Spiritualita | Cílová páska

Dneska končím sérii Spiritualita pro zaneprázdněnou duši. Celou sérii přednášek najdete na webu element.cx na podcastech. Jak jsme si řekli, křesťanství je mnohem více než pouhá forma etického programu či morálního přesvědčení, je mnohem hlubší než jen přijímání dogmat a věroučných systémů. Není primárně o polepšování člověka, a odmítá iluzi trvalého pokroku. Zároveň je křesťanství mnohem racionálnější než jen nějaký prožitek a pocity. Moc se mi líbí citát amerického pastora a teologa Timothy Kellera: Křesťanství je na mysticismus příliš racionální, a na racionalismus příliš mystické. K čemu bychom tak křesťanskou spiritualitu mohli přirovnat, aby zahrnovala jak svou mystickou, tak svou racionální stránku? Podle mě je nejlepší původní obraz či název církve: cesta. Vydat se na cestu nebo pouť, chcete-li, krásně zahrnuje obě polohy – výlet je zcela racionální (musíte jít správným směrem, stojí to konkrétní úsilí, musíte se držet při výšlapu konkrétní pěšinky, musíte mít momenty odpočinku, ale také kuráže, kdy se soustředíte na své silné stránky, potřebujete si udržet správný postoj). Zároveň je ovšem výšlap emocionální povahy: Výhledy tají dech, únava překrývá úsilí, emoce oscilují mezi štěstím a vyčerpáním. Cesta může být naplánována racionálně, ale prožíváme ji emocionálně. Tak podobně to zhruba vypadá také s křesťanskou spiritualitou. Proto jsme také v průběhu přednášek a postů na blogu používali tento obraz cesty jako obraz spirituality.

Dnes se s vámi podívám na cílovou pásku této cesty k Bohu. Zamyslíme se nad tím, jak se na cestě můžeme udržet a vítězně doběhnout až do cíle. Není to totiž automatické. Možná si vzpomínáte na verš z Vision Sunday pro letošní rok Elementu. Četli jsme tam slova apoštola Pavla, který napsal (Filipským 3:12-14): Ne že bych už toho dosáhl anebo už byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Nemyslím si, bratři, že bych to už získal, ale jde mi jen o jedno: zapomínaje na to, co je za mnou, vztahuji se k tomu, co je přede mnou. Ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího nebeského povolání v Kristu Ježíši. Slovy jiného, staršího překladu Bible: usilovně chvátám kupředu, abych dostal to, co je přede mnou! Ženu se vpřed, abych uchvátil přesně ten život, pro který mě sám Ježíš uchvátil! Pro apoštola Pavla nebyla spiritualita jen unavenou chůzi, byla přímo během do Boží náruče. Byla během k cílové pásce. 

Zároveň si Pavel nedělá žádné iluze. Ne každý doběhne, ne každý protne cílovou pásku, ne každý získá vavřín vítěze. O něčem podobném psal ve svém jiném dopisu (1. Korintským 9:24-26): Copak nevíte, že všichni závodníci běží, ale jen jeden zvítězí a získá odměnu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý závodník má přísnou sebekázeň – oni to dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který nezvadne. Takto tedy běžím, ne jako bych neměl cíl; takto bojuji, ne jako bych rozrážel jen vzduch. Pavel moc dobře ví, že ne každý závodník získá odměnu – někteří běží naprázdno, protože to vzdají příliš brzy. Vzdají to dříve, než doběhnou k cílové pásce. Ani nevíte, kolikrát jsem tohle viděl. Mnozí lidé vyběhli na trať cesty k Bohu, běželi nadšeně a plni entuziasmu, aby posléze pro různé těžkosti, únavu, netrpělivost nebo jen proto, že zabloudili na jinou pěšinku, svůj běh vzdali. Pořád o běhání mluví, ale už se jim nechce. Mají pocit, že cíl je daleko a možná ta cena pro vítěze ani nestojí za to. Zároveň by ale rádi byli v cíli. Neví, co dělat. Doufám, že pokud se to týká tebe, rozběhneš se znovu!

