Správný směr

V Elementu právě probíráme sérii s provokativním názvem Házení mincí, hádání z kávové sedliny a jiné kreativní způsoby, jak poznat Boží vůli. Mluvíme v ní o touze znát budoucnost, protože ta je vlastní úplně každému člověku. Věřícím nebo nevěřícím, rozumovým nebo emocionálně založeným. V čem se lidé liší, je zdroj, kam svou touhu po správném směru míří. Někteří se tedy postupně stanou odborníky na prognózy vývoje a odhady založené na zkušenostech, jiní se zase pro změnu uchýlí k duchovnu a začnou na sobě nosit nějaké ozdoby, které jim mají přinést štěstí nebo je ochránit před nebezpečím, či dokonce navštíví „odborníka“: kartářku, vědmu nebo přímo nějakého čaroděje. Někteří si z toho udělali docela dobrou živnost, a to nemluvím o těch podivných paní, co za těžké peníze, které tečou z vašeho telefonu, si s vámi povídají po půlnoci v televizi. Mluvím i o těch, kteří ty věci prodávají. Na Amazonu si tak můžete koupit sošku třeba svatého Josefa, kterou když prý zakopete na své zahradě, prodáte i (kvůli recesi) neprodejný dům! Kšefty prý jen kvetou. Někteří si říkáte, že byste to nikdy neudělali, ale upřímně, v čem je rozdíl mezi těmito často zoufalými lidmi a mezi křesťany, kteří si našli své vlastní způsoby kreativního hledání budoucnosti? Zapichují prsty do Bible po krátké modlitbě ať je Bůh vede, dělají různé rituály (správná modlitba, správná technika, správné místo a správný čas), nebo si kladou takzvaně rouna (na základě příběhu starověkého Gedeona, kterého Bůh volal, ale on váhal kvůli své malé víře), aniž by vzali v potaz, že se Gedeon modlil proti zákonům přírody, kdežto oni si kladou pravděpodobná rouna.

Co mají tyto všechny tyto praktiky společné? Každá magie alespoň někdy funguje. Jinými slovy, když uděláš něco jako formu (správnou modlitbu, něco pro štěstí, zabodneš prst do Bible, vyznáš něco nahlas, pokřižuješ se, navštívíš prorocké setkání, vypiješ kávu s lógrem, navštívíš kartářku, přečteš si horoskop, hodíš si mincí, nebo zajdeš za svým duchovním guruem), vždy se dostaneš do situace, že se někdy trefíš. A když se netrefíš? Vždycky můžeš hodit mincí ještě jednou, nebo vypít další kafe, nebo si koupit noviny s jiným horoskopem, nebo zabodnout prst na jiné místo v Bibli. Často totiž hledáme potvrzení svých tužeb, protože ve skutečnosti je naší největší podvědomou touhou mít věci pod kontrolou. Touha znát budoucnost je univerzální touhou, a tak se každý týden spolu díváme na jednu základní a zásadní otázku, kterou si zkrátka musíš vyřešit, aby ses pohnul k budoucnosti, kterou si Bůh pro tebe přeje. První otázka, na kterou jsme se podívali minulý týden, byla: Bojím se ztráty kontroly? Dovolíš Bohu, aby ve tvém životě udělal to, co chce on? Nebo budeš trvat na tom, že víš lépe než on, co je pro tebe dobré? Pozor, nemluvím o fatalismu typu: „Asi to tak Bůh chce, abych trpěl.“ Bůh, ve kterého jsem složil důvěru, říká něco jiného. Jeremiáš 19:11 napsal Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím, praví Hospodin. Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději. Dovolím Bohu převzít kontrolu nad mým životem, ať se v něm děje cokoliv, protože důvěřuji, že mi chce dát budoucnost a naději? Hledání Boží vůle tedy začíná ochotou vzdát se kontroly a důvěřovat Bohu.

