Všichni lidé, ať si to uvědomují nebo ne, mají hlubokou vnitřní
touhu se učit a mají vrozenou touhou po polepšení. Máme vnitřní touhu
poznávat, být zvědaví, hledat příčiny, zkoumat tajemství, odhalovat pravdu...
Máme touhu se učit a zlepšovat se v tom, na čem nám doopravdy záleží.
Školy – nic proti nim – nás přesvědčují, že bychom se měli zajímat i oblasti,
které nás přirozeně netáhnou, což je dobře. Někdy si však vypěstujeme rezistenci proti zvídavému duchu, uspokojíme se s tím, prolézt zkoušky nebo významné
předěly v práci, a pak nastavíme autopilota. V tom okamžiku umírá
naše představivost a naše touha se učit. Autopilot nás naladí na malé a
postupné zlepšování našeho života. Uvnitř ovšem víme, že potřebujeme někdy
ráznou změnu, protože tento postupný vývoj vlastně nikam nevede. Tato vnitřní
touha po změně je jádrem oněch novoročních předsevzetí, nebo jiných cílů, které
si dáváme. Tato touha je vyjádřená otázkami: Co kdyby se doopravdy mohly věci
změnit? Co kdybych se doopravdy mohl stát někým lepším? Co kdybych se doopravdy
mohl stát doslova NOVÝM? Jak bych vypadal já v nové verzi? Jaké vztahy
bych měl? Kolik úspěchu bych dosáhl? Kam až bych došel? Jinými slovy, jak by
vypadala moje identita, kdybych mohl skutečně začít znovu?
Minule jsme si řekli, že pro křesťana – tedy pro člověka, který
se rozhodl následovat Ježíše Krista, požádal jej o odpuštění svých hříchů, a
důvěřuje mu ve všech oblastech svého života – je zdrojem identity vědět, kým
jsem byl, a z čeho mě Bůh obnovuje. Křesťanství totiž nevede k postupnému zlepšování, ale
k obnově. Obnova pak je možná jen tehdy, když si uvědomujeme stav, ze kterého se máme obnovit. Obnova je silnější než zlepšování. Obnova
totiž zahrnuje vnitřní revoluci. To je mimochodem přesně ten důvod, proč u
tolika z nás, když jsme se stali křesťany, nastala velmi rychlá změna
v různých oblastech – ve vztazích, v závislostech, v charakteru,
v řeči. Ani omylem netvrdím, že když se někdo stal křesťanem, stal se
dokonalým – na to se známe tady vzájemně moc dobře – ale tvrdím, že mnozí
z vás slyšeli od různých přátel, rodinných příslušníků a dokonce nepřátel:
„S tebou je něco jiného. Ty jsi nějaký jiný. Co se stalo?“ Jak to, že si toho
všimli? Je to obnova, kterou Bůh začal v našich srdcích, a která se dere
na povrch v našem chování a charakteru. Díky tomu se mění naše identita.
Ne, křesťan si nemyslí, že je lepší než nevěřící. Ten jediný rozdíl je
v chápání, odkud a kam mě Ježíš obnovuje. Proto křesťan může svobodně
říct: Takový jsem byl, ale
teď jsem v Kristu. V Kristu totiž jsme novým
stvořením. Vědomí, že nás Ježíš
vyvedl z bludiště světa, nás vede k vděčnosti Bohu.
Dnes se ovšem podíváme na
druhou stranu rovnováhy - abychom měli zralou identitu, musíme
také vědět, kam směřujeme. Jinými slovy, pro obnovený život musíme vědět, odkud
jsme obnoveni (naše minulost bez Boha a bez naděje), a také k čemu jsme
obnoveni (naše minulost proměny a slávy). Našemu dnešnímu životu, našemu
chování, naší obnově totiž dává smysl eschatologická naděje. Tato naděje mění
náš slovník „takový jsem byl, ale“ na „takový jsem, ale jednou budu“. Tato
naděje je popsána mimo jiné v dopisu Římanům 8-16-17: Sám Duch dosvědčuje našemu duchu,
že jsme Boží děti. A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové
Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít
podíl i na jeho slávě. Přečtěme si to ještě jednou pomalu.
