však je, že si myslíme, že my jsme ti dobří a proto si zasloužíme dobré zacházení. Pokud ovšem děláme něco špatně, chceme shovívavost. Nakonec to totiž dopadne tak, že chceme, aby Bůh znásilnil naši svobodnou vůli pouze když někdo chce udělat něco zlého a jinak nás nechal na pokoji; a aby zasáhl pouze v případě, že někdo dělá něco špatného nám, ne když děláme něco my. Jenže, co když jsme všichni v něčem selhali? Existuje pro nás naděje? Dovol mi hned na začátek říct, že ano, a že je to naděje, která je ještě lepší než dobrá. Abychom se totiž dostali k Bohu, abychom se dostali do nebe, abychom zakusili nový start, potřebujeme něco víc, než být jen dobrými. Být dobrým prostě nestačí. Proč? Protože nevíme, co přesně je „dobré“. Morální kompasy našeho svědomí nejsou dostatečné. Nemáme od Boha žádné vodítka a měřítka určit jak na tom jsme. Ježíš dokonce tvrdil, že nejzbožnější lidé jeho doby nebyli dost dobří a že je předbíhají jiní. Tak jakou máme alternativu?

Alternativa zní: Ne dobří lidé, ale lidé, kterým bylo odpuštěno, se dostanou do nebe. Protože křesťanství tvrdí, že zná alternativu teorie, že se dobří lidé dostanou do nebe, podíváme se nejdříve velmi rychle na to, o čem křesťanství je. Není o tom, dělat z lidí lepší lidi, i když je jasné, že pokud někdo se s vírou setkal opravdově, stane se lepším člověkem. Křesťanství je o Ježíši Kristu, který se prohlašoval za Mesiáše, Božího Syna, který přišel aby obětoval svůj život jako výkupné za lidský hřích. Takto o sobě Kristus sám mluvil. Buď tedy mluvil pravdu nebo lhal. A jeho učedníci, kteří to zapsali, si buď vymýšleli nebo mluvili pravdu. Neradi to slyšíme. Téměř všechna náboženství na světě Ježíše považují za někoho speciálního a hodnotného, ale přitom odmítají jeho tvrzení o výlučnosti. Což je zvláštní. Většinou si neceníme lidí, kteří o sobě prohlašují věci, o kterých jsme přesvědčeni že jsou přeháněním. Vlastně máme jen pár možností: Ježíš o sobě lhal. Přestože je jasné, že nevěříme-li jeho tvrzením, musí být lhář, lidé obvykle toto neříkají. Proč? Možná proto, že i nevěřící se na Ježíše dívají jako na morální autoritu. Ježíš byl blázen. Anebo Ježíš byl Syn Boží, který přišel odejmout hříchy světa. Jestliže ale Ježíš lhal, a učedníci si vymysleli vzkříšení, proč byli všichni ochotní za to zemřít? Nikdo přece dobrovolně neumírá za vědomou lež. Učedníci však neumírali za svou víru, oni umírali za to, co viděli. Křesťanství tedy stojí na posledním argumentu: Ježíš byl Synem Božím, Božím Beránkem, který snímá hříchy světa. Hřích totiž vyžaduje trest. Všichni jsme se jim provinili. A odpuštění stojí všechno. Jenže opravdově odpouštět všechny hříchy (i ty, které se nás netýkají) může pouze Bůh.