Dnes se podíváme na druhou otázku, kterou si musíš vyřešit, pokud chceš najít Boží vůli ve svém životě. Otázka zní takto: Jaký příběh o sobě chci vyprávět? Víte, hodně záleží na tom, jak vnímáš svůj život, Boha a sebe. Pokud totiž Bůh opravdu existuje a něco na tomto světě dělá, pak je jasné, že máš nějaké místo v jeho příběhu. Otázkou ale je, zda ovlivňuješ svůj příběh, nebo spoléháš, že to nějak dopadne. Jinými slovy, zda jsi odvážný nebo opatrný. Je jasné, že tvoje dnešní volby, tvoje dnešní zlozvyky nebo dobrozvyky, tvoje dnešní rozhodnutí, tvoje dnešní názory a tví dnešní přátelé ovlivňuji tvou budoucnost. Jenže, my na to většinou nemyslíme. Máš pocit, že plánovat cokoliv za dva měsíce je úplně zbytečné, a kdo ví, možná máš pravdu. Otázkou ale je, zda jsme na životních křižovatkách pak víc odvážní nebo opatrní. Není snad pravdou, že mnoho z nás nechce udělat nějaké rozhodnutí, které se jeví správné a rozumné jen proto, že si nejsme jistí, jestli se pak neobjeví něco jiného? Od banálních rozhodnutí jako je neochota si něco koupit, protože, co kdybych pak našla lepší kousek, až po důležité věci typu: nepožádám ji o ruku, protože co kdybych pak objevil nějakou lepší, tahle touha po opatrnosti je jen jiným projevem touhy mít věci pod kontrolou.

Ještě horší je to s těmi, kdo se modlí k Bohu, aby jim ukázal, co mají udělat, protože sami žádné rozhodnutí nechtějí udělat. Myslíme si, že Bůh by nám měl ukázat, co nám nese budoucnost, abychom se na to mohli lépe připravit. Ovšem opravdu je nám Bůh povinen sdělit vše, co nás čeká? Není snad v Bibli až příliš mnoho příběhů lidí, kteří měli velmi neúplné informace a přesto šli kupředu ve svém osobním životě i ve službě? Není snad touha po informacích „stará“ touha z ráje vědět, co je pro nás dobré? A mimochodem, opravdu bychom chtěli vědět všechno, co nás v životě potká? Opravdu by jste chtěli dostat na papír jako ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje veškeré údaje o našem dni? Kde by bylo objevování, překvapení, radost, smutek, láska, prostě… život? A kde by byla víra? Na druhou stranu to chápu. Bojíme se chybovat. Co když se pro něco, co vypadá moudře a rozumně rozhodnu, ale pak se ukáže, že to byla chyba? Pokud jsme následovníci Krista, modlili jsme se k němu, aby nás jeho Duch vedl, ale teď si nejsme jisti, že nás doopravdy vedl. Dobře. Jenže, co přesně je úspěch? Jak někteří víte, kdysi jsem se hlásil na uměleckou školu, protože jsem si o sobě myslel, že mám nadání, a podporovali mě v tom mí učitelé i známí. Jenže jsem se tam nedostal, a následně v depresi ze svého neúspěchu jsem se nedostal ani na záložní variantu, a nakonec jsem skončil na stavební průmyslovce, což je přesný opak umělecké průmyslovky. A to jsem se za to modlil, měl jsem v tom pokoj, a myslel jsem, že mě Bůh použije skrze umění. Takže, selhání? Ano, na první pohled. Ale... Kdybych se dostal na vysněnou školu, dnes by nebyl žádný Element. Jen díky tomu, že jsem se dostal na školu, kam mě vzali prakticky jen díky skvělému prospěchu, jsem se seznámil s lidmi, kteří mě nasměrovali jinak, dali mi příležitost začít sloužit Bohu, odkud jsem se posunul k novým místům a lidem, a nakonec mohu při pohledu zpětně říct, že jsem přesně tam, kde mě Bůh chtěl mít.

Začíná to totiž chápáním, co je Boží vůle. Mnoho lidí ji má spojenou s představou kolejnic. Jedeš po kolejích, a pokud blbě odbočíš, už navždy jsi unášen špatným směrem. To přirozeně vede ke strachu a opatrnosti. Druhý pohled na Boží vůli je jako kopec. Jdeš na vrchol kopce po stezce, ze které ale odbočíš špatným směrem. Jisté ovšem je, že pokud se budeš držet přirozeného směru nahoru, nakonec na vrchol dorazíš, jen možná bude tvá cesta delší nebo trnitější, až se budeš prodírat křovím. Pokud bychom to vztáhli na hledání Boží vůle, pokud budeš nastavený, že chceš jít k Bohu a chceš dělat to, co si on přeje, pak i kdybys odbočil ze správné cesty, při zachování správného směru se dostaneš zpět k cíli. Tohle vnímání Boží vůle vyžaduje odvahu, píli, a ochotu vydat se na cestu. V jádru se dá říci, že veškeré učení o Božím vedení se dá shrnout do dvou možných škol myšlení: Nepohnu se, dokud mě Bůh nepovede, nebo Nečekám Boží vedení, dokud se nepohnu. Ti, kteří se modlí za Boží vedení a čekají s rozhodnutím, dokud od něj neuslyší, jsou jako turisté, kteří potřebují na mapě vyznačenou trasu. Ale příliš mnoho Božích lidí, o kterých čteme v Bibli to tak nemělo. Podívejme se například na Abraháma, který je nazýván otcem víry. Jeho příběh je totiž zcela fascinující!

