Moc nad smrtí

Vítám vás u posledního dílu seriálu Anatomie zázraků. Důvod, proč jsme se díváli na zázraky, je nasnadě: Křesťanství není filozofický směr jehož cílem je polepšení člověka. Je to osvobození člověka od otroctví hříchu ke svobodě synovství, tedy k adopci Bohem jako jeho děti. Víra je tedy mnohem více než soubor teologických prohlášení, vědeckých poznatků nebo věroučných systémů. Mám na mysli to, že víra je subjektivní povahy: tedy, že zkušenost s Bohem musíme udělat my sami. Je to osobní víra založená na historické události, kterou není nic jiného než vzkříšení Ježíše z mrtvých. Což znamená, že v jádru křesťanské víry je zázrak – a my věříme, že z historického hlediska dobře opodstatněný. Tento zázrak mění vše – potvrzuje totiž Ježíšovu identitu a nutí nás k černobílému rozhodnutí, jak se k této jedinečné postavě Ježíše a jeho příběhu postavíme. Zároveň je to stále osobní víra, osobní zkušenost, která je v zásadě nepřenositelná a není ji možné jinak okopírovat. Naše osobní víra pak otevírá dveře k Bohu, který dělá zázraky, a ke kterému se můžeme modlit, aby udělal zázrak také v našem životě, ať se týká problémů s nedostatkem, se zkázou nebo strachu. To je tedy důvod, proč mluvíme o Ježíšových zázracích. Ty jsou popsány ve všech čtyřech evangeliích, my jsme se specificky dívali na sedm apoštolem Janem pečlivě vybraných zázraků, které on sám označuje za znamení Ježíšovy identity. Těch sedm zázraků ukazuje na Ježíšovu moc nad nedostatkem (proměnu vody ve víno a nasycení tisíců lidí), moc nad zkázou (různá uzdravení) a moc nad přírodou (chození v bouři po vodě). 

Dnes se podíváme na největší znamení, které ukazuje Ježíšovu moc nad smrtí – příběh vzkříšení Lazara. Je to zvláštní příběh, který se odehrává v době, kdy byl Ježíš velmi populární, ale zároveň nenáviděný těmi, kdo se báli o svou vlastní moc. V příběhu je patrné pnutí. Zázrak, na který se podíváme, je zcela spektakulární, ale zároveň je natolik jasným znamením, že se stal zlomovým momentem v postoji Ježíšových nepřátel vůči němu. Zázraky totiž Ježíšovi vytvářely reputaci Mesiáše a nutili lidi zaujmout postoj, vzkříšení Lazara byl však tak silný, že stavěl jeho svědky před volbu. Příběh je to trochu delší, podíváme se na něj ve dvou částech. Jan 11:1-3 Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Sestry vzkázaly Ježíšovi: "Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn." Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara. Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Potom řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska." "Rabbi," řekli mu učedníci, "Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?" Ježíš odpověděl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo." A po těch slovech dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit." "Spánek mu prospěje, Pane," řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku. Proto jim Ježíš řekl jasně: "Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu." Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: "Pojďme také, ať zemřeme s ním." Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu.

U většiny Janem vyprávěných zázraků se příběh soustředí jen na samotný zázrak, a nedává nám tolik kontextu. V tomto příběhu nám však Jan zdlouhavě vysvětluje, co samotnému zázraku předcházelo. Je to totiž důležité. Příběh Lazarova vzkříšení je mnoha učenci považován za kulminaci Ježíšových zázraků v Novém Zákoně. Ježíš je zhruba jen 1,5 dní chůze daleko, a proto mu posílají vzkaz, ve kterém ani nemusí říct jméno, protože samotný popis toho, že Ježíš tohoto muže miluje, je dostatečným poznávacím znamením. Tohle není jen tak někdo, tohle je prostě kamarád. Marta, Marie a Lazar viděli lidi, jak za Ježíšem přicházejí po stovkách, a on je uzdravuje. Úplně neznámé lidi, ale tady je jeho kamarád, tady je rodina, kterou Ježíš navštěvuje opravdu moc rád. Kdykoliv je unavený, kdykoliv si potřebuje odpočinout od davu, kdykoliv má chuť na pořádné espreso, ví, kam jít: do Betanie k Lazarovým! Máte takové kamarády? Co byste udělali pro ně, kdyby od vás něco potřebovali? Co na to tedy Ježíš? Zdánlivě nic. Jen oznámí, že tato nemoc je tu proto, aby „byl skrze ni oslaven Boží Syn.“ Ale příběh se stane ještě podivnějším za malou chvíli. Jan pro jistotu píše, že Ježíš celou tuto rodinu miloval. Proč nám to říká? Protože Ježíš zůstal na místě. Jan nám právě řekl, že Ježíš miluje Lazara, je jen den a půl cesty, tak proč všeho nenechal a neběžel do Betanie pomoci svému příteli? Na to Ježíš říká zcela jasně: Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ježíš věděl, že zemře? Ano. A neudělal nic proto, abychom uvěřili? Ano. Tak důležité to je.

Ježíš se vydává na cestu, a když přijde do Betanie, dozví se, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Umíte si představit to drama, které se mezitím v Betanii odehrálo? Lazar umírá, ale sestry ho utišují, že poslaly vzkaz Ježíšovi a ten určitě přijde. Viděli jsme ho přece uzdravovat cizí lidi, dokonce pohany, určitě dorazí. Všichni čekají, ale Lazar umírá. Nakonec přicházejí k Marii a Martě a říkají jim, že musí Lazara pohřbít. Zmínka, že Ježíš dorazil čtyři dny po smrti je pro náš příběh důležitá. Židé věřili, že se duše zemřelého zdržuje blízko těla po tři dny, takže tento detail ukazuje, že Ježíš chtěl dát najevo, že to nebude nějaká resuscitace. Evangelia zaznamenávají příběhy dalších dvou lidí, které Ježíš vzkřísil (vdova z Nain a dcera Jairuse), oba však byli mrtví krátkou dobu – maximálně několik hodin. Podle rozšířené pověry byl jejich duch stále nablízku, takže existovala šance, že Bůh může něco udělat. Ale Lazar ležel v hrobě čtyři dny a již se jeho tělo rozkládalo. Naděje je v tomto případě již zcela pryč. Ale ne u Ježíše. Ne u Ježíše, který je pánem na smrtí!

