Pouto jednoty

V Elementu jsme v červnu probírali téma církve jako duchovního domova. Mluvili jsme, co jsou vzájemná pouta, která nás k sobě vážou, jako je například pouto přátelství nebo vzájemné služby. Tím nejdůležitějším však je pouto jednoty. Jde o to, že přátelství a služba jsou velmi důležité pro každou místní církev: každá, kterou znám, oboje nabízí s větším či menším úspěchem. Navíc, co se týče služby, většina církví je má podobné, nedělní setkání vypadá podobně, stejně jako služby okolo a v průběhu týdne. Někdy se tak lidé ptají otázku: Proč tedy existuje tolik církví? To je důležitá otázka a stejně tak důležitá je i naše odpověď na tuto otázku. Pokud by naše odpověď zněla tak, že všechny církve se pletou a jen my jsme tou správnou církví, pak by se z nás nezbytně nutně stal dříve nebo později kult, sekta. Důvod, proč máme více církví je přitom docela prostý. Každý z nás je originál a má jiné preference. Co tím myslím je to, že nás odlišují vnitřní nuance, nastavení a důrazy. To není vůbec špatná věc. 

Upřímně, když dostanu otázku na existencí více církvi, vždy je to myšleno negativně (proč se prostě ty církve nedomluví!), a já na to vždy odpovídám protiotázkou: Byl bys rád, kdyby v našem městě existovala jen jedna restaurace (případně jeden řetězec restaurací se stejným menu)? Byla bys ráda, kdyby v celém městě existoval jen jeden obchod s oblečením? Jedna značka? Jeden styl? Nevím, někdo by možná byl rád, protože nesnáší rozhodování, co si dát k jídlu nebo nesnáší nakupování oblečení. Ale většina, drtivá většina lidí je ráda, že se může najíst a obléct podle toho, na co má chuť. Podle svých preferencí. Najde si značku nebo místo, které má ráda a tam chodí, tam patří, tuto značku hrdě nosí. Chápete, co chci říct? Všechny restaurace nabízejí jídlo, všechny mají stejné (nebo podobné) vybavení, všechny používají stejné suroviny – jejich kuchař, recepty, obsluha a fyzické prostředí však definuje to, jak tuto restauraci vnímáme. 

Element jsme nezačali proto, že bychom si snad mysleli, že v našem městě žádná jiná církev není nebo proto, že ty stávající nedělají svou práci dobře. Jiné církve nejsou našimi konkurenty. Vážíme si jejich práce. Ale náš kuchař, naše recepty, obsluha a prostředí definuje náš „feel“, to jak se tady lidé cítí. V tom se lišíme. Tomuto pocitu souhrnně a trochu technicky říkáme filozofie služby. Do této filozofie služby patří teologické důrazy (tak tomu u nás tady věříme), i praktické zvyky (tak to tady děláme). Je jasné, že všichni křesťané mají společný základ: tím není nikdo a nic jiného, než samotný Ježíš. Pavel píše v 1. Korintským 3:11: Nikdo nemůže položit jiný základ, mimo ten, který je již položen, a to je Ježíš Kristus. To, zda je někdo křesťanem, je tedy výhradně definováno postojem ke Kristu, a to zejména k jeho vzkříšení a panování, jak píše v Římanům 10:9: Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v živého vzkříšeného Krista a veřejné vyznávání jeho panství, to z nás dělá křesťany. Nic více, a nic méně. To mají všichni křesťané společné. Ve všem ostatním se ale liší. Převedeno do našeho jazyka kuchyně, Ježíš je základní potravinou, bez které není křesťanství křesťanstvím. To ale jaké koření použijeme, jak vaříme, a servírujeme, to je filozofii služby té které církve. To je důležité vědět, protože čas od času se někomu změní chuť nebo restaurace vymění kuchaře a my stojíme před rozhodnutím, zda si najít jinou nebo si zvyknout na jinou chuť. Vždy jsem říkal, že je lépe, aby ses zapojil v jiné než naší církvi, než se trápil u nás. Jinými slovy, není nic špatného nebo neobvyklého na tom, že přejdeš do jiné církve, když je potřeba, ale důležité je, abys byl zapojený v nějaké konkrétní komunitě víry.

Jako jednotlivé církve se totiž budeme lišit v teologických důrazech a praktických zvycích, které jiná církev bude odmítat. Samozřejmě, může to být nějaká oblast, na které zase tolik nezáleží, ale může to být také oblast, která definuje, jak moc se do té církve budeme moci zapojit. Jako příklad může sloužit postoj ke službě a vůdcovství žen. Před rokem jsem o tom přednášel v sérii Prolomit ticho. Jsou církve, které ženám neumožňují na základě nějakých veršů v Bibli kázat nebo vést, a jsou církve, které na základě jiného chápaní těchto veršů a na základě jiných naopak toto umožňují. Mezi ně patří Element. Pokud někdo nesouhlasí s naším postojem a myslí si, že se v tom pleteme – tento postoj respektujeme, ale asi se takový člověk u nás v církvi nezapojí. My tento teologický důraz a praktický zvyk nezměníme. Znamená to, že tento člověk není křesťanem? Vůbec ne! Kristus je jediný základ. Ale bude pro něj složité chodit do církve, kde ženy vedou a dost pravidelně kážou. Bude mít tendenci tyto neděle vynechávat a nezapojovat se do služeb, kde ženy vedou. Protože je ale v LeadTeamu Elementu více žen než mužů, pak to asi znamená, že bude nakonec mít problém s celou církví.

Což nás nutně vede k otázce, jak moc souhlasu s filozofii služby je potřeba k tomu, aby se člověk do konkrétní církve zapojil. Musí souhlasit se vším? Když to převedeme do praktické roviny: Musíš například souhlasit s politickým postojem svého pastora, abys mohl být zapojený v církvi, kterou vede? Tady bych chtěl říct, že můj politický názor je samozřejmě ten správný, a proto… Dělám si samozřejmě legraci! Nemusíš volit jako já, abys mohl být bratrem, spolupracovníkem a spolubojovníkem. Pokud ale z toho uděláš základní otázku (kdo volí toho či toho, nemůže být křesťanem), pak přidáváš k základu něco jiného, a pak možná narazíš. Rozumíme si? Fajn. Jde totiž o to, že podle apoštola Pavla můžeme být zcela spojeni v jednotě, aniž bychom měli na všechno stejný názor. V dopise Efeským píše o tom, že cílem křesťanské cesty víry je (4:13): …abychom nakonec všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti. To je cíl: Plné poznání Krista, plná míra jeho dospělosti. Jedním z projevů takové zralosti je „jednota víry“. Máme na věci stejný názor, protože známe Krista stejně dobře a jsme všichni dospělí. Jenže, když se podíváme v církvi okolo sebe, nejsme všichni dospělí, a neznáme Krista všichni plně. Jednota víry je tedy zatím jen ideál. 

