Stát vedle, ale nevidět

V lednu 2007 v experimentu novin Washington Post zahrál světově uznávaný houslista Joshua Bell (oblečen dost nenápadně) ve stanici washingtonského metra L’Enfant Plaza šest Bachových skladeb na 300-letých stradivárkách v ceně 88 milionů korun. Před pouhými dvěma dny platili lidé nejméně 200 USD, aby se na stejný koncert dostali, to ale bylo v koncertním sále. Tentokrát však Bell hrál zcela nepoznán. Během 45 minut jeho hraní prošlo okolo 1097 lidí a koncert skončil bez aplausu. V krabičce vydělal celých 32,17 USD, až ke konci ho poznala jakási turistka a dala mu dalších 20 dolarů. Není přesně tohle situace, ve které se často ocitáme? Jsme tak soustředění na sebe, že nevidíme a neslyšíme krásu hudby jednoho z nejproslulejších muzikantů. Nevidíme div, který se děje přímo vedle nás. Moje oblíbená kapela U2 zpívá v jedné písni, že můžeme stát hned vedle Pravdy a přitom ji vůbec nevidět. Zůstane nám nepoznána.

Dnes začínám novou sérii nazvanou Anatomie zázraků. Budeme v ní mluvit o několika zázracích, které Ježíš udělal, a co to znamená pro nás. Protože, pokud se zázraky doopravdy děly tehdy, mohou se dít i dnes. A také se dějí. Proč je nevidíme, ptáš se? Co když je to ale jinak? Co když je to jako s tímto houslistou Bellem? Co když se zázraky kolem nás dějí mnohem častěji, než si myslíme, ale my se nikdy nezastavíme, abychom viděli jejich krásu? Co když máme „romantické“ představy o zázracích, a přitom míjíme Boží působení, které v našem životě dělá? Co vlastně je zázrak? A jde zázrak dokázat? Pokud vás někdy tyto otázky napadly, budeme o nich v této sérii mluvit. Jsem totiž přesvědčený, že někteří z nás zázrak potřebují. Někteří zase po zázracích touží. Dokonce i nemálo mých přátel skeptiků řeklo, že kdyby viděli nezpochybnitelný zázrak, pak by lehce v Boha uvěřili. Přitom ovšem chtějí zázrak, který se jich jako takových netýká. To může být problém. Co tím myslím? Všichni chtějí zázrak, nikdo nechce být v situaci, která si zázrak žádá. Samozřejmě, nemůžeš mít jedno bez druhého. Předpoklad zázraku je problém a čím větší problém, tím větší potenciál zázraku. Pokud se zázraky dějí.

Já věřím, že dějí. Historie i současnost nám přináší mnoho svědectví o zázracích. Já vím. Skeptici tvrdí, že nemůžeme tyto historky brát vážně, protože dřívější lidé byli primitivní a všechno možné považovali za zázrak. Myslím si, že je to klasický pyšný a nadřazený postoj moderního člověka vůči ostatním. Proč si myslíme, že lidé dřívější doby nedokázali rozpoznat mezi tím, co se běžně dělo a co bylo neobvyklé? Myslíme si, že jen proto, že neměli teleskopy a mikroskopy, že neměli moudrost? Že nedokázali rozpoznat halucinace od vidění? Před dvěma tisíci let bylo vzkříšení z mrtvých považováno přesně za tak nemožné a neslýchané, jako je to dnes. Mrtví lidé jsou mrtví. To věděli lidé tehdy i teď. A právě proto, že to bylo tak neslýchané a nečekané, měli lidé problém příběh o vzkříšení Ježíše Krista přijmout, přestože existovaly stovky očitých svědků. To je zcela pochopitelné. Příběh Ježíše je plný zázraků, stejně jako příběh církve tehdy i dnes. Co s tím uděláme? V minulosti bylo mnoho pokusů vyřezat zázraky z Bible a z Ježíšova příběhu, protože doba osvícenství zpochybnila vše nemateriální povahy. Jako klasické dítě osvícenství, americký prezident Jefferson tak doslova vyřezal zázraky z evangelií a nechal si jen morální Kristovo učení. Jenže zázraky jsou v Kristově příběhu zcela zásadní a pro jeho učení nepostradatelné. Bez zázraků nám zůstane velmi moudrý, ale slabý filozof, který ani sám nedokáže žít to, co učí. Když tedy evangelia popisují Ježíšovy zázraky, jak se k nim postavíme? A když někdo popíše, že se mu stál dnes zázrak, co s tím uděláme? Odmítneme to jako jejich halucinace? Označíme to za náhody? Nebo budeme věřit, že dotyčný vědomě lže? Nebo budeme pracovat s tím, že se to stalo? Co uděláme? Možná se ptáš jinak: Můžeme zázrak dokázat? Asi zhruba stejně, jako žalobce může prokázat vraždu, která se již stala. Není to důkaz, který lze zopakovat, je to forenzní věda: na základě důkazů (které zpětně zkoumáme) přicházíme k verdiktu.

