Házení mincí, hádání z kávové sedliny a jiné kreativní způsoby, jak poznat Boží vůli

V Elementu jsme dokončili sérii Házení mincí, hádání z kávové sedliny a jiné kreativní způsoby, jak poznat Boží vůli, ve které jsme mluvili o touze znát či dokonce ovlivnit budoucnost, kterou má zřejmě každý člověk, věřící i nevěřící, emocionálně i intelektuálně laděný, lišíme se jen ve způsobu, jak ji ventilujeme a kde hledáme svůj zdroj. Série obsahovala pět přednášek (po kliknutí na název se Vám zobrazí přepis přednášky do blogu), ve kterých jsme si zodpověděli na pět klíčových otázek, které si musíš zodpovědět, pokud chceš najít Boží vůli:

1. Mít tak Boha v kapse (Otázka: Bojím se ztráty kontroly?)

2. Správný směr (Otázka: Jaký příběh o sobě chci vyprávět?)

3. Odvaha důvěřovat (Otázka: Jsem připraven naslouchat?)

4. Dokonalá otázka (Otázka: Je to opravdu moudré?)

5. Touha po smyslu (Otázka: Jsem k sobě opravdu upřímný?)

Všechny přednášky si také můžete poslechnout na našich podcastech nebo na iTunes.

Sérií nás provázelo toto Title Package video (děkuji Radkovi Ćmielovi za jeho výrobu).

Nadcházející neděli 24.11. pak začínáme od 10:00 zcela novou sérii nazvanou Země uprostřed. Přednášet bude Dita Targoszová. Věřím, že se vám bude také moc líbit.

Touha po smyslu

Touhu znát či dokonce ovlivnit budoucnost má zřejmě každý člověk, věřící i nevěřící, emocionálně i intelektuálně laděný, lišíme se jen ve způsobu, jak ji ventilujeme a kde hledáme svůj zdroj. Pokud Bůh je reálný (a jako křesťané v to věříme), pak k nám také mluví a my se můžeme připravit na to, abychom slyšeli jeho hlas. Jeho hlas dokonce slyší každý, kdo jej hledá, ať už je věřícím nebo ne – a to někdy dost nečekaně. Na druhou stranu Bůh mluví kdy chce a jak chce, a my jej nemůžeme přinutit mluvit k nám právě teď způsobem, který vyžadujeme. A to naše starostí spíše násobí. Někdy se totiž zdá, že Bůh mlčí a neříká nic, a my se musíme pro něco rozhodnout, jenže se rozhodnutí bojíme, protože se bojíme chybovat. Koneckonců, čím jsme starší, tím máme více příběhů o tom, jak nám něco nevyšlo nebo jsme se někde spálili, a tak díky těmto minulým zkušenostem hrajeme na strunu opatrnosti a chceme si to tzv. posichrovat. Bojíme se, že když se pro něco rozhodneme, přijdeme o jiné možnosti, protože skutečně mnoho rozhodnutí se v našem životě vzájemně ruší – jsou protiklady. Strach z této fiktivní ztráty může být docela paralyzující. A pak tu je ještě jeden praktický rozměr, proč je tak těžké se rozhodnout: žijeme v době příliš mnoha možností. Odborníci dokazují, že mnoho možností voleb může být rovněž paralyzující. V jistém smyslu je jednodušší žít ve vězení například komunismu bez možnosti výběru – zbavuje nás to zodpovědnosti. Svobodu opravdu žijí zodpovědní jedinci. Jiní se rádi nechají znovu zotročit. V knize Paradox of Choice popsal Barry Schwartz svou cestu do obyčejného obchoďáku, kde našel 285 druhů sladkostí, 13 sportovních drinků, 65 limonád, 85 džusů, 15 balených vod, 40 zubních past, 150 rtěnek, 360 šampónů, 275 cereálií, 64 druhů kečupů a BBQ omáček. Podobně se mladý člověk musí rozhodnout mezi konfliktními zájmy: vydělávat peníze nebo měnit svět, rozvíjet mysl nebo kreativitu, zaměřit se na kariéru nebo na budování rodiny, usadit se nebo cestovat, začít pravidelnou práci nebo dále studovat, žít ve městě nebo na vesnici. Je toho moc, a když pak stárneme, pocit ztráty, co jsme nestihli se strachem z další chyby paralyzuje.

