Pseudospasitel: Ještě lepší než dobrý

Minulý týden jsem začal novou sérii, která má za cíl ukázat, že pokud se chceme dostat k Bohu, nebo pokud se chceme dostat do nebe, nestačí se jen snažit být dobrým člověkem. Tohle je totiž velmi často sdílená představa lidí věřících i nevěřících (zhruba polovina nevěřících totiž také věří na posmrtný život nebo osud či princip karmy/odplaty). Představa zní zhruba takto: Pokud existuje Bůh, pak je to dobrý Bůh, který žije na dobrém místě, které připravil pro dobré lidi. Tohoto Boha známe pod různými jmény a je za každým hlavním náboženstvím. Proto všechny hlavní náboženství ukazují cestu k Bohu, tedy do nebe. Kritérium jak se tam dostat, je být dobrým (tedy konat dobro). Každé náboženství má svou definici dobrého, ale mají společné to, že identifikují věci, které lidi dělat musí nebo nesmí pro to, aby si zajistili s Bohem to správné místo. Jenomže, jak jsme si ukázali minulý týden, tahle logika neobstojí. Nedokážeme totiž zjistit, jak dobrý je dost dobrý, nebo kdy budeme tak dobří, že nás Bůh přijme. Jasně, zdá se to fér, že si dobří lidé zaslouží dobré věci a špatní lidé zaslouží špatné věci. Problém však je, že si myslíme, že my jsme ti dobří a proto si zasloužíme dobré zacházení. Pokud ovšem děláme něco špatně, chceme shovívavost. Nakonec to totiž dopadne tak, že chceme, aby Bůh znásilnil naši svobodnou vůli pouze když někdo chce udělat něco zlého a jinak nás nechal na pokoji; a aby zasáhl pouze v případě, že někdo dělá něco špatného nám, ne když děláme něco my. Jenže, co když jsme všichni v něčem selhali? Existuje pro nás naděje? Dovol mi hned na začátek říct, že ano, a že je to naděje, která je ještě lepší než dobrá. Abychom se totiž dostali k Bohu, abychom se dostali do nebe, abychom zakusili nový start, potřebujeme něco víc, než být jen dobrými. Být dobrým prostě nestačí. Proč? Protože nevíme, co přesně je „dobré“. Morální kompasy našeho svědomí nejsou dostatečné. Nemáme od Boha žádné vodítka a měřítka určit jak na tom jsme. Ježíš dokonce tvrdil, že nejzbožnější lidé jeho doby nebyli dost dobří a že je předbíhají jiní. Tak jakou máme alternativu?

Alternativa zní: Ne dobří lidé, ale lidé, kterým bylo odpuštěno, se dostanou do nebe. Protože křesťanství tvrdí, že zná alternativu teorie, že se dobří lidé dostanou do nebe, podíváme se nejdříve velmi rychle na to, o čem křesťanství je. Není o tom, dělat z lidí lepší lidi, i když je jasné, že pokud někdo se s vírou setkal opravdově, stane se lepším člověkem. Křesťanství je o Ježíši Kristu, který se prohlašoval za Mesiáše, Božího Syna, který přišel aby obětoval svůj život jako výkupné za lidský hřích. Takto o sobě Kristus sám mluvil. Buď tedy mluvil pravdu nebo lhal. A jeho učedníci, kteří to zapsali, si buď vymýšleli nebo mluvili pravdu. Neradi to slyšíme. Téměř všechna náboženství na světě Ježíše považují za někoho speciálního a hodnotného, ale přitom odmítají jeho tvrzení o výlučnosti. Což je zvláštní. Většinou si neceníme lidí, kteří o sobě prohlašují věci, o kterých jsme přesvědčeni že jsou přeháněním. Vlastně máme jen pár možností: Ježíš o sobě lhal. Přestože je jasné, že nevěříme-li jeho tvrzením, musí být lhář, lidé obvykle toto neříkají. Proč? Možná proto, že i nevěřící se na Ježíše dívají jako na morální autoritu. Ježíš byl blázen. Anebo Ježíš byl Syn Boží, který přišel odejmout hříchy světa. Jestliže ale Ježíš lhal, a učedníci si vymysleli vzkříšení, proč byli všichni ochotní za to zemřít? Nikdo přece dobrovolně neumírá za vědomou lež. Učedníci však neumírali za svou víru, oni umírali za to, co viděli. Křesťanství tedy stojí na posledním argumentu: Ježíš byl Synem Božím, Božím Beránkem, který snímá hříchy světa. Hřích totiž vyžaduje trest. Všichni jsme se jim provinili. A odpuštění stojí všechno. Jenže opravdově odpouštět všechny hříchy (i ty, které se nás netýkají) může pouze Bůh.

