Pseudospasitel: Jak dobrý je dost dobrý?

Nedávno jsem byl v kině s několika přáteli na novém dílu StarTrek a jak jsme tak čekali na samotný film a dívali se na upoutávky filmů, co se do kina valily v dalších týdnech, napadla mě myšlenka: Proč máme rádi superhrdiny? Poslední dobou jich bylo docela dost: Superman, Spiderman, Batman, Ironman, Transformeři, Fantastická čtyřka, X-meni, Kapitán Amerika a další Avengeři a tak dále. Dobře, možná zrovna ty nepatříš mezi fanoušky komiksových hrdinů, ale i pro tebe je tady další plejáda hrdinů: James Bond, Jason Bourne, Neo a Harry Potter. V seznamu 30 nejvýdělečnějších filmů všech dob je 7 komiksových hrdinů, 7 Pottrů, 3 piráti z Karibiku, 5 fantasy filmy a zbytek zachraňují taková díla jako Titanic, Příběh hraček, Skyfall s Bondem, Jurský park (!!!), Alenka v říši divů a Šrek. I když ten je taky (skoro)hrdina. Vlastně se dá říct, že každý dobrý příběh, ať už ve filmu, knize nebo v dějinách, je příběhem hrdinů. Takže, proč nás hrdinové fascinují? Podle některých filozofů proto, že toužíme po někom, kdo je jako my, ale přitom má nadpřirozené schopnosti, které nás přesahují. Také prý proto, že jsou povzneseni na nízké pudy, chamtivost, sobeckost a tak dále, což jsou emoce, které tak důvěrně známy my. Možná si ale také představujeme, jaké by to bylo, kdybychom my, i když jsme obyčejní (a hodně hluboko to o sobě všichni víme, ať už nám říká kdo chce, co chce), měli schopnost zachránit sebe a dokonce, jen tak mimoděk, zachránit celou planetu! Je to lákavá představa, a přivádí nás k otázce, zda se opravdu dokážeme zachránit ze situací, do kterých se v životě dostaneme. Zda jsme zachránci, spasitelé.

Dnes začínám novou sérii s názvem PSEUDOSPASITEL, a budu v ní mluvit o tom, proč zkrátka nestačí být jen dobrým člověkem. Pokud se zaměříme na otázku víry v Boha, velmi mnoho lidí věří v různé mýty nebo polopravdy, které zní velmi dobře, ale někdy nás spíše ještě více matou. Dnes se tedy podíváme na utkvělou představu, kterou v nás tak povzbuzují všechny ty super hrdinské příběhy, a to, že: Dobří lidé se přece dostanou do nebe. Nebo snad ne? Jednou jsem slyšel o učitelce v jedné církevní škole, která se snažila dětem vysvětlit, jak se dostane člověk do nebe. Když se je ptala, dozvěděla se, že do nebe se dostane ten, kdo například uklízí svůj pokojíček, nebo pomáhá druhým. Taky ten, kdo je hodný k lidem i zvířatům (hlavně zvířatům, sourozenci se prý nepočítají). Další (asi trochu pokročilý) navrhoval, že bys měl rozdat všechny své peníze chudým. No, nejsou to špatné nápady, ale jen jeden byl správný: Aby ses dostal do nebe, musíš nejdříve umřít. A to je ten problém. Jestli se jen mrtví dostanou do nebe a pak musíš být mrtvý, abys věděl, jak ses tam dostal. Dnes se podíváme na starou a populární teorii, které v nějaké míře věří téměř všechny civilizace. A přestože je to teorie stará a populární, ještě to nutně neznamená, že je správná. Tato teorie říká: Pokud existuje Bůh, pak je to dobrý Bůh, který žije na dobrém místě, které připravil pro dobré lidi. Tohoto Boha známe pod různými jmény a je za každým hlavním náboženstvím. Proto všechny hlavní náboženství ukazují cestu k Bohu, tedy do nebe. Kritérium jak se tam dostat, je být dobrým (tedy konat dobro). Každé náboženství má svou definici dobrého, ale mají společné to, že identifikují věci, které lidi dělat musí nebo nesmí pro to, aby si zajistili s Bohem to správné místo. To zní rozumně, ne? Vlastně ani ne. Tahle logika smysl nedává.

