Nově JÁ | Kým jsem a kým teprve budu

Všichni lidé, ať si to uvědomují nebo ne, mají hlubokou vnitřní touhu se učit a mají vrozenou touhou po polepšení. Máme vnitřní touhu poznávat, být zvědaví, hledat příčiny, zkoumat tajemství, odhalovat pravdu... Máme touhu se učit a zlepšovat se v tom, na čem nám doopravdy záleží. Školy – nic proti nim – nás přesvědčují, že bychom se měli zajímat i oblasti, které nás přirozeně netáhnou, což je dobře. Někdy si však vypěstujeme rezistenci proti zvídavému duchu, uspokojíme se s tím, prolézt zkoušky nebo významné předěly v práci, a pak nastavíme autopilota. V tom okamžiku umírá naše představivost a naše touha se učit. Autopilot nás naladí na malé a postupné zlepšování našeho života. Uvnitř ovšem víme, že potřebujeme někdy ráznou změnu, protože tento postupný vývoj vlastně nikam nevede. Tato vnitřní touha po změně je jádrem oněch novoročních předsevzetí, nebo jiných cílů, které si dáváme. Tato touha je vyjádřená otázkami: Co kdyby se doopravdy mohly věci změnit? Co kdybych se doopravdy mohl stát někým lepším? Co kdybych se doopravdy mohl stát doslova NOVÝM? Jak bych vypadal já v nové verzi? Jaké vztahy bych měl? Kolik úspěchu bych dosáhl? Kam až bych došel? Jinými slovy, jak by vypadala moje identita, kdybych mohl skutečně začít znovu?

Minule jsme si řekli, že pro křesťana – tedy pro člověka, který se rozhodl následovat Ježíše Krista, požádal jej o odpuštění svých hříchů, a důvěřuje mu ve všech oblastech svého života – je zdrojem identity vědět, kým jsem byl, a z čeho mě Bůh obnovuje. Křesťanství totiž nevede k postupnému zlepšování, ale k obnově. Obnova pak je možná jen tehdy, když si uvědomujeme stav, ze kterého se máme obnovit. Obnova je silnější než zlepšování. Obnova totiž zahrnuje vnitřní revoluci. To je mimochodem přesně ten důvod, proč u tolika z nás, když jsme se stali křesťany, nastala velmi rychlá změna v různých oblastech – ve vztazích, v závislostech, v charakteru, v řeči. Ani omylem netvrdím, že když se někdo stal křesťanem, stal se dokonalým – na to se známe tady vzájemně moc dobře – ale tvrdím, že mnozí z vás slyšeli od různých přátel, rodinných příslušníků a dokonce nepřátel: „S tebou je něco jiného. Ty jsi nějaký jiný. Co se stalo?“ Jak to, že si toho všimli? Je to obnova, kterou Bůh začal v našich srdcích, a která se dere na povrch v našem chování a charakteru. Díky tomu se mění naše identita. Ne, křesťan si nemyslí, že je lepší než nevěřící. Ten jediný rozdíl je v chápání, odkud a kam mě Ježíš obnovuje. Proto křesťan může svobodně říct: Takový jsem byl, ale teď jsem v Kristu. V Kristu totiž jsme novým stvořením. Vědomí, že nás Ježíš vyvedl z bludiště světa, nás vede k vděčnosti Bohu.

Dnes se ovšem podíváme na druhou stranu rovnováhy - abychom měli zralou identitu, musíme také vědět, kam směřujeme. Jinými slovy, pro obnovený život musíme vědět, odkud jsme obnoveni (naše minulost bez Boha a bez naděje), a také k čemu jsme obnoveni (naše minulost proměny a slávy). Našemu dnešnímu životu, našemu chování, naší obnově totiž dává smysl eschatologická naděje. Tato naděje mění náš slovník „takový jsem byl, ale“ na „takový jsem, ale jednou budu“. Tato naděje je popsána mimo jiné v dopisu Římanům 8-16-17: Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě. Přečtěme si to ještě jednou pomalu. Duch svatý (Bůh) svědčí našemu duchu, že jsme Boží děti. To je smyslem vykoupení z naší minulosti. Byli jsme adoptováni do Boží rodiny, byli jsme vepsáni do jeho příběhu. Ale u toho naše křesťanství nekončí. Jsme-li děti, pak jsme spoludědicové Kristovi. O čem tady Pavel mluví? Kristus byl prvním člověkem, který byl opravdově a neodvolatelně fyzicky vzkříšen z mrtvých a jeho tělo bylo proměněno do jiného druhu. Stále to byl Ježíš, ale najednou bylo jeho tělo plné slávy. A Pavel tady píše, že tak jako dnes zakoušíme utrpení na tomto světě pro něj, budeme nositelé jeho slávy. Křesťanská identita tedy není o zlepšení našeho života, ale o oblečení nového života, takže jsme obnoveni ke slávě!

