Co je to duše?

Měli jste jako děti nějakou tajnou skrýš? Nějaké bezpečné místo, kde jste se schovali v situacích, které jste neměli nebo nemohli mít pod kontrolou? Například jste se tam mohli schovat v případě bouřky. Některé nás bouřky fascinovaly a přesto jsme z nich měli strach. Ze skrýše jste mohli pozorovat blesky, ale přitom být schovaní a v bezpečí. Pro některé z nás skrýš fungovala jako místo, kam jste se mohli schovat před hádkou svých rodičů nebo před konfliktem. Skrýš se tak stala vaším útočištěm. To je hezké slovo, které moc nepoužíváme. Útočiště. Slyšíme v něm něco jako útulek, bezpečí, pomoc a úkryt. V našem útočišti jsme měli svoje místo, kam jsme mohli schovat své poklady a mohli jsme se tam uchýlit, když jsme chtěli být sami sebou. Když jsme byli unaveni předstíráním a snahou být někým jiným, než jsme věděli, že jsme. Někteří stále máme takové místo. Možná je to auto, když jezdíš do práce sám. Možná je to lavička v parku. Možná je to místo v oblíbené kavárně. Možná je to staré křeslo, které stojí u okna, kam si sedneš a jsi sám sebou. Je to místo, kde už nikde nespěcháš, kde nemáš pocit, že musíš dosáhnout více a dále. Je to místo, kde jsi. Je to místo, které potřebuje každý z nás bez ohledu na svůj typ osobnosti, ať už jsi přemýšlivý typ nebo jsi aktivista. A pokud náhodou takové místo nemáš, nevědomky po něm toužíš! Je to bezpečné místo pro tvou duši.

Slovo duše je jistě jedním z nejdůležitějších slov v Bibli. Většina lidí, ve většině historie, na většině míst věřila, že lidské bytosti mají duši. Považujeme ji za důležitou, dokonce i zesnulým lidem přejeme, aby jejich duše odpočívala v pokoji. Ale nejsme si úplně jistí, co to duše vlastně je. Asi před sto lety jeden doktor měřil malý úbytek hmotnosti v okamžiku smrti sedmi nemocných tuberkulózou, což ho vedlo k vyjádření, že duše váží 21 gramů. Jeho představa po mnoha letech dala jméno jednoho hollywoodskému filmu, nicméně důkaz se nikdy nepovedlo znovu ověřit a tak byl široce medicínskou komunitou odmítnut, jako by to jediné, na čem záleželo, byl fyzický svět a fyzické tělo. Nicméně, psycholog z Yale, Jeffrey Boyd, který byl spoluautorem takových knih jako Diagnostika a statický manuál mentálních poruch, tvrdí, že u některých lidí můžeme vidět sílu duše, která nemůže být degradována ponížením, která nám dokážou přinést strasti našeho těla. Popisuje příběh ženy Patricie, která trpěla následky cukrovky, infarktu, dvou mrtvic: následkem bylo oslepnutí, dialýza, a amputace obou noh, a to vše ještě před tím než ji bylo čtyřicet let. Byla umístěna do ústavu a několikrát za rok hospitalizována, několikrát dokonce upadla do kómatu. Patricie byla součástí církve v americkém Washingtonu, která chtěla začít útulek pro bezdomovce. Nemohli ale najít nikoho, kdo by si to vzal na starost, a tak se Patricie přihlásila jako dobrovolník. Mezi dialýzami, amputacemi a kómaty dala dohromady tým lidí, vyřídila papírování a fundraising, vytvořila pravidla pro fungování domu a vytrénovala zaměstnance, kteří ho pak měli na starosti. Když po prvním roce fungování útulku Patricie zemřela, na jejím pohřbu stály zástupy bezdomovců hned vedle amerických poslanců, jako byl ministr James Baker. Lidé mohou věřit tomu, že tě tvé tělo definuje, vymezuje a limituje, ale Patricie řekla: „Jediná věc, na kterou se ohledně mého těla mohu spolehnout, je to, že selže. Mé tělo je nějakým způsobem moje, ale nejsem to já.“ Pastor John Ortberg dodává: Velikost duše je k dispozici lidem, kteří nemají luxus být unešení ze stavu a vzhledu svých těl. Jistě se shodneme na tom, že tělo není jediná věc, která nás definuje, protože na duši záleží.