Není tedy divu, že hledáme vodítka, tajné recepty, zhmotňujeme sny, snažíme se o všechny cíle najednou, a tápeme. Není divu, že hledáme, jak poznat budoucnost a naklonit si ji na svou stranu. Protože váháme dělat rozhodnutí, hledáme vodítka i na nesprávných místech, zejména u lidové magie, která někdy funguje: ale nakonec nás zklame. Naneštěstí má taková magie někdy i křesťanský hábit. Možná si říkáte, proč o lidové magii tolik mluvím. Rád vám to vysvětlím. Pro připomenutí, lidová magie měla tradičně za cíl pomoci rituálu nebo zaříkání si naklonit nadpřirozené síly na svou stranu ke svému prospěchu (požehnání) nebo ke škodě někoho jiného (prokletí), a u hledání budoucnosti měla za cíl přinutit tyto nadpřirozené síly zjevit své úmysly a plány, tedy říct nám, co máme a nemáme udělat. Lidová magie má mnoho forem, některé z nich jsou dost (na povrchu) legrační, ale skrývají něco hlubšího uvnitř. Věděli jste například, že si můžete vypěstovat vlastního Ježíše, který plní přání, a díky kterému už vůbec nebudete muset chodit do kostela? Alespoň tohle slibuje tento dárek. Koneckonců, tenhle „Ježíš“ slibuje, že bude vždy pro tebe, odpustí ti, jeho láska je nekonečná, nikdy tě nebude soudit, bude tě bezmezně milovat, a s rostoucím „Ježíšem“ klesnou tvé hříchy! Kdo by takového Ježíše nechtěl, že? Pokud jsi dnes tady a nejsi věřícím v Ježíše, existuje i východní varianta: Vypěstuj si svého Buddhu, který bude meditovat místo tebe, což se hodí, protože už nebudeš mít žádné utrpení a půst, jen buď šťastný a vnímej, co je. Asi není divu, že oba dárky vyrábí „Diabolical Gift“, tedy ďábelské dárky. Velmi příznačné, že?

Jenže, v tomto ohledu spadají snahy přinutit Boha mluvit pomoci nějakého rituálu také do lidové magie. Spadá tam i neustálý strach jistých pověrčivých věřících z toho, že je někdo prokleje nebo naopak touha najít zdroj požehnání. Je totiž až příliš jednoduché zapomenout na to, že Bůh je osoba a začít nad ním přemýšlet jako o síle, principu nebo povinnosti, prostě o něčem neosobním a abstraktním, co naplní náš život, ale nemá tvář. Bůh však má tvář. Je to tvář Ježíše Krista. Bůh je opravdovou osobou, která mluví a jedná, ne souborem morálních pravidel. 

Byli jsme vykoupení abychom sloužili osobě, ne principu. Jsme povolání potěšovat osobu, ne předvádět službu. Je jednoduché milovat principy a službu a přitom vypadnout z lásky k osobě. Kdykoliv jsme tedy v pokušení nemilovat Boha, ale přitom používat jeho slovo pro to, abychom byli úspěšnější, dostáváme se na půdu magie. Kdykoliv čteme Bibli, abychom si splnili náboženskou povinnost a uchlácholili Boha, a pak si jdeme do svého reálného života a děláme si, co chceme, dostáváme se na půdu magie. Kdykoliv děláme nějaký náboženský úkon (ano, včetně chození do církve) bez vztahu s Bohem nebo touhou jej poznat, hrajeme si s magii: přitahování nadpřirozených sil k našemu prospěchu. Proto také Bůh magii tak nenávidí: je to prázdná náhražka vztahu. Je to zdání zbožnosti bez skutečného obsahu. Je to víra bez někoho, v koho je moudré vložit svou důvěru. Proto hledání Boha vždy vyplývá ze vztahu, který s Bohem máme. Vztah je důležitější, poznání budoucnosti, požehnání a zaslíbení, jsou druhotné.

Nakonec si musíme totiž odpovědět na otázku, co doopravdy v životě chceme. Nebo ještě jinak, pokud jsme věřícími lidmi v Ježíše, budeme si muset velmi upřímně odpovědět na otázku, proč Ježíše následujeme. Je to jeho požehnání, co je naší motivací? Co si vlastně od Ježíše a našeho následování slibujeme? Pro připomenutí, řekli jsme si, že se každý týden díváme na jednu klíčovou otázku, kterou si prostě musíme vyřešit. První byla: Bojím se ztráty kontroly? Druhá zněla: Jaký příběh o sobě chci vyprávět? Třetí otázka: Jsem připraven naslouchat? Minulý týden jsme se zeptali: Je to opravdu moudré? Ptali jsme se, jak by vypadalo tvé rozhodování, kdyby ses na každé rozhodovací křižovatce zeptal sám sebe: Ve světle mých minulých zkušeností, je moudré to udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů, je moudré to udělat? Nakonec, jsme soubor na sebe navazujících rozhodnutí. Dnes se podíváme na poslední otázku, která zní: Jsem k sobě opravdu upřímný?

Všichni jsme experty ve vytváření sebeklamu. Trávíme hodně času a energie vytvářením legend o tom, proč děláme to, co děláme a neděláme to, co neděláme. Říká se tomu racionalizace. V jádru se jedná o vědomé a podvědomé mixování pravdy a lži, abychom se mohli vymluvit, proč některé věci děláme a některé neděláme. Dokážeme si racionálně vysvětlit i každý hřích, který děláme, i každé hloupé rozhodnutí. Na víc, tak dlouho to opakujeme, že nakonec tomu sami uvěříme. Snažíme se sami sobě vysvětlit, že to, co děláme, tak činíme proto, že si to zasloužíme nebo protože nás někdo zranil, nebo protože jsme slabí. Pokud se ale chceme v životě někam opravdu pohnout, musíme se zamyslet a říct pravdu sám sobě, proč jsem v situaci v jaké jsem a dělám, co chci. Proč to dělám, opravdu? Platí to v jakékoliv oblasti. Jakmile začneme být upřímní sami k sobě, oslabíme moc lži. Jakmile začneme říkat: Pravý důvod, proč... je..., začneme oslabovat sílu sebeklamu, který jsme okolo sebe vytvořili. 