Kam tedy směřujeme? Stručně řečeno, do nebe. Ježíš svým následovníkům slibuje nebe. Křesťanská identita na tomto světě má smysl jen tehdy, když se na ni díváme z perspektivy věčnosti. Jenže už tato fráze samotná je velmi těžká a obtěžkána tolika obrazy, zvláště proto, že existuje tolik možných teorií nebe – dokonce různá náboženství mají svou představu života po smrti ve věčné blaženosti – a některé teorie opravdu působí velmi přízemně. Schválně, jak si vy představujete nebe? Racionální lidé dnešní doby se vysmívají slibu nebe – berou to jen jako berličku útěchy: „No, tak jsi na tomto světě looser, budeš se mít líp v příštím životě.“ Možná proto mnozí křesťané dnešní doby o nebi moc nemluví, a soustřeďují se na tento svět. Je to určitý protipól doby, kdy se zase lidé zaměřovali jen na věčný život, že jim unikala obnova světa, ve kterém žijeme. Autoři Nového zákona dávají jasně najevo, že tento svět skutečně bude obnovený a my v tom budeme hrát úlohu! Nechceme ovšem vypadat za hlupáky a loosery, kteří musí věřit v nebe, protože na zemi ničeho nedosáhli. Racionální věřící tak má ostych mluvit o mystických a tajemných věcech. Slovy Tima Kellera: Křesťanství je na mysticismus příliš racionální, a na racionalismus příliš mystické. Křesťanství opravdu není úplné bez duchovní stránky – nikdy totiž nebylo jen o vykoupení z minulosti. Je také o vykoupení k budoucnosti. Bez pochopení naší věčné naděje nám zcela unikne chápání naší identity a chování v tomto světě. 

Proto se podíváme na slib, který Ježíš dává svým následovníkům. Evangelium Jana 14:1-4 zachycuje Ježíšova slova: Nermuťte se v srdcích. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho pokojů. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Víte, kam jdu, a cestu znáte. Ježíš slibuje svým přátelům, že od nich odchází z jednoho důvodu: Aby pro ně připravil místo. V jeho domě je mnoho pokojů, kde skončí každý, kdo je s Ježíšem. Má žena Dita říkala ve Vánočním poselství v Elementu jednu úžasnou myšlenku: Ježíš se symbolicky narodil v dočasném prostředí (byl položen do krmelce pro dobytek), protože se zde nehodlal zabydlet. Přišel, protože měl poslání. Věděl, že nezůstane dlouho. My se někdy chováme, jako bychom v tomto světě (v tomto věku) chtěli zůstat navždy – a projevuje se to také tím, že naše hodnoty, očekávání, ba dokonce i strachy, kterým čelíme, jsou pouze záležitosti tohoto světa. Ale Bůh má pro nás něco mnohem lepšího. 

Křesťanská víra nenabízí jakousi blaženost po smrti nebo nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme ze svých chyb. Nenabízí iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové zhroucení vesmíru a konec světa. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a něco mnohem slavnějšího: proměnu vzkříšení. Ježíšovo vzkříšení tedy nebyl jen tak nějaký zázrak, Ježíš započal zcela něco nového, něco, co Pavel později nazývá nové stvoření. Toto nové stvoření bude úplně poté, kdy Bůh vzkřísí věřící v Krista k zcela proměněnému životu. Vzkříšení bude spočívat v tom, že to budeš pořád ty, ne neosobní splynutí s vesmírem. Ale budeš dokonalá verze sám sebe. Budeš dokonale zdravý, vždyť Bůh setře každou slzu z tvých očí. Budeš dokonale moudrý, poznáš plně, jak moc tě má Bůh rád. Ne, naděje věčnosti ti nenabízí tu unylou verzi nebeské blaženosti, kdy si lidé představuji, že se budou vznášet celou věčnost na obláčku, budou hrát na harfu a budou zpívat aleluja! Ani omylem! Když čtete Nový Zákon pořádně, dočtete se tam o proměněném stvoření. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nechápejte nebe jako místo, kam lidi jdou. Nebe je mnohem více jiná dimenze časoprostoru, který je velmi blízko, i když je neviditelný. Na věčnosti tato neviditelná brána zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. To je naděje slávy, kdy se zjeví Ježíš znovu na této zemi a svou fyzickou přítomností ji promění. Proto autoři Bible popisují toto budoucí nebe jako věčné spojení nebe se zemí. Jako dokonale novou zemi a dokonale nové nebe.

To je vykoupení, které předvídal již prorok Izaiáš 65:17 Hle – já stvořím nové nebe a novou zem; na minulé věci se zapomene, nikdo už nebude o nich přemýšlet. To je cíl, který vyhlížel apoštol Petr (2 Petr 3:13) ...my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. To je vize, kterou viděl Jan (Zjevení 21:1-5) Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, činím všechno nové.“ Řekl také: „Napiš, že tato slova jsou věrná a pravdivá.“ 

Svět, ve kterém žijeme, je plný bolesti, trápení, strachu a těžkostí. Svět, který připravuje Bůh, je světem, kde nebude smrt, nářek, křik, bolest. Je to svět, kde Ježíš – a to mě vždycky dojme – setře každou tvou slzu z očí. Pro tento svět tě Bůh obnovuje. Ne jen pro dnešek. Naše minulost a naše budoucnost tvoří základ naší dnešní identity. Nejsme definováni současným stavem, současnými možnostmi, současným zdravím, současnými cíli. Jsme vděčni, protože víme, odkud nás Bůh vykoupil (a musíme si to čas od času jasně připomenout), a jsme plni naděje v jakémkoliv utrpení, protože víme, že tento svět není konečným místem.