Ježíš při jedné své přednášce řekl zajímavý výrok. Najdeme jej u Matouše 22:14: Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Řekl to na závěr podobenství, kdy přirovnává Boží království ke svatbě, kterou král vystrojil pro svého syna. Pozvaní hosté ale nechtěli přijít, což byla zcela evidentní urážka krále. Navíc jeho posly s pozváním rovnou zabili. Král neváhá, soudí tyto vrahy, a zničí je. Následně posílá své posly na rohy ulic, do špatných čtvrtí města, aby pozvali kohokoliv najdou, protože hostina je připravena. Hostinu tedy naplnili lidé dobří i zlí, někteří ale přišli zcela nevhodně ustrojeni a byli vyhozeni ze svatby pryč. Zajímavý příběh, což? Ježíš vypráví fiktivní příběhy, kterým říkáme podobenství, proto, aby ilustroval pointu. A pointa příběhu je v tom, že Bůh připravuje svatbu pro svého syna, ale Izrael, kterému bylo pozvání směrováno, ho odmítne. Bůh tedy zve nepravděpodobné kandidáty, a zve je na cestu k sobě. To je jedna z klíčovým myšlenek evangelia, že Ježíš se stal dobrou zprávou pohanům, kteří byli mimo Boží zaslíbení, mimo cestu pozvaných. Ježíš zve kohokoliv, ale ne každý chce skutečně na cestu vyjít – to je symbolika toho nesprávného šatu. Bůh tě miluje takového jaký jsi, ale právě proto tě nenechá, abys takovým zůstal navždy. Bůh chce tvou změnu. Ne pouhým snažením, ne pravidly a programy, ale vnitřní proměnou vyvěrající z tvého přiblížení se k Bohu. A proto na závěr podobenství říká tuto důležitou větu: Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

Musím říct, že jsem dlouho přemýšlel, jak ji chápat správně. V teologii totiž máte různé odnože a pohledy a jeden vlivný teologický směr (nazýváme ho zjednodušeně kalvinismus) tvrdí, že Bůh zachraňuje pouze ty, které vyvolil. Ostatní jsou odsouzeni do zatracení. Podle tohoto pohledu tak Ježíš zemřel jen za ty vyvolené, kteří tedy nakonec nemohou ztratit své spasení, protože Bůh je chrání. Mám s tímto směrem velké problémy. Vlastně věřím všem jeho základním bodům úplně obráceně. Podle Ježíšova podobenství zve král úplně všechny. Jak tedy můžeme chápat, že ne každý je vyvolený a dá se odhadnout, kdo tedy bude na závěr zachráněný? Když jsem nad touto Ježíšovou větou přemýšlel, moc mi při tom pomohl apoštol Jan, který napsal poslední knihu NZ, Zjevení. V něm popisuje svá vidění a v nich fantastické obrazy nebeské bitvy a Božího vítězství. Při jednom z těchto obrazů pak napsal (17:14 ČSP): Ti budou válčit s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů, a ti, kteří jsou s ním, jsou povolaní, vyvolení a věrní. První část se týká Ježíšova (to je onen Beránek) vítězství. Všimněte si ale, jak jsou charakterizováni ti, kteří bojují s Ježíšem tuto poslední bitvu, kdy zlo má být zničeno ze země a má nastat věčné spojení mezi nebem a zemí, proměnu země do původního stavu a věčné manželství Boha se svým lidem. Jan specificky popisuje, že ti, kdo jsou s Ježíšem, jsou povolaní, vyvolení a věrní. Ježíš tvrdí, že je mnoho povolaných a málo vyvolených. Nakonec, u cílové pásky cesty za Bohem, zůstávají povoláni, vyvolení a věrní. Jak to můžeme chápat?

Tohle je moje jednoduchá definice: Každý, kdo slyšel evangelium o Ježíši, je povolán – je pozván k Boží hostině. Každý, kdo na toto pozvání pozitivně reaguje, je vyvolen – stává se účastníkem hostiny, vydává se na trať, usilovně chvátá pro cenu, kterou Ježíš pro něj připravil. Každý, kdo doběhne k cílové pásce – kdo cenu doopravdy získá – je ten, kdo byl věrný. Ten věrně doběhl do cíle, kdo věrně uplatnil Ježíšova slova ve svém životě, kdo postavil svůj dům na skále, kdo nejen věřil, ale kdo rozvíjel svůj vztah s Bohem, kdo prožil vnitřní proměnu, kterou dělá Duch svatý. Proto je tak důležité doběhnout k pásce! Proto je tak důležité zůstat věrným. Jak jsem říkal, znám noho lidí, kteří byli pozváni, s radostí vyběhli na trať, ale pro různé těžkosti, únavu, netrpělivost nebo jen proto, že zabloudili na jinou pěšinku, svůj běh vzdali. 