Možná jsi nad tím nikdy pořádně nepřemýšlel. Rád bych ti ale řekl, že křesťanská víra od tebe nevyžaduje slepý přístup. Možná jsi potkal věřící, kteří tvrdili, že se nemáš ptát otázky nebo pochybovat. Jenže jistota se přeceňuje. Každý, kdo v něco věří, totiž pochybuje. Pochybnosti jsou nástrojem hledání. Kdo hledá, ten najde. Pochyby tvoří otázky a my tady v Elementu máme rádi otázky, protože díky nim společně hledáme. Podíváme se tedy i na náš logický názor. Kupodivu, většina lidí se shoduje, že na světě jsou nevysvětlitelné záhady, a že pravděpodobně je kromě nás ještě nějaký život, a že tu ve vesmíru nejsme sami. Mnoho z těchto lidí zároveň vnitřně cítí, že tento život nekončí smrtí a že je ještě něco za smrtí. Já vím, že žijeme v Česku, které je považováno za ateistické, ale podle statistik i u nás věří v posmrtný život čtvrtina až polovina populace: samozřejmě většina věřících, ale také až polovina nevěřících. Olga Nešporová z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí a Sociologického ústavu AV ČR v Praze napsala: V rozhovorech se ukázalo, že jen menšina osob je pevně přesvědčena o tom, že smrt znamená definitivní konec života. Zhruba polovina informátorů v průběhu rozhovoru připustila, že smrt zřejmě nemusí být úplným koncem lidské existence. Podle jejich přesvědčení smrt sice přinese rozpad fyzického těla, ale nějaká další (duševní) složka člověka snad přežívá. Jakým způsobem, o tom měl jasnější představu jen málokdo z nevěřících. To dává smysl, že? Na jedné straně slyšíme svědecké výpovědi lidí, kteří prožili klinickou smrt, ale na druhé straně nemůžeme mít úplnou jistotu, jak to přesně vypadá, protože známe velmi málo mrtvých, kteří by nám o tom pověděli. Takže, vlastně nevíme, ale připouštíme.

Dobře, zkusme pracovat s tím, že patříš mezi ty, kteří připouštějí, že Bůh by mohl existovat a že by tudíž mohl existovat i posmrtný život. Představ si, že se před tebou jednoho dne tento Bůh objeví a zeptá se tě: „Proč bych tě měl vzít do nebe?“ Jak by jsi odpověděl? Většina lidí by řekla něco jako: „Vždycky jsem se snažil…“, „Nikdy jsem…“, „Dělal jsem to nejlepší…“. Většina lidí různých náboženství ukazuje na vlastní úsilí žít dobrý život. Proč? Protože (podvědomě) věříme, že dobří lidé to mají dobře spočítané. Podobně přistupujeme k utrpení okolo nás. Vždy když se někomu podle nás nevinnému něco zlého stane, říkáme si: „Jak je to jen možné, vždyť to byl takový dobrý člověk…“ Mezitím jak stárneme, začínáme pozvolna myslet na 100% jistotu: každý umírá. V té době si říkáme: „Byli jsme dost dobří?“ Doufáme, že ano, především když se poměříme s tou nepříjemnou sousedkou odvedle, která přece je na lidi tak zlá. Nicméně, máme tady díky tomuhle příkladu dobrou otázku: Jak dobrý je dost dobrý? Kde je hranice? Kdo určil pravidla? Třeba si říkáš: „Kdo to rozhodne?“ Bůh? No, pokud je to on, tak by mohl dát trochu jasnější systém, abychom chápali, jak to funguje a kdy jsme dostatečně dobrými. Samozřejmě, různá náboženství nám dávají odpovědi, ale stejně nevíš, jestli jsi dostatečně dobrý. Jinými slovy, jestli Bůh tvou úroveň dobroty oceňuje a uznává. Proč jsme si tak nejistí? Protože nám tady nikdo nemůže říct, kdy už je našemu snažení dost. To ale nezní jako odpověď dobrého Boha, že?