Naštěstí to není všechno, co Pavel o jednotě píše. Na začátku pasáže píše ještě o jiném druhu jednoty (4:2-3): Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. Jednota Ducha, která se projevuje tím, že se snášíme navzájem v lásce, jsme spojeni poutem pokoje. A to je něco co můžeme – ne, vlastně musíme – dělat, tedy usilovat o to, my! Je to v naší moci. Je tedy jasné, že jednota Ducha je něco, pro co se rozhodujeme sami. Jedná se o vědomý souhlas s filozofii služby své církve, kde se prostě rozhodnu, že mě bude toto pouto pokoje vázat dohromady. Co ale s tím, že vzájemně máme na různé věci různé názory, což je normální a v pořádku? Moc se mi líbí tradice staré Jednoty bratrské, která rozlišovala věci na podstatné, služebné a případné. Používala také starší luteránské heslo: V podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu, a ve všech lásku. Je jasné, že se na nějakých základních věcech musíme shodnout, ale v jiných máme svobodu. 

V Elementu mezi základní teologické důrazy postavené na základ Krista patří to, co jsme definovali v sérii Core | Evangelium podle Elementu: 

(1) Láska: Bůh tě má rád! Opravdu, Bůh tě má rád. 

(2) Zlo: Dobro a zlo koexistuje vedle sebe. 

(3) Řešení: Náboženství chce, abys něco dodržoval. Ježíš chce, abys mu důvěřoval. 

(4) Volba: Když si zvolíme důvěru a když přijmeme jeho dar, stáváme se Božími dětmi. 

(5) Naděje: Naděje není z tohoto světa, a rozprostírá nad námi modré nebe smyslu a otevřené budoucnosti. 

Mezi praktické hodnoty patří: 

(1) Církev je jako pole, kde roste plevel i pšenice. 

(2) Kristus přišel prolomit všechny hranice a bariéry: sociální, etnické a genderové. 

(3) Víra je cesta, kdy se přibližujeme k Bohu a Bůh se přibližuje k nám. 

(4) Poselství musí být srozumitelné svým posluchačům. 

(5) Nemáme dělat překážky těm, kdo se obracejí k Bohu. 

To jsou některé z hodnot, které dělají Element specifickou církví. Potřebujeme přátelství a potřebujeme službu. Pokud chceme mít z církve duchovní domov, potřebujeme i vzájemnou jednotu v základních hodnotách. Moc se mi ale také líbí, že v tom starém heslu je třetí část: Ve všem láska. Protože to je nakonec to nejsilnější pouto. Bez lásky nemůžeme žádnou jednotu mít. Ježíš se před svou smrtí specificky modlil za církev, za její jednotu, která má vyústit v lásce. Zachytil nám to Jan ve svém evangeliu. Ježíš v této modlitbě děkuje Otci za všechno, co udělal, i za to, že Synu dal možnost darovat lidem věčný život, který spočívá v poznání Boha a Krista. Modlí se, aby je Otec zachoval a chránil. Pak se najednou začne modlit za nás (17:20-26):

Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě. Otče, chci, aby ti, jež jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před stvořením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. Tihle poznali, že jsi mě poslal, a já jsem jim dal poznat tvé jméno a ještě dám, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich.“

Tuhle modlitbu, někdy nazývanou velekněžskou modlitbou, se modlil po poslední večeři se svými učedníky těsně před svým zatčením, odsouzením, popravou a zmrtvýchvstání. Ježíš si byl plně vědom toho, co jej v nejbližších chvílích potká a v takové situaci by se mohl modlit za cokoliv. Mohl by se třeba modlit hlavně za sebe. Mohl by se modlit za to, aby se našla jiná cesta. Ale Ježíš přijímá proč přišel a jeho láska se projevuje mimo jiné tím, že se modlí za své přátele, ale také za všechny, kteří teprve v budoucnosti uvěří na základě slov těchto svých přátel. Chápejte, ti přátelé právě spí opodál, a za pár hodin od něj všichni utečou. Ježíš jim ale důvěřuje. Ví, že jeho vzkříšení bude zlomovým bodem jejich cesty. Co mu leží na srdci? Aby tito následovníci, tito křesťané, byli spolu jedno stejně jako je on jedno s Otcem. A aby láska, kterou Ježíš a Otec sdílejí, byla v nich. Protože láska vždy vyhraje. Protože láska drží jednotu pohromadě.

Vyhlížení věčného manželství nebe a země | Malý úvod k amilenialismu

Jak to z mnoha diskusí v posledních letech vypadá, pro mnoho křesťanů je eschatologie (učení o posledních věcech) nejoblíbenější disciplínou (což je docela škoda), ale jiní se ji zase vyhýbají seč mohou (a to je také velká škoda). Sám jsem dlouho patřil k těm druhým. Jedním z důvodů, proč se lidé eschatologii vyhýbají je fakt, že nechápou rozdíly mezi jednotlivými směry, a ty jim navíc přijdou složité. To byly i mé důvody, k tomu navíc - jak už to někdy bývá - jsem lépe věděl, čemu nevěřím, než to, čemu věřím. Léta jsem se tak vyhýbal ucelenému vyučování o posledních časech. Samozřejmě, sem tam jsem něco zmínil v běžných kázáních, ale to bylo asi tak všechno. Jenže, eschatologie není jen koníček pro futuristy. Je velmi důležitou součástí našeho pohledu na Boha a jeho příběh. Ovlivňuje, jak dnes žijeme eticky, morálně a aktivisticky. Formuje naše očekávání ohledně budoucnosti světa: bude to lepší nebo stále horší nebo oboje najednou? Ovlivní to také náš postoj ke světu: Jak moc chceme svět zlepšit? Má to vůbec cenu? Jaký budeme mít postoj třeba k Blízkému Východu (specificky k Izraeli)? Některé eschatologické názory totiž dělají z křesťanů mizerné mírotvůrce – podvědomě si přejeme válku, protože čekáme Armageddon. Eschatologie ovlivňuje mnoho součástí teologie, například povahu Ježíše: je to bojovný a agresivní Lev nebo vždy pokojný, ukřižovaný Beránek? Mnoho křesťanů překvapí, že Ježíš není nikde popsán jako Lev – pouze zazní slova, že jen Lev z Judy může otevřít knihu a rozlomit pečeti. Když však Jan vzhlédne, nevidí Lva, vidí pouze Beránka zabitého, který tu knihu vzal a otevřel (Zj 5). Beránek je totiž Lev. Ale Beránek má zcela jinou povahu než Lev. Zjevení je kniha o pokojné vládě Beránka. Slovy Briana Zahnda: Není to kniha o násilném konci světa, ale kniha o konci násilného světa.