Lidé se totiž dostávají v diskuzi o zázracích do dvou extrémů. Buď v zázraky nevěří vůbec, nebo považují za zázrak události, které zázrakem nejsou, a díky tomu pak máme inflaci zázraků: všechno dobré, co se nám stane, považujeme v jádru za zázrak. Jsme třeba bez práce, modlíme se a hledáme, a pak dostaneme skvělou nabídku a říkáme si: To je zázrak. Nicméně to nemusí se zázraky mít mnoho společného (ale za určitých okolností může). Má-li Bůh jeden z duchovních darů dar zázraků a tvrdí-li, že v posledních časech se budou dít velká znamení, pak on sám rozlišuje mezi normalitou života (byť s jeho aktivním působením) a zázrakem jako něčím výjimečným, co zažíváme zřídkakdy. Zázrak je totiž z definice něco neobvyklého, co nezažíváme každý den. Co to tedy zázrak vůbec je a jak ho poznáme? Pro slovo „zázrak“ nemáme standardní definici, je tedy jasné, že je otevřená subjektivním definicím. Websterův slovník popisuje zázrak jako neobvyklou událost, která ukazuje božskou intervenci do lidských záležitostí. C. S. Lewis popisuje zázrak jako něco unikátního, co naruší nebo prolomí očekávaný vzor toho, jak se věci obvykle dějí do té míry, že je pro nás těžké to očekávat a uchopit. Jestliže tisíce let žena otěhotní pouze na základě sexuálního styku s mužem, pak otěhotnění ženy bez muže je zázrakem. Eric Metaxas napsal, že zázrak je když cosi mimo sféru časoprostoru zvenčí zasáhne do našeho časoprostoru. Zázraky jsou tedy vnější zásahy do našeho uzavřeného systému řízenému pomocí přirozených zákonů, a poté, co se přesun uskuteční, přirozený zákon znovu přebere vládu. Vzkříšení Ježíše se tedy nestalo porušením přirozených zákonů, ale Božím napumpováním obrovské moci a energie zvenčí mimo náš systém. Doslova ho vzkřísil svou mocí, která nepodléhá přirozeným zákonům. Zázrak je tedy něco, co přesahuje chápání člověka a jeho zkušenost. V moderním světě bychom tedy řekli, že je to zásah nadpřirozené síly do řádu přírody. Zázrak je výjimka z pravidla. Není to porušení přírodních zákonů, ale je to vnější zásah. Příčinou zázraku je Boží činnost, ale důsledky zázraku následují podle přírodních věd (Bůh vložil zárodek Ježíše do Marie, ale pak ta ho stejně nosila 9 měsíců a normálně porodila).

Zázrak může obsahovat znamení, abychom přehodnotili svůj život, ale pro mnoho lidí zázrak sám znamením není. Což může být pro mnohé zklamáním. Někde uvnitř totiž doufáme, že kdybychom uměli dělat pořádně zázraky, pak by nás lidé více následovali. Říkáme si, že za Ježíšem šly kvůli tomu davy lidí. Ale nezdá se, že by to Ježíše příliš fascinovalo, protože se zdá, jakoby lidem naopak kladl překážky: tvrdí, že musí jíst jeho tělo a pít jeho krev, odmítá dělat znamení na zakázku, dokonce nechá celé shromážděné město čekající na jeho uzdravující ruku a jde jinam. Přesto věříme, že když lidé uvidí zázrak, určitě začnou Ježíše následovat. Zázraky ale nepřesvědčily Petra, aby Ježíše nezapřel; Jidáše, aby jej nezradil; nedokázaly přesvědčit farizei o jeho pravé identitě. Jeho učedníci jimi byli fascinováni, ale dál se přeli o to, kdo je největší, kdo bude v nebeském království sedět po Kristově pravici. Tak proč vlastně Ježíš zázraky dělal?

Dělal je ze dvou důvodů. Evangelista Jan popisuje, jak jednoho dne Ježíš uzdravil slepého od narození, což okolo stojící Židé považovali za veliký zázrak. Byl to člověk, který byl již dospělý, a protože byl slepý a chudý, žebral. Ježíš šel okolo se svými následovníky, a ti se ho zeptali, proč si myslí, že je ten člověk slepý, zda je to kvůli jeho hříchu nebo hříchu jeho rodičů. Vycházeli přitom z principu, že nemoc musí mít konkrétní příčinu: konkrétní čin, který nazýváme hříchem. Byl to obvyklý názor té doby a i dnes v mnoha věroučných systémech je to klasická ukázka karmy: trpíme kvůli své minulosti. Ježíš jim ovšem říká jasně, že to nebyl on ani jeho rodiče, proč je slepý. Prostě se to stalo. Svět má dost svého trápení, říká Ježíš později, toto je jeho přetrvávající pohled na utrpení. Na tom slepém se má ukázat Boží sláva. Ježíš pomaže jeho oči blátem a pošle ho se umýt, načež tento slepý prohlédne, a to vzbudí obrovskou vlnu zájmu. Žel, nejen pozitivního. Protože Ježíšovi kritici nemohli popřít, že se stal zázrak, snažili se odvést řeč. Nejprve na to, že byla sobota, tedy den, kdy Židé nesměli pracovat. Pak se snažili najít něco na samotné technice uzdravení. Došlo dokonce k pozoruhodné roztržce, kdy uzdravený žebrák začal poučovat vzdělané vůdce, a ti ho pak vyhnali. Jako následek tohoto příběhu se k Ježíši Židovští vůdcové znovu srotili a zeptali se jej přímo: Jak dlouho chceš naši duši držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně. Načež jim Ježíš řekl, že tak již učinil, ale oni mu nevěřili a pak dodal: (Jan 10:25) Skutky, které já činím ve jménu svého Otce, ty o mně svědčí. Ježíš dělal zázraky, aby jasně ukázal, že je to on, koho očekávají. 

