Co duše potřebuje

Musím se přiznat, že téma duše není pro racionálního a pragmatického člověka, jako jsem já, úplně přirozené téma k rozhovoru. Mám rád plány, záměry, cíle, hodnocení, měření a vůbec racionální přístup k životu. Jenže, náš život ani životy lidí okolo nás nejsou přísně racionální, mají emocionální, vnitřní část, která nejde vidět, ale o to je důležitější, protože zcela iracionálně vyplývá na povrch v situaci, kdy to nejméně čekáme. Možná tomu nerozumíme, možná nevíme, proč se to děje. Je to ale volání naší duše po Bohu, který dává smysl, pravdu, světlo a naši duši uzdravuje, zoceluje, upevňuje a spojuje se sebou a s dalšími lidmi. Minulý týden jsme si řekli, že naše duše volá po Bohu doslova jako laň ve vyprahlé, vyschlé a bezvodé zemi touží po pramenu vody. Je to krásný obraz, který instinktivně všichni zažíváme. Každá duše potřebuje někam patřit. V konečném pohledu, naše duše potřebuje Boha, který ji stvořil. Když však nenalezne Boha, najde si něco jiného, kam může patřit. I kdyby to byla modla nebo jen představa. A to je ten problém, protože místo Boha můžeme najít jen náboženství, a to není totéž! Náboženství spočívá ve snaze zlepšit svůj život a je-li to možné, zlepšit život ostatních okolo nás. Takové náboženství nijak neohrožuje náš vnitřní narcismus – hlubokou oddanost vlastnímu prospěchu. Takové náboženství vypadá skvěle, ale nakonec je zcela ďábelským vynálezem: místo abychom se těšili z Boží lásky a na oplátku milovali ostatní, otevřeli jsme dveře touze vládnout svému životu pomoci naplňování tužeb a potřeb.

Po skončení minulé přednášky v Elementu jsem měl tu čest si popovídat s jedním hostem, který se k nám přijel podívat z jiného města. Vyprávěl mi svůj příběh. Před asi 40 lety ještě jako komunista a ateista četl proslulou Komenského knihu Labyrint světa a Ráj srdce a ke konci knihy došel ke kapitolám, kde se popisují námluvy s Kristem. Ptal jsem se jej, jak to prožíval, když to četl coby ateista. Říkal mi, že mu při četbě padaly slzy na tvář, a jediné na co myslel bylo, že by chtěl mít takového přítele! To je přece zcela iracionální reakce! Ale nemohl se ubránit, když četl, jak Ježíš poutníkovi říká: 

Vítej, vítej, můj synu a bratře milý! Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi ho měl hledat jinde než v Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého? Copak to není chrám živý, který si pro sebe sám připravil, tvé vlastní srdce? Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama. Toto místo jsem zvolil za palác, kde budu přebývat, a chceš-li tu bydlet se mnou, nalezneš zde, co jsi marně hledal ve světě: pokoj, útěchu, slávu a hojnost všeho. A slibuji ti, synu můj, že nebudeš zklamán tak jako tam. 

Jinými slovy, Ježíš Komenského poutníkovi slibuje bezpečné místo jeho duše! Nevím, jak tento text působí na vás, ale na našeho hosta to působilo zcela iracionálně, protože tento text probudil volání jeho duše. Možná, že přesně to zažíváš i ty. Četl jsi něco podobného nebo slyšel o Kristu, a něco v tobě uvnitř rezonovalo, nedokázal jsi ovládat své slzy, ta tvá vnitřní laň volala po Bohu, ale tys to nevěděl. Co s tím uděláš? Co jsi udělal?

Možná jsi udělal to, co náš host: hledal církev, ale dostal jen náboženství. Trvalo léta, než skutečně prožil onu proměnu, tu transformaci svého srdce. Protože to je to, na čem záleží. Proměna srdce. Uzdravení duše. Spojení. Starověký prorok Jeremiáš při pohledu na zkaženost člověka prohlásil (17:9): Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí? a jiný prorok Ezechiel citoval Boží slib, kterým tuto proměnu jednoho dne slíbil (Ezechiel 11:19): Dám jim jedno srdce a do nitra jim vložím nového ducha. Vezmu jim z těla srdce z kamene a dám jim srdce z masa. To je zajímavý obraz, co říkáte? Srdce z kamene – není to fráze, kterou používáme vůči tvrdým a nemilosrdným lidem? „Ty máš úplně srdce z kamene!“ Když se ale Bůh podívá na nás na všechny, ať jsme sebelepší a sebelaskavější, vidí jen kamenná srdce. Srdce, kde není život. Srdce, která nás tíží. Srdce, která jsou bez možnosti vývoje a zlepšení. Není snad právě to důvodem, proč programy sebezdokonalování tak bolestně selhávají? Mění návyky, mění rétoriku, ale nedokáži změnit vnitřní obsah bolavé a rozpojené duše. A jako u Komenského poutníka, Bůh říká: „Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama.“ Ezechiel tomu říká: „Vyměním tvé srdce.“ Jen proto později apoštol Pavel píše, že Bůh si zvolil naše tělo jako chrám Ducha svatého. Jako místo, kde přebývá. Srdce se stalo masitým, plným života, pulzující. Krásné.