Nikde to nejde vidět lépe, než v příběhu popisovaném v nejstarším evangeliu Marka 2:1-5: Po několika dnech opět přišel do Kafarnaum. Když se proslechlo, že je doma, shromáždilo se takové množství lidí, že už se nevešli ani ke dveřím. Zatímco k nim promlouval Slovo, přišli k němu čtyři muži a nesli ochrnutého. Kvůli davu ho ale k němu nemohli přinést, a tak odkryli střechu nad místem, kde byl, probořili ji a nosítka s tím ochrnutým spustili dolů. Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny." Dramatický příběh, kdy je přece jasné, co ten člověk potřebuje, chce přece to „kouzlo“, potřebuje zázrak, chce být zdravý. Ale Ježíš ví něco, co tento muž neví, že totiž má mnohem větší problém než je jeho nemoc. Ale hřích nejsou jen špatné věci, v pravém smyslu slova je to ignorování Boha, který nás stvořil. Hřích znamená vyjádření touhy po nezávislosti, nejlépe popsaném slovy: Budu si žít, jak já sám chci! Tohle je věc, kterou Ježíš považuje za největší problém člověka. Ježíš tomuto muži vlastně říká: „Chceš, abych tě uzdravil, ale nejdeš dost hluboko. Podcenil jsi hloubku tužeb svého srdce. Myslíš si, že když tě uzdravím, už nebudeš nikdy chtít nic víc, ale ve skutečnosti, až euforie opadne, zapomeneš na mě a na své uzdravení, začneš ho považovat za samozřejmost a nakonec budeš podobně nešťastný, jako jsi teď.“

V Plavbě Jitřního poutníka z cyklu Letopisů Narnie, možná si pamatujete na scénu, kdy se mladý kluk Eustác, dostane na ostrov, kde narazí na jeskyni plnou zlata. Raduje se, že je boháč, a že teď teprve všem ukáže, zač je toho loket. Co je netuší, je to, že tato hromada bohatství je dračí zlato, a když si ho někdo vezme, stane se drakem. Eustác usne, a když se probudí, je z něj velký a ošklivý drak. C.S.Lewis píše: Jak spal na dračím pokladu s chtivými dračími myšlenkami v srdci, proměnil se v draka sám. Nemůže se vrátit na loď, jeho život propadá zoufalství. Pak se ale objeví lev Aslan, hrdina Narnie, který jej přivede ke studni čisté vody a řekne Eustácovi, aby se svlékl a skočil do vody. Eustác pochopí, že může dračí kůži sundat, a tak začne ze sebe strhávat šupiny. Skutečně to jde, ale po sloupnutí kůže draka s hrůzou zjistí, že pod ní má další dračí kůži. Zkusí to znovu, ale narazí jen na další vrstvu. Aslan mu nakonec řekne: „Budeš se muset nechat svléknout ode mne.“ Jinými slovy, budeš mě muset nechat zajít do větší hloubky. Eustác později vypráví: Když do mě poprvé zaťal drápy, myslel jsem, že mi je rovnou vrazil do srdce. A jak začal trhat kůži dolů, bolelo to víc než všecko, co jsem kdy v životě zažil. Vydržel jsem to jen kvůli té radosti, jakou člověk měl, když cítil, že to jde dolů. …Pak mě chytil a hodil do vody. Pálilo to, jak nevím co, ale jenom chviličku… Zase jsem se proměnil v kluka.

