Spiritualita | Společně a přitom originálně

Jedna z nejsmutnějších věcí v typickém životě lidí je fakt, že všichni jsme se narodili jako originální bytosti, ale většina z nás zemře jako kopie někoho jiného. Jen se nad tím zamysleme: každý člověk je autonomní bytost stvořená k Božímu obrazu, a jako taková má svou hodnotu a smysl. Součástí rozvoje vlastní osobnosti od svého dětství objevujeme svou identitu, poznáváme sami sebe, rozvíjíme své dary, schopnosti. Ale zároveň jsme sociální bytosti s vnitřní potřebou komunity, rodiny a přátelství. Již od útlého věku tak hledáme svůj kmen: lidi, se kterými si porozumíme a kteří nás přijmou mezi sebe. Tam nastává první krize identity. Kvůli tomuto žádoucímu přijetí usoudíme, že musíme skrýt některé své tužby, vlastnosti, přání. Musíme se stát součástí skupiny. Skupina pak definuje, kdo jsme. A do velké míry je to tak správně, Bůh nás takto stvořil, koneckonců rodina je prvním obrazem této komunity, jak báseň o stvoření jasně definuje, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu. Touha po spojení s dalšími lidmi „svého kmene“ je tedy správná a dokonce bych řekl, že je pro mnoho věcí v životě také nutná.

Přináší ovšem rovněž napětí: Vnitřně řešíme, jak být sami sebou a zároveň být integrální a přijímanou součástí skupiny. Jinými slovy, ptáme se, zda musíme obětovat svou identitu, abychom byli přijati. Na druhé straně se ptáme, zda za každou cenu musíme zachovat vlastní názor proti všem. To je reálné napětí, které řeší každý, kdo touží po vnitřním pokoji a klidu. Jak jsme si totiž již řekli, mnozí prožíváme neklidnou touhu. Na jedné straně toužíme po věcech nebo lidech nebo zážitcích nebo řešeních – chceme to co možná nejdříve, na druhé straně chceme mít svůj klid. Existuje tedy tenze mezi touhou po klidu a touhou po co nejrychlejších výsledcích svých přání. Tento neklid je zničující, a proto se díváme na různé stránky toho, jak může zaneprázdněný člověk pěstovat svou spiritualitu tím, že obrátí své nitro správným směrem.

Bůh není statický. Je dynamický a pohybuje se vstříc těm, kteří se pohybují k němu. Když uděláme k Bohu vědomý krok, vyjadřujeme tím důvěru – a to je přesně to, na co on čeká a co vyhlíží. Co se stane, když se k tobě Bůh přiblíží? Mezi jiným s sebou přinese více své přítomnosti, a tedy více svého pokoje a klidu – což je přesně ten lék na naši netrpělivost, který potřebujeme. Na té cestě jdeme společně a přesto originálně. Určitě máš nějaký svůj kmen, kam patříš. Je to přirozená součást lidské zkušenosti. Zároveň ale silně věřím tomu, že musíme přijmout sebe takové, jací jsme – bez snahy někoho kopírovat a být někým, kým nejsme. Chápejte, je správné se učit od jiných a nechat se jinými lidmi a jejich příběhem inspirovat. Nakonec ale každý z nás musí najít svou cestu, musí najít svůj hlas. Každý z nás nakonec musí najít svou vlastní identitu, se kterou se naučíme žít, přijímat ji a dokonce ji využívat správně pro užitek svého kmene, což v našem případě může být naše rodina, ale také kmen naší církve. Myslím si, že důležitou součástí této identity je najít svůj bod spojení s Bohem. Protože mluvíme o spiritualitě, mluvíme jinými slovy o duchovním životě. Pro naši osobnost a pro rozvoj svého vztahu s Bohem je velmi důležité, abychom dokázali jít po cestě společně a přitom originálně.

Myslím tím především to, že neexistuje jediný způsob, jak se dotknout věčného života, jak se seznámit s Bohem, nebo jak cítit jeho blízkost. Ano, víra je cesta k Bohu, kde se Bůh přibližuje k tobě. Každý z nás se nachází někde na cestě životem a dokonce se vědomě nebo nevědomě vymezuje vůči Bohu. Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. Svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. Ale zároveň, udělat krok blíž k Bohu může pro každého člověka vypadat jinak. Někdo ten krok udělá tím, že se nechá pokřtít a začne studovat život Ježíše. Jiný člověk udělá masivní krok k Bohu tím, že začne sloužit Bohu. Další udělá krok ztišením v hlučném světě. A ještě jiný udělá krok k Bohu tím, že začne (podobně jako mnozí lidé v NZ, se kterými se setkal Ježíš) s nápravou věcí, které ve své minulosti pokazil. Krok k Bohu musíme udělat všichni, kdo chceme najít pokoj ve svém srdci. Ale konkrétní krok každého z nás bude vypadat jinak.

Starozákonní proroci předvídali, že jednoho dne se jeho lid vrátí ke svému Bohu a Bůh se vrátí k nim. Jedna z takových zajímavých pasáží je popsána u proroka Izajáše 35:3-8: Dodejte síly ochabujícím rukám, zpevněte podlomená kolena. Řekněte těm, kdo mají srdce bázlivé: „Nebojte se, vzchopte se! Hle - váš Bůh s pomstou přichází, se svou odplatou vás jde zachránit!“ Oči slepých tehdy prohlédnou, uši hluchých se otevřou, chromý tehdy vyskočí jak laň, jazyk němého se rozjásá. Na poušti vytrysknou vodní prameny, pustinou budou proudit potoky, kde byl žhavý písek, bude jezero a suchopár se stane studánkou. Doupata, kde odpočívali šakali, zarostou trávou, třtinou, rákosím. Povede tudy také stezka, která se Svatou cestou bude nazývat. Nepůjde po ní nečistý, bude určena jen pro poutníky – ani hloupí na té cestě nezbloudí.

Všimněte si celé té teologie cesty – její součástí budou vodní prameny v poušti a potoky v pustině! To je krásný příklad osvěžující spirituality, po které tak vnitřně toužíme. A na konci Izajáš tvrdí velmi zajímavou věc. Slibuje, že kdo půjde na Boží cestě, nemůže zabloudit, ani kdyby byl hloupý. Jinými slovy, je jedno, jak tě vidí ostatní - co je tvá zrcadlová identita ve tvém kmenu, ani kdybys byl hloupý, nezabloudíš na svaté cestě. Přesto mnoho křesťanů má pocit, že bloudí. Jak je to možné? Mnoho křesťanů vám řekne, že se necítí Bohu blízko, ale daleko. Jako by nás Bůh nechával žít samotné a ukázal se zcela nečekaně. Zároveň Ježíš říká, že je uprostřed nás, když se sejdeme v jeho jménu, a dokonce, že si jeho Duch udělal příbytek v našem těle. Pokud je tedy Bůh blízko, proč ho tedy necítíme?  Co když nevíme o hříchu, co když po Bohu toužíme a co když si na něj děláme čas a přesto ho necítíme a nevnímáme? Možná jsme zatím nenašli svou vlastní svatou pěšinku k Bohu. O čem to mluvím? Jsem rád, že se ptáš. Podíváme se na to příště.