Co je to tedy duše? Jak to, že duše některých lidí (jako Patricie) dokážeme popsat slovy „velká duše“? Víte, že pro to máme v češtině dokonce přímo specifické slovo? Velkodušnost. Někdo je velkodušný, což podle slovníku synonym znamená, že je šlechetný, ušlechtilý a velkomyslný. Jak můžeme dosáhnout velkodušnosti? Když mluvíme o duši, mluvíme o zdroji síly, duše je ale zároveň zranitelná. Může být ztracená nebo dokonce prodaná. V seriálu Simpsonovi prodá Homér svou duši za koblihu, kterou pak sní až na jeden malý kousek, který strčí do ledničky se vzkazem: „Kobliha mé duše. Nejíst!“ Na eBay se někdo čas od času pokouší prodat svou duši, což vedlo společnost k zavedení pravidel na prodej duše. O duších máme filmy, knihy a představy. Dokonce o duši zpíváme i v církvi: „Bless the Lord, O my soul“. Jak může naše duše žehnat Bohu nebo ho dělat šťastnými? Když hledáme manžela, manželku nebo přítele na celý život, mluvíme o nich jako o spřízněné duši. Mohou být ale duše spřízněné? Nakonec, mezinárodně uznávané volání o pomoc, ono slavné SOS znamená doslova: „Save Our Souls“, zachraňte naše duše. Co to znamená, zachránit duši? 

Všichni máme vnější a vnitřní život. Můj vnější život je moje veřejné a viditelné já: to, čeho jsem dosáhl, moje práce a reputace. Můj vnitřní život je místo, kde žijí mé tajné myšlenky, naděje a přání. Protože můj vnitřní život je neviditelný, je ho lehké zanedbávat. Nikdo ho nevidí, a nikdo mu nezatleská, když je v pohodě. Více než často bychom ale potřebovali zavolat hlasité SOS: Zachraňte naší duši. Je to totiž naše obvyklá lidská vlastnost: ignorujeme svůj vnitřní život a jako následek nemáme ani vnější život, který bychom si přáli. Zachraňujeme to navenek, ale místo toho bychom měli mít SOS. Naše duše je totiž ztracená a náš vnitřní život se nakonec vždy, dříve nebo později, projeví v našem vnějším životě. Co tedy je duše člověka? Možná nám pomůže malý diagram Dallase Willarda, pomocí kterého si to ilustrujeme.

Uprostřed naší osobnosti jako člověka má každý z nás vůli, neboli schopnost si vybírat. Můžeme věci přijímat nebo odmítat. Schopnost se vyjádřit ANO nebo NE je průvodním jevem lidské osobnosti a je proto prakticky synonymem pro ducha, kterého nám Bůh vdechl. Díky tomu jsi člověkem, ne věcí. Proto byl člověk stvořen, aby panoval. Je-li ale vůle tak centrální součástí naší osobnosti, proč není náš duchovní život jednodušší? Proč nestačí jen chtít? Vůle je skvělá na jednoduchá a velká rozhodnutí jako třeba se oženit nebo se přestěhovat, ale je velmi slabá na přepsání zlozvyků a vnitřně zakořeněných postojů. Pokud se snažíš upevnit svou duši pomocí vůle, vyčerpáš nejen sebe, ale i všechny okolo. Vůle je centrální, ale není jediná. 