Doufám, že pokud se tě to týká, rozběhneš se znovu! Protože cena pro vítěze stojí za to! Nebeská cena, kterou pro tebe Ježíš připravil, je mnohem lepší, než si myslíš. Bůh chce už dnes žít s tebou, zatímco usilovně chvátáš kupředu. Proto nám dává zážitky průsvitné opony, abychom byli na cestě povzbuzeni a s novým odhodláním běželi až k cílové pásce, kde stejně jako apoštol Pavel řekneme (2. Timoteovi 4:7): Bojoval jsem dobrý boj, svůj běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. A kde uslyšíme od Ježíše přesně to, co sám vyprávěl ve svých podobenstvích (Matouš 25:21): Jeho pán mu řekl: ‚Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.‘

To je přesně to, co doopravdy chceš – co chce tvá duše. Abys doběhl k cílové pásce, a tam na tebe čekal Ježíš, který ti s láskou zatleská a řekne: „Běžel jsi dobře a věrně – mám pro tebe připraveno mnohem víc, než si myslíš!“ Zůstaneš věrně na trati? I když je to těžké, i když jsi odrazený, i když jsi prožil zklamání, i když jsi unavený, i když jsi po cestě možná zabloudil? Cílová páska je blíž než se ti zdá, tak to prosím tě nevzdej předčasně! Byl jsi povolán, jsi vyvolen, zůstaň tedy věrný! Stojí to za to. Možná jsi ovšem dnes na první stanici – slyšel jsi evangelium a byl jsi tak povolán. Ježíš tě pozval na trať, kde na konci čeká hostina. Reagoval jsi už na jeho pozvání? Vydal ses na trať? Stal ses vyvoleným? Kdo ví, možná je dnes tvůj den. Možná jsi ve druhé skupině. Už běžíš. Pokud jsi už běžel nějakou dobu, ale máš pocit, že ztrácíš sílu, Ježíš tě chce posilnit, abys věrně doběhl až k cílové pásce, protože cíl je blízko a hostina za páskou stojí rozhodně za to. Tak to nevzdej, ale raději posilni svá znavená kolena, abys zůstal věrným.

Spiritualita | Průsvitná opona

Minule jsme mluvili o vnitřní vložené touze po věčnosti, a o napětí víru redukovat v etický program nebo morální seznam na jedné straně, nebo o ovládání nadpřirozeného světa k duchovním zážitkům (což je definice lidové magie) na druhé straně. Ona touha po věčnosti nás ovšem vede k modlitbám za Boží vůli na zemi, aby byla stejná jako je v nebi. Jsme tedy přímo nabádání, abychom toužili vidět kus nebe na zemi. Co to ale znamená? Jak si to můžeme představit? Jak a kdy tedy můžeme zažít tuto nadpřirozenou dimenzi spirituality? Jsem rád, že se ptáš a doufám, že tě moje odpověď bude motivovat, protože nebeské království je ti na dosah.

Nejprve ovšem musíme pochopit, co nebe vlastně je. Většina lidí mluví o nebi, jako nějaké místě někde ve vesmíru. Podle mě to není nejlepší obraz. Nebe nechápu jako místo, kam lidi jdou, ale mnohem více jako jinou dimenzi časoprostoru, který je velmi blízko, i když je nám dnes neviditelný. Až se Ježíš vrátí (nebo se zjeví z nebe, jak také popisuje Pavel jeho příchod), aby soudil svět a posléze jej smířil se sebou, tato neviditelná opona zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. Proto autoři Bible popisují toto budoucí místo jako věčné spojení nebe se zemí, jako dokonale novou zemi a nové nebe. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nebe je tedy mezi námi, ale my ho nevidíme ani necítíme, protože je schované za oponou. Nicméně, Ježíš nám do tohoto nebeského království dává nahlédnout a ukotvuje tam naší naději.