Myslíme si, že se zachráníme sami. A tak strháváme svou kůži, své zvyky, a své hříchy. Ale vždycky když sundáme jednu vrstvu, objeví se pod ní další dračí šupiny. Nejsme schopni se jich zbavit sami. Potřebujeme jít do mnohem větší hloubky, přímo k našemu srdci. Jenže to sami nezvládneme, potřebujeme někoho, kdo ví, co je až na dně našeho srdce. Potřebujeme někoho, kdo se nenechá ošálit našimi hezkými tužbami a krásnými modlitbami. Potřebujeme někoho, kdo nás zná a kdo vyřeší nejhlubší problémy, o kterých nevíme pořádně ani sami. Víte, touha být slavným a bohatým není zlá. A určitě, zcela rozhodně není zlá ani touha být zdravý! Vždyť zdravíčko si vzájemně přejeme všichni. Jenže problém je to, když si myslíme, že naplněné tužby nás zachrání a dají nám životní štěstí, po kterém tolik toužíme, a které nás vnitřně uzdraví z mezer našeho srdce. Jenže tuto mezeru může naplnit jen Bůh, my to však nevíme. Marek 2:6-8 Byli tu ale někteří ze znalců Písma. Seděli tam a v srdcích si říkali: "Jak to mluví? To je rouhání! Kdo může odpouštět hříchy než samotný Bůh?" Ježíš v duchu ihned poznal, co si pro sebe říkají… Je jasné, v čem je problém. Ježíš se právě postavil do situace, kdy hříchy jiných bere osobně a osobně je také odpouští. Když Ježíš pohlédne na chromého a odpustí mu hříchy, říká tím vlastně, že tento muž zhřešil proti němu, což dává smysl jen a jen v případě, že Ježíš je jeho Stvořitel. Takže, ano, náboženští vůdcové situaci pochopili zcela správně. Jen Bůh může odpouštět hříchy, a pokud Ježíš na sebe toto privilegium vztahuje, pak se označuje za mnohem více než učitele, za mnohem více než rabína, za mnohem více než kouzelníka nebo divotvůrce. Ježíš se skutečně právě prohlásil za Boha. A pak pokládá Ježíš velmi těžkou otázku: Marek 2:8 …zeptal se jich: "Jak to přemýšlíte? Co je snadnější? Říci ochrnutému: `Tvé hříchy jsou odpuštěny,´ anebo: `Vstaň, vezmi si lehátko a choď?´ Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy" - tehdy pověděl ochrnutému - "říkám ti, vstaň, vezmi si lehátko a jdi domů." On hned vstal, přede všemi vzal své lehátko a odešel. Všichni byli ohromeni a oslavovali Boha: "Nic takového jsme nikdy neviděli!" Ježíš vlastně říká: Přátelé, odpustit hříchy bude mnohem, mnohem těžší, než si dokážete představit. Prohlásit „vezmi si své lehátko a choď“ umí říct kdejaký šarlatán, ale jen Spasitel světa může člověku říct: „Všechny tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Ježíš se začne odhalovat ne jako další prorok či učitel a náboženský vůdce, ale jako Spasitel. Jako Bůh, který se stal člověkem a za lidi byl ochotný zemřít.

Možná si ovšem říkáš, že jsi dobrý, a Spasitele nepotřebuješ, protože dobří lidé se přece dostanou do nebe. Co když ale nejsi dobrý dostatečně? Poslyš, křesťanství učí, že dobří lidé se do nebe nedostanou. Nejsme totiž dost dobří. Křesťanství ukazuje, že potřebujeme Spasitele. Opravdového Spasitele. Hned ale vyvstává otázka: Jak to může být fér prohlašovat, že pouze my máme pravdu? Že pouze Kristus je někdo, kdo dokázal zaplatit na hřích lidí? Většina náboženství a filozofii vytvořila seznam, který musíš dodržet, aby bylo s tebou zacházeno férově. Křesťanství je ale jiné. Hlavní hodnota tam není férovost, ale odpuštění. Křesťanství je založeno na předpokladu, že Bůh odložil férovost (co si zasloužíme nebo nezasloužíme) a místo toho si vybral milost. Co kdyby nám Bůh skutečně dával to, co si zasloužíme? Já vlastně nechci, aby byl Bůh ke mně férový. Jsem rád, že mi Bible nabízí víc než spravedlnost: milost. Podívej, křesťanství nabízí (1) Přístup všem, (2) Se všemi je zacházeno stejným způsobem, (3) Všichni zvládnou přijmout toto odpuštění. Totiž, chce to jedinou věc: uvěřit ve Spasitele. Jasně, Ježíš má moc uzdravit, Ježíš má moc ti požehnat, Ježíš má moc tě nasměrovat. Ale Ježíš také ví, že to všechno nejde dost do hloubky. On chce sundat tvou dračí kůži, on se chce zarýt až ke tvému srdci. On nechce jen splnit tvá přání, on chce odstranit hřích, který zotročuje a pokřivuje i krásné touhy. Stručně řečeno, potřebujeme odpuštění. To je jediný opravdový lék na naši nespokojenost, na náš vnitřní hlad a na naše strádání po smyslu. Ježíš totiž chce jít do hloubky a chce se stát tvým pravým Spasitelem.

pátek 19. července 2013

Pseudospasitel: Jak dobrý je dost dobrý?