A tady by naše přednáška a série mohla skončit. Jenže, nekončí... Protože tohle není, žel, celý příběh lidského srdce. Možná jste si kladli otázku, jak někdo, komu Ježíš vyměnil srdce, mohl znovu odpadnout od Boha a jít svou cestou. Asi nám je jasné, že stejně jako Komenského poutník našel Krista, mohl jej znovu opustit a odejít na druhou stranu. Všichni jsme totiž na cestě. Ale naše srdce bylo proměněno, jak to, že bychom mohli ztratit víru a smysl, po kterém tak toužíme? Inu, autor knihy Židům mluví přesně na toto téma (3:6-11 ČSP): Ale Kristus jako Syn je nad Božím domem. Jeho domem jsme my, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje. Proto, jak praví Duch Svatý: "Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení ve dni pokušení v pustině, kdy mě pokoušeli vaši otcové tím, že mě zkoušeli, a viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na toto pokolení rozhněval a řekl jsem: Stále bloudí srdcem; oni nepoznali mé cesty. Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevejdou do mého odpočinutí. "

V téhle pasáži autor Židům popisuje starozákonní Izrael, který Bůh ve své lásce zachránil z otroctví a beznaděje, ale místo lásky k Bohu tito lidé „zatvrdili svá srdce“. Proto nám, církvi, píše: Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. V okamžiku, kdy ses rozhodl následovat Ježíše, v okamžiku, kdy jsi prožil odpuštění svých hříchů a vzdal se do Božích rukou, Bůh provedl operaci tvého srdce a vyměnil srdce z kamene, bez života a bez naděje, na srdce z masa, plné života a pulzující. Ale později se může stát, že své srdce zatvrdíš stejně jako Izrael při svém putování po poušti.

Jsem jiný, řekneš mi. Jsem přece křesťan a moje povaha vztahu s Bohem je jiná než ve Starém Zákoně. Rozumím. Jenže autor Židům to píše církvi, a navíc dodává (3:12 ČSP): Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha. Tady mluví přímo k nám. Dávejte si pozor na to, aby ve vás nebylo zlé a nevěrné srdce, protože to způsobí, že můžeš od Boha odpadnout. Tvé srdce skutečně může zatvrdnout a můžeš ztratit ono vitální spojení své duše s Bohem, který ji dává. Je tedy nějaká šance, nějaký plán, nějaká naděje, co můžeme udělat proto, abychom své srdce nezatvrdili a neztratili Boží cestu? 

Ano! Autor Židům předkládá zcela jasný plán, který je nesmírně důležitý. Židům 3:13 ...a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. O čem tady mluví? Mluví o tom, že Boží plán pro udržování tvého srdce ve stavu života je komunita bratrů a sester, která se naučí mluvit pravdu v lásce a vzájemně se povzbuzují a napomínají. Slovo napomínání je tady důležité. Pravá komunita totiž není jen povídání si o počasí. Je to odvaha znát a být poznán. Aby naše srdce zůstalo živé, aby tvá duše zůstala spojená s Bohem, musí dojít také ke spojení s lidmi, kteří jsou tvou duchovní rodinou. Jinými slovy, potřebuješ se zapojit (a myslím tím opravdu zcela a úplně zapojit) do církve. Ne ji navštěvovat, ne poslouchat její produkty, ale zapojit se svým životem, svou službou a svými vztahy jako do rodiny. Jinými slovy, cílevědomé vztahy, které nevzniknou náhodně, ale tím, že za ně převezmeš iniciativu. Církev může vytvořit prostředí pro vztahy, ale je tvou zodpovědnosti je vypěstovat. To, co je důležité, totiž není jen konverzace nad kávou (byť ta je důležitá pro vzájemné poznání), ale také sdílené zkušenosti a společný čas služby.

Právě proto Ježíš zdůrazňuje, že největší přikázání je láska k Bohu (mimo jiné z celé duše) a láska k lidem. Právě proto Pavel oznamuje, že Bůh vylil skrze svého Ducha do našeho srdce lásku. Láska může být praktikována pouze ve vztahu. Proto je láska základním nastavením zdravé duše, která se projevuje láskou k Bohu a láskou k lidem. Spojení s Bohem přináší lásku k lidem, spojení s lidmi lásku k Bohu. Ve skutečnosti, nemůžeme milovat Boha, kterého nevidíme, když nedokážeme milovat jeho lid, který vidíme. Proto, říká Ježíš, je poznávacím znamením církve, poznávacím znamením jeho následovníkům ne správné učení, skvělá shromáždění nebo projevy, ale láska jeden k druhému. Proto Petr dodává (1P 1:22): Když jste poslušností pravdě očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, milujte vroucně jedni druhé z čistého srdce. Naše duše ze všeho nejvíce potřebuje spojení, které ji vede ke vzájemnému napomínání, povzbuzování, lásce, podpoře. Následkem je srdce, které neztvrdne. Duše, která zůstává zdravá.

Duchovní formování je vždy sociální záležitostí. Kdo chápe duchovní růst jako individuální záležitost, nic nepochopil. Jak říká Dallas Willard: 

Všechno, co skutečně je mezi mnou a Bohem, ovlivňuje to, kým jsem, což zase ovlivňuje mé vztahy ke všem lidem, které mám okolo sebe. A mé vztahy k ostatním lidem mě formují a hluboce ovlivňují můj vztah s Bohem. Mám-li se tedy proměnit, musí se proměnit i tyto vztahy. 