Je tedy jasné, že téma eschatologie je velmi obšírné a pohledy jsou různé. Na začátek zřejmě pomůže když si definujeme, na čem se shodneme a na čem nikoliv. Nejprve tedy, na čem se (skoro) všichni křesťané shodnou: (1) Evangelium bude kázáno všem národům - Mt 24:14, (2) Ježíš se skutečně fyzicky vrátí na zem - Sk 1:9-11, (3) Ježíš bude soudit a odměňovat - 2Tm 4:1, (4) Nastane všeobecné vzkříšení mrtvých - 1K 15:20-26, (5) Začne nové éra - věčnost - 1 Te 4:15-18. Tady by mohla diskuse o eschatologii klidně skončit a byli bychom všichni spokojení. Je totiž mnoho dalších oblastí, kde se naopak křesťané vzájemně neshodnou, a tam se jedná o detaily a podrobnosti jednotlivých předchozích bodů. Například se neshodneme na chronologii návratu (kdy, kde, jak, před čím, po čem). Bude nějaká doba soužení? Vrátí se před, po nebo uprostřed soužení? Bude to předvídatelná událost nebo jako zloděj v noci? Bude jeden konkrétní Antikrist nebo se jedná o princip či více antikristů? Neshodneme se ani na existenci doslovného milénia a jeho umístění v časové lince, určitě se neshodneme na vytržení věřících ze země ve smyslu zmizení všech (opravdových) křesťanů léta před druhým příchodem Krista. Neshodneme se na velké válce u příchodu Krista. Bude skutečně bitva v Armageddonu? Skutečně Ježíš a jeho armáda zabije v ten den 200 miliónů lidí? Nejasno zůstává u průběhu všeobecného vzkříšení: Bude jedno všeobecné vzkříšení či budou vzkříšení dvě nebo ještě více? Neshodneme se jak chápat knihu Zjevení a především na roli Izraele v celé eschatologii. Je historie především příběhem Izraele a církev je pauzou před posledním dějstvím? Nebo církev plně nahradila Izrael? Nebo se z Izraele a církve stal jeden Boží lid – kde ale ne každý je opravdový Izraelec nebo opravdový křesťan? Bude existovat jiná cesta k Bohu než skrze Krista? A je vznik moderního státu Izrael naplnění specifického eschatologického Božího plánu nebo ne?

Jak je z uvedeného výčtu patrno, jde zejména o hermeneutický přístup k Písmu. Protože i v mém amilénialním postoji hraje konkrétní přístup k výkladu Písma roli, je nezbytné, abych stručně popsal dvě východiska, která jsou pro mě zásadní: Prvním je, že Nový Zákon má přednost před Starým Zákonem. Což znamená, že NZ vysvětlujeme SZ a snažíme se pochopit, jak SZ chápali apoštolové – což je pro eschatologii velice důležité. Abych dal příklad, Amos 9:11 píše, že Bůh hodlá obnovit zbořený Davidův stánek. Jedná se zde o obnovu chrámu, aby byl vztyčen jako za dávných časů? Jak toto eschatologické místo chápali apoštolové? Jako obnovu chrámu určitě ne – vždyť chrám v jejich době ještě stále stojí. Ježíšův bratr Jakub ve Skutcích 15:13-19 Amose cituje a prohlašuje, že se obnova Davidova svatostánku vztahuje na fakt, že pohané jsou nově součást Božího lidu a aplikace textu je nečinit pohanům žádné překážky a vlastně je zbavit povinnosti dodržovat Mojžíšův zákon. V mém chápání je Nový Zákon jediným opravdovým inspirovaným komentářem na Starého Zákona a ten tvrdí, že mnoho věcí se již vyplnilo. Například Letnice (Sk 2:15-21) jsou Petrem prohlášeny za naplnění Joele 2:28, vize Jr 31:31 o ustanovení Izraele je podle Žid 8:6-12 naplněna při prvním příchodu Krista. 

Druhým východiskem je to, že jasný text má přednost před symbolickým textem. Klíčem porozumění je určit, které pasáže vnímáme jako symbolický, abstraktní nebo imaginativní text, a která místa doslovně. Je nabiledni, že nikdo (opravdu nikdo) nebere všechna místa v Bibli doslovně nebo všechna místa symbolicky a alegoricky. Amileniální postoj zdůrazňuje, že jasný text je důležitější nad symbolickým. Proto Ježíšovo nebo Pavlovo učení o druhém příchodu je důležitější než Janovo Zjevení, které je jednak velice symbolickým textem se spoustou odkazů na SZ a na římskou říši, a jako speciální druh literatury je především imaginativním textem sloužícím k povzbuzení pronásledované církve. Nemyslím tím, že Zjevení je méně inspirovaným textem než evangelia. Myslím tím, že je to jiný druh literatury než Ježíšovo učení a Pavlovy dopisy. Slouží k jinému cíli a používá jiné prostředky. Z toho tedy vycházím při studiu a interpretaci biblických textů.

Než se dostanu k samotnému amilenialismu, rád bych na chvíli mluvil na téma nebe. To hraje v eschatologii dost velkou roli, protože se v ní jedná o zemi, o možném tisíciletém královstvím na neproměněné zemi, někteří věří v evakuací do nebe, a tak dále. Někdy se mi trochu zdá, že se jakoby předpokládá, že všem jen nám jasné, co nebe je a jak funguje vztah mezi nebem a zemí. O nebi mluvíme jako našem domovu, místě věčnosti. Což je velmi nepřesné, protože všechny eschatologické názory se shodují na Novém Jeruzalému jako místě věčného spočinutí, nebo také se ve SZ i NZ píše o novém nebi a nové zemi. Proto se například Iz 65:17-25 někdy používá jako podpůrné místo pro tisícileté království, ale celápasáž začíná provoláním o novém nebi a nové zemí, s čímž souhlasí Petr (2 Pt 3:13) se slovy …my vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. Zdá se tedy, že otázka nebe a nového nebe je pro celkové vyznění eschatologie velice důležité, také proto, že Nový Jeruzalém sestupuje z nového nebe na novou zemi - Zj 21:1-4.

Možná by tedy stálo za to, abychom se na chvíli zamysleli, jak si vlastně představujeme nebe, respektive, co je naše definice nebe a kde podle nás nebe je. Mnoho představ o nebi je jako o místě někde tam. Proto také ona evakuace do nebe – tedy na jiné místo. Co ale nebe přesně je? Podle mě nebe jako nějaké místo někde ve vesmíru není nejlepší obraz. Nebe nechápu jako místo, kam lidi jdou, ale mnohem více jako jinou dimenzi časoprostoru, která je velmi blízko, i když je nám dnes neviditelná. Jak chápali nebe Židé? Kdybych to měl říct zjednodušeně, nebe byla sféra, kde žije a vládne Bůh a země byla sféra, kde žije a měl vládnout člověk (který ovšem svou vládu odevzdal silám temnoty svou neposlušností). Proto se modlíme, aby to, co Bůh dělá v nebi (pod svou vládou) se dělo i na zemi. A proto Ježíš začal své království svým působením, které se projevilo například vymítáním démonů (tedy právě těch sil zla - Mt 12:28, Lk 17:20-21). Nebe a země jsou dnes odděleny neviditelnou oponou. Až se Ježíš vrátí (nebo se zjeví z nebe - obě varianty najdeme v NZ), aby soudil svět a posléze jej smířil se sebou, tato neviditelná opona zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. Proto autoři Bible popisují toto budoucí nebe jako věčné spojení nebe se zemí, jako dokonale novou zemi a nové nebe. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Rád používám obraz pro ajťáky: Bůh zformátuje zemi zpět do továrního nastavení. Vrátí zpět původní dokonalost, ale v lepší verzi operačního systému. V praxi pak nebe uzavře se zemí věčné manželství. 