Duch svatý (Bůh) svědčí našemu duchu, že jsme Boží děti. To je smyslem
vykoupení z naší minulosti. Byli jsme adoptováni do Boží rodiny, byli jsme
vepsáni do jeho příběhu. Ale u toho naše křesťanství nekončí. Jsme-li děti, pak
jsme spoludědicové Kristovi. O čem tady Pavel mluví? Kristus byl prvním
člověkem, který byl opravdově a neodvolatelně fyzicky vzkříšen z mrtvých a
jeho tělo bylo proměněno do jiného druhu. Stále to byl Ježíš, ale najednou bylo
jeho tělo plné slávy. A Pavel tady píše, že tak jako dnes zakoušíme utrpení na
tomto světě pro něj, budeme nositelé jeho slávy. Křesťanská identita tedy není
o zlepšení našeho života, ale o oblečení
nového života, takže jsme obnoveni ke slávě!
Kam tedy směřujeme? Stručně řečeno,
do nebe. Ježíš svým následovníkům slibuje nebe.
Křesťanská identita na tomto světě má smysl jen tehdy, když se na ni díváme
z perspektivy věčnosti. Jenže už tato fráze samotná je velmi těžká a
obtěžkána tolika obrazy, zvláště proto, že existuje tolik možných teorií nebe –
dokonce různá náboženství mají svou představu života po smrti ve věčné
blaženosti – a některé teorie opravdu působí velmi přízemně. Schválně, jak si
vy představujete nebe? Racionální lidé dnešní doby se vysmívají slibu nebe –
berou to jen jako berličku útěchy: „No, tak jsi na tomto světě looser, budeš se
mít líp v příštím životě.“ Možná proto mnozí křesťané dnešní doby o nebi
moc nemluví, a soustřeďují se na tento svět. Je to určitý protipól doby, kdy se
zase lidé zaměřovali jen na věčný život, že jim unikala obnova světa, ve kterém
žijeme. Autoři Nového zákona dávají jasně najevo, že tento svět skutečně bude
obnovený a my v tom budeme hrát úlohu! Nechceme ovšem vypadat za hlupáky a
loosery, kteří musí věřit v nebe, protože na zemi ničeho nedosáhli.
Racionální věřící tak má ostych mluvit o mystických a tajemných věcech. Slovy
Tima Kellera: Křesťanství je na mysticismus příliš racionální, a na racionalismus
příliš mystické. Křesťanství opravdu není úplné bez duchovní stránky –
nikdy totiž nebylo jen o vykoupení z minulosti. Je také o vykoupení
k budoucnosti. Bez pochopení naší věčné naděje nám zcela unikne chápání naší identity
a chování v tomto světě.
Proto se podíváme na slib, který
Ježíš dává svým následovníkům. Evangelium Jana 14:1-4 zachycuje Ježíšova slova: Nermuťte se v srdcích. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce
je mnoho pokojů. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám
připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k
sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Víte, kam jdu, a cestu znáte. Ježíš
slibuje svým přátelům, že od nich odchází z jednoho důvodu: Aby pro ně
připravil místo. V jeho domě je mnoho pokojů, kde skončí každý, kdo je
s Ježíšem. Má žena Dita říkala ve Vánočním
poselství v Elementu jednu úžasnou myšlenku: Ježíš se symbolicky narodil v dočasném
prostředí (byl položen do krmelce pro dobytek), protože se zde nehodlal zabydlet.
Přišel, protože měl poslání. Věděl, že nezůstane dlouho. My se někdy chováme,
jako bychom v tomto světě (v tomto věku) chtěli zůstat navždy – a
projevuje se to také tím, že naše hodnoty, očekávání, ba dokonce i strachy,
kterým čelíme, jsou pouze záležitosti tohoto světa. Ale Bůh má pro nás něco
mnohem lepšího.