Larry Crabb k tomu poznamenává, že ke skutečné změně – k takové, která nás proměňuje v lidi, jakými toužíme být ze všeho nejvíce, a která mění svět v obecenství uctívající Boha – dochází, když Ježíšovi následovníci vnesou do svých vztahů lásku, jež vyvěrá z jejich nejhlubších hlubin. Málokteré lži věří lidé tolik jako lži, že můžeme znát Boha, aniž někdo druhý zná nás. Hluboká proměna předpokládá obecenství, které je vždy vzájemné. Musíme být ochotni vypovědět svůj příběh, očekáváme-li, že druzí povědí svůj příběh nám. Proto k naším kruhům osobnosti přidává Willard ještě jednu rovinu, která je pro celistvost duše zásadní: sociální rovinu, tedy vztahy. 

Potřebujeme patřit do komunity. Potřebujeme patřit konkrétním lidem. V církvi. Základním nastavením zdravé duše je znát a být poznán. To je ono spojení, které je následkem zdravé duše.

Jenže žijeme v silně individualistické společnosti. Jak můžeme vypěstovat opravdovou  komunitu v kultuře zaměřené na nás samotné? A jde to vůbec? Co nás to bude stát? A kde můžeme začít? Jsem rád, že ses zeptal, protože o tom bude příští série v Elementu, na jejiž upoutávku se můžete mrknout níže.

Moje nejoblíbenější knihy o vůdcovství

Téma vůdcovství je takříkajíc moje specializace (mám na to dva tituly ze svého studia v Austrálii), takže jsem k tématu za posledních zhruba 15 let přečetl něco přes 150 knih. V angličtině (to je můj hlavní studijní jazyk) je samozřejmě výběr mnohonásobně větší a pestřejší než v češtině, ale i u nás se v poslední době "urodilo" několik zajímavých kousků, které si zaslouží vaši pozornost na téma vůdcovství, leadership, vedení (apod. - jak vidíte, stále to není ustálený pojem.)

John C. Maxwell: 5 úrovní leadershipu (Dobrovský). Maxwellovo klasické poselství, které poprvé zmiňuje už v dávné knize Developing the Leader Within You, ale které celkově zpracoval do knižní podoby teprve nedávno. Pět úrovní je skvělým přehledem rozvoje vůdcovství od pozice k opravdové osobnosti. Každý vůdce by měl znát.

James Kouzes & Barry Posner: Leadership challenge (Baronet). Tohle je bezpochyby jedna z pěti nejlepších knih o vůdcovství, které byly kdy napsány. Už jsem myslel, že se jejího českého vydání nedožiju... Pět příkladných praktik vůdce je i dnes, 25 let po prvním anglickém vydání knihy, stejně čerstvých a zásadních. Povinná četba!

John C. Maxwell: 21 nevyvratitelných zákonů leadershipu (Kontakt.cz). První Maxwellova kniha o vůdcovství, která opravdu snese přezdívku "groundbreaking" - skrze ní se nejvíce proslavil a tato dnes již klasická kniha oslovila asi nejvíce jeho čtenářů. Zajímavostí knihy je, že všechny zákony jsou převzaty z Bible, aniž by ji Maxwell přímo zmínil. Pro velký zájem posluchačů svých konferencí pak ale vydal The Maxwell Leadership Bible, kam přidal k biblickému textu poznámky vycházející právě z této knihy.

Simon Synek: Začněte s proč (Jan Melvil). První Synkova kniha v češtině (už se připravuje další) se zabývá cíleným promýšlením, proč děláme věci, které děláme a způsobem, který jsme zvolili. Efektivní vůdce odlišuje od ostatních nejen, že vědí, co dělají a jak to dělají, ale především silné uvědomění si, proč to dělají. Jinými slovy, kniha o vizi a poslání.

John Kotter: Vedení procesu změny (Management Press). Podobně jako Leadership Challenge je i tato kniha považována za klasiku, tentokrát v oblasti změn. Kotter popisuje, co má vůdce dělat, aby svou organizaci provedl potřebnými změnami. Nezbytná příručka pro všechny, kteří vedou jakoukoliv transformaci.

Patrick Lencioni: 5 příčin selhávání týmů (CPress). První a zatím jediná kniha v češtině od nejoblíbenějšího řečníka na Global Leadership Summitech je fiktivním příběhem, pomocí kterého Lencioni ilustruje týmovou práci a vedení týmů. Čte se jedním dechem. (A už se připravuje druhá Lencioniho kniha v češtině, tentokrát to bude jeho první nefiktivní kniha Výhoda, kterou považuji za jeho nejlepší dílo. Už se těšíme!

Jim Collins: Jak z dobré firmy udělat skvělou (Grada). Tato kniha Collinse proslavila především důrazem na překvapivou vlastnost špičkových vůdců, kterou je podle jeho průzkumu pokora. Díky tomu se tato kniha stala velmi oblíbenou mezi křesťanskými pastory, přestože se týká především byznys světa. Dokonce tak populární, že pak Collins přidal jednu extra kapitolu pro neziskové organizace a církve (ta však vyšla samostatně a v českém vydání ji tak nenajdete).

Markus Buckingham: To nejdůležitější, co musíte vědět (Ekopress). Nenechte se zmást nezáživným obalem českého vydání této knihy (on ani ten originální obal za moc nestál), uvnitř se skrývá poklad: jedna věc, kterou byste měli vědět o vedení, o manažerství a o úspěchu. Čtivá a s malým bonusem o manželství. 

John Adair: Leadership (CPress). Kniha s podtitulem Učte se od velkých vůdců je historickým přehledem různých vůdců, jejich stylů, a čeho se od nich můžeme naučit. Svou povahou je tato kniha na českém trhu dost unikátní. 