Židé věřili, že v nejsvětější svatyni jeruzalémského chrámu, kam mohl vstoupit velekněz jednou za rok na den smíření, se nebe se zemí protnulo a proto tam přebývá Bůh. Skrze Ježíšovu oběť se však symbolicky roztrhla opona, která toto místo oddělovala, protože nyní Bůh žije ve svém lidu, který se tak stává chrámem (jeho přítomností ve světě), a velvyslanectvím (jeho mocí a autoritou ve světě). Proto jsou Ježíšovi následovníci povzbuzováni svou nebeskou identitou a autoritou, přestože žijí na této pozemské straně věčnosti. Žijeme tedy ještě za oponou. Tato opona mezi dimenzemi jednoho dne padne, ale zatím stále je. Tato opona se někdy stává průsvitnou, kdy se stává jakoby z plastu – stále ne úplně průzračná, ale jde vidět velký kus reality za ní. Proto apoštol Pavel píše, že poznáváme Boha na tomto světě částečně a jakoby v mlze, ale jednoho dne ho spatříme tváří v tvář (bez opony). Když se obracíme ke Kristu, tato opona slábne a stává se natolik průsvitnou, že zažíváme dotek nebe. Okamžiky slávy jsou momenty, kdy nebeské království přichází na zem, včetně zázraků, jako záblesků budoucího světa. Zázraky nejsou nápravou tohoto zhrouceného světa, jsou záblesky budoucího světa a reality nebeského království, které se jednou prolne se zemí. Cílem křesťanské spirituality je zažít průsvitnou oponu, vidět na druhou stranu, zakoušet záblesky budoucího světa, kde Ježíš vládne, a tento svět odrážet do našeho pozemského světa. Přesně, jak napsal apoštol Pavel v 2 K 3:13-18. Krásným příkladem průsvitné opony je mučedník Štěpán, který byl pro víru v Ježíše kamenován a krátce před svou smrtí vzhlédl a uviděl Boha a Ježíše, který po Boží pravici povstal, aby mu vzdal čest. Jak to, že je Štěpán viděl? Jak to že jeho tvář zářila jako tvář anděla? Opona se stala natolik průsvitnou, že nejen viděl realitu za ní, ale ta sláva se odrazila na jeho obličeji. Mladý farizeus Saul to viděl, byl tím usvědčován a tento zážitek později hrál formativní součást jeho vlastního příběhu následování Krista. Naším cílem je nová země a nové nebe. Sféra, kde žije a vládne Bůh se navždy spojí se sférou, kde žije a má vládnout člověk. 

Proto kralujeme s Kristem, proto jsme s ním již nyní posazeni na trůny (ve Zjevení je to hodně akcentovaný obraz miléniálního panování). Ve Zjevení je slovo trůn 47x a mimo tři případy (2:13, 13:2, 16:10) jsou všechny trůny v nebi. 1-3 je tedy o tom, co se děje na zemi a 4-6 o tom co se děje v nebi ve stejnou dobu. Zjevení je o spravedlnosti a tito na trůnu mají právo soudit – jsou to ti, kterým byla uťata hlava – tedy to nejsou ti, kteří v současnosti žijí na zemi. Zjevení chápu jako povzbuzení pronásledované církvi, a té Jan říká, že mučedníci sedí v nebi na trůnech a spolupodílejí se na souzení. Církev může být pronásledována na zemi, ale je vítězná v nebi. Milénium je tedy nebeské panování Krista s dušemi zesnulých věřících. Věřící jsou naživu s Kristem v nebi, nevěřící jsou mrtví ve svých hříších, budou obě skupiny vzkříšeny k životě na nové zemi. Druhá smrt (ohnivé jezero) už nemá vliv nad těmi, kdo jsou s Kristem na trůnu. Amilenialisté věří, že nebude existovat žádný speciální čas univerzálního míru před koncem světa, ale že dobro i zlo poroste kontinuálně vedle sebe a vyvrcholí druhým příchodem Krista, kdy budou všichni vzkříšení k poslednímu soudu. Věří, že Boží království přišlo s Kristem, který již dnes kraluje se svým lidem, a zároveň očekávají budoucí, slavné a dokonalé království na nové zemi a nebi, kdy opona rozdělující tyto dvě dimenze finálně jednou provždy spadne. Amilenialisté interpretují milénium ze Zjevení 20 jako popis současného panování duší zemřelých s Kristem v nebi. Jak píše Anthony Hoekema: Proč by měli být věřící vzkříšení z mrtvých k životu na zemi, která ještě není oslavena, a která stále sténá k vykoupení (Ř 8:19-22)? Proč by se měl Kristus vrátit na zem, kde bude vládnout železnou berlou nad svými protivníky, a tedy stále zakoušet zpochybňování své svrchovanosti? Nebylo toto pokušení dokončeno při jeho prvním příchodu? Nemá se Kristus vrátit v plnosti slávy, aby se všechno naplnilo v něm?

Chtěl bych shrnout několik důvodů, proč mi dává amileniální pohled největší smysl. Považuji za důležitý fakt historickou víru. Představa, že dlouhá staletí církev něčemu nerozuměla, ale odkrylo se to jen nám, mi přijde arogantní. Amilénialismus je společně s historickým premilenialismem nejstarším názorem v církvi. Někdy jsem se setkal s obranou progresivního zjevení, protože v Danielovi čteme (12:4), že měl zapečetit slova pro poslední čas. Jistě. Jenže, podle Jana už žijeme v poslední hodině před dvěma tisíci lety (1J 2:18). Takže, Danielovo proroctví bylo zapečetěno DO doby první církve, protože ona žila v poslední hodině. Ve Zjevení psané v této generaci pak čteme (22:10), že slova této knihy nemáme zapečeťovat. Amilénialismus podle mě nejlépe pracuje s texty, ve kterých se SZ naděje naplnila v Kristu a církvi - Ga 3:15-16, nejlépe odpovídá SZ typologii. Navíc, SZ nezná tisícileté království. Autoři SZ však píšou však o novém nebi a nové zemi konzistentní s popisem Zjevení. Jen amilénialismus tvrdí, že smrt je definitivně poražena při příchodu Krista, což je pro mě osobně nejdůležitější důvod, proč nevěřím na doslovné tisícileté království – Izajáš totiž píše (25:7-9), že v onen den Bůh navždy odstraní smrt, apoštol Pavel v 1K 15:51-55 souhlasí: Tehdy se naplní, co je psáno: „Smrt je pohlcena, přišlo vítězství!“„Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?“ Po druhém příchodu Ježíše již nebude fyzická smrt. Iz 25:8 tvrdí, že Bůh setře každou slzu z očí tím, že zničí smrt. Ve Zj 21:1-4 vidíme, že to nastane tehdy, když je stvořena nová země a nové nebe. Podle Korintským se to stane všechno při příchodu Krista. Ř 8:18-23 popisuje, že celé tvorstvo čeká na své vykoupení, které se také má stát při příchodu Krista. 

