Jeden z důvodů, proč mluvíme na téma Spirituality pro zaneprázdněnou duši je fakt, že křesťanská víra je
mnohem více než pouhým souborem etických a morálních hodnot. V několika
posledních staletích se mnozí západní filozofové snažili křesťanství zredukovat
právě na tohle: vnímali pozitivní stránku náboženství především ve výchovné
roli společnosti. Krásně to vyjádřil osvícenský filozof Voltaire známým
výrokem: „Jsem rád, že můj advokát, můj krejčí, mí sluhové a má manželka věří
v Boha. Jinak by mě jistě okrádali a podváděli častěji.“ Jakoby cílem víry
bylo především slušné chování. Tento proces redukce víry začal v prudce se
rozvíjející průmyslové společnosti, kde se zdálo, že neuplyne den bez nového
zásadního vědeckého objevu. Z křesťanství zdánlivě zcela zmizela
eschatologie (očekávání budoucího světa), a stala se z ní varianta
etického programu. Jenže, co nezmizelo, je touha po hlubším smyslu, touha po
neviditelné realitě, kterou „tam někde“ tušíme, ale máme o ní málo informací.
Není divu, člověk byl stvořen s touho touhou, jak koneckonců
napsal král Šalamoun v knize Kazatel 3:11: On
sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však
nevystihne Boží dílo od počátku až do konce. Bůh dělá krásné věci, a přestože člověk
Boží práci celou není schopen obsáhnout, touha po věčnosti je vetkána do jeho
srdce jako připomínka toho opravdového světa. Zkrátka a dobře, křesťanská víra
reflektuje tuto touhu Ježíšovým příběhem jako Stvořitele, který kráčí uprostřed
svého stvoření, a jako realitu moci, projevovanou Božím Duchem, který vane, jak
sám chce. Bez zkušeností s touto realitou „moci z jiného světa“ je
víra docela málo. Křesťanská víra má totiž eschatologický rozměr: Svět byl na
počátku dobrý a dokonalý, a na konci věků jej Bůh obnoví znovu v dobrý a
dokonalý stav. Dnes však díky přítomnosti zla a hříchu žijeme v „čase
mezi“ a proto se upínáme k tomu budoucímu světu, kterému někdy říkáme
nebe. Je to v naší povaze. Máme v srdci touhu!
Možná
jste si všimli, že křesťané (ale zdaleka nejen oni) rádi mluví o nebi. Dokonce
je to hlavním cílem jejich poselství: Jak
se můžeme dostat do nebe? Používají otázky typu: „Kdybys dnes zemřel, víš
zda půjdeš do nebe?“ Málokdo ví, jak to nebe má vypadat, ale většina si ho
představuje jako dokonalé místo, místo věčné blaženosti. Koneckonců, Ježíš
přece hodně mluví o nebeském království, tak to musí být hodně dobré. Mluvit o
nebi se stalo v posledních letech velmi oblíbeným tématem. S čím se
ale doslova roztrhl pytel, jsou zážitky krátkodobých návštěv do nebe. Budete-li
někdy v USA, zajděte si to místního knihkupectví a najdete tam celý regál
knih s tématikou návštěv nebe. Točí se o tom také filmy a vůbec je to
velké téma. Nedávno jsem se setkal s jedním mladým mužem, který mi nadšeně
vyprávěl o jistém kazateli, který má prý zvláštní dar, že na koho vloží ruce,
ten se dostane na krátkou chvíli do nebe, kde potká Ježíše. Zní to tak skvěle.
A je to tak mimo!
Ano,
touha po nebi spočívá ve věčnosti v našem srdci, kterou do nás vložil Bůh.
A ano, jsou lidé, kteří mají zážitek, vidění nebo setkání s Bohem, který
se dá označit jako návštěvu nebe. Koneckonců, apoštol Pavel píše v 2.