Problém se sebeklamem je extrémně důležitý v situaci, kdy si máme odpovědět, proč vlastně doopravdy následujeme Ježíše! Samozřejmě, mnoho lidí řekne, že jsou za ním, protože je to Bůh, který odpustil jejich hříchy, ale zároveň mnozí z nich doufají, že jim Ježíš slibuje klidný a spokojený život. Jak to vím? Protože jako pastor neustále pracují s lidmi, kteří „vyvádějí“ (jsou naštvaní, smutní nebo zmatení) ze situace, kdy jejich modlitby vyslyšené nejsou, nebe se zdá zavřené (mlčící), a dějí se jim těžké věci. Není to snad jeden z důvodů, proč hledáme Boží vůli? Očekáváme ze života naplnění. Jako prostředek k naplnění má sloužit víra. Jenže víra v Ježíše není zárukou, že věci půjdou vždy skvěle nebo podle našich přání, že? Pokud mi nevěříte, otevřte si Židům 11. kapitolu, která bývá nazvána Síní slávy věřících. Když se však podíváš hned na první tři zmíněné hrdiny, dozvíš se, že Ábel měl víru a zemřel, Enoch měl víru a nezemřel, a Noe měl víru, a zemřeli všichni ostatní.

Jak patrno, samotná víra ještě nezaručovala jistou a předvídatelnou budoucnost. Boží cesta pro Ábela, Enocha a Noeho byla různá. Hledáme tedy cestu pro sebe, ale jako křesťané nevíme, kde se obrátit nejdříve. Celkově můžeme říct, že křesťané se zaměřují na dva možné směry hledání smyslu: Biblicismus, kdy se snaží uplatnit zákony a morálku Bible do té míry, že z knihy dělají Boha samotného. Jakékoliv zpochybnění obvyklého chápaní Bible je považováno za zpochybnění Boha – z toho pramení různé teologické bitvy. Druhým směrem je fixace na zážitky, kdy všechno musíš prožít a zažít, prostě žiješ z Ducha a stavíš se do opozice proti vládě rozumu. Problém s biblicismem je prostý: Pokud chceš, dokážeš si z Bible obhájit prakticky cokoliv, co chceš. Což vede k podivným teologiím a učením, které se zdají být naprosto správné z hlediska Písma, ale jsou na hony vzdálené Ježíšovu základnímu poselství a chování. Problém s fixací na zkušenosti je také prostý: Pokud chceš, dokážeš si pomoci nějakého pocitu a zkušenosti obhájit a zracionalizovat jakýkoliv hřích a směr, kterým se chceš vydat. A to je problém oné racionalizace. Zdá se, že Ježíš souhlasí, když saduceům řekl na jednu jejich otázku (Matouš 22:29): Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc. Bloudíte, protože neznáte Písma ani Boží moc. Jinými slovy, Ježíš ukazuje, že když budeme padat na jedné straně do biblicismu a na druhé straně do fixace na zážitky, nakonec začneme bloudit ve směru, kterým kráčíme, protože nejsme k sobě dostatečně upřímní. To je znovu naše poslední otázka: Jsem k sobě opravdu upřímný?

Kde tedy může křesťan najít opravdový smysl své cesty? Pavel píše v 1. Korintským 1:22-23 zajímavou pasáž: Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství. Většinou jsem to slyšel citované do tohoto bodu, jakoby Kristus stál v protikladu k hledání moudrosti a znamení. Ale Pavel pokračuje a označuje Krista jako moudrost pro Řeky a znamení pro Židy. 24 ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. V Kristu se schází jak opravdové porozumění Bible, tak i všechny duchovní zážitky. Všechny ukazují ke Kristu a Krista oslaví. Jinými slovy, hledání Boží vůle se musí spojit do vyvýšení Krista. Protože, přesně pro tento účel máme jak Bibli, tak duchovní zážitky. Copak Ježíš sám neřekl: Zkoumáte Písma, ale ty svědčí o mně? Copak na cestě do Emauz neukazoval dvěma učedníkům všechno, co se na něho vztahovalo z Písma? Copak neříká Ježíš sám, že ho Duch svatý vždy oslaví? 

Nakonec, Pavel píše Koloským 1:9-12: Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle. Poznávání Boží vůle nakonec vždy má vyústit ve větším poznání Boha, větším posilněním v něm, větší trpělivostí v životě a větší vděčností. 

Když hledáš Boží vůli, jsou to výsledky, ke kterým tě tvé zážitky a tvé stadium Bible vede? Jsou to kvality, po kterých toužíš? Nebo, co vlastně hledáš, opravdu? Jsi k sobě opravdu upřímný? Jsi upřímný ohledně hledání Boží vůle a své budoucnosti?