Milénialisté věří ve dvě vzkříšení (nejprve spravedliví a pak nespravedliví). Mezi těmito dvěma vzkříšeními je tisíc let pauza. Ale Ježíš říká (J 5:28-29), že přichází chvíle, kdy všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas a vyjdou – ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, ale ti, kdo konali zlo, budou vzkříšeni k soudu.Totéž se týká soudu - 2 Te 1:5-10 říká, že soud bude u druhého příchodu. Amilénialismus je konzistentní s učením NZ, že prorokovaná obnova Izraele je naplněna v církvi. Skutky 15 dávají obnovu Davidova stánku do souvislosti se vzkříšením a povýšením (oslavením) Krista na trůn Davidův. V Kristu není pohan ani Žid, oba příběhy jsou provázány do Krista. Izrael nemá výlučné místo – většina SZ proroctví se naplňují na Kristu a v církvi a není tak potřeba speciálních dalších plánů. Tento pohled dává smysl při čtení Žd 11:13-16, kde se hrdinové víry upínali k městu, které staví Bůh. Bible je příběh od stvoření k novému stvoření. Genesis na začátku a Zjevení na konci. Zjevení podává vhodný závěr příběhu, který začal v Genesis. Závěrečná pasáž Zjevení je naplněním modlitby církve, aby přišlo Boží království. Bůh napravuje ztracený Ráj a hodně věcí z Genesis se objevuje ve Zjevení (strom života). Jan popisuje (Zj 21:15-16), že Nový Jeruzalém je velký zhruba 2200 km na délku i šířku, což je shodou okolností podobná míra jako byla Římská říše. Implikace je jasná: Římské impérium bude nahrazeno Říši Beránka! A navíc, má být 2200 km vysoký, což nám ukazuje, že Nový Jeruzalém je skutečným manželstvím mezi nebem a zemí. 

Eschatologie je především očekávání: Očekávání Kristova návratu má být radostná událost, kdy čekáme na plné vykoupení stvoření (Ř 8:18-25), čekáme na obnovu všech věcí (Mt 19:28-29, Sk 3:19-21), a na novou zemi a nové nebe (Iz 65:17-19, Zj 21:1-5, 2 Pt 3:13). Nezapomeňme, církev nebyla pronásledována za kázání o nebi. Byla pronásledována za kázání o Božím království na zemi! Odvážně hlásali, že Ježíš je Pánem. Teď a tady. Ne tam a později. Eskapismus vede k pasivitě a pohrdání krásou. Proč tvořit, když vše bude stejně jednou zničeno? Učení o vytržení ukradlo smysl pro budoucnost, takže ji nevytváříme, jen se ji bojíme. Je poháněno filozofii strachu. Mění Ježíšovo poslání o přinesení Božího království na zem na útěk ze země. Učení o tisíciletém království předpokládá některá problematická místa: Musíme věřit, že fyzická smrt stále pokračuje po Kristově druhém příchodu – bude vzpoura proti Kristu na konci milénia. Přirozené stvoření pod vlivem prokletí bude pokračovat. Na konci milénia totiž bude země stále poskvrněna válkou, hříchem a smrtí. Plné vykoupení se tedy nestane u druhého příchodu, ale 1000 let poté. Musíme věřit, že Nové Nebe a Nová Země bude uvedena do reality až 1000 let po příchodu Krista. Nevěřící muži a ženy stále budou mít příležitost získat spasení od Krista 1000 let po jeho druhém příchodu – stále se totiž narodí miliony lidí. Musíme tedy věřit, že nevěřící nebudou vzkříšení 1000 let po příchodu Krista a Kristův soud nenastane 1000 let po jeho druhém příchodu. S tímto pohledem mám tedy potíže.

Věřím, že druhý příchod Krista bude jedna událost, během které nastane obecné vzkříšení z mrtvých a proměna žijících věřících, kteří půjdou vstříc Pánu. Pak bude následovat poslední soud a po něm finální stav – spojení nebe se zemí. Většina NZ obrazů konzumace dějin popisuje, že se to stane při Kristově návratu. Amileniální pohled mi tedy umožňuje být aktivním občanem nebe na zemi, která jednoho dne bude se zemí spojena do věčného manželství. Na to se moc těším.

Tento text je zkrácenou verzí poznámek k semináři na Pastorálce Apoštolské církve v březnu 2019.

Jak si vybírat knihy | Lekce z dvaceti let systematické četby

Již řadu let v lednu publikuji seznam mých deseti nejoblíbenějších knih předchozího roku. Blog o tom píšu proto, abych obecně inspiroval lidi k četbě a abych se dozvěděl, co čtou zase pro změnu oni. A také, abych těm nejlepším knihám udělal malou reklamu jako poděkování za to, že se mi líbily nebo mě nějak ovlivnily, posunuly, zaujaly a proměnily. Letošní článek najdete na zde

Jedna z otázek, kterou dostávám ohledně čtení knih úplně nejčastěji je podle čeho vybírám, co si budu číst. Je to proto, že při mém vyučování o vůdcovství nebo o kázání často říkám, že povzbuzuji vedoucí Elementu, aby četli alespoň dvě knihy měsíčně na téma teologie, sociologie, psychologie, historie a životopisů nebo leadershipu – to všechno jsou věci, které by vedoucí v církvi měli znát a měli by v nich mít přehled – pomůže to v jejich službě lidem, a rozhodně to zlepší jejich vyučování a veřejný přednes. Četba totiž rozněcuje části mozku a nejen zvyšuje množství informací, ale také zlepšuje kapacitu mozku konceptuálně přemýšlet. Bez pravidelné četby totiž kazatelé sklouznou k tomu, že kážou své zkušenosti nebo své emoce. Na tom není jistě nic špatného, ale naše vyučování by mělo být kristocentrické, praktické, inspirující, zapojující a informované. Naše zkušenosti a emoce jsou (a měly by být)součástí našeho vyučování, ale pokud jsou kázání jen o nich, lidé přestanou po chvíli dávat pozor. Jistě, jednou za čas – třeba jednou za rok – si můžeme dovolit poselství jen na tomto základě, ale jinak bychom měli především interpretovat do naší doby vyučování Ježíšovo a jeho apoštolů. Proto se potřebujeme naučit přemýšlet v konceptech a ve větším obrazu – a k tomu nám pomáhá pravidelná četba.