Nikde to nejde vidět lépe, než v příběhu popisovaném v nejstarším evangeliu Marka 2:1-5: Po několika dnech opět přišel do Kafarnaum. Když se proslechlo, že je doma, shromáždilo se takové množství lidí, že už se nevešli ani ke dveřím. Zatímco k nim promlouval Slovo, přišli k němu čtyři muži a nesli ochrnutého. Kvůli davu ho ale k němu nemohli přinést, a tak odkryli střechu nad místem, kde byl, probořili ji a nosítka s tím ochrnutým spustili dolů. Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny." Dramatický příběh, kdy je přece jasné, co ten člověk potřebuje, chce přece to „kouzlo“, potřebuje zázrak, chce být zdravý. Ale Ježíš ví něco, co tento muž neví, že totiž má mnohem větší problém než je jeho nemoc. Ale hřích nejsou jen špatné věci, v pravém smyslu slova je to ignorování Boha, který nás stvořil. Hřích znamená vyjádření touhy po nezávislosti, nejlépe popsaném slovy: Budu si žít, jak já sám chci! Tohle je věc, kterou Ježíš považuje za největší problém člověka. Ježíš tomuto muži vlastně říká: „Chceš, abych tě uzdravil, ale nejdeš dost hluboko. Podcenil jsi hloubku tužeb svého srdce. Myslíš si, že když tě uzdravím, už nebudeš nikdy chtít nic víc, ale ve skutečnosti, až euforie opadne, zapomeneš na mě a na své uzdravení, začneš ho považovat za samozřejmost a nakonec budeš podobně nešťastný, jako jsi teď.“

V Plavbě Jitřního poutníka z cyklu Letopisů Narnie, možná si pamatujete na scénu, kdy se mladý kluk Eustác, dostane na ostrov, kde narazí na jeskyni plnou zlata. Raduje se, že je boháč, a že teď teprve všem ukáže, zač je toho loket. Co je netuší, je to, že tato hromada bohatství je dračí zlato, a když si ho někdo vezme, stane se drakem. Eustác usne, a když se probudí, je z něj velký a ošklivý drak. C.S.Lewis píše: Jak spal na dračím pokladu s chtivými dračími myšlenkami v srdci, proměnil se v draka sám. Nemůže se vrátit na loď, jeho život propadá zoufalství. Pak se ale objeví lev Aslan, hrdina Narnie, který jej přivede ke studni čisté vody a řekne Eustácovi, aby se svlékl a skočil do vody. Eustác pochopí, že může dračí kůži sundat, a tak začne ze sebe strhávat šupiny. Skutečně to jde, ale po sloupnutí kůže draka s hrůzou zjistí, že pod ní má další dračí kůži. Zkusí to znovu, ale narazí jen na další vrstvu. Aslan mu nakonec řekne: „Budeš se muset nechat svléknout ode mne.“ Jinými slovy, budeš mě muset nechat zajít do větší hloubky. Eustác později vypráví: Když do mě poprvé zaťal drápy, myslel jsem, že mi je rovnou vrazil do srdce. A jak začal trhat kůži dolů, bolelo to víc než všecko, co jsem kdy v životě zažil. Vydržel jsem to jen kvůli té radosti, jakou člověk měl, když cítil, že to jde dolů. …Pak mě chytil a hodil do vody. Pálilo to, jak nevím co, ale jenom chviličku… Zase jsem se proměnil v kluka.