Tady vidíme, proč Ježíš zázraky dělal: bylo to proto, aby mu lidé uvěřili, že jej poslal Bůh Otec, že on je jeho Synem, a že je tím očekávaným Mesiášem, na kterého se tak těšili. Když budete číst evangelia, všimněte si zajímavého postupu. Nejprve Ježíš lidi přesvědčoval svým slovem, a když udělal zázrak, snažil se to držet v tajnosti. To se postupně změnilo, až to vyvrcholilo spektakulárním zázrakem: vzkříšení Lazara z mrtvých po několika dnech, co již byl v hrobě. Ale stejně je to nepřesvědčilo, že Ježíš je tím, za koho se tady v tomto příběhu prohlašuje: Já a Otec jsme jedno. Naopak, místo toho se Židé chopili kamenů, aby jej ukamenovali. (Jan 10:32-33) Ježíš jim řekl: "Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od mého Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?" Židé mu odpověděli: "Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání, že ty, člověk, děláš ze sebe Boha." A Ježíš říká: (Jan 10:36-38) Proč mně, kterého Otec posvětil a poslal na svět, říkáte: ‚Rouháš se,' protože jsem řekl: ‚Jsem Boží Syn'? Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a dále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci.

Pro Ježíše však konání zázraků má ještě jinou příčinu, na kterou se v příštích týdnech zaměříme především. Ježíšovy zázraky byly skoro vždy situační, tedy měly za cíl pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Ježíš zázraky nedělal pro podívanou, naopak, kritizoval ty, kteří chtěli vidět stále nová znamení. Nedělal si ani iluze o motivech těch, kteří se k němu po zázracích přidali. Po nasycení tisíců třeba řekl, že ho následují jen proto, že dostali zadarmo najíst. Přesto ho vždy znovu přemáhal soucit a lidem pomáhal v jejich nouzi, a tím znovu dokazoval, že mu na nich záleží.  V tom se Ježíš dodnes nezměnil. Autoři Bible tvrdí, že je stále stejný včera, dnes i navěky. Jeho charakter ani moc se nemění. Stále se zajímá o lidi, přestože jsme nepatrnými. Ježíš koná zázraky, někdy urychluje přirozené příčiny, jindy vstupuje do běhu přirozeného světa zvenčí. 

Randění s Duchem svatým (až do svatby)

Když mluvíme o Duchu svatém a jeho naplnění, nutně nás napadá otázka: Co by mohlo být lepšího, než křest, naplnění, zmocnění v Duchu? Kupodivu, naplnění Božím Duchem rozhodně není cíl sám o sobě. Naplnění Duchem je ve skutečnosti začátek cesty, protože jedna z nejdůležitějších věcí, kterou potřebujeme, je naučit se chodit s Duchem. Co tím myslím? Už řekli, že Duch svatý je slib, který dal Ježíš své církvi, že si ji jednoho dne vezme. Duch je závdavkem, zásnubním prstenem, který nám vždy jako Ježíšova pečeť připomíná, že to s námi Ježíš myslí vážně. Zároveň je trvalým důkazem, že křesťanská víra není soubor pravidel jak žít, nebo pouhá komunita stejně myslících lidí. Není to ani filozofický směr, který můžeme do mrtě rozebrat a posoudit. Ne, křesťanská víra je živý a životodárný vztah s Bohem skrze jeho Ducha. Jak řekl J.D.Greear: Odejměte z církve Ducha svatého a stane se společenským klubem nebo náboženskou institucí. Duch je pojítkem lidí v církvi a je zdrojem pokoje a jednoty, která přesahuje stejné zájmy či názory. Je to jednota postavená na Kristu, kterého Duch přišel oslavit a přiblížit. Než se ovšem dostaneme k té svatbě s Ježíšem, potřebujeme ho lépe poznat. Co více nám to připomíná, než je romantické chození dvou mladých lidí, kteří toto období natěšeně završí v onen slavný den svatby, kde všichni zjihnou a uroní šťastnou slzu. Abychom se na svatbu s Ježíšem připravili, potřebujeme se také naučit chodit s Duchem svatým, potřebujeme se naučit jej následovat, přesně jak to napsal apoštol Pavel v Galatským 5:25 (CSP) Jsme-li Duchem živi, Ducha také následujme. Různé další překlady používají podobná vyjádření: pak se Duchem řiďme (B21), Duchem choďme (BKR), všechna ale implikují stejnou věc: Přijal jsi Ducha svatého? Jsi živý z jeho moci? Pak se potřebuješ naučit s ním chodit, nechat se jim vést, dovolit mu, aby tě řídil, a rozhodl ses ho následovat.

