Nově JÁ | Kým jsem byl a kým jsem

Nový rok bývá spojován s předsevzetími, ze kterých máme egraci – skoro nikdo je totiž není schopen dodržet. Nemám nic proti tomu, abychom si stanovovali cíle, kterých chceme dosáhnout, ale je jasné, že Novým rokem nezačíná opravdu nic nového – pokračuje náš starý život, staré zvyky, staré hodnoty, staré vztahy. Jen jsme změnili číslo v datu. Ale, přece jen je něco nového. Snaha. Opravdu, jako by nový rok přinášel novou snahu (i když později se změní ve zklamání). Úplně to chápu. Je to mentální předěl: Co kdyby se doopravdy mohly věci změnit? Co kdybych se doopravdy mohl stát někým lepším? Co kdybych se doopravdy mohl stát doslova NOVÝM? Nebo ještě jinak: Kdyby to bylo možné – jak by to vypadalo? Jak bych vypadal já v nové verzi? Jaké vztahy bych měl? Kolik úspěchu bych dosáhl? Kam až bych došel? Mohl bych zapomenout na svou minulost? Mohl bych začít úplně nově?

Minulost je vůbec zajímavá. Je to jediná věc, kterou nemůžeme změnit – minulost se prostě stala a je navždy součástí našeho příběhu. Můžeme ji ale uzavřít podobně, jako skončí kapitola v nějaké knize a začíná nová kapitola. Ta je sice postavena na událostech předchozí kapitoly, ale poskytuje nové možnosti a nové zápletky a nové vyvrcholení příběhu. Právě jen díky pochopení, uchopení, vlastnění a uzavření naší minulosti můžeme úplně pochopit svou identitu, kým jsme. Jinými slovy, věřím, že obnova (mám rád to slovo – vychází z možnosti nových začátků) je možná jen tehdy, když si plně uvědomujeme stav, ze kterého se máme obnovit. S tím bývá problém. Naše paměť totiž funguje poměrně selektivně – máme tendence si pamatovat ty lepší zážitky a ty špatné vytěsňujeme ze své mysli. Je to pochopitelný obranný mechanismus – kdo by chtěl neustále zažívat nějaké trauma nebo zneužívání nebo hádky nebo hanbu? Proto si myslíme, že čas léčí – ve skutečnosti náš mozek upravuje vzpomínky. Problémem však je, že tento mechanismus také zkresluje naší identitu, protože si namlouváme, že to nebylo tak zlé, že jsme za hádku ani nemohli, že jsme měli hodně polehčujících okolností, že jsme měli smůlu. Nakonec se může stát, že si pamatujeme jen to, co si pamatovat chceme. Svedou nás na scestí. Upravené vzpomínky totiž mohou způsobovat silnou nespokojenost se současností.

Krásný příklad najdeme rovnou v Bibli. Starověký Izrael je zázračně vysvobozen ze stovky let trvajícího otroctví a na cestě do zaslíbené země překonávají různé překážky. Bůh je s nimi neustále fyzicky viditelně každý den (jako ohnivý a oblačný sloup), a řeší jejich problémy: pronásledující Egypťany, vodní překážky, nedostatek vody, nedostatek chleba, nedostatek masa, prostě všechno. A do toho najednou mají tito bývalí otroci pocit, že se s nimi nehraje poctivá hra – mají možnost a dokonce nutnost se rozhodovat a důvěřovat. A tak si neustále stěžují a reptají. Jeden z jejich nářků mě vždy fascinoval. Najdete ho v knize Numeri 11:5-6 Vzpomínáme na ryby, které jsme v Egyptě jedli zadarmo, na okurky a melouny, na pórek, cibuli a česnek. Teď máme jen vyprahlé krky a v dohledu nic než ta mana! ...Proč jsme jen odešli z Egypta? Kromě toho, že si významně idealizovali své vzpomínky, úplně vypustili ze své paměti, že úpěli pod dřinou faraóna a volali k Bohu o vysvobození, že se je několikrát pokusil faraón fyzicky zničit. Najednou jim chybí cibule a melouny! Když to čtu, tak si vždycky říkám, jaké štěstí, že Bůh není jako já. Kdybych já byl Bohem a slyšel tyhle nevděčníky skuhrat, že by raději byli v otroctví s cibulemi, pak bych je začal bombardovat cibulemi. Melouny. A okurkami. Prostě bych je pohřbil v zelenině! Neděláme ale přesně to samé i my? Zapomínáme na to, co jsme byli, vidíme jen přítomnost a máme pocit, že není dostatečná a proto reptáme? Copak to neznáme z vlastní národní minulosti, kdy si romanticky děláme legraci z doby komunismu a nakonec si nejen někteří pamatujeme jen pozitiva, ale dokonce bychom si přáli návrat režimu?