Myslíme si, že se zachráníme sami. A tak strháváme svou kůži, své zvyky, a své hříchy. Ale vždycky když sundáme jednu vrstvu, objeví se pod ní další dračí šupiny. Nejsme schopni se jich zbavit sami. Potřebujeme jít do mnohem větší hloubky, přímo k našemu srdci. Jenže to sami nezvládneme, potřebujeme někoho, kdo ví, co je až na dně našeho srdce. Potřebujeme někoho, kdo se nenechá ošálit našimi hezkými tužbami a krásnými modlitbami. Potřebujeme někoho, kdo nás zná a kdo vyřeší nejhlubší problémy, o kterých nevíme pořádně ani sami. Víte, touha být slavným a bohatým není zlá. A určitě, zcela rozhodně není zlá ani touha být zdravý! Vždyť zdravíčko si vzájemně přejeme všichni. Jenže problém je to, když si myslíme, že naplněné tužby nás zachrání a dají nám životní štěstí, po kterém tolik toužíme, a které nás vnitřně uzdraví z mezer našeho srdce. Jenže tuto mezeru může naplnit jen Bůh, my to však nevíme. Marek 2:6-8 Byli tu ale někteří ze znalců Písma. Seděli tam a v srdcích si říkali: "Jak to mluví? To je rouhání! Kdo může odpouštět hříchy než samotný Bůh?" Ježíš v duchu ihned poznal, co si pro sebe říkají… Je jasné, v čem je problém. Ježíš se právě postavil do situace, kdy hříchy jiných bere osobně a osobně je také odpouští. Když Ježíš pohlédne na chromého a odpustí mu hříchy, říká tím vlastně, že tento muž zhřešil proti němu, což dává smysl jen a jen v případě, že Ježíš je jeho Stvořitel. Takže, ano, náboženští vůdcové situaci pochopili zcela správně. Jen Bůh může odpouštět hříchy, a pokud Ježíš na sebe toto privilegium vztahuje, pak se označuje za mnohem více než učitele, za mnohem více než rabína, za mnohem více než kouzelníka nebo divotvůrce. Ježíš se skutečně právě prohlásil za Boha. A pak pokládá Ježíš velmi těžkou otázku: Marek 2:8 …zeptal se jich: "Jak to přemýšlíte? Co je snadnější? Říci ochrnutému: `Tvé hříchy jsou odpuštěny,´ anebo: `Vstaň, vezmi si lehátko a choď?´ Ale abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy" - tehdy pověděl ochrnutému - "říkám ti, vstaň, vezmi si lehátko a jdi domů." On hned vstal, přede všemi vzal své lehátko a odešel. Všichni byli ohromeni a oslavovali Boha: "Nic takového jsme nikdy neviděli!" Ježíš vlastně říká: Přátelé, odpustit hříchy bude mnohem, mnohem těžší, než si dokážete představit. Prohlásit „vezmi si své lehátko a choď“ umí říct kdejaký šarlatán, ale jen Spasitel světa může člověku říct: „Všechny tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Ježíš se začne odhalovat ne jako další prorok či učitel a náboženský vůdce, ale jako Spasitel. Jako Bůh, který se stal člověkem a za lidi byl ochotný zemřít.

Možná si ovšem říkáš, že jsi dobrý, a Spasitele nepotřebuješ, protože dobří lidé se přece dostanou do nebe. Co když ale nejsi dobrý dostatečně? Poslyš, křesťanství učí, že dobří lidé se do nebe nedostanou. Nejsme totiž dost dobří. Křesťanství ukazuje, že potřebujeme Spasitele. Opravdového Spasitele. Hned ale vyvstává otázka: Jak to může být fér prohlašovat, že pouze my máme pravdu? Že pouze Kristus je někdo, kdo dokázal zaplatit na hřích lidí? Většina náboženství a filozofii vytvořila seznam, který musíš dodržet, aby bylo s tebou zacházeno férově. Křesťanství je ale jiné. Hlavní hodnota tam není férovost, ale odpuštění. Křesťanství je založeno na předpokladu, že Bůh odložil férovost (co si zasloužíme nebo nezasloužíme) a místo toho si vybral milost. Co kdyby nám Bůh skutečně dával to, co si zasloužíme? Já vlastně nechci, aby byl Bůh ke mně férový. Jsem rád, že mi Bible nabízí víc než spravedlnost: milost. Podívej, křesťanství nabízí (1) Přístup všem, (2) Se všemi je zacházeno stejným způsobem, (3) Všichni zvládnou přijmout toto odpuštění. Totiž, chce to jedinou věc: uvěřit ve Spasitele. Jasně, Ježíš má moc uzdravit, Ježíš má moc ti požehnat, Ježíš má moc tě nasměrovat. Ale Ježíš také ví, že to všechno nejde dost do hloubky. On chce sundat tvou dračí kůži, on se chce zarýt až ke tvému srdci. On nechce jen splnit tvá přání, on chce odstranit hřích, který zotročuje a pokřivuje i krásné touhy. Stručně řečeno, potřebujeme odpuštění. To je jediný opravdový lék na naši nespokojenost, na náš vnitřní hlad a na naše strádání po smyslu. Ježíš totiž chce jít do hloubky a chce se stát tvým pravým Spasitelem.