Dokonalá otázka

Jedna z mých oblíbených věcí, kterou děláme, když začínáme novou malou skupinu v Elementu, je sdílení příběhů na prvním setkání. Když si vyprávíme své příběhy, zjišťujeme, jak moc je v našich životech ovlivněno konkrétními rozhodnutími. Dá se dokonce říct, že jsme soubor na sebe navazujících rozhodnutí. Samozřejmě, jsou věci, které jsme nemohli ovlivnit: třeba zdravotní potíže nebo svůj sociální původ nebo situaci v době, kdy jsme přišli na tento svět. Ale mohli jsme ovlivnit naše postoje k těmto momentům a mohli jsme ovlivnit naše rozhodnutí, jak se zachovat v té či oné situaci. Jedno rozhodnutí vede k dalšímu a v dlouhodobé perspektivě najednou zjišťujeme, že jsme produktem dávného rozhodnutí, které jsme dokonce už zapomněli. Ve chvíli, kdy jsme se totiž rozhodovali, jsme neviděli budoucnost a nedokázali jsme odhadnout, jak moc naše právě probíhající rozhodnutí tuto budoucnost vytvaruje a ovlivní. Logicky nás pak napadá: Co kdybychom se tenkrát rozhodli jinak? Co kdybychom se hlásili na jinou školu? Co kdybychom si vzali jinou ženu? Co kdybychom zůstali v tom městě? Co kdybychom nešli na tu schůzku?

Platí to samozřejmě v dobrém i ve zlém. Je jasné, že když přemýšlíme nad zklamáním z nějakého rozhodnutí, můžeme se cítit až poraženě, ale platí to také v dobrém. Mnozí z vás se například v posledních dvou týdnech zúčastnili Global Leadership Summitu, který pro Česko a Slovensko organizujeme. Jak jsme se ale k tomu dostali? Začali jsme to organizovat proto, že mě Willow Creek oslovil. Jenže, jak se o mně dozvěděli? Oslovili mě proto, že jsem pět let v ČR a na Slovensku organizoval semináře pro pastory pod organizací EQUIP Johna Maxwella. Jenže, jak jsem se dostal k tomu? Kdysi dávno, před nějakými 12 lety, jsem dostal od někoho email, že spolupracovník Johna Maxwella bude projíždět Evropou, kde bude hledat potenciální spolupracovníky pro nějaký kurz, který chtějí spustit. Dotyčný člověk, jmenoval se Billy, měl být jeden v Praze, a email zval kohokoliv, kdo by měl chuť pomoci, aby tam přijel. Ten, kdo mi to poslal, k tomu připsal: Vím, že rád čteš Maxwella, možná budeš o to mít zájem. Když jsem to dostal, řekl jsem si: Skvělé, že budou něco dělat v Česku. Byl jsem tolik požehnaný skrze Maxwellovy knihy, že pokud budou s čímkoliv potřebovat pomoci, rád to udělám. Vzal jsem si volno a jel na ono setkání do Prahy. K mému překvapení jsem byl úplně jediný, kdo tam přijel. Potkal jsem se s Billym, a protože jsme byli jen dva, pozval jsem ho na večeři. Koupil jsem mu velkého stejka, a od té chvíle jsme byli kamarádi na život a na smrt! Díky tomu jsem se stal národním lídrem EQUIPu, díky čemuž jsem se stal národním lídrem Willow Creek, díky čemuž... Chápete. Jedno rozhodnutí, které vede k dalšímu rozhodnutí, což způsobuje další možnosti.

Když jsme děti a mladí, děláme rozhodnutí bez nějakého velkého přemýšlení, což vysvětluje některé naše životní omyly. Čím jsme ovšem starší, tím více vidíme, jak i malé rozhodnutí může zásadně ovlivnit naší budoucnost. A proto se začínáme bát dělat významné rozhodnutí jen tak. Začínáme hledat vodítka. Někdy je hledáme na nesprávných místech. Někdy svěřujeme svůj život do rukou lidové magii v pohanském nebo křesťanském rouše. Divíme se pak, proč máme ještě více problémů. A tady také vstupuje do naších životů hledání Boží vůle, pokud jsme tedy lidmi, kteří věří v Boha. Protože je jasné, že pokud Bůh je, zná všechny možnosti naších rozhodnutí, a dokonce nás k některým z nich povolává specificky. Dobrá zpráva je, že Bůh skutečně mluví různými způsoby i k nám a chce nás v životě ke své vůli nasměrovat. Jak jsme si řekli minulý týden, jeho vůle má několik rovin: (1) Svrchovanou Boží vůli, kdy Bůh udělá to, co chce, bez ohledu na to, co chceme my, (2) Morální Boží vůli, která zahrnuje jeho přikázání a pravidla, a (3) Osobní Boží vůli, což je konkrétní plán pro nás. Platí, že čím více se budeš orientovat s Boží svrchovanou vůli (čím více budeš znát jeho úmysly tak, jak je zjevuje v Bibli), a čím více budeš poddaný jeho morální vůli, tím snadnější pro tebe bude objevit Boží osobní vůli pro tvůj život. Boží svrchovaná a morální vůle jsou základem pro to, jak tě Bůh vede osobně. Bůh nám totiž nedává své vedení ke zvážení. Pokud mluví, očekává, že jeho následovníci udělají to, co jim říká. Poddání jeho známé vůli narovnává cestu k poznání jeho neznámé vůle.