Oswald Sanders: Duchovní vedení (Návrat domů). Křesťanská klasika, která ovlivnila celé generace vůdců (včetně například Johna Maxwella). Škoda, že její vydání prošlo skoro nepovšimnutě, tato kniha by si zasloužila pořádně představit a rozšířit. Všude možně, samozřejmě.

Jakou skvělou knihu o vůdcovství jste četli v češtině kromě těchto zmíněných?

Pravý střed duše

Jednou, není to zase tak dávno, se mě přítel zeptal, co je mým cílem pro příštích deset let, jakou mám vizi, nebo po čem nejvíce toužím. Musím se vám přiznat: Nenávidím tyhle otázky! Opravdu. Jak mám vědět, co bude za deset let? Když se mrknu deset let zpátky, taky jsem si tehdy nepředstavil současnost tak, jak ji zažívám dneska. Ale protože můj přítel trval na nějaké odpovědi, v hlavě se mi začal odvíjet rychlý film mých tužeb: Jak by za deset let mohl vypadat Element? A co náš vztah s Ditou, bude stále skvělý a rostoucí? Jak na tom budeme finančně? Jak na tom budeme se zdravím? (O posledních dvou položkách jsem přemýšlel v tomto pořadí. Se zdravím tak nějak automaticky počítáme až do chvíle než vážně onemocníme.) Napadalo mě, co všechno bych chtěl ještě vidět, zažít nebo mít. A toho je stále ještě dost. Myslím, že to budete mít podobné. Jenže, při každé položce jsem zároveň uvnitř cítil, že to ovšem NENÍ ta hlavní věc, kterou chci. Aby bylo jasno, chtěl jsem všechny ty věci: úžasné manželství, skvělou církev, dostatek peněz, pevné zdraví, pěkné zážitky, a příjemné věci. Je ale jedna věc z toho to hlavní, co doopravdy chci? Toužím po něčem z toho úplně nejvíce? Některé položky na mém imaginárním seznamu beru tak trochu samozřejmě, protože jsem v té oblasti zatím žádnou krizí neprošel, jiné beru jako pěkný sen. Je to ovšem to, co potřebuji, aby má duše byla zcela šťastná?

Kdybych se zeptal dneska vás, po čem nejvíce toužíte, vyprávěli byste mi zase své sny. Některé by byly lepší a smělejší než moje, jiní byste pravděpodobně řekli, že by vám stačilo méně, jen kdybyste měli aspoň to, co druzí. Jaké by vaše touhy a sny byly? Co všechno by obsahovaly? Jsem si jistý, že většina z nás by do svých snů zahrnula sociální a rodinné vazby, materiální a finanční požehnání a zdraví jako tři oblasti svých největších tužeb. Že ano? Myslím si, že nejste zase tak odlišní ode mně. Vybrali bychom si podobně. Jenže, naši duši to plně neuspokojí. Všichni to víme, ať už vědomě nebo podvědomě. Všichni jsme totiž zažili situaci, kdy jsme si opravdu něco moc přáli (nějakou osobu, věc nebo zážitek), ale po jejím dosažení jsme uvnitř najednou cítili prázdno a vtíravý pocit: „Je to opravdu všechno?!?“ Ne, že by se nám to nelíbilo, jsme rádi za to, co jsme získali, ale toho pocitu se nemůžeme zbavit: Je to fakt všechno? Co když nakonec má Ježíš pravdu se slovy, že Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale své duši uškodí? Pokud je naše duše rozpojená, pak ani získání celého světa nám nemůže přinést uspokojení a význam. Uškodit své duši pak znamená, že už nemám zdravé centrum svého života, které organizuje a vede můj život. Naše duše totiž potřebuje něco mnohem více, než získat všechny své přání. Naše duše potřebuje mít pevné centrum – vědět proč existuje a kam směřuje. Duše potřebuje smysl.

V konečném pohledu, naše duše potřebuje Boha, který ji stvořil. Duše, a to se týká každého ať už je věřícím nebo ne, vnitřně touží po Bohu a spojení s ním. Proto nás nedokážou okolnosti a dokonce ani požehnání života plně uspokojit. Jenže hlas duše opomíjíme. Volání duše je pro nás neznámou, protože jsme se nenaučili naslouchat hlasu vlastní duše a tomu, po čem opravdu touží. Naslouchání hlasu duše nám navíc ztěžuje fakt, že se její volání ozývá v tolika vedlejších formách: slyšíme ji skrze naše emoce, naše volby, naše myšlenky, naše vztahy a dokonce naše tělo. Naplňujeme tedy potřeby všech naších součástí, a přitom můžeme lehce přeslechnout, že se jedná o volání duše. Myslím si, že Žalmisté, ať už to byl král David nebo jiní, rozuměli tomu, jak moc jejich vlastní duše touží po Bohu, a jak moc nebudou uspokojeni, dokud nezakusí občerstvující dotyk nadpřirozeného Boha. Schválně, přečtěme se pár míst, kde o tom píšou:

(Žalmy 23:1-3 B21) Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází. Na zelených loukách mi dává spočinout, ke klidným vodám mě přivádí, mou duši obnovuje, po stezkách spravedlnosti vodí mě pro jméno své.

(Žalmy 63:2 CSP) Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám, má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě touží ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi.

(Žalmy 143:6 CSP) Vztahuji své ruce k tobě, má duše po tobě žízní jak vyprahlá zem.

(Žalmy 42:2-3 B21) Jako laň prahne po proudící vodě, má duše prahne, Bože, po tobě! Po Bohu, po živém Bohu, žízní duše má: Kdy už půjdu a spatřím Boží tvář?