V roce 1999 jsem si začal dělat seznam přečtených knih – nejdříve jen pro mou zábavu (jsem ten typ, kterého baví vytvářet seznamy a systémy prakticky na cokoliv), ale později k tomu, abych měl přehled, jakým směrem se ubírá mé myšlení. Mám tedy za sebou 20 let seznamů – mohu díky tomu vidět, jak a kam jsem směřoval. Svým způsobem je to pro mě něco jako mentální deník. Rád bych se tedy podělil o několik myšlenek, které mě při pohledu na těch dvacet seznamů napadly. Nejdříve ale pár čísel. Za posledních dvacet let (1999-2018) jsem přečetl celkem 1189 knih. Nejčastějším tématem u mě bylo vůdcovství zastoupené 167 tituly (tady kromě mé práce pastora církve má toto číslo na svědomí také mé magisterské studium leadershipu v letech 2005-2010), těsně na druhém místě je teologie zastoupená 163 tituly, knihy o církvi se dostaly na 151 titulů, přes stovku má také oblast „křesťanského života“. Důležité pro mě je, že jsem přečetl 88 historických knih, 80 životopisů, a například 66 knih ze sociologie. Nyní tedy k samotným bodům:

(1) Četba se mění podle životní fáze. Není vůbec žádné překvapení, že dospělý člověk se učí nejlépe tehdy, když to potřebuje. Jinými slovy, budete-li se například učit principy leadershipu v době, kdy nic nevedete, spoustu myšlenek nebudete schopni nijak pojmout, protože vám chybí praktická zkušenost – některé dokonce pojmete chybně. Budete-li se ovšem tytéž principy učit v okamžiku, kdy něco vedete, uděláte úplně jiné pokroky, protože svou potřebu spojíte s tím, jak se rozvíjí vaše mysl ovlivněná vaší zkušeností. 

Když jsem se tedy podíval na seznam knih, uvědomil jsem si, že v něm jde krásně vidět zhruba pětileté fáze. V první pětiletce (1999-2003) jsem pracoval v Projektu zakládání nových církví v Chomutově a navíc jsem v průběhu této fáze přijal povolání jít založit Element do Hradce Králové. Vůbec tedy není překvapením, že nejčastějším tématem mé četby byla ekklesiologie – tedy různé formy církve a růstu církve. Mým nejčtenějším autorem tohoto období byl misiolog a odborník na růst církve C. Peter Wagner. Druhým nejčastějším tématem bylo vůdcovství. Obě témata ale měly kolem 40 titulů, protože jsem se na roli vedoucího místní církve teprve připravoval.

To se náramně změnilo v druhé pětiletce (2004-2008), kdy jsem církev založil – a uvědomil jsem si, že je toho tolik, co nevím. Především o vůdcovství, bez kterého se „church planter“ prostě neobejde. Tím toto téma vyskočilo nahoru a stalo se dominantním rysem pětiletky, četl jsem o tom 68 knih, a mým nejčtenějším autorem byl John C. Maxwell, který je dodnes autoritou v oblasti vůdcovství – je schopen složité myšlenky vysvětlit velmi jednoduchým stylem, a slouží tak jako poměrně lehce přístupný autor do celého světa leadershipu (což jsem si uvědomil, když jsem kvůli studiu začal číst akademické knihy na podobná témata).

V třetí pětiletce (2009-2013) zakoušel Element největší skokový růst a nutně se to odrazilo do mých témat – potřeba rozvoje teologického myšlení a celkového nastavení nové místní církve vyneslo na první místo tematického řebříčku teologické knihy, které následovaly témata církve, sociologie a vůdcovství. Mým nejčtenějším autorem v této pětiletce byl Andy Stanley, pastor skvělé církve NorthPoint, kam jsem také pravidelně jezdil na návštěvu. Andy reprezentuje styl vyučování, kdy teologické koncepty jsou podávány srozumitelně posluchačům na jakémkoliv bodě jejich duchovní cesty: ať už jsou věřícími na jedné straně nebo hledajícími, skeptiky či nevěřícími na straně druhé. Ti všichni chodí no NorthPointu a protože naše skladba nedělních setkání je podobná, tento styl myšlení mě velmi ovlivnil a pomohl mi kázat tak, abych oslovoval obě skupiny zároveň.

Ve čtvrté pětiletce (2014-2018) přišla zatím nejsilnější fáze teologického profilování Elementu a mě samotného, a na prvním místě tedy zůstala teologie, následována historickými knihami, které mi učení pomáhají zasadit do kontextu. Nejčtenějším autorem této pětiletky se stal teolog N. T. (Tom) Wright, od něhož jsem v tomto období přečetl celkem 16 knih. Tom reprezentuje mnoho dalších teologů, kteří doslova otevřeli okenice mé mysli – jsem za to vděčný.

Výběr knih tedy sleduje křivku profesního nebo osobního růstu a situace, ve které se nacházíme – a to je můj první princip pro vybírání si literatury: Studuji a čtu především to, co mi nejvíce pomáhá v situacích, které aktuálně řeším. Naše mysl je v těchto momentech nejvíce otevřená učit se nové věci a začít myslet jinak, nově. Tehdy probíhá největší proměna myšlení (paradigm shift). Praxe + četba jsou mocnými společníky proměny mysli.

(2) Rád čtu oblíbené autory. Druhou věcí, které jsem si všiml, je oddanost konkrétním autorům. Přestože jsem četl v tomto období knihy od celkem 587 autorů, zhruba 15 z nich má u mě na kontě 10 a více knih, top čtyři autoři pak 48, 37, 35 a 31 knih. Tři z nich jsem už zmínil: Wagner, Maxwell a Stanley. Tím čtvrtým oblíbeným autorem celých dvaceti let je John Grisham, což je prakticky jediný autor románů, kterého čtu – jeho styl právnických románů mě prostě baví. 

Celý tento bod u mě ukazuje na skutečnost, že když mě nějaký autor zaujme, rád si od něj přečtu něco dalšího a nakonec to u některých autorů skončí kompletním přehledem jejich díla. Někdy takový přehled literatury zahrnuje jejich díla v průběhu desítek let a pro mě jako jejich čtenáře je velice zajímavé sledovat vývoj a rozsah jejich myšlení. Díky tomu vidím, že poznávání je skutečně cesta (jak už psal apoštol Pavel), víme vždy jen část a naše poznání se mění jak díky dalším informacím, tak také díky prožitým zkušenostem. Pomáhá to také mému vlastnímu vývoji myšlení. To je tedy můj druhý princip pro výběr knih: Čtu knihy několika oblíbených autorů napsané v rozmezí desítek let, abych viděl příklad, jak se formuje mysl a názory. Někdy je na některém názoru nejzajímavější část právě ta cesta k výsledku, ne samotný výsledný názor. Tento bod mi pomáhá objevovat tyto cesty poznávání.

(3) Všímám si nakladatelů. Ať už se to někomu líbí nebo ne, na nakladatelství záleží. Některá jsou serióznější a důvěryhodnější než jiná – za ty roky už vypozorujete, kde si které stojí na škále důvěryhodnosti. Neříkám, že dobrou knihu nemůže vydat divné nakladatelství a naopak, za těch dvacet let jsem si ale všiml, že jsou to opravdu výjimky. Na nakladatelství záleží. Pro mě má tento bod ještě jeden rozměr – jsem mnohem náchylnější vyzkoušet mi zatím neznámého autora, pokud ho vydalo nakladatelství s jejichž produkcí mám předchozí opakovanou pozitivní zkušenost. U neznámého autora vydaného novým nebo divným nakladatelstvím většinou zkoumám ještě další body: recenze knihy třeba na Amazonu, kdo tu knihu podporuje a doporučuje, a především seznam použité literatury přímo v té knize. Taky se někdy jen tak v knihkupectví začtu a pokud mě něco zaujme, pokračuji dál tím, že si knihu koupím. A poslední věc u nakladatelů – například v teologii se moc hodí znát, do jakého teologického směru patří to či ono nakladatelství. U některých mi zatím neznámých autorů stačí jen vidět, kdo je vydal, abych věděl, jaká bude základní teze jejich knihy. Můj třetí princip pro výběr knih tedy zní: Čtu především knihy od důvěryhodných nakladatelství, se kterými mám předchozí opakované pozitivní zkušenosti. To je pro mě nejefektivnější cesta také k objevení nových autorů.