Musíme mít ovšem na paměti, že hledání Boží vůle přímo vyplývá ze vztahu, který s Bohem máme. Jinými slovy, pokud se poddáme jeho cestě, a naučíme se mu důvěřovat (to je základem každého dobrého vztahu), pak on urovná naše stezky: nasměruje nás. Můžeme pak vnímat Boží hlas skrze přírodu, slyšíme ho skrze svědomí, osloví nás čtení Bible, vypěstujeme si citlivost na hlas Ducha svatého, zažijeme nadpřirozené nasměrování, a často k nám Bůh promluví skrze konkrétní lidi. Jedna z otázek, které jsem vám minule radil, abyste se ji zeptali moudrých lidí, byla: Co je podle tebe moudré? A právě moudrostí se budeme zabývat dnes. Pro připomenutí, v tomto seriálu se každý týden díváme na jednu klíčovou otázku, kterou si prostě musíme vyřešit, abychom našli Boží vůli. První byla: Bojím se ztráty kontroly? Druhá zněla: Jaký příběh o sobě chci vyprávět? Třetí otázka byla velmi prostá: Jsem připraven naslouchat? Naše dnešní má přezdívku „dokonalá otázka“ a zní: Je to opravdu moudré?

Aby bylo jasno, pokud je mi známo, nikdo do života nevstupuje s cílem si ho co nejvíce pokazit. Nikdo se nežení s cílem se prohádat k rozvodu (a přesto to vidíme kolem sebe), nikdo nejde na školu s cílem být vyhozen pro neschopnost (a přesto každý rok nám mizí pár studentů, protože to nezvládli), nikdo nezačíná podnikání s cílem zkrachovat (a přesto všichni známe lidi, kteří s dobrými úmysly skončili v byznysu bídně), nikdo nezačíná chodit s klukem s cílem co nejdříve otěhotnět (přesto je okolo nás dost svobodných matek, protože se „hrdina“ nějak rychle ztratil) nebo se nakazit pohlavně přenosnou chorobou. Nikdo neplánuje chaos a zmar ve svém životě. Je to tak? Dokonce vedeme své děti k moudrosti, a ty nám říkají stejné věci, které jsme používali jako argument vůči svým rodičům i my. Nevěří nám. Přesto je v našem životě spousta hloupých rozhodnutí, jejichž řešení nás připravuje o drahocenný čas, o nejlepší léta našeho života. Proč? Možná proto, že nás nikdo nenaučil správným rozhodnutím. Možná jsme vyrostli v prostředí, kde nám řekli: „Na to musíš přijít sám.“ Nebo naopak nám říkali co je správné a špatné, ale my jsme na to chtěli přijít sami. S tím může být potíž, že?

Přísloví 28:26 říká: Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému. To docela chápeme, ale jak můžeme žít moudře? Kde se moudrost dá sehnat nebo koupit? Proč je tak lehké dělat ve svém životě pošetilosti a dělat hloupá rozhodnutí? Proč je tak těžké se dobře rozhodnout? Proč je tak těžké poznat Boží vůli? Možná proto, že jsme se nikdy neptali nejlepší otázku svého života. Nikdo neplánuje dostat se do potíží, že ano? Problém je, že ani neplánujeme to, jak se nedostat do potíží. Místo toho se ptáme: Jak daleko je moc daleko? Jak blízko nemorálnosti se můžeme dostat aniž bychom se stali nemorálními? Jak blízko hříchu se můžeme dostat bez toho, že bychom zhřešili? Jak moc mohu porušit zákon, aniž bych ho porušil? Jak se dostat do těžkostí aniž bych je zakusil? Otázka, kterou se musíme začít ptát při našem rozhodování není zda je to dobrý nápad; který ještě není hřích; kdy to ještě je dovoleno; kdy je to legální a možné. Otázka, kterou se musíme naučit ptát zní úplně jinak. Tato otázka je založena na verši v Efezským 5:15-17: Pečlivě dbejte na to, jak žijete: nechovejte se jako hlupáci, ale jako moudří lidé. Využívejte svěřený čas, protože doba je zlá. Nežijte v nevědomosti, rozumějte Pánově vůli.

Všimněte si, že apoštol Pavel tady v těchto verších kombinuje otázku moudrosti s hledáním Boží vůle a s časem. Co když hledání Boží vůle má kromě všech těch nadpřirozených a přirozených vodítek, o kterých jsme mluvili minulý týden, také rovinu intelektuální? Jinými slovy, že se snažíme porozumět Boží vůli. A co když nás vlastně Pavel nabádá, abychom jen nečekali na to, co nám Bůh řekne, ale místo toho žili moudře v poznání, kterému jsme schopni porozumět sami už teď? Jak ovšem zjistíme, co Bůh chce teď? Na jiném místě Pavel píše v Římanům 12:2: Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé. Pavel tady jednoduše říká, že svět nás bude formovat v naší mysli, ale my se můžeme rozhodnout do naší mysli vložit nová data, a tato nová data nás promění. Díky nim poznáš, kdo jsi a co potřebuješ, a kdo je Bůh, a co může a chce ve tvém životě udělat. To je počátek moudrosti. Tato nová data promění tvou mysl. Proměněná mysl povede ke změně tvého života. Povede k moudrosti. Abychom tedy mohli pochopit, co po nás Bůh chce, musíme mít změněnou mysl. Proč? Protože jinak náš tlak okolního světa přinutí dělat věci, kterých budeme později litovat. Tak abychom mohli zkoumat Boží vůli, která je dobrá, přijatelná a dokonalá, potřebujeme se naučit klást si nejlepší otázku našeho života, o které Pavel mluví tak jasně: Je to moudré?