Co to znamená, nechat se vést Duchem? Dovolíme, aby se jeho práce v nás a skrze nás mohla rozvinout. Řekl bych, že to zahrnuje především dvě věci: Jednu z nich dělá Duch svatý v nás a druhou dělá skrze nás. Jeho působení v nás zahrnuje nápravu našeho vnitřního života a práci na našem charakteru, což se projeví v naších vztazích. Jeho působení skrze nás zahrnuje objevení a používání duchovních darů. Obě části působení Ducha jsou pro nás nezbytná a jsou také, jak jsme si již v téhle sérii koneckonců ukázali, vzájemně propojeny a od sebe neoddělitelné. Obě dvě se také začnou projevovat tím, že se naučíme chodit s Duchem, jinými slovy, že se naučíme s ním mít vztah. Protože nic jiného ani Duch nechce. Když apoštol Pavel psal několikátý dopis církvi do Korintu (té církvi, které nejvíce píše o darech a lásce jako operačním systému, ve kterém dary fungují), na závěr druhého ze dvou dopisů, které se nám zachovaly, se rozhodl napsat něco jako závěrečný pozdrav či požehnání. Je to vlastně jeho přání pro tuto církev, co zkrátka nejvíce potřebují. V tom přání zachytil všechny tři osoby Boží Trojice, a jakoby chvíli přemýšlel, která vlastnost té které osoby by nejvíce charakterizovala to, co církev potřebuje. Nakonec napsal tohle (2. Korintským 13:14): Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Ducha svatého s vámi všemi. Nejprve zdůrazňuje Ježíšovu milost, což je jeho nejskvělejší idea, která obrací vzhůru nohama svět karmy. Pak upozorňuje na Boží lásku, protože Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna. Jeho láska je hnacím motorem celého vesmíru. Když přijde k Duchu svatému, přeje korintské církvi společenství Ducha. To slovo společenství, řecky koinonia, se používalo ve významu kamarádství, komunikace, důvěrnost, sdílení se, partnerství, spoluúčast, spojení. To všechno přeje Pavel církvi, aby měla takový vztah s Duchem svatým. Ten tak moc touží po tobě, že Jakub, bratr Ježíše, ve svém dopise církvi napsal (Jakub 4:5 ČSP): Žárlivě touží Duch, který v nás přebývá. Jak si představujeme, že Duch žárlí? Asi stejně, jako v případě dvou randících lidí, kde jeden z nich na toho druhého trochu zapomněl a tím mu neverbálně sdělil, že jsou důležitější věci, než je jejich vztah. Znáte to? Pamatujete si na to?

Když na Ducha zapomínat nebudeme, prožijeme jeho působení na náš charakter, na své srdce. Zpět do 2. Korintským, Pavel tam napsal jednu pozoruhodnou zmínku působení Ducha. Naráží tam na Mojžíše, který kvůli strachu lidí před nimi skrýval tvář osvícenou po setkání s Bohem za závoj. Tento závoj ale pomyslně přikryl celé srdce Izraele, takže nebyli schopni zažít opravdovou Boží blízkost. Pavel píše (2K 3:16-18 ČSP): Kdykoli se však člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha. V Kristu zmizel závoj skrývající Boží slávu, a kdykoliv se obrátíme k Pánu, mizí i z našeho srdce. Kdo je tím Pánem, ke kterému se máme obrátit? Je jím Duch svatý a průvodním jevem jeho práce je, že nás skutečně osvobozuje, a následně proměňuje k Božímu obrazu. Činí nás vděčnějšími, více milujícími, štědřejšími, rozumnějšími, chápavějšími – prostě se více podobáme Ježíši. Jsme proměňování v jeho obraz. Když tedy Ducha uznáme za Pána v našem životě, začne nás vést ke svobodě a vnitřní proměně. Součástí této proměny je vítězství nad tělesností (což je teologický termín, který popisuje život podle svých zlozvyků a pudů). Koneckonců, Pavel napsal (Galatským 5:16) Žijte Duchem (nebo jinak: Choďte Duchem), a nepodlehnete tělesným sklonům. Když jsem se stal Ježíšovým následovníkem, stal jsem se novým člověkem. Když jsem byl pokřtěn ve vodě, starý člověk byl definitivně pohřben. A když jsem byl pokřtěn v Duchu, dostal jsem moc chodit s Duchem jako nový člověk. Mé sklony mě nemusí ovládat, jsem od nich svobodný!