Jan napsal také tyto slova (1 Jan 3:1-3): Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je. Každý, kdo k němu upíná tuto naději, usiluje být čistý, jako je čistý on. Nejen, co jsme byli, ale ještě se neukázalo, co budeme – čeká nás proměna. Současná smrt nevyhraje, protože se ozvou tóny vzkříšení. 

Winston Churchill věřil ve své vzkříšení v Kristu, a proto nechal na svém pohřbu několik symbolických vodítek: Po skončení ceremonie měl trubač v katedrále svatého Pavla začít hrát Taps (večerka), universálně přijímanou znělku oznamující konec dne. Znělka je velmi melancholická, a smutná. Churchill však měl ještě další plán, který měl ukázat, že jeho naděje spočívá v něčem jiném. Na druhé straně katedrály byl ještě jiný trubač, a ten měl do toho začít hrát Reveille (budíček), univerzálně přijímanou znělku na počátek dne. Churchillova pointa byla ta, že na konci dějin nebude hrát večerka, ale budíček. Rázný budíček pohltí zvuk večerky, a bude svědectvím, že smrt nebude mít poslední slovo – zazní zvuk nebe. 

Následuješ-li Ježíše, jsi si vědom své identity skryté pro věčnost? Nebo dovoluješ starostem a radostem dneška zapomínat na svět, ke kterému nás Bůh obnovuje, a který nás vede k těšení se na Ježíše? 

Nenásleduješ-li Ježíše, na čem spočívá tvá naděje, která z principu přesahuje tento svět? Nechceš se přestat snažit a místo toho dovolit Bohu, aby tě obnovil?

Nově JÁ | Kým jsem byl a kým jsem

Nový rok bývá spojován s předsevzetími, ze kterých máme egraci – skoro nikdo je totiž není schopen dodržet. Nemám nic proti tomu, abychom si stanovovali cíle, kterých chceme dosáhnout, ale je jasné, že Novým rokem nezačíná opravdu nic nového – pokračuje náš starý život, staré zvyky, staré hodnoty, staré vztahy. Jen jsme změnili číslo v datu. Ale, přece jen je něco nového. Snaha. Opravdu, jako by nový rok přinášel novou snahu (i když později se změní ve zklamání). Úplně to chápu. Je to mentální předěl: Co kdyby se doopravdy mohly věci změnit? Co kdybych se doopravdy mohl stát někým lepším? Co kdybych se doopravdy mohl stát doslova NOVÝM? Nebo ještě jinak: Kdyby to bylo možné – jak by to vypadalo? Jak bych vypadal já v nové verzi? Jaké vztahy bych měl? Kolik úspěchu bych dosáhl? Kam až bych došel? Mohl bych zapomenout na svou minulost? Mohl bych začít úplně nově?

Minulost je vůbec zajímavá. Je to jediná věc, kterou nemůžeme změnit – minulost se prostě stala a je navždy součástí našeho příběhu. Můžeme ji ale uzavřít podobně, jako skončí kapitola v nějaké knize a začíná nová kapitola. Ta je sice postavena na událostech předchozí kapitoly, ale poskytuje nové možnosti a nové zápletky a nové vyvrcholení příběhu. Právě jen díky pochopení, uchopení, vlastnění a uzavření naší minulosti můžeme úplně pochopit svou identitu, kým jsme. Jinými slovy, věřím, že obnova (mám rád to slovo – vychází z možnosti nových začátků) je možná jen tehdy, když si plně uvědomujeme stav, ze kterého se máme obnovit. S tím bývá problém. Naše paměť totiž funguje poměrně selektivně – máme tendence si pamatovat ty lepší zážitky a ty špatné vytěsňujeme ze své mysli. Je to pochopitelný obranný mechanismus – kdo by chtěl neustále zažívat nějaké trauma nebo zneužívání nebo hádky nebo hanbu? Proto si myslíme, že čas léčí – ve skutečnosti náš mozek upravuje vzpomínky. Problémem však je, že tento mechanismus také zkresluje naší identitu, protože si namlouváme, že to nebylo tak zlé, že jsme za hádku ani nemohli, že jsme měli hodně polehčujících okolností, že jsme měli smůlu. Nakonec se může stát, že si pamatujeme jen to, co si pamatovat chceme. Svedou nás na scestí. Upravené vzpomínky totiž mohou způsobovat silnou nespokojenost se současností.