Nedávno jsem byl v kině s několika přáteli na novém dílu StarTrek a jak jsme tak čekali na samotný film a dívali se na upoutávky filmů, co se do kina valily v dalších týdnech, napadla mě myšlenka: Proč máme rádi superhrdiny? Poslední dobou jich bylo docela dost: Superman, Spiderman, Batman, Ironman, Transformeři, Fantastická čtyřka, X-meni, Kapitán Amerika a další Avengeři a tak dále. Dobře, možná zrovna ty nepatříš mezi fanoušky komiksových hrdinů, ale i pro tebe je tady další plejáda hrdinů: James Bond, Jason Bourne, Neo a Harry Potter. V seznamu 30 nejvýdělečnějších filmů všech dob je 7 komiksových hrdinů, 7 Pottrů, 3 piráti z Karibiku, 5 fantasy filmy a zbytek zachraňují taková díla jako Titanic, Příběh hraček, Skyfall s Bondem, Jurský park (!!!), Alenka v říši divů a Šrek. I když ten je taky (skoro)hrdina. Vlastně se dá říct, že každý dobrý příběh, ať už ve filmu, knize nebo v dějinách, je příběhem hrdinů. Takže, proč nás hrdinové fascinují? Podle některých filozofů proto, že toužíme po někom, kdo je jako my, ale přitom má nadpřirozené schopnosti, které nás přesahují. Také prý proto, že jsou povzneseni na nízké pudy, chamtivost, sobeckost a tak dále, což jsou emoce, které tak důvěrně známy my. Možná si ale také představujeme, jaké by to bylo, kdybychom my, i když jsme obyčejní (a hodně hluboko to o sobě všichni víme, ať už nám říká kdo chce, co chce), měli schopnost zachránit sebe a dokonce, jen tak mimoděk, zachránit celou planetu! Je to lákavá představa, a přivádí nás k otázce, zda se opravdu dokážeme zachránit ze situací, do kterých se v životě dostaneme. Zda jsme zachránci, spasitelé.

Dnes začínám novou sérii s názvem PSEUDOSPASITEL, a budu v ní mluvit o tom, proč zkrátka nestačí být jen dobrým člověkem. Pokud se zaměříme na otázku víry v Boha, velmi mnoho lidí věří v různé mýty nebo polopravdy, které zní velmi dobře, ale někdy nás spíše ještě více matou. Dnes se tedy podíváme na utkvělou představu, kterou v nás tak povzbuzují všechny ty super hrdinské příběhy, a to, že: Dobří lidé se přece dostanou do nebe. Nebo snad ne? Jednou jsem slyšel o učitelce v jedné církevní škole, která se snažila dětem vysvětlit, jak se dostane člověk do nebe. Když se je ptala, dozvěděla se, že do nebe se dostane ten, kdo například uklízí svůj pokojíček, nebo pomáhá druhým. Taky ten, kdo je hodný k lidem i zvířatům (hlavně zvířatům, sourozenci se prý nepočítají). Další (asi trochu pokročilý) navrhoval, že bys měl rozdat všechny své peníze chudým. No, nejsou to špatné nápady, ale jen jeden byl správný: Aby ses dostal do nebe, musíš nejdříve umřít. A to je ten problém. Jestli se jen mrtví dostanou do nebe a pak musíš být mrtvý, abys věděl, jak ses tam dostal. Dnes se podíváme na starou a populární teorii, které v nějaké míře věří téměř všechny civilizace. A přestože je to teorie stará a populární, ještě to nutně neznamená, že je správná. Tato teorie říká: Pokud existuje Bůh, pak je to dobrý Bůh, který žije na dobrém místě, které připravil pro dobré lidi. Tohoto Boha známe pod různými jmény a je za každým hlavním náboženstvím. Proto všechny hlavní náboženství ukazují cestu k Bohu, tedy do nebe. Kritérium jak se tam dostat, je být dobrým (tedy konat dobro). Každé náboženství má svou definici dobrého, ale mají společné to, že identifikují věci, které lidi dělat musí nebo nesmí pro to, aby si zajistili s Bohem to správné místo. To zní rozumně, ne? Vlastně ani ne. Tahle logika smysl nedává.