Nejlepší otázka našeho života v mezičase hledání Boží vůle, když využíváme svěřený čas, tedy zní: Je to opravdu moudré? Otázka vypadá prostě, ale nenech se zmýlit. Ve skutečnosti je to mnohem těžší otázka než ty ostatní. Když se totiž rozhodujeme, máme tendenci se ptát na to, co je přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Když se ptáme na tyto otázky, chceme vytvořit systém, pokud možno černobílý systém, podle kterého se dá žít, ale který nakonec povede k náboženskosti nebo zákonictví. Jenže mnoho otázek nejsou morální nebo etické otázky, kde se dá uplatnit jasné ano a ne. Mnoho otázek je ve formě možného. A právě v těchto oblastech, kam patří mnoho z našeho běžného rozhodování, potřebujeme v mezičase hledání Boží vůle proměnit svou mysl jeho hodnotami, poznat jej osobně, a snažit se využít svěřený čas pomocí snahy žít moudře.

Otázku moudrosti si navíc můžeme položit v kontextu naší minulosti, současnosti i budoucnosti. Jinými slovy, jak by vypadalo tvé rozhodování, kdyby ses na každé rozhodovací křižovatce zeptal sám sebe: Ve světle mých minulých zkušeností, je moudré to udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů, je moudré to udělat? Nezapomeň, nakonec jsme soubor na sebe navazujících rozhodnutí. Budoucnost začala už dnes, je tedy moudré udělat to, co mám na mysli, že chci udělat?

Odvaha důvěřovat

Touha znát budoucnost není nikdy zcela a plně uspokojena. Přece jenom budoucnost s sebou nese nejistotu a neznámo, což vyžaduje odvahu pokud chceme jít kupředu, nebo naopak svádí k formě fatalismu, kdy se stáhneme do ulity a necháme věci se převalit a problémy tzv. vysedíme: odsud oblíbené rčení, že čas vše spraví. Proto, že touha znát budoucnost není nikdy zcela uspokojena, uchylujeme se k různým rituálům, jak budoucnost poznat. Některé rituály bereme jako neškodné: hodíme si korunou, abychom poznali, co doopravdy chceme; jiné však zavánějí duchovnem (a kupodivu jim podléhají i mnozí jinak zcela oddaní materialisté): tady spadají horoskopy, kartářky, vědmy, léčitelé, a tak podobně. S těmito lidmi mají křesťané historicky velký problém, protože věří, že jediným zdrojem duchovního nasměrování má být výhradně Bůh. Souhlasím, ale aby bylo jasno, nemyslím si, že každý, kdo takové věci dělá, je automaticky spojen s uctíváním ďábla (to by až moc zavánělo honem na čarodějnice, což tehdy vlastně byl útok na tyto lidové a církví neschválené šamany, a přitom se i do křesťanství vlomily pohanské praktiky a rituály, které s vírou v Ježíše nemají nic společného). Upřímně, nechtěl bych svůj život svěřit nějakému typu lidové magie, a to dokonce ani té, která má křesťanský nátěr (a je prezentována jako je třeba zakopávání svatých Josefů na zahradu, nebo kropení svěcenou vodou, nošení křížků, nebo zabodávání prstu do Bible pro hledání odpovědi – k tomu později trochu více).

Lidová magie měla tradičně za cíl naklonit si nadpřirozené síly na svou stranu ke svému prospěchu (požehnání) nebo ke škodě někoho jiného (prokletí), a u hledání budoucnosti měla za cíl přinutit tyto nadpřirozené síly zjevit své úmysly a plány, tedy říct nám, co máme a nemáme udělat. V tomto ohledu spadají snahy některých křesťanů přinutit Boha mluvit pomoci nějakého rituálu do lidové magie. Spadá tam i neustálý strach jistých pověrčivých věřících z toho, že je někdo prokleje nebo naopak touha najít zdroj požehnání. Pokud sledujete historii náboženství, pak právě různé formy lidové magie byly hlavním evropským náboženstvím, a to i tehdy, když byla Evropa tzv. křesťanská. Kritériem správnosti bylo tehdy a je i dnes „funkčnost“. Jenže rčení: „Mě to funguje!“, ještě není známkou správnosti nebo dokonce ani opravdovosti, protože, jak jsem řekl v minulých týdnech, každá magie alespoň někdy funguje. Mimochodem, jak víme, že slyšíme opravdu Boha? Ve Starém Zákoně je jedna velmi zajímavá pasáž, která dokonce říká, že když hledáme Boží vůli poté, co jsme vynaložili úsilí pomáhat si modlami nebo bůžky, které můžeme ovládat, Bůh nám dokonce řekne, co chceme slyšet, protože naše srdce u něj stejně není. Prorok Ezechiel popisuje, jak za ním přišli pro radu jistí mužové, a Bůh mu řekl (Ezechiel 14:3-4): „Synu člověčí! Tito muži chovají v srdci hnusné modly a stavějí si před oči to, co je vede k špatnosti. Mám snad odpovídat na jejich modlitby? Proto k nim promluv a řekni jim: Tak praví Panovník Hospodin – Kdokoli z domu Izraele by v srdci choval hnusné modly a stavěl si před oči to, co ho vede k špatnosti, a přitom by se vypravil za prorokem, já Hospodin mu odpovím, jak za své hnusné modlářství zaslouží.