Jan 11:18-20 Betanie byla blízko Jeruzaléma, asi patnáct honů, a mnozí Židé přišli Martu a Marii utěšit ve smutku nad jejich bratrem. Jakmile Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie zůstala doma. "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!" řekla mu Marta. "I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá." "Tvůj bratr vstane," řekl jí Ježíš. "Vím, že vstane - při vzkříšení v poslední den," odpověděla Marta.  "Já jsem vzkříšení i život," řekl jí Ježíš. "Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?" "Ano, Pane," odpověděla. "Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět." Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: "Kam jste ho položili?" "Pojď se podívat, Pane," řekli mu. Ježíš se rozplakal. "Podívejte, jak ho měl rád!" řekli Židé. Někteří ale namítli: "Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?" V hlubokém rozrušení přišel Ježíš až k hrobu. Byla to jeskyně zavalená kamenem. "Odvalte ten kámen," řekl Ježíš. "Pane, už zapáchá," namítla Marta, sestra mrtvého. "Vždyť je v hrobě čtvrtý den!" "Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?" odpověděl jí Ježíš. Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal." Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. "Rozvažte ho a nechte ho jít," řekl jim Ježíš. Mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něj tehdy uvěřili.

Teď, když naděje zcela zemřela, Ježíš přichází. Co se děje? Marta vidí Ježíše a běží mu naproti, Marie zůstává doma. Umíme si představit emoce, které tyto sestry prožívají? Ježíš očividně miloval jiné víc než je, miloval pohany a cizí lidi víc, než své přátele. V rozhovoru s Martou Ježíš strhává pozornost na sebe. On je zdroj života. V modlitbě dává jasně najevo, že právě to je znamení jeho identity. Aby byl Bůh oslaven, někdy dovolí nepříjemné a nešťastné věci na naši adresu. Zázrak je tedy otázkou důvěry. Nicméně, vzkříšení Lazara je zcela na Ježíši. Bůh jednal sám bez jakékoliv pomoci. Lazar byl studený jako kámen, rozhodně nehořel vírou. Lazar nemohl věřit. Byl mrtvola. Na začátku naší série jsme mluvili o tom, že zázraky vysvětlujeme antropologicky, s lidským příběhem uprostřed. Bůh ale dělá zázraky pro svou slávu. My bychom také rádi viděli Boží slávu v našem životě. Je tu však jeden princip, který se musíme naučit: Aby Bůh něco mohl vzkřísit, musí nejprve něco umřít. To není snadné. Ale myslím, že mnoho z nás přesně tomu rozumí. Toužíme, aby nás Bůh obnovil a požehnal. Aby Bůh něco ve tvém životě vzkřísil, musí nejprve některé věci, některé vztahy, některé příležitosti, některé situace, zemřít. Pro některé z nás to mění náš pohled na naši situaci, že?

Jan najednou zachycuje velmi důležitý moment, který možná okolostojící překvapil. Při pohledu na naše trápení Ježíš pláče. Je to důležitý moment, protože když se zdá, že prohráváš, nebo jsi nervózní, jak to skončí, Ježíš ti šeptá: Já vím. Jenomže slzy mohou být i nepochopené, protože je v naší povaze pochybovat o něčí lásce, pokud dotyčný neudělá to, co chceme, nebo co se nám zdá, že právě teď nejvíce potřebujeme. Ježíš znovu pohnut přichází k hrobu a chce odvalit kámen. Lidé okolo již nechápou. Už je pozdě. Lazar je opravdu mrtvý. Druhý zákon termodynamiky tvrdí, že pokud ponecháme věci jejich osudu, vše spěje ke zkáze a nepořádku. Pokud odpojíš ledničku od zdroje energie, zkáza uvnitř přebere vládu. Pak raději nech dveře zavřené. Lazar se už rozpadá. Ježíš nezemřel, aby zlé lidi učinil dobrými. Zemřel, aby mrtvé přivedl k životu a zbavil je strachu ze smrti. Lazarův příběh není obrazem Ježíšova vzkříšení, ale našeho vlastního. Pokud jsi již zemřel sobě, nemusíš se bát smrti. Ježíš je zdrojem života. Se slovy: Copak jsem ti neřekl, že jestli mi uvěříš, uvidíš den slávy? kámen odvalí, a Ježíš se modlí: Bože ty víš, co se stane, a já vím, co se stane, ale dělám to pro ně. A pak zavolá Lazara ven. Lazar nevyšel z hrobu, ale spíše vyskákal. Byl totiž zavinutý do metrů látky. Všichni byli naprosto v šoku a tak je Ježíš musí poslat Lazara osvobodit z oné látky.  Ježíš riskoval. Pokud by Lazar zůstal mrtvý, celá pečlivě vybudovaná Ježíšova reputace o jeho identitě by se zhroutila jako domek z karet. Jak důležitá byla ta Ježíšova otázka Martě: „Věříš tomu?“ Jedno malé ano může změnit tvůj život. Věříš tomu? Opravdu mi věříš, že jsem zdrojem života? I když jsem neudělal to, co jsi očekával, že udělám? Pokud ano, uvidíš mnohem větší věci. Nikdy totiž nedávej čárku tam, kde Bůh dává tečku, a nikde nedávej tečku tam, kde Bůh dává čárku.

Moc nad přírodou

Bouřky mě vždycky fascinovaly. Šlehající blesky, dunivé hromy, prostě to všechno je děsivě krásné. Dodnes si pamatuji na několik situací, kdy jsem fascinovaně sledoval úžasné představení blesků, deště a větru. Před lety, kdy jsem ještě žil v Chomutově, jel podél Krušných hor domů z nějakého setkání, a nad kopci na hřebenu hor zuřila úplně ukázková bouřka s blesky a deštěm, zatímco já jel po suché silnici a obdivoval jsem tu scenérii. Škoda, že jsem tehdy neměl foťák! To bylo ještě před dobou instagramovou! Musím podotknout, že bouřky se moc dobře pozorují, když sedíte doma za zavřeným oknem, nebo v autě, nebo jste v letadle nad bouřkou. Mnohem horší pocit máme při sledování bouřek, když jsme přímo v ní. Když nás totiž bouřka zastihne venku, a my nejsme dostatečně připravení, mizí ta děsivá krása, a zůstává jen ta děsivost. Být fyzicky v bouři není legrace a hlavně tam není moc klidu. A to ještě české bouřky nejsou nic proti tajfunům, hurikánům a tornádům. Prožene-li se taková bouře zabydlenou oblastí, vidíme následně jen trosky.