Možná jsi nad tím nikdy pořádně nepřemýšlel. Rád bych ti ale řekl, že křesťanská víra od tebe nevyžaduje slepý přístup. Možná jsi potkal věřící, kteří tvrdili, že se nemáš ptát otázky nebo pochybovat. Jenže jistota se přeceňuje. Každý, kdo v něco věří, totiž pochybuje. Pochybnosti jsou nástrojem hledání. Kdo hledá, ten najde. Pochyby tvoří otázky a my tady v Elementu máme rádi otázky, protože díky nim společně hledáme. Podíváme se tedy i na náš logický názor. Kupodivu, většina lidí se shoduje, že na světě jsou nevysvětlitelné záhady, a že pravděpodobně je kromě nás ještě nějaký život, a že tu ve vesmíru nejsme sami. Mnoho z těchto lidí zároveň vnitřně cítí, že tento život nekončí smrtí a že je ještě něco za smrtí. Já vím, že žijeme v Česku, které je považováno za ateistické, ale podle statistik i u nás věří v posmrtný život čtvrtina až polovina populace: samozřejmě většina věřících, ale také až polovina nevěřících. Olga Nešporová z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí a Sociologického ústavu AV ČR v Praze napsala: V rozhovorech se ukázalo, že jen menšina osob je pevně přesvědčena o tom, že smrt znamená definitivní konec života. Zhruba polovina informátorů v průběhu rozhovoru připustila, že smrt zřejmě nemusí být úplným koncem lidské existence. Podle jejich přesvědčení smrt sice přinese rozpad fyzického těla, ale nějaká další (duševní) složka člověka snad přežívá. Jakým způsobem, o tom měl jasnější představu jen málokdo z nevěřících. To dává smysl, že? Na jedné straně slyšíme svědecké výpovědi lidí, kteří prožili klinickou smrt, ale na druhé straně nemůžeme mít úplnou jistotu, jak to přesně vypadá, protože známe velmi málo mrtvých, kteří by nám o tom pověděli. Takže, vlastně nevíme, ale připouštíme.

Dobře, zkusme pracovat s tím, že patříš mezi ty, kteří připouštějí, že Bůh by mohl existovat a že by tudíž mohl existovat i posmrtný život. Představ si, že se před tebou jednoho dne tento Bůh objeví a zeptá se tě: „Proč bych tě měl vzít do nebe?“ Jak by jsi odpověděl? Většina lidí by řekla něco jako: „Vždycky jsem se snažil…“, „Nikdy jsem…“, „Dělal jsem to nejlepší…“. Většina lidí různých náboženství ukazuje na vlastní úsilí žít dobrý život. Proč? Protože (podvědomě) věříme, že dobří lidé to mají dobře spočítané. Podobně přistupujeme k utrpení okolo nás. Vždy když se někomu podle nás nevinnému něco zlého stane, říkáme si: „Jak je to jen možné, vždyť to byl takový dobrý člověk…“ Mezitím jak stárneme, začínáme pozvolna myslet na 100% jistotu: každý umírá. V té době si říkáme: „Byli jsme dost dobří?“ Doufáme, že ano, především když se poměříme s tou nepříjemnou sousedkou odvedle, která přece je na lidi tak zlá. Nicméně, máme tady díky tomuhle příkladu dobrou otázku: Jak dobrý je dost dobrý? Kde je hranice? Kdo určil pravidla? Třeba si říkáš: „Kdo to rozhodne?“ Bůh? No, pokud je to on, tak by mohl dát trochu jasnější systém, abychom chápali, jak to funguje a kdy jsme dostatečně dobrými. Samozřejmě, různá náboženství nám dávají odpovědi, ale stejně nevíš, jestli jsi dostatečně dobrý. Jinými slovy, jestli Bůh tvou úroveň dobroty oceňuje a uznává. Proč jsme si tak nejistí? Protože nám tady nikdo nemůže říct, kdy už je našemu snažení dost. To ale nezní jako odpověď dobrého Boha, že?