Jenže, ono chození s Duchem (mohli bychom dokonce říct randění s Duchem – jelikož nás připravuje na svatbu) jsme schopni narušovat tím, že Ducha zarmucujeme a negujeme tak jeho práci naší vnitřní proměny. Jistě to znáte z běžného randění: dokázali jste někdy svou snoubenku nebo snoubence zarmoutit? Já určitě ano. Když tak nad tím přemýšlím (je už to poměrně dávno), asi nejčastěji jsem ji zarmoutil svými hloupými řečmi (to asi nebude překvapení, že?). Kupodivu, Ducha svatého zarmucují velmi podobné věci. Efezským 4:29-32 Z vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše slova ať jsou dobrá, posilující tam, kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je uslyší. Nezarmucujte svatého Božího Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení. Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. Všimněte si, vše, co zarmucuje Ducha, se týká toho, jak jednáme jeden s druhým, a to především v oblasti našeho mluvení a našeho hněvu. Je to zajímavé. Všimněte si, co Duch chce místo toho: vzájemnou laskavost, milosrdenství, dobrá a posilující slova a odpuštění. U toho se na minutku zastavím. Když ti někdo ublíží a zraní tě, je jasné, že cítíš bolest, zradu a hněv. Shledáváš těžkým odpustit, částečně proto, že si myslíme, že odpuštění se rovná automatické smíření (chování, jakoby se nic nestalo). Jenže, zatímco u smíření je třeba pokání a upřímná omluva viníka, odpustit můžeme sami bez ohledu na druhou stranu. Odpuštění je totiž akt svobodného ducha, neodpuštění je vězení s klíčem uvnitř (jak trefně napsala Katka Lachmanová). Když nás tedy Duch vede, směřuje nás k odpuštění. Pokud jsi v téhle situaci, dovol Duchu, aby tě osvobodil a proměnil k podobě Ježíše tak, abys dokázal odpustit i ty! Nakonec, není jiné cesty. Pokud se Duch stane Pánem, najdeš k odpuštění sílu, protože odpuštění je znakem jeho společenství.

Víte, lidé někdy říkají, že by chtěli, aby je Duch svatý vedl, mluvil k nim, a měli jeho moc. Dobrá zpráva je, že Duch svatý tě chce vést, chce, aby ses naučil s ním chodit. Duch mluví i dnes a chce mluvit různými způsoby i k tobě. Otázkou je, zda-li budeš ochotný se nechat vést tam, kam tě povede. Opravdu se necháš vést k odpuštění? K laskavosti? K vnitřní proměně? Pokud dovolíme, aby nás Duch proměňoval, stáváme se také dobrými kandidáty na to, aby si nás použil ve své moci. Když budeme následovat Boží lásku, budeme mít také správnou motivaci k tomu, aby Bůh pracoval skrze nás. Proto Pavel po skvělé kapitole o lásce, kde zdůrazňoval, že bez ní nemají duchovní dary prakticky žádnou cenu, napsal (1. Korintským 14:1) Následujte lásku, horlete po duchovních darech. Láska je působením Ducha (jak Pavel zdůraznil v Ř 5:5 Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval.), když budeme v téhle lásce jeden k druhému chodit (budeme ji následovat), pak nám to umožní také horlit po duchovních darech, které nám pomohou sloužit Ježíši. Skrze dary tento s tebou randící Duch bude pracovat nejen v tobě, ale skrze tebe! Staneš se jeho společníkem, spolupracovníkem! Společenství Ducha zahrnuje i vzájemnou spolupráci a partnerství. Proto autoři NZ dávají důraz na to, že každý dostal dar, kterým máme sloužit vzájemně jeden druhému. Co jsou tyto duchovní dary a jak je rozpoznáme? Duchovní dary (charismata – dary milosti) jsou Božím uschopněním nad naše přirozené limity. Čím více znáš své dary, tím více také chápeš, co po tobě Bůh v životě chce. V Novém Zákoně máme několik seznamů darů, celkem jich tam najdeme něco přes dvacet, a mají některé zajímavé vlastnosti:

(1) Duchovní dar zmocní neobvyklou efektivitou zodpovědnost, která je dána všem věřícím. Všichni křesťané mají povolání sdílet evangelium, sloužit, modlit se za nemocné, povzbuzovat se vzájemně, být finančně štědrými, a tak dále. Jsou to role nebo zodpovědnosti určené všem. Dar nabije tuto zodpovědnost v nějaké konkrétní oblasti svou neobvyklou mocí, efektivitou, a výsledky. Díky tomu budeme fungovat v této oblasti lépe než většina jiných křesťanů. 

(2) Duchovní dary obvykle najdeme tak, že aktivně sloužíme v těchto zodpovědnostech. Následujeme-li Ducha k ochotné službě v tom, co je obecným povoláním pro všechny křesťany (křesťanské role), dovolujeme mu v nás působit tak, že skrze tuto službu nacházíme také své specifické obdarování. 

(3) Duchovní dar v naší službě obvykle vypluje na povrch jako kombinace toto, po čem touží naše srdce, v čem jsme dobří a co v nás potvrzují ostatní věřící okolo nás. Takto dar zahrnuje spřízněnost, schopnost a stvrzení. Je jasné, že roli hrají i naše zkušenosti a fáze života, Bůh totiž pracuje skrze nás ne jako skrze pasivní médium, ale jako jeho spolupracovníci. Je naším přítelem a partnerem, Paraklétem. 