Krásný příklad najdeme rovnou v Bibli. Starověký Izrael je zázračně vysvobozen ze stovky let trvajícího otroctví a na cestě do zaslíbené země překonávají různé překážky. Bůh je s nimi neustále fyzicky viditelně každý den (jako ohnivý a oblačný sloup), a řeší jejich problémy: pronásledující Egypťany, vodní překážky, nedostatek vody, nedostatek chleba, nedostatek masa, prostě všechno. A do toho najednou mají tito bývalí otroci pocit, že se s nimi nehraje poctivá hra – mají možnost a dokonce nutnost se rozhodovat a důvěřovat. A tak si neustále stěžují a reptají. Jeden z jejich nářků mě vždy fascinoval. Najdete ho v knize Numeri 11:5-6 Vzpomínáme na ryby, které jsme v Egyptě jedli zadarmo, na okurky a melouny, na pórek, cibuli a česnek. Teď máme jen vyprahlé krky a v dohledu nic než ta mana! ...Proč jsme jen odešli z Egypta? Kromě toho, že si významně idealizovali své vzpomínky, úplně vypustili ze své paměti, že úpěli pod dřinou faraóna a volali k Bohu o vysvobození, že se je několikrát pokusil faraón fyzicky zničit. Najednou jim chybí cibule a melouny! Když to čtu, tak si vždycky říkám, jaké štěstí, že Bůh není jako já. Kdybych já byl Bohem a slyšel tyhle nevděčníky skuhrat, že by raději byli v otroctví s cibulemi, pak bych je začal bombardovat cibulemi. Melouny. A okurkami. Prostě bych je pohřbil v zelenině! Neděláme ale přesně to samé i my? Zapomínáme na to, co jsme byli, vidíme jen přítomnost a máme pocit, že není dostatečná a proto reptáme? Copak to neznáme z vlastní národní minulosti, kdy si romanticky děláme legraci z doby komunismu a nakonec si nejen někteří pamatujeme jen pozitiva, ale dokonce bychom si přáli návrat režimu?

Možná to je jedním z hlavních důvodů, proč čteme v Novém Zákoně poměrně často frázi „takoví jste byli“. Je to důležité a nutné pro pochopení naší dnešní identity. Ne jen to, co jsme, ale co jsme byli. To nám pomáhá mít v perspektivě také to, co jsme dnes. To je důležité proto, že to, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme. Pokud vím, kdo jsem, pak vím, co se ode mne očekává a co mám v určitých situacích dělat. Jak mám reagovat, nebo co naopak dělat nemám. Proto autoři Nového Zákona používají mnoho příkladů a příměrů, které měly za úkol budovat identitu věřících. Mluví o následovnících Krista jako o občanech nebe, světlu světa, dědice Kristovy, údy jeho těla. Přirovnávají je k atletům nebo vojákům, k větvím vinného kmene, dokonce i nemluvňatům, které touží po mléku Božího slova. Pro opravdovou změnu ovšem potřebujeme vědět, kdo jsme byli, ne jen, kdo jsme teď. Proto apoštol Pavel třeba píše v 1. Korintským 6:9-11: Nepleťte se: Smilníci, modláři, cizoložníci, rozkošníci, zvrhlíci, zloději, lakomci, opilci, pomlouvači ani vydřiduchové nebudou mít podíl na Božím království. A takoví jste někteří byli, ale jste omyti, jste posvěceni a jste ospravedlněni jménem Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha. Pavel si nedělá iluze o stavu křesťanů, kteří se ocitli v církvi. Nebyli to hodní nebo dobří lidé, kteří hledali Boha, aby tak doplnili svoje dobré portfolio. Ne. Byli to smilníci, zvrhlíci, modláři, opilci, pomlouvači a vydřiduchové. Ale už nejsme, protože jsme umyti, posvěceni a ospravedlněni tím, co pro nás Ježíš udělal a tím, co v nás Duch svatý dělá. Jasně, Pavel neříká, že takoví byli všichni, jen někteří. Patří ovšem k síle identity vědět, od čeho nás Bůh zachránil. Spasení není neutrální termín, ale vždy implikuje stav, ze kterého jsme zachráněni a stav, ke kterému jsme zachráněni.

To je také hlavním motivem celého dopisu Pavla církvi do Efesu. Toto město, ležící v dnešním Turecku, bylo významnou křižovatkou v Římské říši. Bylo také duchovní město plné pohanských bohů, což vysvětluje, proč se Pavel v dopisu věnuje duchovnímu zápasu s démony a nadpřirozenými silami zla. Hlavním náboženstvím bylo uctívání Artemis, její chrám byl považován za jeden ze sedmi divů antického světa. Efes byl také plný sexuální nemorálnosti, prostituce (zejména chrámová) ve městě kvetla. Archeologové dokonce našli tajné tunely mezi knihovnou a nevěstincem, takže zatímco si ženy myslely, že se jejich muži oddávají studiu, oni se ve skutečnosti oddávali nevěře. V tomto městě Pavel zůstal dva roky a pomáhal trénovat celou generaci křesťanských vůdců, nakonec tady zakotvil dokonce apoštol Jan, který adresuje v knize Zjevení dopisy sedmi historickým církvím, z nichž ta hlavní byla přímo v jeho městě. Apoštol Pavel psal své dopisy z různých důvodů. Někdy odpovídal na otázky (1K), jindy řešil konflikty a krize v konkrétní církvi (Ga), Efeským je dopis, který se týká identity věřících. 

Pavel ho napsal novým následovník Krista, kteří pod tlakem své kultury byli pokoušeni k návratu k životnímu stylu bez Boha. To je ostatně pokušení, které hrozí každému jednomu  z nás, kdo se považuje za následovníka Krista i v dnešní době. Pavel se proto chce ujistit, že tito noví křesťané chápou, kdo vlastně jsou, co způsobilo změnu v jejich stavu, a od čeho byli zachráněni. Aby zdůraznil, co se vlastně stalo, používá frázi v Kristu. Tuto frázi najdeme v Pavlových spisech celkem 216x a je to fráze, kterou nemůžeme najít v jiných spisech před Pavlem a je používaná zřídkakdy u jiných spisovatelů. Pro Pavla znamenala jednu věc: V Kristu jsme novým stvořením, tedy nový počátek je možný ne proto, že jsme v novém roce, ale protože jsme v Kristu. Pokud jsem v něm, má obnova je možná. Pokud v něm nejsem, pravděpodobně budu selhávat ve snaze se obnovovat opravdově bez mentálního triku neustálého zapomínání své minulosti. Proto křesťan s plným vědomím může říct: Takový jsem byl, ale teď jsem v Kristu.

