Jeden
spisovatel kdysi napsal, že smrt nikdy
nepřichází ve správný moment. Zdá se, že je to velmi intuitivní postřeh,
protože pokud nám umřel někdo blízký nebo pokud sami stojíte tváří v tvář
smrti, obvykle míváme pocit, že zrovna teď není ten správný čas umírat. A to
dokonce, i když prožíváme tzv. dobrou smrt, kdy na ni jsme připraveni, máme
všechny věci srovnané a jsme smíření se svým odchodem. Vždy bude někdo, kdo to
bude prožívat jako nepříjemný odchod. Víte, přesně tady potřebujeme rozměr
víry, který nám velmi pomáhá. Měl jsem prababičku, která se narodila
v roce 1901 a dost si toho tedy pamatovala. Byla to moje oblíbená prababička.
A byla věřící od svých teenagerovských let, a nakonec byla smířená se svým
odchodem na věčnost. Její víra ji v tom dost podržela, protože si byla
vědoma naděje věčnosti. Smrt brala poněkud sportovně, a tak nás ve svých 92
letech zapřísahala, abychom po její smrti nedrželi smutek, ale místo toho se
radovali, protože bude s Kristem, ve kterého vkládá svou naději a kde
spolu s ním bude čekat na vzkříšení svého těla, které tentokrát bude
proměněné, dokonalé a zdravé. Ne, to nebyl bezbřehý optimismus se smrti
smířeného starého člověka. To byla reakce člověka, který si ze smrti nic moc
nedělal, kvůli naději, kterou pevně třímal.
Jaké
naději? Na podzim jsem v časopise Respekt
četl zajímavý článek s názvem Cena
za dobrou smrt, kde psali o paní Marii, která dostala ve svých 69 letech
velmi agresivní rakovinu a navzdory uklidňování lékařů, že něco vyzkouší, se
rozhodla jinak, než většina ostatních pacientů. Tvrdila: „Bylo jasné, že mou
nemoc nevyléčí, jen mi prodlouží třeba o tři roky život. Jenže za jakou cenu?
Dojíždět do nemocnice na kapačky, vyšetření, léky, zvracení? Řekla jsem, že
chci jít domů a užít si s rodinou čas, který zbývá.“ Díky rozvoji dnešní
medicíny máme dnes praktický problém, určit, kdy vlastně člověk umírá. Marie to
věděla, a jak píše Respekt: „Svou roli v jejím případě hraje i hluboká
víra – Marie se nebojí smrti, těší se na setkání s Bohem a od začátku své
nemoci má velmi přesnou představu, co od konce života čeká.“ Článek pak
popisoval, jak Marie se svou rodinou vzpomíná, pláče, odpouští si, smiřuje se,
střídají se u ní přátelé a rodina. Respektu řekla: „Čas, který teď prožívám, je
jeden z nejkrásnějších v mém životě.“ Na závěr článku bylo napsáno,
že paní Marie zemřela za tři dny po návštěvě časopisu, obklopená svou rodinou a
v klidu. Každý umírá, to je fakt, jak nám v umírání může pomoci naše
víra? Apoštol Pavel napsal (1. Tesalonickým 4:13): Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našich zesnulých. Nemusíte nad nimi
truchlit jako jiní, kteří nemají naději. Co to znamená, netruchlit jako ti
bez naděje?
Víte,
moje maminka zemřela ve svých 42 letech. Nikdo to nečekal. Nikdy není správný
čas na umírání. Měl jsem malého desetiletého bratra. Ale maminka věřila
v naději, kterou dává Bůh. Víte, co bylo zvláštní? I když byla věřící po
většinu svého života, nikdy o své víře moc veřejně nemluvila. Nechávala ji skrytou. Poslední roky jejího života ji to ovšem začalo trápit a začala mluvit o své víře v Krista se
svými sousedkami a tak. Pak najednou z ničeho nic onemocněla. Viděl jsem jí
chvíli před smrtí. Nadšeně mi vyprávěla, že sdílela svou víru s paní, co
ležela vedle na posteli a ta se smířila s Bohem den před tím, než zemřela.
Maminka byla ráda, že přivedla alespoň jednoho člověka k víře. Ale pak byl
konec. Na její pohřeb přišly stovky lidí, ani jsem netušil, že je tak známá.
