Tenze milosti a pravdy

Minulý týden jsme si říkali, že milost, ta skvělá myšlenka na svět, ve kterém nedostáváme to, co si zasloužíme, ale to, co si nezasloužíme, je síla, která nám dává odvahu odpustit. Málokterý případ z poslední doby byl lepší ilustrací radikálního odpuštění než nedávná střelba v americkém Charlestonu. Vždyť co je smysluplného na tom, aby někdo přišel do kostela mezi modlící se křesťany, hodinu je tam poslouchal a pak vytáhl pistoli a devět z nich zabil jen proto, že mají jinou barvu kůže? Když v médiích proběhlo video ze slyšení ohledně kauce, kde příbuzní obětí mohli říct cokoliv vrahovi jejich bratrů, sester, matek a otců, svět byl ohromen silou těchto truchlících, kteří mu dokázali říct: „Hrozně jsi mi ublížil, vzal jsi mi něco drahého, zabil jsi moji lásku, ale přesto ti odpouštím.“ Přesně to je síla milosti v praxi. Jenže...

Kdesi hluboko uvnitř nás hlodá červíček pochybností. Je to správné jen tak odpustit? Má to vůbec cenu? Je to opravdu férové a spravedlivé? Nebo ještě jinak, není snad model předvídatelného chování (příčina a důsledek, setba a žeň) hybnou silou života? Dává to přece rozum. Snažíš se studovat, prospěješ u zkoušek, snažíš se v práci, postupuješ kupředu, snažíš se v podnikání, prosperuješ? To je přece zákon příčiny a důsledku. Ano, je. Většina našeho života skutečně funguje podle tohoto zákona. Jak jsem řekl minule, princip odplaty je asi hlavním řídícím principem ve vesmíru, a je jasné, že i různí autoři Bible popisují mnoho situací, kde tento princip skutečně funguje. Například Pavel napsal v Galatským 6:7 Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Jakub dodává (3:18): Ti, kdo rozsévají pokoj, sklidí ovoce spravedlnosti. Vidíme tedy, že zákon příčiny a důsledku funguje v dobré i ve zlém. Je tedy jen přirozené, že nás napadá, že když je milost tak skvělý princip převyšující a popírající tento zákon odplaty, nebo chcete-li karmy, nepovede nás to ke zneužití milosti? Německý teolog Bonhoeffer této tenzi říkal “laciná milost”. Tvrdil, že laciná milost je úhlavní nepřítel církve, protože znamená milost jako učení, jako princip, kdy zůstává vše při starém. Nebo ještě jinak řečeno: Není milost popřením jiného Božího principu, po kterém vnitřně toužíme, totiž po spravedlnosti? Máme totiž vnitřní touhu, aby Bůh spravedlivě odplatil lidem nejen jejich skutky (tam bychom se mohli asi oprávněně bát), ale také jejich víru. Copak nečteme, že “ten či ona uvěřili Bohu, a ten jim to připočetl za spravedlnost”? Jinými slovy, jak funguje milost a spravedlnost dohromady? A může vůbec fungovat dohromady?

Jsem moc rád, že tě tyto otázky napadly. Ježíš byl totiž jedinečný právě v tom, jak dokázal skloubit milost a pravdu (ze které spravedlnost vychází). Dokázal být k lidem upřímný a přitom plný lásky, a to tak moc, že apoštol Jan o něm později napsal (1:14-17): To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan (Křtitel) o něm vydával svědectví a volal: „Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme všichni přijali, a sice milost za milost. Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše. V této pasáži Jan tvrdí, že Zákon (a tedy pravidla a principy toho, co si Bůh přeje a jak máme žít) k nám přišel skrze Mojžíše, ale skrze Ježíše přišlo něco mnohem silnějšího než jen pravda: Ježíš byl plný milosti a pravdy zároveň a jen proto nám mohl dávat milost za milostí. Ježíš nebalancoval na hranici mezi milostí a pravdou, neměl to ani namixované v nějakém zdravém poměru. Ne, byl plný pravdy: tedy věděl stoprocentně, co je v člověku, nedělal si iluze, viděl až dovnitř, uměl popsat zlý stav člověka lépe než ten člověk sám; a přitom byl stále stoprocentně plný milosti a tedy měl odvahu odpouštět, měl sílu se povznést, a obětoval se za nás, když jsme ještě byli úplně nemožní ve svých hříších. Nečekal, že se nejprve změníme a pak nám nabídne své přátelství. Nečekal, že bude muset zavírat oči nad naším charakterem. Přesto nám nabídl svou lásku. Dokázal to proto, že byl stoprocentně plný milosti i pravdy.

Přiznejme si to, nikdo z nás to takhle nedokáže. Buď tíhneme k pravdě, nebo tíhneme k milosti, buď věcí přecházíme a neřešíme, nebo naopak chceme hlavně pořádek a upřímnost. V tom je ten problém. Když jsme především spravedliví, vede nás to někdy ke spravedlivému hněvu a pravdu říkáme bez lásky. (Asi proto Pavel nabádá, abychom se naučili mluvit pravdu v lásce.) Pravda bez lásky vede k hněvu a k předsudkům. Říkáme pak třeba věci jako: “Nejsem rasista, ale…” Jedna špatná zkušenost vytváří stereotyp, takže mluvíme pravdu a přitom nemilujeme. Láska bez pravdy zase vede k vyprázdnění vztahu a přecházení věcí takže znemožňuje opravdovou komunitu, opravdový vztah a opravdový růst. Jen když nám někdy řekne někdo pravdu (která bolí), nás posune v životě dál. Ježíš byl dokonalý v tom, jak skloubil milost a pravdu v plnosti. Nikdo nezpochybňoval jeho lásku k lidem, ale zároveň všichni věděli, že si servítky moc nebere. Stejně jako v příběhu o bohatém mladíkovi, Ježíš se na lidi podíval s láskou a řekl jim pravdu. To z Ježíše dělalo zcela jedinečnou postavu dějin. Jeho schopnost měnit lidské životy bez nucení nebo manipulace, jen kombinací dokonalé milosti a dokonalé pravdy, je úžasná. Vidíme ji v praxi v mnoha konkrétních příbězích evangelií.