Genesis 12:1-4: Bůh řekl Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." A Abram se vydal na cestu, jak mu Bůh přikázal. Celý příběh Bible začíná ve své podstatě v Sumeru, v kultuře, která věřila v Kolo života se Středem smrti. V civilizaci Kola života neměly dějiny svůj počátek a konec, lidé byli jako jednotlivci nevýznamní, vše se opakovalo, a lidé byli pouhými figurkami vesmírného dramatu. Díky tomu se rozšířilo uctívání slunce nebo měsíce, často ve spojení s chrámovou prostitucí a lidskými oběťmi. V této kultuře povolává Bůh jednu konkrétní rodinu, rod Terachových, reprezentovaného Abramem, později Abrahámem. Tato rodina se vydává na cestu díky povolání jít pryč ze své kultury. Nám to dnes nepřijde, ale tohle bylo převratné a radikální rozhodnutí, které změnilo svět. V této době totiž nikdo necestoval z města do neznáma jako nomád bez půdy a bez budoucnosti. Najednou však vidíme v Abrahámově příběhu zachycení osudu, jmen a informací jednotlivců, kteří nebyli králi (o nichž se do té doby historie vždy psala). To je nezvyklé. Abrahám se vymanil z kultury kola, a vydal se na cestu, díky čemuž dostal život individuální rozměr, a čas získal počátek a konec. Dějiny se staly lineární.

Thomal Cahill popisuje, že slova Abram šel, jsou nejsmělejší slova ve veškeré literatuře. Symbolizují odchod od všeho, co se dělo dosud. Ze Sumeru, civilizované kolébky předvídatelného, odchází člověk a neví, kam jde, ale jde do pustiny na naléhání svého Boha. Tento Bůh je iniciátorem. On se setkává s nimi, ne oni s ním. On zahajuje rozhovor, a vede jej až do konce. Bůh je zcela jiný než oni, není to jejich projekce ani miláček, není to obvyklá mytologická osobnost, kterou můžete vyčíst ve věštírnách. Tento Bůh bere a dává bez ohledu na veškeré chápání. Protože jeho motivy jsou nepředvídatelné, cokoli a vše je možné. Vzhledem k tomu, že je všechno možné, je i víra možná, dokonce nezbytná. Víra nahrazuje příliš obecnou předpověditelnost dávného světa možností reálného úspěchu, i reálného nezdaru, to je reálná cesta, která ještě neexistuje. Abraham se vydal na cestu vírou, a od té doby Bůh hledá další lidí, kteří vírou vykročí k němu a přiblíží se k němu. On se pak přiblíží k nim. Cyklické náboženství naopak nevede nikam, protože smysl je jen v otáčení kola. Pokud však čas není cyklický, ale jednosměrný a nezvratný, osobní historie je možná, a život jednotlivce může mít hodnotu. Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba je reálná bytost, která zasáhla do historie, změnila její průběh a zbavila ji předvídatelnosti. Jak tento příběh začíná a končí? O tom je celý příběh Bible, říkám vám, je to úžasná kniha! Otázka zní ještě jinak: Jaký příběh chceš o sobě vyprávět?

Možná máš v tomto okamžiku námitku: „Co když se v té odvaze spletu a minu to, co Bůh se mnou zamýšlí?“ Něco se můžeme naučit něco od apoštola Pavla, který předpokládal, že všude na světě je ano, dokud ho Bůh nezastaví nebo nenasměruje jinak. V knize Skutků 16:4-10 čteme příběh o tom, jak Bůh zabraňoval Pavlovi kázat evangelium v jistých oblastech a on jednoduše šel jinam. Nesvolával modlitební týmy, nevyhlašoval postní řetězy, byl prostě aktivní. A ano, Bůh ho nakonec dostal tam, kam ho potřeboval (tj. do Evropy), ale nebyl ve stresu a strachu. Pavel byl prostě aktivní. Boží vůle totiž není jednosměrka, ale spíše kopec s vrcholem. Někdy se naše cesta zamotá, někdy je delší, ale Bůh nás dovede na vrchol, pokud se budeme dívat správným směrem: k tomu, co nám Bůh už řekl, a k tomu co nám říká teď. Jen lidé, kteří jsou ochotní jít, totiž napíšou historii a změní dějiny této země.