Jedna
z věcí, která mě na čase nejvíce fascinuje, je jeho zrychlování v našem
životě. Všimli jste si toho? Když jsme byli dětmi, čas se nám neuvěřitelně
vlekl: nemohli jsme se dočkat prázdnin, Vánoc či narozenin. Škola se hrozně
vlekla. Ale teď? Když je nám třicet nebo čtyřicet, spíš si říkáme: „To už je po
Vánocích? Kdy jsme vůbec měli dovolenou? Ani jsme si nevšimli.“ Čas opravdu
plyne relativně rychleji a rychleji, a možná to je důvodem, proč je jedním ze
známek stárnutí v produktivním věku pocit
permanentní zaneprázdněnosti – což je přesně ten stav, který mnozí právě
teď cítíme. Jedním z hlavních znaků zaneprázdněného člověka je samozřejmě netrpělivost. Máme toho přece strašně moc a nemáme
čas. Netrpělivost je (podle slovníku) neochota
čekat na něco nebo na někoho; nepřijetí zpoždění, opozice nebo bolesti
s klidem; neklidná touha. Rád bych na začátek učinil jedno doznání:
Jsem strašně netrpělivý! Vždycky jsem byl netrpělivý a to už od dětství –
jedním z mých koníčků bylo například lepení plastikových letadýlek (byl
jsem dokonce členem modelářského kroužku). Často jsem vstával brzy ráno a
pracoval na modelu. Co mě ale hrozně štvalo, bylo čekání. Například jsem
přilepil nějaké součástí letadla, nebo je natřel barvou, ale pak jsem musel
počkat na zaschnutí před tím, než jsem mohl pokračovat. Dodneška si vybavuju,
jak sedím u stolu vedle postele, držím trup letadla a zoufale se snažím
popohnat lepidlo, aby schlo rychleji! Vedle na posteli spí můj bratr
přiotrávený toulenem a výpary z lepidla – bylo konec konců brzo ráno…
Dobré časy.
Od té
doby se toho mnoho nezměnilo. Pořád nerad čekám. Rozumíte mi někdo? Neochota
čekat se projeví například ve frontách: Někteří lidé samozřejmě počítají počet
lidí u pokladny a snaží si vybrat frontu z co nejmenším počtem lidí, ale
ti lepší z nás počítají nejen lidi, ale také množství zboží v košíku:
Někteří počítají počet aut v tom či onom pruhu, ale my měříme také kvalitu
a staří auta (i řidiče). Musím vyznat, že i když Bible považuje trpělivost za jedno z ovoce
Božího Ducha v našem životě, je to životní oblast, kde zažívám neustálé
výzvy, a kde Bůh musí se mnou trpělivě pracovat… Mimochodem, když už mluvíme o tom ovoci, možná
proto mě nebavila práce na rodinné zahradě. Protože než něco vyrostlo,
tak to trvalo strašně dlouho. Jednou jsem viděl kreslený vtip, na kterém se
kdosi modlil a říkal: „Bože prosím tě o trpělivost. A prosím, dej mi ji TEĎ
HNED!“
Problémem je, že přesně takhle přistupujeme k Bohu a také ke své
víře. Chceme okamžité výsledky, jinak pochybujeme o Boží lásce, o jeho ochotě,
nebo o jeho schopnosti něco v našem životě udělat. Nebo pochybujeme o své
víře. To je také hlavním důvodem, proč začínáme tuto sérii přednášek, kdy se po
šest týdnů budeme spolu dívat na to, jak může zaneprázdněný člověk pěstovat
svou spiritualitu tím, že obrátí své nitro správným směrem. Vzpomínáte totiž na
definici netrpělivosti? Mimo jiné je to neklidná
touha. Tady leží tenze, které jsme si všichni vědomi: Na jedné straně
toužíme po věcech nebo lidech nebo zážitcích nebo řešeních – chceme to co možná
nejdříve, na druhé straně chceme mít svůj klid. Vnitřní pokoj je velmi ceněná
hodnota, do té míry, že lidé dnes utrácejí hodně peněz za různé meditační
pobyty, restarty mozků a podobné záležitosti. Zkrátka, je tu tenze mezi touhou
po klidu a touhou po co nejrychlejších výsledcích svých přání. Proto je
netrpělivost charakterizována neklidnou
touhou. Jelikož
jsme obklopeni životem ve znamení „tady a teď“, jsme pak nepříjemně překvapeni,
když Bůh nefunguje stejně. Jak se to projevuje? Na to se podíváme příště.
PS. V neděli
15.5. pokračujeme v Elementu s druhým dílem přednáškové série Spiritualita pro zaneprázdněného člověka,
na které jsou tyto blogy postaveny. V kině Centrál začínáme v 10:00 hodin.
Žádné komentáře:
Okomentovat