Podobně se cítíme také v bouřkách našeho života. Dějí-li se lidem okolo nás trampoty, pak to pozorujeme z bezpečného odstupu, sice naše přátele politujeme, ale vlastně nevíme, co jim přesně říct. Někoho opustil životní partner, jiný zjistil vážnou nemoc, další má rozkol v rodině se svými dětmi, a ještě další přišel na mizinu. Ztrácí práci, trpí nepochopením, a bojují s nedostatkem. Jsou v bouři. A my jsme zatím na suchu, zatímco se oni topí v bouři svého života. Snažíme se jim nabídnout své přístřeší, ale nejsme v bouři doopravdy s nimi. Ne proto, že bychom nechtěli, nebo že by nám na nich nezáleželo, jen nevíme, co máme přesně dělat, a co jim přesně říct. Jenomže pak se do bouře dostaneme i my, a chceme, aby tam s námi někdo byl, ale zakoušíme stejné otazníky v očích ostatních, jaké byly předtím i v našich očích.  Když se dostaneme do bouře života, chceme, aby nás uchopil za ruku někdo, kdo je silnější než bouře. V dětství, ve fyzickém světě, nějak doufáme, že naši rodiče jsou silnější než bouřka, proto přiběhneme do ložnice rodičů a schoulíme se k nim, jakoby jejich přítomnost nám mohla pomoci od bouřky. Jakoby rodiče byli silnější než hromy a blesky. Ale ke komu se schoulíme v bouřkách našeho života? Kdo má moc nad živly, které kolem nás zuří?

Vítám vás u čtvrtého dílu seriálu Anatomie zázraků. Díváme se v ní pod pokličku Ježíšových zázraků, snažíme se nahlédnout a definovat si, co znamenají dnes pro nás. Přestože zázraky jsou popsány ve všech čtyřech evangeliích, my se díváme na sedm apoštolem Janem pečlivě vybraných zázraků, které popisuje jako znamení – o tom, kdo Ježíš byl, a o tom, co se můžeme o Bohu dozvědět i my. Těch sedm zázraků ukazuje na Ježíšovu moc nad nedostatkem (proměnu vody ve víno a nasycení tisíců lidí), moc nad zkázou (různá uzdravení a vysvobození) a moc nad smrtí. Dnes se podíváme na docela podivuhodný zázrak, který ukazuje na jeho moc nad přírodou. Příznačně, protože zázrak jsme si definovali jako zásah nadpřirozené nebo vnější síly do řádu přírody. Příběh, který si dnes povíme, může pro některé z nás, kteří procházejí bouřkou, být velmi důležitý. Ježíš je totiž pánem elementů, které zuří okolo nás.

Celý náš dnešní příběh chronologicky navazuje na nakrmení tisíců lidí dvěma rybami a pěti chleby. Ve své verzi příběhu evangelista Matouš barvitě popisuje, že hned po zázraku nad nedostatkem přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy. Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám. Pojďme se podívat, jak ho popisuje Jan 6:16-18: Večer jeho učedníci sešli dolů k jezeru, nastoupili na loď a plavili se na druhý břeh do Kafarnaum. Ačkoli se už setmělo, Ježíš k nim nepřišel. Jezero se začalo vzdouvat silným větrem. Když odpluli asi pětadvacet nebo třicet honů, spatřili Ježíše, jak kráčí po hladině a blíží se k lodi. Vyděsili se, ale on jim řekl: „To jsem já, nebojte se!“  Tehdy ho ochotně vzali na loď, a ta se hned ocitla u břehu, k němuž pluli.

Chodit po vodě? To není obvyklá záležitost. Ten, kdo v Káně proměnil vodu ve víno, změnil Galilejské jezero ve skleněné moře. Vůbec, Galilejské jezero bylo svědkem mnoha Ježíšových zázraků - ať už pod hladinou (nadpřirozený úlovek ryb) nebo nad ní (utišení bouře), nebo dokonce na jejich březích (nakrmení zástupů a mnoha uzdravení a vysvobození). Nic nebylo ovšem tak zajímavého, jako to, že si Ježíš udělal procházku po vodě. Podotýkám, nebylo to nějaké hopsání, Ježíš po vodě ušel zhruba 5 kilometrů, takže tento zázrak trval nejméně hodinu. Technicky vzato, i my bychom dokázali chodit po vodě, kdybychom vyvinuli dostatečnou rychlost – přesně 108 km/h. Problém je, že i nejrychlejší muž planety, Usain Bolt, vyvine rychlost „jen“ 44,7 km/h. Dosáhnout rychlosti 108 km/h by vyžadovalo 15x více energie než je lidské tělo schopno vyprodukovat. Proto nám to přijde dost neuvěřitelně. Což by nás u zázraku neměli překvapit. 

V roce 2006 jistý expert na oceánografii Doron Nof spočítal, že díky specifickým atmosférickým podmínkám se na Galilejském jezeře vytvářejí kusy plovoucího ledu, a tento fenomén se opakuje každých pár tisíc let. Podle nich tedy Ježích nechodil po vodě, ale po kusech plovoucího ledu. Nejsem si jistý, z čeho mám být více nadšený: Z toho že Ježíš dokázal chodit po vodě, nebo načasoval procházku jednou za tisíc let zrovna tehdy, když se objevily kousky ledu, na kterých pak 5 kiláků surfoval! Umíte si to představit zpomaleně? Naše touha vždy racionálně vysvětlit to, co nedokážeme vysvětlit, nás někdy dovede k ještě úžasnějším výsledkům! Je to jako na kalkulačce: Když tam zadáte mnohočíselné údaje, ukáže se chybová hláška. Zázraky mohou působit tak mimo naši zkušenost, že se v mozku ozve hláška „intelektuální chyby“. Právě proto se učedníci vyděsili a (podle svědectví dalších autorů evangelií) považovali Ježíše za přízrak. V jejich mysli nebylo nic, co by skutečnost před jejich očima dokázalo obsáhnout jejich dosavadní zkušeností. Náš první princip dnes bude: Zázrak nedokážeš vždy pochopit, vysvětlit a někdy dokonce ani popsat.