Takové hledání Boží vůle tedy nakonec přináší pochyby: „Co když jsme se přeslechli?“ nebo „Byl to opravdu Bůh?“ Víte, je zvláštní, že když čtete Bibli, nevidíte tam, že by někdo, ke komu Bůh promluvil (a to zcela různými způsoby), váhal, jestli to Bůh byl nebo ne, a co má dělat. Když k někomu Bůh promluvil, tento člověk věděl, že to je Bůh a že to musí udělat do té míry, slovy apoštola Pavla: „Běda mně, kdybych to neudělal, protože Bůh mě poslal...“ Když už Bůh promluvil, promluvil jasně a jistě. Samozřejmě, máte tam případy, kdy lidé nechtěli udělat to, co jim Bůh řekl, ale nebojovali s tím, že jim to řekl. Problém u nich byla ochota ke skutku, ne jistota jeho slova. Autor knihy Židům píše (1:1-2): Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna. Bůh tedy mluvil a mluví různými způsoby. Dnes se tedy podíváme na to, jak a skrze co k nám Bůh mluví, protože jsem zcela přesvědčený, že Bůh mluví i dnes. Nemyslím si, že ovšem potřebujeme nějaké rituály, které Boha přinutí mluvit. Mnohem důležitější je připravit sebe k naslouchání.

Řekli jsme si, že se každý týden podíváme na jednu klíčovou otázku, kterou si prostě musíme vyřešit, abychom našli Boží vůli. První otázka byla: Bojím se ztráty kontroly? Druhá otázka zněla: Jaký příběh o sobě chci vyprávět? Jinými slovy, jsi odvážný nebo opatrný? Jsem ochoten udělat to, co mi Bůh řekne? Dnešní otázka je prostá a zní: Jsem připraven naslouchat? Bůh totiž mluví různými způsoby a jeho vůle má několik rovin: (1) Svrchovaná Boží vůle, kdy Bůh udělá to, co chce, bez ohledu na to, co chceme my. Příkladem je třeba to, že poslal svého Syna pro naší záchranu. (2) Morální Boží vůle, což zahrnuje jeho přikázání a pravidla, které jsou základem jeho plánu pro náš život. (3) Osobní Boží vůle, což je to, co chce po nás konkrétně. Když mluvíme o hledání Boží vůle, obvykle se zaměřujeme na tuto část osobní vůle, jenže ta vyplývá ze svrchované a morální vůle. Například, můžeme hledat, jestli je Boží vůle, abychom šli do této nabídky byznysu nebo onoho vztahu, ale kdybychom se podívali na otázku morálních hranic, hned bychom věděli, že to nebude naše cesta. Hledání Boží vůle totiž přímo vyplývá ze vztahu, který s Bohem máme. Víte, jak je to v přirozeném světě: Jako děti se naučíme postupně znát srdce našich rodičů a aniž bychom se jich zeptali, víme, co chtějí (a to platí i v případě, že se nám to nelíbí). Pokud chceme znát Boží úmysly pro náš život, musíme začít u povahy naše vztahu k němu. Pokud se chceme připravit k naslouchání, musíme se nejdříve ujistit, že Bohu důvěřujeme, jak ostatně napsal autor Přísloví 3:5-6: Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu, nespoléhej se na vlastní rozumnost. Na každém kroku snaž se jej poznávat, on sám tvé stezky urovná. Jinými slovy, pokud se poddáme jeho cestě, a naučíme se mu důvěřovat (to je základem každého dobrého vztahu), pak on urovná naše stezky: nasměruje nás.