Tak tohle je několik lekcí z dvacetileté zkušenosti systematické četby na téma výběru knih. Pokud byste měli nějakou jinou otázku o čtení nebo knihách, napište – třeba to bude dobrý námět na pokračování. 

Přeji vám příjemnou četbu nějaké skvělé knihy!

Mých 10 nejlepších knih roku 2018

Jako každý rok v lednu, i letos pokračuji s tradičním přehledem 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce ze 75 knih, které jsem přečetl.* Zde je můj letošní seznam podle důležitosti:

1. Pavel Kosatík: Jiný TGM (Paseka, 424 stran). Jiný TGM je již několikátou knihou historika a spisovatele Pavla Kosatíka, kterou jsem měl privilegium přečíst, a jako vždy musím konstatovat, že opravdu umí psát velmi poutavě. Co se mi na této knize kromě literárního a poutavého stylu líbilo hodně je pozice, kterou Kosatík k TGM zaujal. Nijak zvlášť ho neglorifikuje, je dost upřímný k jeho chybám, zarputilosti a tvrdohlavosti, a také pozdější sebestřednosti, a přitom mu přisuzuje opravdu velmi důležité místo v dějinách a vysvětluje, jak se to stalo, a jak nezbytnou úlohu TGM sehrál při vzniku Československa a jak výjimečnou osobností skutečně byl. Tato kniha mi tedy dokázala prezidenta Masaryka vybarvit poutavě, věrohodně a velmi lidsky. 

2. Gideon Hausner: Spravedlnost v Jeruzalémě (Paseka, 448 stran). A ještě jedna historická kniha z nakladatelství Paseka do mého letošního výběru! Každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o Izrael, holocaust, druhou světovou válku, antisemitismus, právnické otázky nebo existenci zla si na tento titul o soudu nad Adolfem Eichmannem z pera jeho žalobce musí najít čas. Kniha je rozdělená do několika částí – od souhrnu „konečného řešení“ židovské otázky, přes Eichmannovu roli v nacistickém systému, a krátký popis, jak jej našli a zajali v Argentině, až po popis samotného soudu. Poslední část je velmi zajímavá, protože probírá jak strategii žaloby včetně konkrétních očitých svědectví, tak také linii obhajoby, její argumenty, a na závěr mediální ohlas celého soudu, a jeho podstatnou roli pro historické hodnocení holocaustu, pro sebe uvědomění a vnitřní smíření samotných Izraelců narozených po válce s předcházející generací, a pro izraelské uvědomění své pozice v dnešním blízkovýchodním konfliktu. Navíc, párkrát mě při čtení zcela přemohly emoce – toto rozhodně není suchý, dějinný přehled holocaustu, ale opravdové svědectví emocionální, dynamické, silné. Když jsme u historických děl s přesahem do politiky, rád bych při té příležitosti zmínil ještě knihu Grahama Allisona Osudová past, která na půdorysu peloponéské války mezi Aténami a Spartou probírá možný střet USA a Číny. Fascinující čtení.

3. Clark H. Pinnock: Most Moved Mover (Barker, 227 stran). Clark Pinnock byl jedním z nejvlivnějších evangelikálních teologů 20. století, a tato kniha je jeho teologickou obhajobou „otevřeného pohledu“ (open view, open theism) na Boží vševědoucnost a na důsledky, které otevřený teismus má do dalších teologických disciplín, protože způsob, jak chápeme a vnímáme Boha ovlivní všechny další doktríny. V knize odpovídá na základní a nejčastější námitky zejména z kalvinistických reformovaných kruhů, ale také z prostředí arminianismu, a poutavě dokazuje, jak většina evangelikálů žije jako „otevření teisté“ zatímco vyznávají klasický pohled na vševědoucnost ovlivněný řeckou filozofii, kde Boha vnímají jako nehybného hybatele, neměnného a stálého Boha, který nikdy nemění názor nebo není překvapený, zatímco židovská a křesťanská Písma hovoří o Bohu, který se nechává pohnout svým stvořením, který může být překvapen a zraněn. A který reaguje na naše modlitby proto, že je láskou. Protože již řadu let zastávám tento pohled, byl jsem nadšen způsobem a hloubkou této konverzace. Když jsme u teologických knih s neotřelým obsahem, rád bych ještě navíc zmínil titul Briana Zahnda Farewell to Mars, ve kterém se vypořádává s politickým a nacionálním americkým křesťanstvím, které podle něj je spíše fúzi uctívání Jahveho a řeckého boha Marse.

4. Přemysl Pitter: Duchovní revoluce v srdci Evropy (Kalich, 136 stran). Krásně popsané fascinující příběhy z duchovní historie českého národa, které nejsou laděny nacionalisticky, ale zároveň vedou k vděčnosti. Pitter tuto knihu napsal pro čtenáře v západní Evropě po obsazení Československa Sovětskou armádou, a po vzedmutí zájmu o svou bývalou vlast. Chtěl tak ukázat, že český národ má hluboké dědictví skryté v duchovních průkopnicích – a zdaleka se nejedná jen o notoricky známé Husa a Komenského. Tuto knihu jsem koupil celému LeadTeamu Elementu jako jednu z povinných knih letošní sezóny. Velmi osvěžující a povzbudivé čtení. 

5. Karl Vaters: Small Church Essentials (Moody, 255 stran). Drtivá většina knih o vedení a růstu církve jsou psány z pozice velké církve nebo přímo megacírkve (to je takové místní společenství, kde se o víkendu schází více než dva tisíce lidí). Což je jistě prima, sám jsem řadu takových knih přečetl a mnohé mě velmi obohatily. Většina z nich není psána stylem nějakého hloupého a bezduchého návodu, nebo snad dokonce arogantně a povýšeně. Přesně naopak. Přesto je ale veliký problém jejich myšlenky, zkušenosti a metodiku aplikovat, a není to kvůli odlišné kultuře. Je to kvůli odlišnému prostředí, ve kterém se nachází velká a malá církev. Každá malá církev (takové místní společenství, kde se o víkendu schází do 250 lidí) je natolik jedinečná a odlišná, že nemůže jednoduše ani aplikovat způsoby a zkušenosti jiných malých církví – každá maličkost, každý rozdíl vychýlí jejich vlastní zkušenost jinam (na rozdíl od velkých církví, které jsou si navzdory jiné teologii a jinému stylu docela vnitřně strukturálně podobné). Karl Vaters si této dynamiky všiml a z frustrace, že pro pastory malých církví není dost literatury zabývající se jejich situací (a navíc bez pocitů viny v případě, že zůstávají malými církvemi, nebo naopak bez prázdných sebevědomých řečí o růstu), napsal toto mistrovské dílo, které by si podle mě měli přečíst všichni pastoři malých církví – tedy v česku skoro úplně všichni. PS. Koneckonců, 95% všech místních církví na světě je malých, do 250 lidí na víkendových bohoslužbách…