Proto Pavel píše (Efeským 2:1-3): I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní. Uvědomujeme si, jací jsme byli – byli jsme odděleni od života (to znamená obrat „mrtví“) a díky tomu jsme podléhali žádostem našeho těla. Ale Bůh nám nabídl cestu ven – spojil nás zpátky se sebou (a tedy obživil) a duchovně nás posadil už rovnou do nebe. 2:4-7 Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách – jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti. Naše nová identita zahrnuje fakt, že již neleží na tomto světě. V Kristu se měnil náš status – už teď jsme duchovně v nebi. Co to znamená? Znamená to, že jsme Božími velvyslanci na zemi. Znamená to, že zdroj našeho chování a myšlení nespočívá v současné etice. Znamená to, že se nemusíme bát toho, co se děje na zemi. A znamená to, že když se modlíme, aby se Boží vůle stala za zemi tak, jako je v nebi, tato prosba vychází z našeho vztahu s Bohem a naší autority v Kristu.

Tato identita však nespočívala ve snaze se zlepšit. Byl to dar, pro který můžeme přijmout, ale nemůžeme si za něj připsat zásluhy. Jen díky tomu chápeme, co znamená být povolán dělat to, co si Bůh přeje. 2:8-10 Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali. To je opravdu důležité. Náboženství (myslím tím obecně všechna náboženství) jsou postavena na základě snahy a neustálého zlepšování. Prakticky v každém náboženství, pokud potřebuješ Spasitele, uvidíš ho pravděpodobně v zrcadle – je to o tvé snaze. Musíš umrtvit své žádosti. Musíš se zkultivovat a být morální. Musíš se odpojit od své smrtelné zkušenosti. Musíš konat dobré skutky. Musíš se hodně modlit. Musíš přinášet oběti. Musíš dodržovat Zákon. Musíš se uvolnit. Celá identita je tak stále otázkou tvého zlepšení. Křesťanství je jiné. Nevede ke zlepšování, ale k obnově. To je velký rozdíl spočívající v tom, co dělá Ježíš. 

Efeským 2:11-12 Pamatujte, že pokud jde o tělo, byli jste původně pohané (které ti, kdo patří k obřízce, ručně vykonané na těle, nazývají neobřezanci). V té době jste byli bez Krista, oddělení od společnosti Izraele, cizí pokud jde o smlouvy zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Pamatuj na to, kým jsi byl a teď se podívej na to, kým jsi: 2:13-14 Nyní jste ale v Kristu Ježíši! Kdysi jste byli vzdálení, ale teď jste díky Kristově krvi blízcí. On sám je náš pokoj; on spojil oba tábory v jedno a zbořil hradbu, která je rozdělovala. Ježíš zboural zeď, která nás oddělovala od Boha a díky tomu boří zdi, která nás oddělují od lidí. Proto přináší poselství pokoje: 2:17-19 Přišel a vyhlásil „pokoj vám vzdáleným i pokoj blízkým,“ neboť skrze něj můžeme všichni přistupovat v jednom Duchu k Otci. A tak již nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny. To, co jsme dnes, je výsledkem našeho nového stavu (jsme v Kristu). Ale nikdy nemůžeme zapomenout na to, co jsme byli. Co kdyby sis dnes napsal do svého deníku seznam toho, co jsi byl a seznam toho, co jsi dnes v Kristu? Nakolik by se proměnilo očekávání toho, co vlastně budeš dělat tento rok? Bude to další rok zoufalé snahy se zlepšit, nebo to bude rok, který tě povede, abys byl více v Kristu? Aby ses přiblížil k němu a uviděl, kam tě vlastně Bůh posadil?

Milovat nepřátele

Jak asi mnozí víte, jsem nadšený čtenář a jedna z oblastí, která mě baví číst, je historie. Zvláště pak historie rané církve (v prvních staletích po Kristu) a historie okolo druhé světové války. V obou případech to má konkrétní důvod. U WWII je to proto, že mě fascinuje mechanismus, jak se miliony lidí dokázaly podílet na dosud největší erupci zla, které tento svět zažil, a jak se s tím pak vypořádaly. A ty první generace církve mě fascinují z přesně opačného důvodu: Jak to, že církev dokázala vůbec přežít první staletí? Jen se nad tím zamysleme: Nepříliš velká skupina následovníků Ježíše je jako sekta (v sociologickém smyslu odštěpek) nejprve trpěna, ale poté pronásledována okolními skupinami – judaismus považuje přívržence „této cesty“ za heretiky, protože uctívají Ježíše jako Boha a tím se podle něj dopouštějí rouhání. Římané mají jiný důvod k pronásledování – křesťané (jak jim záhy začínají říkat podle slova „kristovci“) nejsou loajální občané říše, nejenže neuctívají císaře, ale dokonce za něj odmítají bojovat proti barbarům. Navíc, jak začínají věřit, jejich „ateismus“ (tedy odmítnutí panteonu antických bohů) způsobil prokletí jejich země a říše a proto se jim impérium hroutí. Křesťané ale nepovstávají s mečem, aby se pronásledováni bránili silou, a to je pro jejich nepřátele velmi matoucí. Pronásledování církve samozřejmě netrvalo plošně staletí, přicházelo ve vlnách na různých místech, ale když přišlo, dokázalo být velmi kruté a zničující. Jejich mučitelům nešlo na rozum, že křesťané předhozeni někde v aréně divé zvěři si kleknou, modlí se, děkují Bohu ve chvalozpěvech a prosí o odpuštění pro své vrahy.