Proto s ním chodíme, aby mohl pracovat v nás (vnitřní proměna) i skrze nás (vnější působení). Randíme s ním až do svatby s Ježíšem, je naším pokladem, a je větrem jehož vánek nás také nadpřirozeně občerstvuje a také osvobozuje a uschopňuje. To je tedy Duch svatý: Bůh, které jsem neznal. Bůh, který touží po tom, abys ho poznal.

Ohnivý vítr Ducha

Dobře si pamatuji na den, kdy jsem se setkal osobně s Duchem svatým. Abych řekl pravdu, nikdy jsem o něm nic moc neslyšel, snad jen to, že je součástí Boží Trojice: tedy, že Bůh je jeden, ale zjevený ve třech různých osobách. Jenže, zatímco Boha Otce jsem si uměl představit jako toho hlavního bosse, Stvořitele nebe a země, a Ježíše jsem si uměl představit jako člověka (tím, že Ježíš přišel na zem v podobě člověka, je to snadné se s ním identifikovat a konkrétně jej následovat), Ducha svatého je poněkud složitější si představit. Duch je totiž duch. Navíc, je jako vítr, těžce jej chytneme. Měl jsem rád Ježíše, byl jsem mu vděčný za jeho přátelství a za jeho odpuštění a přijetí. Z lásky ke Ježíši jsem mu chtěl sloužit, chtěl jsem pro něho něco udělat. Proto jsem se přihlásil jako dobrovolník do služby, připravený dělat cokoliv bude potřeba. Aniž jsem to čekal, velmi záhy se mi otevřely možnosti dělat další a další věci. Cítil jsem, že moje touha sloužit Ježíši roste. Všiml si toho jeden můj přítel, který byl o něco starší a zkušenější. Pamatuji si, jak ocenil mou touhu sloužit Bohu a pak mi řekl, že abych mohl skutečně efektivně sloužit Bohu, potřebuji být naplněný Duchem svatým. Moc jsem o tom nevěděl, tak mi řekl, kdo Duch je, co dělá a co se mnou chce dělat. Především mi chce dát moc sloužit Bohu nadpřirozeně, tedy jinými slovy: nad mé přirozené schopnosti a vlastnosti. Byl jsem mladý, ale moc dobře jsem věděl, že mé schopnosti jsou omezené. Tak jsem si ten večer klekl k posteli a poprosil jsem Ježíše, aby mě seznámil s tím jiným Pomocníkem, Advokátem, Utěšitelem, prostě, jak jej Ježíš nazval u poslední večeře se svými následovníky, a kterého slíbil poslat svým učedníkům. Poprosil jsem jej, aby mě tímto Duchem pokřtil, a aby mě zmocnil dělat všechno, co po mě bude jednou chtít. Když jsem se modlil, zatočila se mi hlava, měl jsem pocit, že se vznáším. Vstal jsem od postele s vírou, že když prosíme Boha o jeho Ducha, dá nám svého Ducha (přesně jak to Ježíš popsal).

Od té chvíle se můj život začal převracet naruby. Ne, že bych začal dělat nějaké šílenosti, ale začal jsem mít moudrost, která nekorespondovala s mým věkem a znalostmi. Pochopte mě správně, bylo mi tenkrát 14 let, ale byl jsem vysoký a vypadal starší. Kvalita mého uvažování a schopnosti se vyjádřit srozumitelně však zdaleka převyšovala moje schopnosti. Věděl jsem, že to není díky tomu, že bych byl tak skvělý a chytrý kluk, ale že je to něco silnějšího. Byl to dar. Bylo to poprvé, co jsem začal na sobě pozorovat účinky duchovního daru vyučování (i když tehdy jsem to neuměl definovat ani popsat), jednoho ze tří nebo čtyř hlavních duchovních darů, které mi Duch dal. Tak začala moje cesta poznávání Ducha a jeho zmocnění, které Ježíšovým následovníkům dává. Zatím jsme si v předchozích dvou postech řekli, jak Ducha svým následovníkům představil Ježíš a co Duch svatý primárně dělá. Také jsme si ukázali, že Duch je jako zásnubní prsten od Ježíše, závdavek budoucí svatby Ježíše a jeho církve. Proto Duch připravuje Ježíšovy následovníky na věčnost s Kristem tím, že je ponoří, pokřtí, do církve a daruje jim charakterové ovoce Ducha, které jim pomáhají v jejich vztazích v církvi. Následkem je jednota Ducha, která působí pokoj, a na jejímž základě můžeme Bohu sloužit jeho duchovními dary a nadpřirozenými schopnostmi. 