Galilejské jezero leží hodně nízko a má díky tomu nad sebou tepleji než ve svém okolí. Náhlé bouřky jsou tam tedy obvyklé. A mohou být opravdu zákeřné. V roce 1992 bylo například přístavní město Tiberias zničeno třímetrovými vlnami. Vlny v našem příběhu mohly být stejně vysoké, nebo klidně vyšší. Ale o to nejde. Pokud jste někdy byly u moře s opravdovými vlnami, dokážete si představit jejich ničící sílu. Když jsem byl kdysi poprvé v Austrálii a s nadšením jsem vletěl do Pacifiku, vlna se mnou hodila tak, že jsem vyprovokoval netečného plavčíka, aby mě upozornil ať se držím ve vymezeném území. Teď se soustřeďte na to, co Jan vypráví: Ježíš nešel po vodě v klidném stavu. Ježíš se doslova protančil několikametrovýma vlnami! Jen veslovat mezi nimi bylo namáhavé, ale chodit po vzdouvajících se vlnách? Navíc, Galilejské jezero je zhruba 12 kilometrů široké a 27 kilometrů dlouhé a až 48 metrů hluboké. Učedníci v bouři veslovali „pětadvacet nebo třicet honů“, tedy asi 5 kilometrů. Moje pointa? Nebyli rozhodně nikde blízko břehu. A přesně to je místo, kde se stává většina zázraků. Zázraky se nedějí v brouzdališti, ale na hlubině, kde nemůžeš došlápnout na dno, kde musíš šlapat vodu a nemáš záchytný bod! Nikdy nepochopíš, kolik toho v Kristu máš, dokud to není to jediné, co máš!  Matouš nám ve své verzi příběhu přidává druhé dějství, ve kterém Petr, nejhorlivější Ježíšův učedník, žádá Ježíše, aby ho tedy pozval k sobě, pokud je to on. A v tomto dějství je ukryto silné poselství: Abys mohl kráčet po vodě, musíš vykročit z loďky. Zázrak se neděje v brouzdališti, ale na hlubině. Tam je to riskantní, ale tam dovolíš, aby se Ježíš stal vším, co máš, a plně se na něj spolehneš. Ježíš je totiž pánem nad přírodou.

Toto totiž není jediný příběh o moci nad přírodou, který jeho následovníci viděli, v jiném příběhu zase Ježíš utišil bouří pouhým slovem. Oba příběhy nás učí, že: Ježíš je pánem nad přírodou a živly – tedy nad celou naší zkušeností. Samozřejmě, že máme celou debatu nad vznikem světa: zda byl svět stvořen, proběhla evoluce, nebo byl stvořen skrze evoluci. Máme také diskusi na téma ochrany planety, což je další horký brambor, který si přehazujeme. Každopádně, pro nás jako křesťany, je rozhodující fakt, že Ježíš je pánem přírody: tedy i příroda svědčí o Boží slávě, a jako k takové se k ní musíme chovat. A jako člověk, který věří, že Ježíš je pánem přírody, také věřím, že je jejím stvořitelem. Ať už proběhlo ono stvoření v technickém slova smyslu jakkoliv, síla biblického popisu stvoření a Ježíšovy ukázky autority nad stvořením směřuje k poznání, že na světě nejsme náhodou, ale jsme objektem láskyplného Tvůrce, který si nás představil a vytvořil ke svému obrazu.

A právě z faktu, že jsme vytvořeni z lásky k Božímu obrazu, pramení další princip. Bůh nám dává v bouři odvahu. Všimněte si, co Ježíš říká, když ho učedníci v bouři uvidí a vyděšeně křičí strachem. Říká jim: To jsem já, nebojte se! Není přesně to smyslem zázraku? Ježíš v zázraku ukazuje na sebe jako zdroj pokoje a právě to nám dává pokoj v bouři. Právě to mi dává schopnost věřit v bouři. Věřit lze jednoduše, když se vede, ale když kolem tebe šlehají blesky a tvá loď se potápí, protože do ní tryská voda, tehdy je strach přirozený a víra hezká, a nereálná myšlenka. Podle autora knihy Židům je však víra pevně spjata s tím na co, nebo ještě lépe řečeno, na koho upíráme své oči. Doslova tam říká (12:1-3): Když jsme tedy obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme i my každou přítěž i hřích, který nás tak snadno svazuje, a vytrvale pokračujme v běhu, ležícím před námi. Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu.

Všimli jste si? Jakmile Ježíše nalodili, hned se ocitli u břehu, kam směřovali. To je poselství pro nás: Když upřeš své oči na Ježíše, všechno bude možné. Vykročíš z loďky, když tě pozve Ježíš na hlubinu? Tam se totiž může stát cokoliv.

Moc nad zkázou

V seriálu přednášek Anatomie zázraků jsme si zázrak definovali jako vnější zásah nadpřirozené síly do našeho světa. Evangelia, Ježíšův příběh zaznamenaný čtyři různými lidmi z různých pohledů, obsahují mnoho odkazů na takové zásahy, které Ježíš inicioval nebo udělal. Dělal to především ze dvou důvodů: dokazoval tím svou identitu – svůj původ jako Božího Syna, a pomáhal konkrétním lidem v nouzi. Autoři evangelií popisují celkem třicet čtyři různých zázraků. Samozřejmě mezi ně řadíme také velkou trojku, na které spočívá Ježíšova identita: vtělení (nadpřirozené početí), vzkříšení z mrtvých a nanebevstoupení Ježíše. Nejčastějšími zázraky zmíněnými v evangeliích, jsou však nadpřirozená uzdravení, a to především chromých lidí, slepých, hluchých a němých. Jan na závěr svého spisu zmiňuje, že Ježíš udělal mnoho dalších zázraků, které do výběru evangelií nedostaly, nicméně sám dělá pečlivou selekcí toho nejlepšího, co Ježíš udělal. Ve svém evangeliu popisuje zázraky jako znamení a protože skladba jeho evangelia je více filozofická (zabývá se velmi Ježíšovým učením a vůbec jeho identitou), pečlivě si vybírá sedm konkrétních zázraků, které jsou znameními Ježíšovy identity. Těchto sedm zázraků zahrnuje proměnu vody ve víno a nasycení tisíců lidí dvěma rybami a pěti chleby – ty jsou znamením moci nad nedostatkem – mezi další patří moc nad přírodou a moc nad smrtí.

