Proč je milost lepší než karma

Ať se nám to líbí nebo ne, zdá se mi jednoznačné, že tento vesmír funguje na principu karmy. (Ne, opravdu nemyslím tím plynovou karmu, ale duchovní princip příčiny a důsledku, které ovlivní budoucnost dotyčného člověka.) Karma, jak o ní budu mluvit, je ve středu všech náboženství a taky většiny filozofických systémů. Je to přesně ten princip, že máš to, co si zasloužíš. Používáme to v různých variacích, třeba, že každý národ má přesně takovou vládu, kterou si zaslouží. Je to klasický princip setby a žně: sklízíš, co jsi zasel. Zaseješ něco správného a sklidíš něco pěkného. Zaseješ něco ošklivého a sklidíš něco nepříjemného. Není to nic přehnaně sofistikovaného nebo komplikovaného. A hlavně, přijde nám to zcela férové. Jenže to úplně férové není, protože to vždycky nevychází, že? Co tím myslím?  Někdy se totiž zdá, že bychom si přáli, aby princip karmy fingoval konzistentněji – a to především u jiných lidí: oko za oko, zub za zub, život za život (stačí si přečíst diskuse o trestu smrti kdykoliv někdo spáchá opravdu odpudivý zločin). Kolikrát škodolibě řekneme, když nějakému grázlíkovi něco nevyjde nebo v něčem selže: „Jo jo, karma ho dostala!“ Kolikrát si jen přejeme, aby ho jeho skutky opravdu dostihly a potrestaly! Samozřejmě bychom si přáli, aby systém karmy fungoval v našem životě především v dobrém (snažíme se, jsme hodní, zasloužili jsme si to, a tak podobně), ale už daleko méně bychom si přáli, aby nás (slovy Johna Lennona v jeho písni Instant Karma) dostala okamžitá karma a rovnou nás srazila na zem, když uděláme něco ne úplně správného sami. Ve skutečnosti bychom si přáli instatní, okamžitou, karmu u druhých: divíme se, že jejich provinění jim prochází, přejeme si, aby se Boží mlýny točily mnohem rychleji, chceme, aby dostali to co si zaslouží (a to nebude nic pěkného, že?). Pokud dokonce věříme v Boha s velkým „b“ nebo nějaké bohy s malým „b“, pak mu nebo jim dokonce vyčítáme, že je s odplatou pomalý a toužíme vidět, jak nás (ty pravé oběti!) pomstí!

Stačí si přečíst starověké Žalmy, což jsou většinou modlitby a zpívané modlitby, abychom viděli, jak moc je nám tento pocit vlastní - chceme spravedlnost a chceme odplatu. Vidím to krásně na sobě. Mám chuť se pomstít, když mi někdo ukřivdí a dokonce i když mi ukřivdí jen zdánlivě. Samozřejmě to omlouvám svou choleričností (za to vlastně nemůžu, takže moje vznětlivost je vlastně Boží problém - neměl mě tak stvořit - no ne?). A protože jsem dobře vychovaný a taky už věkem pomalejší, stačí mi už jen to pomýšlení, že mě pomstí Bůh. Skoro mě až blaží ta představa, že se to někomu vrátí zpátky, když mi opravdu nebo jen zdánlivě nějak ublíží. Dokážu se tou představou opájet. Je tu někdo se mnou? Někdo, kdo mi rozumí? No, a to je v jádru problém s karmou. Počítáme, že život je řízený karmou, ale vnitřně toužíme po něčem lepším, po něčem větším a hlubším než je jen tvrdý, chladný a neúprosný zákon nabídky a poptávky, setby a žně. Všichni totiž toužíme po tom, abychom mohli sklízet tam, kde jsme nezaseli. Všichni chceme ohledy tam, kde jsme je sami nebyli moc ochotní dát. A pokud jsme je dali, jsme naštvaní, pokud je někdo nedá nám. Vždyť jsme zasévali dobrou karmu, no ne? Ve skutečnosti (zvláště, pokud jsi k sobě upřímný) ve svém srdci toužíš po světě, který se karmou neřídí. Toužíš po mnohem větší myšlence. Možná to nevíš, možná si to neuvědomuješ, ale toužíš po něčem lepším.

To, po čem doopravdy toužíš, byla Ježíšova největší myšlenka, která byla tak radikální, že ji mnozí ani v jeho době nedokázali přijmout a uchopit. Ježíšova největší myšlenka byla milost, tedy situace, kdy nedostáváš to, co si zasloužíš. A kdy těm, kteří ti ublížili, neodplácíš podle toho, co si zaslouží. Milost je totiž jádrem odpuštění. Je jádrem laskavosti. Milost je jádrem lásky. Ježíš o milosti neustále vyprávěl, nejvíce skrze své příběhy a podobenství. Hrdinové jeho příběhů byli lidé, kteří dostali to, co si nezasloužili, a nedostali to, co si zasloužili. Bylo toho tolik, že většina novozákonních autorů končí své dopisy s přáním: Milost Pána Ježíše ať je s vámi. Ježíš ve svém nejslavnějším podobenství vyprávěl příběh o otci se dvěma syny, z nichž jeden ho zneuctil, vzal si dopředu své dědictví (tím vlastně otci řekl, že si přeje jeho smrt, protože dědictví se mělo vyplatit po smrti), utekl a žil si svým nezávislým životem, který ho nakonec dovedl až k prasatům (což byla potupa pro židovského mladíka). Nakonec se rozhodl vrátit ke svému otci se strachem, ale nadějí, že ho přijme aspoň jako sluhu. V tom slavném příběhu otec svého marnotratného syna vyhlíží a jakmile ho spatří, běží ze všech sil naproti. To je moc hezké, ale pro Ježíšovy posluchače musel být tento příběh neuvěřitelný. Víte proč? Protože v jeho době staří mužové nikdy neběhali. Čím starší, tím pomalejší jste byli a nikdy, prostě nikdy jste neběželi. To, že otec běží s otevřenou náruči k synovi, který si to nezaslouží, který ho zneuctil a přál mu smrt, bylo zcela radikální. N.T. Wright říká, že bychom měli toto podobenství přejmenovat na příběh o otci, který běžel.