Prožíval jsem zcela zvláštní pocit: Na jedné straně mi bylo líto, že je pryč,
na druhé straně jsem věděl, že zemřela v naději víry v toho, kdo ji
jednoho dne přivede zpět k plnému a dokonalému životu. Nakonec se její
pohřeb zcela zvrtl, a stal se oslavou života a oslavou naděje ve vzkříšení.
Širší rodina byla hluboce zasažena. Jaký to
paradox: žena, která se trápila, že nikdy pořádně nemluvila veřejně o své víře
v Boha, nakonec oslovila na svém vlastním pohřbu stovky lidí, z nichž
mnozí slyšeli o této víře úplně poprvé. Říká se tomu hořkosladký moment, kdy se radujeme a truchlíme zároveň.
Jak
to ovšem, že můžeme truchlit a radovat se zároveň? Není to jen berlička na
zvládání utrpení? Myslím si, že pokud si tohle myslíme, ukazujeme, že
nechápeme, co je vlastně obsahem věčné naděje, o které autoři Nového Zákona píšou.
Pavel totiž pokračuje (1. Tesalonickým 4:14): Ježíš, jak věříme, zemřel a vstal z mrtvých; právě tak věříme, že Bůh
přivede s Ježíšem k životu i ty, kdo zesnuli v něm. To je jádro křesťanské
naděje! E. Stanley Jones, proslulý metodistický misionář v Indii,
celoživotně studoval východní filozofii, především v diskusích o utrpení se
svým přítelem Mahátmou Gándhím. Zatímco oceňoval indickou snášenlivost
s utrpením, všiml si, že východní filozofie a náboženství mají skvěle
propracovaný systém, který vysvětluje
utrpení. Máš, co si zasloužíš. Karma vládne. Výborně vysvětluje, ale nic
nemění. Křesťanství to má jinak. Nic moc nevysvětluje (jak jsme viděli už
minulý týden), ba dokonce v mnoha instancích utrpení úplně mlčí. Ale zato
mění a proměňuje. Nakonec přináší
plné uzdravení, ať už skrze medicínu, zdravý životní styl, zázrak, nebo proměnu
při vzkříšení. Jinými slovy, dává naději. Tou nadějí ale není samotná víra
v posmrtný život. Upřímně? Prakticky všechny starověké civilizace věřily v
život po smrti. To nebylo v ničem výjimečné. Jejich světonázor je ovšem vedl
k očekávání rozplynutí do jsoucna, nebo je vedla k opakování cyklu
života. Křesťanská víra ovšem nenabízí jakousi blaženost po smrti nebo snad
nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme ze svých chyb. Nenabízí
iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové zhroucení vesmíru a
konec světa. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a něco mnohem
slavnějšího: proměnu vzkříšení.
Ježíšovo
vzkříšení tedy nebyl jen tak nějaký zázrak, Ježíš započal zcela něco nového,
něco, co Pavel později nazývá nové
stvoření. Toto nové stvoření bude úplně poté, kdy Bůh vzkřísí věřící
v Krista k zcela proměněnému životu. Vzkříšení bude spočívat
v tom, že to budeš pořád ty, ne neosobní splynutí s vesmírem. Ale
budeš dokonalá verze sám sebe. Budeš dokonale zdravý, vždyť Bůh setře každou
slzu z tvých očí. Budeš dokonale moudrý, poznáš plně, jak moc tě má Bůh
rád. Ne, naděje věčnosti ti nenabízí tu unylou verzi nebeské blaženosti, kdy si
lidé představuji, že se budou vznášet celou věčnost na obláčku, budou hrát na
harfu a budou zpívat aleluja! Ani omylem! Když čtete Nový Zákon pořádně,
dočtete se tam o proměněném stvoření. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká
by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství.
Nechápejte nebe jako místo, kam lidi
jdou. Nebe je mnohem více jiná dimenze
časoprostoru, který je velmi blízko, i když je neviditelný. Na věčnosti tato
neviditelná brána zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a
místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní,
tělesná, přítomnost Ježíše. To je naděje slávy, kdy se zjeví Ježíš znovu na
této zemi a svou fyzickou přítomností ji promění. Slovy Pavla z Koloským 1:27: Bůh se rozhodl svěřit bohatství tohoto
slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!
