Minule jsme mluvili o vnitřní vložené touze
po věčnosti, a o napětí víru redukovat v etický program nebo morální
seznam na jedné straně, nebo o ovládání nadpřirozeného světa k duchovním
zážitkům (což je definice lidové magie) na druhé straně. Ona touha po věčnosti
nás ovšem vede k modlitbám za Boží vůli na zemi, aby byla stejná jako je
v nebi. Jsme tedy přímo nabádání, abychom toužili vidět kus nebe na zemi.
Co to ale znamená? Jak si to můžeme představit? Jak a
kdy tedy můžeme zažít tuto nadpřirozenou dimenzi spirituality? Jsem rád, že se
ptáš a doufám, že tě moje odpověď bude motivovat, protože nebeské království je
ti na dosah.
Nejprve ovšem musíme pochopit,
co nebe vlastně je. Většina lidí mluví o nebi, jako nějaké místě někde ve
vesmíru. Podle mě to není nejlepší obraz. Nebe nechápu jako místo, kam lidi jdou, ale mnohem více
jako jinou dimenzi časoprostoru,
který je velmi blízko, i když je nám dnes neviditelný. Až se Ježíš vrátí (nebo
se zjeví z nebe, jak také popisuje Pavel jeho příchod), aby soudil svět a
posléze jej smířil se sebou, tato neviditelná opona zmizí a nebe se zemí budou
tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno
ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. Proto autoři Bible
popisují toto budoucí místo jako věčné spojení nebe se zemí, jako dokonale novou
zemi a nové nebe. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji
hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nebe je tedy
mezi námi, ale my ho nevidíme ani necítíme, protože je schované za oponou.
Nicméně, Ježíš nám do tohoto nebeského království dává nahlédnout a ukotvuje
tam naší naději.
Židé věřili, že v nejsvětější svatyni, kam mohl vstoupit
velekněz jednou za rok, se nebe se zemí protnulo a proto tam žil - přebýval - Bůh. Skrze
Ježíšovu oběť se však symbolicky roztrhla opona, která toto místo oddělovala,
protože nyní Bůh žije ve svém lidu, který se tak stává chrámem (jeho
přítomností ve světě), a velvyslanectvím (jeho mocí a autoritou ve světě).
Proto jsou Ježíšovi následovníci v listech Nového Zákona povzbuzováni svou nebeskou identitou a
autoritou, přestože žijí na této pozemské straně věčnosti. Žijeme
tedy za oponou. Tato opona mezi dimenzemi jednoho dne padne, ale zatím tady stále je.
Teď
se dostáváme k tomu opravdu důležitému. Tato opona se někdy stává
průsvitnou (jakoby přes obal). Někdy se zdá, že se cítíme více v Boží
přítomnosti než jindy, i když víme, že Bůh je s námi stále stejně. Někdy
se zdá, jako bychom zažívali zvláštní chvíle navštívení, i když víme, že Boží
Duch žije v nás. To, co doopravdy zažíváme, je průsvitná opona, kdy se
stává jakoby z plastu – stále ne úplně průzračná, ale jde vidět velký kus
reality za ní. Proto apoštol Pavel píše, že poznáváme Boha na tomto světě
částečně a jakoby v mlze, ale jednoho dne ho spatříme tváří v tvář
(bez opony). Když se obracíme ke Kristu, tato opona slábne a stává se natolik
průsvitnou, že zažíváme dotek nebe. Okamžiky slávy jsou momenty, kdy nebeské
království přichází na zem, včetně zázraků, jako záblesků budoucího světa. Zázraky
nejsou nápravou tohoto zhrouceného světa, jsou záblesky budoucího světa a
reality nebeského království, které se jednou prolne se zemí. Cílem
křesťanské spirituality není lepší život v rovnováze. Cílem křesťanské spirituality je zažít
průsvitnou oponu, zakoušet záblesky budoucího světa,
kde Ježíš vládne, a tento svět odrážet do našeho pozemského světa.