To nebylo všechno, křesťané se chovali jinak než jejich sousedé. Pamatovali si na učení a příklad Ježíše, a proto konali dobro a starali se o své bratry a sestry z rodiny církve, a navíc i o své nepřátelsky laděné sousedy, když například udeřil mor nebo jiná katastrofa. V pohanském světě, zejména mezi filozofy, bylo milosrdenství považováno za charakterovou vadu a soucit za patologickou emoci: milosrdenství zahrnovalo nezaslouženou pomoc, bylo proto protikladem ke spravedlnosti. V tomto morálním klimatu křesťané učili, že milosrdenství je jednou ze základních ctností – milosrdný Bůh požaduje lidstvo, aby bylo milosrdné. Slovy historika Rodneyho Starka: Skutečně revoluční princip byl ten, že křesťanská láska a charita musí být nabízena za hranice své rodiny a dokonce i za hranice víry, všem v potřebě. Slovy Cypriána, biskupa z Kartága, který ve třetím století zemřel mučednickou smrtí: „Není nic převratného na zahrnutí láskyplnou pozorností jen náš vlastní lid... Tedy dobro bylo vykonáno všem lidem, nejen domácnosti víry.“ (The Triumph of Christianity, 113). Jak to, že církev přežila celá staletí, když byla na první pohled příliš slabá, bez používání silových prostředků, a přitom konala dobro všem? Jak to, že ji nepřátelé nedokázali porazit? Ze sociologického hlediska je to zázrak. Vždyť jiná náboženství se šířila většinou mečem a násilím. O islámu to dnes ví každý, ale věděli jste, že podle historičky Karen Armstrong jóga původně znamenala rituální přípravu na drancování? Když si srovnáte počátky různých náboženství a křesťanství, o to víc vám vynikne jedinečnost Ježíšova učení a praxe první církve. Mimochodem, určitě jste slyšeli, že islám je dnes ve středověké fázi, a křesťané se chovali ve středověku také násilně. Chovali. Ale analogie nesedí. Islám začal krvavě ještě za života a pod přímým vedením Mohameda, kdežto křesťanství k násilí dovedli až post-konstantinovští panovníci dávno po roce 300.

Praxe prvotní církve vycházela z učení Ježíše, který se jasně a opakovaně vyjádřil, že nejdůležitější přikázání, ta největší priorita, do které on shrnuje víru, a doslova celou Bibli, je: Miluj Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí a celou silou, a miluj bližního jako sám sebe. Minulý týden jsme si vyprávěli jeho konverzaci s jistým znalcem židovských písem, který se s ním na této prioritě shodl, ale aby se ospravedlnil (to je jen jiné slovo pro „aby si vytvořil alibi“), zeptal se Ježíše: Kdo je tedy bližní? Jak poznáme bližního? Ježíš na to odpovídá notoricky známým příběhem o milosrdném Samaritánovi, ve kterém mistrovsky neodpovídá, kdo je bližní, ale ptá se kdo byl bližním oné neznámé polomrtvé oběti na silnici. Žádná církev, žádný křesťan nemůže zůstat spokojený s jednoduchými definicemi, které nám umožňují jen tak projít okolo a pozorovat polomrtvé tohoto světa. Ježíš totiž obrací otázku od Kdo je bližní? na Komu jsi bližním? Takhle položená otázka mění všechno a především nám nedovoluje jen tak jít okolo. Logická a následující otázka zní: Jak daleko sahá Ježíšova definice bližního? V příběhu o milosrdném Samaritánovi říká, že mohu být bližním každé lidské bytosti v potřebě. Stačí to? Nestačí. Ježíš po nás chce radikálně ještě něco více – chce naši lásku k nepřátelům, tedy k těm, kteří nás chtějí poškodit. Nebudu zastírat, že to je jeden z nejradikálnějších, nejsmělejších a nejvíce fascinujících požadavků, který kdy nějaký lídr pronesl. Je tak radikální, že budeme mít tendence říct, že to pro nás už neplatí, že je jiná doba, že je to naivní, že určitě se podle toho nedá žít, že je to jen nějaký ideál... Chápu to. Jak mnozí víte, jsem cholerická osobnost a nikdy jsem nešel k protiútoku daleko. Vždy jsem fandil těm, co to zlotřilcům natřou i s úroky! Takže bych si moc přál, aby to Ježíš po mně nechtěl – bylo by to pro mě jednodušší. Mohl bych brát spravedlnost do vlastních rukou. Mohl bych si říct, že bližní je můj kmen, nebo aspoň ten, kdo se chová slušně k mému kmeni – pomáhat těm ostatním někteří nazývají falešným samaritánstvím. Přiznám se, že bych byl opravdu rád.