Tři ze sedmi Janem pečlivě vybraných zázraků se ovšem týkají uzdravení, což je pochopitelné. Každý z nás podléhá na tomto světě zkáze těla a proto přání zdraví a touha po uzdravení je jednou z nejsilnějších a nejuniverzálnějších tužeb lidstva kdekoliv a kdykoliv. Není tedy divu, že jakmile lidé zjistili, že Ježíš uzdravuje, začali ho vyhledávat a žádat jej o modlitbu. Někdy bylo jejich hledání ovlivněno jejich očekáváním, takže se snažili analyzovat, proč je někdo nemocný a kdo za to může. To děláme podobně i dnes my, ovšem v příkladu uzdravení slepého od narození (což je jedním ze třech Janem vybraných zázraků – už jsme se na něj podívali v v prvním díle naší série) Ježíš celý tento světonázor zpochybňuje. Ano, někdy – dokonce možná často – je zdravotní problém způsobený naší chybou, volbou životního stylu, nebo hříchem (podle několika výzkumů asi 80% našich zdravotních neduhů jsou následky přejídání, alkoholu, kouření, stresu a nedostatku pohybu), nicméně, pointa Ježíšových uzdravení nebylo hledání zdroje nemoci (kdo za to může), ale uzdravení. Jinými slovy, někdy se tak zaměříme na to, abychom pochopili problém, že úplně míjíme toho, kdo nám chce pomoci! Ježíš evangelií je úplně jiný než láskyplný filozof, který hloubá nad smyslem bytí a radí lidem, jak žít lépe. Ježíš uzdravuje nemocné, sytí hladové, očišťuje malomocné, přikazuje přírodě, mění vodu ve víno, křísí mrtvé. Není divu, že Petr později tvrdí (Skutky 2:22): Bůh vám dokázal, kdo je Ježíš Nazaretský, když skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte. “Jak sami víte“ je tam proto, že to říká lidem, kteří Ježíšovy zázraky viděli!

Dnes se tedy podíváme na další dva příběhy uzdravení z Janova evangelia a co znamenají pro nás dnes. Začneme krátce po prvním zázraku, kterým bylo proměnění vody ve víno. Nejdříve si celou pasáž přečteme a pak se na ni podíváme podrobněji. Jan 4:46-54 Znovu se vrátil do Kány Galilejské, kde proměnil vodu ve víno. Byl tam právě jeden královský úředník, jehož syn byl v Kafarnaum nemocný. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, šel k němu a prosil ho, aby šel jeho syna uzdravit, protože už umíral.  „Dokud neuvidíte divy a zázraky, neuvěříte,“ řekl mu Ježíš. „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ naléhal královský úředník. Ježíš mu řekl: „Jdi, tvůj syn žije.“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Na cestě se s ním setkali jeho služebníci a oznamovali mu: „Tvůj syn žije!“ Vyptal se jich tedy, odkdy se mu udělalo lépe. Odpověděli: „Horečka ho opustila včera hodinu po poledni.“ Otec poznal, že to bylo ve chvíli, kdy mu Ježíš řekl: „Tvůj syn žije.“ Tehdy uvěřil on i celý jeho dům. Tak Ježíš po svém návratu z Judska vykonal v Galileji už druhý zázrak.

Druhý Janem vybraný Ježíšův zázrak je jak fyzickým zázrakem, tak geografickým zázrakem. Mnoho Ježíšova uzdravení se děje pomocí vzkládání rukou, ale tento zázrak je na dálku. A to je náš první princip. Ukazuje, že Ježíš nedělá zázraky podle šablony, Ježíšova moc nespočívá v metodě zázraku. Ježíš dokáže zmírnit horečku na dálku, 30 kilometrů daleko. Bohu vzdálenost nedělá problémy. Bojíš-li se, zda se tě může dotknout i když zde fyzicky není, pak odpověď je jednoznačně – ano! A ta dálka nás může naučit další věc. Královský úředník šel za Ježíšem celých 30 kilometrů stále do kopce. Některé zázraky vyžadují naše úsilí – zpotíš se u nich. Tvoje snaha nezpůsobí, že se staly, ale nedostatek tvé snahy může zabránit tomu, aby se staly. Slovy Dallase Willarda: Milost není protikladem snahy, je protikladem zásluh. Chtít se něco zasloužit je postoj. Snažit se je akce. Udělat skutek víry je nutné. Snaž se dostat k Ježíši a jeho uzdravující moci. Úsilí je součástí Božího jednání a příklady toho můžeme vidět v mnoha dalších zázracích.

To je přesně to, co v jiném příběhu udělala žena s krvácením. Protlačila se skrze dav, aby se mohla dotknout třásní jeho roucha a mohla být uzdravena. Proto udělala krok, za který by ji normálně vůdcové spíše pokárali. Kolem Ježíše se tísnily davy, které na něho šahaly, nikdo se však nikdy neměl dozvědět, že přestoupila židovský zákon a dotkla se Ježíše. Tímto činem ovšem projevila víru, za kterou ji pak Ježíš pochválil. Víra je totiž praktický čin. Ježíš její dotek hned pocítil, protože její dotek byl hodně jiný, než dotyky všech ostatních lidí okolo. Byl to dotek víry. Podobně se snažila žena s alabastrovou nádobkou vonného oleje a tak se nepozvána vetřela na večírek farizeje Šimona a pomazala Ježíšovy nohy se slzami lásky. Díky její lásce ji byly její hříchy (a bylo jich hodně) odpuštěny. Přesně tak se snažili čtyři přátelé ochrnutého člověka a tak rozebrali střechu v domě, kde zrovna Ježíš učil obklopený nepropustným zástupem posluchačů a spustili svého ochrnutého přítele rovnou před něj. Někdy zkrátka chce Bůh vidět, že to bereš vážně!