Korintským 12:2 Vím o člověku v Kristu,
který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe – nevím, zda v těle
nebo mimo tělo, to ví Bůh. Ano, podle Pavla je návštěva nebe možná. Ale
všimněte si, co říká dál, 3-4: A vím, že
ten člověk – nevím, zda v těle nebo bez těla, to ví Bůh – byl vytržen do ráje,
kde slyšel nepopsatelné věci, které člověk ani nemůže vypovědět. Člověk,
který doopravdy nahlédnul do tohoto nebeského světa, je natolik přemožen, že
ani neví, co a jak by o tom řekl. Budete-li pozorně číst autory jednotlivých
biblických knih, všimnete si stejného vzoru. Lidé, kteří se setkali ve vidění
s Ježíšem v jeho nebeské slávě, byli zcela přemožení. Rozhodně
nemluvili o „kamarádovi Ježíšovi“, rozhodně o tom nevyprávěli na potkání,
rozhodně to nepůsobilo zábavně.
Jen
si přečtěte, jak Ježíše v nebeské slávě popsal na sklonku svého života
apoštol Jan, který ho zažil na zemi jako přítele, a dokonce o sobě tvrdil, že
má s Ježíšem nejlepší vztah. Jinými slovy, Ježíše důvěrně znal, ale přesto
setkání s ním v nebeské podobě bylo neuvěřitelné. Zjevení 1:12-18 Obrátil jsem se tedy, abych viděl ten hlas,
který se mnou mluvil. Když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů a
uprostřed těch svícnů jakoby Syna člověka, oděného dlouhým rouchem a
přepásaného na prsou zlatým pásem. Vlasy na hlavě měl bílé jako bílá vlna, bílé
jako sníh. Oči měl jako plamen ohně, nohy jako bronz rozžhavený v peci a hlas
jako zvuk mohutných vod. V pravé ruce měl sedm hvězd a z úst mu vycházel ostrý
dvojsečný meč. Jeho tvář zářila jako slunce v poledne. Když jsem ho
spatřil, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. Tu na mě položil svou pravici a řekl:
„Neboj se. Já jsem Ten první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, jsem
živý na věky věků. Já mám klíče smrti i záhrobí.
Když
se někdo setká s opravdovou nebeskou slávou, většinou padne v bázni
jako mrtvý k Božím nohám. Zažije slávu, o které ani neví, jak mluvit –
většinou mluví z cesty, podobně jako Petr po zážitku s Ježíšem na
hoře proměnění. Proto jsem také řekl tomu mladému muži, že to, co mi popisuje,
je spíše nebeská masová turistika, která ovšem s Bohem nemá moc
společného. Je to honba za zážitky, které Boha ani nepotřebují. Žijeme
tak v napětí mezi dvěma extrémy spirituality: Na jedné straně redukujeme víru na pouhý soubor etických pravidel,
které nám usnadní žít, a díky kterým budeme slušní lidé. Instinktivně ale
víme, že víra musí být něco víc, než pouhý etický program. Na druhé straně ovšem hledáme transcendentální zážitky tak moc, že jsme
schopni je nadřadit samotnému hledání Boha – chceme zkušenost víc než osobu.
A to nás nutně svádí ze spirituality jako místa setkání s Bohem k lidové
magii, kde se snažíme přinutit nadpřirozené síly k duchovním zážitkům.
Díky Bohem
vložené touze po věčnosti vnitřně víme, že skutečná a živá víra musí obsahovat momenty
Boží přítomnosti, Boží slávy. Vždyť se dokonce modlíme na základě Ježíšovy
výzvy, aby se stala Boží vůle jako je v nebi, tak i na zemi.
Modlíme se za nadpřirozené intervence, toužíme po zázracích, chceme vidět jeho
moc. Jak a kdy tedy můžeme zažít tuto nadpřirozenou dimenzi spirituality? Jinými
slovy, jak můžeme zakusit nebe na zemi? Jsem rád, že se ptáš. K tomu se
dostaneme příště. A myslím, že tě odpověď potěší.
Žádné komentáře:
Okomentovat