Druhou součástí je naše mysl. Ve starověku mysl zahrnovala jak samotné myšlenky, tak pocity jako dvě strany jedné mince - kdykoliv myslíš, tak také cítíš, a kdykoliv cítíš, také myslíš. Jinými slovy naše povědomí o věcech, záležitostech nebo prostředí okolo nás. Naše myšlenky a na ně navázané pocity plynou skrze nás neustále a vytvářejí návyky, které ani silná vůle nedokáže usměrnit. Naše myšlenky mohou uškodit naší duši, slovy apoštola Pavla (Římanům 8:6): Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. 

Pak tady máme další faktor, a tím je naše tělo. Tělo je naše malé království, je to jediné místo ve vesmíru, kde naše vůle má šanci skutečně vládnout. Naše tělo je plné návyků a chutí. Tělo je úžasná věc, ale náš život není definovaný tím, čím se skládá naše tělo. Nad tím vším je totiž duše. Duše je kapacita nebo schopnost zahrnout všechny části do jednoho celistvého života. Je to něco jako operační program na počítači, o kterém nic nevíme ani si ho nevšímáme, dokud nezačne haprovat. Naše duše hledá harmonii a spojení. Lidská duše chce spojit naši vůli, mysl a tělo do celistvé osobnosti, která je v souladu. Kromě toho naše duše touží po spojení s dalšími lidmi, se stvořením a s Bohem, který nás učinil a chce, abychom v něm zakořenili jako strom u životodárného pramene. 

Duše je popis naší nejhlubší bytosti. Proto ve Starém i Novém Zákoně, a dokonce i v další starověké literatuře je duše jednoduše synonymem pro celého člověka. Podle popisu stvoření v knize Genesis vdechl člověku život, duši, Bůh. Gen 2:7 (ČSP) Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší. To znamená, že naše duše má svůj původ v Bohu a existuje pro něj. Tvá duše zahrnuje tvou vůli (tedy tvé záměry), mysl (myšlenky, pocity, hodnoty a svědomí) a tělo (tvář, řeč těla a skutky) do jednoho celistvého života. Duše je zdravá a v pořádku když je harmonie mezi těmito třemi částmi a Božím záměrem pro stvoření. Když jsi pak spojen s Bohem a dalšími lidmi, máš zdravou duši. Zdravá duše integruje, spojuje. Jenže, pokud tvá duše je nemocná, je to proto, že zakouší oddělení. Je to doslova rozpojená. 

Hřích vždy působí oddělení naší duše: nejprve nás oddělí od Boha, hřích nás také oddělí od dalších lidí, a nakonec oddělí jednotu mezi naší vůli, myslí a tělem. V té chvíli začneme žít rozsypání, bez hlubšího smyslu. Je to jakoby všechny naše součástí táhly náš život jiným směrem: naše tělo nás táhne někam jinam než naše vůle, naše pocity a myšlenky se stávají protichůdnými, nerozumíme sami sobě. A nerozumí nám ani nikdo jiný. Naše duše je znečištěna. V této chvíli se vtírají Ježíšova slova (Marek 8:36): Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale své duši uškodí? Pokud je naše duše rozpojená, oddělená od Boha, lidí a ve vnitřním nesouladu, pak ani získání celého světa nám nemůže přinést uspokojení a význam. Ztratit duši znamená, že už nemám zdravé centrum svého života, které organizuje a vede můj život. Jsem jako auto bez volantu. Je jedno jak rychle jedu, protože určitě havaruju. Jen je otázkou kdy. Koneckonců, uspěchanost je velkým nepřítelem duchovního života. Proto musíš ze svého života nemilosrdně vyhodit uspěchanost a najít bezpečné místo pro svou duši. Nikdo jiný to udělat za tebe nemůže, ty musíš střežit své srdce, protože z něj plyne tvůj život.

Dallas Willard napsal: Naše duše je jako pramen vody, který dává sílu, nasměrování a harmonii do každé další oblasti našeho života. Když je tento pramen takový jaký má být, jsme neustále občerstvováni ve všem, co děláme, protože je naše duše zakořeněna v nekonečnosti Boha a jeho království, včetně přírody, a tak je všechno ostatní v nás obživováno a řízeno tímto pramenem.