#FF17 | Společně v jednom rytmu

Manželství je praktické soužití, které kombinuje přátelství, rodinnou péči, erotickou přitažlivost, společné zájmy, finanční management, a spousta dalšího. Když manželství funguje tak, jak má, neexistuje jiný vztah na této zemi, který by se mu rovnal. Žádné přátelství, žádné soužití, žádná komunita, nic se mu nevyrovná. Manželství je první vskutku všekulturní institucí v lidském rodu. Nevzniklo jako následek nějaké kultury. Ve všech kulturách všech dob lidé spolu uzavírali manželský sňatek. Někdy se jistě lišila forma, ale základní půdorys vztahu mezi mužem a ženou je prastarý. K čemu můžeme manželství přirovnat? Existuje mnoho pěkných příměrů. Mě osobně se ovšem líbí obraz, který jsem kdesi četl: Manželství je jako strom, který nám vyroste v obyváku. Zkuste si to představit. Uprostřed místnosti vám vyroste strom, který zásadně ovlivní celý váš život. Nejdříve je to zábava („Máme v obyváku strom!“), ale po nějaké době nás začne strašně otravovat – vždycky stojí v cestě, zabírá větší prostor, než bychom si přáli, pořádně přes něho nevidíme. Štve nás, a někdy bychom ho nejraději porazili. Pak si ale zvykneme, a nakonec se stane prakticky nepostradatelným inventářem, skoro členem rodiny. Začneme si ho vyzdobovat, pověsíme si na něj obrázky. Strom nikdy opravdově nezmizí, a ani kdybychom náš strom porazili, stále bude náš prostor ovlivňovat - zůstane tam pařez. Stane se tedy definujícím prostorem, náš život se stane tancem okolo stromu. Manželství je životní škola tance – reflektuje lidské vztahy jako vzájemný rytmus. Dávání a přijímání. 

Přesně to je naším letošním tématem: Společně v jednom rytmu, protože v manželství není nic statického. Strom stojí na jednom místě, ale vše ostatní se točí a tančí okolo stromu. Manželství je dynamická činnost. Určitě jste slyšeli ten vtip o manželství, že žena do něj vstupuje s očekáváním, že se on změní, kdežto muž do něho jde s očekáváním, že se ona nikdy nezmění. Když to slyšíme, instinktivně se tomu smějeme, protože víme, že je to mýtus. Muž se mění pomaleji a jinak, než by si žena přála. Žena se mění rychleji a jinak, než by si přál muž. Manželství je neustále v pohybu, všemi směry. Jako každý vztah na této planetě. Jsme neustále v pohybu. Svět je dynamickým místem, věděli jste to? Právě teď se všichni pohybujeme čtyřnásobně, i když sedíme na židli. Naše planeta se právě teď otáčí okolo své osy, zároveň krouží okolo naší hvězdy – Slunce, celá sluneční soustava pak krouží kolem středu naší Galaxie, a celá tato galaxie pluje vesmírem. Není divu, že se nám někdy točí hlava! Podobně je také manželský vztah dynamickým – neustále se pohybuje a mění. Nikdo z nás nežije přesně s tím samým člověkem, kterého jsme si vzali. Měníme se my sami, a mění se náš vztah díky vnitřním i vnějším vlivům, které na nás působí. Na tomto světě neexistuje statický vztah. Stabilita spočívá v tom, že se naučíme spolu tančit, ne v tom, že se zabetonujeme v nějaké pozici.

V manželství je cela řada třecích ploch, kde se musíme naučit společnému rytmu: Myslím tím dynamickému pohybu a vzájemné spolupráci. Rytmus znamená pravidelné střídání fází nějakého děje. Všichni známe klasické rozdíly našich osobností: jeden je v manželství ranní ptáče, druhý noční sova. Super, ale kdy se jako mají potkat? Kdy spolu budou mluvit? Jak budou rozvíjet svůj sexuální život, když ráno spí on a večer zase ona? Taková prkotina, ale bez vzájemného tance nemožný rébus. Jeden je pesimista a druhý optimista. Zkuste si představit jak tito dva plánují společnou dovolenou! Puntičkáři a lajdáci. Ach, kolik manželských sporů je jen díky tomu, že jeden prostě ten nepořádek nevidí, ale ten druhý má pocit, že furt musí uklízet! Mrtvé moře a zurčící potůček. Fakt? Znám ženy, které mluví v jednom velkém proudu a svého muže nepustí ke slovu. Jejich muž je ovšem mrtvým mořem a to doslova. Kam ho posadíte, tam ho najdete. A co pasivní a agresivní jedinci? Profesoři a tanečníci. Organizátoři a lidé rozevlátého ducha – neboli umělci. Povahové rozdíly jsou hluboké, proto je nutné znát svou povahu a povahu svého partnera. Ale znát nestačí. Musíme se naučit s těmito rozdíly pracovat. Musíme se naučit tančit.