Jsi ochoten jít pěšky do Kány? Vůbec, všimli jste si, kde Ježíš udělal druhý zázrak? V Káně. Vzpomínáte si, kde udělal svůj první zázrak? Na svatbě... v Káně! Hm, Kána zázraky přitahovala... Skoro to tak vypadá... Vzpomeňte si, jak začíná náš dnešní příběh: Znovu se vrátil do Kány Galilejské, kde proměnil vodu ve víno. Nemyslím si, že je to náhoda. Jakoby se zázraky děly ve skupinách. Jako by byla místa a období, kdy se Bůh rozhodne ukázat svou slávu neobvyklým způsobem. Kána byla takovým místem. Jak napsal Mark Batterson: Bylo těžké nemít v Káně víru, když jste ve vzduchu ještě cítili aroma skvělého vína. Kdo ví, třeba některé láhve skvělého vína skončily ve sbírce duchovních milníků – vždy po odkorkování se vinula vůně čiré víry. Máš místo nebo situaci, kdy se tě Bůh dotkl a pomohl ti? Co kdyby ses modlil za další dotek přesně na tom místě? Ne proto, že to místo je zvláštní, ale protože na některých místech je snazší mít víru, než na jiných. Proto ve Starém Zákoně Boží lidé stavěli oltáře nebo milníky, které jim připomínaly Boží jednání. Takovým milníkem může být třeba tvůj deník nebo obrázek konkrétní situace. Takovým místem může být křeslo, kde sedáváš, když se modlíš ke svému Bohu. Třetím principem tedy je: Jsme na místě Božího navštívení?

Hned po tomto příběhu přichází třetí Ježíšův zázrak. Jan 5:1-9 Potom byl další židovský svátek, a tak se Ježíš vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník hebrejsky zvaný Bethesda, u něhož je pět sloupořadí. Ležela tam spousta nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl mezi nimi jeden člověk, nemocný už třicet osm let. Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen. „Chceš být uzdraven?“ zeptal se ho. „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se zvíří voda,“ odpověděl mu nemocný. „Když tam zamířím, někdo mě předstihne.“ „Vstaň, vezmi si lehátko a choď!“ řekl mu Ježíš. A ten člověk byl ihned uzdraven, vzal své lehátko a začal chodit. V tomto podivuhodném příběhu uzdravení přichází Ježíš k rybníku, o kterém místní věřili, že má léčivé účinky. Někdy se voda zvířila (mysleli si, že je to anděl, který to dělá) a tak se snažili co nejrychleji do té vody dostat s vírou, že kdo bude první, ten bude uzdravený. Snaha je dobrá, že? Vždyť jsem to před chvíli říkal. Ježíš si tam všimne člověka, který byl nemocný přes 38 let, což v tehdejší době (a podle toho, jak dlouho se lidé dožívali) znamenalo, že tento člověk už jen tak přežívá. Je nemocný a pomalý, nikdy se tedy do vody nedostal včas. Kdo ví, možná proto si ho Ježíš všimnul. Na první pohled to nedává smysl. U toho rybníka leželo mnoho jiných lidí s různými neduhy, všichni doufali, že je vířící voda uzdraví. Ježíš si však všimne jednoho člověka, který (řekněme si to krutě) není moc perspektivní. Ale kdo určil, kdo v Božích očích je a není perspektivní? Proč si myslíme, že by si někdo „zasloužil,“ aby pro ně Ježíš zázrak udělal více než pro jiné? Víte, kolikrát jsem to slyšel? Ten člověk se chová tak pěkně, ten člověk má tak pěknou rodinu, ten člověk tak moc věří. Bůh by ho měl uzdravit. Ale proč? Proč neustále předpokládáme, co je možné a správné?

V příbězích Bible to vypadá, že nejvíce zázraků se dělo těm, kteří předpokládali nejméně: Jozue nepředpokládal, že by se slunce nemohlo zastavit. Elíša nepředpokládal, že by železo nemohlo plavat. Marie nepředpokládala, že panny nejsou těhotné. Petr nepředpokládal, že by nemohl chodit po vodě. Ježíš se muže ptá: Chceš být uzdraven? Zvláštní otázka. Ten muž tam je kvůli uzdravení. Ale už je za zenitem. Ježíš však ukazuje, že jeho moc nad zkázou nemá logické nebo časové omezení. Ježíš nepředpokládá, Ježíš se ptá. Podle průzkumu Rolfa Smitha se děti ptají každý den průměrně 125 otázek denně, zatímco dospělí jen 6 otázek denně. Mezi dětstvím a dospělostí jsme ztratili 119 otázek. V tomto čase se přestaneme ptát otázky a začneme předpokládat. V ten den umírá také naše představivost. Je pro nás těžké si byť jen představit, co Bůh může udělat. Místo toho předpokládáme, co by měl. 

Pak muži prostě řekne, aby se zvedl a chodil. Ten muž už ale dávno chodit nemůže! Víte, je to stejné jako s astronauty. Když se po dlouhé době vrátí ze stavu beztíže do naší gravitace, musí se doslova znovu učit chodit. Myslím si, že to vypadalo podobně. Podobně komicky. Kdybyste toho muže sledovali, asi byste se neudrželi smíchy při pohledu na to, jak se snaží dostat na nohy a batolí se jako dítě! Ale smích z komedie by se rychle změnil na slzy radosti, když byste si uvědomili, že tento muž najednou skáče s radostí jako malé dítě! Uzdravený! Učíme se: Byl bys ochoten vypadat trapně, když bys měl poslechnout Ježíše?  Opravdový test naší víry není naše akce, ale naše reakce. Nevím, co po tobě Ježíš bude chtít, ale umíš si představit, že on se tě doopravdy může dotknout? Budeš ho pak ochotný také poslechnout?