Všechny tyto verše jsou voláním vyprahlé duše, která touží po Bohu. Každá duše totiž potřebuje patřit. Potřebuje najít bezpečné místo, kde může být sama sebou, spočinout, občerstvit se, být obnovena, zažít uzdravující dotek. Každá duše potřebuje bezpečné místo, které je naším pravým domovem. Není divu, že naše duše touží po Bohu tak, jako laň ve vyprahlé, vyschlé a bezvodé zemi touží po pramenu vody. Je to krásný obraz, který instinktivně všichni zažíváme. Každá duše potřebuje někam patřit. Když však nenalezne Boha, najde si něco jiného, kam může patřit. I kdyby to byla modla nebo jen představa. A to je ten problém. Co když jsme hledali Boha, ale dostali jsme jen náboženství? To není totéž!

Náboženství je něco jiného než Bůh, věděli jste to? V příběhu Adamova pádu se učíme o tom, že člověk toužil po obecenství s Bohem, ale ještě více toužil po výhodách vlády, kterou mu Bůh svěřil. Chtěl mít klidně požehnání na úkor toho, kdo žehná. A tak místo Boha lidem zůstalo náboženství. Teologie náboženství se dá lehce shrnout slovy Larryho Crabba do věty: Úsilí zapojit jakoukoliv sílu, jenž máme k dispozici, do služby jakémukoliv cíli, který považujeme za hodnotný, je správné a ušlechtilé. Náboženství spočívá ve snaze zlepšit svůj život a je-li to možné, zlepšit život ostatních okolo nás. Takové náboženství nijak neohrožuje náš vnitřní narcismus – hlubokou oddanost vlastnímu prospěchu. Takové náboženství vypadá skvěle, ale nakonec je zcela ďábelským vynálezem: místo abychom se těšili z Boží lásky a na oplátku milovali ostatní, otevřeli jsme dveře touze vládnout svému životu a druhým pomoci naplňování tužeb a potřeb. I my, potomci Adamovi, toužíme po vládě a chceme požehnání podle vlastních představ. Jsme přesvědčeni, že Bůh by nám v tom měl koneckonců pomáhat. Je to přece pozitivní cíl, tak to musí být z Boha, že? Tyto přirozené touhy vedou bitvu proti touhám naší duše, která touží po Bohu jako laň ve vyprahlé zemi.

Možná nám pomůže starověká ilustrace tohoto napětí, této bitvy. V dějinách Izraele se muž jménem Jarobeám postavil do čela vzpoury proti legitimnímu, ale hrabivému králi Izraele. Podařilo se mu odtrhnout velký kus území a založil vlastní stát známý jako Severní království, později Izrael (Jižnímu se začalo říkat Judsko). Mělo to ale háček. Lidé měli uctívat Boha v Jeruzalémě, který ale ležel v Jižním království. Jarobeám se bál, že lidé budou chtít jezdit tam a to oslabí jeho nové království. (1 Královská 12:26-27 B21) Potom si pomyslel: „Co kdyby se království navrátilo k domu Davidovu? Když bude lid chodit obětovat do Hospodinova chrámu v Jeruzalémě, obrátí se srdce lidu k jejich pánu, judskému králi Rechoboámovi, vrátí se k němu a mě zabijí!“ Byl to strach o vlastní život a o své království, který Jarobeáma přiměl změnit zájmy lidí. Na první pohled jeho nápad usnadnil a zjednodušil uctívání. Ve skutečnosti lidem vzal Boha a dal jim náboženství. Poslechněte si, co udělal. (1 Královská 12:28-30 B21) Král se tedy poradil a pak nechal zhotovit dvě zlatá telata. „Dost jste se nachodili do Jeruzaléma,“ prohlásil. „Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!“ Jedno tele postavil v Bet-elu a druhé v Danu. Způsobil tak veliký hřích. Lidé totiž chodili obětovat jednomu z nich do Bét-elu a druhému až do Danu.

Na první pohled to vypadalo tak rozumně. Proč jezdit do znepřáteleného království uctívat Boha, když přece můžeme Boha uctívat kdekoliv, že? Zjednodušíme to. Jarobeám učinil Boha pohodlným. Bůh slávy se stal pohodlným bůžkem, zlatým teletem, který nabízel pohodlný náboženský program vhodný pro každého. Později  to v Severním království šlo z kopce. Za dalších králů začali uctívat Baala, boha zemědělské plodnosti. Tento bůh spolupracoval s člověkem a vedl ho k užívání si všech možných tužeb. Uctívači Baala zařídili chrámové prostitutky, aby muži při uctívání zažívali slast. Bůh pohodlí se spojil s bohem spolupráce a vytvořil zcela uspokojivé náboženství. Výsledek? Naším náboženským impulzem najednou již není poznání Boha, ale požehnání od Boha. Když je naše duše poškozená, chceme systémové řešení – vymyslíme systém náboženství, který nás moc nestojí, ale který nás dokonale uspokojí. Ovšem, uspokojí nás?