Jenomže, Ježíš to řekl, jeho apoštolové jako Pavel to potvrdili, a první generace církve se tím řídily. A proto se já, stejně jako vy musím vyrovnat s Ježíšovými slovy z Kázání na hoře, kde tvrdí (Matouš 5:43-48): Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.  Jakou máte odplatu, když milujete jen ty, kdo milují vás? Nedělají snad totéž i výběrčí daní? A co mimořádného děláte, když zdravíte jen své bratry? Nedělají to snad i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Všichni dokážou dělat dobro těm, kdo dělají dobro nám. Všichni dokážeme milovat ty, kteří milují nás. Reflektovat Boží srdce však znamená modlit se za ty, kdo nás pronásledují (stejně jako Bůh žehná těm, kdo jsou proti němu). Tohle je poselství, které mnohým lidem připadá jako beznadějně idealistické. Jenže je to zároveň přesně tohle poselství a příklad první církve a síle lásky a milosrdenství, kterou nejen přežila první staletí, ale stala se dominantní silou historie. Pokud se podíváme na Ježíšova slova podrobněji, uvidíme, že je to životní styl, který do důsledku sám žil. Samozřejmě, řekneme si: To byl Ježíš a já nejsem Bůh, nemohu mít tedy na sebe standard, kterým proslul můj Pán. Ne tak rychle. Ježíš říká svým následovníkům (Jan 15:12): Toto je mé přikázání: Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Ježíš očekává, že jeho příklad lásky - lásky k Bohu, lásky k přátelům, lásky k církvi, lásky k učedníkům, lásky k nepřátelům - je standardem, kterým měříme naší lásku. Koneckonců, Kristus přišel s láskou, aby nás zachránil, když jsme my sami byli vůči Bohu v nepřátelském postavení.

Abychom však pasáž pochopili lépe, musíme se podívat ještě na pár veršů předtím, kde Ježíš učí prakticky, co láska obnáší (Matouš 5:38-41): Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i plášť. Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi dvě. Ježíš začíná vymezením spravedlivé odplaty. Oko za oko je jedním z nejstarších zákonů civilizace. Byl známý jako lex talionis nebo jako starověký Kód Hammurabi. Ve SZ je zaznamenána tato verze (Ex 21:23-25): Jestliže však dojde k ublížení, musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu. Tento zákon byl velkým pokrokem v kmenové společnosti, kde se spirála násilí a msty roztáčela do nekonečna. Navíc, takový zákon předal trest z oblasti osobní msty do oblasti soudního dvora, takže trest mohl být stanoven alespoň trochu bez emocí někým s odstupem. Ježíš ale místo toho říká, abychom neodporovali zlému člověku. Použité slovo ovšem neznamená vyjádření nesouhlasu, ale spíše ozbrojenou či násilnou odpověď. Lépe bychom to pochopili jako Neodpovídej násilím zlému člověku. Což v kontextu dává smysl: Přestože je spravedlivá odplata velkým pokrokem, Ježíšův standard je vyšší. Když se setkáme s ublížením, máme dvě přirozené tendence: utéct nebo bojovat. Ježíš nabízí třetí cestu: nenásilný a milující odpor zlu znamená, že se odmítáme snížit na úroveň zločince. 

Tuto lásku uvádí třemi praktickými kroky, které jeho posluchačům musely připadat praktické a poněkud vtipné (velmi dobře věděli, o čem mluví): 1. Nastav levou tvář. Všimněte si, že Ježíš specificky mluví o úderu do pravé tváře – pokud by pravák měl udeřit do pravé tváře, znamená to, že udeřil backhandem – to byla známka ponížení. V židovské kultuře tento políček znamená, že vyšší usadí nižšího na místo, které mu patří. Nastavením druhé tváře však oběť bere iniciativu do svých rukou, jako bychom říkali: „Klidně to zkus ještě jednou. Nemáš právo mě ponižovat. Ale nebudu ti odplácet stejnou mincí.“ 

2. Dej mu svůj plášť. Scéna by se odehrávala v soudní síni, kde by bohatý člověk vybíral dluh, který mu patří – chce si sebrat to poslední, co dlužník má – jeho oděv. Věřitel chce košili – spodní prádlo. Podle SZ jako ochrana chudých před bohatými platilo ustanovení, že pokud někdo jako dluh dostane plášť, musí to chudému vrátit do večera. Ex 22:25-26 Jestliže vezmeš do zástavy plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Vždyť je to jeho jediná přikrývka, tím pláštěm přikrývá svou nahotu! V čem by spal? Ježíš tady poněkud humorně nabízí, že když tě někdo chce dostat z posledního oděvu, který může zabavit, dej mu všechno a zůstaň tam u soudu stát úplně nahý. Znovu, je to vyjádření kontroly, která zůstává u napadaného. Ten udělá ostudnou věc (zůstane nahý), takže nepřítel vidí jinou perspektivu. 