Proč vůbec v tuhle utkvělou představu věříme? Věříme tomu, protože se nám to zdá fér. Podle nás si zkrátka dobří lidé zaslouží dobré věci a špatní lidé zaslouží špatné věci. Chováme se tak k sobě navzájem (Nic ti nedám, protože jsi zlobil, versus Jsi moc hodná, takže sis to zasloužila) a očekáváme, že se takto k nám bude chovat i Bůh. Přistupujeme tedy k Bohu s otázkou, jak jen může dopustit, že se dějí špatné věci dobrým lidem. Jednou jsem měl na toto téma zajímavý rozhovor s jistou paní. Začala s tím, že dobrým lidem by se mělo dařit dobře a zlí lidé by měli být potrestáni. Naprosto jsem s ní souhlasil, že by si zlí lidé měli zasloužit přísný trest. Tahle představa mi vůbec nevadila, naopak. Jenže, pak jsme se pustili do detailů, kde to začalo trochu drhnout. Shodli jsme se, že vražda je zlá v každém případě a zaslouží si trest. Dohodli jsme se s paní také na tom, že by Bůh mohl vraha rovnou zabít a tím by to bylo vyřešené. Paní nadšeně souhlasila. Takový Bůh by se ji líbil. Pak jsme se ale dostali ke krádežím. Navrhl jsem, abychom pro čistotu a jednoduchost řešení nechali stejný trest: okamžitou smrt. Paní trochu váhala, ale jsouc si jistá, že nikdy nic vědomě neukradla (nějaké zapomenuté věci se nepočítají, že), nakonec souhlasila s tím, že by Bůh mohl potrestat i zloděje (hlavně ty velké, tuneláře, korupčníky a podobně – PS. Minulý týden v novinách psali, že zatímco lidé odsuzují korupci, loni u lékaře dalo úplatek 15% Čechů a úředníkům dalo úplatek 13% Čechů, aby dostali potřebné povolení nebo licenci, například na stavebním úřadě). Paní určitě nechtěla pozabíjet třetinu Čechů, kteří dali úplatek, ale myslím si, že si rozumíme. Když jsme přišli v našem rozhovoru na lhaní, paní už se zabíjením zlých lidí zcela přestala. Nazlobeně mi řekla, že lež přece může být i dobrá a laskavá, i když nedokázala popsat, kdo má rozhodnout, která lež je dobrá a která je ta zlá. Nakonec to totiž dopadne tak, že chceme, aby Bůh znásilnil naši svobodnou vůli pouze když někdo chce udělat něco zlého a jinak nás nechal na pokoji; a aby zasáhl pouze v případě, že někdo dělá něco špatného nám, ne když děláme něco my. 

Věříme tomu, protože to souhlasí s názorem, že Bůh je dobrý. Dobrý Bůh na dobrém místě je ideální místo pro dobré lidi. Problém s dobrým Bohem je nasnadě. Někdy si říkáme, že „všechna náboženství jsou vlastně stejná“. Na první pohled možná, ale podíváš-li se podrobněji na to, co učí a praktikují různá hnutí, uvidíš obrovské rozdíly. Všichni nemohou mít pravdu, že? V posledních letech se nám například roztrhl pytel s islámskými teroristy, kteří se snaží dostat do nebe tím, že vybuchují i s oběťmi okolo sebe. Je jejich Bůh dobrý? Oni si myslí, že ano. Je náš Bůh dobrý? My si myslíme, že ano. Ale podle našich standardů „dobrého“ by přece žádní teroristé neexistovali. Jakou ale máme alternativu? Jestli se ale pleteme a tento názor pravdivý není, jakou máme alternativu? Že by špatní lidé šli do nebe? Nemožné! Vždyť všechny náboženství a filozofie ukazují, že dobří se tam dostanou. Přece se nemohou všichni experti plést! 