Minule jsme si řekli, že duše hledá smíření a Bůh touží po smíření s námi. Otázkou ale zůstává: Touží po nás více než po našem výkonu. Toužíme po něm více než po požehnání, které nám dává a které nám chce dát? Jinými slovy, dokázali bychom bez náboženské přetvářky nebo snad dokonce lhaní říct: „To nejvíc, co chci, je, že za deset let toužím být Bohu blíž a znát ho lépe.“ Možná bychom to nedokázali říct, protože naše touhy, žádosti a přání jsou velmi soustředěné na nás osobně. Tvá duše ale v těchto touhách volá a hledá Boha, kterému může patřit, kterému se může plně oddat. Uslyšíš její volání? Tvou duši totiž neuspokojí nic, dokud nezažije životodárný a nadpřirozený dotek Boha, který léčí naši duši a dává ji dohromady. V poslední knize Bible, v apokalyptickém Zjevení, píše Jan (22:17): Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života. Duch svatý a církev (to je ona nevěsta) volají: Kdo máte žízeň, pojďte a zadarmo si naberte vodu života!

Před mnoha staletími napsal Augustín podobenství: Dejme tomu, že by za tebou přišel samotný Bůh a navrhl ti, abys sepsal všechna svá přání. Ne seznamu by nebylo nic, z čeho bys jako Ježíšův následovník neměl mít radost: dobré jídlo, krásná rodina, pocit smysluplnosti života, vzrušení, romantika, dobrodružství, skvělé zdraví, zaměstnání, kde můžeš uplatnit své dary a přitom máš skvělý výdělek, každou noc vydatný spánek, a to vše završeno nádherným prožitkem v neděli ráno v církvi, kde uctíváš Boha, který ti to dal. Možná bychom mohli seznam i rozšířit, a přidat nové auto, pěkný byt a třeba ještě chatu. Tu však Bůh promluví znovu a řekne: Dám ti všechno, co máš na seznamu. Obdařím tě navíc i dlouhým životem, aby sis to mohl pořádně užít. Má to ale jednu jedinou podmínku: Přijmeš-li to, už nikdy nespatříš mou tvář. Augustin k tomu dodává: Chlad, který pocítíte, když pomyslíte na to, že už nikdy nespatříte Boží tvář, je vaše láska k Bohu. Tvá duše touží po Bohu jako laň po bystré vodě v pustině. Naučíš se ale naslouchat hlasu své duše? 

Zápasy duše

Musím se vám k něčemu přiznat. Nevím, jak vy, ale někdy, ne úplně moc často, ale někdy se cítím zdánlivě bezdůvodně smutný. Jako by bez nálady. A to, prosím pěkně, jsem spíše rozumový než emocionální typ. Máte to někdo podobně? Smutek je zajímavá emoce, kterou obecně nemáme rádi, a kterou považujeme prakticky vždy za negativní. Chápu, proč ho nemáme rádi. Máme pocit, že smutek zasahuje do našeho nitra, až na dno naší duše. Jako by to byla předzvěst smrti. Neřekl snad Ježíš před svým ukřižováním při modlitbě v zahradě Getsemane, kdy se najednou, slovy evangelisty Matouše, začal rmoutit a znepokojovat a řekl: “Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.” Chápete? Ježíš, Boží Syn, někdo, kdo by měl být vždy nad věcí (alespoň tak si ho představujeme), tady říká, že jeho duše je smutná až ke smrti! Samozřejmě, byl v situaci, kdy na rozdíl od svých učedníků věděl, že jeho smrt číhá doslova za dveřmi, protože jeho zrádce s chrámovou stráží již byli na cestě, aby jej zatkli, vydali Římanům a popravili. Ke smutku měl tedy důvod. Smutek totiž není nutně negativní emocí. Může být přirozenou reakcí na ztrátu, ať už uskutečněnou nebo očekávanou. Kdykoliv ztratíme něco, čeho jsme si vážili, nebo koho jsme měli rádi, cítíme smutek. Když mi v sedmnácti letech zemřela maminka, cítil jsem smutek, ale ten nebyl bez příčiny. Každému, komu někdy zemřel blízký člověk, je pocit smutku známý, a je zcela na místě. Dokonce v Bibli najdeme verš, abychom se radovali s radujícími a plakali s plačícími. V našem životě je tedy místo pro obojí, radost i smutek, a od našeho okolí se dokonce očekává, že budou plakat spolu s námi, stejně tak, jako že se budou radovat, když máme radost my. V takových chvílích je jasné, že nás stejně jako autora Žalmů napadá výkřik: Do hloubi duše jsem vyděšen – Hospodine, jak dlouho ještě?! Obrať se, Hospodine, život mi zachovej, pro svoji lásku zachraň mě! Tento výkřik je nám důvěrně známý: Jak dlouho to mám ještě snášet? V takové chvíli chceme slyšet zaslíbení, které zaznamenal Jeremiáš: Ano, občerstvím duši znavených a duši chřadnoucích nasytím. 

Co se ale děje, když litujeme ztráty, která se nikdy nestala? Můžeme třeba hledat něco, co jsme zdánlivě ztratili, a přitom nevědět, že to ještě máme. Ztratit věc je ovšem jedna věc, ale co takhle ztratit vztah? Ztratíme vztah se svou rodinou, ztratíme přítele, ztratíme vztah s Bohem? Ale co když je náš smutek jen domnělý? Co když si myslíme, že jsme vztah ztratili jen proto, že jsme si nechali někým nebo něčím do hlavy nakukat, že už není možnost vztah zachránit? Platí to jak v mezilidských vztazích, tak i s Bohem. Co když cítíme, že na nás Bůh zapomněl, nebo že nás opustil jen proto, že jsme uvěřili lži o svém vztahu a o povaze Boha? Víte, jak málo křesťanů ví, co jsou v Kristu? Co Bůh říká o nich a o sobě? O své věrnosti a vztahu s námi? Pokud to nevíme, pak se lehce může stát, že jsme smutní bez příčiny. V takovém případě je apoštol Pavel nekompromisní a píše Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se! Možná si říkáš: Kdyby to bylo vždy tak jednoduché. Přikázat své duši radost. Možná to je možné v situaci, kdy jsme smutní bez jakékoliv příčiny nebo snad proto, že jsme uvěřili lži. Co však dělat, když nás smutek ze ztráty vztahu je opravdový? Co když náš smutek symbolizuje poškození naší duše? Co když ukazuje, že naše duše je oddělená, v rozporu, zkrátka, že nejsme spojení s Bohem, s druhými lidmi nebo sami v sobě?