Moc nad nedostatkem

Mnohokrát jsem v Elementu říkal, že pevně věřím principu, že každý z nás je vůči Bohu na pomyslné cestě, kde Bůh je ve středu cesty a my se buď k němu vymezujeme pozitivně (a tedy ho třeba i nevědomky hledáme), nebo se k němu vymezujeme negativně (tedy, snažíme se od něj a od všeho, co reprezentuje, odpoutat a osvobodit). Každopádně jsme ale na cestě. Na tu cestu jsme se dostali různými způsoby: někdo jako já vyrostl v rodině, která v Boha věřila, a tam se poprvé o něm dozvěděl; jiným to někdo po cestě řekl, třeba známý, nebo příbuzný; další zažili v životě otřes, kdy se jim jakoby zhroutil svět a oni si začali klást těžké otázky o smyslu své existence. Ještě jiní zažili něco nevysvětlitelného a podivného, myslím to teď v pozitivním smyslu, kdy byli v nějakém problému, byli třeba nemocní, strašně zadlužení, nebo jim šlo o život, a v tom problému zasáhla vyšší moc, a problém se zázračně vyřešil. Všechny tyto faktory různé lidi přivedly k hledání Boha. Víra je totiž především záležitost zkušenosti více než vědeckých poznatků nebo věroučných systémů, nesmíme zapomenout na to, že byť je postavená na objektivní historické události, kterou můžeme zkoumat, je především subjektivní povahy. Ke zkušenosti k Bohu patří i tento spouštěcí mechanismus, kdy nám někdo nebo něco vkročí do cesty, co nás začne nutit se nad Boží a svou existencí zamýšlet. Zázrak může být spouštěcím mechanismem. Minulý týden jsem psal, že Ježíš zázraky dělal ze dvou důvodů: dokazoval tím svůj původ jako Božího Syna, a pak, Ježíšovy zázraky byly skoro vždy situační, tedy měly za cíl pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Dnes se podíváme na dva zázraky, které to krásně ilustrují.

Nejprve se podíváme na příběh proměny vody ve víno. Ježíš je se svou matkou Marii a skupinou svých raných učedníků pozván na svatbu. V kultuře doby bylo normální, že se zvali také sousedi a přátelé, svatba trvala několik dní až týden. Byla to velká slavnost se spoustou lidí a na úspěchu společenské události hodně záleželo. Ale pak došlo k problému, který chápe každý, kdo měl kdy na starosti nějakou rodinnou nebo jinou sešlost. Došlo něco důležitého! Chyběl jeden ze základních produktů: víno. Znáte to, máte tady stovky lidí, a najednou jsou všichni na suchu, protože správce hostiny s ženichem a nevěstou špatně odhadli, kolik toho budou potřebovat. To je trapas. Pověst rodiny bude nenávratně pošramocena. Po generace se ještě bude vyprávět, jak tam tehdy na svatbě zůstali svatebčané na suchu. Každopádně novomanželé o tom ještě nevědí, ale v zákulisí se strhává pozornost na problém, který za chvíli naplno vypukne. A pamatujme, tehdy nebyla možnost skočit do obchodu pro další víno. Co nebylo připraveno, to prostě není. Tady vstupujeme do příběhu popsaného apoštolem Janem (2:3-11): Když začalo docházet víno, Ježíšova matka mu řekla: "Nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Ženo, co ode mne chceš? Má chvíle ještě nepřišla." Jeho matka pak řekla služebníkům: "Udělejte, cokoli vám řekne." Stálo tam šest kamenných nádob na vodu k židovskému očišťování, každá o obsahu dvou nebo tří měr. Ježíš jim řekl: "Naplňte ty nádoby vodou." Když je naplnili až po okraj, řekl jim: "Teď nalévejte a doneste vrchnímu správci svatby." A donesli. Jakmile vrchní správce svatby okusil tu vodu, z níž se stalo víno (a nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří tu vodu nalévali, věděli), zavolal ten vrchní správce ženicha a řekl mu: "Každý člověk podává nejdříve nejlepší víno, a když jsou hosté opilí, podává to horší. Ty jsi zachoval nejlepší víno až do konce." Toto Ježíš udělal v Káně Galilejské jako počátek svých zázraků. Tehdy zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.

Na tomto příběhu nás musí nutně zarazit, že Ježíš si zvolil jako svůj počátek zázraků událost, která na první pohled rozhodně nekřičela do světa svou naléhavostí. Jistě, Ježíš vyřešil společenskou ostudu svých přátel, což bylo od něj velice milé, ale zcela jistě tam byli lidé potřebnější: nemocní, posedlí, hladoví, mrtví. Navzdory tomu se Ježíš rozhodl pro zázrak společenského charakteru, čímž nás upozorňuje na první zajímavý princip. Boží zázraky vypovídají více o Bohu než o lidech. My totiž máme sklon všechno, co se děje, vysvětlovat antropologicky: tedy, že člověk je ve středu a my se díváme na to, jak to událost ovlivnila, nebo co mu přinesla. Zapomínáme na to, že Bůh není svázán pohledem na člověka ve středu, on může sledovat spoustu jiných cílů, které jsou nám v tomto čase neznámé. Středem Božího zázraku je totiž Bůh, ne člověk. A proto je nesmyslné klást Bohu otázku, proč udělal zázrak pro toho člověka, ale pro nás v podobné situaci ne. Kdyby totiž byl Bůh povinován plnit naše přání podle rozkazu, pak by byl jen o něco výkonnější automat na kávu. Ale Bůh je Bohem právě proto, že nemůže být ničím a nikým svázán. Stejně ale miluji fakt, že Ježíšův první veřejný zázrak nebyl o záchraně života, ale že tím zachránil něčí tvář. Ježíš pomohl lidem v nouzi, a to dokonce, aniž o tom věděli! 

To nás vede k druhému principu: Bůh působí na přímluvu třetí strany. Byla to Marie, která si všimla potřeby hostitelů, pohybovala se prostě v zákulisí a měla oči a uši otevřené. Jen proto, že Marie byla vnímavá, a jen proto, že se u Ježíše přimluvila, se na této svatbě stal zázrak, a nejlepší na tom je to, že hlavní adresáti zázraku se dozvěděli výsledek, až už bylo po všem, a nevíme, zda se vůbec někdy dozvěděli příčinu tohoto výsledku, nebo si řekli: To je ale zvláštní náhoda! Jak někdo řekl: Když totiž Bůh udělá zázrak, a chce zůstat anonymní, říkáme tomu náhoda. Zaujalo vás to, že Marie věděla, že s tím Ježíš něco může udělat? O Ježíšově dětství toho moc nevíme, jen evangelia popisují zajímavou historku, kdy se jako dvanáctiletý ztratil Ježíš svým rodičům, aby ho posléze našli v chrámu, kde udivoval vážené učence svou modrostí. Víte, protože věříme v božství Ježíše, zapomínáme, že byl také plně člověkem a jako takový se musel všechny věci učit. Kdy tedy Ježíš objevil, že má zázračnou moc? Zkoušel to dopředu? Jak to, že jeho matka věděla, že je schopný udělat zázrak? Očividně si byl Ježíš vědomý od raného věku vědom, že je schopný zázraků. Stejně jako jeho matka. Čteme-li ten příběh pozorně,  vypadá to, jako by ho Marie tlačila a Ježíš odpovídá poněkud podrážděně. Marie chce, aby vstoupil na podium dění, ale Ježíš čeká na pokyn svého Otce. Učenci se po staletí dohadovali, proč ta reakce. Možná proto, že Marie nevěděla, že tento první zázrak právě začne jednosměrnou cestu rovnou na kříž. Ježíš si toho byl vědomý, proto přece přišel. Jeho první zázrak spustí počítadlo ke kříži. 