Milost ti totiž dá něco, co chladné náboženství viny, pokání a odčinění nedokáže. Nechápejte mě špatně. Pokud jsme se provinili, pokání je na místě, stejně jako restituce a retribuce. Ale když se kajeme a když něco odčiníme, máme trochu pocit, že jsme si odpuštění zasloužili (děláme to tak i v lidských vztazích). Jenže milost je jiná. Nabízí odpuštění tam, kde nemáš nic na svou obhajobu. Všechno, co můžeš udělat, je jen padnout na kolena a vykřiknout: Milost! Proto apoštol Pavel píše v Římanům 11:6 Je to díky milosti, ne díky skutkům – jinak by milost už nebyla milost. To z milosti dělá něco radikálního a úžasného. Milost potlačuje zákon karmy. Láska přerušuje řetěz následků našich skutků, což je v mém případě dobrá zpráva, protože jsem udělal docela pár opravdových hloupostí. Jde o to, že pokud je karma mým soudcem, nedopadnu moc dobře. Takže, aniž bych se snažil omlouvat své nedostatky, natahuji se po milosti, protože fakt, že Ježíš vzal na kříž moje hříchy, provinění, prostě všechen ten zmatek, který jsem svou hloupostí způsobil, je mou nadějí (a taky nadějí, že moje záchrana nezávisí na mé zbožnosti). Milost je tedy přízeň, kterou Bůh prokazuje hříšníkům, a jejím jádrem je, že se nedá zasloužit nebo získat. Dá se pouze přijmout. Tak mocný dar to je. Ještě jednou apoštol Pavel v Efezským 2:8-9: Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.

Když se totiž zamyslím nad tím, proč vůbec já osobně v Ježíše věřím, milost je hlavním důvodem. Jen milost mi totiž může dát sílu přijmout odpuštění a taky odpustit. Řeknu vám na závěr krásný příklad. Tuto fotografii jsem viděl jako dítě u mého otce v nějakém fotografickém časopise. 

Je to ikonická fotografie, která symbolizuje úplný zmar války. Vyfotil ji Nick Ut, fotograf agentury Associated Press v roce 1972 severně od Saigonu po bombardování napalmem, tekutou hořlavinou, která se přichytila na lidské tělo a přivedla mu strašné spáleniny. Tato fotografie devítileté holčičky Kim Phuc, které po zásahu napalmem začaly hořet šaty a proto si je strhala, se okamžitě stala natolik ikonickou fotkou vietnamské války, že historikové říkají, že pomohla ukončit tuto strašnou válku. Níže se můžete podívat na krátké video, kde nám Kim i fotograf Nick po 43 letech řeknou příběh této fotografie. Příběh Kim Phuc je příběhem milosti. Je příběhem odpuštění. Server CNN přinesl její příběh, ve kterém vypráví, jak se za tuto fotku styděla, vždyť přece zachycovala moment jejího trápení a mučení, ale díky ní mohla také začít cestu k pokoji a míru. „Uvědomila jsem si, že tomuto obrázku nemohu utéct, tak jsem se rozhodla k němu vrátit a pracovat s ním k míru. Je to moje volba.“ Kim je dnes velvyslankyni dobré vůle OSN, a se svou nadací ukazuje na zvěrstva válek, staví nemocnice, školy a sirotčince. Jak se k tomu ale dostala?

Po zásahu napalmem strávila přes rok v nemocnici, kde prošla bezpočet operací a nakonec se, i přes jizvy, které ji zůstaly, uzdravila tělesně. Nicméně, nemohla najít klid ve své duši. Chtěla zmizet. Chtěla se ztratit. Přála si zemřít. To ji však přivedlo k otázkám a k hledání odpovědí. Začala studovat také různá náboženství. O deset let později, když ji bylo 19 let, stala se křesťankou a svou nově nalezenou víru označila za důvod, proč dokázala znovu přijmout život. Říká: „Když jsem se stala křesťankou, získala jsem nádherné spojení: vztah mezi mnou a Ježíšem, a Bohem. A od tohoto momentu jsem se naučila odpustit.“ Od tohoto momentu jsem se naučila odpustit. Jen milost ti dá sílu odpustit natolik, že dokáže uzdravit tvé srdce.