Jestliže dobří lidé jdou do nebe, pak potřebujeme jasnou definici, co je dobré. Jestli Bůh dovoluje dobrým lidem se do nebe dostat a zároveň nám žádný jasný a všemi přijatelný seznam neposkytl, pak jak dobrý Bůh to asi je?! Šli byste do zkoušky ve škole nebo na závod bez jasných, předem daných, pravidel? Možná si říkáš, že všichni máme všichni nějaké instinkty toho, co je dobré nebo špatné. To je pravda. Všichni máme svědomí, které nám říká, že bychom neměli zabíjet, krást a lhát. Jenže svědomí je zajímavé. Pokud by nám skutečně vždy jasně ukázalo dobré od špatného, pak bychom nepotřebovali náboženství, zákony ani společenská pravidla. Jenže, naše standardy se hodně rozcházejí. Je velmi těžké najít alespoň dva lidi, natož dvě kultury, kteří by se shodli na tom, jak dobrý je dost dobrý. A hlavně: Naše vlastní přesvědčení o tom, co je dobré a špatné se po čase a různých zkušenostech mění. Měníme se a spolu s námi se mění naše hodnoty, etika a morálka. Koneckonců, jak bychom to vyřešili s tím, že splníme měřítka „dobroty“ třeba na 70%. Dostaneme se do nebe? A proč ne na 60%? A co 80%?

Možná tě právě teď napadlo: Vždyť vy křesťané máte přece Desatero! To je ten seznam, o kterém jsi mluvil. Opravdu? Desatero je seznam pravidel, které Mojžíš dostal od Boha na hoře a je popsán v knize Exodus. Žel, nikde se v jeho souvislosti nemluví o věčném životě a nebi. Ve skutečnosti obsahuje Mojžíšův zákon desítky dalších přikázání a pravidel, které z větší části dnes už vůbec nedodržujeme. Smyslem těchto zákonů bylo dát Izraeli sociální a občanský rámec pro Izraelský národ, což byli právě vysvobození otroci. Koneckonců, ani Bůh nečekal, že to Izraelci budou dodržovat na 100% a proto určil celý systém obětí, který měl vést k přikrytí hříchu. Pokud se díváš na desatero, abys našel seznam pravidel, jak se dostat do nebe, pak je standard příliš vysoko a ty na něho nedosáhneš. Apoštol Pavel dokonce o lidech, kteří se snažili zákon dodržet, napsal toto: Římanům 3:23 Všichni zhřešili a postrádají Boží slávu. 3:10 Není spravedlivého, není ani jednoho. 6:23 Mzdou hříchu je smrt. A co Ježíš? Neučil to snad on? Ježíš Kristus učil, že dobří lidé se do nebe nedostanou. Ježíš učil, že lidé nedostanou, co si zaslouží, ale co si nezaslouží. Největší problémy měl s farizei, kteří se snažili právě všechno dodržet. Hlavní problém s Kristem měli farizeové s tím, že odpouštěl hříchy. Jak můžeš odpouštět hříchy, když nejsi účastníkem sporu? Ježíš dokonce ztížil Desatero a další pravidla. Pokud si tedy myslíš, že Kristus by do nebe vzal dobré lidi, vyhýbej se jeho učení, jak jenom můžeš. A co hůř. Ježíš dokonce řekl, že špatný člověk se dostane do nebe (ano, onen zločinec na kříži). Copak Ježíš neví nic o spravedlnosti?

Takže si to na závěr shrneme: Nevíme, co přesně je „dobré“. Morální kompasy našeho svědomí nejsou dostatečné. Nemáme od Boha žádné vodítka a měřítka určit jak na tom jsme. Je těžké spojit dobrého Boha s takovou nespravedlností. Bible nám nedává směr, jak dobrý je dost dobrý. Ježíš tvrdil, že nejzbožnější lidé jeho doby nebyli dost dobří a že je předbíhají jiní. Tak jakou mále alternativu? Kdo se do nebe dostane? Jsem rád, že ses zeptal, protože o tom si budeme povídat příští týden.