Jak jsme si řekli minulý týden, duše je jedním z nejdůležitějších slov v Bibli, ne vždy si však představíme zcela jasně, co to duše vlastně je. I když neznáme definici, instinktivně víme, že nás někdy naše duše bolí, protože nejsme duševně v pohodě. Na sobě jasně vidíme, že nejsme jen tělo – i v situaci, kdy ho dobře živíme, kdy jsme relativně zdraví a spokojení se svým vzhledem, stejně to nezaručuje pohodu našeho vnitřního světa. Místa, kde žijí mé tajné myšlenky, naděje a přání, a kde na rozdíl od vnějšího světa plného úspěchu, reputace, práce a vnější krásy, nemusíme nic předstírat, protože jsme tam sami sebou, až do (někdy temných hlubin) naší duše. Naše duše má schopnost zahrnout všechny části do jednoho celistvého života. Chce spojit naši vůli, mysl a tělo do celistvé osobnosti, a touží po spojení s dalšími lidmi, se stvořením a s Bohem, který nás učinil a chce, abychom v něm zakořenili jako strom u životodárného pramene. Duše je popis naší nejhlubší bytosti. Proto ve Starém i Novém Zákoně, a dokonce i v další starověké literatuře je duše jednoduše synonymem pro celého člověka. Naše duše zahrnuje naší vůli (osobnost, záměry), mysl (myšlenky, pocity, hodnoty a svědomí) a tělo (tvář, řeč těla a skutky) do jednoho celistvého života. Zdravá duše integruje, spojuje. Jenže, pokud tvá duše je nemocná, je to proto, že zakouší oddělení. Je to doslova rozpojená. 

Co když tedy náš smutek je ukazatelem tohoto vnitřního rozpojení? Co když je indikátorem jakési vnitřní války? Apoštol Petr napsal (1 Petr 2:11 CSP): Milovaní, prosím vás jako cizince a příchozí: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši. Tělesné žádosti, které jsou ve válce proti naší duši? Jak mohou rozpojené žádosti těla vést boj proti naší duši? Je tu zpátky to slovo hřích. Hříšné touhy totiž dokážou přechytračit naší vůli a zabránit Bohu v uzdravení naší duše. Hřích vždy působí rozdělení naší duše: nejprve nás oddělí od Boha, hřích nás také oddělí od dalších lidí, a nakonec oddělí jednotu mezi naší vůli, myslí a tělem. V té chvíli začneme žít rozsypání, bez hlubšího smyslu. Je to jakoby každá součást našeho života táhla jiným směrem: naše tělo nás táhne někam jinam než naše vůle, naše pocity a myšlenky se stávají protichůdnými, nerozumíme sami sobě. A nerozumí nám ani nikdo jiný. Cítíme ztrátu vztahu s Bohem, lidmi i se sebou. Co máme dělat v takovém okamžiku? Cítíme smutek, ale ne ze ztráty milovaného nebo vzácné? Cítíme smutek, ale ne bez příčiny kvůli nějaké lži. Cítíme smutek kvůli vnitřnímu rozporu, který působí hřích. Ale ten rozpor se smutkem nemizí. Jak v sobě toto napětí řešíme?

Před nějakou dobou jsem četl třetí knihu amerického sociologa Dana Arielyho, která v češtině vyšla pod názvem Jak drahá je nepoctivost? Kniha pojednává o dopadech našeho vnitřního rozporu. Ariely popisuje dvě primární motivace chování: První je sobecky získat to, co chceme. Chceme se například vyhnout bolesti, utrpení a nepohodlnosti. Pro to, co doopravdy chceme, jsme schopni lhát, podvádět a být celkově nepoctivými. Druhá motivace je touha být sami se sebou spokojeni. Chceme se podívat do zrcadla a mít o sobě dobré mínění. Chceme se vnímat jako dobří, čestní a ctění lidé. Je jasné, že tyto dvě motivace jsou vůči sobě ve vnitřním konfliktu. Pokud chceme sobecky získat cokoliv si zamaneme, pak by nám z nás mělo být špatně, ne? Ariely tvrdí, že v této chvíli nastupuje „úžasná kognitivní flexibilita“. Zkrátka, dokud podvádíme jen trochu, můžeme získat z nepoctivosti sobecké výhody a i nadále se cítit jako skvělé bytosti. Samozřejmě, co Ariely nazývá úžasnou kognitivní flexibilitou, apoštol Pavel nazývá bezbožností a nepravostí lidí, kteří svévolně potlačují pravdu. Každopádně, když ale nepoctivého člověka dožene jeho hřích, co byste čekali, že udělá? No, možná bychom čekali omluvu nebo, že půjde zkrátka do sebe. Ariely ale dokazuje, že je to přesně naopak. Když člověk hřeší a je nepoctivý (a projde mu to díky tomu, že hřích racionalizuje a vysvětlí – omluví si ho před sebou), výsledkem je naprosté uvolnění mravů. Je to jako byste byli na dietě, kterou porušíte, a pak si řeknete: „Stejně jsem ji porušil, to už se mohu rovnou pořádně nadlábnout!“ A následně se totálně přežerete. Možná jste si říkali, jako to, že lidé byli třeba při nějaké genocidě tak zlí. Copak to neviděli? Ale ano, jenže se dostali do fáze, kdy jejich duše byla natolik oddělená od jejich morálky, že si řekli: „No a co?“ Když už jsem zabil tyhle, mohu rovnou zabít i támhlety. Tomuto efektu se říká „What-the-Hell“ efekt. No-a-co? 