V sérii o naději jsme si řekli, že naděje dává smysl budoucnosti. Přestaneme-li mít naději, začneme se propadat
do beznaděje a zoufalství. Naděje je ovšem více než optimismus. Je to (podobně
jako víra a láska) dar, který nám nabízí Ježíš. Vytrvalost pramenící
z naděje není pasivní, ale aktivní. Není to o přečkání bouře. Je to
o vydání se směrem do bouřky s odvahou, protože naše naděje nespočívá
v nás, ale v Bohu, který nám naději dává jako pevný bod, jak to
popisuje autor Židům krásně s obrazem kotvy zaťaté na místo, kde Bůh
přebývá. Proto můžeme mít naději uprostřed života, kdy věříme
v lepší budoucnost. Proto můžeme mít naději v utrpení, kdy tomu
nerozumíme, neznáme smysl utrpení a zdá se, že nebe mlčí, a přitom s námi
pláče a posilňuje nás, také skrze ostatní, kteří jsou potěšení stejnou nadějí.
A proto můžeme mít také naději v umírání, nejen proto, že víme, že
smrt není konečná stanice, ale mnohem, mnohem více proto, že nás čeká úplná
obnova do našeho dokonalého já skrze moc jeho vzkříšení. A co je ještě lepší,
na moc jeho vzkříšení nemusíme čekat až na dobu po své smrti, ale můžeme ji
prožívat už dnes. Co to znamená? Znamená to, že už dnes můžeme prožívat závdavek,
nebo závan budoucího světa. Jinými slovy, už dnes můžeme dočasně prožívat Boží
doteky, a dokonce, někdy, zázraky.
Víte,
lidé se obvykle dívají na zázrak jako na něco zvenčí, co zasahuje dovnitř. Jako
by Bůh, který stvořil svět, a nechal ho běžet prakticky setrvačně, sem tam do
toho světa zasáhne a něco udělá nebo něčím pohne. To ovšem není moc pohled
Nového Zákona. Ten nepopisuje normálně chybějícího Boha, který sem tam vstoupí
do našeho světa a něco pro nás udělá. Pokud bychom tomu tak věřili, pak by nám
to nutně přinášelo celou řadu dalších otázek: „Proč Bůh zasáhne v jeho
případě, ale v mém ne? Nebyla snad ona uzdravena proto, že věří více nebo
se modlí lépe? Nemá náhodou ten, komu se zdánlivě nic neděje, nějaký skrytý
hřích?“ Těmito „vysvětleními“ přece hodnotíme situace, proč někdo něco dostane
a jiný ne, že? Co když je to ale od základu špatný pohled? To, co dělá Ježíš, není
občasný zásah do našeho tělesného a hříšného světa. Ježíš místo toho začíná
něco zcela nového, co vyústí v totální proměnu tohoto světa. Nesmrtelné
pohltí smrtelné. Ježíš započal akt nového stvoření: nejprve začal
s obnovou našeho srdce, aby nakonec obnovil zemi i nebe a v poslední
fázi obnovil naše těla k dokonalosti, zdraví, a naplněnému životu navždy s
ním. Zázraky v dnešní době tak nejsou abnormality ve starém světě, ale
jsou průvodním jevem světa nového, který se začíná doslova vlamovat do světa
starého, a neskončí, dokud tento starý svět zcela nepromění a nepohltí. Ne, to
neznamená, a Ježíš nám neslibuje, že utrpení zcela zmizí na tomto světě, ale
slibuje, že započal ten proces celkové proměny a dřív nebo později, tvé
smrtelné tělo bude pohlceno věčným životem, který funguje na moci jeho
zmrtvýchvstání.
Možná se ti teď zdá, že život je více utrpení než sláva, ale naděje, kterou ti
Ježíš nabízí, je naděje v proměnu a v budoucnost, kterou stojí za to
očekávat. Pavel napsal v Římanům 8:18-25: Mám totiž za to, že naše nynější utrpení nejsou srovnatelná se slávou,
která se na nás má zjevit. Všechno stvoření s toužebným očekáváním vyhlíží
zjevení Božích synů. Stvoření
je totiž podrobeno marnosti, ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je marnosti
podrobil. Chová však naději, že jednou bude vysvobozeno z otroctví zkázy do
slavné svobody Božích dětí. Víme
přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá a pracuje k porodu. A nejen
ono, ale i my, kteří okoušíme první ovoce Ducha, i my ve svém nitru sténáme,
zatímco očekáváme přijetí za syny, to jest vykoupení svého těla. Byli jsme totiž spaseni nadějí.
Naděje, kterou je vidět, ovšem není žádná naděje. Když někdo něco vidí, proč by
v to ještě doufal? Když ale doufáme v to, co nevidíme, pak to trpělivě
očekáváme.
Žádné komentáře:
Okomentovat