Židé věřili, že v nejsvětější svatyni, kam mohl vstoupit velekněz jednou za rok, se nebe se zemí protnulo a proto tam žil - přebýval - Bůh. Skrze Ježíšovu oběť se však symbolicky roztrhla opona, která toto místo oddělovala, protože nyní Bůh žije ve svém lidu, který se tak stává chrámem (jeho přítomností ve světě), a velvyslanectvím (jeho mocí a autoritou ve světě). Proto jsou Ježíšovi následovníci v listech Nového Zákona povzbuzováni svou nebeskou identitou a autoritou, přestože žijí na této pozemské straně věčnosti. Žijeme tedy za oponou. Tato opona mezi dimenzemi jednoho dne padne, ale zatím tady stále je. 

Teď se dostáváme k tomu opravdu důležitému. Tato opona se někdy stává průsvitnou (jakoby přes obal). Někdy se zdá, že se cítíme více v Boží přítomnosti než jindy, i když víme, že Bůh je s námi stále stejně. Někdy se zdá, jako bychom zažívali zvláštní chvíle navštívení, i když víme, že Boží Duch žije v nás. To, co doopravdy zažíváme, je průsvitná opona, kdy se stává jakoby z plastu – stále ne úplně průzračná, ale jde vidět velký kus reality za ní. Proto apoštol Pavel píše, že poznáváme Boha na tomto světě částečně a jakoby v mlze, ale jednoho dne ho spatříme tváří v tvář (bez opony). Když se obracíme ke Kristu, tato opona slábne a stává se natolik průsvitnou, že zažíváme dotek nebe. Okamžiky slávy jsou momenty, kdy nebeské království přichází na zem, včetně zázraků, jako záblesků budoucího světa. Zázraky nejsou nápravou tohoto zhrouceného světa, jsou záblesky budoucího světa a reality nebeského království, které se jednou prolne se zemí. Cílem křesťanské spirituality není lepší život v rovnováze. Cílem křesťanské spirituality je zažít průsvitnou oponu, zakoušet záblesky budoucího světa, kde Ježíš vládne, a tento svět odrážet do našeho pozemského světa. 

Přesně, jak napsal apoštol Pavel v 2. Korintským 3:13-18 Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy ta rouška neodkrytá – odnímá se totiž jen v Kristu. Až do dneška jim při čtení Mojžíše na srdci leží rouška, ale jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí. Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě. Ti z nás, kdo vidíme Boží slávu, odrážíme tuto jeho slávu do našeho světa. To je opravdové křesťanství! Je to úplně něco jiného, než se snažit vytvořit morální pravidla k životu – když totiž odrážíme Boží slávu (a jsme tedy plni Ducha), nechceme ani hřešit nebo konat „žádosti těla“. Cílem je tedy se přiblížit k Bohu, ne se více snažit. Průsvitná opona totiž odpovídá na touhu po věčnosti, kterou Bůh vložit do našeho srdce.

Otázka – velmi důležitá a zcela očekávaná otázka – ale zní: Kdy se opona stává průsvitnou? To je na tom to nejlepší - je to na nás! Opona se stává průsvitnou, když se přiblížíme k Bohu skrze modlitbu, uctívání, krásu, skrze utrpení pro Ježíše, díky službě chudým, studium Bible, a skrze přemáhání zla dobrem. Pokaždé, když děláme tyto věci, přibližujeme se k Bohu, a opona, která nás dočasně od plné reality věčnosti odděluje, se stává průsvitnější, což má za následek více Boží slávy. To vysvětluje, proč cítíme Boha na shromáždění, kam přicházíme s očekáváním; proč prožíváme Boha více při službě na misii; proč cítíme jeho blízkost když vidíme umění zachycující krásu stvoření a moudrost Stvořitele; proč zažíváme jeho blízkost při osobním ztišení; nebo při aktivní víře. To také vysvětluje, proč křesťané, kteří trpěli pro Krista, měli až skoro neuvěřitelný klid. Jen si vzpomeňte na Štěpána, prvního mučedníka církve, který byl pro víru v Ježíše kamenován a krátce před svou smrtí vzhlédl a uviděl Boha a Ježíše, který po Boží pravici povstal, aby mu vzdal čest. Jak to, že je Štěpán viděl? Jak to že jeho tvář zářila jako tvář anděla? Opona se stala natolik průsvitnou, že nejen viděl realitu za ní, ale ta sláva se přímo odrazila na jeho obličeji. Okolostojící otevřené nebe neviděli, ale viděli odraženou slávu ve Štěpánově obličeji. Mladý farizeus Saul to viděl, byl tím usvědčován a tento zážitek později hrál formativní součást jeho vlastního příběhu následování Krista – a proměnu v apoštola Pavla.