Proto se dnes bude budu věnovat tématu zmocnění Duchem. Je to totiž tak důležité, že apoštol Pavel napsal ve svém dopise Efezským, že budeme-li naplňováni Duchem, budeme se chovat moudře a nebudeme jako hlupáci! Efezským 5:15-18: Pečlivě dbejte na to, jak žijete: nechovejte se jako hlupáci, ale jako moudří lidé. Využívejte svěřený čas, protože doba je zlá. Nežijte v nevědomosti, rozumějte Pánově vůli. Neopíjejte se vínem (což vede k prostopášnosti), ale nechávejte se naplnit Duchem. Všimněte si, že mluví v průběžném čase – naplňování Duchem není jednorázová událost, ale je to něco, co bychom měli umožnit Bohu neustále. Zajímavé v této pasáži taky je kontrast plnosti Ducha k opíjení se alkoholem. Kontrast je mezi hloupostí a moudrostí. Budeš-li se opíjet, budeš náchylný k hloupému chování, doslova „bez rozumu.“ Budeš-li plný Ducha, budeš náchylný k moudrému chování, kdy budeš rozumět tomu, co je Boží vůle pro tvůj život. Budeš zmocněný Duchem.

Nejprve se podíváme na to, jak to všechno začalo. Ještě před Ježíšovým veřejným působením začal sloužit lidem v Izraeli poslední z velkých proroků Starého Zákona, Jan Křtitel. Jeho poselství bylo jednoduché: Blíží se Boží království, proto čiňte pokání (tedy odvraťte se od svých hříchů) a na znamení, že to myslíte vážně, nechte se pokřtít ve vodě. Jan si vedl tak dobře, že se sbíhaly davy, aby poslouchali a nechali se křtít. Logicky tedy některé napadlo, že Jan bude očekávaný Mesiáš, ale ten rychle tyto myšlenky utnul slovy (Marek 1:7-8): Po mně přichází někdo silnější než já! Nejsem hoden ani sehnout se a rozvázat mu řemínek sandálu. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým. Odkazoval se na Ježíše, který tedy má své následovníky ponořit do Ducha. A Ježíš to svým následovníkům na závěr své pozemské služby jasně připomenul (Skutky 1:5+8): Jan křtil vodou, ale vy budete brzy pokřtěni Duchem svatým. (…) Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa. Říká tedy: Čeká vás ještě jiný křest než ve vodě. Budete ponořeni do Ducha, a až se to stane, přijmete moc, která způsobí, že budete mými svědky počínaje Jeruzalémem, a konče úplným koncem světa. Ježíš tady tedy jasně říká, že ono ponoření do Ducha zmocňuje ke službě Ježíši. 

To je taky význam křtu v Duchu. Duch totiž už působí ve tvém životě: Vede tě ke Kristu. Ponořuje tě do církve. Vysvobozuje tě od těla a hříchu. Dává ti vítězství nad sebou samým. Učí tě pravdě. Ale jeho naplnění je zmocnění ke službě Ježíši. Pokud tedy nemáš v úmyslu sloužit Ježíši, pak je otázkou, proč bys měl hledat naplnění Duchem. Nebo ještě jinak. Pokud tak moc miluješ Ježíše, že mu chceš co nejlépe sloužit, pak potřebuješ naplnění jeho Duchem. Dary, které ti Duch chce dát, jsou nadpřirozeným uschopněním ke službě Ježíši. Nejsou to dary pro show nebo pro zábavu. Nejsou určeny proto, aby ses vytahoval nebo dokonce poměřoval s jinými křesťany. Dary jsou určeny pouze a výhradně ke službě Ježíši. Proto novozákonní autoři dávají tak velký důraz na to, že si máme těmi dary vzájemně sloužit. Není to jen Pavel, který to píše, ale také Petr (1 Pt 4:10): Každý z vás dostal nějaký dar, a tak si jimi navzájem služte jako dobří správci rozmanité Boží milosti.

Ježíš tedy své učedníky požádal, aby počkali, dokud na ně nesestoupí Duch, který je zmocní. Stalo se to o letnicích, tedy padesát dní po Velikonočních událostech a zhruba deset dní po Ježíšově odchodu ze země. Skutky 2:1-4 Když přišel den Letnic, byli všichni spolu. Náhle se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Letnice začaly tím, že 120 Ježíšových následovníků bylo spolu. Pravděpodobně se modlili. Každopádně ale byli spolu, protože církev je o tom, být spolu. Když Duch svatý přišel na první věřící, jeho příchod byl jako prudký vítr, který naplnil celou místnost. Bylo to něco jako tornádo. Ohnivé tornádo. Ve SZ se Boží přítomnost často projevovala ohnivým plamenem: Mojžíšovi se ukázal v hořícím keři, Izrael vedl ohnivým sloupem, Mojžíšovi dal zákon na hoře Sinaj, kde přebýval v ohni, Šalamoun viděl oheň sestoupit na nejsvětější místo při zasvěcení chrámu. Ve Skutcích 2 Boží oheň usedl nad hlavu každého věřícího. Každý věřící se stal hořícím keřem – místem Boží přítomnosti. Boží přítomnost byla tam, kde je jeho lid. Skutky 2:5-11 V Jeruzalémě tehdy pobývali zbožní Židé z každého národa na světě. Když se ozval ten hukot, sešla se spousta lidí a byli ohromeni, protože je každý slyšel mluvit svou vlastní řečí. Úžasem bez sebe říkali: „Hleďte, copak ti všichni, kdo tu mluví, nejsou Galilejci? Jak to, že tedy každý slyšíme svou rodnou řeč? 9-11 Parthové, Médové, Elamité a obyvatelé Mezopotámie, Judeje i Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie i Pamfylie, Egypta i krajů Libye vedle Kyrény a příchozí z Říma, jak Židé, tak proselyté, Kréťané i Arabové – slyšíme je mluvit našimi jazyky o velikých Božích věcech!“ Když Duch poprvé káže evangelium, činí tak ve všech jazycích najednou. Evangelium je hnutí jednoty v bohatství kulturní rozdílnosti. Církve, které jsou nejvíce zaměřeny na práci Ducha svatého, jsou zároveň i nejvíce kulturně rozmanité. Duch svatý totiž do svého království přivádí rozmanité lidi, kteří vůbec nejsou stejní.