Křesťanská víra nenabízí jakousi
blaženost po smrti nebo nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme
ze svých chyb. Nenabízí iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové
zhroucení vesmíru a konec světa. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a
něco mnohem slavnějšího: proměnu vzkříšení. Ježíšovo vzkříšení tedy nebyl
jen tak nějaký zázrak, Ježíš započal zcela něco nového, něco, co Pavel později
nazývá nové stvoření. Toto nové
stvoření bude úplně poté, kdy Bůh vzkřísí věřící v Krista k zcela
proměněnému životu. Vzkříšení bude spočívat v tom, že to budeš pořád ty,
ne neosobní splynutí s vesmírem. Ale budeš dokonalá verze sám sebe. Budeš
dokonale zdravý, vždyť Bůh setře každou slzu z tvých očí. Budeš dokonale
moudrý, poznáš plně, jak moc tě má Bůh rád. Ne, naděje věčnosti ti nenabízí tu
unylou verzi nebeské blaženosti, kdy si lidé představuji, že se budou vznášet
celou věčnost na obláčku, budou hrát na harfu a budou zpívat aleluja! Ani
omylem! Když čtete Nový Zákon pořádně, dočtete se tam o proměněném stvoření.
Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal.
Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nechápejte nebe jako místo, kam lidi jdou. Nebe je mnohem více jiná dimenze časoprostoru, který je velmi blízko, i když je neviditelný.
Na věčnosti tato neviditelná brána zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu,
kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem
bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. To je naděje slávy, kdy se zjeví Ježíš
znovu na této zemi a svou fyzickou přítomností ji promění. Proto autoři Bible
popisují toto budoucí nebe jako věčné spojení nebe se zemí. Jako dokonale novou
zemi a dokonale nové nebe.
To je vykoupení, které předvídal
již prorok Izaiáš 65:17 Hle – já stvořím nové nebe a novou zem; na minulé věci se zapomene,
nikdo už nebude o nich přemýšlet. To je cíl, který vyhlížel apoštol Petr (2
Petr 3:13) ...my
ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. To je vize, kterou viděl
Jan (Zjevení 21:1-5) Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země
pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak
sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže.
Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi
a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře
každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy
nebude; neboť minulé věci pominuly.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle,
činím všechno nové.“ Řekl také: „Napiš, že tato slova jsou věrná a pravdivá.“
Svět, ve kterém žijeme, je plný bolesti, trápení,
strachu a těžkostí. Svět, který připravuje Bůh, je světem, kde nebude smrt,
nářek, křik, bolest. Je to svět, kde Ježíš – a to mě vždycky dojme – setře
každou tvou slzu z očí. Pro tento svět tě Bůh obnovuje. Ne jen pro dnešek.
Naše minulost a naše budoucnost tvoří základ naší dnešní identity. Nejsme
definováni současným stavem, současnými možnostmi, současným zdravím,
současnými cíli. Jsme vděčni, protože víme, odkud nás Bůh vykoupil (a musíme si
to čas od času jasně připomenout), a jsme plni naděje v jakémkoliv
utrpení, protože víme, že tento svět není konečným místem.
Jan napsal také tyto slova (1 Jan 3:1-3): Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi
– a také jimi jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, teď jsme
Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme
podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je. Každý, kdo k němu upíná tuto
naději, usiluje být čistý, jako je čistý on. Nejen, co jsme byli, ale ještě
se neukázalo, co budeme – čeká nás proměna. Současná smrt nevyhraje, protože se
ozvou tóny vzkříšení.
Winston Churchill věřil ve své vzkříšení v Kristu, a
proto nechal na svém pohřbu několik symbolických vodítek: Po skončení ceremonie měl
trubač v katedrále svatého Pavla začít hrát Taps (večerka), universálně
přijímanou znělku oznamující konec dne. Znělka je velmi melancholická, a
smutná. Churchill však měl ještě další plán, který měl ukázat, že jeho naděje
spočívá v něčem jiném. Na druhé straně katedrály byl ještě jiný trubač, a
ten měl do toho začít hrát Reveille (budíček), univerzálně přijímanou znělku na
počátek dne. Churchillova pointa byla ta, že na konci dějin nebude hrát
večerka, ale budíček. Rázný budíček pohltí zvuk večerky, a bude svědectvím, že
smrt nebude mít poslední slovo – zazní zvuk nebe.
Následuješ-li Ježíše, jsi si vědom své identity skryté pro věčnost? Nebo
dovoluješ starostem a radostem dneška zapomínat na svět, ke kterému nás Bůh
obnovuje, a který nás vede k těšení se na Ježíše?
Nenásleduješ-li
Ježíše, na čem spočívá tvá naděje, která z principu přesahuje tento svět?
Nechceš se přestat snažit a místo toho dovolit Bohu, aby tě obnovil?
Žádné komentáře:
Okomentovat