6. Stanley Grenz: The Millenial Maze (IVP, 239). Eschatologie je teologický název pro učení o posledních věcech, tedy především o druhém příchodu Krista a světě po tomto příchodu. Všichni křesťané věří, že se Ježíš vrátí, aby soudil a obnovil svět. V čem se ale liší, je kdy to proběhne, za jakých okolností to proběhne, jak bude vypadat vzkříšení z mrtvých, zda bude církev u Ježíšova příchodu na zemi, zda bude existovat mezi druhým příchodem Krista a věčností také nějaké období tisíce let, a tak dále. Pro mnoho křesťanů je eschatologie nejoblíbenější disciplínou (což je škoda), ale jiní se ji zase vyhýbají seč mohou (a to je také škoda). Jedním z důvodů, proč se ji někteří vyhýbají je zkrátka to, že nechápou rozdíly mezi jednotlivými postoji, přijde jim to složité. Takoví by milovali knihu Stanleyho Grenze, ve které poskytuje základní přehled všech čtyřech hlavních směrů, včetně jejich silných a slabých stránek a v čem mohou obohatit církev jako celek. Kniha prý vyjde v češtině, doufám, že si ji co nejvíce vedoucích v církvi přečte. A když jsme u teologických knih, ještě bych zmínil dvě, které mě zaujaly v roce 2018. Jednou je kniha Rogera Olsona Against Calvinism, ve které podává strhující teologický úder kalvinismu, a druhou je kniha Johna Waltona Ztracený svět první kapitoly první knihy Mojžíšovy, kde popisuje svůj funkční pohled na popis stvoření, což je pro mnohé české křesťany úplné zjevení, jak se dá chápat biblický text. Velmi čtivé a mysl probouzející.

7. J. R. R. Tolkien: Hobit (Argo, 253 stran). Už hodně dlouho jsem si na Hobita brousil zuby! O Vánocích k tomu konečně došlo a byl jsem velmi rád. Je to fantastický kus literatury. Tolkienův Hobit je natolik známý, že se nemusím ani nějak zvlášť rozepisovat, napíšu tedy snad alespoň jeden citát: Ale srdce jim při jeho vážných slovech poklesla a všichni pocítili, že jejich dobrodružství je daleko nebezpečnější, než se až dosud domnívali, a že po celou dobu, i když překonají rizika cesty, čeká na jejím konci drak. V roce 2018 jsem četl ještě dva romány, které si zaslouží alespoň malou zmínku: Fantastický příběh o stárnutí a umírání A každé ráno je cesta domů delší a delší od Fredericka Backmana a politický špionážní thriller Pohřešuje se prezident, který společně napsal bývalý prezident USA Bill Clinton se spisovatelem Jamesem Pattersonem.

8. N. T. Wright: Paul, A Biography (HarperOne, 480 stran). Ani letos v mých Top Ten nechybí úžasný anglikánský teolog N. T. Wright, tentokrát ovšem trochu v jiném žánru než u něj bývá obvyklé. Wright je jedním z nejznámějších autorů tzv. Nové perspektivy na Pavla, která se pokouší pozdvihnout Pavlovy dopisy z luteránsko-reformovaného rámce porozumění a vykládat je spíše podle porozumění judaismu prvního století. Tato kniha však nepatří k teologické obhajobě tohoto pohledu. Je to životopis. Samozřejmě, je to teologický životopis, protože Pavel byl teolog. Ale stále je to životopis, který pomáhá pochopit myšlení, práci a psaní muže, který stál za rozmachem křesťanství.

9. Alexandr Flek: Parabible (Biblion, 192 stran). Parabible je projekt Alexandra Fleka, jinak teologa a překladatele Bible21, který parafrázuje klíčová místa evangelijního příběhu. Parafráze jsou svým způsobem kázání – snaží se aktualizovat poselství Bible do současné doby a současné situace posluchačů. Dělá to asi každý kazatel, byť k tomu používá různé prostředky. Cílem vyučování totiž není pouhá znalost nebo povědomí o biblických časech, cílem je aktivní život v současnosti formovaný biblickou zvěstí. Právě proto se v církvi nespokojíme jen se samotnou četbou Bible, ale máme k tomu nějaké vyučování. Aktualizujeme zvěst pro nás. Pro mě osobně je Parabiblepřínosná v tom, že některá notoricky známá místa, která jsem četl v různých překladech podává svěže, nově a neotřele. Pro časopis Život v Kristu jsem napsal celou recenzi, kterou najdete zde.

10. Phil Knight: Umění vítězit (IKAR, 432 stran). Ještě jeden životopis na závěr letošního seznamu. Phil Knight je zakladatelem značky Nike a jeho kniha je fascinující příběh podnikání, odvahy, odolnosti a vůdcovství. Navíc Knight píše vtipně a čtivě, takže jsem se bavil. Přitom jsem se také ovšem učil, protože se Knight nevyhýbá ani svým pádům nebo neúspěchům. Nejlepší byznys kniha, kterou jsem v roce 2018 četl.

Doufám ale, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Těším se na knihy, které přečtu v tomto roce.Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2018 přečetli? 

* Poznámka: 

Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, není to tedy reprezentativní vzorek knih vydaných v tomto roce. V přehledu také chybí Bible, kterou čtu průběžně celý život a je tak v kategorii sama o sobě. Na závěr pro zajímavost přehled medailistů z minulých ročníků.

2017

1. Brian Zahnd: Sinners in the Hands of a Loving God (Waterbrook)

2. N. T. Wright: Jednoduše Ježíš (Návrat domů)

3. Rob Bell: What is the Bible? (HarperOne)

2016

1. N. T. Wright: The Day Revolution Began (HarperOne)

2. Brent Schlender: Steve Jobs: Zrození vizionáře (Grada) 

3. Timothy Snyder: Černá zem (Prostor)

2015

1. Keith Lowe: Zdivočelý kontinent (Paseka)

2. Adam Hamilton: Making Sense Out of Bible (HarperOne) 

3. Pavel Kosatík: Emil Běžec 00:100 (Prostor)

2014

1. N.T. Wright: Surprised by Scripture (HarperCollins)

2. Gregory Boyd: Is God to Blame? (IVP)

3. Philip Yancey: The Vanishing Grace (Zondervan)

2013

1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)

2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)

3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

2012

1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)

2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)

3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

2011

1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)

2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)

3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

2010

1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

2. George W. Bush: Decision Points (Century)

3. Andre Agassi: Open (Kopf)

2009

1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)

3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

2008

1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

2. Craig Groeschel: It (Zondervan)

3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

2007

1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)

3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

2006

1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)

3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

2005

1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)

3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

2004

1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)

3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

2003

1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)

3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

2002

1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)

2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)

3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

2001

1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)

3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

2000

1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

1999

1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)

3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)