Tak daleko ale nemusíme dojít. Pokud podléháme ve válce proti naši duši a hřešíme, prožíváme smutek, který může být signálem umírání naší duše. Dokud se tváříme, že jsme v pohodě, ale nejsme, pak pouze předstíráme a trápíme vlastní duši. Ztrácíme vztah s Bohem, lidmi i sami se sebou. Stáváme se lidmi dvojí mysli, jsme rozdvojení mezi svými žádostmi a tím, co víme, že je správné. V tomto okamžiku to nejlepší, co můžeš udělat, je přijít ke Spasiteli své duše a vyznat mu to. To, co duše v zápase opravdu potřebuje, je smíření. Smutná duše totiž hledá smíření. Pokud je smutek oprávněný kvůli ztrátě, hledáme smíření sami se sebou a s nastalou situací. Pokud jsme smutní kvůli falešné představě a lži, naše duše hledá smíření s pravdou. Pokud je smutek reakcí na náš hřích, pak hledáme (vědomě nebo nevědomě) smíření s Bohem. Aby naše duše mohla být zdravá, aby mohla najít bezpečné místo, musí najít smíření. Tohoto smíření dosáhneme pomocí staré, a velmi důležité disciplíny schované za nábožně znějícím slovem, které se dnes již téměř nepoužívá, totiž pokání.

V církvi, kterou Pavel založil v městě Korintu, se děly věci jen pro silné žaludky. Jedna z nich byla, že jakýsi člověk, který patřil do církve, žil na hromádce s manželkou svého otce, což bylo chování pobuřující dokonce i mezi pohany, u kterých byl velký stupeň sexuální nevázanosti. Pavel celou tuto situaci, ale ještě víc neochotu církve s tímto člověkem jednat, velmi kritizoval. Bylo to nepřípustné, a proto Pavel požadoval po vedoucích církve jeho vyloučení z církve, což mělo za následek něco, co Pavel označuje termínem „vydáme jeho tělo ďáblu, aby duch byl zachován“. Bylo to, jakoby samotný akt vyloučení z církve u toho člověka vypůsobil tak dramatické problémy v jeho životě, že se rozhodl vrátit zpátky k Bohu. Může se nám to zdát drastické, ale pokud existuje život po smrti, a jako křesťané v něho věříme, pak je důležitější, kde budeš na věčnosti, než to, jak přesně vypadá tvůj život na této zemi. Pro život na věčnosti Pavel volil tvrdé řešení. Ale podařila se mu ještě jedna věc. Svým postojem a činem přinesl smutek celé církvi, a nejen to, Pavel to považuje za pozitivní, a vysvětluje rozdíl mezi zármutkem k životu a zármutkem ke smrti. 2. Korintským 7:8-10 Ačkoliv jsem vás ve svém dopise zarmoutil, nelituji toho - třebaže jsem toho i litoval - neboť vidím, že vás onen dopis - byť i nakrátko - zarmoutil. Teď se raduji ne proto, že jste byli zarmouceni, ale proto, že jste byli zarmouceni k pokání. Byli jste zarmouceni podle Boha, takže jste od nás v ničem neutrpěli škodu. Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt. Podle Pavlových slov je zármutek podle Boha takový, který nás vede k pokání, a i když nám přináší smutek a lítost a trápení, je to jen dočasné. Z dlouhodobého hlediska je tento zármutek veskrze pozitivní a života přinášející. Co to tedy je to pokání?

Obvykle máme za to, že kaje se ten, komu je líto to, co udělal. Lítost je důležitá součást procesu pokání, ale není ta nejdůležitější. Když totiž děláme něco nesprávného a nějak se to provalí, může nám být líto spíše toho, že se to provalilo než toho, že jsme dělali něco nesprávného. Ale opravdové pokání zahrnuje více než jen lítost. Znamená lítost nad tím, co jsme udělali, spojená se změnou myšlení a opačným jednáním. Pravé pokání zahrnuje skutek, ne pouze lítost. Za pasáží dopisu, kterou jsme četli, Pavel oceňuje jakou akci, horlivost a změnu tento zármutek a následné pokání přineslo. Zármutek je ovšem většinou prvním možným ukazatelem stavu, kdy se musíme zamyslet, jestli není v našem vztahu něco, kde musíme udělat změnu a obrátit se naruby. Pokud je vztah s lidmi nebo Bohem narušený, a přináší nám smutek, musíme se zamyslet nad tím, jestli jsme neudělali něco, za co se musíme omluvit, ale kde také musíme začít dělat věci jinak a nově. Pravé pokání je totiž spojeno s restitucí, nápravou pokaženého. Tato náprava pak vyústí ke smíření, což je přesně to, co duše poškozená hříchem tak nutně potřebuje, aby našla bezpečný domov.