Chci tím prostě jen říct, že spravedlnost a naše touha po spravedlnosti jsou Boží principy a jsou správné. Bez lásky se ovšem spravedlnost mění v krutost. Problém se spravedlnosti nastává, když ji chceme uplatňovat selektivně (já jsem se snažil, tak chci výsledky - jiní ale ať klidně sklidí i ovoce svých špatných skutků). Problém taky nastává, když nutíme Boha k rozhodnutí, aby se zachoval spravedlivě podle našich měřítek. Tehdy se z jinak skvělé touhy po spravedlnosti stává pouhá karma, která může fungovat zcela bez Boha, automaticky, chladně a stále stejně. Musím ovšem připustit, že mnozí z nás dávají tomuto předvídatelnému principu přednost, protože nám připadá, že úplně zvládneme se zlepšit sami. Vlastní silou. A máme za to, že Bůh tuto snahu oceňuje a odplatí nám podle ní. Protože si to ...zasloužíme. Aby Ježíš ilustroval, že se Bůh nenechá spoutat do takové karmy, vyprávěl jednou další ze svých proslulých fiktivních příběhů. V tomto příběhu postavil na hlavu naši představu, co přesně Bůh oceňuje.

Matouš 20:1-5 „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel za svítání, aby najal dělníky na svou vinici. Domluvil se s dělníky na denáru za den a poslal je na svou vinici. Když vyšel ven okolo deváté hodiny, uviděl jiné, jak stojí na tržišti a zahálejí, a tak jim řekl: ‚Jděte i vy na mou vinici. Dám vám spravedlivou odměnu.‘ A tak šli. V poledne a kolem třetí odpoledne vyšel znovu a udělal totéž. V různých dobách byl přesně tohle způsob najímání dělníků: prostě denní práce s denní mzdou. Neobvyklé v Ježíšově fiktivním příběhu je to, že hospodář na místo shromažďování dělníků přichází opakovaně přes celý den. Stále potkává nové dělníky a všechny povolává.

Matouš 20:6-9 Když pak vyšel kolem páté odpoledne, našel jiné, jak tam postávají, a tak jim řekl: ‚Proč tu stojíte a celý den zahálíte?‘ ‚Nikdo nás nenajal,‘ odpověděli mu. Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Večer řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.‘ Přišli tedy ti najatí kolem páté odpoledne a dostali každý po jednom denáru. Až dosud vypadá všechno skvěle a spravedlivě: dostaneš výplatu podle své práce a podle své snahy. Jenže, problémy jsou už za rohem. Dělníci, kteří byli na šichtě od rozbřesku, viděli celý den příchod nových a nových dělníků, z nichž každý pracoval jinou dobu a v jiných podmínkách. Když viděli, že dostali za kratší a lehčí práci tu částku, kterou si s nimi hospodář vyjednal na začátku, začali se vnitřně těšit. Přece jen, oni pracovali mnohem více, zaslouží si proto mnohem lepší plat, no ne?

Matouš 20:10-12 Když přišli na řadu ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý po jednom denáru. A když ho dostali, začali reptat na hospodáře: ‚Tihle poslední pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme v tom horku dřeli celý den!‘ A je to tady. Když dorazili pro výplatu, dostali přesně to, co jim hospodář slíbil. Jejich očekávání byla jinde, protože se mezitím stačili poměřit s těmi, kteří si to podle nich nezasloužili. Touha po spravedlnosti (respektive po férovosti) způsobila, že z dohodnuté výplaty, ze které byli ráno nadšeni, se najednou stal předmět reptání a stěžování si.

Matouš 20:13-16 On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘ Takto budou poslední první a první poslední.“ Pokud máš tendence stát na straně dělníků, nejsi sám. Hospodářova finanční a platební politika narušuje náš smysl pro fair play. Připadá nám skandální. Jenže Boží království není férové, protože Bůh dává milost za milostí podle svého uvážení. Je to nakonec on, kdo je plný milosti a z této plnosti získáváme milost i my.

Příběh je jasný: Bůh jako pán vinice se může rozhodnout dát každému plat podle svého uvážení - jsou to jeho peníze. Bůh není vždy konzistentní, a já jsem tomu rád, protože mi to dává naději. Naději, že mi Bůh dá další a další šanci, i když si ji vůbec nezasloužím. Bůh totiž dává šanci lidem, kteří se od něj odvrátili a pohrdli jeho milostí. Není přesně to dobrá zpráva pro nás všechny? Víte, férovost je riskantní. Všimněte si: když neférovost pracuje proti mě, pak si stěžuji a reptám. Když ale dostanu něco nezaslouženého, jsem nadšený, tvrdím, že jsem klikař, Bůh mi prokázal přízeň a vyslyšel moje modlitby. Naštěstí pro všechny z nás, Boží království nefunguje na základě férovosti, ale milosti. Víte, kdyby karma byla tvůj nejvyšší arbitr, a tvou soudkyní, možná bys po dalším hříchu a dalším zklamání se musel začít bát, že opravdu začneš sklízet přesně to, co jsi zasel. Jenže milost nemůžeme získat nebo koupit, pouze přijmout.