Přesně,
jak napsal apoštol Pavel v 2. Korintským 3:13-18 Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy
ta rouška neodkrytá – odnímá se totiž jen v Kristu. Až do dneška jim při čtení
Mojžíše na srdci leží rouška, ale jakmile se člověk obrátí k Pánu, rouška mizí.
Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda. My všichni s odkrytou tváří
jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k
jeho obrazu, od slávy k slávě. Ti z nás, kdo vidíme Boží slávu, odrážíme tuto jeho
slávu do našeho světa. To je opravdové křesťanství! Je to úplně něco jiného,
než se snažit vytvořit morální pravidla k životu – když totiž odrážíme
Boží slávu (a jsme tedy plni Ducha), nechceme ani hřešit nebo konat „žádosti
těla“. Cílem je tedy se přiblížit k Bohu, ne se více snažit. Průsvitná
opona totiž odpovídá na touhu po věčnosti, kterou Bůh vložit do našeho srdce.
Otázka –
velmi důležitá a zcela očekávaná otázka – ale zní: Kdy se opona stává průsvitnou?
To je na tom to nejlepší - je to na nás! Opona se stává průsvitnou, když se
přiblížíme k Bohu skrze modlitbu,
uctívání, krásu, skrze utrpení pro Ježíše, díky službě chudým, studium Bible, a
skrze přemáhání zla dobrem. Pokaždé, když děláme tyto věci, přibližujeme se
k Bohu, a opona, která nás dočasně od plné reality věčnosti odděluje, se
stává průsvitnější, což má za následek více Boží slávy. To vysvětluje, proč
cítíme Boha na shromáždění, kam přicházíme s očekáváním; proč prožíváme Boha
více při službě na misii; proč cítíme jeho blízkost když vidíme umění
zachycující krásu stvoření a moudrost Stvořitele; proč zažíváme jeho blízkost
při osobním ztišení; nebo při aktivní víře. To také vysvětluje, proč křesťané,
kteří trpěli pro Krista, měli až skoro neuvěřitelný klid. Jen si vzpomeňte na
Štěpána, prvního mučedníka církve, který byl pro víru v Ježíše kamenován a
krátce před svou smrtí vzhlédl a uviděl Boha a Ježíše, který po Boží pravici
povstal, aby mu vzdal čest. Jak to, že je Štěpán viděl? Jak to že jeho tvář
zářila jako tvář anděla? Opona se stala natolik průsvitnou, že nejen viděl
realitu za ní, ale ta sláva se přímo odrazila na jeho obličeji. Okolostojící
otevřené nebe neviděli, ale viděli odraženou slávu ve Štěpánově obličeji. Mladý
farizeus Saul to viděl, byl tím usvědčován a tento zážitek později hrál
formativní součást jeho vlastního příběhu následování Krista – a proměnu
v apoštola Pavla.
To ale
také vysvětluje, proč necítíme Boha, když jej nehledáme, nebo jsme kritičtí, rozhádání, nebo reptáme, či se staráme jen o sebe. Děláme si to těžší.
Zarmucujeme Ducha. Chápejte mě správně. Bůh tady s námi stále je - koneckonců
to slíbil. Jeho přítomnost je hned vedle nás za tenkou oponou, ale vypadá
skrytě, protože naše srdce se nepřibližuje k němu, ale spíš se k oponě obrací
zády. Bůh s námi není "méně", ale opona je neprostupná. Na našich konkrétních momentech
přiblížení tedy záleží víc, než si myslíš. Aktivita je ovšem na naší
straně, Bůh se k nám již natahuje skrze svého Ducha, který v nás působí volání:
“Abba, Otče.” Modlitba, chvála, vytváření krásy, utrpení, misie, studium, konání
dobra – chceš vidět svou spiritualitu vitální, protože opona bude průsvitnější?
Na tvých krocích přiblížení záleží.
Žádné komentáře:
Okomentovat