3. Běž druhou míli. V Ježíšově době měla římská okupační armáda právo požádat místní obyvatele, aby jim nesli jejich výbavu (asi 40 kilo). Historik Josephus popisuje, že takto nutili místní sloužit svým okupantům. Protože však Římané neměli chuť rozdmýchávat zbytečné nepokoje, mohli požádat konkrétního Žida, aby nesl věci jen jednu míli (míle měli dokonce označené). Ježíš tady jako projev lásky k nepřátelům říká: „Řekni pak okupantovi, ještě jsem neskončil, chci ti to nést ještě jednu míli.“ To nedává smysl, a nutně musí následovat otázka: Proč to děláš? Je to jako žhavé uhlí na jeho hlavě, jak později píše Pavel (Římanům 12:20) Hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst, a pokud žízní, dej mu pít. Tím, že to učiníš, shrneš mu na hlavu žhavé uhlí. Mimochodem, všimněte si, že Pavel stále mluví o nepřátelích, stejně jako Ježíš mluví o nepřátelích. Netváří se tedy, že musíme být se všemi přátelé (máme žít v pokoji, pokud to závisí na nás). Stále budou někteří lidé s námi v nepřátelském stavu, nicméně Ježíš a Pavel od nás chtěji praktickou lásku i k nepřátelům.

Milovat nepřátele není sice přirozené, ale nakonec, jak nám dává příklad první církve za pravdu, to dává smysl. Proč? 1. Je to jediná cesta, jak prolomit cyklus násilí a odplaty – odmítáme být jako naši nepřátelé. Ve světě, kde důsledně platí oko za oko budeme za chvíli všichni slepí. Ježíš pro nás chce lepší cestu, která je silnější než strach a nenávist. Proto nás vybízí k přemáhání zla dobrem. 

2. Cesta kříže nabízí možnost vykoupení. Minulý rok jsem kázal o Štěpánovi jako radikálním učedníkovi, jehož mučednická smrt ovlivnila Pavla, díky kterému máme křesťanství, jak ho známe. Kdyby se Štěpán nemodlil za své vrahy, možná by církev nikdy neměla Pavla, bývalého teroristu, který se stal misionářem. Možná proto Lukáš připomíná, že v Ježíšově kázání zazněl i tento motiv: Lukáš dodává 6:27-28 Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají. Co kdybychom začali svou lásku k nepřátelům a všem těm, kdo nám usilují ublížit právě tady? Věříte, že se i dnes z teroristů mohou stát misionáři? Jak často se tedy za teroristy tohoto světa modlíme? Jak často jim žehnáme? 

3. Láskou k nepřátelům posilujeme vědomí, že Bůh je na straně spravedlnosti - jeho hněv bude soudit zlé - on jim odplatí. To je ovšem otázka důvěry: Chceme spravedlnost prosadit vlastní silou, protože nevěříme, že Bůh má tento svět, i nás, ve svých rukou? 

A nakonec 4. Je to nejsvobodnější způsob života. Mám volbu a má volba je milovat. I ve světě, který lásku ne vždy ocení. Tento týden jsme si připomínali Mezinárodní den Holokaustu. Já jsem si u té příležitosti přečetl asi nejlepší knihu současnosti na to téma, Černá zem od Timothy Snydera. Je to syrové čtení, které je ale tak moc důležité. Zaujalo mě tam několik citátů, které vám přečtu: Skoro každému Židovi, jemuž se podařilo přežít, se dostalo nějaké pomoci od lidí jiných národností, a obvykle se jednalo o pomoc mnohostrannou. (...) Křesťané, kteří vůči Židům projevili milosrdenství, byli výjimkou z oné morální katastrofy, do níž křesťanství v éře holokaustu upadlo. Vprostřed potopy se mlčky stavěli proti proudu, vynořili se nad hladinu, aby mohli pomoci, a znovu zmizeli. (...) Byla to doba, kdy k etickému chování nestačilo se vyhýbat zlu. Bylo zapotřebí bezbřehého odhodlání konat ve prospěch druhého - a to na planetě, kde se ctnost neodměňovala nebesy, ale peklem.

K takové radikální lásce vůči potřebným a dokonce vůči nepřátelům nás vybízí Ježíš na základě lásky k Bohu. To je totiž podle něj ta největší priorita. Je jasné, že vás napadá mnoho otázek: Co dělat v téhle situaci a v támhleté situaci... Jak moc se mohu bránit... Za jakých okolností. Myslím si, že na malých skupinách v Elementu můžete strávit jedno nebo i více setkání diskusí na tyto témata. V každém případě ale dlužíme sami sobě, abychom se poctivě podívali na Ježíšova slova, na jeho požadavek lásky, který od nás žádá jako nejvyšší prioritu a zápasili poctivě s tím, jak jako jeho následovníci můžeme jeho slova žít. Určitě k tomu potřebujeme moc Ducha svatého, který do našeho srdce vylévá svou lásku. Určitě k tomu potřebujeme podporu svých bratrů a sester v církvi, kam patříme. Ježíš nás vybízí k životu beze strachu, s důvěrou, že ať se na tomto světě děje cokoliv, ať prožíváme jakékoliv soužení, on přemohl svět a on stále má náš život ve svých rukou, on stále tě miluje a nakonec Ježíš opravdu zvítězí.