Možná to je jedním z hlavních důvodů, proč čteme v Novém Zákoně poměrně často frázi „takoví jste byli“. Je to důležité a nutné pro pochopení naší dnešní identity. Ne jen to, co jsme, ale co jsme byli. To nám pomáhá mít v perspektivě také to, co jsme dnes. To je důležité proto, že to, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme. Pokud vím, kdo jsem, pak vím, co se ode mne očekává a co mám v určitých situacích dělat. Jak mám reagovat, nebo co naopak dělat nemám. Proto autoři Nového Zákona používají mnoho příkladů a příměrů, které měly za úkol budovat identitu věřících. Mluví o následovnících Krista jako o občanech nebe, světlu světa, dědice Kristovy, údy jeho těla. Přirovnávají je k atletům nebo vojákům, k větvím vinného kmene, dokonce i nemluvňatům, které touží po mléku Božího slova. Pro opravdovou změnu ovšem potřebujeme vědět, kdo jsme byli, ne jen, kdo jsme teď. Proto apoštol Pavel třeba píše v 1. Korintským 6:9-11: Nepleťte se: Smilníci, modláři, cizoložníci, rozkošníci, zvrhlíci, zloději, lakomci, opilci, pomlouvači ani vydřiduchové nebudou mít podíl na Božím království. A takoví jste někteří byli, ale jste omyti, jste posvěceni a jste ospravedlněni jménem Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha. Pavel si nedělá iluze o stavu křesťanů, kteří se ocitli v církvi. Nebyli to hodní nebo dobří lidé, kteří hledali Boha, aby tak doplnili svoje dobré portfolio. Ne. Byli to smilníci, zvrhlíci, modláři, opilci, pomlouvači a vydřiduchové. Ale už nejsme, protože jsme umyti, posvěceni a ospravedlněni tím, co pro nás Ježíš udělal a tím, co v nás Duch svatý dělá. Jasně, Pavel neříká, že takoví byli všichni, jen někteří. Patří ovšem k síle identity vědět, od čeho nás Bůh zachránil. Spasení není neutrální termín, ale vždy implikuje stav, ze kterého jsme zachráněni a stav, ke kterému jsme zachráněni.

To je také hlavním motivem celého dopisu Pavla církvi do Efesu. Toto město, ležící v dnešním Turecku, bylo významnou křižovatkou v Římské říši. Bylo také duchovní město plné pohanských bohů, což vysvětluje, proč se Pavel v dopisu věnuje duchovnímu zápasu s démony a nadpřirozenými silami zla. Hlavním náboženstvím bylo uctívání Artemis, její chrám byl považován za jeden ze sedmi divů antického světa. Efes byl také plný sexuální nemorálnosti, prostituce (zejména chrámová) ve městě kvetla. Archeologové dokonce našli tajné tunely mezi knihovnou a nevěstincem, takže zatímco si ženy myslely, že se jejich muži oddávají studiu, oni se ve skutečnosti oddávali nevěře. V tomto městě Pavel zůstal dva roky a pomáhal trénovat celou generaci křesťanských vůdců, nakonec tady zakotvil dokonce apoštol Jan, který adresuje v knize Zjevení dopisy sedmi historickým církvím, z nichž ta hlavní byla přímo v jeho městě. Apoštol Pavel psal své dopisy z různých důvodů. Někdy odpovídal na otázky (1K), jindy řešil konflikty a krize v konkrétní církvi (Ga), Efeským je dopis, který se týká identity věřících. 

Pavel ho napsal novým následovník Krista, kteří pod tlakem své kultury byli pokoušeni k návratu k životnímu stylu bez Boha. To je ostatně pokušení, které hrozí každému jednomu  z nás, kdo se považuje za následovníka Krista i v dnešní době. Pavel se proto chce ujistit, že tito noví křesťané chápou, kdo vlastně jsou, co způsobilo změnu v jejich stavu, a od čeho byli zachráněni. Aby zdůraznil, co se vlastně stalo, používá frázi v Kristu. Tuto frázi najdeme v Pavlových spisech celkem 216x a je to fráze, kterou nemůžeme najít v jiných spisech před Pavlem a je používaná zřídkakdy u jiných spisovatelů. Pro Pavla znamenala jednu věc: V Kristu jsme novým stvořením, tedy nový počátek je možný ne proto, že jsme v novém roce, ale protože jsme v Kristu. Pokud jsem v něm, má obnova je možná. Pokud v něm nejsem, pravděpodobně budu selhávat ve snaze se obnovovat opravdově bez mentálního triku neustálého zapomínání své minulosti. Proto křesťan s plným vědomím může říct: Takový jsem byl, ale teď jsem v Kristu.