To ale také vysvětluje, proč necítíme Boha, když jej nehledáme, nebo jsme kritičtí, rozhádání, nebo reptáme, či se staráme jen o sebe. Děláme si to těžší. Zarmucujeme Ducha. Chápejte mě správně. Bůh tady s námi stále je - koneckonců to slíbil. Jeho přítomnost je hned vedle nás za tenkou oponou, ale vypadá skrytě, protože naše srdce se nepřibližuje k němu, ale spíš se k oponě obrací zády. Bůh s námi není "méně", ale opona je neprostupná. Na našich konkrétních momentech přiblížení tedy záleží víc, než si myslíš. Aktivita je ovšem na naší straně, Bůh se k nám již natahuje skrze svého Ducha, který v nás působí volání: “Abba, Otče.” Modlitba, chvála, vytváření krásy, utrpení, misie, studium, konání dobra – chceš vidět svou spiritualitu vitální, protože opona bude průsvitnější? Na tvých krocích přiblížení záleží.

Spiritualita | Touha po nebi

Jeden z důvodů, proč mluvíme na téma Spirituality pro zaneprázdněnou duši je fakt, že křesťanská víra je mnohem více než pouhým souborem etických a morálních hodnot. V několika posledních staletích se mnozí západní filozofové snažili křesťanství zredukovat právě na tohle: vnímali pozitivní stránku náboženství především ve výchovné roli společnosti. Krásně to vyjádřil osvícenský filozof Voltaire známým výrokem: „Jsem rád, že můj advokát, můj krejčí, mí sluhové a má manželka věří v Boha. Jinak by mě jistě okrádali a podváděli častěji.“ Jakoby cílem víry bylo především slušné chování. Tento proces redukce víry začal v prudce se rozvíjející průmyslové společnosti, kde se zdálo, že neuplyne den bez nového zásadního vědeckého objevu. Z křesťanství zdánlivě zcela zmizela eschatologie (očekávání budoucího světa), a stala se z ní varianta etického programu. Jenže, co nezmizelo, je touha po hlubším smyslu, touha po neviditelné realitě, kterou „tam někde“ tušíme, ale máme o ní málo informací.

Není divu, člověk byl stvořen s touho touhou, jak koneckonců napsal král Šalamoun v knize Kazatel 3:11: On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce. Bůh dělá krásné věci, a přestože člověk Boží práci celou není schopen obsáhnout, touha po věčnosti je vetkána do jeho srdce jako připomínka toho opravdového světa. Zkrátka a dobře, křesťanská víra reflektuje tuto touhu Ježíšovým příběhem jako Stvořitele, který kráčí uprostřed svého stvoření, a jako realitu moci, projevovanou Božím Duchem, který vane, jak sám chce. Bez zkušeností s touto realitou „moci z jiného světa“ je víra docela málo. Křesťanská víra má totiž eschatologický rozměr: Svět byl na počátku dobrý a dokonalý, a na konci věků jej Bůh obnoví znovu v dobrý a dokonalý stav. Dnes však díky přítomnosti zla a hříchu žijeme v „čase mezi“ a proto se upínáme k tomu budoucímu světu, kterému někdy říkáme nebe. Je to v naší povaze. Máme v srdci touhu!

Možná jste si všimli, že křesťané (ale zdaleka nejen oni) rádi mluví o nebi. Dokonce je to hlavním cílem jejich poselství: Jak se můžeme dostat do nebe? Používají otázky typu: „Kdybys dnes zemřel, víš zda půjdeš do nebe?“ Málokdo ví, jak to nebe má vypadat, ale většina si ho představuje jako dokonalé místo, místo věčné blaženosti. Koneckonců, Ježíš přece hodně mluví o nebeském království, tak to musí být hodně dobré. Mluvit o nebi se stalo v posledních letech velmi oblíbeným tématem. S čím se ale doslova roztrhl pytel, jsou zážitky krátkodobých návštěv do nebe. Budete-li někdy v USA, zajděte si to místního knihkupectví a najdete tam celý regál knih s tématikou návštěv nebe. Točí se o tom také filmy a vůbec je to velké téma. Nedávno jsem se setkal s jedním mladým mužem, který mi nadšeně vyprávěl o jistém kazateli, který má prý zvláštní dar, že na koho vloží ruce, ten se dostane na krátkou chvíli do nebe, kde potká Ježíše. Zní to tak skvěle. A je to tak mimo!