Proč vůbec v tuhle utkvělou představu věříme? Věříme tomu, protože se nám to zdá fér. Podle nás si zkrátka dobří lidé zaslouží dobré věci a špatní lidé zaslouží špatné věci. Chováme se tak k sobě navzájem (Nic ti nedám, protože jsi zlobil, versus Jsi moc hodná, takže sis to zasloužila) a očekáváme, že se takto k nám bude chovat i Bůh. Přistupujeme tedy k Bohu s otázkou, jak jen může dopustit, že se dějí špatné věci dobrým lidem. Jednou jsem měl na toto téma zajímavý rozhovor s jistou paní. Začala s tím, že dobrým lidem by se mělo dařit dobře a zlí lidé by měli být potrestáni. Naprosto jsem s ní souhlasil, že by si zlí lidé měli zasloužit přísný trest. Tahle představa mi vůbec nevadila, naopak. Jenže, pak jsme se pustili do detailů, kde to začalo trochu drhnout. Shodli jsme se, že vražda je zlá v každém případě a zaslouží si trest. Dohodli jsme se s paní také na tom, že by Bůh mohl vraha rovnou zabít a tím by to bylo vyřešené. Paní nadšeně souhlasila. Takový Bůh by se ji líbil. Pak jsme se ale dostali ke krádežím. Navrhl jsem, abychom pro čistotu a jednoduchost řešení nechali stejný trest: okamžitou smrt. Paní trochu váhala, ale jsouc si jistá, že nikdy nic vědomě neukradla (nějaké zapomenuté věci se nepočítají, že), nakonec souhlasila s tím, že by Bůh mohl potrestat i zloděje (hlavně ty velké, tuneláře, korupčníky a podobně – PS. Minulý týden v novinách psali, že zatímco lidé odsuzují korupci, loni u lékaře dalo úplatek 15% Čechů a úředníkům dalo úplatek 13% Čechů, aby dostali potřebné povolení nebo licenci, například na stavebním úřadě). Paní určitě nechtěla pozabíjet třetinu Čechů, kteří dali úplatek, ale myslím si, že si rozumíme. Když jsme přišli v našem rozhovoru na lhaní, paní už se zabíjením zlých lidí zcela přestala. Nazlobeně mi řekla, že lež přece může být i dobrá a laskavá, i když nedokázala popsat, kdo má rozhodnout, která lež je dobrá a která je ta zlá. Nakonec to totiž dopadne tak, že chceme, aby Bůh znásilnil naši svobodnou vůli pouze když někdo chce udělat něco zlého a jinak nás nechal na pokoji; a aby zasáhl pouze v případě, že někdo dělá něco špatného nám, ne když děláme něco my. 

Věříme tomu, protože to souhlasí s názorem, že Bůh je dobrý. Dobrý Bůh na dobrém místě je ideální místo pro dobré lidi. Problém s dobrým Bohem je nasnadě. Někdy si říkáme, že „všechna náboženství jsou vlastně stejná“. Na první pohled možná, ale podíváš-li se podrobněji na to, co učí a praktikují různá hnutí, uvidíš obrovské rozdíly. Všichni nemohou mít pravdu, že? V posledních letech se nám například roztrhl pytel s islámskými teroristy, kteří se snaží dostat do nebe tím, že vybuchují i s oběťmi okolo sebe. Je jejich Bůh dobrý? Oni si myslí, že ano. Je náš Bůh dobrý? My si myslíme, že ano. Ale podle našich standardů „dobrého“ by přece žádní teroristé neexistovali. Jakou ale máme alternativu? Jestli se ale pleteme a tento názor pravdivý není, jakou máme alternativu? Že by špatní lidé šli do nebe? Nemožné! Vždyť všechny náboženství a filozofie ukazují, že dobří se tam dostanou. Přece se nemohou všichni experti plést! 