Proto Pavel píše (Efeským 2:1-3): I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. My všichni jsme kdysi spolu s nimi podléhali svým tělesným žádostem. Plnili jsme přání těla a mysli, a tak jsme svou přirozeností byli odsouzeni k Božímu hněvu stejně jako ostatní. Uvědomujeme si, jací jsme byli – byli jsme odděleni od života (to znamená obrat „mrtví“) a díky tomu jsme podléhali žádostem našeho těla. Ale Bůh nám nabídl cestu ven – spojil nás zpátky se sebou (a tedy obživil) a duchovně nás posadil už rovnou do nebe. 2:4-7 Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách – jste spaseni milostí! Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti. Naše nová identita zahrnuje fakt, že již neleží na tomto světě. V Kristu se měnil náš status – už teď jsme duchovně v nebi. Co to znamená? Znamená to, že jsme Božími velvyslanci na zemi. Znamená to, že zdroj našeho chování a myšlení nespočívá v současné etice. Znamená to, že se nemusíme bát toho, co se děje na zemi. A znamená to, že když se modlíme, aby se Boží vůle stala za zemi tak, jako je v nebi, tato prosba vychází z našeho vztahu s Bohem a naší autority v Kristu.

Tato identita však nespočívala ve snaze se zlepšit. Byl to dar, pro který můžeme přijmout, ale nemůžeme si za něj připsat zásluhy. Jen díky tomu chápeme, co znamená být povolán dělat to, co si Bůh přeje. 2:8-10 Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás – je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali. To je opravdu důležité. Náboženství (myslím tím obecně všechna náboženství) jsou postavena na základě snahy a neustálého zlepšování. Prakticky v každém náboženství, pokud potřebuješ Spasitele, uvidíš ho pravděpodobně v zrcadle – je to o tvé snaze. Musíš umrtvit své žádosti. Musíš se zkultivovat a být morální. Musíš se odpojit od své smrtelné zkušenosti. Musíš konat dobré skutky. Musíš se hodně modlit. Musíš přinášet oběti. Musíš dodržovat Zákon. Musíš se uvolnit. Celá identita je tak stále otázkou tvého zlepšení. Křesťanství je jiné. Nevede ke zlepšování, ale k obnově. To je velký rozdíl spočívající v tom, co dělá Ježíš. 

Efeským 2:11-12 Pamatujte, že pokud jde o tělo, byli jste původně pohané (které ti, kdo patří k obřízce, ručně vykonané na těle, nazývají neobřezanci). V té době jste byli bez Krista, oddělení od společnosti Izraele, cizí pokud jde o smlouvy zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Pamatuj na to, kým jsi byl a teď se podívej na to, kým jsi: 2:13-14 Nyní jste ale v Kristu Ježíši! Kdysi jste byli vzdálení, ale teď jste díky Kristově krvi blízcí. On sám je náš pokoj; on spojil oba tábory v jedno a zbořil hradbu, která je rozdělovala. Ježíš zboural zeď, která nás oddělovala od Boha a díky tomu boří zdi, která nás oddělují od lidí. Proto přináší poselství pokoje: 2:17-19 Přišel a vyhlásil „pokoj vám vzdáleným i pokoj blízkým,“ neboť skrze něj můžeme všichni přistupovat v jednom Duchu k Otci. A tak již nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny. To, co jsme dnes, je výsledkem našeho nového stavu (jsme v Kristu). Ale nikdy nemůžeme zapomenout na to, co jsme byli. Co kdyby sis dnes napsal do svého deníku seznam toho, co jsi byl a seznam toho, co jsi dnes v Kristu? Nakolik by se proměnilo očekávání toho, co vlastně budeš dělat tento rok? Bude to další rok zoufalé snahy se zlepšit, nebo to bude rok, který tě povede, abys byl více v Kristu? Aby ses přiblížil k němu a uviděl, kam tě vlastně Bůh posadil?