Ano, touha po nebi spočívá ve věčnosti v našem srdci, kterou do nás vložil Bůh. A ano, jsou lidé, kteří mají zážitek, vidění nebo setkání s Bohem, který se dá označit jako návštěvu nebe. Koneckonců, apoštol Pavel píše v 2. Korintským 12:2 Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe – nevím, zda v těle nebo mimo tělo, to ví Bůh. Ano, podle Pavla je návštěva nebe možná. Ale všimněte si, co říká dál, 3-4: A vím, že ten člověk – nevím, zda v těle nebo bez těla, to ví Bůh – byl vytržen do ráje, kde slyšel nepopsatelné věci, které člověk ani nemůže vypovědět. Člověk, který doopravdy nahlédnul do tohoto nebeského světa, je natolik přemožen, že ani neví, co a jak by o tom řekl. Budete-li pozorně číst autory jednotlivých biblických knih, všimnete si stejného vzoru. Lidé, kteří se setkali ve vidění s Ježíšem v jeho nebeské slávě, byli zcela přemožení. Rozhodně nemluvili o „kamarádovi Ježíšovi“, rozhodně o tom nevyprávěli na potkání, rozhodně to nepůsobilo zábavně.

Jen si přečtěte, jak Ježíše v nebeské slávě popsal na sklonku svého života apoštol Jan, který ho zažil na zemi jako přítele, a dokonce o sobě tvrdil, že má s Ježíšem nejlepší vztah. Jinými slovy, Ježíše důvěrně znal, ale přesto setkání s ním v nebeské podobě bylo neuvěřitelné. Zjevení 1:12-18 Obrátil jsem se tedy, abych viděl ten hlas, který se mnou mluvil. Když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů jakoby Syna člověka, oděného dlouhým rouchem a přepásaného na prsou zlatým pásem. Vlasy na hlavě měl bílé jako bílá vlna, bílé jako sníh. Oči měl jako plamen ohně, nohy jako bronz rozžhavený v peci a hlas jako zvuk mohutných vod. V pravé ruce měl sedm hvězd a z úst mu vycházel ostrý dvojsečný meč. Jeho tvář zářila jako slunce v poledne. Když jsem ho spatřil, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. Tu na mě položil svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem Ten první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, jsem živý na věky věků. Já mám klíče smrti i záhrobí.

Když se někdo setká s opravdovou nebeskou slávou, většinou padne v bázni jako mrtvý k Božím nohám. Zažije slávu, o které ani neví, jak mluvit – většinou mluví z cesty, podobně jako Petr po zážitku s Ježíšem na hoře proměnění. Proto jsem také řekl tomu mladému muži, že to, co mi popisuje, je spíše nebeská masová turistika, která ovšem s Bohem nemá moc společného. Je to honba za zážitky, které Boha ani nepotřebují. Žijeme tak v napětí mezi dvěma extrémy spirituality: Na jedné straně redukujeme víru na pouhý soubor etických pravidel, které nám usnadní žít, a díky kterým budeme slušní lidé. Instinktivně ale víme, že víra musí být něco víc, než pouhý etický program. Na druhé straně ovšem hledáme transcendentální zážitky tak moc, že jsme schopni je nadřadit samotnému hledání Boha – chceme zkušenost víc než osobu. A to nás nutně svádí ze spirituality jako místa setkání s Bohem k lidové magii, kde se snažíme přinutit nadpřirozené síly k duchovním zážitkům.

Díky Bohem vložené touze po věčnosti vnitřně víme, že skutečná a živá víra musí obsahovat momenty Boží přítomnosti, Boží slávy. Vždyť se dokonce modlíme na základě Ježíšovy výzvy, aby se stala Boží vůle jako je v nebi, tak i na zemi. Modlíme se za nadpřirozené intervence, toužíme po zázracích, chceme vidět jeho moc. Jak a kdy tedy můžeme zažít tuto nadpřirozenou dimenzi spirituality? Jinými slovy, jak můžeme zakusit nebe na zemi? Jsem rád, že se ptáš. K tomu se dostaneme příště. A myslím, že tě odpověď potěší.