Jak k nám tedy Bůh mluví? Můžeme vnímat Boží hlas skrze přírodu. Možná jsi to zažil, byl jsi někde v krásném koutu přírody, která ti doslova vyrazila dech, a tak jsi tam zíral a cítil ses blízko Bohu. Není to zdaleka neobvyklé, ve skutečnosti je to jeden z nejčastějších způsobů, jak k nám Bůh mluví, koneckonců Bible samotná říká, že nebesa vypravují o Boží slávě, a že skrze pozorování přirozeného světa vnímáme nadpřirozeného Boha. Bůh k nám může promluvit skrze svědomí, kdy nás zastavilo něco udělat. Klasickým způsobem naslouchání Bohu je také čtení Bible. Koneckonců Žalm 119:105 říká: Svíce nohám mým jest slovo tvé, a světlo stezce mé. Jak ale z narážek na náhodné zapichování prstu do Bible víte, Boží vedení skrze Bibli myslím situaci, kdy ji pravidelně čteme a studujeme a pak najednou, jako by při čtení Bible něco vyskočilo a udeřilo tě do očí. V té chvíli se psané slovo stává osobním slovem pro tebe. Někdy ovšem děláme chybu, že Bibli otevíráme jako nějakou knihu odpovědí. Je to však příběh Božího působení na této zemi, která sice obsahuje mnoho zaslíbení pro nás, ale mnohem častěji nás Bůh vede skrze zaznamenané principy a pravidla. Proto je nezbytné číst Bibli v jejím kontextu. Křesťané se také shodují, že Bůh mluví skrze Ducha svatého. Pokud jsi naplněný Duchem svatým, on žije v tobě a uvádí tě v pravdu. Je to malý tichý hlas, který zní jako svědomí, ale je trochu jiný. Čím více Boha znáš, tím silněji dokážeš rozpoznat jeho hlas. Někdy vypadá jako semafor, který ukazuje červenou a zelenou. Velmi často toto potvrzení nebo zastavení cítíme po modlitbě. 

Bůh k nám také promlouvá skrze nadpřirozené nasměrování, kam spadá například slovo proroctví, vidění nebo sny. Fakt, že kdykoliv je v Bibli zmínka o těchto speciálních zkušenostech naslouchání Bohu, není to nějaká velká legrace. Když například lidé viděli anděly, padali hrůzou do mdlob (oni to totiž nebyli andělíčci ve formě tlustých děťátek, co se vznášejí na malých péřových křidýlkách). Když někdo slyšel Boha fyzicky svýma ušima, často ten příběh nedopadl úplně dobře, jako byl například příběh prodejného proroka Bileáma, který měl jednu z “nejduchovnějších” zkušeností s Božím vedením, a přesto byl hnán do záhuby vlastní žádostivosti. Přesto čas od času, kdy se to Bohu zlíbí (aniž bychom jej k tomu dotlačili nějakou duchovní manipulací nebo zbožným tanečkem), k nám Bůh promluví takto nadpřirozeně, a v této chvíli není třeba přesvědčování, zda to byl Bůh nebo ne: prostě je to silný zážitek, který se stane. Apoštol Pavel napsal v 1. Korintským 14:3, že Ten, kdo prorokuje, však mluví k lidem, aby je posílil, povzbudil a potěšil. Víte, jsem Bohu vděčný, že právě takové proroctví byly u zrodu Elementu, kdy nás Bůh nasměroval rovnou do Hradce Králové, kdy nám dal jasný obraz toho, jak tato církev bude vypadat, a dokonce nás varoval před lidmi, kteří ji chtěli škodit. Důležitější než způsob jak přesně Bůh mluví, je naučit se naslouchat. To můžeme pouze tehdy, když pěstujeme s Bohem vztah.

Je tady ještě jeden způsob, který si Bůh používá velmi často, aby nás nasměroval, dokonce častěji než by se nám zdálo. Mluví k nám skrze konkrétní lidi. Ne, nemyslím nějaké zvláštní lidi, nějaké vědmy a podobně, ale normální lidi, tvou rodinu a tvé přátele. Někdo přijde a něco prohodí, nebo ti někdo napíše, a to bylo zcela to, co jsi potřeboval slyšet, za co ses modlil, kde jsi hledal odpověď, a to přestože ten člověk vůbec neměl páru, že ti řekl něco, co ti Bůh potřeboval slyšet. Někdy to nejlepší, co můžeš pro hledání Boží vůle udělat, je zeptat se správných lidí. Lidí, kteří s tebou mají takový vztah, že ti řeknou i tvrdou pravdu, a přitom si můžeš být jistý jejich vztahem k sobě. I tohle je jeden ze smyslů komunity církve. Na závěr ti řeknu několik rad na to, koho se zeptat a na co se zeptat. (1) Potřebuješ se ptát lidí, kteří nic neztratí tím, že ti řeknou pravdu. Pokud se ptáš lidí, kteří jsou na tobě nějak závislí, dostaneš často zkreslenou odpověď, protože se jejich zájmy a tužby (klidně i nevědomě) promítnou do jejich odpovědi. (2) Potřebuješ se ptát někoho, kdo je tam, kam se chceš v životě dostat. Pokud se ptáš jen svých vrstevníků, řeknou ti to, co už víš sám. Pokud se chceš posunout někam dál, potřebuješ se ptát lidí, kteří o tom něco ví. (3) Pokud možno, ptej se více než jednoho člověka. (4) Zeptej se někoho, kdo tě zná a taky, kdo tě nezná. (5) Buď připravený, že k tobě Bůh může skrze ně promluvit. Není jisté, že promluví, ale možné to je. Potřebujeme se však naučit naslouchat.

Na co se těch lidí můžeš zeptat? (1) Jsou některé z možností, nad kterými přemýšlím, mimo hranice Bible? (2) Co je podle tebe moudré? (Ne vždy je to otázka morálky, někdy je to spíše otázka moudrosti.) (3) Co bys udělal na mém místě? Nedovol, aby ti pýcha zabránila slyšet Boha skrze lidi, na prvním místě se ale zeptej: Jsem připraven naslouchat?