Nicméně, u Marie se naučíme náš třetí princip: Aktivní účastníci zázraku dělali to, co jim Ježíš řekl, aniž by chápali důvody proč. Co Marie neudělala může být stejně tak důležité, jako co udělala. Neříkala Ježíšovi, co má udělat nebo jak to má udělat. Jednoduše identifikovala problém a nechala to na Ježíšovi. „Došlo jim víno.“ Marie řekla tak moc tak málo slovy. Zázraky nespočívají na tvé schopnosti popsat Bohu, jak to má vyřešit. Žádné abrakadabra. Nemusíš ani vědět, co říct. Jen potřebuješ vědět, ke komu se obrátit. A být připravený udělat cokoliv ti řekne. Sluhové tak učinili, ale vůbec nevěděli proč. Přesto Ježíše poslechli. Někdy chceme, aby si nás Bůh použil, ale když po nás něco chce, máme spoustu otázek a pochybností a chceme, aby nám to nejprve všechno vysvětlil. Jsme ale ochotni udělat to, co víme, že po nás Bůh chce, aniž bychom nutně věděli, jak to dopadne, a co přesně Bůh zamýšlí? 

Posledním principem z anatomie zázraku proměny vody ve víno, je skutečnost, že Ježíš použil přirozené zdroje, kterých se nadpřirozeně dotkl. Zcela jistě mohl stvořit víno z ničeho, ale on rozkázal naplnit nádoby vodou, která se proměnila. Když Bůh dělá zázrak, často si k tomu používá fyzický dotek přirozeného světa. Možná proto nás Ježíš nabádá, abychom na nemocné vkládali ruce nebo je mazali olejem. Ruce ani olej nejsou magické veličiny, není v tom žádná skrytá síla nebo léčivý dotek. Přesto se při fyzickém doteku může uvolnit víra v nadpřirozené působení. Podobně i ve Starém Zákoně dělal Mojžíš znamení pomoci fyzické hole, kterou držel v ruce. Koneckonců to by samotný Bůh, který se ho před zázrakem zeptal: Co máš ve své ruce? Co máš dnes ty ve svých rukou? Ježíš i dnes chce přetransformovat přirozené do nadpřirozeného, ale dovolíme mu to? Pokud ano, budeme možná překvapeni, s jakou hojností Ježíš přetransformuje to, co máme. Vždyť na té svatbě proměnil z vody 757 láhví kvalitního vína! Ježíš totiž dokáže proměnit náš nedostatek do hojnosti.

Což lze krásně vidět na pozdějším zázraku, kdy rozmnožil jídlo pro pět tisíc mužů (nebo jak se mnozí domnívají, pro až 20 000 lidí celkem). Tento příběh začíná krátce po tom, co se Ježíšovi učedníci vrátili z misijní cesty, na kterou je Ježíš poslal, a on s nimi odešel do ústraní na pusté místo u města Betsaida. Jenomže jakmile se to dozvěděli lidé, vydali se za ním a on je přijal. Vyprávěl jim o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali uzdravit. Pak se rozvíjí tento příběh v Janovi 6:5-13 Ježíš pozvedl oči, a když uviděl, že za ním jde takový zástup, zeptal se Filipa: „Kde nakoupíme chleby, aby se ti lidé najedli?“ (To ovšem řekl, aby ho vyzkoušel, neboť sám věděl, co má udělat.) Filip mu odpověděl: „Nestačilo by nám chleba ani za dvě stě denárů, aby se na každého dostalo aspoň trochu!“Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je to pro tolik lidí?“ Ježíš však řekl: „Zařiďte, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo hodně trávy, a tak se posadili v počtu asi pěti tisíc mužů. Ježíš vzal ty chleby, vzdal díky a rozdával sedícím; také ryb rozdal, kolik jen chtěli. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Posbírejte zbylé nalámané kousky, ať se nic neztratí.“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů kousky z těch pěti ječných chlebů, které zbyly po těch, kdo jedli.

Pátý princip je Oběť konkrétního člověka způsobila zázrak. Víte, jen se modlit za zázrak je ve skutečnosti trochu levné, pokud nejsme ochotni Ježíši obětovat svůj život. Podobně jako u proměny vody ve vínu dali sluhové k dispozici svou poslušnost, tady nějaký chlapec dal celou svou večeři. Pak vidíme, že Ježíš testuje naší víru a aktivitu. Vybízí své následovníky, aby se nesnažili přehodit problém na něj, ale aby to byli oni sami, kdo se postará o jídlo těchto lidí. To je další rozměr toho, co znamená církev. 

S tím souvisí třetí princip. Všimněte si, že než došlo k zázraku, Ježíš nechal lidi rozsadit do skupin. Zázrak se nejlépe děje v konkrétní skupině lidí, kde tě znají, kde vidí tvou tvář, a kde můžeš dávat i přijímat. Malá skupina, tento předobraz komunity, je něco, co musíme v našich životech budovat: Nakonec Ježíšovi učedníci sebrali dvanáct košů chleba. To nás učí náš dnešní poslední princip: Bůh dělá víc, než žádáme. Ano, On je skutečně někdo, kdo mění náš nedostatek v hojnost. Ježíš dělá z nedostatku nadbytek. Odvážíme se mu však věřit? Odvážíme se obětovat kus sebe, svého pohodlí, a - kdo ví - kus svého majetku?