V manželství máme společný cíl, ale samozřejmě nezmizely také naše jednotlivé životy, takže si potřebujeme vytvořit vzájemný prostor pro naše rozdílné osobnosti. Společný tanec v jednom rytmu je možný skrze princip vzájemného poddání, což považuji za nejdůležitější princip křesťanského manželství. Tento princip vytváří společný rytmus dvou nezávislých a rovnocenných partnerů. Celý princip vychází z učení apoštola Pavla v dopise křesťanům v městě Efesu, v dnešním Turecku, kde se věnuje obšírně také tomu, jak má vypadat křesťanské manželství. Přirovnává manželství mezi mužem a ženou ke vztahu mezi Kristem a církví, a celkově dává tento vztah jako vzor chování manžela i manželky. Což je, upřímně, vysoká laťka. Mužům říká, aby milovali své ženy úplně stejnou láskou, jakou Kristus miloval církev – obětoval se za ni, šel za ni na smrt, udělal pro ni vše. Bezpodmínečná a nezasloužená láska. Ženám říká, aby ctili své muže úplně stejnou úctou, jak uctíváme Krista v církvi – vyvyšujeme ho, posloucháme ho. Bezpodmínečná a nezasloužená úcta. Nevím, jestli si uvědomujeme, jak moc je toto učení radikální. V době, kdy ho Pavel psal, manželství vypadalo zcela jinak. Ženy neměly práva. Muži neměli věrnost. Pavel ovšem reflektuje princip, že v Kristu není muž ani žena – ne, že by pohlaví přestalo existovat, ale pohlaví nedefinuje hodnotu a vůdčí roli. V té době to bylo zcela radikální a i dnes je tento postoj k manželství radikálním. Křesťanské manželství bylo vždy kontra-kulturní, tedy proti duchu doby.

Co je ovšem nejzajímavější, je Pavlův důvod, proč se manželé a manželky mají takto k sobě chovat. Napsal (Ef 5:21): Z úcty ke Kristu se poddávejte jedni druhým. To je onen princip vzájemného poddání. Oba požadavky na muže i ženy jsou tedy vyjádřením vzájemného poddání v praxi, která reaguje na nejvnitřnější potřeby muže (úcta) a ženy (láska). Pavel tvrdí, že muž a žena jinak reagují na druhého, a proto Bůh dal vzájemně vyvažující se princip, který dokáže  způsobit, že manželství bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat. Respekt a úcta ženy vůči muži odzbrojí a otupí jeho hroty. Láska muže odzbrojuje ženu, protože reaguje na její vnitřní touhu být milována. Dohromady to vytváří vzájemný rytmus společného tance. Existuje ovšem důvod, proč je tento společný rytmus důležitý pro dlouhověkost manželství: Budeme procházet různými obdobími, kdy se mění povaha a okolnosti našeho vztahu. Každé manželství dříve či později přijde do období charakterizovaného nenaplněnými očekáváními a tělesnými změnami. S pocitem, že před námi je méně než je za námi (a tedy nám svět zrychlil a vlak nám ujíždí), s pocitem, že některé sny se nikdy nenaplní a touhou je rychle dosáhnout, vcházíme do období, kterému lidově říkáme krize středního věku. Způsob, jak se naučíme společně tančit v období vzájemného slaďování, kdy na jedné straně naše sobectví dostává smrtelný zásah a přitom se tolik šíleně milujeme, nastaví naše manželství na to, jak protančíme tímto chaotickým prostředím středního věku. 

Prostředím, kdy mužové i ženy samostatně (díky tomu také společně jejich manželství) dostávají zabrat z různých důvodů: Některé mají tělesný původ: od změn těla, přes zdraví až po hormonální rovnováhu. Jiné mají sociální původ: způsob, jak o manželství a vzájemných vztazích mluvíme, a jak je definuje okolní kultura. Jiné důvody jsou pracovní, kdy se naše identita dostane k dosahování výsledků. Důvody jsou různé, ale tyto změny, které se v životě odehrávají, mají vliv na naše manželství, ať se nám to líbí nebo ne. Pokud chceme pěstovat manželství na celý život, pak je dnes čas se učit společně tančit, i když k těmto tlakům je ještě daleko. Záleží totiž na období, kde se nyní nacházíme. Každé životní období je jako jiná melodie, jiná píseň, a vyžaduje jiný styl tance.

Zdá se to velmi jasné, že? Každé období našeho života má zcela jiné potřeby a okolnosti. V době studií, když jsme bez vztahu, náš životní rytmus je velmi volný – platí, že pro co se rozhodneme, to máme. Samozřejmě, že máme také jisté povinnosti, ale rytmus je volný. Když vstoupíme do manželství a zároveň budujeme kariéru, je to úplně jiná hra. Možnosti volného rozhodování ubývají, místo toho stoupá množství zodpovědnosti a do popředí se dostává snaha stíhat vše efektivněji a touha po balancování (rovnováze). Když do vztahu přijdou děti, všechno se přesype na jinou hromadu, naší hlavní touhou je najednou najít opravdové priority, protože začínáme mít pocit, že to stihnout ani nejde. Poté, na vrcholu, zjistíme, že to hlavní, co se počítá, je dlouhodobý vliv, ne krátkodobý úspěch. Najednou je jasné, že manželský život byl stvořen jako maraton, ne jako sprint. A v každém z těchto období musíme tančit jiný tanec. Cílem manželského rytmu je totiž naučit se nový tanec podle písně, která v pozadí hraje různě podle odbobí našeho života.