Jestliže dobří lidé jdou do nebe, pak potřebujeme jasnou definici, co je dobré. Jestli Bůh dovoluje dobrým lidem se do nebe dostat a zároveň nám žádný jasný a všemi přijatelný seznam neposkytl, pak jak dobrý Bůh to asi je?! Šli byste do zkoušky ve škole nebo na závod bez jasných, předem daných, pravidel? Možná si říkáš, že všichni máme všichni nějaké instinkty toho, co je dobré nebo špatné. To je pravda. Všichni máme svědomí, které nám říká, že bychom neměli zabíjet, krást a lhát. Jenže svědomí je zajímavé. Pokud by nám skutečně vždy jasně ukázalo dobré od špatného, pak bychom nepotřebovali náboženství, zákony ani společenská pravidla. Jenže, naše standardy se hodně rozcházejí. Je velmi těžké najít alespoň dva lidi, natož dvě kultury, kteří by se shodli na tom, jak dobrý je dost dobrý. A hlavně: Naše vlastní přesvědčení o tom, co je dobré a špatné se po čase a různých zkušenostech mění. Měníme se a spolu s námi se mění naše hodnoty, etika a morálka. Koneckonců, jak bychom to vyřešili s tím, že splníme měřítka „dobroty“ třeba na 70%. Dostaneme se do nebe? A proč ne na 60%? A co 80%?

Možná tě právě teď napadlo: Vždyť vy křesťané máte přece Desatero! To je ten seznam, o kterém jsi mluvil. Opravdu? Desatero je seznam pravidel, které Mojžíš dostal od Boha na hoře a je popsán v knize Exodus. Žel, nikde se v jeho souvislosti nemluví o věčném životě a nebi. Ve skutečnosti obsahuje Mojžíšův zákon desítky dalších přikázání a pravidel, které z větší části dnes už vůbec nedodržujeme. Smyslem těchto zákonů bylo dát Izraeli sociální a občanský rámec pro Izraelský národ, což byli právě vysvobození otroci. Koneckonců, ani Bůh nečekal, že to Izraelci budou dodržovat na 100% a proto určil celý systém obětí, který měl vést k přikrytí hříchu. Pokud se díváš na desatero, abys našel seznam pravidel, jak se dostat do nebe, pak je standard příliš vysoko a ty na něho nedosáhneš. Apoštol Pavel dokonce o lidech, kteří se snažili zákon dodržet, napsal toto: Římanům 3:23 Všichni zhřešili a postrádají Boží slávu. 3:10 Není spravedlivého, není ani jednoho. 6:23 Mzdou hříchu je smrt. A co Ježíš? Neučil to snad on? Ježíš Kristus učil, že dobří lidé se do nebe nedostanou. Ježíš učil, že lidé nedostanou, co si zaslouží, ale co si nezaslouží. Největší problémy měl s farizei, kteří se snažili právě všechno dodržet. Hlavní problém s Kristem měli farizeové s tím, že odpouštěl hříchy. Jak můžeš odpouštět hříchy, když nejsi účastníkem sporu? Ježíš dokonce ztížil Desatero a další pravidla. Pokud si tedy myslíš, že Kristus by do nebe vzal dobré lidi, vyhýbej se jeho učení, jak jenom můžeš. A co hůř. Ježíš dokonce řekl, že špatný člověk se dostane do nebe (ano, onen zločinec na kříži). Copak Ježíš neví nic o spravedlnosti?

Takže si to na závěr shrneme: Nevíme, co přesně je „dobré“. Morální kompasy našeho svědomí nejsou dostatečné. Nemáme od Boha žádné vodítka a měřítka určit jak na tom jsme. Je těžké spojit dobrého Boha s takovou nespravedlností. Bible nám nedává směr, jak dobrý je dost dobrý. Ježíš tvrdil, že nejzbožnější lidé jeho doby nebyli dost dobří a že je předbíhají jiní. Tak jakou mále alternativu? Kdo se do nebe dostane? Jsem rád, že ses zeptal, protože o tom si budeme povídat příští týden.