Lidé však z toho byli zmateni a někteří dokonce začali tvrdit, že učedníci jsou opilí. Skutky 2:14 Tehdy vstal Petr s ostatními jedenácti a hlasitě k nim promluvil. To je důležitá a zajímavá zmínka. Petr jen před několika týdny zapřel Ježíše před mladou dívkou u ohně během Ježíšova výslechu. Pak se setkal se vzkříšeným Kristem, což ho zcela proměnilo. Ale když na něj sestoupil Duch svatý, získal najednou odvahu se za Ježíše postavit před tisíci lidmi, který zcela otevřeně řekl (Skutky 2:32-33+36-37): A právě Ježíše Bůh vzkřísil – my všichni jsme toho svědkové! Byl vyvýšen na Boží pravici, přijal od Otce zaslíbení Ducha svatého a to, co teď vidíte a slyšíte, je jeho vylití. (...) Ať si je všechen lid Izraele jist, že Bůh učinil Pánem a Mesiášem právě Ježíše, kterého jste ukřižovali!“ Kde se v něm vzala ta odvaha? To byla práce Ducha svatého. Stejný vzor vidíme znovu a znovu. Když o nějakou dobu později začnou autority církvi vyhrožovat a zakazovat jim mluvit o Ježíši, církev se modlí o nové naplnění. Výsledkem je (Skutky 4:31): Místo, na kterém se shromáždili, se po jejich modlitbě zatřáslo. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali směle mluvit Boží slovo. Odvaha, smělost, jsou průvodní znaky Duchem naplněného člověka. 

Co se tedy stalo dál? Skutky 2:37-39: Ta slova je zasáhla do srdce. Začali se Petra a ostatních apoštolů ptát: „Co máme dělat, bratři?“ „Čiňte pokání,“ odpověděl Petr, „a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého, neboť to zaslíbení platí pro vás a vaše potomky i pro všechny, kdo jsou daleko – kohokoli povolá Hospodin, náš Bůh.“ Petrova slova je zasáhla a na otázku, co dál, slyšeli, že potřebuji tři věci: 1. Činit pokání, 2. Nechat se pokřtít ve vodě, 3. Přijmout dar Ducha svatého, protože toto zaslíbení o Duchu platí i pro všechny budoucí generace, tedy včetně nás! I my potřebujeme zmocnění Ducha a jeho přítomnost. Proto se i ty, ať už jsi sám nebo to čteš s někým, můžeš a vlastně i musíš modlit za naplnění Duchem svatým. Než se do toho pustíš, dovol mi několik praktických rad: 

(1) Ujisti se, že jsi přijal Ježíše jako Pána a Spasitele a tedy vyznej mu své hříchy. 

(2) Přijmi skutečnost, že křest v Duchu svatém je dar od Boha. 

(3) Buď připraven přijmout Ducha vírou, a ne intelektem či pocity. Neboj se, že bys mohl přijmout něco špatného. 

(4) Uctívej Ježíše a pros jej, který je Křtitelem v Duchu svatém, aby tě naplnil. 

(5) Pokud ucítíš vnitřní pnutí, dovol proudu modlitby v neznámém jazyku, aby vytryskl ven během uctívání Ježíše. Je velmi pravděpodobné (i když tomu tak není ve všech případech), že poté, co jsi byl naplněn Duchem svatým, jsi přijal dar modlitby v jiných jazycích. Jsou to jazyky, které ses neučil a kterým ve většině případů nerozumíš. Tento dar ti pomůže v modlitbě v těžkých situacích, nebo v modlitbě za jiné lidi. Někdy se nám totiž stává, že máme silnou potřebu se za někoho modlit, ale nevíme přesně, za co ani jak. Počítej ovšem s tím, že Duch svatý ti dá dar(y), jak sám uzná za vhodné. Tyto dary poznáš nejlépe tak, že začneš sloužit tam, kde je potřeba, a dovolíš Bohu, aby ti skrze další křesťany otevřel dveře ke službě, kde budeš moci zkoušet další věci, pozorovat výsledky té služby i své pocity při ní. Nakonec si v té službě získáš potvrzení od vedoucích v církvi, ale to předbíháme. Všechno ohledně darů začíná tím, že požádáš Ježíše, aby tě naplnil svým Duchem a přijmeš ho jako dar, který tě zmocňuje, a který ve tvé životě bude působit jako vítr! 

Pojď se modlit.